Andor.cz - Dračí doupě online

Hlášení z operačního stolu

Pomalu se probírám a cítím se víc než zle. Ach, jak bylo bezvědomí pohodlné. Pomalu se mi otevírají oči bez ohledu na to, co bych si sám přál. Vidím rozmazaně ale hlasy poznávám. Tedy alespoň jeden z nich. Edgar. Na svého nadřízeného doopravdy sil nemám. Raději bych ležel zase na zemi ve sklepě pod destilerií. Taky jeho muži nemohli dorazit dřív? Deset minut by stačilo. Mohli jsme se vyhnout tolika komplikacím a ušetřit mi spoustu bolesti. Unaveně bych rád zavřel oči. Sám doktor přeci říká že mám odpočívat. To ale na Edgara neplatí. Zamžourám, když slyším že ho ani nenechá dokončit ošetření. Rád bych se víc posadil ale to je zcela mimo moje možnosti. Hlášení, samozřejmě. Ve spáncích mi buší ale vím, že musím mluvit k věci. Hlavně ne celou pravdu. Bude těžké v tuhle chvíli vymýšlet nějaké větší lži ale nic jiného mi nezbývá. Naštěstí už jsem většinu příběhu připravil předem. Chtěl bych vodu, ale odmítám se toho zmetka o něco prosti. Stejně jako on mi nebude dopřávat milodarů. Olíznu si tedy vyschlé a popraskané rty a začnu hrát hru která mi možná zaručí místo někde ve škarpě chudinských čtvrtí Nového Jeruzaléma.

„Dorazil jsem na místo činu.“ Začnu tiše a bez úvodu, ten není potřeba. Nevím kolik četl z mého hlášení, ale vím, že pokud je tu osobně stejně bude všechno chtít slyšet z mých úst. Takový už je. „Mrtvoly byly zmasakrované. Rozsekané na kusy. Podle toho, jak to vypadalo ta věc šla po hraběti. Chladnokrevně jí do cesty postavil svoji rodinu, aby se dostal ke zbrani. Postřelil to a pak zemřel.“ Nesoudím, jen chladně konstatuji. Edgar nechce abych komentoval charakter. Chce slyšet fakta. Dostane je s drobnou úpravou.

„Vydal jsem se po stopách do jejich zahrady. Tam mě vrah napadl. Nečekal jsem to a ztratil jednu ze svých zbraní. Zranění na hrudi mě zpomalilo natolik že stihl uniknout. Vyrazil jsem za ním, ale ztratil to. Snažil jsem se najít stopy, ale to se nepovedlo. Nakonec jsem se tedy vrátil zpět do panství. Někdo během té doby stihnul vybílit trezor Kenworthyho. Našel jsem jen útržek papíru, který musel upustit a seznam jmen. To mě dovedlo až k destilerii. Snažil jsem se vyslechnout tamějšího předáka, ale ten na mě zaútočil. Přemohl jsem ho a dovedl do úkrytu kde jsem mohl nasadit… efektivnější metody. Povolil a přiznal propojení hraběte s lidmi ze seznamu. Tvrdil, ale že nevěděl, jaké přesně je. Ubezpečil mě, ale že se pod destilerií odehrává něco víc. Nechtěl jsem, aby někdo stihl zničit důkazy, a proto vyrazil s ním na místo a vám poslal zprávu.“

Jak mluvím pálí mě hrdlo. Cítím, jak ze rtů teče trocha krve. Jak s nimi hýbu a jsou popraskané. Nic z toho mě ale ani na okamžik nezastaví. Nesmím dát najevo slabost nebo emoce. Ne před ním. Polknu a unaveně zamrkám. Teď přichází ta složitejší část. Vůbec netuším souvislosti toho, co se pod Coleburnem děje. Mám jen domněnky a on může už mít mnohem víc informací o celé věci než já. Sakra, ani netuším, jak dlouho jsem byl mimo. Třeba si se mnou jen hraje a Cass je spoutaná vedle v místnosti a vymlátil z ní všechno co mohl. Já skončím hned po ní. Jen si to chce vychutnat… ne, takhle uvažovat nesmím. Všechno je v pořádku a já mám šanci.

„Podezříval jsem předáka z toho, že mě táhne do pasti. Proto jsem od něj vzal klíč a nechal za sebou otevřené dveře. Věřil jsem, že posily jsou na cestě, kdyby bylo nejhůř. Dole jsem viděl tělo. Odsávali z něj krev. Nečekal jsem, ale že bude mít můj vězeň takového spojence jakého měl. Jednalo se o někoho nadaného podobně jako já. Byl zafačovaný a uměl mluvit beze slov. Dokázal mě vyřadit dřív než já jeho. Když jsem se probral a hádali se, zda mě odvést ke svému vůdci. Nakonec ten zafačovaný odešel a já využil šance. Pak už dorazila vaše jednotka.“

Skončím se zevrubným popisem událostí. Přemýšlím, zda něco dodat a pak mi dojde že chci. Chci vidět Edgarovu reakci na informace o tom, že jsou další jako já. Musí to vědět. Musel mě proto naverbovat a schválně mě držet ve tmě i když ví mnohem víc o tom kdo jsem. Nebudu zmiňovat nic z mých vizí minulosti, přechozím životě ani cokoliv dalšího. Přesto chci vidět, jak se bude tvářit na mé domněnky.

„Takže je nepochybně víc takových jako jsem já. Lidí se schopnostmi. Nemají všichni stejné a probouzejí se postupně. Jejich krev je k něčemu dobrá. Protože má v sobě příměs zlaté látky. Hádám že ophiria.“ Tady není třeba zapírat. Při tom, jak jsem vypadal musel mé krve vidět víc než dost. „Jistá mocenská skupina ve městě je hledá, unáší a látku z nich extrahuje. Aby jí používali… na co? Hrabě Kenworthy se ale odhalil, udělal něco, čím se znelíbil ostatním nebo si prostě pověsil na krk moc velký terč. Byl eliminován. Otázkou zůstává, jak je organizace velká, jaký je její účel a kam až zasahuje. Chápu že zmizení několika žebráků a lidí z nižších kast nikoho nezajímá. Co je ale hodné zájmu je to, co vlastně plánují, čeho chtějí dosáhnout a jak pokročilé jsou jejich znalosti o lidech jako jsem já. Právě proto žádám o to abych mohl tenhle případ dořešit. Nejen jako vraždu Kenswortyho ale jako případnou konspiraci proti zájmům nového Jeruzaléma. Nevím, co víte o schopnostech, které se ve mně probudily, ale já se rozhodně potřebuji dozvědět víc.“

Dokončím sérii svých dohadů. Nestydím se přiznat, že jsem v celé situaci osobně zainteresovaný. To mu nikdy nevadilo. Dokud člověk podával výsledky. Pokud mě bude chtít nechat na lavičce bude to mít zcela jiný důvod. Musím se ale angažovat. Kdybych chtěl celou věc vyšetřovat na vlastní pěst nebo s pomocí mé staré nové známé nepochybně by se mi moji kolegové pletli do cesty. Takhle budu mít náskok, podvědomí o jejich pohybu a další věci. Pokud mi tedy věří. Doufám že ano, pokud ne dozvím se to v následujících hodinách tím nejbolestivějším způsobem. Teď ale už není cesty zpět.

Sleduji děvče, úsměv i úklonu, kterou mi věnuje. Tohle... Tohle je pro mne rozhodně nové. Zůstanu na dívku chvíli hledět i poté, co se ode mne vzdálí, zatímco ve tváři se mi zračí údiv. Až takovou moc a vliv mají na smrtelníky ty barevné kousky opracovaného kovu? Potřesu hlavou, avšak nehnu se z místa. Užívám si toho, že po mně nikdo nic nechce, když se Zerachiel po svém boku stojím v davu lidí a zkrátka jen... Ah. Hlas, který se za námi ozve bezpečně poznávám a takřka hned se za ním i pootočím. Pootevřu rty, ovšem rychle si to zase rozmyslím a způsobně je semknu do jedné přísné linky. Bude lepší, když nechám mluvit jen Zerachiel.

Jakými věcmi? prolétne mi hlavou. Nemám ráda odpovědi, co akorát plodí otázky... Mé mlčení se akorát prohloubí - no, možná jsem i přes veškeré mé snahy a předsevzetí přeci jen trochu naštvaná, jakkoliv bych to nahlas nikdy nepřiznala. Pohledem sklouznu od Lucifera ke Kamaelovi, který na sebe nenechá dlouho čekat. Lidé kolem nás se nevědomky rozestoupí, na což si rozhodně nestěžuji. Prostor, který přítomností obou andělů získáme je rozhodně příjemný. Na Luciferovu otázku neodpovídám už z čirého rozumu a opět přenechávám konverzaci na sestře, jde jí to ostatně mnohem lépe než mě a ani přitom nemusí lhát. O to radostněji ovšem kvituji nabídku vzdálit se od toho všeho dál, jakkoliv to dám najevo jen krátkým kývnutím hlavy a... Dost možná i poměrně energickým vykročením vpřed.

Aspoň, že Kamael má už od pohledu lepší náladu, takže ať řešili cokoliv... Na jednu stranu se mi uleví a na druhou si k tomu všemu ještě připadám hloupě, že jsem o Luciferovi a jeho úmyslech tak pochybovala. V duchu tiše zaúpím. Proč to musí být vždy tak... Komplikované? V další chvíli málem zaúpím i nahlas, ale včas se ovládnu. Tedy... "Ještě ty začínej o nákupech," zamumlám směrem ke Kamaelovi než se vzápětí zarazím. V duchu si dvakrát zopakuji, že on za to nemůže a... "Ne, to je... V pořádku. Vážně. Ale děkuji, Kamaeli," odsekám z tónu hlasu ty ostré hrany. "Takže vše je už v pořádku?" zeptám se tiše, abych odvedla řeč co nejdále ode mě.

Když opustíme náměstí a vejdeme do jedné z těch klidnějších vedlejších ulic města, setřesu ze sebe tu větší část napětí, co se mi nasbírala v ramenou. To už ovšem Lucifer navrhuje další plán ohledně dnešního dne, sálá z něj nadšení nepodobné Zerachiel. Kamael měl přeci jen pravdu, možná je lepší, že tu s nimi jsme my dva, abychom na ně tak trochu dohlédli.

"... nálevna?" zopakuji tázavě po Kamaelovi. Nejsem si úplně jistá, že bych chtěla navštívit místo, kterému smrtelníci říkají nálevna. Ovšem... Opravdu nechci být tou, která kazí hezký večer, to ne.
"Já... Má fantazie je bohužel značně omezená," a nudná, "takže... Se prostě nechám překvapit tou vaší," pousměji se. Tohle mi vcelku jde, mám to ze Zlatého města dobře nacvičené.

Zerachiel, Dumah

Tržiště skutečně žije vlastním životem a vyvolává v každé z vás nezvyklou směsici pocitů. Jedné to přijde fascinující, druhé zase vysilující. Jestli někde byl důkaz toho, že život je ve skutečnosti z velké části pouze chaos, tak to bylo tohle místo. Přesto zde byla spousta věcí, které si prohlédnout. Stánky s pestrobarevnými látkami s netradičními vzory pro obyvatele Zlatého města. Obchodníky s kořením, které se ve svých barvách nenechalo oproti šátkům a látkám zahanbit. Stejně tak zde bylo i množství míst s občerstvením, předměty denní potřeby, z nichž jste většinu ani nepoznávaly a nebo prostě jen nějakými tretkami, ozdobami a drobnostmi. To, jak byly ty předměty nedokonalé bylo někdy až zarážející a vlastně i zajímavé.   

Vystoupení pouličních kejklířů a hudebníků nakonec přitáhlo i vaši pozornost, stejně jako množství lidí kolem. Hudba byla živelná, hlasitá a překvapivě melodická. Mladá dívka se zastaví před vámi a v hliněné nádobě zacinkají mince, které do ní Dumah vsype ze své dlaně. Přesný obnos jistě nepostřehla ale násobné zacinkání jí na rtech vykouzlí široký úsměv, se kterým se před paní Smrti hravě pokloní, než pokračuje dál a v nádobě cinkají další mince. Už od pohledu drobnější a méně… zlaté.

„Zajímavé, že? Jejich melodie se zadají tak jiné oproti těm našim.“ Ozve se za Dumah z davu melodický hlas, který ihned poznává. Stojí tam Lucifer. Světlé vlasy skryté pod kápí a s úsměvem na rtech pozoruje hudební vystoupení, které se tam právě odehrává.

„Neruším? Omlouvám se, že jsem si Kamaela tak neomaleně ukradl, ale nechtěl jsem vás zdržovat věcmi, které jsme si museli vyříkat raději hned ze začátku, ať to pak nekazí den.“ Jeho hlas je slyšet naprosto zřetelně, ačkoliv všude kolem hraje hudba, z níž se najednou stává ale jen nenápadný podkres, když Lucifer mluví.

„Ale vše je zdárně dořešeno.“ Dojde k vám i váš druhý společník. „Snad nám to příliš dlouho netrvalo.“ Postaví se Kamael vedle Lucifera a v jejich přítomnosti najednou máte přirozeně více prostoru. Dav jako kdyby je obtékal a nechával vám tak malou oázu klidu v tomto jinak naprostém chaosu.

„Bavily jste se?“ Přimhouří šibalsky oči Lucifer a prohlédne si vaše tváře, jejichž výrazy se přeci jen dost liší. Zastaví se na Dumah a jen chápavě kývne. „Rozumím… asi to není pro každého. Měl jsem možná volit lépe… Nevadí. Stáli byste o procházku někde stranou tohoto mumraje? Bude to asi rozumnější." Dodá, než vám pokyne směrem do davu na jehož konci někde tam bude východ z tržiště.

„Jak šly nákupy?“ Přitočí se Kamael k Dumah a šeptně tiše. „Koupila sis nějaký nový kousek do sbírky?“ Roztáhne se mu na rtech lehký úsměv. Viditelně působí o něco méně napjatě než před tím. Ať už se s Luciferem bavili o čemkoliv, patrně to prospělo jeho dobré náladě. „Ehm… asi ne. Možná něco malého?“ Dojde mu, když uvidí, že máš ruce prázdné. „Nebo si to snad nestihla Dumah? Můžu tu s tebou ještě pro něco zajít.“ Nabídne se ochotně, zatímco kráčíte ven z tržiště.

„Líbí se ti Damašek?“ Skloní Lucifer pohled k Zerachiel jdoucí po jeho boku. „Vidím ti to na očích. Myslel jsem si, že to tady oceníš. Jsem rád.“ Usměje se, než se skloní k tvému uchu. „Dumah vypadala lehce zaraženě. Stalo se něco? Kamael říkal, že je vše v pořádku, ale… Mám pocit, že v těchto záležitostech rád mlží.“ Narovná se zase a stále s úsměvem na rtech se krátce ohlédne přes rameno na rusovlasou dvojici, která vám jde v patách. „Musím říct, že život na těchto místech je skutečně inspirující. Tak… jiný a při tom mi přijde o tolik… reálnější.“ Nabere dlouze vzduch do plic a rozhlédne se po vašem okolí, zatímco opouštíte prostory tržiště.

„Co říkáte na to, se projít trochu po městě a zajít pak někam do společnosti smrtelníků. Večery rádi tráví společně v místech, která jsou k tomu určená. Jídlo, pití a zábava. Myslím, že pokud se máme vydávat za smrtelníky tak se vším všudy, hm?“ Zeptá se vás vesele Lucifer, jakmile jsme mimo davy v klidnější části ulice.

„Myslíš, hospodu anebo nálevnu.“ Zastaví se Kamael na místě a jen zakroutí hlavou.

Jacob White

Tma…

Ticho a tma…

Nepřišla žádná rekapitulace života, podivné světelné tunely, ani návrat do života někoho jiného, který možná v dávných časech čekal právě na druhém konci toho světla. Prostě nebylo nic. Z tebe nezbylo nic. Než se zase v nicotě něco zablesklo.

Bolest, vyčerpání a vzduch v plicích. Zatím byla ale všude tma, protože tě tělo odmítalo poslouchat, ačkoliv se podrážděné nervy již aktivně ozývaly.

„Jak je na tom?“ Slyšíš chraplavý mužský hlas, který je ti ihned povědomý. Teď si jen potvrdíš svou dřívější domněnku, že by si díky němu poznal Edgara i poslepu.

„Zranění nejsou život ohrožující, ale v kombinaci s nimi a vysílením, došlo ke kompletnímu kolapsu organismu, který způsobil…“ Ozve se druhý mužský hlas blíže tobě, tentokrát ale pro tebe neznámý.

„Detaily mě nezajímají. Přežije to?“ Zavrčí Edgar.

„A… ano, přežije. Jen.. ehm, bude muset odpočívat.“ Dodá zaraženě neznámý hlas.

„Skvělé, to jsem chtěl slyšet. Tak tu práci doktore dokončete.“ Promluví opět tvůj nadřízený a ty ucítíš píchnutí na hrudí a nepříjemný pocit tahu a pak znovu a znovu. Nejspíš se lékař zrovna věnuje tvé potrhané hrudi s jehlou a nití. Trvá to. Trvá ti vlastně mnohem déle nabrat zase kontrolu nad vlastním tělem než tomu lékaři sešít tvé rány.

Cítíš, jak ti zrovna dotahuje obvaz ne hrudi, když se ti konečně podaří otevřít oči a pohnout se. Svět je stále rozmazaný, a tak vidíš jen siluetu, která se nad tebou sklání. „Pane? Vypadá to, že se konečně probral.“ Promluví muž nad tebou.

„Hmm? Dobře. Běžte. Tohle dokončíte po tom. Musím si s ním promluvit.“ Zazní Edgarův direktivní tón a silueta nad tebou je dostatečně rozumná, aby s ním v tuhle chvíli nepolemizovala. Zmizí ti ze zorného pole, v němž začínají blízké předměty konečně nabírat ostré kontury.

Vidíš, že jsi v místnosti. Obyčejné. Bez nějakého drahého zařízení a vlastně i bez oken. Na stolku vedle tebe tě oslní plamen olejové lampy, které stejně jako množství jiných osvětluje prostor kolem tebe. Pak k tobě ale dojde vysoká postava a ty pohlédneš do Edgarovy tváře. Opět ten kamenný, kalkulující výraz.

„Vítej zpátky. Už jsem se bál, že moji muži nepřišli včas, ale evidentně ses zvládnul o situaci postarat. Nebudu se ptát, jak se ti podařilo skončit spoutaný na podlaze toho sklepa, ale… nejspíše nějaké komplikace.“ Probodávají tě jeho oči, než jen krátce zatřese hlavou a semkne neznatelně rty.

Benedikt Tskilekwa

„Ne, celého Ramiela rozhodně ne. Na druhou stranu se mi vrátilo ale rozhodně víc než jen pár vzpomínek. To je ale… vedlejší.“ Zavře a rozevře dlaň, na kterou se zahledí a jen zatřese hlavou. „Nemyslím si, že u těch z nás, kteří si vzpomněli na více z jejich minulosti je vůbec vhodné mluvit o lidské mysli. Tohle všechno jde pohromadě. Čím víc vzpomínáme, tím více se stáváme naším minulým já a ztrácíme… zase jinou část sebe. Tu novější, lidskou. Nelze jít zároveň po dvou cestách… alespoň tak mi to bylo řečeno a musím to za sebe potvrdit.“ Povzdechne si Robert a zase zmizí trocha koňaku z jeho sklenky.

„Pozor? Rozhodně bych se o tom nikde moc nešířil. Je nás tu jen pár. Sám vím skutečně jen o jednotkách a proti celé populaci Jeruzaléma jsme jen smítko prachu. Tedy… To se v poslední době trochu mění, ale na druhou stranu, ne každý přežije.“ Pohlédne na tebe vážně. „Smrt se týká i nás. Nehody… A především talent zamotat se do nebezpečných věcí je většině z nás vlastní. Docela nepříjemný odraz minulosti, musím podotknout.“ Ušklíbne se krátce, než svěsí hlavu a jen jí krátce zatřese.

„Není žádné oficiální sdružení a pokud by bylo, obloukem bych se mu vyhnul. Samozřejmě, že se někteří z nás dávají dohromady. Ať už díky společným vzpomínkám, nebo prostě protože je to výhodné. Tobě bych ale doporučil se tomuto vyhnout. Nehledej ostatní, dokud sám nebudeš vědět víc. Intriky v Jeruzalémě si v ničem nezavdají se Zlatým městem. Držel bych se od toho dál. Co tak vím, Hariela nikdy politika příliš nezajímala a ani ty nevypadáš, že by ses chtěl prát o místo v Radě Sedmi.“ Cukne Robertovi pobaveně koutek v náznaku úsměvu a pak tě už dál poslouchá. O tvých schopnostech. O Vratislawovi. O Babylónu.

„S tím peřím by si nebyl první. Jsou to docela humorné historky.“ Ukáže na tebe Robert rozverně sklenkou, než krátce usrkne. „Babylón… Hmm, to bylo vyústění mnoha věcí… Nevím, ale jestli je vhodné ti to teď říkat. Zaprvé ti nezaručím, že moje zdroje jsou ověřené a za druhé… Možná to už tam někde máš, jen si vzpomenout.“ Poklepe si Robert na spánek v jasném náznaku.  

„Koneckonců, nebylo to naposledy, co jsi se s ním viděl. Vzhledem k hromadě otázek, kterými mě zasypáváš, myslím, že Hariel mu provedl něco podobného a já nejsem tak dobrý mluvčí jako on.“

„Zmizela? Nuriel? Nuriel je zde?“ Stejně jako ty se i Robert nakloní a svraští čelo. „Počkat, tohle je důležité. Řekni mi o co přesně šlo. Elke… To jméno mi samozřejmě nic neříká. Byla už probuzená, nebo snad…?“ Promne si zamyšleně rty a zase se opře do křesla.

„Jsi si jistý, že je to Nuriel? Ta Nuriel? Hmmm, ztracená dívka v Jeruzalému. Už jen kvůli ní doufám, že je to ona, protože jinak by to s ní mohlo dost špatně skončit. Dobře tedy… Popiš mi ji a řekni mi, co všechno víš. Možná se ti po tvé známé podívám.“  Zazní těch několik překvapivých slov od muže, kterého znáš jen pár okamžiků. Skoro by se až dalo čekat, že každou chvíli vyprskne v hurónský smích, že se mu tě tak podařilo napálit, ale ne… Nic se neděje. Místo toho tam sedí s poloprázdnou sklenkou a pozorně ti naslouchá.

"Ah... Doufám, že ne doslovně..." poznamenám polohlasně, když můj pohled padne na hejno much držících se kolem stánku plného klecí a hlučných opeřenců i jiné čtyřnohé drobotiny. Chvíli hledím na ta nebohá zvířata zavřená v dřevěných bednách než nás naše kroky zavedou dál. Mlčím, jen se rozhlížím kolem sebe a občas, když mám pocit, že se ke mně někdo příliš rychle blíží nebo je moc blízko, popustím kolem sebe auru ticha a toho nepopsatelného pocitu, kterého se smrtelní tolik děsí a podvědomě se mu vyhýbají.

Natočím tvář k Zerachiel, když na mne promluví a naváže na náš předchozí hovor. Chvíli na ni jen mlčky hledím a na jazyku mne pálí otázky. Zda si je tím opravdu jistá, jestli tím Lucifer nesledoval nakonec něco jiného. Přeci jen... Stále to byl seraf, jeden z těch, kteří vždy hráli vyšší hru než my ostatní. Hru, kterou Kamael tolik nesnášel. Ale neřeknu nic z toho, protože nejsem slepá ani hluchá. Možná jen rozmrzelá tím vším, opatrná a nedůvěřivá vůči čemukoliv a komukoliv mimo zdi mého domu.

"Jenom my," zopakuji po sestře měkce a kývnu hlavou, odhodlaná se s ní nepřít a nechat jí kouzlo dnešního dne. "Je to... Jiné než náš domov," chvíli ta slova uvážlivě převaluji na jazyku, "Hlučné, barevné, živé, rychlé..." jmenuji postupně a z mého hlasu ani výrazu není znát, zda se mi to líbí nebo ne. "A... A tak pomíjivé," dodám nakonec s pohledem upřeným na vetchou ženu nesoucí prázdný koš. "Nepatříme sem, možná ne náš domov, ale to my jsme jiní," vyslovím nakonec. "Strávíme tu jeden večer a až se jednoho dne vrátíme... Ti lidé tu už nebudou. A s nimi odejde i to město tak, jak jsme ho poznali. Zatímco... Zatímco náš domov i my budeme pořád stejní..."

Odmlčím se a omluvně se pousměji. "Promiň, sestřičko, tohle asi nebylo to, na co ses mě ptala..." odkašlu si. "Co... Tam? Podívej, mají tam zbraně a kované věci, třeba se ti tam bude něco líbit..." ukážu v další chvíli nalevo od nás a rozejdu se tím směrem. Nechám Zerachiel, ať se rozhlédne, držím se poblíž ní, byť sama k žádnému stánku o moc blíže nejdu ani se vystaveného zboží nedotýkám. Připadá mi to už snad jako celá věčnost, co tu procházíme mezi lidmi.

Hudba, ke které se celou dobu zvolna prolétáme mezi stánkaři postupně sílí až nakonec spatřím na okraji náměstí její původce. Stojí kolem nich lidé, někteří do rytmu hravé melodie tleskají, jakkoliv je nedokonalá a protkaná drobnými disharmoniemi jednotlivých hudebníků. Nakloním hlavu lehce ke straně, pohled mi padne na drobnou snědou dívku pobíhající mezi ostatními a vybírající... Mince? Povytáhnu obočí na kolik mi přijde představa, že někdo vybírá od ostatních... Cokoliv za dar, který dostal od Stvořitele. Je to tak zvláštní a neuchopitelné... Přesto sotva se dívka s nádobou objeví přede mnou, bezmyšlenkovitě nechám dovnitř spadnout všechny mince, kterými nás Lucifer obdaroval.