Andor.cz - Dračí doupě online

Tajemství? Fernsbyho slova ve mne zanechají akorát tak zmatek a… Uhm, nedokážu… Nedokážu se na nic soustředit dobu delší několika vteřin, než mi myšlenky utečou někam zcela jinam. Do míst, kam na ně nedosáhnu, ať se snažím sebevíce. Matně vnímám, jak jehla opět proniká kůží a skleněná baňka se začíná plnit zlatě opaleskující krví. Mojí krví. Mojí… Krví… Svaly na krku se mi na chvíli stáhnou málem jako to škrtidlo kolem paže, ale v další chvíli zase vydechnu a na okamžik přivřu oči. Ve tmě za víčky se mi míhají zlatavé záblesky protkávající se s rudými rozplizlými šmouhami. Jako když malíř kolem sebe mává štětcem a nechává barvu stékat po plátně…

Ani nevím, jak se to stane, že je po všem. Opožděně si uvědomím, že mne Fernsby drží, tiskne mi gázu k rance a mluví na mě. Pohled mu opětuji, ale mám pocit jako bych se dívala spíše skrze něj, než abych na něj dokázala doopravdy zaostřit. Chci něco říct, odpovědět mu, ale slova se ztratí dříve než stačí splynout přes rty. A než stačím dát dohromady něco kloudného… Jsem zase sama. Ponechaná na pospas vlastnímu osudu rozplývajícímu se pod náloží sedativ.

Čekám na Fernsbyho, tedy myslím, že na něj čekám a zkrátka jen… Sedím. Stále opřená o zeď, tak jak mne tu nechal. Snažím se nehýbat, přinutit místnost, aby se přestala houpat a točit, ale je to tak… Těžké. Pokaždé, když zavřu oči se ten pocit jen umocní. Z letargie mne vytrhne až Fernsbyho návrat s jídlem, které přede mne postaví. Jeho doporučení je spíše výsměchem, přesto…
„Ne… Počkat… Nez…“ zachraptím, ovšem nestačím dokončit myšlenku natož větu a… Dveře opět cvaknou.

Zaostřím na hrnek, ovšem když se pokusím předklonit a natáhnout pro něj, sesunu se místo toho zpátky na deku. Chvíli tam jen ležím, dýchám, cítím, jak mi tváří pulsuje ta neurčitá tupá bolest slévající se dohromady. Bez toho svinstva, co mi koluje tělem by to bylo mnohem horší, ale těžko bych za to dokázala být Fensbymu vděčná.
Vytáhnout se zpátky do nějaké vzpřímenější pozice se mi podaří ani nevím na kolikátý pokus, v rukách mi chybí síla a všechno se pořád tak… Houpe… „Dost… Už dost…“ hlesnu zoufale, zatímco se krčím na hrnkem a snažím se ho uchopit dlaněmi. A jakkoliv to v mé hlavě vypadá snadně, tak mé tělo… Ruce… Sotva přinutím k něčemu více než k nemotornému nekoordinovanému pohybu. Všechno mi tak… Trvá.

Mám pocit, že většina čaje se vpije do deky a rozlije po podlaze, ovšem sotva se mi podaří dostat hrnek ke rtům, lačně vypiju zbytek, co se mi podařilo zachránit. Hrnek poté s břinknutím dopadne na zem a odkutálí se kousek bokem, když se ho pokusím položit zpátky a neodhadnu vzdálenost od podlahy. Zkusím sníst i kousek pečiva, ale vpravím do sebe sotva dvě malá sousta, která mělním a žvýkám mezi zuby snad celou věčnost ve snaze přinutit se je i polknout, než ho odhodím vedle deky, na kterou se svalím zpátky.

Zůstanu už ležet. Ani si nejsem jistá, jestli mám oči zavřené nebo otevřené, všechno… Splývá a vypadá stejně… Pohled mi mimoděk padne na vlastní bledou útlou paži, kde se v ohbí lokte skví malá ranka od vpichu. Nehtem po ní přejíždím a zarývám ho do ní dost dlouho na to, abych z ní dostala další trochu krve. Rozetřu ji palcem, pozoruji zlaté odlesky, kvůli kterým jsem tady…

Benedikt Tskilekwa

Stále zaražený Vratislaw jen kývne a ukáže na dveře do vašeho nového bytu. „Ehm… taj já počkám… tam.“ Hlesne a chvíli to vypadá, že chce pokračovat, ale to už tě Barlow strká do dalšího patra a tobě tvůj přítel zmizí nenávratně z dohledu.

Zastavíte se před obyčejnými dveřmi. Na první pohled nepůsobí nijak zvláštně. Jediné, co tě zarazí je, že na celé patro jsou jen jediné. Uslyšíš cvaknutí zámku a Barlow je otevře.

„Tak prosím sousede.“ Vejde první, ale počká, až ho budeš následovat. Otevře se před tebou prostorný pokoj. Sedací souprava, množství stolků a komod, stejně tak i pár zaplněných polic, nebo spíše knihoven. Ne není to nic ve stylu univerzitní knihovny, ale rozhodně je to více knih, než vlastníš ty. Na zemi je barevný koberec v zemitých tónech a vše osvětlují paprsky pronikající sem prostornými okny, která se táhnou prakticky od podlahy až ke stropu. Tmavé, těžké závěsy jsou zatím stažené po jejich stranách. Ačkoliv je ten prostor tak rozlehlý, působí útulně a poněkud male, protože na většině volných ploch můžeš najít různé drobnosti. Sošky, zlacené hodiny na mramorovém podstavci, zdobené lampy… Na stěnách jsou pak obrazy ve vyřezávaných rámech. Vypadá to, že Barlow bude sběratelem uměleckých předmětů, ačkoliv najít mezi nimi nějaký jednotící rámec, se ti nedaří. Má tu totiž od všeho něco.

„Posaďte se pane, Tskilekwo.“ Ukáže ti na jednu z prostorných, měkkých sedaček. „Takže? Co to bude? Říkal jste čaj?“ Zeptá se tě, zatímco si sundává kabát.

„Dobře, počkejte tu na mě a moc se mi tu nepřehrabujte ve věcech. Nemám to rád.“ Usměje se na tebe mile, ale v hlase zaznamenáš nenápadnou výhrůžku. Barlow odejde a ty zde zůstaneš sám. Když očima kloužeš po té bohaté sbírce různých předmětů, dochází ti, že by ti stačilo nenápadně do kabátu schovat jeden, dva kousky a měl by si s nájmem na pěkně dlouhou dobu vystaráno.

Jak tam tak sedíš, tak si ale všimneš něčeho, co je ti velice blízké. Na pracovním stole vedle pohovky leží velký arch papíru. Tento formát se používá jen na speciální věci. Třeba architektonické návrhy, nebo technické výkresy. Stačí se napřímit, aby si viděl, co je na něm zhruba zarýsováno a hned je ti jasné, že architektonický návrh to není.

„Něco vás zaujalo?“ Ozve se zničehonic Barlowův hlas. Ten muž se prostě pohybuje jako duch. Teď tam ale stojí a v rukou má kouřící konvici s čajovými šálky. Jsou to krásné kousky porcelánu. Tenké stěny, zlaté zdobení i jemné detailní dekorace, jistě ručně malované. Vše postaví na konferenční stolek před tebe a sám se posadí do křesla naproti tobě.

„Prosím, nabídněte si.“ Počká chvíli, než pokračuje. „Takže? Kde jste přišel na takové… nezvyklé jméno?“ Pousměje se mírně a opře se pohodlně do křesla.

Delilah Blair Flanagan

„Hmm?“ Tikne pohledem k tobě Fernsby, zatímco ti obvazuje škrtidlo kolem ruky.

„Jizva? Ah, tohle.“ Přejede si prsty po tváři, která se zdá skoro zhojená. „Každý máme svá tajemství, Angelo.“ Věnuje ti Fernsby záhadný úsměv a pokračuje nerušeně dál v práci. Nevypadá to, že by byl dnes v hovorné náladě. Naopak působí docela soustředěný na svou práci, ale alespoň tě nebije.

I když se tvé myšlenky dnes pohybují lehce chaoticky, některá z koleček ti začnou i tak do sebe zapadat. Obraz, který se ti ale v hlavě vytváří, není příliš pozitivní. Ne, skutečně si tě tu Fernsby nenechal kvůli osobním sympatiím, ale něčemu mnohem prozaičtějšímu. Tvé krvi.  

„Jistě, jistě… Angelo.“ Zamručí nepřítomně muž před tebou, zatímco tvá krev plní jednu ze skleněných baněk. Nakonec jsou takto naplněné tři, než Fernsby vytáhne jehlu a přitiskne ti smotek gázy na paži. „Tak, to bychom měli. Ani to nebolelo, že?“ Pohlédne na tebe ve viditelně lepší náladě, zatímco ti drží pevně ránu, aby nekrvácela. Ty sama víš, že nejsi ve stavu, aby si to zvládla místo něj a jemu to viditelně také dochází.

„Nemusíš se bát. Tentokrát to nepřeženu. Ne ne… tohle bude stačit.“ Usmívá se na baňky se zlatavě se opaleskující rudou tekutinou, než tě nakonec přeci jen pustí, posbírá své náčiní a postaví se. Chvíli tě zamyšleně pozoruje, než pokývá hlavou. „Myslím, že jsi ve stavu, kdy by si mohla něco sníst.“ Mluví víc k sobě, než k omámené ženě na podlaze před ním. Na tvou odpověď nečeká. Pobere své věci, baňky s krví a zmizí ve dveřích.

Chvíli je klid. Vlastně ani nevíš, kolik času uplynulo. Tvé vnímání je pořád poněkud zkreslené a o rozhozené rovnováze a neustálé malátnosti se netřeba ani zmiňovat. Dveře se však nakonec přeci jen otevřou a před tebou přistane opět nějaký ten čaj a kus pečiva.

„Dobrou chuť, Angelo a prosím, moc toho tady nerozlij.“ Slyšíš Fernsbyho hlas, než vrznou prkna u dveří a ty se tiše zavřou. Máš před sebou snídani. Držet hrnek s čajem tak, aby se ti jeho obsah nevylil, je nezvykle obtížný úkol. Jako kdyby někdo škodolibě houpal světem a celé ti to schválně znesnadňoval. Alespoň že s jídlem byl Fernsby prozíravý a nedonesl ti třeba kaši, to by byl dost nerovný boj. Nedá se říct, že by si na jídlo měla nějakou vyloženou chuť. Celé je to takové vzdálené a nereálně, stejně jako většina světa kolem tebe.

Čas, kdy je snazší zemřít

Další z mých geniálních nápadů vychází, jak jsem si přál. Alexej se doopravdy vytočil. Jenže místo toho, aby se prořekl se mě chystá zabít. Geniální. Jsem na dně a nemám sílu se odrazit. Před očima se mi motají barevné obrazy a nemám sílu je zahnat. Nejraději bych zase omdlel ale ani na to nemám sílu. Ležím ve vlastní krvi a žaludečních šťávách. V mém těle bojuje bolest, únava a abstinenční příznaky o to co mi víc zkomplikuje život. Myslím, že bolest vede. Nechci vidět, jak vypadám a cítím že to možná už nikdy neuvidím. Jediné, co mě drží při životě je prostá animální touha žít a taky to že mám moc otázek. Nechci zdechnout, dokud nebudu znát odpovědi alespoň na nějaké z nich. Pak z něj vypadne alespoň něco užitečného a já se skrz zkrvavené zuby musím pousmát. Jen tak trochu. Rty mám stejně napuchlé, že to nebude moc vidět. Je čas hrát z posledních sil vabank a doufat.

„K ničemu vám nejsem. No tak už alespoň vím, proč nejsi mozek téhle konspirace. Jak dlouho je to od doby, co Kensworthy umřel?“ Podívám se na něj, ale snažím se zaujmout spíš zafačovaného telepata. Ten vypadá že je moje naděje. Je taky jako já o tom nepochybuju. Proto se mi dostal do hlavy, proto s ním jedná, jak jedná. Hlavně je ale právě proto schopný zabít toho zmetka předáckého bez mrknutí oka. Zaujmout jeho, ještě víc vytočit Alexeje a pak řešit co dál. „Jak bych se za jedinou noc dostal k tolika informacím? Jak si myslíš že jsem našel tohle místo a proč šel po tobě? Myslíš, že by ti policejní čuba řekla něco pravdivého? Hlavně mezitím co ses málem pochcal z trochy vody? Prohledal jsi mě vůbec? Kdyby jo najdeš mnohem víc jmen, a i pracovnu hraběte vykradli tam jsem je nezískal. Myslíš, že je to tak jednoduché, jak se zdá? Když jsi viděl že jsem přece zrůda? Myslel jsi si, že můžete lovit moje lidi a bez obav si s nimi hrát? Kdepak ty tupý bastarde. Nevidíš ani špičku ledovce. Pokud mě chceš zabít… vlastně jsi posluž. Jen si vzpomeň až budeš chcípat na to jaká to byla chyba. Věř, že jsou i mnohem vynalézavější způsoby než kýbl vody. Budeš alespoň moc vzpomínat sakra dlouho.“ Mluvím rychle. Mluvím z posledních sil, ale mluvím. Dávej oponentovi informace. Takové, které ho zaujmou a přesvědčí o tvé důležitosti. Spolupracuj. Až poleví uteč. Takové poučky se teď hodí. Poslední byla nedělej problémy a chovej se slušně. To jediné nezvládám. Ne v tuhle chvíli. Přes všechnu tu bolest a chuť to raději zabalit mi totiž ufuněný brunátný výraz toho chlapa dělá strašnou radost. Nemám proti němu vlastně nic. Jen kdybych nebyl vytočený na něj musím být na sebe za to, že mě nakonec převezl a dostal. Říkám si, ale že při tom, co zvládl Mytzrael nesmím zůstat pozadu. Je zvláštní chtít se přetahovat o to kdo je větší tvrďák sám se sebou ale prostě to ve mě tak nějak je.

Vyhrkneš ze sebe to jméno, které ses dozvěděl před pár okamžiky, nebo možná taky pár staletími. Není to tvá vina. Ten muž před tebou skutečně tvého zachránce v mnohem připomíná a nejenom svým vzhledem. Když uslyší to jméno, tak sebou Barlow krátce trhne a přimhouří oči do úzkých štěrbin, až se z nich vytratí většina té modré.

„Co jsi zač?“ Nakloní se k tobě a zašeptá, než se obezřetně rozhlédne kolem. „Ne, tak rychle sousede. Klíče šel obstarat váš spolubydlící. To vás nemusí trápit. Hmm, co s vámi?“ Opře ruku v bok a zamyšleně nakrčí rty, než tě prostě popadne za rameno.

„Jdete se mnou, pane Tskilekwo. Hned. Řeknete mi, kde jste přišel na to jméno.“ Podívá se na tebe vážně a už tě vede zpátky do domu. „Ale ne tady na veřejnosti.“ Zavrčí poněkud nevrle, zatímco otevře vchodové dveře a vejde s tebou do domu. Jdete po schodech nahoru a pokud se nějak zdráháš, tak tě Barlow tak trochu strká.

„Myslím, že tu nejsem samotný, kdo má nějaké otázky, pane Tskilekwo, tak nedělejte problémy a pojďte. Můžete si dát čaj, kávu, nebo něco ostřejšího. Zvu vás. Neunáším.“ Zvedne ukazováček a významně na tebe pohlédne, zatímco stoupáte do nejvyššího patra.

„…Bene?“ Zarazí se Vratislaw, který vám vyšel v ústrety a zastavil se uprostřed schodiště, když vás viděl. Všimneš si houpajících se klíčů v jeho ruce.

„Ah, jistě, dobrý den. Jsem váš soused. Nějaký Barlow. Vidím, že klíče už jste našel. Skvělé. Jestli vám to nebude vadit, na chvíli si tady vašeho drahého spolubydlícího půjčím. Ano? Dobře, to jsem chtěl slyšet. Bylo mi potěšením mladý pane. Dávejte si pozor, ať je zase někde nenecháte. Hezký den.“ Pronese bleskurychlou kadencí tvůj samozvaný hostitel, aniž by dal Vratislawovi jakoukoliv šanci reagovat a postrčí tě do schodů kolem něj.

„Já…ehm, Bene? No… asi… dobře?“ Vidíš Vratislawa, který je naprosto zaskočený a sleduje tě překvapeným pohledem, zatímco tě Barlow vede vzhůru.

Ležím. Vnímám. Žiju? Bohužel ano. Tvář mám v jednom ohni, pod kůží napnutou otokem pulsuje nepříjemná bolest, která ke mne začíná skrze mlhavý opar nevědomí pronikat. Mžourám kolem sebe, ovšem všechno je tak… Tmavé a neurčité. Opatrně se pod dekou pohnu, jen pomalu se mi začíná vracet předchozí večer. Židle, kterou jsem vyhodila oknem na ulici, Fernsbyho vzteklý křik… Uhodil mě!... Připadám si jako po obzvláště vydařeném večírku. Tedy naprosto příšerně.

Pohledem se na okamžik zaseknu u zatlučeného okna, než moji pozornost přitáhne pohyb. Stín… Stín? Ne, tohle je… Tohle je jiné. Stínová postava se ke mně přiblíží, rozostří se a rozskočí, avšak i přesto mi nedělá problém v ní poznat toho jediného, kterého jsem opravdu nechtěla vidět. Promluví na mě a já se s tichým vydechnutím pokusím zvednout na rukách. Nezvládnu se dostat ani k tomu, abych se pod dekou dokázala převalit na bok. Tichý cinkot je sice dobrou motivací, ale tělo mne příliš neposlouchá.

Skloní se ke mně, dost blízko na to, abych dokázala zaostřit na jeho tvář. Na škrábance. Na… Zmateně zamrkám. „Ta… Jizva…“ vydechnu tiše. Špatně se mi artikuluje skrze nateklý ret a bolest, co mi vystřeluje tváří.

Nemám sílu na to se bránit, když mne chytí a jako hadrovou panenku mne opře zády o zeď. Tiše zaúpím, jak se mi z toho pohyb u začne motat hlava. Je mi zle. Je mi příšerně zle. „To nebyly… Lži,“ zadrmolím nepřítomně, když polknu kyselé sliny. Drobně sebou cuknu, když ucítím jeho ruce stahující mi z ruky župan. Vyděšeně zamrkám a můj výraz mne okamžitě prozradí. Srdce se mi rozbuší o poznání rychleji. „Co si myslím…“ zopakuji po něm. Koutek rtů mi cukne. Zabolí to. Ovšem ani přes jeho pohoršené ujištění se mi příliš neuleví.

Skrze obvaz i jehlu pochopím, k čemu se schyluje. Krev. Moje krev. Jako by někdy šlo o něco jiného. Mimoděk se mi vybaví slova Alexandera, když hovořil o tom… Že má naše krev vícero využití… Kéž by mi aspoň řekl jakých. Nebráním se, chtěla bych, ale… Ale nejde to. Ruce mám příliš těžké, malátné, s každým pohybem hlavy se mi dělá akorát víc a víc zle.
Fernsby tomu ani na okamžik nepomůže. Vnímám, jak mne bere za bradu, ten pohled mu chvíli oplácím než… Zpoza rtů mi uteče bolestné zaúpění, když mi trhne hlavou. Svaly ve tváři se stáhnou a zaúpění se protáhne v němý výkřik.

Ta slova se neposlouchají lehko. Rezonují mnou, zakusují se do mě a to, co po nich zůstává není vůbec pěkné.

Ztěžka polknu.

Vidina toho, že by snad mohl mít pravdu… Mne v hloubi duše děsí. Stačí zmínka a cítím, jak mi od zátylku přes záda přejede nepříjemné zamrazení. Protože… Protože by mohl mít pravdu. I kdybych ho zabila… Zůstala bych tady uvězněná. Pořád by byl tím jediným, kdo by mi tu dělal společnost do hořkého konce.

Nadechnu se. Ne. Nesmím ho nechat… Mě zlomit.

„Nejsem Angela,“ hlesnu. Je to slabý odpor, přesto tam je.

Jehla pronikne do kůže a ty ucítíš v místě vpichu zaštípání, jak se látka zevnitř injekce dostane do tkáně. Ještě chvíli s ním bojuješ, než tvé tělo začne ochabovat a společně s vědomím vypoví službu.

Žádné sny. Žádné myšlenky. Žádný odpočinek. Prostě najednou otevřeš oči a vidíš, že svět kolem tebe je zamlžený. Místnost je potemnělá, protože její jediný zdroj světla, okno, které si robila, je zatlučené prkny. Úzkými škvírami mezi nimi prosvítá několik málo slunečních paprsků, jasně značících, že musí být už nový den. Ležíš na tvrdé zemi a pod sebou máš pouze jednu z dek. Druhou jsi zakrytá. Cítíš, že tvář a rozražený ret přes noc pořádně opuchli. Není se čemu divit. Ty rány byly opravdu tvrdé.

Naproti tobě se u stolu, ne kterém stojí lampa, pohybuje vysoký stín. Ne, není to ten, jaký si vídala v sanatoriu tvořený černým dýmem. Ne tady je to až příliš lidská silueta, značící jediné, tvůj hostitel je tu s tebou. Když se pohneš a ozve se tichý šramot, otočí se a udělá pár kroků k tobě. Ačkoliv pořád vidíš rozmazaně a obraz se má tendenci nepravidelně houpat, Fernsbyho neomylně poznáváš. Na chvíli se jeho postava roztrojí, aby se pak zase siluety slily jedna do druhé.

„No, podívejme se. Sedativa už opadávají. Nevadí…“ Mlaskne a ty jeho slova slyšíš jakoby z dálky, i když je od tebe jen pár metrů. „Doufal jsem, že budeš rozumnější, Angelo. Opravdu. Takhle nám to oběma komplikovat. No, co se dá dělat.“ Slyšíš tiché cinkání věcí, kterými se přehrabuje na stole, než dojde k tobě a klekne si na jedno koleno. Konečně mu vidíš do tváře. Ta jizva, kterou si tam včera viděla tam skoro není, ale všimneš si, že na krku má pár čerstvých škrábanců, nejspíše od tvých nehtů.

„Rozbíjet okna a vyřvávat takové lži.“ Zakroutí hlavou. „Možná jsem tě podcenil. Má chyba. Ale to už se nestane.“ Nakrčí rty, než tě vezme za ramena, aby tě posadil a opřel o stěnu. Celý ten prudký pohyb v tobě vyvolá jen vlnu závrati. Zatáhne za rukáv županu a sundá vysvleče ti z něj jednu ruku. Zaregistruje tvůj poplašený pohled a jen se pohoršeně ušklíbne. „Ale no tak… Co si o mě myslíš Angelo? To opravdu v plánu nemám. Kdybych měl, už bych k tomu měl ostatně spoustu příležitostí.“   

Místo toho ti utáhne na paži obvaz a v jeho rukou se opět objeví jehla. „Pročpak myslíš, že tu vůbec jsi? Kvůli těm modrým očím? Hmm?“ Vezme tě za rozbolavělou bradu a trhne ti hlavou stranou. „Ne, to opravdu ne. Máš něco mnohem cennějšího. Ke tvé smůle.“ Pokrčí rameny, zatímco se jehla najde tvou žílu v loketní jamce.

„Ale nemusíš se bát. Tentokrát vím, že mi stojíš za víc než jeden mizerný pokus. Ne ne,  tentokrát si dám pozor, aby si mi vydržela déle. Nemusíš se bát.“ Bílé zuby se zablesknou ve spokojeném úsměvu, zatímco tvá krev plní skleněné baňky.

„Měla by sis na mě začít zvykat, Angelo. Nikoho jiného po zbytek svého života ostatně neuvidíš.“ Pronese jakoby nic fakt, ze kterého tě zamrazí až do morku kostí.