Andor.cz - Dračí doupě online

Zerachiel

♬♬♬♬♬

Nebeský generál se vyřítí tvým směrem, zatímco ty se natáhneš po krvi, která tu je v dosahu. Takto vysoko jí není mnoho vzhledem k tomu, že těla vašich oponentů, a nakonec i spolubojovníků spadla desítky metrů pod vás. Tam někam mezi to kamení a pár pokroucených stromů živořících na kamenitém úbočí kopců, které se z výšky jeví tak malé. Avšak štěstěna se na tebe nakonec přeci jen usměje. Svým způsobem.

Ženy, které pošleš pryč zaváhají jen na chvíli, než máchnou křídly a rozletí se stranou. Co možná nejdál od toho, co se tu bude dít. Generálovy zlaté oči však v ten moment těknou jejich směrem a meč v jeho rukách obalí plameny.

Ostří protne zdánlivě prázdný vzduch, ale s generálem nic není jen tak. Vlna koncentrovaného ohně připomínající spíše tenkou zářící linii prořízne vzduch… látku, kůži, maso a pokračuje dál až se ztratí v dálce na nebi. Jen jedna z nich stačila vykřiknout. Avšak zcela určitě se žádná z nich před svou smrtí nestihla pomodlit. Před tím, než byla jejich těla bez slitování přeťatá na dva kusy. Bylo to jen pár okamžiků. Do vzduchu nevytryskla žádná z krvavých kapek, avšak ty víš, že krev v žilách zůstala. Ještě teplá. Jen ji musíš dostat ven co možná nejrychleji, než se i tyto kusy těl dostanou z dosahu tvé moci. A tak ji napneš. Soustředíš se. A pak během pár okamžiků se z těl vyřinou litry krve. Dokořán rozevřenýma očima, ušima nebo místy, kde se krev zformovala do ostrých hrotů a prostě prorazila kůži, aby mohla na svobodu. Vypadá to jako kdyby těla částečně ve vzduchu prostě zevnitř explodovala, jak je vlastní krev rozerve v rámci mrknutí oka.

Avšak ty získáš něco, co můžeš použít k obraně, ale také útoku. A že to bude třeba. Generála tohle příliš nezpomalilo. A nakonec ani tebe. Celé se ti to podařilo opravdu rychle. Nezaváhala jsi. Už ne. Jeden z tvých mužů po generálovi vystřelí zlatou energetickou sféru, které se však generál bez větších problémů vyhne. Ovšem jeho pozornost je v ten moment upoutaná jinam. Krvavý osten z naprosto opačného směru nečeká. Nemá jak. A ten si najde cestu mezi ramenními chrániči na jeho zádech. Rudé ostří zajede do masa. Tím si můžeš být jistá, avšak než může pokračovat dál nebo se třeba i přímo v mase přetvarovat v něco více nepříjemného, zaplane kolem generála ohnivá aura. Na chvíli to vypadá, jako kdyby jej obalily plameny podobně jako před tím vaši dvojici padlých. Až na to, že jeho maso žár nestravuje. Krev v jeho okolí včetně části zabodnuté v jeho těle se tak jen se zasyčením vypaří a ty nad touto její částí ztratíš moc. Alespoň, že jí máš ještě dostatek. Snad.

To generála přeci jen na okamžik zpomalí. Na takový okamžik, který využiješ a tasíš zbraň. Zvedneš pistoli a… Výstřel práskne s ohlušujícím zahřměním. Ne, tohle nebyly tiché zbraně. Avšak teď už je generálova pozornost upřená tvým směrem a když vidí, jak na něj míříš, stáhne okamžitě křídla, propadne se vzduchem níže. Je vidět, že nestojí proti střelcům s palnými zbraněmi padlých poprvé a tak moc dobře ví, jak jim znesnadnit míření i zásah. Kulka prolétne prázdných vzduchem, zatímco ty sklopíš zrak právě v čas.

Vaše ostří se se zazvoněním střetnou, když na tebe zaútočí zdola a prolétne kolem tebe, až tě jeho rána odhodí o něco stranou. Na nic nečeká. Ohnivý meč po tobě opět sekne a ty jen tak tak vykryješ jeho sek. Rukou ti projde zabrnění ze síly rány, která rozechvěla i tvůj meč. Ne, tohle nebude snadné. Tohle vůbec nebude snadné. Kamael nevypadá, že by se hodlal držet jakkoliv zpátky a tak si vyměníte jen pár úderů, než ti dojde ta krutá pravda - v souboji na blízko se mu nemůžeš rovnat. Ani s pomocí krve, která poslouchá tvou vůli. Ne proti oponentovi, kterého poslouchá samotný oheň.

A pak v jeden moment se ruka držící planoucí meč přiblíží natolik, že ti před očima zažhne jen ten rudý drahokam vsazený do jeho jílce, než ucítíš tvrdý náraz do hlavy, po kterém se ti zatmí před očima a pak tě cosi silně nabere do břicha. Cítíš to bolestivě i přes zbroj, která by ti měla jinak chránit tělo. A pak…

… Padáš.

V prvních chvílích se vše zdá podivně vzdálené a rozmazané. Až do momentu, kdy tvrdě dopadneš na zem. Několikrát se přetočíš, než zůstaneš ležet mezi kamením s pohledem upřeným k obloze, na které se míhají postavy ve zlatých zbrojích a jenž co chvíli zahoří plamenem. A další tělo začne padat k zemi…

Že jsem se svojí vyhrknutou otázkou na „pana Ardena“ přestřelila poznám té samé chvíli, kdy se obočí starého majordoma zhoupne nahoru v tom důvěrně známém gestu. Omluva ze mne vypadne jako na povel takřka instinktivně, stejně překotná a kajícná jako neuplynul vůbec žádný čas a stála tu před ním ta stará Delilah. Až mne to samotnou překvapí, jak hluboce to je ve mne zakořeněné. To… Všechno… Dokonce i tvář pana Enfielda, jejíž výraz nepatrně povolí, když mu zalžu ohledně zpráv, které nesu. Více k tomu ovšem raději nedodávám a místo toho se nechám uvést do domu, kterému jsem tolik let říkala domov. Dokonce i lehká vůně v chodbě je stejná jako si ji pamatuji.

„To je v pořádku, nechám si ten kabát u sebe,“ řeknu služebné, když mi pomůže z kabátu ven a chystá se ho odnést a pověsit. Zároveň s tím si ho od ní vezmu zpátky. Nejen kvůli zavíracímu noži, co nosím v jedné z jeho kapes, ale… Pokud bych odsud musela odcházet narychlo, chci mít raději všechny své věci u sebe.

Poté už bez dalšího následuji pana Enfielda chodbou vedoucí do jednoho z přijímacích salónku pro návštěvy, kterou jsem kráčela za všechny ty roky už snad tisíckrát. Pohledem sklouznu po dveřích, které míjíme. Jedny vedou do malé zimní zahrady určené pro čajové dýchánky, které matka pravidelně pořádala pro své přítelkyně z klubu manželek místní honorace a… Nedá mi to, abych se na matku nezeptala. Možná… Možná se mi podaří něco zjistit od pana Enfielda? Avšak je to marná snaha, není naším rodinným majordomem pro nic za nic. Tedy… Naším… Dlouze vydechnu a sklopím hlavu.

„V nejlepších rukách. Pobyt na tom místě jí jen prospěje.“ Tahle diplomatická odpověď tne nečekaně do živého mnohem více než jsem ochotná si přiznat. Neřeknu na to nic. Jen krátce zatnu prsty v pěst a soustředím se jen na to, abych ovládla svůj výraz i napjaté držení těla.

Mlčky se nechám zavést do přijímacího salonku – ve kterém vůbec poprvé za svůj život budu čekat jako kterýkoliv jiný host. Ani zde se nic nezměnilo až na pár detailů, které mne trknou hned do očí. Jsou to drobnosti, přesto si jich nelze nevšimnout. Dokonce i slabá vůně tabáku lezoucí do nosu je stále stejná… Bývaly časy, kdy jsem měla do této části domu zakázáno chodit – stejně jako do kuřárny, aby mi těžký vzduch prosycený pachem hořícího tabáku zbytečně nepřitížil. I nyní sotva znatelně nakrčím nos, nemám tuhle vůni ráda.

„Dobrá, ještě jednou vám děkuji, pane Enfielde. Pokud by vás to neobtěžovalo… Postačí mi sklenice vody a šálek černého čaje?“ požádám majordoma, než mne zanechá v salonku samotnou. Na vodu ani čaj nemusím dlouho čekat, služebná donese vše úhledně poskládané na tácu, včetně cukru i medu k oslazení dle chuti.

A tak čekám.

Vůbec mi to neutíká, naopak se ten čas nekonečně natáhne. Co chvíli pohledem zalétnu k hodinám, jejichž tikot se rozléhá salónkem, přesto se hodinové ručičky takřka nehýbou. Když uplyne první hodina, nervózně poklepávám prsty o stůl. Dorazil už Alex do domu? Říkal, že se tam sejdeme nejpozději o setmění a… A já už teď moc dobře vím, že se nestihnu vrátit včas. Výčitky svědomí z toho, že už to zase dělám se mísí s tou rozporuplnou směsicí pocitů, co ve mne vře. Nemůžu přeci jen pořád čekat, jak a jestli za mne někdo vyřeší moje problémy… Je to moje matka… Nenechám ji v Greenhillu na dosah toho monstra. Protože i když jsem dostala spis, ve kterém je jasně dané, kým Fernsby nyní je a kde ho najít, tak společně s tím nepřišla zpráva o tom, že by snad v této věci mělo být vše vyřízeno. Proč ne?! Nechápu to. Já… Musím nad tím pořád přemýšlet. Dokola a dokola…

S frustrovaným výdechem potřesu hlavou a už poněkolikáté vstanu, abych přešla k oknům. Nakonec skončím v jednom z křesílek. Sklenici vody i čaj mám už dávno vypité a za okny se začíná šeřit. To znamená jediné… Měla bych se zvednout a jít. Přesto si tiše povzdechnu a dám tomu těch skutečně posledních deset minut.

♫♪♪♫

S frustrovaným výdechem potřesu hlavou a už poněkolikáté vstanu, abych přešla k oknům. Nakonec skončím v jednom z křesílek. Sklenici vody i čaj mám už dávno vypité a za okny se začíná šeřit. To znamená jediné… Měla bych se zvednout a jít. Přesto si tiše povzdechnu a dám tomu těch skutečně posledních deset minut.

A pak se ozve zaklepání, které následuje pohyb kliky.

Vytáhnu se rychle na nohy, zatímco ke mne skrze otevírající se dveře dolehne neznámý mužský hlas. Přesto muže, který vchází dovnitř okamžitě poznám. Můj otec. Srdce mi poskočí a dech se na okamžik zadrhne v hrdle. Od chvíle, kdy jsem ho viděla naposledy viděla mu vlasy zase o něco více prokvetly stříbrem a vráska na čele se o kousek prohloubila. Jen krátce po mne sklouzne pohledem, když promluví – následován „panem Ardenem“. Raymond Arden, vytane mi v mysli. Kolikrát jsme se viděli, třikrát? Čtyřikrát? Matka o něm nechtěla ani slyšet, nelíbilo se jí i to, že ho otec zaměstnal. A co teprve, když ho poprvé přivedl k nám domů na večeři, aby nám ho představil.

„To nemyslíš vážně, Charlesi.“

„Myslím. A ocenil bych, kdybychom si ušetřili tuhle zbytečnou hysterii, drahá.“

„Jistě. V tom případě omluvte, manželi, rozbolela mne hlava.“

„Evelynn…“

„Neměla bych… Neměla bych raději jít matku…“

„Ne. Jednu večeři bez tvé matky jistě ještě zvládneme, Delilah.“

„Já… Jistě. Tedy… Dobrou chuť, otče. A i vám, pane… Pane Ardene…“

„Raymond.“

„Ahh… Tak tedy… I vám, pane Raymonde.“

Namísto pozdravu strnu. Takže je to pravda. Bydlí tady… Co jiného by tu teď večer dělal? Ostatně i kdyby ne, tak za přítomnosti matky by rozhodně nehrozilo, že by si sem otec zval mého nevlastního bratra, byť jen na skleničku. Najednou… Najednou si nejsem jistá tím, co se tu děje. Cítím na sobě pohledy obou mužů, přesto mne ani jeden z nich nepoznává. Raymondovi úsměv neoplatím, namísto toho se naše pohledy krátce setkají. Tentokrát neklopím oči ani se neošívám jako během našich předchozích setkání, naopak zpříma pohlédnu do jeho sebejisté tváře. Ostatně horší, než hledět do očí povzneseného Lucifera to skutečně není.

Přesto… Vědomí toho, že mne nepoznal ani můj otec je… Neumím to popsat. Jakkoliv jsem si myslela, že jsem na to připravená – tak nejsem. Bolestivě se kousnu do vnitřku spodního rtu a přiměji se stáhnout ramena o něco více dozadu. I držení těla mám jiné než ta stará Delilah, všimla jsem si toho už před časem při pohledu do velkého zrcadla, když jsem si zkoušela šaty.

„Dobrý večer… Pánové,“ konečně promluvím. Mimoděk ustoupím o kroků od křesla a natočím se tak, abych viděla jak na otce, tak i Raymonda, který mne stále pozoruje. Není mi to příjemné. Nečekala jsem… Neměl tu být. „Ano, jsem Delilah Liddel,“ potvrdím otci. Něčemu ve mne se pořád nechce věřit, že mne doopravdy nepoznal… A… Ani nevím, jestli je to dobře nebo špatně. „V pořádku, není za co se omlouvat. Chápu, že máte hodně práce. Zvláště v této době,“ pokračuji dál. Ostatně… Ztracení, konflikt v Provinciích… Dokážu si představit, že zbrojní průmysl zažívá žně. Vlastně je paradox, že kvalitu zbraní, které Dohertyho společnost vyrábí dokážu ocenit až teď…

„Bohužel jsou záležitosti, které nelze řešit jen vzkazem, proto jsem tady,“ řeknu a srdce mi buší čím dál víc. „Snad jen… Jedná se o poměrně choulostivý typ zprávy. Neberte si to prosím osobně, pane Ardene,“ stočím svoji pozornost nakrátko právě k němu. Co tady vlastně pořád dělá? Proč ho otec neposlal pryč? Mám pocit jako by mi stále něco unikalo. „Ale mohla bych vás požádat, abyste nás nechal aspoň na chvíli s otcem…“ na úder srdce se zadrhnu. „Tedy vaším…“ Tváře mi zahoří. „S panem Dohertym o samotě?“ Napůl se ptám, napůl konstatuji. Tedy tak jsem to původně měla v plánu, než jsem se do toho tak příšerně zamotala.

Vraždila bych za sklenku burbonu.

„Objevily se jisté okolnosti týkající se nejen stavu Vaší ženy, ale i dcery, pane Doherty. A jakkoliv to teď musí znít, prosím, vyslechněte si mě,“ pokusím se to nějak uzavřít.

Delilah Blair Flanagan

Na tvou otázku na pana Ardena a jeho možné ubytování zde pan Enfield neodpoví. Jeho povytažené obočí však mluví jasně. Připomene ti totiž pár momentů z tvého dávného života, kdy jsi přesně takto překročila hranice toho, co je vhodné. Ani tehdy tě nekáral. Ne, to jemu nepříslušelo. A nekárá tě ani teď. Přesto to povytažené obočí, jako kdyby zadrnkalo na ty správné struny. I po letech. A snad i díky tomu se dnes na to opravíš. Omluvíš stejně jako tehdy.

„V pořádku. Pokud tu chcete počkat, jste zde vítána.“ Promluví hned na to a celé to tak bez jakékoliv poznámky přejde. A nakonec je to on, kdo položí tu krátkou, leč důležitou otázku. Na tvou matku. Po tvé odpovědi mu viditelně jisté napětí z tváře zmizí, avšak je to skutečně jen nepatrná změna. Taková, které by si netrénované oko ani nevšimlo. „To rád slyším.“ Promluví stále o něco tišeji než dříve, aby pak hned na to opět ukročil zpět. „V tom případě, madam Lidell vítejte.“ Nadechne se a pokyne ti rukou, abys vstoupila dovnitř.

Stačí jeden krok a vstoupíš do známých míst. Ač jsi zde nebyla pár let, není tu toho tolik, co by se změnilo. Alespoň ne ve vstupní hale, ve které ti přivolaná služebná pomůže sundat kabát a majordomus ti pokyne, abys vykročila za ním.

♬♬♬♬♬

Tvá otázka zazní do zvuků vašich kroků odrážejících se od leštěných parket a v první chvíli se zdá, že ji snad muž ani neslyšel, protože se po tobě ani neohlédne natož aby snad nějak zvolnil krok. Až po chvíli se trochu více nadechne, než promluví. „Paní Evelynn je v nejlepších rukách. Věřím, že pobyt na tom místě jí jen prospěje.“ Volí pečlivě každé slovo, a tak je těžké odhadnout, zda je to promyšlený scénář nebo tomu snad majordomus skutečně věří.

A tak pokračujete dál. Domem, ve kterém se toho skutečně příliš nezměnilo. Snad pár kousků nábytku je vyměněno za nový. Některé obrazy visí na jiných místech, případně byly nahrazené jinými. Avšak jsou to jen drobnosti, kterých by si málokdo všimnul. Ty však nejsi málokdo. Ovšem domem jako takovým příliš neprocházíte. Po pár metrech už víš, kam tě pan Enfield vede. Do jednoho z přijímacích salónků, které jsou nedaleko vstupu do domu. Ostatně je rozumnější nenechávat návštěvy courat přes celé sídlo.

Salónek je příjemně prosvětlený denním světlem a ve vzduchu je slabě cítit tabákový dým, který se musel vsáknout do dřeva nábytku díky návštěvám, které si rády při čekání zapálily. Je zde pár křesel a vprostřed místnosti pak kruhový stůl, u kterého je několik židlí.

„Prosím, můžete počkat zde. Budete si přát něco k občerstvení, madam?“ Zeptá se tě majordomus, zatímco vstoupíš do salónku. „Pokud se vám snad bude zdát čekání dlouhé a uznáte za vhodné opět odejít, nechám u dveří počkat někoho ze služebnictva, aby vás pak vyprovodil z domu a nebloudila jste.“ Dodá pak ještě věcnou poznámku, než tě opustí a ty skutečně můžeš jen… čekat.

A že skutečně čekáš. Protože pán domu se rozhodně nevrací v dalších minutách, ani snad hodině. Pokud jsi požádala o nějaký čaj nebo něco menšího na osvěžení, můžeš si alespoň krátit čas tímto, avšak i tak se to celé až nepříjemně táhne. Když už se za okny začne šeřit na znamení blížící se noci, začne se zdát, že se skutečně jen tak nedočkáš. Avšak..

*ťuk, ťuk, ťuk*

Krátké zaklepání, po kterém cvakne klika tě vytrhne z nečinnosti.  

„… Jak jsem říkal. Byl to dobrý obchod.“ Zaslechneš ještě zbytek rozhovoru, který v ten moment skončí. Ne ten hlas na první dobrou nepoznáváš, avšak poznáš muže, který projde dveřmi jako první. Tvůj otec.

„Dobrý den, hmm nebo spíše už pomalu večer, madam.“ Zalétne pohledem k šeřícím se oknům, než udělá pár kroků do místnosti. Není však sám. V patách je mu mladý muž s hnědými vlasy, kterého jsi sice za svůj život neviděla příliš často, přesto jej poznáváš. Ostatně jistou podobu s ním tvůj otec nepopře. Tvůj nevlastní bratr.

„Ano, vypadá to, že se dnešní plány trochu protáhly.“ Doplní mladý muž vcelku bezprostředně, než po tobě sklouzne pohledem a… pousměje se. Ne, určitě tě nepoznává, protože to by se jistě tak netvářil. A pokud by tu byla tvá matka, rozhodně by jen tak nepřekročil práh domu.

Tvůj otec mezitím dojde blíže k tobě a pohlédne ti do tváře. Jako už tolikrát před tím. Ta chvíle se natáhne. Avšak…

„Madam Lidell, jestli se nepletu? Prý máte nějaké zprávy z Greenhillu. Omlouvám se, že jste tu musela čekat tak dlouho, ale nečekali jsme vás. Možná kdybyste příště poslali zprávu bylo by snazší se setkat. Jsem poměrně zaneprázdněný muž. Na neohlášené návštěvy nemám příliš času ve svém denním rozvrhu.“ Pokračuje přesně tím tónem, jaký znáš. Ten, který patřil návštěvám, obchodním partnerům a dalším podobným. Ne jeho dceři. Raymond přejde také blíže a celé to se zájmem sleduje. Především tebe. Nevypadá ale, že by se chystal odejít a ani tvůj otec jej neposílá pryč. To je minimálně nečekané.

„Každopádně… Co tedy nesete za urgentní zprávy?“

♬♬♬

♫♪♪♫

Dokonce ani můj hlas nepřiměje majordoma, byť trochu zpozornět. Pohledem visím na jeho tváři, ve které se za celou dobu našeho hovoru neobjeví ani náznak toho, že bych mu snad připadala povědomá. Opravdu jsem se tolik změnila? Odpověď ovšem znám, i když si ji v duchu kladu už poněkolikáté. Proč by ve mne vůbec někdo měl hledat tu nevýraznou věčně nemocnou ženu, která měla náhrobek na Greenhillu.

„Ano, s panem Dohertym,“ zopakuji a tentokrát můj hlas nezakolísá. Na rozdíl od výrazu, když mi pan Enfield sdělí, že můj otec se v domě nenachází. Doufala jsem… Vlastně ani nevím, proč jsem očekávala, že tu snad bude? Nikdy netrávil v domě příliš času, neustále byl pryč… Nakonec i to mu matka často vyčítala, bývaly týdny, kdy s námi ani nepovečeřel. S panem Ardenem… I tohle jméno poznávám. Co si pamatuji, tak se v tomhle domě nesmělo vyslovovat… Ovšem časy se očividně mění. A to mnohem více než jsem si dosud dokázala představit.

Ani Dohertyho ocelárny mi nejsou neznámé. Vím, kde se ve městě nacházejí, vzpomínám si i na tu vzácnou chvíli, kdy mne tam otec vzal. Nedá se úplně říci, že bych si ten den zrovna užila… Prostředí ocelárny mne spíše děsilo, než fascinovalo. Spousta hluku, nepříjemné teplo a ten zvláštní odér i pachuť, která se mi usadila během prohlídky na jazyku. Je to už hodně let, co jsem tuhle chvíli vzpomněla naposledy. Na všechny ty povědomé detaily a vjemy, které mi jsou nyní mnohem bližší než mému mladšímu já.

„Ahh, vzkaz…“ zaváhám. Není žádný vzkaz, který bych tu mohla zanechat. Najednou mi už ani nepřipadá jako dobrý nápad to, že jsem se představila jako někdo nesoucí zprávu z Greenhillu. Jakmile tohle pan Enfield mému otci sdělí, tak se zajisté dotáže a… Z kolotoče událostí, které by to mohlo spustit, se mi stáhne žaludek tak silně až najednou ucítím v ústech žluč. Naštěstí starý majordomus pokračuje dál a rozhodne se udělat výjimku.

Přesto namísto toho, aby se mi ulevilo, tak se na okamžik zarazím. „Pan Arden zde také bydlí?“ vylétne ze mne zaskočeně. Nebo jak to myslel? Jestli se pánové vrátí? Zamrkám. Protože matka by nikdy nesvolila k tomu, aby zde pan Arden bydlel, i když místa tu bylo. Jenže matka tu nyní není a… Slovy se nedá popsat, jak moc mne tohle znejistí. „Tedy… Ehm, omlouvám se, pane Enfielde, to bylo… Nevhodné,“ hlesnu. „Chci říci, že je to od vás velkorysá nabídka a já… Bych zde ráda zkusila aspoň chvíli počkat až se pan Doherty vrátí,“ kývnu hlavou.

Do noci… Do noci tady skutečně vysedávat nemohu, ovšem stejně tak důvod, proč jsem tady… Prostě nemůžu svěřit neosobnímu vzkazu. Hodina… Nebo dvě… To bych tomu snad mohla dát. I když… Skutečně mohla? Kousnu se do vnitřku rtu, když si vzpomenu na Alexe. Z tohohle nebude mít ani trochu radost. Odolám nutkání vjet si prsty nervózně do vlasů, nicméně své rozhodnutí nezměním.

Když ke mne pan Enfield přikročí o něco blíže, tak o to více zalituji svého rozhodnutí se sem vetřít pod záminkou zprávy z Greenhillu. To bylo nejen hloupý, ale přímo pitomý nápad. Jestli je vše v pořádku? Bože, kéž by bylo aspoň něco v pořádku. „Nemusíte se bát, vše je v pořádku. Nenesu… Nenesu panu Dohertymu špatné zprávy, žádné obavy,“ zalžu. Nevím, co jiného mám říci. Pokud tady otce nezastihnu dnes, mohla bych to zkusit zítra ráno a… A rozhodně nechci, aby nechal hned poslat zprávu do Greenhillu, co se stalo.

A s tím se nechám zavést do domu, který tak dobře znám. Přistihnu se, jak natahuji krk a pátravě se rozhlížím kolem. Kolik se toho změnilo? Pokud vůbec něco… Mám pocit jako by to byla mnohem delší doba, co jsem tu byla naposledy.

Takřka zatajím dech, když překračuji práh vedoucí do vstupní haly.

Jsem zpátky. Zpátky doma.

„Chybí vám?“ zeptám se majordoma a vzápětí na okamžik přivřu s povzdechem oči, když si uvědomím, že jsem to řekla nahlas. „Myslím tím paní Evelynn,“ upřesním, i když bych namísto toho měla raději mlčet a neptat se na takové věci.

Zerachiel

♬♬♬♬♬

Vznášíte se ve vzduchu a situace kolem vás se zdá klidná. Alespoň zatím. Vaši oponenti jsou buďto mrtví a nebo ve stavu, ve kterém pro vás už nepředstavují přílišnou hrozbu. Samozřejmě by bylo nasnadě se o tom přesvědčit, případně dokončit započatou práci, ale teď tě tlačí jiné priority.

Obklopíš se aurou klidu a pohneš se k dvojici vyděšených žen, které záhy obklopí. Vidíš, jak párkrát zamrkají a jedna nasucho polkne, aby se konečně přestala vyděšeně rozhlížet kolem a většinu pozornosti tak věnuje tobě. Sice efekt tvé aury nemá takový efekt na tvé bratry a sestry jako na smrtelníky, ale částečný vliv stačí k tomu, aby to pomohlo.

„Kdy? Nemůže to být tak dlouho. Bylo to ještě před začátkem pohoří. Tam… Směrem na jih.“ Ukáže rukou kamsi za tebe přes horské vrcholy. „Pak jsme letěly sem. Byli jsme tam čtyři a… Oni říkali, že je zdrží. Ale podle toho, že se nám brzy pověsili Nebeští na paty, tak…“ Potřese hlavou a skloní pohled k zemi hluboko pod vámi. Nemusí tu větu dokončovat. Víš moc dobře, co to znamená. Zdržení nebylo dostatečné a museli s nimi udělat rychlý proces, ať už to byl kdokoliv z vašich řad. Možná podobně rychlý, jako jste zvládli pak udělat na oplátku vy s nimi tady.

„Z druhého kruhu? To… Ne. Ne, nebyl.“ Hlesne ta druhá roztřeseně.

„Náš úkol? Naším úkolem bylo…“  

A pak se stane více věcí naráz. Po tvém boku vyšlehne z nebes rudý záblesk, z kterého tě ovane vlna horkého vzduchu. Ohnivý sloup, který se prořízl šedivými mračny jako nůž máslem udeří z nebes a doslova pohltí dvojici tvých válečníků. Toho zraněného, kterému se zrovna věnoval léčitel, než se prostě dvojice ztratila ve zlato rudé záři, v níž se během pár okamžiků jejich postavy doslova rozpadly přímo před vašimi zraky. Strávené plameny.

Jedna z žen vyděšeně vykřikne, zatímco v mracích nad vašimi hlavami zůstane nepravidelný otvor, než… Se z nich hned na to vyřítí okřídlená postava. Poznáváš ji. Tu zbroj i ta křídla. Je to Armoniel. Avšak neletí, ale spíše padá k zemi. Těžko říct, zda je při vědomí a zda vůbec žije. Pachu krve je všude kolem tolik, nemluvě o zápachu pálených těl.

„Armoniel?!“ Vykřikne Maalik, který stejně jako ostatní hledí na vaši padající spolubojovnici. Avšak nezůstane pouze u toho. Aniž by čekal na tvůj rozkaz, máchne okamžitě křídly a rozletí se bez přemýšlení k ní. Přímo pod…  

Zlatá a rudá se zableskne, jak se z šedivých mračen přímo nad nimi vrhne dolů něco dalšího. Rychle. Tak, že to i ty máš problém v prvních chvílích postřehnout. Nemluvě o Maalikovi, kterému se i tak podaří ji chytit a sevře padající Armoniel v náručí, aby už ale nestihl včas zareagovat na blížící se ostří.

Ohnivá planoucí čepel se zanoří do jeho hrudi a projede jí prakticky až po jílec, tak že i ty vidíš rudý drahokam na hrušce meče, který hoří vnitřní září. Víš, komu patří. Víš, kdo to je.

Zlatá čtveřice křídel promáchne vzduch a z Maalikových úst vyletí jen sprška krve, jak čepel opustí jeho tělo, které se začne řítit k zemi. I s Armoniel, kterou stále drží v náručí.

„Ne… Ne… To nemůže…“ Slyšíš zděšeně šeptat jednu z Padlých vedle sebe, na kterou tvá uklidňující aura už v současné situaci pozbyla účinku, zatímco vytřeštěně hledí, stejně jako většina tvé jednotky, na postavu ve zlaté zbroji. Někteří možná více, jiní méně, ale znáte jej všichni.

Generál

„Zero… Konečně.“ Vysloví jen dvě slova upírajíc na tebe zlatem planoucí oči z tváře, která připomíná spíše kamennou masku bez výrazu, aby hned na to bez dalšího varování nebo snad zaváhání vystartoval vaším směrem.  

Delilah Blair Flanagan

Ač se tu cítíš jako doma, jako za starých časů, tak se zdá, že jsi zde jediná, kdo cítí, že sem patřil. Pátravý pohled majordoma i jeho následná slova ti to jen potvrdí. Nepoznává tě. Nevidí v tobě tu neustále nemocnou Delilah a bledou, která zde roky žila, než konečně vstoupila do svazku manželského a začala jí nová životní kapitola. O poznání tragičtější kapitola.

„S panem Dohertym?“ Povytáhne majordomus obočí a opět po tobě sklouzne očima, jako kdyby něco hledal. „Ah, jistě Greenhill. Je mi líto madam Liddel, ale pan Doherty zde teď není momentálně přítomen.“ Zazní ta slova, která do tvého plánu poněkud hodí pomyslné vidle. „Dnes odpoledne měli s panem Ardenem řešit nějaké záležitosti v Dohertyho ocelárnách. Zatím se ještě nevrátili a popravdě netuším, kdy nakonec oba pánové dorazí.“ Pokračuje Enfield s vysvětlením absence tvého otce a už jen v těch pár větách zazní spousta jmen osob i míst, která znáš. A většinu osobně. Ano, Dohertyho ocelárny byly jedny z majoritních hybatelů místního trhu s ocelí a produkty z ní. U Dohertyho společností pak šlo převážně o zbraně.

Sama jsi kdysi v ocelárnách byla. Ještě jako malou dívku tě tam otec vzal na takovou menší exkurzi, když otevírali novou moderní linku v největší budově fabriky. Pamatuješ si to teplo a atypický zápach. Tu změť všemožně tlustých kovových trubek i hluk, který obrovskou výrobní halu naplňoval. A ta záře roztaveného kovu vlévaného do těžkých forem ti teď zpětně připomínala i něco důvěrně známého. Kdo by si to tehdy jen pomyslel.

Avšak to bylo tehdy. Roky jsi v ocelárnách nebyla. Otec tě do rodinného obchodu nikdy aktivně nezapojoval. Na rozdíl od jiných. Viditelně.

„Samozřejmě tu můžete váš vzkaz nechat. Nebude problém vám poskytnout psací potřeby. Samozřejmě vše v nejvyšší diskrétnosti.“ Připomene ti hlas pana Enfielda, kde jsi a co zrovna řešíš. Chvíli tě zamyšleně pozoruje, než tiše mlaskne a o něco smířlivěji dodá ještě další možnost, kterou jistě nenabízí jen tak někomu.

„Případně, pokud byste zde chtěla madam počkat, můžete. Ale jak jsem již avizoval, netuším, jestli se pánové vrátí za půl hodiny, hodinu a nebo až pozdě večer.“ Pokračuje v nastínění situace, která není zrovna nejlehčí, avšak i tak ti dává hned několik možností. Otázkou ovšem je, jak moc chceš v současné situaci čekat.

„Pokud jde ale o záležitost týkající se Greenhillu, bude jistě rozumné, aby se ta informace k panu Dohertymu dostala bez zbytečných odkladů.“ Pokývne hlavou, než se mu na chvíli tváří mihne jisté zaváhání a pak udělá krok blíže ke dveřím a tobě. „Doufám, že je vše v pořádku.“ Ztiší hlas, aby vás zbytečně nikdo neslyšel. Viditelně ví, že touto jednoduchou poznámkou nebo spíše dotazem překračuje své pravomoci, přesto na tobě visí pohledem a čeká, zda k tomu něco nedodáš. Přeci jen jsi posel, kterého sem vyslali. Údajně.  

♬♬♬

♫♪♪♫

Vyběhnu z domu podobna splašenému zvířeti, kterého štípe kouř v nozdrách. Nechám za sebou jen spoušť v kuchyni a krátký vzkaz pro Alexe. Musím něco udělat. Něco… Cokoliv. Seběhnu krátké schody vedoucí z verandy a klíč v rychlosti schovám do růží. Nerozhlížím se ani neváhám, když zamířím ulicí pryč aniž bych vlastně věděla, kam a kudy mám jít. Nezáleží na tom. Dříve nebo později musím narazit na drožku, která by mne vzala tam, kam potřebuji. V tomhle rozpoložení jsem ochotná jít klidně přes půl města a dojít k našemu domu třeba i pěšky, pokud to bude nutné. Únavu takřka necítím, to jedno jediné jméno vepsané v seznamu pacientů mi ji spolehlivě vyplavilo ze žil. Zřetelně vnímám napětí, které se mi svíjí a škube pod kůží, zatímco ostrým krokem ženu ulicí pryč. Jedna noha míjí druhou, co chvíli si i krátce popoběhnu.

Hlavou mi víří ta chaotická změť myšlenek i vzpomínek na tvář, která leckdy působila přísně, i když se usmívala. Na všechny ty poučky i napomenutí. „Ano, matko. Omlouvám se, matko. Ale… Já… Jistě, jak si přeješ, matko.“ Nikdy jsem se jí nevzepřela. Ať si přála nebo po mne žádala cokoliv, snažila jsem se jí vyhovět, i když mi to bylo nepříjemné. A jakkoliv mi často dávala najevo, že se nechovám žádoucím způsobem a rozhodovala za mne, nikdy mi na rozdíl od otce nenaznačila ani nevmetla do očí, jakým jsem pro ni zklamáním. Ne… Naopak. Každou její pochvalu, každé „sluší ti to“, každý náznak vřelosti byl důvodem k úsměvu.

Kdy jsem ji vlastně viděla naposledy? S hrůzou si uvědomím, že už si ani nedokážu vzpomenout, kdy to bylo. Vybavuji si jen ten krátký neosobní vzkaz, který jsem jí nechala poslat, když Bartholomewe odvezli do nemocnice. Poté, co jsem se nechala Kaylou zapřít, abych nemusela po tom všem čelit ještě jí.

Nikdy bych neřekla, že to později bude o necelé dva roky po mé smrti. Delilah Flanagan zemřela a jakkoliv jsem měla možnost i čas se přihlásit zpátky o svůj život, nikdy jsem to neudělala. Takhle to bylo lepší. Nebyla jsem už ničí dcerou ani manželkou, stala jsem se… Někým jiným. Něčím jiným? Nevím. Přesto nyní odhodlaně mířím k nejbližší drožce stojící na okraji malého náměstí, abych všechna svá dosavadní rozhodnutí smetla ze stolu, protože… Navzdory všemu, co se stalo… To byla pořád moje matka. A Fernsby to musel vědět. Musel.

„Cottesmore Gardens, víte, kde to je?“ promluvím na kočího. Ani se nezdržuji pozdravem, dokonce ani nečekám až mi otevře dveře do drožky, jak se sluší a patří. Namísto toho jakmile se domluvíme, tak sama bez dalšího nasednu dovnitř. Dveře kočáru za sebou zavřu možná až příliš zprudka, přesto se drožka v další chvíli s trhnutím rozjede vpřed.

Teprve až poté si dovolím vydechnout a… Ne, neuvolním se. Stále to ve mne vře. Fernsby, ředitelem sanatoria, kde je zavřená i moje matka. Pořád nechápu, jak se to mohlo stát… Jenže tentokrát nebudu stát stranou. Nemůžu prostě jen čekat, nechávat to na ostatních. Je to moje vina? Musí být. Tohle… Celé… Prsty si mimoděk vjedu do vlasů a hlavu zvrátím dozadu. Zhluboka dýchám, snažím se srovnat si dech i myšlenky. Uklidnit se… Dostat z hlavy tu neodbytnou představu toho… Jak nakonec mířím na jinou adresu v Zahradách. Zazvoním. A skončím to.

A čas v kočáru se nepříjemně natáhne…

Srdce mi buší, když se blížím ke kované bráně strážící vstup na pozemky domu, kde jsem strávila více jak dvacet let svého života. Při pohledu na dům stojící uprostřed rozlehlého pozemku si připadám tak zvláštně… Nepatřičně. Myslela jsem si, že ho už nikdy nespatřím. Smířila jsem se s tím, že se sem už nikdy nevrátím, neprojdu těmi známými chodbami, já… Ostře se nadechnu. Vlna nostalgie, která mnou projede… Neumím to popsat. Nemám tady, co pohledávat. Neměla jsem se vracet. Tohle… Už… Dávno není můj domov… Byl vůbec někdy? Od mého Probuzení se toho změnilo tolik.

S hlídačem u brány si rychle poradím. Nesnažím se ho přesvědčovat, svoji návštěvu mu oznámím s jistotou někoho, kdo je zvyklý navštěvovat taková to místa. Nesnažím se mu zdůvodnit, proč zde jsem sama bez doprovodu, nicméně se ani neurvale necpu dovnitř. Naopak ho slušně požádám, aby mne vpustil dovnitř, abych mohla předat zprávu někomu povolanému v domě.

Brána tiše zaskřípe, když ji hlídač otvírá, abych mohla projít dovnitř. Kéž by jen věděl… Pár kroků za ní se přeci jen na chvíli zastavím. Hledím na rodinné sídlo, které se za tu dobu ani trochu nezměnilo stejně jako parčík udržovaný celou legií zahradníků. Kolik času jsem strávila v jednom z altánů u domu? Nejraději jsem měla ten s výhledem na malé jezírko, ve kterém plavaly zářivě oranžové a červené ryby. Pamatuji si, že jako malá jsem do něj jednou spadla, když jsem se snažila přelézt ze břehu na jeden z placatých kamenů, na kterém se přes léto vyhřívaly želvy, které byly v té době velmi módní.

A není to zdaleka jediná vzpomínka, která mi prokmitne myslí. Milovala jsem každé zákoutí toho parčíku a ke každému koutu se pojily vzpomínky, na které jsem ve víru událostí docela zapomněla. Tam… Na té lavičce mezi stromy jsem vždy ráda sedávala na podzim a schovaná za knihou sledovala, jak Gideon hrabe listí. Jak dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlala ho vůbec oslovit a pokusit se s ním zapříst hovor? Ah, ano… Tak dlouho, dokud to neudělal sám.

Nebo tam… V čerstvě zrytých záhonech vždy rostly celé lány lilií, nejrůznějších pestrobarevných odrůd. Byly matčinou chloubou. Stačí mi přivřít oči a vybaví se mi jejich výrazná nasládlá vůně usazující se v nose. Byla natolik výrazná, že překryla i pach hniloby a rozkladu všech těch mrtvolek ptáčků, myší a ještěrek, které jsem kdy objevila na pozemcích a chodila je tam schovávat. Něco… Něco mi na tom přišlo fascinujícího. Na smrti. Na tom, co se dělo s jejich ostatky, když z nich vyprchal život. Sedávala jsem u těch záhonů a snažila se ten neurčitý okamžik smrti zachytit do skicáku. Proto jsem se chtěla naučit malovat… Ale můj talent nakonec spočíval někde jinde.

Párkrát zamrkám a přinutím se pohnout vpřed. Po cestě vstříc domu… Ah… A tady. V tom zákrutu cesty jsem si pořádně natloukla, když jsem spadla z kola. Vzpomínám si, jaký jsem měla strach na něj poprvé nasednout, ovšem kvůli otci jsem to udělala. Začátky byly krušné, ale nakonec jsem to zvládla. Hm. Tehdy jsem se tolik jsem se bála, že když někdo uvidí moje sedřená kolena a lokty, tak mě na to kolo už nikdy nepustí, že jsem raději několik dní předstírala, že mě nic nebolí a nosila i v parném horku všechny ty vrstvy oblečení, abych to zakryla. A… Tam, k severní části zdi jsem tajně nosila zbytky od jídla i z kuchyně kočkám. Jednu z nich jsem si i tajně odnesla do domu… Od té doby vím, že přimět kočku, aby zůstala tiše ve skříni není vůbec lehké. A taky že mi z kočičí srsti naskakuje vyrážka. Pohledem zavadím o průčelí domu a očima vyhledám okno ve druhém patře. Dvě krajní zleva. Okna… Mého pokoje.

Nakonec dojdu až k domu, kde po krátkém zaváhání zazvoním. Důvěrný harmonický cinkot sestavy malých zvonečků způsobí, že mi po kůži přeběhne zvláštní mrazení. Stačím se ovšem sotva nadechnout a srovnat si jeden z rukávů kabátu, když dveře otevře mladá dívka, kterou nepoznávám. Na rozdíl od muže, který se objeví za ní a neváhá se mne ujmout.

Dech se mi na okamžik zadrhne v hrdle. Jakkoliv já poznávám našeho věrného starého majordoma velice dobře, tak jeho oči po mne sice sklouznou, avšak ve tváři se neobjeví ani stín poznání. Rozhodí mne to mnohem více než jsem čekala. Tedy… Změnila jsem se. Kolikrát na sebe hleděla do zrcadla a neviděla v něm sebe, ale Dumah? Přesto… Přesto je tohle poprvé, co čelím něčemu jinému než svým vlastním domněnkám a dojmům.

„Ahh, já… Vy mě… Tedy… Dobrý den i vám, pane Enfielde,“ vydechnu zaraženě, avšak v tu samou chvíli se sama zastavím. Přinutím se narovnat a aspoň se pokusit skrýt tu bolestnou nejistotu, která mne náhle sevře. „Tedy, omlouvám se. Já… Ano, něco vám nesu. Vzkaz ze sanatoria Greenhill pro pana Dohertyho, je to… Skutečně naléhavé, potřebovala bych s ním aspoň v krátkosti mluvit. Jmenuji se Delilah… Liddel. Delilah Josephine Liddel. Jedná se o poměrně důvěrnou zprávu,“ pokračuji dál a navzdory veškerému odhodlání mi do hlasu prosakuje naléhavost. Nechci se nechat odbýt. Podruhé by se mi to mohlo dost možná už dost rozležet v hlavě na to, abych ztratila odvahu to opravdu udělat a vrátit se sem.

Přesto mnou to zjištění stále rezonuje…