Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Čas, kdy je snazší zemřít Další z mých geniálních nápadů vychází, jak jsem si přál. Alexej se doopravdy vytočil. Jenže místo toho, aby se prořekl se mě chystá zabít. Geniální. Jsem na dně a nemám sílu se odrazit. Před očima se mi motají barevné obrazy a nemám sílu je zahnat. Nejraději bych zase omdlel ale ani na to nemám sílu. Ležím ve vlastní krvi a žaludečních šťávách. V mém těle bojuje bolest, únava a abstinenční příznaky o to co mi víc zkomplikuje život. Myslím, že bolest vede. Nechci vidět, jak vypadám a cítím že to možná už nikdy neuvidím. Jediné, co mě drží při životě je prostá animální touha žít a taky to že mám moc otázek. Nechci zdechnout, dokud nebudu znát odpovědi alespoň na nějaké z nich. Pak z něj vypadne alespoň něco užitečného a já se skrz zkrvavené zuby musím pousmát. Jen tak trochu. Rty mám stejně napuchlé, že to nebude moc vidět. Je čas hrát z posledních sil vabank a doufat.
„K ničemu vám nejsem. No tak už alespoň vím, proč nejsi mozek téhle konspirace. Jak dlouho je to od doby, co Kensworthy umřel?“ Podívám se na něj, ale snažím se zaujmout spíš zafačovaného telepata. Ten vypadá že je moje naděje. Je taky jako já o tom nepochybuju. Proto se mi dostal do hlavy, proto s ním jedná, jak jedná. Hlavně je ale právě proto schopný zabít toho zmetka předáckého bez mrknutí oka. Zaujmout jeho, ještě víc vytočit Alexeje a pak řešit co dál. „Jak bych se za jedinou noc dostal k tolika informacím? Jak si myslíš že jsem našel tohle místo a proč šel po tobě? Myslíš, že by ti policejní čuba řekla něco pravdivého? Hlavně mezitím co ses málem pochcal z trochy vody? Prohledal jsi mě vůbec? Kdyby jo najdeš mnohem víc jmen, a i pracovnu hraběte vykradli tam jsem je nezískal. Myslíš, že je to tak jednoduché, jak se zdá? Když jsi viděl že jsem přece zrůda? Myslel jsi si, že můžete lovit moje lidi a bez obav si s nimi hrát? Kdepak ty tupý bastarde. Nevidíš ani špičku ledovce. Pokud mě chceš zabít… vlastně jsi posluž. Jen si vzpomeň až budeš chcípat na to jaká to byla chyba. Věř, že jsou i mnohem vynalézavější způsoby než kýbl vody. Budeš alespoň moc vzpomínat sakra dlouho.“ Mluvím rychle. Mluvím z posledních sil, ale mluvím. Dávej oponentovi informace. Takové, které ho zaujmou a přesvědčí o tvé důležitosti. Spolupracuj. Až poleví uteč. Takové poučky se teď hodí. Poslední byla nedělej problémy a chovej se slušně. To jediné nezvládám. Ne v tuhle chvíli. Přes všechnu tu bolest a chuť to raději zabalit mi totiž ufuněný brunátný výraz toho chlapa dělá strašnou radost. Nemám proti němu vlastně nic. Jen kdybych nebyl vytočený na něj musím být na sebe za to, že mě nakonec převezl a dostal. Říkám si, ale že při tom, co zvládl Mytzrael nesmím zůstat pozadu. Je zvláštní chtít se přetahovat o to kdo je větší tvrďák sám se sebou ale prostě to ve mě tak nějak je.
| ||
| |||
 | Já a komplot? Zatímco vévoda pročítá krasopisné řádky, mlčím, jenom se chvílemi odvážím zvednout pohled a pak ho zase sklopí. Teď, když nemám čím zaměstnat ruce, se chytím za loket. Pořád čte… Rušit ho nechci, a tak čekám. Nakonec to však nevydržím a vydoluji ze sebe slova o tom, co se stalo se skřínkou. O tom, co se mi podařilo zjistit. V duchu jsem si tuhle chvíli přehrála stokrát. Čekala jsem všechno možné – křik, výhružky, strážníky vybíhající zpoza rohu, ale tíživé ticho mě překvapí. Dech se mi zachvěje. Měla bych říct ještě něco? Ne, ne. Zarazím se. Utkvěle se na vévodu zadívám, dokud se konečně nepohne a prudce dopis neodloží. „Ne, to bych…“ začnu zoufale, ale to zvláštní horko v jeho žilách mě zarazí a slova se mi z hlavy vypaří jako pára nad hrncem. Má pravdu. Vím, že má pravdu. Měla jsem tu skřínku předat do rukou slečny Hall, ne to tak nesmyslně komplikovat. „Ano, Milosti.“ Chvíli ještě trvá, než se odvážím odlepit podpatky od dřevěné podlahy a přejít ke křeslu, ke kterému mi lord Essington pokyne. Už kvůli tomu neklidu, co mě šimrá pod kůží, bych raději zůstala stát, ale právě teď by mohl ukázat z okna a neváhala bych dlouho. Jde mi o hodně, já vím. Já vím! Vím, co je v sázce. Maně si vzpomenu na poslední řádek toho dopisu. Nedůvěřujte tak snadno, nabádal mě Ramiel, ale… copak mám na vybranou? Copak jsem někdy v posledních dnech dostala na vybranou? Vybrali jsme si to, odpoví mi jiný hlas. Zerachiel neprotestovala. Vybrala jsem si to? Všechny ty chvíle, které sama před sebou nedokážu obhájit, protože jsem si v nich nepřipadala jako já? Nebýt jí… Možná jsem chtěla Philipovi ublížit, stejně jako ublížil on mě, možná jsem chtěla ublížit Ramielovi a zachránit si život, možná jsem si tu skřínku nechat chtěla, ale nikdy bych to nedokázala bez ní. Bez jistoty a odhodlání, která mě zaplaví, kdykoliv je mi její duše blíž. „Já…“ uvědomím si, že jsem se odmlčela a že vévodovo hned nebyla žádost, nýbrž rozkaz. „Našla jsem tu skřínku ve Philipově pracovně. A chvíli poté se objevil… muž v kožené masce, vysoký, s… modrýma očima… nebo možná… zlatýma,“ znejistím. Ramiel měl modré oči, tím jsem si jistá, ale pod tou maskou… Co když jsem to popletla? Prodavač v papírnictví ho podle popisu poznal, určitě myslel jeho, nemohla to být náhoda, ale… zároveň mohla. „Ne. Ne, byly modré. Ale možná… se leskly zlatě…“ Uvědomuji si, jak zním. Že se mi nedaří rozmotat slova tak, aby dávala smysl. Že zápasím sama se sebou, abych skrze semknuté hrdlo dostala aspoň něco. A že se musím vzpamatovat dřív, než vévodovi dojde trpělivosti, ale… Ztrácím se v tom; je čím dál těžší rozlišit věrného přítele Lucifera a maskovaného zloděje. Měla jsem si v tom udělat pořádek, než jsem sem přišla. „Přišel pro tu skřínku,“ zkusím začít znovu. „Říkal něco o sběratelském vkusu mého manžela, jenom škoda, že se ho tyhle věci netýkají,“ vyslovím těch pár slov, které mi utkvěly v paměti, a na okamžik se na vévodu zadívám. Týkají se vás, Milosti? Týkají se vás způsobem, který Ramiel naznačoval? To byl přeci důvod, proč jsem s ním tolik chtěla mluvit, jenom kdybych si teď troufla zeptat. „A taky říkal, že není džentlmen. Znal vás… Totiž, poprosila jsem sestru v nemocnici, aby mi poslala zprávu, až se dostanete z operace. Chtěla jsem vědět, že budete v pořádku. A on… tu zprávu viděl. Neřekl toho mnoho, jenom to znělo, že… chápe, proč mu tu skřínku nechci dát. A…“ Zarazím se. Nechci vévodu provokovat ani mu nic tajit, jenom nedokážu přijít na způsob, jak některé věci vyslovit, aniž by zněly bláznivě. Tak nějak tuším, že je to předem prohraný boj… Zkousnu spodní ret, ztraceným pohledem přelétnu místnost a poprvé za celou dobu věnuji pozornost výzdobě v jakési marné snaze najít inspiraci. Jemně kývnu. Ano, budu pokračovat. Hned. Vím, že musím, jenom mi dopřejte aspoň chvíli, abych se s tím napřed poprala sama. „Dokázal pohnout věcmi, aniž by se jich dotkl,“ vypadne ze mě konečně. „Skřínka… mi doslova vyletěla z rukou a, když jsem se ho pokusila zastavit, zved do vzduchu i mě, ale… musela jsem ho škrábnout nebo…“ Podívám se vévodovi do tváře, jako bych čekala, že mě každou chvíli zarazí. Právě teď mě měl nařknout z hysterie a bláznovství. Nebo teď? Nebo až za chvíli? „Cítila jsem jeho krev. A krev je… něco jako podpis,“ překvapí mě vlastní slova, která přicházejí takřka sama od sebe a dotvářejí obraz něčeho, o čem jsem dosud nevěděla ani já, „osobitý, nenapodobitelný a jedinečně odhalující. Ví, kým jsme byli i kým jsme.“ Je to zvláštní. Většině dámám se při pohledu na krev nedělá dobře, ale tady a teď mě možnost o ní promluvit uklidní. Ne zcela. Nespadne mi tíha z ramen, nedokážu se zhluboka nadechnout a v mysli i nadále řádí bouře vzpomínek, nemilosrdně do sebe narážejících a soupeřících o poslední slovo. Přesto… jako by na své místo zapadl další kousek skládačky a celé to dávalo o něco větší smysl než před chvílí… „Díky tomu vím, jak se jmenuje.“ Jmenoval, opravím se v duchu. Jmenoval by bylo výstižnější. „Já… viděla jsem…“ Žhnoucí nebe, krvavý chrám, tmavý sarkofág. Zkoušku, kterou to všechno začalo. Nádhernou zahradu protkanou bolestí. Tu jeskyni. Zamrkám. Jistota, vrtkavá jako plamen svíčky ve větru, mi proklouzne mezi prsty. Klid, který mě na okamžik naplnil, se teď tříští o zem stejně snadno jako stříbřité střepy zrcadla. Ostře se nadechnu. Některé věci nejde vložit do slov snadno. Copak můžu říct vévodovi o těch snech, copak by mi to uvěřil? A copak na tom teď záleží? „Ne, to není správné slovo… Omlouvám se. Opravdu nevím, jak… tohle… Jmenoval se Ramiel,“ pokusím se soustředit na to, v čem mám jasno, a rozechvěné prsty semknu v klíně. „Pokusila jsem se ho zastavit stejně… jako to uměla… Zerachiel, ona je…“ mávnu rukou neurčitě k obálce, „a on vypadl z okna, skřínka zůstala. Myslela jsem, že jsem ho…“ Sklopím pohled. Vyslovit se to nepřinutím. Do toho, klidně mi řekněte, že mám talent dostávat se do podobných situacích. Nechtěla jsem mu ublížit, opravdu ne, ale bylo tak strašlivě snadné zatáhnout za rudý provázek, když jsem ani pořádně nevěděla, co to udělá. „… ale zmizel. Beze stopy. Bylo to, jako by tam nikdy ani nebyl a… celé to bylo tak neskutečné, že jsem si sama nebyla jistá, jestli…“ … to opravdu skutečné bylo. Ochotně jsem si vemluvila, že za to mohla dlouhá noc, vdechnutý kouř, nebo prostě jenom vypjaté nervy. Od chvíle, kdy jsem spatřila ten dopis nadepsaný jejím jménem, si to už nemyslím. Od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že mi to jméno není zdaleka tak cizí, jak jsem si prve myslela… ale pořád jsou to jenom domněnky, nedotažené úvahy a snové pasáže, kterým je stejně těžké uvěřit jako je zcela zavrhnout. „Nenapadlo mě, že se vrátí,“ přejde mi plačtivě přes rty, než se stačím zarazit. Měla bych se soustředit na to důležité. Navázat dalším dnem, možná se nastínit svou snahu Ramiela najít, ale místo toho zápasím se slzami. „Rozhodně jsem mu to… Neudělala jsem to schválně. Byla to chyba, hrozně hloupá chyba, ale nikdy bych si nedovolila… proti vám… Zachránil jste mi život. V té vzducholodi. Něco jste udělal a zachránil jste mi život, měla jsem každičký důvod chtít vám vyhovět a… a jenom má hloupost mi v tom zabránila, nikoliv záměr.“ | ||
| |||
 | Jsem, kdo jsem, ať už je to kdokoli, ale teď hlavně, probůh... kdy už tam budem? "Já jsem Benedikt..." hlesnu jenom a nevím přesně, koho se snažím přesvědčit. Oba víme, že to není pravda - až na to, že není možné, abych nebyl Benedikt, takže... co s tím? Barlowova výmluvná reakce mi taky dvakrát nepřidá. Nechám se bez odporu postrčit do dveří a po schodech výš. Napůl čekám, že po nich ani nedokážu vyjít, ale tělo má kupodivu síly dost, ze vzpomínek hrubě otřesené a někde uvnitř jako by doznívalo nepatrné chvění jako ozvěna; a přesto oživlé jídlem, kterého se mu dostalo teprve před chvílí. V odpovědi jeho řečem nejsem schopný pořádně promluvit. Pravda jsou dvě věci naráz, a neschopnost jednu ze realit přijmout za svou a druhou zahodit, která mě tak popouzela u Hariela a perspektivou někoho jiného byla tak snadno čitelná, se mi najednou přihodí v plné kráse. "Cože...?" vypravím ze sebe, když mi tak důrazně připomene, že nejde o únos - protože teprve v té chvíli mi dojde, že přesně to se svým způsobem děje. "Ano, čaj, děkuji," odpovím mechanicky a nesmysnost té odpovědi mě konečně vzpamatuje. Chtěl jsem vědět, jak Harielův příběh pokračoval, ale člověk by si měl dát pozor na svá přání - a tohle mám za to. Zamilovanost k Menachim, která byla sice trochu na hlavu, když to děvče ani neznám, ale v zásadě neškodná, se proměnila v něco, s čím si nedokážu poradit, a zároveň mě nejasně zlobí, že takhle podléhám cizímu životu. Zvlášť když tam šlo o dost důležitější věci než jednu dívku... ale srdce si žádá své ještě před rozumem, a jen zahlédnu na zábradlí kousek dřeva prosvětlený slunečními paprsky do odstínu Menachina peří, je mi zle. To nebyl útěk za svobodou, to bylo příšerné fiasko! Takže ano, pane Barlowe, mám velkou spoustu otázek. S představou, že by mohl být Ramiel, se pojí tolik důsledků, že ji teprve jen nesměle a s nevírou osahávám. Nejsem jediný, komu se tohle děje... jakkoli to není možné, a nemožné věci vážně nemám rád, jeho odhodlání dostat mě k sobě hodně napovídá. Něco ve vodě, ve vzduchu, vedlejší účinky ophiria, na kterém Jeruzalém vyrostl...? "Prosím tě, dej mi chvíli," hlesnu jen k Vratislawovi, zatímco mě Barlowova paže postrkuje nekompromisně dál. Asi dobře že tak, protože teď bych, ponechám sám sobě, asi skončil sedící na schodech s pohledem tupě upřeným do nejbližší zdi. Nepřemýšlím, jak to pro Vratislawa musí vypadat, a že asi dost zvláštně. Nějak jsem usoudil, že to s Barlowem vyřídili, a s úlevou to nechám být. Schod a další. Pozvání, nikoli únos. Dobře... tak dobře. Čas přestat zírat do pomyslné zdi a shrnout si fakta. Měl bych zapomenout na nemožné a zaměnit to na nepoznané - to bych snad právě já měl zvládnout, vždyť mojí největší touhou je vynalézat. Jen právě zjišťuji, že rozplétat něco sám, možná nového, ale vycházejícího ze známých skutečností, a nechat si chrstnout změť velmi osobních šíleností do tváře, je dost něco jiného. Ale že je moje/Harielova schopnost skutečná přeci vím. S Ramielem jsme byli alespoň na jedné straně - myslím tedy - Hariel mi přišel tak trochu jako typ, co snadno mohl skončit jako vlastní tvrdohlavá jednotka. Nebo do něj moc promítám sebe. Ne, to on se promítá do mě... Nesmysl, není to Ramiel, jen o něm už slyšel. Lakované dřevo zábradlí je zvláštně hladké a jako by ještě bylo cítit vůní patentního čistidla, které prodávají podobní obchodníci po celém městě. Teprve nedávno ho musel někdo leštit, před očima skoro vidím soustředěnou služebnou s hromádkou hadříků. Bude pěkné bydlet na místě, o které je tak dobře postaráno. Zdvihnu hlavu k Ramielovi a znovu mě stojí všechno sebeovládání neříct, co bych chtěl nejvíc. Schod a další, i když bych si přál ho chytil za kabát a pořádně s ním zatřepat, až by z něj lítala slova jak urvaný knoflíky. | ||
| |||
 | Únos? Ne, pozvání Benedikt Tskilekwa Vyhrkneš ze sebe to jméno, které ses dozvěděl před pár okamžiky, nebo možná taky pár staletími. Není to tvá vina. Ten muž před tebou skutečně tvého zachránce v mnohem připomíná a nejenom svým vzhledem. Když uslyší to jméno, tak sebou Barlow krátce trhne a přimhouří oči do úzkých štěrbin, až se z nich vytratí většina té modré.
„Co jsi zač?“ Nakloní se k tobě a zašeptá, než se obezřetně rozhlédne kolem. „Ne, tak rychle sousede. Klíče šel obstarat váš spolubydlící. To vás nemusí trápit. Hmm, co s vámi?“ Opře ruku v bok a zamyšleně nakrčí rty, než tě prostě popadne za rameno.
„Jdete se mnou, pane Tskilekwo. Hned. Řeknete mi, kde jste přišel na to jméno.“ Podívá se na tebe vážně a už tě vede zpátky do domu. „Ale ne tady na veřejnosti.“ Zavrčí poněkud nevrle, zatímco otevře vchodové dveře a vejde s tebou do domu. Jdete po schodech nahoru a pokud se nějak zdráháš, tak tě Barlow tak trochu strká.
„Myslím, že tu nejsem samotný, kdo má nějaké otázky, pane Tskilekwo, tak nedělejte problémy a pojďte. Můžete si dát čaj, kávu, nebo něco ostřejšího. Zvu vás. Neunáším.“ Zvedne ukazováček a významně na tebe pohlédne, zatímco stoupáte do nejvyššího patra.
„…Bene?“ Zarazí se Vratislaw, který vám vyšel v ústrety a zastavil se uprostřed schodiště, když vás viděl. Všimneš si houpajících se klíčů v jeho ruce. „Ah, jistě, dobrý den. Jsem váš soused. Nějaký Barlow. Vidím, že klíče už jste našel. Skvělé. Jestli vám to nebude vadit, na chvíli si tady vašeho drahého spolubydlícího půjčím. Ano? Dobře, to jsem chtěl slyšet. Bylo mi potěšením mladý pane. Dávejte si pozor, ať je zase někde nenecháte. Hezký den.“ Pronese bleskurychlou kadencí tvůj samozvaný hostitel, aniž by dal Vratislawovi jakoukoliv šanci reagovat a postrčí tě do schodů kolem něj.
„Já…ehm, Bene? No… asi… dobře?“ Vidíš Vratislawa, který je naprosto zaskočený a sleduje tě překvapeným pohledem, zatímco tě Barlow vede vzhůru.
| ||
| |||
 | Muž mého života Ležím. Vnímám. Žiju? Bohužel ano. Tvář mám v jednom ohni, pod kůží napnutou otokem pulsuje nepříjemná bolest, která ke mne začíná skrze mlhavý opar nevědomí pronikat. Mžourám kolem sebe, ovšem všechno je tak… Tmavé a neurčité. Opatrně se pod dekou pohnu, jen pomalu se mi začíná vracet předchozí večer. Židle, kterou jsem vyhodila oknem na ulici, Fernsbyho vzteklý křik… Uhodil mě!... Připadám si jako po obzvláště vydařeném večírku. Tedy naprosto příšerně.
| ||
| |||
| Verše: (U)padlý anděl Vichr... v pořádku. S tím si poradím, ovládat ho je jako hra, skládačka, kdy jen probudím, a pak napůl usměrňuju, napůl se podvolím přirozenosti zdivočelého vzduchu, využívám jeho potenciálu a svým způsobem jde víc o spolupráci než síly povstalé z nicoty. Blesky a zužující se tunel v pořádku nejsou. Svou mocí proti tomu nezmůžu nic, je to jako bych se pokoušel pohnout horou, tak se jen snažím o to víc urychlit nás na samou hranici toho, co vůbec můžeme zvládnout; hlavně se udržet ve středu tunelu a pokračovat kupředu. Zatnu zuby, které bolestivě brní pod náporem sil kolem nás. Nechci pochybovat, že to zvládneme. Stará Menachim byla skvělá letkyně. To se nezapomíná! Hlavou mi bleskne představa, jak divoký a svým způsobem úžasný musí tohle být pohled - z bezpečné vzdálenosti tedy. Plavá křídla na pozadí temnícího tunelu, blesky všude okolo, zuřivý vír moci trojkřídlé. Taky bych to mnohem raději sledoval z dálky, děkuju za optání. Menachim prosím tě, bojuj... A najednou vím, jak si připadá motýl ve vichřici. Je těžké si udržet představu o směru, poryvy větru se mi rozpadají v rukou a nedokážu Menachim podepřít tak, jak bych potřeboval. Teď už ani trochu nepochybuju, že nás není cílem zajmout, ale jenom jednoduše a přímočaře zabít - jsou chvíle, kdy se to nesplete - pořád tomu něco ve mně dokáže nevěřit, stále dokola si to neumím připustit, pořád ještě doufám, že je to jen... nevím co. Zbytečně natahuju ruce, ještě zbytečněji se snažím podchytit zdivočelý vítr. Blesk, který mi projede tělem jako definitivní stvrzení vlastní bezmoci, ze mě vyrazí přiškrcený výkřik, nedokážu už nic, ani přemýšlet. Jen padat. Možná na té správné straně tunelu, ale potřebujeme utíkat dál, ne se hroutit pod náporem cizí moci - ale i ta je pryč - zůstalo jenom bezvládné já. Křídla jsou to první, co se vzpamatuje, nebo snad instinkt právě tam nalije všechnu vůli. I tak je dopad... zatraceně šeredná záležitost. Chvíli trvá, než pochopím, že ty modré skvrny kolem jsou květy, a z nejbližšího z nich mi pohled oplatí brouk s lesklými krovkami. Přetočím se na záda a jen se dívám vzhůru a polykám poryv čiré hrůzy, sbírám síly pro okamžik, kdy zvládnu vstát a začnu hledat všude okolo. Menachim. Menachim... byla přede mnou, musela to zvládnout... jen se musíme najít, byl to dlouhý pád, mohlo nás to hodit daleko od sebe... musela to zvládnout... to že nebe pláče kousky peří... nic... neznamená... Soused... klíče, Ramiel, Barlow, ta nejšílenější chvíle. Zamrkám. Dokonce nějak vím, co říkal Benedikt poslední. Něco o tom, že naštěstí máme klíče ještě jedny, snad dokonce hledal způsob, jak udělat narážku na Robertovu šikovnost se zámky tak, aby to nevyznělo, jak asi nevyhnutelně muselo. Otevřu pusu, abych se pokusil tuhle trapnou chvíli nějak zachránit. "Ramieli," vydechne Hariel s naléhavostí, která mnou projede s intenzitou blesku ještě doznívajícím v kostech a bolestně trnoucí ve svalech. "Kde je Menach-" Zarazím se. Víc než to, je to hrubé násilí na sobě samém, vynucený nástup zdravého rozumu, trhnutí vazem všemu, co nejsem já, polknutí zoufalé, ze strachu šílené prosby. Zbláznil jsem se. Ty oči... oči, oči modré tak, jako měl on. Bezprostřednost, tak snadno sympatická mně i Harielovi, živé, ale pozoruhodně tiché pohyby. Už je to jasné a znovu potvrzené, moje hlava zkrátka využívá k fantaziím stavebních kamenů z bezprostředního okolí. Až na to, že ta podivná jistota, že jsem Hariel, tentokrát nechce pominout, je mou součástí stejně neokázale jako vlastní ruce, tiše se prolnula s vědomím vlastní identity. Ale já nechci být Hariel! Už to, co ve mně zanechal do téhle chvíle, byl slušný zmatek, a taky to prostě není možné. Docela určitě nechci žít s vědomím, že jsem o ni přišel, láme mi to srdce... pryč s tím, pryč... mám začít vysvětlovat, proč jsem ho tak oslovil, nebo to raději přejít jako následek mdloby - tentokrát necítím pod prsty ohlazené dřevo vzácného stromu, ale jemná zrnka drolící se omítky. Realita na mnoho způsobů skutečná se dožaduje mnoha druhů pozornosti. "Klíče!" vyletí ze mě a hlas mi zakolísá. "Ovšem. Promiňte, jen... hlava." | ||
| |||
| Zářné vyhlídky Delilah Blair Flanagan Jehla pronikne do kůže a ty ucítíš v místě vpichu zaštípání, jak se látka zevnitř injekce dostane do tkáně. Ještě chvíli s ním bojuješ, než tvé tělo začne ochabovat a společně s vědomím vypoví službu.
Žádné sny. Žádné myšlenky. Žádný odpočinek. Prostě najednou otevřeš oči a vidíš, že svět kolem tebe je zamlžený. Místnost je potemnělá, protože její jediný zdroj světla, okno, které si robila, je zatlučené prkny. Úzkými škvírami mezi nimi prosvítá několik málo slunečních paprsků, jasně značících, že musí být už nový den. Ležíš na tvrdé zemi a pod sebou máš pouze jednu z dek. Druhou jsi zakrytá. Cítíš, že tvář a rozražený ret přes noc pořádně opuchli. Není se čemu divit. Ty rány byly opravdu tvrdé.
Naproti tobě se u stolu, ne kterém stojí lampa, pohybuje vysoký stín. Ne, není to ten, jaký si vídala v sanatoriu tvořený černým dýmem. Ne tady je to až příliš lidská silueta, značící jediné, tvůj hostitel je tu s tebou. Když se pohneš a ozve se tichý šramot, otočí se a udělá pár kroků k tobě. Ačkoliv pořád vidíš rozmazaně a obraz se má tendenci nepravidelně houpat, Fernsbyho neomylně poznáváš. Na chvíli se jeho postava roztrojí, aby se pak zase siluety slily jedna do druhé.
„No, podívejme se. Sedativa už opadávají. Nevadí…“ Mlaskne a ty jeho slova slyšíš jakoby z dálky, i když je od tebe jen pár metrů. „Doufal jsem, že budeš rozumnější, Angelo. Opravdu. Takhle nám to oběma komplikovat. No, co se dá dělat.“ Slyšíš tiché cinkání věcí, kterými se přehrabuje na stole, než dojde k tobě a klekne si na jedno koleno. Konečně mu vidíš do tváře. Ta jizva, kterou si tam včera viděla tam skoro není, ale všimneš si, že na krku má pár čerstvých škrábanců, nejspíše od tvých nehtů.
„Rozbíjet okna a vyřvávat takové lži.“ Zakroutí hlavou. „Možná jsem tě podcenil. Má chyba. Ale to už se nestane.“ Nakrčí rty, než tě vezme za ramena, aby tě posadil a opřel o stěnu. Celý ten prudký pohyb v tobě vyvolá jen vlnu závrati. Zatáhne za rukáv županu a sundá vysvleče ti z něj jednu ruku. Zaregistruje tvůj poplašený pohled a jen se pohoršeně ušklíbne. „Ale no tak… Co si o mě myslíš Angelo? To opravdu v plánu nemám. Kdybych měl, už bych k tomu měl ostatně spoustu příležitostí.“
Místo toho ti utáhne na paži obvaz a v jeho rukou se opět objeví jehla. „Pročpak myslíš, že tu vůbec jsi? Kvůli těm modrým očím? Hmm?“ Vezme tě za rozbolavělou bradu a trhne ti hlavou stranou. „Ne, to opravdu ne. Máš něco mnohem cennějšího. Ke tvé smůle.“ Pokrčí rameny, zatímco se jehla najde tvou žílu v loketní jamce.
„Ale nemusíš se bát. Tentokrát vím, že mi stojíš za víc než jeden mizerný pokus. Ne ne, tentokrát si dám pozor, aby si mi vydržela déle. Nemusíš se bát.“ Bílé zuby se zablesknou ve spokojeném úsměvu, zatímco tvá krev plní skleněné baňky.
„Měla by sis na mě začít zvykat, Angelo. Nikoho jiného po zbytek svého života ostatně neuvidíš.“ Pronese jakoby nic fakt, ze kterého tě zamrazí až do morku kostí.
| ||
| |||
| Verše: Slib Hariel Letíte. Nabíráte rychlost, zatímco se k vaším uším nese ženský hlas. Na výzvy k zastavení nedbáte. Je vám jasné, že se odtud musíte dostat, protože pokud měl Ramiel pravdu, nečekalo by vás nic pěkného. Okno do světa smrtelníků se blíží, ale uzavírá se. Je ti jasné, že to jen tak nestihnete.
Natáhneš tedy svou vůli k síle větru kolem, který poslechne tvé volání jako již mnohokrát dříve. Najednou ucítíte silný poryv větru v křídlech, který vás popožene vpřed a zrychlí. Už jen kousek. Tetování ve tvé kůži doslova drnčí v ozvěně toho, jak se děje cosi nepřirozeného s portálem. Menachim se dostane před tebe a vletí do portálu. Ty ji následuješ.
Obklopí vás tunel mraků, kterým probleskují záblesky. Skoro jako kdyby všude kolem vás zuřila bouře. Co je ale horší je, že se rychle zavírá i s vámi uvnitř. Tunelem opět projede vlna blesků na všech stranách a najednou jako kdyby se vytratila gravitace. Ano, tenhle moment nastává i při běžném průletu, když překračujete hranici mezi světy, ale tentokrát nemizí. Jakkoliv máváš křídly, stává se z letu spíše nekoordinovaný pád.
Vidíš, jak Menachim je na tom podobně. Padáte. Natahuje k tobě ruku, ale ani jeden nemáte, jak se k tomu druhému dostat. Tunel se opět zúží, opět… a pak se mraky semknou kolem vás a tvým tělem projede elektrický výboj, který tě ochromí.
Uvědomuješ si, že padáš. Vítr ti sviští v uších a nad sebou máš oblohu kterou z části pokrývají roztrhané bouřkové mraky, ale na zbytku je blankytně modrá. Na poslední chvíli máchneš alespoň nějak brnícími křídly, aby si zmírnil svůj pád. I tak ale dopadneš tvrdě na zem. Samotný pád ti neublíží, ale cítíš se otřesený. Ležíš mezi stébly trávy, která se ti vlní kolem hlavy a naproti modré obloze se něco pomalu snáší. Už to rozeznáváš. Jsou to světlá, krémově zbarvená peříčka. Snáší se všude kolem tebe jako sněhové vločky. A tobě dochází jediné… Jsi tu sám…
Přerušená konverzace Benedikt Tskilekwa
Vidíš, jak se ti před očima mihne další peříčko. Tentokrát obyčejné šedé. Rozostřený obrys siluety za ním se pohne a ucítíš dotyk na rameni. Stojíte na ulici. Stále před domem, který ti je tak nepříjemně povědomý. On.. ano, tam máte bydlet. S Vratislawem. Tam máte pronajatý byt, ke kterému šel před chvíli tvůj přítel hledat klíče. Tedy, bylo to před chvílí?
„… vám něco?“ Zatřese s tebou ta ruka. „Hej, prober se!“ Nakloní se k tobě mužská tvář. Ty ledově modré oči ihned poznáváš. Vyprovázeli tě i Menachim na vaší cestě ze Zlatého města. „Zatraceně, vnímáš?“ Sykne a luskne ti u hlavy párkrát prsty. Je to Barlow. Tvůj soused. A zároveň jakoby to byl ten muž tam v sídle Tribunálu. A ty jsi… Opět Benediktem. Studentem a jedním z miliónů obyvatel Jeruzaléma. Nikým jiným. A nebo snad…?
| ||
| |||
| Plýtvání Jacob White Na rozraženém spánku cítíš horkost a lepkavý pocit, jak ti z něj nadále vytéká krev. Je zvláštní, dívat se na ni a vidět sem tam ty podivné zlaté odlesky, které rozhodně nepatří k lidské krvi. Co přesně se to s tebou stalo? Jak by tohle dokázala věda vysvětlit? Těžko říci. Rozhodně tvá krev ale připomínala tu, kterou si dnes už viděl. Stejně se leskly kapky krve ve vzducholodi, které tě neomylně dovedly k Elize.
„Ah, jistě… to jste moc rádi.“ Skloní se k tobě Alexej a chytne tě za vlasy, aby tě za ně bolestivě vytáhl do sedu. Když je tak blízko tebe, vidíš, jak má pocuchaný obličej díky tvým předchozím zásahům. Jeho oděv je také mokrý a kromě deště, který dnes skrápěl Jeruzalém, připomenul ještě vaše vodní hrátky tam kdesi ve sklepu patřícímu tajné policii. Myšlenky se rozběhnou a začnou rekapitulovat minulé události, které se netýkaly Zlatého města. Ano, došli jste sem. Nezamknul si a předal zprávu se žádostí o zásah, pokud se zavčasu neozveš. Otázkou ovšem je, jak dlouho bude Edgar vyčkávat a kdy vydá patřičné rozkazy. Pro tebe to může každá minuta znamenat potenciální rozdíl mezi životem a smrtí.
„Ale no tak, no tak… účel světí prostředky. Není to ostatně heslem vás psů?“ Ušklíbne se Alexej a ohlédne se přes rameno na zafačovaného muže stojícího pár metrů od vás. Nadále vás sleduje a nic neříká. Z jeho skryté tváře je těžké poznat, jestli se ho ta slova nějak dotkla, nebo zda vůbec vyvolala nějakou reakci.
Emotivní reakci naopak vyvolala tvoje další slova u Alexeje. Stihneš domluvit. Ano, řekneš vše. Dokonce i poté, co zmíníš Alexejovu matku, se nic neděje. Alespoň pár vteřin. Doslova můžeš vidět v jeho malých očkách, jak tvá slova vyhodnocuje a v moment, kdy mu vše dojde, se jeho tvář zkřiví do naštvaného šklebu. Napřáhne se a pak se ti zatmí před očima. Už zase ležíš na podlaze pliveš krev na kamennou dlažbu před tebou. Kdy se to stalo? V jedno chvíli si vratce seděl a teď… Máš pocit, že ti pár chybí pár okamžiků života.
Sípavě se nadechneš, aby ti vzápětí všechen vzduch z plic vyrazilo další kopnutí a pak další a další. Vypadá to, že Alexej je na svou mámu citlivý. „Ty… zkurvenej… hajzle!“ S každým slovem cítíš, další kopnutí. Tělem ti projíždí vlny bolesti, které už se vzájemně slévají jedna v druhou. Prázdný žaludek se ti obrátí a ty vyplivneš jen další krev a sliny. Najednou to konečně přestane. Svalíš se na záda a lapáš marně po dechu. Svět je podivně zahalený v mlze. Máš vyražený dech, takže to chvíli trvá, než se ti podaří se přeci jen dlouze nadechnout. Vidíš, jak u Alexeje stojí zafačovaný muž a drží ho za paži.
„Nech mě být! Nesahej na mě zrůdo! Toho zkurvysyna zabiju! Slyšíš mě?!“ Prská na něj přes napuchlý ret Alexej viditelně rozzlobený. Ne, rozzlobený ne, už doslova nasraný. Osoba vedle něj jen lehce pohne hlavou a pustí jeho paži, ale jinak je tiše. Jeho oči vystupující mezi obvazy sklouznou z Alexeje na tebe a chvíli tě jen pozorují.
„Ne, k ničemu nám není. Můžu ho zabít! Krev si vezmeme pak. Už tak nám tu zasvinil podlahu. Takový plýtvání.… Ne, nepočkáme! Tebe se nikdo na nic neptal. Nevelíš tu!“ Oboří se Alexej na muže stojícího vedle něj, ačkoliv ten za celou dobu neřekl jediné slovo. „Tohle není tvoje starost!“ Otočí se naproti němu a výhrůžně narovná v zádech. Vysocí jsou zhruba stejně, ale Alexej je v ramenou dvakrát takový než ten vytáhlý tmavovlasý muž. Ten ale neustupuje. Jen se na něj otočí opět s tím svým obvazy krytým výrazem.
| ||
| |||
| Nedodržená dohoda Vera De Lacey Vévoda tě pozorně, ačkoliv lehce unaveně sleduje. Jeho otázky jsou nepříjemné, ale tak nějak se daly čekat. Místo odpovědi se ale raději chvatně natáhneš po tubusu, který mu podáš společně i se zlacenou obálkou. Vévodovo tmavé obočí se jen tázavě svraští, ale věci si od tebe převezme. Nevstává. Tubus prozatím položí vedle sebe na stolek. Zatímco otočí obálku mezi prsty a kmitne pohledem mezi ní a tebou. Stále nic neříká, ale v jeho očích vidíš jistou nedůvěru.
„Doufám, že tohle není nějaký pokus o vydírání.“ Zamručí nakonec, hledíc na tebe přísně, než si prohlédne samotnou obálku a to, co je na ní napsané. Lehce nakloní hlavu na stranu, ale nic dalšího nedodává, než konečně přeci jen otevře obálku a vytáhne list dopisního papíru. Tvého dopisního papíru. Jako ve zpomaleném záběru jej rozloží a začte se do jeho strohého obsahu.
Vidíš, jak jeho obočí zacuká a oči párkrát zamrkají. Čte to celé až nezvykle dlouho. Možná to celé čte víckrát. Mezi vámi se zatím rozhostí tíživé ticho, které nakonec protneš ty. Vévoda ještě chvíli nic neříká, než dopis prudce odloží na stolek vedle sebe pod rozsvícenou lampu. V jejím hřejivém světle si můžeš všimnout, že okraje papíru jsou nově lehce pomačkané.
„Takže…“ Zhluboka se nadechne a opře si spletené prsty rukou o rty v soustředěném gestu. Působí na první pohled klidně, ale máš pocit, jako kdyby v něm cosi vřelo. Snad možná jeho vlastní krev.
„… co mi k tomu řeknete? Jak vám můžu věřit, že tohle celé není jen nějaký prachsprostý komplot?! Tu skříňku jste měla. To vím moc dobře a rozhodla jste se si ji nechat jen proto, aby si pro ni ten… ten… mohl přijít?“ Do jeho řeči začíná probublává vztek a prsty pevně sevře kolem křídel a spárů stříbrné orlice na své hůlce. Párkrát se zhluboka nadechne, přičemž mu unikne bolestivé syknutí, ale vypadá to, že se díky tomu vztek zanořil zase pod hladinu chladného vystupování.
„Kdybyste tu skřínku předala mému člověku přesně, jak jsme se domluvili, nemuselo se nic z tohoto stát…“ Evidentně ti říká věci, které sama moc dobře víš, ale slyšet je takto od něj, je dosti nepříjemné.
„Takže, chci slyšet celou verzi tohoto příběhu. Prosím, lady. Hned!“ Direktivní tón, pevně semknuté rty a gesto, kterým tě vybídl, aby ses posadila do křesla naproti němu. Najednou začíná být docela jasné, jak někdo tak mladý může zasedat v Radě Sedmi a nenechat se semlít politikou a vlivem ostatních.
„A nevynechejte jediný detail. Jde vám o hodně, lady De Lacey.“ Místo toho, aby se pohodlně opřel do křesla, nakloní se vpřed a pozorně se na tebe zahledí, evidentně čekajíc na tvá další slova.
| ||
