Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Poslové boží Zerachiel, Dumah „Důležitého. Jistě… Jako vždy.“ Pokračuje Kamael dál ve svém vrčení, zatímco se blížíte cíli. „Těšíš?“ Překvapeně k tobě stočí pohled, když se ho snažíš uklidnit. „Opravdu? Nevím, jestli by nebylo bezpečnější zůstat zde, ale jestli se tak všichni těšíte, kdo jsem, abych vám to kazil.“ Rozhodí rezignovaně rukama, ale působí už přeci jen o něco uvolněněji než před tím. Malinko.
Dorazíte na místo prakticky ve stejnou chvíli. Zrovna procházíte branou, když si Zerachiel všimne, že v jejích patách se přibližuje rusovlasá dvojice. Vedle generála oděného v černé jde o něco nižší žena, ve které poznáváš Dumah, tichou smrt.
„Skvělé, už jsem se bál, že nikdo nepřijde.“ Zavolá na vás z dálky zvučný hlas. Je to Lucifer. Stojí na platformě, kam míříte, kde už na vás čeká. Je oblečený v podobném duchu jako vy. Žádná zdobená róba ani těžká zbroj. Má na sobě jednoduchý oděv ve světlých, zemitých tónech a přes ramena přehozený plášť v pískové barvě. Většinu světlých vlasů má sepnutých na temeni a stejně jako vy, není viditelně ozbrojen. Tedy až na generála, který na svém meči prostě trval.
„Jsem rád, že jsem se nakonec spletl.“ Usměje se vřele, když dorazíte k němu. „Zerachiel, Dumah… Kamaeli… Děkuji, že jste přijali mé pozvání.“ Kloužou po vás jeho oči, zatímco na každého vděčně kývne.
„Jistě, Lucifere. Víš, že bych jej neodmítl.“ Odpoví mu krátce generál a ve světle přátelského serafína jeho chování působí ještě více stroze než jindy. Lucifera to ale viditelně nijak nezaskočilo, a naopak se ještě více usmál.
„Snad vám to nevadí, že vyrazíme tam dolů… Ale říkal jsem si, že po těch staletích zde je Zlaté město přeci jen poněkud… nudné.“ Tentokrát svou pozornost věnuje Zerachiel, která si vzpomene, že to nebyl ve skutečnosti on, kdo by to město takto nazval, ale naopak ona během jedné z jejich debat, kdy se trochu rozohnila.
„Ale nebudeme se zdržovat. Na slova bude dost času tam dole. Navíc, brána už je otevřená.“ Ukáže dlouhým gestem na hradbu mraků pod platformou, která se už stáčejí ve víru, který všichni moc dobře znáte. Tam na druhé straně je svět smrtelníků, kam tentokrát výjimečně nejdete plnit své povinnosti, ale prostě jen… za zábavou. Poprvé ve vašich dlouhých životech.
Z Luciferových zad vystoupí tři páry stříbřitých křídel, která nechá zhmotnit a jen hravě kývne hlavou, abyste jej následovali, než jimi protne vzduch a rozletí se směrem k portálu po očku sledujíc Zerachiel. Kamael jen krátce pohlédne na Dumah, jako před každou misí, než se vydá za ním a jí zůstane v mysli jen pachuť deja vu.
Prolétnete portálem. Chvilkový pocit beztíže zase vystřídá gravitace svistot větru v křídlech. Letíte střemhlav skrz mraky. Čtveřice nebeských válečníků, která více připomíná trestnou výpravu schopnou rozsévat zkázu a boží vůli v obrovském rozsahu, než prostě jen… přátelský výlet.
Pod vámi se rozlehne svět zalitý naoranžovělými paprsky zapadajícího slunce. Barvy, které tam nahoře nikdy neuvidíte. Pod vámi se rozkládá velké město. Alespoň tedy na standarty smrtelného světa. Vysoké věže, křivolaké uličky, které naproti těm v nebesích působí naprosto chaoticky a bezkoncepčně a ulice, kterými proudí lidé. Pomíjivé bytosti.
„Damašek. Tak pojďte. Držte se u mě. Přistaneme.“ Usměje se Lucifer viditelně v dobré náladě, zatímco se rozletíte směrem k městu. Nevede vás někam mimo, ale míříte do širšího centra, kde prostě přistanete na jedné ze střech. Viditelně naprosto ignorováni lidmi dole na ulici. „Jste tu poprvé?“ Zeptá se vás, zatímco se šestice křídel opět rozplyne, z tváře mu mizí zlatavá tetování a celkově jeho vzezření přechází do více… všedního. Lidského.
| ||
| |||
| Inspirativní soused Benedikt Tskilekwa Čaj je skutečně výborný. V plné vůni fermentovaných čajových lístků cítíš i lehce citrusovou vůni, kterou by znalec označil jako bergamot, ale pro tebe to je pouze taková podivná tečka, kterou pára stoupající ze šálku zanechává ve tvém nose na patře. Robert vypadá, že nespěchá. Pro jednou. Nechává tě tedy volit slova tak rychle, jak potřebuješ. Ačkoliv, ty zrovna nejsi jeden z těch k uzoufání pomalých řečníků.
„Ne, nejsi sám.“ Zakroutí mírně hlavou a koutky mu zacukají v jakémsi společensky vhodném úsměvu, ačkoliv oči se nesmějí. „Je nás víc. Ne tolik jako tehdy ve Zlatém městě, ale probouzí se další a další. Jako ty.“ Ukáže na tebe sklenkou, až se v ní koňak lehce rozstříkne o stěnu.
„Stejné vzpomínky? Pochybuji. Já nejsem ty. Nebo mi tu snad hodláš vyrazit dech a říct, že si také Ramiel?! To by sis chlapče dost zkomplikoval život.“ Zasměje se hořce Barlow a pokračuje. „Fantazie na motivy ophiriových reliktů? Tedy… to mě nenapadlo, ale ne, tak snadné to není. Tohle se týká i těch, kteří se ophiria v životě nikdy nedotkli. Ty snad ano?“ Položí s neskrývanou zvědavostí tu prostou otázku. Je zvláštní, jak jste přešli přirozeně do tykání, aniž by to kdokoliv z vás to komentoval. Prostě jsou najednou věci trochu jinak.
„Vize? Myslíš verše? Ehm, nebo spíše prostě vzpomínky. Ano, ty jsou. Je to ostatně život, který se nám vrací. Kdyby nebyly intenzivní, bude to zapomenuto, stejně jako oni… my?“ Pokrčí rameny. „Přejde? Jako nemoc? Nebo snad opice?“ Zasměje se. „Hmm, to záleží. Podle tvého zmatení předpokládám, že ses musel probudit teprve nedávno, a ještě nikoho z nás nepotkat. Nebo alespoň ne tak, aby sis toho všimnul. To je docela divoké období. Tyhle vize, jak ty říkáš, přicházejí docela často a na divoko. Časem se to ale uklidní a už bude víc na tobě, jestli se v tom budeš vrtat anebo to necháš zapadnout jako pár vybledlých vzpomínek na bouřlivou dobu plnou experimentování s opiáty.“ Mlaskne zamyšleně a chvíli to působí podobně jako tvá historka s kamarádem, který potřebuje pomoct.
„Je už na nás, jestli se budeme více zajímat o to, kým jsme byli a nebo…. Hariel?!“ Zamrká překvapeně Barlow a jeho oči tě sjedou od hlavy až k patě a pak zase od paty až nahoru. „Hah, tomu říkám náhoda!“ Usměje se široce snad jako kdyby potkal dávného přítele. „Můžu být rád, že jsme do sebe nevrazili a neucítil jsem skrytou touhu stát se pekařem. Eh, díky bohu.“ Zamumlá sám pro sebe, než se mu do chování vrátí přeci jen jistá zdrženlivost.
„Tedy… ano, vím, že nejsi Hariel. Ne tak docela. A seznámili? Myslíš teď… Nebo spíš tehdy. Ano, ten váš útěk ze sídla Tribunálu, že? Bylo to o fous, ale dostali jste se ven, ne snad?“ Zeptá se tě prostě upije trochu ze sklenky.
| ||
| |||
 | Pohled do zrcadla Bezděčně zatřesu hlavou. Tak jsem to nemyslela, dopis byl určen mně, to ano, jenom… nemůžu setřást pocit, že jeho opravdovým adresátem byl někdo jiný. Ne jenom, ale také. Možná by právě to bylo nejpřesnější označení toho, jak si připadám. Rozpůlená. Zápasím se vzpomínkami, které jsou o tolik silnější než cokoliv, co jsem kdy prožila já, a ztrácím se v nich. Nejraději bych se vévody zeptala, jestli si tak připadal také, ale… Zadívám se do zrcadla a bezděčně si zbloudilý pramen vlasů zastrčím za ucho v jakési marné snaze zastřít, že vypadám jako strašidlo. Vždyť si nejsme ani podobné… ona je voják a já… * * * Verše Při pohledu do zrcadla nad sebou zavrtím hlavou. Lucifer na mě má špatný vliv – to by se mu líbilo –, jinak přeci není možné, aby se voják nebes trápil nad výběrem vhodného oděvu… Ne, že by mi to usnadňoval. A přece se ho nemůžu dočkat. Jsou to pěkné starosti. Obzvláště pak v porovnání se starostmi na bojovém poli, kde se za každý špatný krok platí krví. Ani nevím, jak se mu podařilo sehnat povolení opustit Zlaté město. Jenom tak to určitě nebylo, na to jsem se nemusela ani ptát, záležitosti prvního kůru bývají málokdy jednoduché. Ve skutečnosti mě neznervózňuje ani tak přítomnost serafína jako jeho přítele, generála Kamaela. Dobře si vzpomínám, jak chladným a nepřístupným dojmem na mě tehdy v aréně působil. Z vyprávění Lucifera jsem pochopila, že takový není vždycky, ale během těch pár letmých setkání působil vždycky prostě jako… generál… Na přátelském posezení si ho snad ani neumím představit. Co bych však pro Lucifera neudělala? Aspoň že tam bude Dumah. I když si zakážu zkoušet čtvrté šaty, nakonec se k nim s jistým pobavením vrátím. Jsou bílé, jak jinak. Nezapomenu ani na korzet. To by mě zajímalo, jestli ho smrtelníci vymysleli jako formu – zbroje? Nebo mučícího nástroje, ušklíbnu se maličko při představě, že bych něco takového měla nosit denně. Raději bych tu zbroj, ale – jak se to říká? – si fueris Romae, Romano vivito more. Když jsi v Římě, chovej se jako Říman. Tendenci stepovat po domě nehodlám propadat, a tak vyrazím dřív. Ne o moc, jenom o malou chvíli, která by se ani nemusela počítat, kdyby… kdyby nešlo o Lucifera. Tak to jsem zvědavá, jestli se opravdu jedná jenom o přátelské posezení. A kam vlastně míříme, když už sestoupíme do světa smrtelníků společně. | ||
| |||
 | Kdybych věděl všechny ty věci, co nevím, byl bych nejchytřejší na světě Ne, díky, já nepiju! S rozhodností nad tím zavrtím hlavou. Ani určitě nikdy nezačnu. Není to dobré vůbec k ničemu, chutí ani následky, tím jsem si jistý - a přesto mám co dělat, abych sklenku v jeho rukou nesledoval málem toužebně. Jisté krátkodobé následky bych si dal líbit docela ochotně, zvlášť když váhá, jak odpovědět na mou otázku. Mělo by to být jasné. Možná je váhání samo tou nejzřetelnější možnou odpovědí, a přesto sotva dýchám, napjatý, nadšený, nešťastný a rozkolísaný - a jen se snažím, ať to na mně není všechno vidět, a také nerozdrtit šálek v dlaních. Napij se pořádně a nalij si další, ty nešťastníče, připomínej si občasná nadechnutí... Ten čaj je skutečně dobrý, silný a poctivý, žádná sotva zabarvená voda, aby se neřeklo. Ona to taky ve skutečnosti občas byla jen teplá voda, když na čaj nezbylo. Tohle ale není ten případ a působí přesně tak dobře, jak jsem doufal, snad dokonce stoupá do hlavy zrovna jako ten zmiňovaný koňak. A pak padne vytoužené ano. Prostě ANO, a mě vůbec nenapadne pochybovat, že to tak je, a jen jako by mi v první chvíli explodovala hlava, to když se rázem rozprskne veliká hromada možných eventualit, a možná mi to mezi ušima lehce třeskne úplně doslova. Jen se pořádně nadechnu, s úlevou, konečně zbavený velké tíhy - a úplně bezděčně se napiju stejně zhluboka jako on, až mi dosud horká tekutina málem bolestivě protéká hrdlem, ohřívá vychladlé srdce, a jako bych ji s krví cítil proudit tělem. "To jsem rád, že v tom nejsem sám," řeknu a mám pocit, že lítám, ani k tomu nepotřebuju křídla. "Neuvěřitelně, obrovsky rád. Nebyl jsem si jistý, jestli blázním... v nejhorším budu bláznit v dobré společnosti," zakřením se na něj a pokrčím vesele rameny. Zdaleka ze mě nevyprchalo všechno zoufalství a obavy a napětí posledních chvil. Jen teď nemají úplně šanci říct si k věci své. "Zlaté město - ano, tam jsem byl, a nejen tam," a u srdce mě bodne, na jeden rázem ozvěna smutku a také vědomí, kolik věcí se potřebuju dozvědět. "Jen... obousměrně...? Myslíš vzpomínky? My nemáme stejné vzpomínky?" To mě dokonale zarazí. "Takže přeci fantazie, stvořená na motivy zdejších ophiriových reliktů...?" Nespokojeně zatřepu hlavou. "Ne to, nesedí... tys myslel v té chvíli," srovná se mi, co vlastně řekl, a v duchu si nad sebou povzdechnu. On je velice specifický, ale Hariel mi nijak nápadný nepřišel, a já jsem mu navíc obrovsky nepodobný. Samozřejmě, že Ramiela nemohlo napadnout, s kým má tu čest. Odložím šálek, nejraději bych teď pro změnu vyskočil a pobíhal po místnosti sem a tam, jak úleva potřebuje každý možný ventil. "Uvědomuju si samozřejmě, jak byla ta otázka ohledně totožnosti nesprávná a obrazná," řeknu. "To jen že ty vize jsou tak neuvěřitelně intenzivní, že je následné ztotožnění skoro nevyhnutelné. Předpokládám, že to zase za chvíli přejde..." Pusa se mi hýbe, ale mám nepříjemný pocit, že teď vážně říkám hlouposti, jako bych se zpronevěřoval sám sobě. Přejedu si dlaněmi po pažích, pryč s tím! Odpovědi přijdou. "Já tak strašně doufám, že máš alespoň nějaká vysvětlení! Do mě se projektují vzpomínky jistého Hariela," napřímím záda a hledím na něj celý hořící zvědavostí, jestli to jméno pozná. "Těší mě a rád tě znovu poznávám - ve snech jsme se taky právě seznámili," dodám a vší silou vůle - tedy té obyčejné, na něj nic zkoušet vážně nechci! Se snažím ho přesvědčit, aby řekl nějaký detail, který by mohl znát jenom ten, kdo tam byl. Co by bylo pravé šílenství bez důkazů? | ||
| |||
 | Verše Andělé nechodí pozdě, ale v ten správný čas S povzdechem se pootočím před velkým zrcadlem v kovovém rámu stojícím v rohu místnosti, abych zkontrolovala, zda vše vypadá... Jak by mělo vypadat. Jsem z toho trochu nesvá a Kamael stepující za dveřmi tomu příliš nepomáhá. Vlastně vůbec. Jako by nestačilo celé tohle zvláštní pozvání, navíc do smrtelného světa. Jak to Lucifer vlastně zvládl zařídit? A proč? Stále mi to vrtá hlavou, snad... Že... Povzdechnu si. Lucifer a jeho hry, kdo ví, co stojí za tímto rozmarem. | ||
| |||
| Staří známí Benedikt Tskilekwa Z tvých snah nahlédnout do plánů na stole tě vyruší Barlow a čaj. Zase se usadíš na místo a naliješ si trochu horkého nápoje do šálku, který působí tak křehce, až se ho bojíš jen tak normálně dotknout, aby se nerozsypal. Účet za takový kousek by byl jistě tučný.
„To máme společné.“ Pousměje se v odpovědi Robert a otevře jednu z dřevěných skříněk, ze které se vyklube bar. Do broušené sklenky si naleje trochu zlatavé tekutiny a posadí se i s ní do křesla naproti tobě. „Nabídl bych vám koňak, ale vypadá to, že máte před sebou ještě rušný den a nechci vás odtud vynášet na zádech, i kdyby to mělo být jen do patra níž.“ Dodá trochu veseleji a atmosféra se alespoň na chvíli přeci jen uvolní.
„Já vám mám říkat, jak se vám to jméno dostalo do hlavy? Ale prosím, mladíku, já jsem tady ten, kdo má pokládat otázky. Nějak se vám popletly role.“ Upije s křivým úsměvem trochu koňaku a bystře tě sleduje, zatímco ty mluvíš o svých snech. Barlow přeci jen s každým dalším slovem zvážní, než nakonec domluvíš a prostě se ho zeptáš. Jednoduchá prostá otázka. Jen dvě slova. Nic víc není třeba.
Černovlasý muž před tebou tě pozorně sleduje, zatímco zamyšleně krouží koňakem v broušené sklence. Neodpovídá. Dává si na čas. Nadechne se…. Pohlédne z okna….Pak se zadívá na dvojici obrazů vedle vás… Nakrčí rty…. A ledově modré oči zase sklouznou zpátky k tobě.
„Ano.“
Hledí na tebe upřeně a přímo se do tebe vpíjí pohledem. „Dá se to tak říct. Celá věc je komplikovanější, ale… ano. Je to tak.“ Pokrčí rameny a tentokrát se napije dlouze, žádné degustační usrkávání, až se mu ústa na chvíli zkřiví.
„A ty mě budeš znát. Je to tak? Tvé sny, to, o čem tu mluvíš… Zlaté město?“ Uchechtne se tiše a vědoucně se ušklíbne.
„Musím se omluvit sousede, ale tyhle věci nefungují oboustranně. Tedy alespoň většinou.“ Ukáže prstem mezi vámi. „Takže tu teď tahám tu kratší slámku... Hmm, pokud tedy znáš Ramiela, s kým mám já tu čest?“ Nakloní hlavu tázavě na stranu a v očích se mu zableskne zvědavost.
| ||
| |||
| Žena v zrcadle Vera De Lacey Vévoda na tvé díky jen mávne zamítavě rukou. „Neděkujte mi, lady. Nemáte za co. Ostatně, kdybych vás nepozval na palubu, ten večer jste strávila v zajetí společenských tanců a nudných konverzací. Přesto bych řekl, že by to byl milosrdnější osud.“ Mlaskne zamyšleně a na chvíli jeho oči zabloudí k oknu, za kterým je černočerná tma.
„Nejste? Takže ten dopis má snad špatného adresáta? Co vám to jméno říká, lady? Kdo je tedy Zerachiel?“ Stočí pohled zpátky k tobě a ukáže na jedno ze zrcadel, které visí na stěně v ozdobném, stříbrném rámu. Odráží se v něm celá tato scéna. Dvě postavy sedící v měkkých křeslech. Jeden pobledý muž a rusovlasá žena, která vypadá, že je na hranici nervového zhroucení. Hledíš sama na sebe a oči máš plné…
Verše: Přípravy Zerachiel
Do not be deceived: “Bad company ruins good morals.” …nervozity. Stojíš před zrcadlem a zkoušíš již třetí šaty. Budou lepší tyto anebo snad tamty? A co vůbec uděláš s vlasy? Samozřejmě, Lucifer říkal, že to má být jen přátelské posezení, ale sama víš, že s ním není nikdy nic jen tak. Už jen fakt, že vyrážíte ze Zlatého města to jasně naznačoval a výběr vhodného oděvu už vůbec neusnadňoval.
Nacházíš se ve svém útulném domě uprostřed Zlatého města. Zahradu za ním zalévá zlatavá záře. Důkaz toho, že máš ještě čas. Plno času ve skutečnosti. Ovšem tuhle věc si nenechala na poslední chvíli. Ne, audience u serafína se nebere nikdy na lehkou váhu zvlášť… zvlášť, když to rozhodně není poprvé, co jej vidíš.
Možná by bylo uklidňující představit si, že tam nebudete sami, ovšem to by tam nesměl být pozvaný zrovna on. Generála Kamaela jsi příliš neznala. Nejvíce v kontaktu si s ním byla tehdy v aréně a tam se skutečně nedalo hovořit o nějaké plodné přátelské diskuzi. Pokud je něčeho takového vůbec schopný.
Netušíš, co komu musel Lucifer naslibovat, abyste zrovna vy všichni dostali možnost opustit Zlaté město jen tak… bez vyššího účelu, ale nějakým zázrakem se mu to podařilo. Svět smrtelníků měl rád. Možná také proto, že to pro něj bylo vzácné místo, kam se tak často nepodíval. Rozhodně ne tak často jak by rád.
Nakonec se nachystáš a vyrazíš k místu, kde byste se měli všichni sejít. Jedna z platforem ohraničujících Zlaté město, odkud vás pustí dolů. Snad.
| ||
| |||
| Třpytky Delilah Blair Flanagan Chce se ti spát, nebo spíše upadnout do nevědomí, ale nejdříve je třeba se postarat o životně důležité věci. Dostaneš do sebe aspoň něco málo z toho jídla, které ti tvůj věznitel donesl. Není to žádný zázrak, ale víš, že se dá přežít i na mnohem méně. Lidské tělo je opravdu odolný stroj, a to poháněné zlatem se lesknoucí krví ještě více. Sedativa úspěšně utlumují tvé smysly. Chuť prakticky nevnímáš, stejně tak i bolest z loketní jamky, když do ní zaryješ nehet je taková vzdálená. Jako kdyby sis ruku přeležela a teď se ti do ní pomalu začal vracet cit. Nehet se zaboří do bledé pokožky. Stačí pořádně zatlačit a čerstvě zatažená rána začne opět krvácet. Rozetřeš lepkavou kapalinu na bříškách prstů a po paži. Je to zvláštní pohled. Vidět něco takového. Každý zlatý odlesk je jen připomínkou toho, že tohle všechno je reálné. Není to sen. Ty vize minulosti nejsou sen a ty jsi… Verše: Pozvání Dumah
Do not be deceived: “Bad company ruins good morals.” „… Dumah? Opravdu to stíháme?“ Slyšíš Kamaelův hlas z vedlejšího pokoje, zatímco ty se chystáš a oblékáš. Jste u tebe doma. Opět v šeru a tichu. Dnes k večeru byste ale měli navštívit Lucifera. Přátelské posezení, říkal generál, ačkoliv si viděla, jak se u toho lehce nervózně ošíval. Kamael se jen párkrát zmínil mezi řečí o tom, že by tam měl být také ještě někdo. Přesněji jedna žena. Zerachiel.
„Myslím, že dojdeme pozdě. Určitě dojdeme.“ Slyšíš tiché rezignované povzdechnutí zpoza dveří, než je konečně otevřeš připravená vyrazit. Za nimi už stojí tvůj doprovod. Ne, zbroj nechal dnes generál doma. Místo toho je oděn opět do svých oblíbených barev zlaté a černé. Přesto je nezvyk vidět na něm tento oděv. Místo klasické róby, kterou jsou pro Zlaté město typické, má na sobě kalhoty, tmavou tuniku a kabátec. Oděv jako nosí smrtelníci tam dole. U pasu má stále na opasku zavěšený svůj meč, ale jinak působí neozbrojen. Nemít jeho vlasy barvu ohně, působil by dost pochmurným dojmem, kterému by ještě přidal jeho kamenný výraz, dnes lehce stažený nervozitou.
„Ah, skvělé…“ Vydechne s úlevou, když se konečně zjevíš ve dveřích, než se zarazí a trochu chvatně dodá. „Sluší ti to. Ostatně jako vždy.“ Usměje se mírně, zatímco udělá krok ode dveří a pokyne ti rukou, abyste společně vyrazili na smluvené místo. Ze stolu vezme zdobenou karafu, se kterou už za tebou přišel a poznáváš v ní dárek pro hostitele a jeden z kousků jeho drahocenné sbírky a přehodí si přes ramena cestovní plášť.
„Nemám rád tyhle společenské akce. Nevím, proč Lucifer trval na tom, že tam budeme také.“ Lehce nespokojeně vrčí Kamael, zatímco kráčíte ulicemi Zlatého města vstříc vašemu cíli, který se nenachází ve Zlatém městě, ale dnes vyrazíte dolů do světa smrtelníků. „A už vůbec nechci vědět, jak se mu podařilo tohle celé zařídit.“ Mumlá Kamael, zatímco se blížíte k jedné z platforem, kde se máte všichni sejít.
| ||
| |||
| Jen houšť a větší kapky Když mě omyje další vlna tíživého ticha, na okamžik složím hlavu do dlaní a vydechnu. Jakkoliv vím, že bych se měla uklidnit a že pláč teď ničemu nepomůže, mám za sebou dlouhý den, je mi zima, nic jsem nejedla a celá tahle situace se zdá naprosto beznadějná. Přesto se přiměji znovu napřímit. Lesknoucíma se očima sklouznu na modrou suknici nepatřičně zmáčenou dešťovými kapkami. Nevěřila bych, že bych kdy mohla sedět před vévodou a členem rady Sedmi v takovémto stavu. A že by si mohl myslet, že bych se ho odvážila podvést. Vždyť já ani nevím, co v té skřínce stalo. Copak by mi to stálo za to? „Já vím. Většina lidí,“ tiše, takřka neslyšně hlesnu něco, co jsem ani neměla v plánu vyslovit nahlas, „ale ne vy.“ Vy ne, protože… Semknu ruce v klíně pevněji. Tak ráda bych se ho zeptala na tu chvíli, kdy se vzducholoď začala řítit k zemi a svět zanikl v černotě andělského peří. Proto jsem s ním chtěla mluvit. Proto to všechno… ale při pohledu na archy papíru ztratím odvahu. Předtím jich bylo víc. Zavřu oči. Právě teď bych Ramielovi byla schopna ublížit nejenom omylem, až mě ostrost té myšlenky zarazí. To přece nejsem já. Nemůžu to být já. Protože já přece nejsem… … a my měli štěstí… Navzdory slzám chvějícím se na samém krajíčku vydechnu ostře, jako bych chtěla něco říct, a krátce se na vévodu podívám. Tehdy jsem byla ještě ochotna pochybovat o tom, zda jsem opravdu viděla peří, zda jsem mohla vidět peří, zda byl kruh ohně kolem nás opravdu tak dokonalý, jak se zdálo, a zda se někdo může uzdravit tak rychle… ale teď – po všem, co se stalo s Ramielem a co způsobily mé pochybnosti – vím, že to bylo opravdové. Vévoda si možná nese následky toho večera, ale jako někdo, kdo měl před necelými třemi dny vykrvácet na operačním stole, opravdu nevypadá. Neumím to vložit do slov a vlastně ani nechci, ale bylo to opravdové. Všechno. Ať už to znamená cokoliv… „Měli jsme štěstí,“ zopakuji smířlivě. Nemám sebemenší právo zpochybňovat jeho slova, nemám právo po něm nic chtít ani se dožadovat odpovědí na palčivé otázky, a tak jenom přikývnu. „Přesto,“ měla bych si odpustit, „děkuji. Ať se tam stalo cokoliv, Milosti.“ Věří mi. Samotnou mě překvapí, jak jsou pro mě ta slova důležitá. Kdyby opravdu věřil, že jsem se ho pokusila podvést, bylo by to celé ještě horší. I když si už ani nedovedu představit, jak přesně by to mohlo být horší… ale mohlo, to vím… pokud by mě někdo jako vévoda považoval za nepřítele, a ne jenom hloupou holku, mohlo by to být mnohem horší. „Já nejsem…“ vypadne ze mě, když vysloví slova na obálce, a popleteně zamrkám. „Kdybych byla, tohle celé by dopadlo jinak.“ Vlastně si nejsem jistá, co by udělala. Ramiel byl přítel, ale úkol… úkol musí být vždy splněn, tak to přeci říkal i on, ne? Naneštěstí nezáleží na tom, co by udělala Zerachiel, protože teď jsem tady já… „Jsem si… vědoma… že jsem nedodržela naši dohodu,“ řeknu rukám ve svém klíně. „A že nemám… nárok… vás žádat o pomoc, ale já… nevím… co jiného…“ | ||
| |||
| Nové informace Jacob White Je to jako kdyby si prásknul bičem. Pozornost obou mužů tyčících se nad tebou se k tobě opět upře, jakmile zazní Kenworthyho jméno. „Co to tady zase motáš?!“ Zavrčí Alexej, zatímco ten druhý muž jen přimhouří oči a pozorně tě sleduje.
Pokračuješ dál. Slova s pachutí krve z tebe padají jako kdyby si jim recitoval báseň. Sem tam ti do nich zabloudí dramatická pauza, kdy se snažíš přerývavě nabrat do plic dost vzduchu, ale poté pokračuješ. Zaujmout své únosce, věznitele, nebo kdo ví, za co by si tyhle dva mohl považovat.
Zafačovaný muž jen krátce pohlédne na Alexeje, který ještě víc zbrunátní v obličeji a o krok couvne. „A co jsem měl dělat? Co?! Nic ti do toho není! Tohle… Tohle se bude dát využít. Evidentně tenhle něco ví, tak se ho na to zeptáme, než ho odděláme. Jo, říkal, že je Kenworthy mrtvý a prý…“ Začínáš si všímat, že i když stále působí agresivně, poznáváš v jeho jednání jisté prvky defenzívy. Zafačovaný muž se jen zamračí a pokusí se projít kolem Alexeje směrem k východu.
„Ne! Tohle počká!“ Křikne na něj Alexej a chytí ho za paži, aby jej zastavil. „Můžeme z něj ty informace dostat. Ackerbymu to řekneme pak. Však se podívej, jak to ze sebe sype. Stáčí ho trochu zmáčknout a budeme to brzy mít.“ Zní naléhavě, zatímco ten druhý jen prudce trhne paží a zpraží Alexeje pohledem, který ho vzápětí přinutí zmlknout. Místo dalších slov, která od něj ostatně nikdy nezazněla, opět vykročí ke dveřím a schodům za nimi.
„Dobře… Tak běž! Já se tu o to postarám!“ Křikne na něj Alexej hlasem plným frustrace, zatímco druhá postava zmizí a ty zde zůstaneš pouze s předákem a visící mrtvolou.
„Zatraceně! Ty seš prostě jeden z těch ukecanejch co?“ Zavrčí Alexej nakvašeně a podřepne si k tobě. „Takhle mi to komplikovat. Ale nevadí… Vždycky platí něco za něco a já nerad zůstávám někomu dlužnej.“ Šklebí se na tebe a ty si můžeš všimnout pár mezer v zubech, ze které vděčí právě tobě. Tentokrát tě už nemlátí. Alespoň ne teď. Nakloní se a začne tě skutečně šacovat. Rozhalí ti kabát, pod kterým je krvavý šrám, za nějž vděčíš krátkému dostaveníčku v Kenworthyho zahradách pod měsíčkem.
„Koukám, že nejsem jediný, koho si dnes řádně nasral.“ Uchechtne se chrochtavě, než ti sáhne do náprsních kapes. Z jedné vytáhne stříbrnou krabičku, kterou tak dobře znáš. Tiché cvak ti zadrnká na nervy, zatímco ji Alexej otevře a zkoumavě si prohlíží její obsah. Nabere na prst trochu bílého prášku a ochutná. „Ah, pán je fajnšmekr.“ Usměje se. Viditelně mu otrnulo, když je opět v místnosti sám a pánem situace. Krabičku schová pro změnu do své kapsy a se opět k tobě skloní. Tentokrát vytáhne něco jiného. Složený papír od té tmavovlásky z Červeného lva. Papír, na kterém je krasopisně vyvedeno právě i jeho jméno. Dřepí vedle tebe, zatímco ho rozloží a … střelí po tobě ostrým pohledem. „Co to má kurva bejt?! Kde si k tomu přišel?!“
| ||