Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Pohled do zrcadla Bezděčně zatřesu hlavou. Tak jsem to nemyslela, dopis byl určen mně, to ano, jenom… nemůžu setřást pocit, že jeho opravdovým adresátem byl někdo jiný. Ne jenom, ale také. Možná by právě to bylo nejpřesnější označení toho, jak si připadám. Rozpůlená. Zápasím se vzpomínkami, které jsou o tolik silnější než cokoliv, co jsem kdy prožila já, a ztrácím se v nich. Nejraději bych se vévody zeptala, jestli si tak připadal také, ale… Zadívám se do zrcadla a bezděčně si zbloudilý pramen vlasů zastrčím za ucho v jakési marné snaze zastřít, že vypadám jako strašidlo. Vždyť si nejsme ani podobné… ona je voják a já… * * * Verše Při pohledu do zrcadla nad sebou zavrtím hlavou. Lucifer na mě má špatný vliv – to by se mu líbilo –, jinak přeci není možné, aby se voják nebes trápil nad výběrem vhodného oděvu… Ne, že by mi to usnadňoval. A přece se ho nemůžu dočkat. Jsou to pěkné starosti. Obzvláště pak v porovnání se starostmi na bojovém poli, kde se za každý špatný krok platí krví. Ani nevím, jak se mu podařilo sehnat povolení opustit Zlaté město. Jenom tak to určitě nebylo, na to jsem se nemusela ani ptát, záležitosti prvního kůru bývají málokdy jednoduché. Ve skutečnosti mě neznervózňuje ani tak přítomnost serafína jako jeho přítele, generála Kamaela. Dobře si vzpomínám, jak chladným a nepřístupným dojmem na mě tehdy v aréně působil. Z vyprávění Lucifera jsem pochopila, že takový není vždycky, ale během těch pár letmých setkání působil vždycky prostě jako… generál… Na přátelském posezení si ho snad ani neumím představit. Co bych však pro Lucifera neudělala? Aspoň že tam bude Dumah. I když si zakážu zkoušet čtvrté šaty, nakonec se k nim s jistým pobavením vrátím. Jsou bílé, jak jinak. Nezapomenu ani na korzet. To by mě zajímalo, jestli ho smrtelníci vymysleli jako formu – zbroje? Nebo mučícího nástroje, ušklíbnu se maličko při představě, že bych něco takového měla nosit denně. Raději bych tu zbroj, ale – jak se to říká? – si fueris Romae, Romano vivito more. Když jsi v Římě, chovej se jako Říman. Tendenci stepovat po domě nehodlám propadat, a tak vyrazím dřív. Ne o moc, jenom o malou chvíli, která by se ani nemusela počítat, kdyby… kdyby nešlo o Lucifera. Tak to jsem zvědavá, jestli se opravdu jedná jenom o přátelské posezení. A kam vlastně míříme, když už sestoupíme do světa smrtelníků společně. | ||
| |||
 | Kdybych věděl všechny ty věci, co nevím, byl bych nejchytřejší na světě Ne, díky, já nepiju! S rozhodností nad tím zavrtím hlavou. Ani určitě nikdy nezačnu. Není to dobré vůbec k ničemu, chutí ani následky, tím jsem si jistý - a přesto mám co dělat, abych sklenku v jeho rukou nesledoval málem toužebně. Jisté krátkodobé následky bych si dal líbit docela ochotně, zvlášť když váhá, jak odpovědět na mou otázku. Mělo by to být jasné. Možná je váhání samo tou nejzřetelnější možnou odpovědí, a přesto sotva dýchám, napjatý, nadšený, nešťastný a rozkolísaný - a jen se snažím, ať to na mně není všechno vidět, a také nerozdrtit šálek v dlaních. Napij se pořádně a nalij si další, ty nešťastníče, připomínej si občasná nadechnutí... Ten čaj je skutečně dobrý, silný a poctivý, žádná sotva zabarvená voda, aby se neřeklo. Ona to taky ve skutečnosti občas byla jen teplá voda, když na čaj nezbylo. Tohle ale není ten případ a působí přesně tak dobře, jak jsem doufal, snad dokonce stoupá do hlavy zrovna jako ten zmiňovaný koňak. A pak padne vytoužené ano. Prostě ANO, a mě vůbec nenapadne pochybovat, že to tak je, a jen jako by mi v první chvíli explodovala hlava, to když se rázem rozprskne veliká hromada možných eventualit, a možná mi to mezi ušima lehce třeskne úplně doslova. Jen se pořádně nadechnu, s úlevou, konečně zbavený velké tíhy - a úplně bezděčně se napiju stejně zhluboka jako on, až mi dosud horká tekutina málem bolestivě protéká hrdlem, ohřívá vychladlé srdce, a jako bych ji s krví cítil proudit tělem. "To jsem rád, že v tom nejsem sám," řeknu a mám pocit, že lítám, ani k tomu nepotřebuju křídla. "Neuvěřitelně, obrovsky rád. Nebyl jsem si jistý, jestli blázním... v nejhorším budu bláznit v dobré společnosti," zakřením se na něj a pokrčím vesele rameny. Zdaleka ze mě nevyprchalo všechno zoufalství a obavy a napětí posledních chvil. Jen teď nemají úplně šanci říct si k věci své. "Zlaté město - ano, tam jsem byl, a nejen tam," a u srdce mě bodne, na jeden rázem ozvěna smutku a také vědomí, kolik věcí se potřebuju dozvědět. "Jen... obousměrně...? Myslíš vzpomínky? My nemáme stejné vzpomínky?" To mě dokonale zarazí. "Takže přeci fantazie, stvořená na motivy zdejších ophiriových reliktů...?" Nespokojeně zatřepu hlavou. "Ne to, nesedí... tys myslel v té chvíli," srovná se mi, co vlastně řekl, a v duchu si nad sebou povzdechnu. On je velice specifický, ale Hariel mi nijak nápadný nepřišel, a já jsem mu navíc obrovsky nepodobný. Samozřejmě, že Ramiela nemohlo napadnout, s kým má tu čest. Odložím šálek, nejraději bych teď pro změnu vyskočil a pobíhal po místnosti sem a tam, jak úleva potřebuje každý možný ventil. "Uvědomuju si samozřejmě, jak byla ta otázka ohledně totožnosti nesprávná a obrazná," řeknu. "To jen že ty vize jsou tak neuvěřitelně intenzivní, že je následné ztotožnění skoro nevyhnutelné. Předpokládám, že to zase za chvíli přejde..." Pusa se mi hýbe, ale mám nepříjemný pocit, že teď vážně říkám hlouposti, jako bych se zpronevěřoval sám sobě. Přejedu si dlaněmi po pažích, pryč s tím! Odpovědi přijdou. "Já tak strašně doufám, že máš alespoň nějaká vysvětlení! Do mě se projektují vzpomínky jistého Hariela," napřímím záda a hledím na něj celý hořící zvědavostí, jestli to jméno pozná. "Těší mě a rád tě znovu poznávám - ve snech jsme se taky právě seznámili," dodám a vší silou vůle - tedy té obyčejné, na něj nic zkoušet vážně nechci! Se snažím ho přesvědčit, aby řekl nějaký detail, který by mohl znát jenom ten, kdo tam byl. Co by bylo pravé šílenství bez důkazů? | ||
| |||
 | Verše Andělé nechodí pozdě, ale v ten správný čas S povzdechem se pootočím před velkým zrcadlem v kovovém rámu stojícím v rohu místnosti, abych zkontrolovala, zda vše vypadá... Jak by mělo vypadat. Jsem z toho trochu nesvá a Kamael stepující za dveřmi tomu příliš nepomáhá. Vlastně vůbec. Jako by nestačilo celé tohle zvláštní pozvání, navíc do smrtelného světa. Jak to Lucifer vlastně zvládl zařídit? A proč? Stále mi to vrtá hlavou, snad... Že... Povzdechnu si. Lucifer a jeho hry, kdo ví, co stojí za tímto rozmarem. | ||
| |||
 | Staří známí Benedikt Tskilekwa Z tvých snah nahlédnout do plánů na stole tě vyruší Barlow a čaj. Zase se usadíš na místo a naliješ si trochu horkého nápoje do šálku, který působí tak křehce, až se ho bojíš jen tak normálně dotknout, aby se nerozsypal. Účet za takový kousek by byl jistě tučný.
„To máme společné.“ Pousměje se v odpovědi Robert a otevře jednu z dřevěných skříněk, ze které se vyklube bar. Do broušené sklenky si naleje trochu zlatavé tekutiny a posadí se i s ní do křesla naproti tobě. „Nabídl bych vám koňak, ale vypadá to, že máte před sebou ještě rušný den a nechci vás odtud vynášet na zádech, i kdyby to mělo být jen do patra níž.“ Dodá trochu veseleji a atmosféra se alespoň na chvíli přeci jen uvolní.
„Já vám mám říkat, jak se vám to jméno dostalo do hlavy? Ale prosím, mladíku, já jsem tady ten, kdo má pokládat otázky. Nějak se vám popletly role.“ Upije s křivým úsměvem trochu koňaku a bystře tě sleduje, zatímco ty mluvíš o svých snech. Barlow přeci jen s každým dalším slovem zvážní, než nakonec domluvíš a prostě se ho zeptáš. Jednoduchá prostá otázka. Jen dvě slova. Nic víc není třeba.
Černovlasý muž před tebou tě pozorně sleduje, zatímco zamyšleně krouží koňakem v broušené sklence. Neodpovídá. Dává si na čas. Nadechne se…. Pohlédne z okna….Pak se zadívá na dvojici obrazů vedle vás… Nakrčí rty…. A ledově modré oči zase sklouznou zpátky k tobě.
„Ano.“
Hledí na tebe upřeně a přímo se do tebe vpíjí pohledem. „Dá se to tak říct. Celá věc je komplikovanější, ale… ano. Je to tak.“ Pokrčí rameny a tentokrát se napije dlouze, žádné degustační usrkávání, až se mu ústa na chvíli zkřiví.
„A ty mě budeš znát. Je to tak? Tvé sny, to, o čem tu mluvíš… Zlaté město?“ Uchechtne se tiše a vědoucně se ušklíbne.
„Musím se omluvit sousede, ale tyhle věci nefungují oboustranně. Tedy alespoň většinou.“ Ukáže prstem mezi vámi. „Takže tu teď tahám tu kratší slámku... Hmm, pokud tedy znáš Ramiela, s kým mám já tu čest?“ Nakloní hlavu tázavě na stranu a v očích se mu zableskne zvědavost.
| ||
| |||
| Žena v zrcadle Vera De Lacey Vévoda na tvé díky jen mávne zamítavě rukou. „Neděkujte mi, lady. Nemáte za co. Ostatně, kdybych vás nepozval na palubu, ten večer jste strávila v zajetí společenských tanců a nudných konverzací. Přesto bych řekl, že by to byl milosrdnější osud.“ Mlaskne zamyšleně a na chvíli jeho oči zabloudí k oknu, za kterým je černočerná tma.
„Nejste? Takže ten dopis má snad špatného adresáta? Co vám to jméno říká, lady? Kdo je tedy Zerachiel?“ Stočí pohled zpátky k tobě a ukáže na jedno ze zrcadel, které visí na stěně v ozdobném, stříbrném rámu. Odráží se v něm celá tato scéna. Dvě postavy sedící v měkkých křeslech. Jeden pobledý muž a rusovlasá žena, která vypadá, že je na hranici nervového zhroucení. Hledíš sama na sebe a oči máš plné…
Verše: Přípravy Zerachiel
Do not be deceived: “Bad company ruins good morals.” …nervozity. Stojíš před zrcadlem a zkoušíš již třetí šaty. Budou lepší tyto anebo snad tamty? A co vůbec uděláš s vlasy? Samozřejmě, Lucifer říkal, že to má být jen přátelské posezení, ale sama víš, že s ním není nikdy nic jen tak. Už jen fakt, že vyrážíte ze Zlatého města to jasně naznačoval a výběr vhodného oděvu už vůbec neusnadňoval.
Nacházíš se ve svém útulném domě uprostřed Zlatého města. Zahradu za ním zalévá zlatavá záře. Důkaz toho, že máš ještě čas. Plno času ve skutečnosti. Ovšem tuhle věc si nenechala na poslední chvíli. Ne, audience u serafína se nebere nikdy na lehkou váhu zvlášť… zvlášť, když to rozhodně není poprvé, co jej vidíš.
Možná by bylo uklidňující představit si, že tam nebudete sami, ovšem to by tam nesměl být pozvaný zrovna on. Generála Kamaela jsi příliš neznala. Nejvíce v kontaktu si s ním byla tehdy v aréně a tam se skutečně nedalo hovořit o nějaké plodné přátelské diskuzi. Pokud je něčeho takového vůbec schopný.
Netušíš, co komu musel Lucifer naslibovat, abyste zrovna vy všichni dostali možnost opustit Zlaté město jen tak… bez vyššího účelu, ale nějakým zázrakem se mu to podařilo. Svět smrtelníků měl rád. Možná také proto, že to pro něj bylo vzácné místo, kam se tak často nepodíval. Rozhodně ne tak často jak by rád.
Nakonec se nachystáš a vyrazíš k místu, kde byste se měli všichni sejít. Jedna z platforem ohraničujících Zlaté město, odkud vás pustí dolů. Snad.
| ||
| |||
| Třpytky Delilah Blair Flanagan Chce se ti spát, nebo spíše upadnout do nevědomí, ale nejdříve je třeba se postarat o životně důležité věci. Dostaneš do sebe aspoň něco málo z toho jídla, které ti tvůj věznitel donesl. Není to žádný zázrak, ale víš, že se dá přežít i na mnohem méně. Lidské tělo je opravdu odolný stroj, a to poháněné zlatem se lesknoucí krví ještě více. Sedativa úspěšně utlumují tvé smysly. Chuť prakticky nevnímáš, stejně tak i bolest z loketní jamky, když do ní zaryješ nehet je taková vzdálená. Jako kdyby sis ruku přeležela a teď se ti do ní pomalu začal vracet cit. Nehet se zaboří do bledé pokožky. Stačí pořádně zatlačit a čerstvě zatažená rána začne opět krvácet. Rozetřeš lepkavou kapalinu na bříškách prstů a po paži. Je to zvláštní pohled. Vidět něco takového. Každý zlatý odlesk je jen připomínkou toho, že tohle všechno je reálné. Není to sen. Ty vize minulosti nejsou sen a ty jsi… Verše: Pozvání Dumah
Do not be deceived: “Bad company ruins good morals.” „… Dumah? Opravdu to stíháme?“ Slyšíš Kamaelův hlas z vedlejšího pokoje, zatímco ty se chystáš a oblékáš. Jste u tebe doma. Opět v šeru a tichu. Dnes k večeru byste ale měli navštívit Lucifera. Přátelské posezení, říkal generál, ačkoliv si viděla, jak se u toho lehce nervózně ošíval. Kamael se jen párkrát zmínil mezi řečí o tom, že by tam měl být také ještě někdo. Přesněji jedna žena. Zerachiel.
„Myslím, že dojdeme pozdě. Určitě dojdeme.“ Slyšíš tiché rezignované povzdechnutí zpoza dveří, než je konečně otevřeš připravená vyrazit. Za nimi už stojí tvůj doprovod. Ne, zbroj nechal dnes generál doma. Místo toho je oděn opět do svých oblíbených barev zlaté a černé. Přesto je nezvyk vidět na něm tento oděv. Místo klasické róby, kterou jsou pro Zlaté město typické, má na sobě kalhoty, tmavou tuniku a kabátec. Oděv jako nosí smrtelníci tam dole. U pasu má stále na opasku zavěšený svůj meč, ale jinak působí neozbrojen. Nemít jeho vlasy barvu ohně, působil by dost pochmurným dojmem, kterému by ještě přidal jeho kamenný výraz, dnes lehce stažený nervozitou.
„Ah, skvělé…“ Vydechne s úlevou, když se konečně zjevíš ve dveřích, než se zarazí a trochu chvatně dodá. „Sluší ti to. Ostatně jako vždy.“ Usměje se mírně, zatímco udělá krok ode dveří a pokyne ti rukou, abyste společně vyrazili na smluvené místo. Ze stolu vezme zdobenou karafu, se kterou už za tebou přišel a poznáváš v ní dárek pro hostitele a jeden z kousků jeho drahocenné sbírky a přehodí si přes ramena cestovní plášť.
„Nemám rád tyhle společenské akce. Nevím, proč Lucifer trval na tom, že tam budeme také.“ Lehce nespokojeně vrčí Kamael, zatímco kráčíte ulicemi Zlatého města vstříc vašemu cíli, který se nenachází ve Zlatém městě, ale dnes vyrazíte dolů do světa smrtelníků. „A už vůbec nechci vědět, jak se mu podařilo tohle celé zařídit.“ Mumlá Kamael, zatímco se blížíte k jedné z platforem, kde se máte všichni sejít.
| ||
| |||
| Jen houšť a větší kapky Když mě omyje další vlna tíživého ticha, na okamžik složím hlavu do dlaní a vydechnu. Jakkoliv vím, že bych se měla uklidnit a že pláč teď ničemu nepomůže, mám za sebou dlouhý den, je mi zima, nic jsem nejedla a celá tahle situace se zdá naprosto beznadějná. Přesto se přiměji znovu napřímit. Lesknoucíma se očima sklouznu na modrou suknici nepatřičně zmáčenou dešťovými kapkami. Nevěřila bych, že bych kdy mohla sedět před vévodou a členem rady Sedmi v takovémto stavu. A že by si mohl myslet, že bych se ho odvážila podvést. Vždyť já ani nevím, co v té skřínce stalo. Copak by mi to stálo za to? „Já vím. Většina lidí,“ tiše, takřka neslyšně hlesnu něco, co jsem ani neměla v plánu vyslovit nahlas, „ale ne vy.“ Vy ne, protože… Semknu ruce v klíně pevněji. Tak ráda bych se ho zeptala na tu chvíli, kdy se vzducholoď začala řítit k zemi a svět zanikl v černotě andělského peří. Proto jsem s ním chtěla mluvit. Proto to všechno… ale při pohledu na archy papíru ztratím odvahu. Předtím jich bylo víc. Zavřu oči. Právě teď bych Ramielovi byla schopna ublížit nejenom omylem, až mě ostrost té myšlenky zarazí. To přece nejsem já. Nemůžu to být já. Protože já přece nejsem… … a my měli štěstí… Navzdory slzám chvějícím se na samém krajíčku vydechnu ostře, jako bych chtěla něco říct, a krátce se na vévodu podívám. Tehdy jsem byla ještě ochotna pochybovat o tom, zda jsem opravdu viděla peří, zda jsem mohla vidět peří, zda byl kruh ohně kolem nás opravdu tak dokonalý, jak se zdálo, a zda se někdo může uzdravit tak rychle… ale teď – po všem, co se stalo s Ramielem a co způsobily mé pochybnosti – vím, že to bylo opravdové. Vévoda si možná nese následky toho večera, ale jako někdo, kdo měl před necelými třemi dny vykrvácet na operačním stole, opravdu nevypadá. Neumím to vložit do slov a vlastně ani nechci, ale bylo to opravdové. Všechno. Ať už to znamená cokoliv… „Měli jsme štěstí,“ zopakuji smířlivě. Nemám sebemenší právo zpochybňovat jeho slova, nemám právo po něm nic chtít ani se dožadovat odpovědí na palčivé otázky, a tak jenom přikývnu. „Přesto,“ měla bych si odpustit, „děkuji. Ať se tam stalo cokoliv, Milosti.“ Věří mi. Samotnou mě překvapí, jak jsou pro mě ta slova důležitá. Kdyby opravdu věřil, že jsem se ho pokusila podvést, bylo by to celé ještě horší. I když si už ani nedovedu představit, jak přesně by to mohlo být horší… ale mohlo, to vím… pokud by mě někdo jako vévoda považoval za nepřítele, a ne jenom hloupou holku, mohlo by to být mnohem horší. „Já nejsem…“ vypadne ze mě, když vysloví slova na obálce, a popleteně zamrkám. „Kdybych byla, tohle celé by dopadlo jinak.“ Vlastně si nejsem jistá, co by udělala. Ramiel byl přítel, ale úkol… úkol musí být vždy splněn, tak to přeci říkal i on, ne? Naneštěstí nezáleží na tom, co by udělala Zerachiel, protože teď jsem tady já… „Jsem si… vědoma… že jsem nedodržela naši dohodu,“ řeknu rukám ve svém klíně. „A že nemám… nárok… vás žádat o pomoc, ale já… nevím… co jiného…“ | ||
| |||
| Nové informace Jacob White Je to jako kdyby si prásknul bičem. Pozornost obou mužů tyčících se nad tebou se k tobě opět upře, jakmile zazní Kenworthyho jméno. „Co to tady zase motáš?!“ Zavrčí Alexej, zatímco ten druhý muž jen přimhouří oči a pozorně tě sleduje.
Pokračuješ dál. Slova s pachutí krve z tebe padají jako kdyby si jim recitoval báseň. Sem tam ti do nich zabloudí dramatická pauza, kdy se snažíš přerývavě nabrat do plic dost vzduchu, ale poté pokračuješ. Zaujmout své únosce, věznitele, nebo kdo ví, za co by si tyhle dva mohl považovat.
Zafačovaný muž jen krátce pohlédne na Alexeje, který ještě víc zbrunátní v obličeji a o krok couvne. „A co jsem měl dělat? Co?! Nic ti do toho není! Tohle… Tohle se bude dát využít. Evidentně tenhle něco ví, tak se ho na to zeptáme, než ho odděláme. Jo, říkal, že je Kenworthy mrtvý a prý…“ Začínáš si všímat, že i když stále působí agresivně, poznáváš v jeho jednání jisté prvky defenzívy. Zafačovaný muž se jen zamračí a pokusí se projít kolem Alexeje směrem k východu.
„Ne! Tohle počká!“ Křikne na něj Alexej a chytí ho za paži, aby jej zastavil. „Můžeme z něj ty informace dostat. Ackerbymu to řekneme pak. Však se podívej, jak to ze sebe sype. Stáčí ho trochu zmáčknout a budeme to brzy mít.“ Zní naléhavě, zatímco ten druhý jen prudce trhne paží a zpraží Alexeje pohledem, který ho vzápětí přinutí zmlknout. Místo dalších slov, která od něj ostatně nikdy nezazněla, opět vykročí ke dveřím a schodům za nimi.
„Dobře… Tak běž! Já se tu o to postarám!“ Křikne na něj Alexej hlasem plným frustrace, zatímco druhá postava zmizí a ty zde zůstaneš pouze s předákem a visící mrtvolou.
„Zatraceně! Ty seš prostě jeden z těch ukecanejch co?“ Zavrčí Alexej nakvašeně a podřepne si k tobě. „Takhle mi to komplikovat. Ale nevadí… Vždycky platí něco za něco a já nerad zůstávám někomu dlužnej.“ Šklebí se na tebe a ty si můžeš všimnout pár mezer v zubech, ze které vděčí právě tobě. Tentokrát tě už nemlátí. Alespoň ne teď. Nakloní se a začne tě skutečně šacovat. Rozhalí ti kabát, pod kterým je krvavý šrám, za nějž vděčíš krátkému dostaveníčku v Kenworthyho zahradách pod měsíčkem.
„Koukám, že nejsem jediný, koho si dnes řádně nasral.“ Uchechtne se chrochtavě, než ti sáhne do náprsních kapes. Z jedné vytáhne stříbrnou krabičku, kterou tak dobře znáš. Tiché cvak ti zadrnká na nervy, zatímco ji Alexej otevře a zkoumavě si prohlíží její obsah. Nabere na prst trochu bílého prášku a ochutná. „Ah, pán je fajnšmekr.“ Usměje se. Viditelně mu otrnulo, když je opět v místnosti sám a pánem situace. Krabičku schová pro změnu do své kapsy a se opět k tobě skloní. Tentokrát vytáhne něco jiného. Složený papír od té tmavovlásky z Červeného lva. Papír, na kterém je krasopisně vyvedeno právě i jeho jméno. Dřepí vedle tebe, zatímco ho rozloží a … střelí po tobě ostrým pohledem. „Co to má kurva bejt?! Kde si k tomu přišel?!“
| ||
| |||
| Když musí být opatrný někdo, kdo opravdu zoufale nechce Od chvíle, kdy mi dojde, že Barlow na patře nemá žádné sousedy, očekávám podvědomě mnohem honosnější a prostornější byt, než je ten náš. I tak mě překvapí, co uvnitř spatřím, sotva mě jeho paže prostrčí do salónku... milý pan Barlow je skutečně sběratel. Nejsou to věci, ve kterých bych se sebemíň vyznal, takže mi to připadá jenom jako změť nesouvislých předmětů, které vypadají draze a po pravdě také vydatně, protože věčně hladový žaludek má sklony přepočítávat cokoli nadbytečného na množství večeří, ale vyženu takové představy rázně z hlavy a oči mi beztak zalétnou ke knihovně. Je pár věcí, ke kterým bych se potřeboval dostat, třeba je tu má? Ne že bych čekal, že si budeme místo octa a vajíček se sousedem půjčovat knížky, ale... třeba? "Za čaj budu doopravdy moc rád," řeknu, protože po šálku pořádného, silného čaje se třepu už od mdlob v parku a teď, když je naděje, že by se přede mnou mohl skutečně zhmotnit, jsem touhou po něm najednou celý nemocný. Ten šílený průlet portálem, zásah bleskem, pád - co na tom, že se to stalo kdysi. Pro mě je to vzpomínka docela čerstvá a proto velice intenzivní a blízká. Jako by něco po těle pořád bezděčně hledalo prožitou bolest - a srdce, to si servítky nebere už vůbec. Zmizení Elke, ztráta Menachim - sakra Harieli, co je s námi špatně? Čaj má samozřejmě ještě druhou, velikou výhodu: zjevně mě Robert neplánuje odbýt několika větami v předsíni. Snad Vratislaw najde ty knížky, co jsem nechal ležet na stolku... jemu dlužím pořádnou omluvu - ale to je teď myšlenka letmá a vzdálená, tohle je příliš důležité. Poznámku o přehrabování ve věcech ani nekomentuju. Kdyby si doopravdy myslel, že jsem zloděj, nesedím tu sám, nejspíš bych ani neprošel dveřmi. Ví koneckonců, že nejsem. Hariel by nikdy... Nadechnout. Nevím přesně, kdy ve mně narostla potřeba velikášství, a zrovna nábožensky zaměřeného!, tak moc, abych se začal považovat za anděla, a v hlavě mám obrovskou hromadu možností, jak to všechno vysvětlit, a je velice pravděpodobné, že je Barlow začne velice rychle eliminovat, takže nemá smysl se v tom teď utápět moc a přehrabovat naprázdno... Sahat na nic nehodlám, ale stejně se na své pohovce napřímím a zadívám se do plánů na stole. Vše souvisí se vším a na náhody se věřit nedá. Jestli jsou to ty samé listiny, které si včera prohlížel Heinz... nebo souvisící s tím samým přístrojem? "Už chápu, proč jste o sobě mluvil jako o sběrateli," otočím k němu hlavu, snad i včas, a promluvím se snahou udržet zdání nezbytného minima společenské konverzace, místo abych se nezdvořile vrhnul rovnou k jádru věci. "Tohle je skutečně pozoruhodné místo." Stačilo, doufám? "Děkuju..." Po konvici sáhnu skoro zvědavě, jak moc se mi budou třást ruce. Netřesou, seznám s malou úlevou, ale už bez překvapení. Než jsme došli nahoru, stačil jsem se docela uspokojivě srovnat a vzpamatovat se. Jeho ráznost byla nepochybně užitečná, něco po mně chtít v té chvíli by nebylo moc produktivní... ale věřím, že jsem zpátky ve vlastní kůži. Víceméně. Nejraději ze všeho bych si zul boty, stočil se na té úžasně měkké pohovce tak, abych si připadal pohodlně, a s horkým šálkem v rukou se pustil do povídání. "Také mám rád hezké věci," poznamená Hariel s pousmáním, když beru šálek do ruky. A on hezký je, o tom žádná, ale nebyl by náhodou o něco masivnější a odolnější, a taky, ehm, větší hrnek o dost praktičtější? Ne že by nebyla ta sada opravdu pěkná... Nadechnu se vůně čaje. Tak. Na rozkolísanost už tu dál není prostor. Robert mi byl od první chvíle sympatický a ať se právě teď děje cokoli, znovu mě postrkuje od nevědomosti k pravdě... pokud bych ho tedy opravdu měl ztotožnit s Ramielem... Maně si promnu prsty čelo. Ve Zlatém městě se bojovalo a že ti dva zůstali na jedné straně mohu jen doufat. Ale chtěl by vůbec někdo po takové době, po zkáze všech, oživovat staré nenávisti a odlišnosti... vždyť kdyby se mělo ukázat, že v tom nejsem sám, byl bych šťastný i za Jehoel. Tedy ne tolik a možná ve skutečnosti nebyl, ale mít konečně jistotu! "Zjevně ani vám není to jméno neznámé, pokud vám stálo za to unést mě na čaj," vrátím mu úsměv. Pořád jsem otřesený. A přitom je mi dobře, protože právě teď se věci posouvají kupředu. Nejvíc ze všeho se bojím toho, že mě vystrčí ze dveří dřív, než pochopím, co se se mnou děje. Netroufnu si s ním proto hrát nějaké pochybné hry na to, kdo první promluví o andělech. Jenže... "Tak mi třeba dokážete říct, kde jsem k němu přišel... aby mi uvízlo v hlavě natolik, aby se mi o něm zdálo." Bylo tohle dostatečně opatrné? Já nechci být opatrný! Jenže nejde jenom o mě a tak musím. ASI nejde jenom o mě... tohle je vážně k zbláznění. Zadívám se na něj a nejspíš nedokážu zakrýt zoufalou prosbu v očích. Dá dost práce sedět v klidu a šálku s čajem se držím jako jediného pevného bodu v prostoru. "Někdy jsou ale sny tak... intenzivní a zvláštní, že je do sebe paměť přijme jako skutečnost, která... možná nezapadá do toho, co jsme už poznali..." Řeči, tanečky, protahovaná nejistota - tohle mi tak strašně není vlastní, až každé z těch nešikovných slov ze sebe musím pracně dolovat, zatímco mi srdce tluče, jako bych obíhal Jeruzalém potřetí dokola. Ramiel i Robert se jevili jako někdo, s kým bych si přál se zpřátelit. Jasně, třeba by se pak ukázalo, že první dojem klame, a Jeruzalém stojí na troskách strašlivé války, ale oba pro mě v každé chvíli udělali, co je třeba. A to je tak... vzácný a skvělý... a vždycky bylo lidem lepší věřit než nevěřit, dobře, občas to stojí peníze, ale co by zrovna on ze mě měl... "Jsi Ramiel?" vyletí mi z pusy se stěží potlačovanou horečnatou, zoufalou dychtivostí, a před očima se mi tmí, když si představuju, co by znamenalo, kdyby řekl ano. Nerozlít čaj. Občas se nadechnout. | ||
| |||
| Nejistý osud Vera De Lacey Vévoda tě poslouchá. Světla v pokoji vrhají na jeho nehybné tváři ostré stíny, zatímco se na tebe upírají jeho tmavé oči. Mluvíš. Někdy váhavě, jindy s jistotou. Vyprávíš ten příběh posledních pár dní, kdy to chvíli vypadalo, že se veškeré tvé problémy vyřeší, aby vzápětí bylo vše vzhůru nohama. Opět. Přijde ti, že mluvíš vlastně jen chvíli, ale když skončíš, vnímáš, jak ti vyschlo v krku a ruce se chvějí. Alespoň, že sedíš.
Vévoda zavře unaveně oči a dál mlčí. Kolem vás se rozhostí nepříjemné ticho.
„Nečekal jsem, že se věci až tak zkomplikují.“ Rozezní se nakonec Essintonův hlas. „Jeho intervenci jsem mohl očekávat, ale rozhodně jsem nečekal… vás.“ Otevře oči a opět na tebe pohlédne.
„Takže… povídáte mi tu o vůni krve, předmětech, které se pohybují sami od sebe a padají tu jména jako Ramiel, Zerachiel… Dosti netradiční i na Nový Jeruzalém. Víte, že taková historka by na většinu lidí přílišný dojem neudělala? Buďto by vás považovali za šílence anebo hůř, lháře. S dost bujnou fantazií musím podotknout.“ Povzdechne si vévoda a natáhne se pro tubus s plány.
„Co k tomu říct? O schránku jste přišla. Bohužel…“ Otevře tubus a vyklepne srolované archy papíru. „…tohle ale vypadá slibněji.“ Pronese krátce, zatímco papíry rozloží a začne prohlížet. Tobě v tu chvíli zatrne. Opět. Buďto si to pamatuješ špatně, ale ne… nemůžeš se dopočítat. Nebylo jich zase tolik. Vypadá to totiž, že jeden z papírů chybí. Vévoda si nákresy pozorně prohlíží a čas bez jediného jeho slova se až mučivě táhne.
„Ehm, co k tomu říct…“ Složí Essington papíry se zašustěním do klína a promne si spánek. „Tohle je…“ Zaváhá a jen unaveně zakroutí hlavou. „… prostě debakl.“ Povytáhne obočí, zatímco hledí na plány ve svých rukou a pokrčí rezignovaně rameny. „Samozřejmě, že generátor musí chybět. Mohl jsem to čekat.“ Ušklíbne se hořce, aniž by na tebe pohlédl.
„Měl jsem tohle celé čekat a vůbec vás do toho nezatahovat. Vyřešit to po svém...“ Mluví pro sebe, tiše, skoro až šeptá. Na rtech se mu roztáhne hořký úšklebek, než k tobě zase vhlédne. Jeho pohled je opět pevný a působí jako vévoda, kterého znáš.
„Žádný život jsem vám nezachránil. Vzducholoď spadla a my měli štěstí, že jsme přežili. Toť vše.“ Sroluje papíry a vrátí zpátky do tubusu.
„Lady De Lacey… až se mi to nechce přiznávat, ale vaši verzi vám věřím. To ale stále nic nemění na tom, že naše dohoda nebyla naplněna. Tohle…“ Zvedne mezi prsty zlacenou obálku. „…to rozhodně nevyváží. Jste si toho vědoma, že? Co mám s vámi lady udělat? Hmm? Nebo mám snad říkat, paní krve?“
| ||