Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Sváteční trhy Dumah „Rebab,“ zopakuji spokojeně. „Myslela jsem si to. Máš ho už ve sbírce? Třeba najdeme i něco jiného…“ Je tady toho tolik, co stojí za obhlédnutí. V hudebních nástrojích se nevyznám; většinu z toho, co má Dumah doma, bych nedokázala ani správně pojmenovat, ale připadá mi to jako vhodná chvíle to napravit. Třeba jí to přivede na jiné, veselejší myšlenky… nebo alespoň nějak přečkáme chvíli, než se pánové vrátí. Když odvrátí pohled, zpozorním a dlaní jí sklouznu po paži v útěšném gestě. Není to vhodné… dobrá, nehádám se, jenom přikývnu. „Nemusíme,“ hlesnu smířlivějším tónem. „Vím, že na to není… nebo mi přinejmenším nikdy nepřipadal jako typ, co si na tohle potrpí. Jenom mi přišlo, že by mohlo být pěkné mít něco na památku,“ pohodím hlavou přemýšlivě. „Tak se jen porozhlédněme kolem a pak se posadíme někam, kde je klidněji, hmm? Platí? Chtěla by ses podívat k muzikantům, když už tady jsme?“ Představy stánku s hudebními nástroji se nevzdávám. Pokud tu nějaký bude, pak pravděpodobně tam, odkud se line veselá hudba protkaná táhlými tóny fléten. Nechám Dumah rozhodnout, jestli půjdeme tímhle směrem nebo ne, pak ji jemně chytím za ruku a potáhnu směrem ke stánkům. Nehodlám ji trápit tím, že bych se vnořila přímo do srdce chaosu, stačí, když se budeme pěkně na okraji náměstí. I tady určitě najdeme něco zajímavého, ostatně se zastavím už u třetího stánku a potáhnu za konec sytě modrého šátku. Hravě ho Dumah přiložím na rameno, abych porovnala současný odstín jejích očí s barvou látky. „Slušel by ti,“ brouknu, než ho položím zpátky na své místo a muži u stánku věnuji letmý úsměv. „Dumah, kdyby to tady bylo k nevydržení, řekni mi to. Můžeme jít jinam. Však oni by nás našli…“ | ||
| |||
 | Verše: Na tržišti Zerachiel
Přimhouřím oči, ne snad že bych si dovolila Zerachiel osočit z toho, že mi lže, ale doufala jsem, že aspoň ona mi to vysvětlí. Cokoliv z toho, proč tu tedy vlastně jsme. Vždyť je to celé podivné! Jen tak, mezi smrtelníky a Lucifer nás pošle... Nakupovat, zatímco sám... Ať už chci nebo ne, vrtá mi to hlavou. Tyhle Luciferovy hry! Nadechnu se a zase vydechnu, když mi dojde, jak moc mi začíná vlastní rozrušení prosakovat do obličeje a gest. Výraz v mé tváři se uvolní, zatímco Zerachiel pokračuje, avšak z očí stále hledí všechny ty roztrpčené myšlenky a úvahy. | ||
| |||
| Verše: Nadšení za tři „Jako vždy,“ hlesnu v ozvěně Luciferových slov. Nataženou dlaň přijmu. Ve Zlatém městě bychom si dávali víc pozor, ale… právě tady, ve společnosti dobrých přátel to vcelku ochotně hodím za hlavu. Ze střechy seskočíme společně. Zavřeštění zvířete mnou trhne. Při pohledu na rychle se vzdalující kouli chlupů, které srdce div nevystřelí z hrudníku, se mi ramena zachvějí tlumeným smíchem. Krátce stisknu Luciferovu ruku. „Tomu se nedá říkat zrovna nadšené přivítání…“ prohodím pobaveně. Vykročíme vstříc rušné ulici. I když jsem už párkrát měla možnost zavítat mezi davy lidí, s Damaškem se to srovnávat nedá. Je tady toho tolik… Překřikující se hlasy, prolínající se vůně a barvy mihotající se ve vzduchu se slívají do pozoruhodné mozaiky. Chvílemi nedává smysl, ale na kráse jí to neubírá. Je to koneckonců dílo našeho Pána. Přistihnu se, že zpomaluji. Nespěcháme. A kdy jindy se nám dostane takové příležitosti? Pravda, Lucifer by nás sem dokázal vrátit lusknutím prstů, ale právě teď nemusí řídit iluzi a může prostě jenom… být… a možná to je na tom nejkrásnější. Možnost prostě jenom být. Nad útržkem rozhovorů, který k nám dolehne, když míjíme rozdováděný hlouček dětí s klacíky v ruce, se pousměji. Jestli domy naklánějící se do pokřivené uličky opravdu připomínají chřtán draka, bohužel neposoudím, ale… proč by ne? Očima se pozastavím na trpělivě přihlížející ženě opodál, jejíž ruka přirozeně spočívá na velkém bříšku, z nějž se – ano, ozývá druhý tlukot srdce. Nádhera. Kovové mince přetočím přemýšlivě mezi prsty. Je to fascinující představa. Něco koupit, nebo snad dokonce smlouvat. Jak se něco takového dělá? Prostě přijdu, vyberu si a se s prodavačem chvíli dohaduji o ceně? Že by? Zní to snadně. Nikdy by mě nenapadlo něco takového zkoušet a… a teď se přeci jenom neubráním zpytavému pohledu, když má Lucifer náhle něco k projednání. Něco plánuje, nebo… Ve výdechu mi zazní pobavená notička. Však ono se to dříve nebo později vyjeví. „Inu, dobrá,“ pousměji se. „Jsem si jistá, že se chvíli dokážeme zabavit i bez vás… jenom aby vám něco neuteklo,“ brouknu spíše k Luciferovi, než kývnu generálovi. Že z toho Dumah není zrovna nadšená, mi uniknout snad ani nemůže. Dlaní jí konejšivě přejedu po zádech a jemně, avšak nekompromisně, jí nasměruji ke stánkům. Možná ji něco zaujme – alespoň natolik, aby si tolik nedělala starosti o svého generála. Vyhoupnu se na špičky, jestli nezahlédnu něco vhodného, když v tom… Když Dumah promluví, sklouznu patami znovu na zem a zakotvím na ni trpělivý pohled. Otázky jsou to pochopitelné, možná dokonce nevyhnutelné, avšak jediné, co v odpovědi na ně můžu udělat, je zavrtět hlavou. „Ne, Lucifer mi neřekl, co plánuje,“ přiznám. Ne, že bych se ptala. Dobře, možná jsem se ptala, ale ráda mu dopřeji jeho tajemství. Obzvláště když… má dneska opravdu dobrou náladu… „Jsem si jistá, že to není nic špatného. No tak,“ dotknu se opět její paže, „generál-… Kamael,“ připomenu si předsevzetí říkat mu jménem, „si s ním docela určitě poradí. A za chvíli se k nám oba připojí. Hmm, já bych se tady docela porozhlédla, co říkáš? Nemusíme nic nakupovat, nebo se o to klidně postarám já. Třeba tady budou mít stánek s hudebními nástroji? Jednou jsem viděla muže hrát na… myslím, že tomu říkal rabab? Rebab? Něco na ten způsob,“ pokrčím rameny. „Třeba najdeme něco podobného? Nebo bychom se mohly podívat pro něco pro Kamaela? Nějakou pěknou sponu na plášť?“ pokračuji s úsměvem- | ||
| |||
 | Odpovědi potřebuju. Víc, víc, VÍC! Přikývnu jeho slovům s takovou vehemencí, že se málem zliju čajem. "Jinak jsme docela obyčejní," ujistím Roberta ve spěchu dřív, než mi dojde, jak řečnická ta otázka byla, a jak nesmyslná moje odpověď. "Nebo alespoň převážně neškodní," dodám polohlasně s pohledem upřeným na křehký šálek v dlaních. Neškodní přesně do chvíle, než se ve mně probudí schopnost vyvolat vichr a nebo než na Vratislawa naběhnou muži z domácnosti jeho otce, aby ho přivedli domů...? Napiju se, abych si přestal být vysokou hladinou čaje tak nebezpečný, a přikývnu tentokrát jen velmi mírně a neradostně. Babylón, ano... to bylo něco. Postrádám v sobě fascinaci lidským neštěstím, nikdy by mě nenapadlo se připojit do houfu čumilů u obětí srážky fiakrů a nebo přepadení. I teď jsme s Harielem v souladu v tom, s jakou neochotou vzpomínáme na tu neuvěřitelnou zkázu. I když, samozřejmě, toť otázka. Můžeme nebýt v souladu...? Intenzivní vjem ryzí fascinace mi nepřestává vibrovat pod kůží, ne nepodobný okamžikům, kdy se blížím pochopení složitého problému, a ten se ve mně najednou rozprostře docela zřejmý a v souvislostech. Kéž by se jen dalo mluvit úplně o všem. Na neurčito odložená Menachim mě ani trochu netěší. "Rozumím," řeknu neradostně. "Pak musím doufat, že další vzpomínky přijdou brzy, a kdybych někoho potkal, dám si pozor. Ty si pamatuješ," mávnu neurčitě rukou ve chvilkové neschopnosti najít slova, "celého Ramiela...? Tedy přiměřeně," uchechtnu se nevesele. "Stovky let vzpomínek lidská mysl snad pojmout asi nedokáže." I tak v jeho tváři zoufale hledám stopy odpovědi na Harielovu otázku, ale... marně. "Jak je to vůbec s ostatními?" nejde se nezeptat. "Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel, takže přes inzeráty v novinách se asi shledat nepokouší," pousměju se. "Jak moc si musím dávat pozor..." zaváhám nad vhodnými pojmy. "Pořád stojí Zlaté město proti Luciferovi a těm, kteří odešli za ním?" Se schopnostmi mě překvapí nemálo a je to mnohem zábavnější část potíží. "Vždyť mně se to stávalo už dávno a tak nějak samo od sebe," ošiju se provinile. "Myslel jsem si vždycky, že je docela normální, že lidé náhle dostávají zvláštní nápady - takže ano, vrážet do mě nemusí projít bez následků. Moji první skoro-vědomou obětí je právě Vratislaw, ten můj spolubydlící - a skvělý přítel. Odešel z domova, aby mohl pokračovat ve studiu," řeknu a asi by to nemělo znít hrdě. Odkašlu si. "Co zvládnu vědomě teprve zkoumám... ale tobě nic nehrozí už proto, že Hariel byl jenom archanděl - a pak taky, hlavně a především, byl bys to pořád ty, to nejlepší v tobě v souladu s Jeho vůlí..." Zarazím se. Tak přeci jen nejsme s Harielem stejní! On Ho bral jako... no, jak by asi tak měl anděl boha brát. Mohlo by být zajímavé stavit se někde v kostele a zjistit, jestli Ho znovu nepocítím... "Je to jenom inspirace a možná ti rovnou vliju do žil elán ji uskutečnit, ale nic, co by ti obrátilo hlavu naruby," ujistím pro jistotu Ramiela. Že můžu vkládat i cíleněji a dokonce brát, raději rozebírat nechci, v tom mám pořádný guláš. K tomu už je beztak třeba mé cílené snahy, a tak je v bezpečí zaručeně. "Že jsi v Babylonu nebyl vím taky jistě, byla to komorní záležitost," řeknu a zajedu si prsty do vlasů málem silou, jako bych potřeboval cítit tlak svých prstů. Otázek mám ještě asi tak tisíc, ale jsem mu upřímně vděčný za čas a trpělivost, všechny ty odpovědi, za tu tolik nadějnou bezprostřednost - nevím moc, co bych pro něj mohl udělat na oplátku, příběh je to nejmenší; i když možná ne nejsnadnější. Navíc jsem mu chtěl říct o Nuriel a tohle nás k ní hladce zavede. "Snad to pro tebe nebude zklamání, protože možná jsem u toho byl, ale souvislosti nechápu. A ve skutečnosti se první vzpomínka neobjevila při doteku ophiria, ale když jsem dostal facku," uculím se. "Podobné vede k podobnému. Měl bych si urychleně sehnat hrst peří, někde si lehnout na zem, vyhodit ho nad sebe a dívat se, jak se snáší k zemi..." Zdánlivě bezděčným pohybem poplácám nejbližší polštář. "Ale teď tedy Babylón. Dostali jsme s Nuriel za úkol zaletět tam..." Poctivě se snažím nesklouznout do subjektivních dojmů a nadbytečných úvah, ale ne v každé chvíli se tomu dá vyhnout. Jednak to prostě bylo fascinující, jednak pro Hariela to byl intenzivní kaleidoskop dojmů - a taky se přistihnu, že chvíli jsem to JÁ a pak zase ON - ale to si Ramiel určitě srovná. "... vůbec nechápu, proč to Jehoel udělala," a v krku jako by mě znovu škrábal prach. V konvičce ještě zbývá dost, abych si mohl nalít, a tak to udělám. I tak mi hlas zní ochraptěle. Čerstvé. Je to zkrátka hrozně čerstvé. "Vždyť Lucifer stačil přenést pryč i nás, natož ochránit sebe. Kdo vůbec nosí u sebe takovou věc, jako byla ta trubka?" Vydechnu. Přece se nezačnu rozčilovat nad tisíc let starou událostí! "Zbyl jen prach, široký kráter plný prachu, ani trosky ne, nic. Byl jemný... padal pomalu, možná celé dny. Nuriel se rozhodla nevracet se, Hariel nechtěl odejít bez Menachim. Že tam bylo zničeno Zrcadlo - jak se tam vůbec sakra dostalo?! - jsem se dozvěděl až od tebe." Znovu se na něj zadívám. "Když jsem se probral, ta dívka, se kterou jsem byl, mi Nuriel v mnohém připomínala. V té chvíli mě opravdu nenapadlo, že by... ale ty jsi Ramielovi také podobný," nakloním se k němu blíž s jistou naléhavostí. "Teď jsem si skoro jistý, že Elke a Nuriel jsou jedna a táž. Ale ona zmizela, Ramieli. Nikdo neví proč, pátrá se..." Na okamžik zatnu zuby, abych dostal zoufalství ze svého hlasu pryč. "Pro tuhle chvíli abych doufal, že si vzpomněla na Nuriel a utekla sama, než že ji někdo přepadl kvůli listinám, které nesla." | ||
| |||
 | Pes zahnaný v koutě Jacob White S odchodem toho podivného maskovaného muže se misky vah přeci jen zase trochu vyrovnají. Ano, není to úplně ideální. Stále ležíš spoutaný na zemi a po celém dni pomuchlaný a pomlácený tak, že návštěva nemocnice se nezdá nakonec jako vůbec špatný nápad. Na druhou stranu je ale dost brzy uvažovat vůbec o něčem podobném. Zatím je pravděpodobnější spíše cesta na hřbitov. Alespoň pro jednoho z vás.
Papír se jmény od Elizy se ti zdá jako z jiného života. To i vzpomínky na Cassiel a rudá mračna nad zničeným Babylónem jsou pro tebe bližší než události v Rudém lvu. Poslední den je pro tebe skutečně dlouhý a snad i díky drogám se jednotlivé momenty živě přelévají jeden do druhého.
Uvědomuješ si ale že teď je tvá šance. Možná dnes poslední. Připravíš se a plně se soustředíš na další moment. Chvíli, kdy zaútočíš. Vrhneš se po svém vězniteli jako vzteklý pes uvázaný na provaze. Doslova. Ani pořádně nevidíš, jak se ten muž před tebou tváří, protože v tu chvíli vnímáš jen to, jak se tvoje zuby zakousnou do kůže, do masa, do krve. Říká se, že lidské tělo je schopné opravdu dechberoucích výkonů, když je jeden zahnaný do zoufalé situace. Jako zbitý pes do kouta. Jakoby z dálky slyšíš Alexejův výkřik, ale mnohem více ho vnímáš díky tomu, že krev na jeho krku zabublá.
Čas se opět natáhne a jeden moment střídá druhý. Krev, bolest, křik a svaly napjaté k prasknutí. Svět na chvíli zahalí rudá mlha čirého vzteku, než nakonec…
Sedíš na těle, které leží pod tebou. Ruce máš stále svázané za zády, ale žiješ. Zhluboka oddechuješ. V ústech máš plno krve, která však tentokrát není tvoje. Stéká ti po rtech, hrdle až na límec mokrého kabátu a košile, do kterých se část vsakuje a zbytek pokračuje dál. V ústech kromě krve cítíš ještě pár kousků vytrženého syrového masa. Při pohledu na tělo před tebou je ti jasné, odkud se tam vzaly. Cítíš, jak se tělo pod tebou sem tam ještě škubne, jak jej opouštějí i poslední zbytky života. Tělem se ti začne šířit třes. Vyčerpání. Bolest. Neduhy, které zápal momentu potlačil, ale teď se ozývají s ještě silnější intenzitou. Zvládl si to…
Vyhrál si…
Žiješ…
Svět se začíná ponořovat do mlženého oparu. Slyšíš kroky na schodech, zatímco padáš těžce na zem. Vidíš, jak se otvírají dveře. Několik těžkých kožených bot se blíží tvým směrem.
„Co se tady zatraceně stalo?!“ Slyšíš křiknout ještě nějaký mužský hlas, než zavřeš oči.
| ||
| |||
| Verše Podlost vedle podlosti Zerachiel projevuje nadšení snad za nás za všechny nebo aspoň... Za mě a Kamaela, který mi zároveň odpoví. Stačím sotva kývnout krátce hlavou, když na mne promluví Lucifer a... Neubráním se lehkým rozpakům, se kterými zatěkám pohledem mezi oběma anděli. "Ah, ne, jen, ano, jistě," odpovím útržkovitě, načež si tiše povzdechnu a raději se nepouštím do žádného vysvětlování nebo obhajování se. Vlastně se mi uleví, když Lucifer svoji pozornost přesune k rudovlasé Paní Krve, se kterou vzápětí i bez jakéhokoliv zaváhání skočí dolů ze střechy a vydá se vstříc tomu živému rušnému městu. | ||
| |||
| Komplikovaná historie Benedikt Tskilekwa „Počkat, počkat… Babylón, ophirium, laboratoř… Tedy to je dost informací na pár vět.“ Zvedne Robert ruce v jasném gestu, aby zastavil tvůj příliv teorií a vlastně jakýchkoliv slov.
„Takže jestli jsem to pochopil správně, tak ses dotknul ophiria v laboratoři, ve které pracuješ, a to spustilo tohle? Verše? A zrovna přímo zkázu Babylónu? Tedy…“ Hvízdne krátce. „..A já doufal v nějaké naprosto nudné sousedy. Tohle mi asi zrovna nevyšlo.“ Ušklíbne se na tebe.
„Schopnosti se často probudí při nějaké vypjaté situaci. Nesouvisí přímo s verši, alespoň ne na začátku.“ Zakroutí hlavou Barlow a dopije zbytek koňaku ze sklenky. „To řekni ty mě, jak to funguje. Já nemám v sobě odraz Hariela. Ale na pekaře se zrovna necítím. Ne, děkuji.“ Otočí se na tebe přes rameno, zatímco si opět doplní svou sklenku něčím ostřejším.
Pak ale dojde řeč na útěk ze sídla Tribunálu. Moment, který v tobě stále silně rezonuje, jako kdyby si ho prožil celý před pár okamžiky. Už jen při té vzpomínce cítíš, jak se ti rozbuší zcela iracionálně srdce jako o závod. Robert nic neříká. Tiše dojde zpátky ke svému křeslu, do kterého se posadí.
„To není tak snadné…“ Zakrouží novým obsahem sklenky a opře se loktem o područku. „Kdybych ti to řekl, tvá mysl začne kalkulovat, přemýšlet a převracet. Nevím přesně, proč to funguje, jak to funguje, ale ideální způsob, jak se veršů zbavit a uzamknout si tuhle celou svou cestu, je nechat si vyzradit věci z vlastního života od jiných. Je nepsaným pravidlem neříkat ostatním jejich osudy, ačkoliv je někteří z nás znají, nebo alespoň jejich část. Takže… i když bych ti to rád řekl, co bylo pak, nemůžu.“ Napije se dlouze Robert a jen omluvně pokrčí rameny. „Já tohle nevymyslel. Jak jsem nakoupil, tak prodávám. Rozhodně ale neplánuji na někom testovat, zda to tak skutečně je.“ Podotkne o něco smířlivěji. Není to rozhodně to, co si chtěl slyšet, ale Robert nevypadá, že by se dal tak lehce přemluvit.
„Samozřejmě něco jiného je ptát se na zážitky těch druhých, které se nás přímo netýkají. Třeba ten Babylón… Tam jsem nebyl. To vím jistě. Jak přesně se to tam seběhlo? Konečně mi to někdo může nezkresleně popsat. Moment, kdy bylo zničeno Zrcadlo a tohle všechno se dalo do pohybu.“ Upře na tebe zvědavě pár modrých očí a čeká na tvou odpověď
| ||
| |||
| Verše: Damašek Zerachiel, Dumah Zlaté linie vašich tetování se vytrácejí z kůže, pleť pozbývá své dokonalosti stejně jako odstíny vašich vlasů matní a stávají se všednějšími. Zanedlouho na střeše místo čtveřice okřídlených celestiálních bytostí stojí pouze skupina pohledných, mladých lidí.
„Spolu?“ Otočí se na tebe generál, jehož ohnivé oči teď nahradila dvojice obyčejných tmavě hnědých. „Ne, přímo v Damašku ne. Poblíž jsme byli, ale ne ve městě.“ Odvětí ti věcně.
„Generále?“ Podiví se pobaveně Lucifer otočí se na Dumah. „Nevím, jestli se tady… generál, nevyjádřil dostatečně přesně, ale tohle není vojenská mise, i když ozbrojený je na to dostatečně.“ Sklouznou mu světle modré oči k jílci meče vykukujícím generálovi pod pláštěm, který ho vzápětí rychle schová pod odhrnutý lem. „Je to jen prostě… výlet. Takže formality nejsou třeba. Ale samozřejmě vám v tom nebráním, pokud jste na to tak zvyklí.“ Mrkne na Kamaela, který se jen kysele ušklíbne.
„Já vím.“ Otočí se Lucifer na Zerachiel a jeho úsměv se při pohledu na ní změní. „Průvodce? Zas tak znalý nejsem. Ale nevadí. Osud nás někam zavede.“ Prohodí energicky a dojde ke kraji střechy, přes kterou shlédne dolů do postranní uličky a nabídne Zerachiel ruku, než prostě skočí dolů.
„Ah, začínám mít z toho smíšené pocity.“ Protočí Kamael prosebně oči k nebi, zatímco s Dumah na střeše zůstanou sami. „Měli bychom ale jít za nimi. Tihle dva jsou jako neřízené střely. Jestli tu dnes budou nějaké problémy, je mi jasné kvůli komu. Alespoň, že tu jsme my dva, abychom to pohlídali.“ Pokývá souhlasně na svou novou misi, kterou vám právě vymyslel a postaví se vedle tebe na okraj střechy. „Nerad bych tohle vysvětlovat Tribunálu.“ Podívá se na Dumah krátce v pokusu o vtip, než jí ukáže ke kraji střechy a pak skočí za ní.
☩
Doskočíte tiše. Několikametrový skok pro vás nepředstavovat nejmenší problém. Prach se rozvíří kolem vašich nohou, zatímco stojíte v postranní uličce pohlcené chladivým stínem. Jediným svědkem vašeho nestandartního sestupu byla toulavá kočka, která poplašeně vyprskla a kamsi utekla. Na konci uličky vidíte hlavní třídu, po které se ze strany na stranu míhají různé postavy. Ulice Damašku skutečně žijí.
„Jestli si dobře pamatuji, je to tudy.“ Otočí se na vás Lucifer a vydá se k hlavní třídě, držíc se poblíž vás a především Zerachiel, se kterou sem tam prohodí nějaké slovo. „Hmm, tak tedy mezi lidi.“ Dodá Kamael a vykročí po boku Dumah za Luciferem a Zerachiel.
☩ Proplétáte se ulicí mezi lidmi. Jsou různí. Malí, velcí, tlustí, hubení. Mladí… staří. To je stále něco, pro vás nového. Už jen představa, že se z těch malých pobíhajících stvoření jednou stranou ty seschlé vetché ženy nebo muži, které stěží jdou, je vám něco naprosto cizího. Jejich život je v porovnání s vaším vskutku jepičí, ale teď vidíte, že si většina z nich žije šťastně a svobodně.
Dorazíte k náměstí, které je naprosto zaplněné lidmi a stánky. Vzduchem se line vůně rozmanitých jídel, koření i vonných směsí. Slyšíte veselou hudbu, hlasité vyvolávání trhovců i četné hovory kolemjdoucích. Je to divoké, špinavé a … tak nějak více živé oproti Zlatému městu.
„Myslel jsem si, že tu v téhle době bude ten jejich výroční trh. Skvělé.“ Usměje se Lucifer spokojeně a vytáhne z oděvu váček, ze kterého vysype na dlaň množství kovově se lesknoucích mincí. Jedno z mnoha platidel, které smrtelníci využívají. Ovšem opět ta představa, nechat si za něco platit, když to jinému mohu dát, je pro vás jako z jiného světa. „Dámy, opravdu se omlouvám, ale mohly byste vyrazit napřed a porozhlédnout se zde? Klidně si něco kupte. Tyto věci se ve Zlatém městě jen tak nenajdou.“ Vtiskne každé z vás do dlaní několik mincí. „Tohle směníte za to, co se vám bude líbit. Lidé mají tendenci ještě smlouvat, ale klidně někomu udělejte radost. Jsou to jen bezcenné kousky kovu.“ Vysvětlí krátce fungování místních obchodů.
„Příteli, dejme jim chvíli o samotě. Rád bych s tebou něco probral.“ Otočí se Lucifer na generála, který jen lehce nedůvěřivě svraští obočí a sklouzne pak pohledem k Dumah. „Neměli bychom je nechávat jít samotné. Tohle je město smrtelníků, neznají ho a…“ Zastaví ho až Luciferova ruka na jeho rameni. „Myslím generále, že se ani jedna z nich tady nemá čeho bát. Vy se snad o ně bojíte?“ Zajiskří mu pobaveně v očích, zatímco se Kamael vstříc tomuto dobírání lehce ošije a jen zatřese hlavou. „Ne, samozřejmě, že ne. Dobře tedy… Projednáme to a pak vás najdeme.“ Pronese se smrtelnou vážností a Lucifer ho jen plácne pobaveně do zad.
„Tak se bavte.“ Usměje se na vás serafín, zatímco vás jeho i Kamaelův pohled vyprovázejí, zatímco mizíte mezi lidmi.
| ||
| |||
| Verše: Protiklady Když si všimnu povědomé dvojice kousek za mnou, zpomalím krok. Více toho nestihnu, než se z dálky ozve Luciferův hlas. Nezabráním si v úsměvu. Je snadné sklouznout po jiskřivé vlně jeho dobré nálady. Ostatně jako vždy. Odolám pokušení se k němu rozejít a přeci jenom počkám na ostatní, až s nimi pokračuji k platformě, kde na nás čeká serafín. „Dumah, ráda tě vidím,“ řeknu a konečky prstů zlehka přeběhnu po jejím loktu, než se odhodlám otočit i k Luciferově příteli. Dorazili spolu? „Generále Kamaeli,“ sklouznu bezděčně k oficiálnímu oslovení a tváří v tvář vědomí, že by dnešek měl být přátelské posezení, toho zalituji. To to začíná… ale trápit se tím nehodlám, stejně už se s hřejivým úsměvem obracím k muži, který nekompromisně strhává mou pozornost. „Lucifere… Hmm,“ udělám v odpovědi na jeho slova a jemně povytáhnu obočí, „někdo by to tak mohl říct.“ A že jsem ten někdo byla já… Nesnažím se zabránit pobavené notičce, aby mi prosákla do hlasu. Během jedné z našich debat o rozdílech světa smrtelníků a toho našeho jsem opravdu označila Zlaté město provokativně za nudné. Zajímalo mě, jak na to zareaguje. Byla to spíše hra než opravdová stížnost. Náš domov na nebesích byl nádherný, protkaný dokonalým zlatem klidem a zcela nepodobný chaotickému životu tam dole. Někdy je možná klidný až moc, svěřila jsem se Luciferovi tehdy, než jsem nad sebou se smíchem zatřepala hlavou. Samozřejmě, že jsou nebesa dokonalá. „Víte, jak se to říká,“ zasměji se v ozvěně tichých slov Dumah, „změna je život. Každopádně se nemůžu dočkat, co jsi v zápalu boje proti nudě naplánoval. Tak tedy dole?“ Roztáhnu narudlá křídla a vyletím chvíli po něm. Zatímco mi zlaté tetování zajiskří na kůži, přivřu oči a nechám se nést proudem brány, která nás vyvede do světa smrtelníků. Úderem křídel se z volného pádu stane zase let. Pro jednou se neženu dolů, jako by to byl závod. Přirozeně následuji Lucifera. Možná dokonce zpomalím, abych si vychutnala okamžik, kdy se jeden svět přetaví v druhý, den se přelije v noc a jemnou záři nebes nahradí pestrost života pod námi. Přistaneme. Zatímco mi z vlasů vyprchávají charakteristicky krvavé odstíny rudé a zlato v očích se ztmaví dohněda, popojdu těch pár kroků na okraj střechy. Nemohli jsme mít lepší načasování. Jistě není náhoda, že jsme se dorazili právě během západu slunce. Pohledem sklouznu k lidem hemžícím se ulicemi. Jak snadno se míjejí a jak snadno se jejich životy proplétají… Není to jenom tep srdcí, který mě na okamžik uhrane, je to jiskření všeho, co prožívají, co prosycuje vzduch a protkává město tisícem odstínů, navzdory rozdílům v životě každého z nich utvářející celistvý obraz. „Ano, poprvé. Je nádherný,“ hlesnu k Luciferovi, ale dám si pozor, abych na něm pohledem nesetrvala příliš dlouho a povzbudivým úsměvem pak zakotvím na rozpačité Dumah. „Hádám, že i kdyby, bylo by to jako poprvé. Vůle Nebes většinou nezavdává mnoha příležitostem toulat se po městě,“ prohodím. V mém případě rozhodně ne a z toho, co se traduje o Tiché Smrti, to s Dumah bude podobně. Do světa smrtelníků se chodilo s účelem. Vždycky. Až na tenhle podivuhodný večer. A já se v duchu znovu ptám jak, jak se mu podařilo zařídit tohle. „I když místa, která utkví v paměti, se vždycky najdou. Takže, Lucifere, zastaneš roli průvodce, nebo uvidíme, kam nás Damašek sám dovede?“ | ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Čuba v koutě nepláče Vypadá to, že můj plán funguje. Částečně. Doufal jsem, že se zafačovaný o předáka postará a pak budu řešit jen jeho. Teď se ale zdá že to dopadne přesně naopak. Což je lepší, než jsem čekal. Alexej je rozhodně lehčí cíl než ten s obvazy. Navíc mám větší šance porazit jeho než někoho s nadpřirozenými schopnostmi. Osobně by mě zajímalo, zda je stejný jako já. Co se skrývá za jeho nadáním, obvazy i samotnou spolupráci s těmihle lidmi. Hlavní je ale i to že z něj vypadlo jméno. Bez pochyb potvrdil jedním dechem podezřelé i to že Kenworthy byl nějak do všeho zapojený. Zajímalo by mě, kam a proč ten druhý vyrazil ale není čas to zjišťovat. Teď se musím dostat z tohoto sklepení, než bude pozdě. Když vytáhne krabičku od bílého prášku a ocení můj vkus jsem je kousek od toho abych se na něj vrhl. Už jen proto že vím že po dávce by se mi ulevilo alespoň na chvíli. Vidím, že mě zase podceňuje. Tahle se ke mně naklánět. Dobře milý předáku ukážu ti čubu. Na to mám v sobě sil ještě dost. Navíc je mi jasné že už moc příležitostí mít nebude. Ruce mám sice svázané ale nohy ne. To je výhoda. Budu potřebovat všechny co mám. Sevře papír a podívá se na něj. Dnes mi to asi už nemyslí. Nespojil jsem si to. Mám pocit, že jsem jména na papírku viděl už celé týdny zpět, ne-li měsíce. Do toho vzpomínky na doby dávno minulé a kokain. Možná bych si měl dávat větší pozor. No což, chybami se člověk učí přesně do chvíle, než ho zabijí. Vypadá tak fascinovaně a já si uvědomím že je můj čas. Měl jsem využít chvíle, když se skláněl blíž ale na to je pozdě. Čas někdy běží bez závislosti na nás. Sleduje mě a papír. Nedám na sobě nic znát, ale připravím si každý bolavý sval a doufám že mě nezradí. Jinak bude po mě. Tentokrát už docela a zcela. Alespoň nemá v rukou zbraň. Podceňuje mě. Uvědomím a mám chuť se usmát. Pak se ta raněná čuba vymrští. Netřeba moc. Jak u mě klečí vyrazím kupředu. Zuby mu míří přímo na krk. Chystám se toho sráče prostě zakousnout. Nebude to stačit. Vrhnu se na něj ale celou vahou, zahryznu se mu do toho masitého krku a pak ho budu bít, jak dlouho bude potřeba. Nemám ruce, nevadí. Mám hlavu, nohy a ramena. Vymlátím mu ten jeho blbý úsměv klidně čelem, když to bude potřeba. Stačí aby byl dost dlouho mimo z prokousnutého krku. Další rány ho dezorientují a další pošlou tam kam patří. Pak odsud vypadnu. Nějak. Další problémy prostě budu řešit, jak přijdou, dřív ne.
| ||
