Andor.cz - Dračí doupě online

Jacob White

♬♬♬♬♬

S odchodem toho podivného maskovaného muže se misky vah přeci jen zase trochu vyrovnají. Ano, není to úplně ideální. Stále ležíš spoutaný na zemi a po celém dni pomuchlaný a pomlácený tak, že návštěva nemocnice se nezdá nakonec jako vůbec špatný nápad. Na druhou stranu je ale dost brzy uvažovat vůbec o něčem podobném. Zatím je pravděpodobnější spíše cesta na hřbitov. Alespoň pro jednoho z vás.

Papír se jmény od Elizy se ti zdá jako z jiného života. To i vzpomínky na Cassiel a rudá mračna nad zničeným Babylónem jsou pro tebe bližší než události v Rudém lvu. Poslední den je pro tebe skutečně dlouhý a snad i díky drogám se jednotlivé momenty živě přelévají jeden do druhého.

Uvědomuješ si ale že teď je tvá šance. Možná dnes poslední. Připravíš se a plně se soustředíš na další moment. Chvíli, kdy zaútočíš. Vrhneš se po svém vězniteli jako vzteklý pes uvázaný na provaze. Doslova. Ani pořádně nevidíš, jak se ten muž před tebou tváří, protože v tu chvíli vnímáš jen to, jak se tvoje zuby zakousnou do kůže, do masa, do krve. Říká se, že lidské tělo je schopné opravdu dechberoucích výkonů, když je jeden zahnaný do zoufalé situace. Jako zbitý pes do kouta. Jakoby z dálky slyšíš Alexejův výkřik, ale mnohem více ho vnímáš díky tomu, že krev na jeho krku zabublá.

Čas se opět natáhne a jeden moment střídá druhý. Krev, bolest, křik a svaly napjaté k prasknutí. Svět na chvíli zahalí rudá mlha čirého vzteku, než nakonec…

Sedíš na těle, které leží pod tebou. Ruce máš stále svázané za zády, ale žiješ. Zhluboka oddechuješ. V ústech máš plno krve, která však tentokrát není tvoje. Stéká ti po rtech, hrdle až na límec mokrého kabátu a košile, do kterých se část vsakuje a zbytek pokračuje dál. V ústech kromě krve cítíš ještě pár kousků vytrženého syrového masa. Při pohledu na tělo před tebou je ti jasné, odkud se tam vzaly. Cítíš, jak se tělo pod tebou sem tam ještě škubne, jak jej opouštějí i poslední zbytky života. Tělem se ti začne šířit třes. Vyčerpání. Bolest. Neduhy, které zápal momentu potlačil, ale teď se ozývají s ještě silnější intenzitou. Zvládl si to…

Vyhrál si…

Žiješ…

Svět se začíná ponořovat do mlženého oparu. Slyšíš kroky na schodech, zatímco padáš těžce na zem. Vidíš, jak se otvírají dveře. Několik těžkých kožených bot se blíží tvým směrem.

„Co se tady zatraceně stalo?!“ Slyšíš křiknout ještě nějaký mužský hlas, než zavřeš oči.

Zerachiel projevuje nadšení snad za nás za všechny nebo aspoň... Za mě a Kamaela, který mi zároveň odpoví. Stačím sotva kývnout krátce hlavou, když na mne promluví Lucifer a... Neubráním se lehkým rozpakům, se kterými zatěkám pohledem mezi oběma anděli. "Ah, ne, jen, ano, jistě," odpovím útržkovitě, načež si tiše povzdechnu a raději se nepouštím do žádného vysvětlování nebo obhajování se. Vlastně se mi uleví, když Lucifer svoji pozornost přesune k rudovlasé Paní Krve, se kterou vzápětí i bez jakéhokoliv zaváhání skočí dolů ze střechy a vydá se vstříc tomu živému rušnému městu.
Zamrkám a pohledem sklouznu ke Kamaelovi, jehož pocity v tu chvíli více než sdílím. "To zní... To zní jako plán," kývnu hlavou v tom opatrném souhlasu. Vlastně ani nevím, jak jsem si tohle "přátelské setkání" představovala, ale takhle úplně... Ne. Když Kamael vzápětí zmíní Tribunál... Bez ohledu na to jak to myslel či nemyslel, odpovědí mu je můj lehce zoufalý výraz, se kterým se rozejdu k okraji střechy a skočím dolů.

Těch pár metrů zdolám snadno, jen si musím chytit cípy sukně, aby zbytečně nevlála a při doskoku se mi nezapletla pod nohy. Rychle si ji opráším a očima prolétnu tmavou uličku než se v doprovodu Kamaela vydám směrem k hlavní ulici. Odtud už pokračujeme všichni čtyři hlouběji do města, přesněji přímo k velkému náměstí, které jsem viděla už z výšky. Damašek se skutečně nedá ničím srovnávat se Zlatým městem, tolik roztodivných vůní, hluku i lidí, kteří jsou všude kolem. Je to pro mne trochu zvláštní, splynout s tou masou překypující životem, obvykle... Obvykle, když kráčím mezi smrtelnými, tak se život zastaví či... Vytratí. Stačí mi se trochu soustředit a i nyní cítím smrt ovíjející všechny ty pomíjivé bytosti, to jak se jim s každou minutou krátí čas strávený na tomhle světě. Ovšem oni - jako by to neviděli. Necítili. Ba dokonce nevnímali. Šťastní ve své nevědomosti.

Snad se ani neusmívám, jen se zamyšleným pohledem lustruji dav a občas si u toho zamyšleně zamručím nebo něco zamumlám sama pro sebe. Občas se podívám po Kamaelovi, snad abych se ujistila, že je stále po mém boku nebo... Co si o tom myslí on? Možná bych se i zeptala, ale to už jsme na místě a slova se opět chopí Lucifer. A nedá se úplně hovořit o tom, že by pro nás měl nějaké... Milé překvapení. Zamračím se a nechám si poněkud zaraženě vtisknout do dlaně několik studených kovových... Mincí. Něco si koupit? Smlouvat? Můj výraz se zvolna mění a mísí se v něm čirá hrůza z takového úkolu společně s tou bolestnou nejistotou.

O co tady jde? chci se zeptat. To nás sem Lucifer vytáhl, aby... Aby si mohl pokradmu promluvit s Kamaelem? Do ramen se vkrade napětí a těžko by se dalo mluvit o tom, že se na tomhle cizím rušném místě cítím jakkoliv příjemně. Ovšem jakkoliv se mi to nelíbí, tak společně s Kamaelovým neochotným souhlasem kapituluji. Mlčky kývnu hlavou a pak už se nechám Zerachiel odtáhnout vstříc stánkům, byť se stejně neubráním aspoň jednomu ohlédnutí přes rameno směrem k dvojici andělů.

"... ale já nechci nic... Nakupovat," otočím se poněkud bezradně k Zerachiel. S mincemi v dlani si připadám divně. Ano, ze smrtelného světa jsem si odnesla sice už pár věcí, tedy zejména nástrojů, ale ty jsem si zkrátka... Vzala. Nikým neviděna ani neslyšena. "Co to má znamenat? Tys o tom věděla?" zamračím se. Své okolí v tu chvíli příliš nevnímám, stánky mne ani překřikující se trhovci mne v tu chvíli nezajímají.

Benedikt Tskilekwa

„Počkat, počkat… Babylón, ophirium, laboratoř… Tedy to je dost informací na pár vět.“ Zvedne Robert ruce v jasném gestu, aby zastavil tvůj příliv teorií a vlastně jakýchkoliv slov.

„Takže jestli jsem to pochopil správně, tak ses dotknul ophiria v laboratoři, ve které pracuješ, a to spustilo tohle? Verše? A zrovna přímo zkázu Babylónu? Tedy…“ Hvízdne krátce. „..A já doufal v nějaké naprosto nudné sousedy. Tohle mi asi zrovna nevyšlo.“ Ušklíbne se na tebe.  

„Schopnosti se často probudí při nějaké vypjaté situaci. Nesouvisí přímo s verši, alespoň ne na začátku.“ Zakroutí hlavou Barlow a dopije zbytek koňaku ze sklenky.

„To řekni ty mě, jak to funguje. Já nemám v sobě odraz Hariela. Ale na pekaře se zrovna necítím. Ne, děkuji.“ Otočí se na tebe přes rameno, zatímco si opět doplní svou sklenku něčím ostřejším.

Pak ale dojde řeč na útěk ze sídla Tribunálu. Moment, který v tobě stále silně rezonuje, jako kdyby si ho prožil celý před pár okamžiky. Už jen při té vzpomínce cítíš, jak se ti rozbuší zcela iracionálně srdce jako o závod. Robert nic neříká. Tiše dojde zpátky ke svému křeslu, do kterého se posadí.

„To není tak snadné…“ Zakrouží novým obsahem sklenky a opře se loktem o područku. „Kdybych ti to řekl, tvá mysl začne kalkulovat, přemýšlet a převracet. Nevím přesně, proč to funguje, jak to funguje, ale ideální způsob, jak se veršů zbavit a uzamknout si tuhle celou svou cestu, je nechat si vyzradit věci z vlastního života od jiných. Je nepsaným pravidlem neříkat ostatním jejich osudy, ačkoliv je někteří z nás znají, nebo alespoň jejich část. Takže… i když bych ti to rád řekl, co bylo pak, nemůžu.“ Napije se dlouze Robert a jen omluvně pokrčí rameny. „Já tohle nevymyslel. Jak jsem nakoupil, tak prodávám. Rozhodně ale neplánuji na někom testovat, zda to tak skutečně je.“ Podotkne o něco smířlivěji. Není to rozhodně to, co si chtěl slyšet, ale Robert nevypadá, že by se dal tak lehce přemluvit.

Zerachiel, Dumah

♬♬♬♬♬

Zlaté linie vašich tetování se vytrácejí z kůže, pleť pozbývá své dokonalosti stejně jako odstíny vašich vlasů matní a stávají se všednějšími. Zanedlouho na střeše místo čtveřice okřídlených celestiálních bytostí stojí pouze skupina pohledných, mladých lidí.

„Spolu?“ Otočí se na tebe generál, jehož ohnivé oči teď nahradila dvojice obyčejných tmavě hnědých. „Ne, přímo v Damašku ne. Poblíž jsme byli, ale ne ve městě.“ Odvětí ti věcně.

„Generále?“ Podiví se pobaveně Lucifer otočí se na Dumah. „Nevím, jestli se tady… generál, nevyjádřil dostatečně přesně, ale tohle není vojenská mise, i když ozbrojený je na to dostatečně.“ Sklouznou mu světle modré oči k jílci meče vykukujícím generálovi pod pláštěm, který ho vzápětí rychle schová pod odhrnutý lem. „Je to jen prostě… výlet. Takže formality nejsou třeba. Ale samozřejmě vám v tom nebráním, pokud jste na to tak zvyklí.“ Mrkne na Kamaela, který se jen kysele ušklíbne.

„Já vím.“ Otočí se Lucifer na Zerachiel a jeho úsměv se při pohledu na ní změní. „Průvodce? Zas tak znalý nejsem. Ale nevadí. Osud nás někam zavede.“ Prohodí energicky a dojde ke kraji střechy, přes kterou shlédne dolů do postranní uličky a nabídne Zerachiel ruku, než prostě skočí dolů.

„Ah, začínám mít z toho smíšené pocity.“ Protočí Kamael prosebně oči k nebi, zatímco s Dumah na střeše zůstanou sami. „Měli bychom ale jít za nimi. Tihle dva jsou jako neřízené střely. Jestli tu dnes budou nějaké problémy, je mi jasné kvůli komu. Alespoň, že tu jsme my dva, abychom to pohlídali.“ Pokývá souhlasně na svou novou misi, kterou vám právě vymyslel a postaví se vedle tebe na okraj střechy. „Nerad bych tohle vysvětlovat Tribunálu.“ Podívá se na Dumah  krátce v pokusu o vtip, než jí ukáže ke kraji střechy a pak skočí za ní.

☩

Doskočíte tiše. Několikametrový skok pro vás nepředstavovat nejmenší problém. Prach se rozvíří kolem vašich nohou, zatímco stojíte v postranní uličce pohlcené chladivým stínem. Jediným svědkem vašeho nestandartního sestupu byla toulavá kočka, která poplašeně vyprskla a kamsi utekla. Na konci uličky vidíte hlavní třídu, po které se ze strany na stranu míhají různé postavy. Ulice Damašku skutečně žijí.

„Jestli si dobře pamatuji, je to tudy.“ Otočí se na vás Lucifer a vydá se k hlavní třídě, držíc se poblíž vás a především Zerachiel, se kterou sem tam prohodí nějaké slovo. „Hmm, tak tedy mezi lidi.“ Dodá Kamael a vykročí po boku Dumah za Luciferem a Zerachiel.

☩

Proplétáte se ulicí mezi lidmi. Jsou různí. Malí, velcí, tlustí, hubení. Mladí… staří. To je stále něco, pro vás nového. Už jen představa, že se z těch malých pobíhajících stvoření jednou stranou ty seschlé vetché ženy nebo muži, které stěží jdou, je vám něco naprosto cizího. Jejich život je v porovnání s vaším vskutku jepičí, ale teď vidíte, že si většina z nich žije šťastně a svobodně.

 Dorazíte k náměstí, které je naprosto zaplněné lidmi a stánky. Vzduchem se line vůně rozmanitých jídel, koření i vonných směsí. Slyšíte veselou hudbu, hlasité vyvolávání trhovců i četné hovory kolemjdoucích. Je to divoké, špinavé a … tak nějak více živé oproti Zlatému městu.

„Myslel jsem si, že tu v téhle době bude ten jejich výroční trh. Skvělé.“ Usměje se Lucifer spokojeně a vytáhne z oděvu váček, ze kterého vysype na dlaň množství kovově se lesknoucích mincí. Jedno z mnoha platidel, které smrtelníci využívají. Ovšem opět ta představa, nechat si za něco platit, když to jinému mohu dát, je pro vás jako z jiného světa. „Dámy, opravdu se omlouvám, ale mohly byste vyrazit napřed a porozhlédnout se zde? Klidně si něco kupte. Tyto věci se ve Zlatém městě jen tak nenajdou.“ Vtiskne každé z vás do dlaní několik mincí. „Tohle směníte za to, co se vám bude líbit. Lidé mají tendenci ještě smlouvat, ale klidně někomu udělejte radost. Jsou to jen bezcenné kousky kovu.“ Vysvětlí krátce fungování místních obchodů.

„Příteli, dejme jim chvíli o samotě. Rád bych s tebou něco probral.“ Otočí se Lucifer na generála, který jen lehce nedůvěřivě svraští obočí a sklouzne pak pohledem k Dumah. „Neměli bychom je nechávat jít samotné. Tohle je město smrtelníků, neznají ho a…“ Zastaví ho až Luciferova ruka na jeho rameni. „Myslím generále, že se ani jedna z nich tady nemá čeho bát. Vy se snad o ně bojíte?“ Zajiskří mu pobaveně v očích, zatímco se Kamael vstříc tomuto dobírání lehce ošije a jen zatřese hlavou. „Ne, samozřejmě, že ne. Dobře tedy… Projednáme to a pak vás najdeme.“ Pronese se smrtelnou vážností a Lucifer ho jen plácne pobaveně do zad.

„Tak se bavte.“ Usměje se na vás serafín, zatímco vás jeho i Kamaelův pohled vyprovázejí, zatímco mizíte mezi lidmi.    

Čuba v koutě nepláče

Ve chvílích jako tahle pro mne je skutečně zkouškou od samotného Stvořitele, abych zachovala klid. Nevím, jak to Kamael dělal, ale vždy se mu aspoň na okamžik podařilo mne něčím rozhodit, dokonce i po všech těch letech. Zamrkám, když se na mě překvapeně podívá a jsem to pro změnu já, kdo od toho odvrátí hlavu, když generál pokračuje ve svém nespokojeném mručení. Nadechnu se. "No a to je přesně ten důvod, proč jít musíš, Kamaeli - abys ode mě odváděl pozornost," poznamenám s lehkým potřesením hlavy.

Vzápětí před námi zahlédnu i rudé vlasy Zerachiel, jejíž cíl cesty je stejný jako náš. Ani jsem nevěděla, že se s Luciferem zná nějak... Lépe? Nejsem si jistá, zda je to správné slovo, ale vlastně nad tím ani příliš nepřemýšlím. Zvláště když na nás zavolá sám seraf stojící u brány. Stejně jako v aréně i kdekoliv jinde působí jako naprostý opak Kamaela. Vždy je pro mne zvláštní vidět ty dva spolu, dva bratři připomínající dvě strany mince.
"Lucifere, Zerachiel, ráda vás vidím," pozdravím se s oběma než se slova ujme opět Lucifer. Hlavu nakloním lehce ke straně na kolik mne jeho volba slov překvapí. Nudné? Nikdy mne nenapadlo takhle o Zlatém městě smýšlet, byl to přeci náš domov, místo, které nám Všemohoucí daroval. Vedli jsme zde život, kterému nic nechybělo.

"Rozhodně to bude... Změna," brouknu tiše. Ze změn jsem obvykle měla hrůzu, ale nyní jsem zároveň cítila i jistou... Zvědavost. Navštívit smrtelný svět zkrátka... Zkrátka jen tak, to bylo něco dosud nemyslitelného. Nikdy jsme tam netrávili vícero času než bylo nutné, ba dokonce nezbytné. Z myšlenek mne vytrhne trojice stříbrných křídel, která promáchne vzduchem. Jsou tak... Nádherná. Majestátní. Lucifer vzlétne, následován Zerachiel. To už nechávám svá šedivá křídla zhmotnit také a aniž bych si to uvědomovala, tak v reakci na Kamaelův pohled krátce kývnu hlavou na znamení, že můžeme. Tak... Tak jako vždy.

Prolétneme portálem vstříc soumraku snášejícího se na smrtelný svět. Pousměji se. Plejáda odstínů barvících oblohu je dechberoucí, ta nejdokonalejší malba, kterou kdy kdo stvořil. Mám ráda tenhle okamžik dne, kdy barvy slunce postupně vymizí a nahradí studené odstíny modré a černé protkané září bledého měsíce a hvězd. Okamžik, kdy se na svět snese ticho a nastane klid. Což ovšem neplatí pro tohle místo. Pohledem sklouznu po městě rozkládajícím se pod námi, plném života a pestrobarevného chaosu. Celé to působí jako jedno velké mraveniště, kdy se dělníci při stavbě nechávají unést spíše intuicí než nějakými plány.

Chvíli si jen užívám let, když se v širokých spirálách snášíme vstříc lidským obydlím. Přistání je hladké, nohy měkce došlápnou na střechu a sotva nabydu rovnováhy, křídla se vytratí. Prsty si mimoděk vjedu do vlasů, abych je trochu uhladila a přinutila zkrotnout, načež si i pár pohyby spravím plášť a zkontroluji šaty. I má tetování se vytratí, barva vlasů trochu zmatní a na bledé kůži vyvstanou pihy, které předtím byly sotva viditelné, zatímco oči zesvětlají do barvy studené modři.

Tak Damašek... Opatrně shlédnu ze střechy dolů, pozoruji ulici plnou lidí. Doléhá sem šum hlasů, křik lidí i zvířat. Mám pocit, že z dálky slyším i hudbu proplétající se tím vším a dotvářející zvuk města. Je pro mne tak snadné vnímat... Ten rytmus, se kterým se dav lidí pohybuje.
"Nejsem si jistá..." odpovím tak trochu rozpačitě a pohledem zalétnu ke Kamaelovi. "Byli jsme tu někdy, generále?" obrátím se se svojí otázkou právě na něj. Mimoděk přešlápnu na místě, nejistá si tím... Co bude vlastně následovat teď, když... Nemáme žádné rozkazy. Jak bez nich budeme vědět, kam jít? Z té vtíravé myšlenky se cítím... Nesvá.

Zerachiel, Dumah

„Důležitého. Jistě… Jako vždy.“ Pokračuje Kamael dál ve svém vrčení, zatímco se blížíte cíli. „Těšíš?“ Překvapeně k tobě stočí pohled, když se ho snažíš uklidnit. „Opravdu? Nevím, jestli by nebylo bezpečnější zůstat zde, ale jestli se tak všichni těšíte, kdo jsem, abych vám to kazil.“ Rozhodí rezignovaně rukama, ale působí už přeci jen o něco uvolněněji než před tím. Malinko.

Dorazíte na místo prakticky ve stejnou chvíli. Zrovna procházíte branou, když si Zerachiel všimne, že v jejích patách se přibližuje rusovlasá dvojice. Vedle generála oděného v černé jde o něco nižší žena, ve které poznáváš Dumah, tichou smrt.

„Skvělé, už jsem se bál, že nikdo nepřijde.“ Zavolá na vás z dálky zvučný hlas. Je to Lucifer. Stojí na platformě, kam míříte, kde už na vás čeká. Je oblečený v podobném duchu jako vy. Žádná zdobená róba ani těžká zbroj. Má na sobě jednoduchý oděv ve světlých, zemitých tónech a přes ramena přehozený plášť v pískové barvě. Většinu světlých vlasů má sepnutých na temeni a stejně jako vy, není viditelně ozbrojen. Tedy až na generála, který na svém meči prostě trval.

„Jsem rád, že jsem se nakonec spletl.“ Usměje se vřele, když dorazíte k němu. „Zerachiel, Dumah… Kamaeli… Děkuji, že jste přijali mé pozvání.“ Kloužou po vás jeho oči, zatímco na každého vděčně kývne.

„Jistě, Lucifere. Víš, že bych jej neodmítl.“ Odpoví mu krátce generál a ve světle přátelského serafína jeho chování působí ještě více stroze než jindy. Lucifera to ale viditelně nijak nezaskočilo, a naopak se ještě více usmál.

„Snad vám to nevadí, že vyrazíme tam dolů… Ale říkal jsem si, že po těch staletích zde je Zlaté město přeci jen poněkud… nudné.“ Tentokrát svou pozornost věnuje Zerachiel, která si vzpomene, že to nebyl ve skutečnosti on, kdo by to město takto nazval, ale naopak ona během jedné z jejich debat, kdy se trochu rozohnila.

„Ale nebudeme se zdržovat. Na slova bude dost času tam dole. Navíc, brána už je otevřená.“ Ukáže dlouhým gestem na hradbu mraků pod platformou, která se už stáčejí ve víru, který všichni moc dobře znáte. Tam na druhé straně je svět smrtelníků, kam tentokrát výjimečně nejdete plnit své povinnosti, ale prostě jen… za zábavou. Poprvé ve vašich dlouhých životech.

Z Luciferových zad vystoupí tři páry stříbřitých křídel, která nechá zhmotnit a jen hravě kývne hlavou, abyste jej následovali, než jimi protne vzduch a rozletí se směrem k portálu po očku sledujíc Zerachiel. Kamael jen krátce pohlédne na Dumah, jako před každou misí, než se vydá za ním a jí zůstane v mysli jen pachuť deja vu.

Prolétnete portálem. Chvilkový pocit beztíže zase vystřídá gravitace svistot větru v křídlech. Letíte střemhlav skrz mraky. Čtveřice nebeských válečníků, která více připomíná trestnou výpravu schopnou rozsévat zkázu a boží vůli v obrovském rozsahu, než prostě jen… přátelský výlet.

Pod vámi se rozlehne svět zalitý naoranžovělými paprsky zapadajícího slunce. Barvy, které tam nahoře nikdy neuvidíte. Pod vámi se rozkládá velké město. Alespoň tedy na standarty smrtelného světa. Vysoké věže, křivolaké uličky, které naproti těm v nebesích působí naprosto chaoticky a bezkoncepčně a ulice, kterými proudí lidé. Pomíjivé bytosti.

„Damašek. Tak pojďte. Držte se u mě. Přistaneme.“ Usměje se Lucifer viditelně v dobré náladě, zatímco se rozletíte směrem k městu. Nevede vás někam mimo, ale míříte do širšího centra, kde prostě přistanete na jedné ze střech. Viditelně naprosto ignorováni lidmi dole na ulici. „Jste tu poprvé?“ Zeptá se vás, zatímco se šestice křídel opět rozplyne, z tváře mu mizí zlatavá tetování a celkově jeho vzezření přechází do více… všedního. Lidského.