Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Něco na uklidnění Delilah Blair Flanagan Rozkřičíš se. Z plných plic křičíš, jak ti to jen síly dovolí. Jak vděčná můžeš být Karemovi, že tě dal tak dohromady. Před pár dny si byla ráda, že se po každém slově nerozkašleš a teď tu křičíš a voláš zplna hrdla o pomoc, aniž by si cítila jakékoliv omezení.
Díky tomu ani pořádně neslyšíš, že kroky se už přiblížily ke dveřím, ve kterých se spěšně otočil klíč, než se rozletěly. „Angelo! A dost!“ Křikl na tebe obličej zkřivený vztekem. Jen krátký pohled k oknu stačil, aby pochopil, co se tu stalo. „Ty zatracená mrcho!“ Zavrčí a vrhne se k tobě.
Jakkoliv se cítíš připravená čelit jeho zlobě, chybí ti síla, takže i když se pokusíš jeho ruku chytit, vytrhne ti ji, a prsty ti sevře zápěstí, aby tě jeho druhá ruka sevřená v pěst silně udeřila do tváře, až se ti rozblikají bílé mžitky před očima. Ne, rozhodně to nevypadá, že by tě chtěl Fernsby jakkoliv šetřit, natož přemýšlet vůbec o tom, že se ženy nebijí. Poklesneš trochu v kolenou a zatímco se snažíš nabrat ztracenou rovnováhu. Všimneš si, že ve Fernsbyho volné ruce se objeví injekce v níž je jakási čirá tekutina. Druhou rukou tě stále drží za zápěstí, kterým trhne, aby tě ještě více vyvedl z rovnováhy a nedal ti tak možnost se příliš efektivně bránit. Má opravdu sílu. Až se divíš, kde se to v něm bere.
„Tohle tě bude ještě mrzet! Myslíš si… že… něco zmůžeš?!“ Cedí skrz zuby, zatímco se přehmátne tak, aby mohl injekci efektivně použít. Průvan z okna mu divoce rozfouká světlé vlasy kolem jeho bledé tváře. Kovová jehla se zaleskne v paprscích zapadajícího slunce a tobě je jasné, co přijde. „Ale teď se pěkně uklidníme!“ Trhne ti opět rukou, až padneš na zem a on klekne na koleno vedle tebe, aby ti tou jednou injekcí zase ukradl kus dne.
| ||
| |||
 | Strašlivě málo Tváří v tvář ustrojenému služebnictvu stačím zalitovat toho, jak vypadám. Ne, takhle se k vévodovi na audienci nechodí, toho jsem si dobře vědoma. Vidět mě takhle naši, nejspíše by se oba chytali za srdce, jenomže… nemohla jsem přijít pozdě, prostě nemohla. Přinejmenším tomuhle malému prohřešku jsem se musela vyvarovat. S tichou větičkou o tom, že mě vévoda očekává, se nechám dovést do salonku v prvním patře. Jakkoliv bohatě je místnost zařízená, nerozhlížím se, jenom kývnu komořímu na znamení díků a obrním se trpělivostí. Nebo aspoň planou nadějí, že na mě vévoda docela zapomněl. Plány odložím na nízký stolek doprostřed salonku, přímo mezi křesla, které se nabízejí k usazení. Zůstanu stát. Kdybych si teď dovolila zastavit, dorazilo by mě to. Na nohou mě drží jenom hrůza a odhodlání, nebo možná jenom hrůza. Přejdu po místnosti jednou, dvakrát, možná dokonce desetkrát, než se dveře otevřou a v nich… Vévoda. Pukrle je domě naštěstí zaryté natolik, že nad ním nemusím ani přemýšlet. Automaticky si přidržím sukni, pokrčím kolena a sklopím hlavu. Pohled se zvedat nenamáhám. Marně bych si teď mohla říkat, že Zerachiel by nikdy nikomu nedovolila vidět ji takhle. K smrti vystrašenou. Tvrdohlavě – pěkné slovo, výstižné – by pokračovala krok za krokem, dokud by nenašla řešení. Ale chladně modré oči, odměřená slova a tíživé vědomí toho, co vévoda ví, nemilosrdně napovídá tomu, že tahle situace nemá dobré řešení. Teď už ne. Když se odmlčí a dá mi prostor k odpovědi, ostře se nadechnu, ale nedostanu ze sebe jediné slovo. Tak trochu bezradným gestem mu pokynu k tubusu, který mu ostatně ráda podám, pokud bude chtít, ale především – především k němu natáhnu ruku s dopisem. Nemohu vévodovi nabídnout nic než pravdu. Přinejmenším u mě už schránku hledat nebude a… „R jako Ramiel,“ podaří se mi vydolovat slova ze semknutého hrdla. „On… To on má tu skřínku. Omlouvám se,“ přejde mi přes rty to zcela zbytečné slovo, protože i mně je bohužel jasné, že omluvy ničemu nepomůžou. Místo toho pokračuji adresou toho papírnictví. „Tam koupil tu obálku. Prodavač říkal, že tam nebyl poprvé, ale…“ nechám vyznít do prázdna. Je to málo. Strašlivě málo, ale… víc toho prostě nemám… | ||
| |||
| Verše: Útěk ze Zlatého města Hariel „Dobře, kolem zahrad.“ Kývne souhlasně Menachim, ale pak přeci jen znervózní, když zmíníš vaše rozdělení. „Ale… já v tom světě nikdy nebyla. Jak doptám? Já jsem s lidmi nikdy nemluvila. Jak vůbec najdu chrám a…“ Probleskne jí v očích panika. Ani ti to nedošlo. Pro tebe byl pohyb po světě smrtelníků prakticky stejný jako ve Zlatém městě. Znal si to tam. Věděl si, jak s nimi mluvit, jak jednat i kam jít. Tvá původní Menachim ten svět milovala a pohybovala se v něm stejně obratně jako ty. Ovšem tato Menachim, tam dole nikdy nebyla. Byl to pro ni neznámý svět, o kterém toho zatím nejspíš ani příliš neslyšela a když už, tak nic moc určitého. Přesto se tě tam rozhodla následovat, i když to pro ni byl skutečný skok do neznáma. Teď ti svírala pevně ruku, oči rozšířené strachem a napjatý výraz ve tváři.
„Ne, nestane. Určitě ne.“ Vydechla pak s jistou úlevou, když si ji ujistil, že tohle není něco, čeho by se měla bát. Nemáte ale času nazbyt. Máchnete křídly a vyrazíte přesně, jak si plánoval. Menším obloukem a pak kolem visutých zahrad a pak co možná nejmíň nápadně až k severovýchodní bráně.
Prolétáte nad Zlatým městem a skutečně, ulice jsou vylidněné. Několik z těch pár osob, které jdou pod vámi vzhlédne k nebi, na kterém letíte, ale nikdo vás nepronásleduje. Alespoň ne prozatím. Prolétáte kolem visutých zahrad. Jsou to malebné kousky zeleně v tomto městě. Rozmanité stromy, barevné květiny i místa k odpočinku, která nabízejí nerušený výhled na panorama Zlatého města. Skvost architektury, dalo by se říct. Tohle stejně jako vše ostatní necháváš za sebou. Svět lidí rozhodně nedosahuje mistrovství a umu obyvatel Zlatého města, ale možná jednou… pod správným vedením…
Už se blížíte k hranicím města a ty cítíš, jak se zlaté linie ve tvé kůži pomalu rozvibrovávají v odpovědi blížícímu se portálu. Stačí se jen soustředit a vyslat jednoduchou myšlenku, která jej otevře. Nic složitého. Ramiel musel mít pravdu, když tvrdil, že tvé povolení je stále ještě platné, jinak by se nic z tohoto nedělo. Přelétáte hradby lemující samotné Zlaté město, když zaslechneš za sebou hlas.
„Okamžitě zastavte! Jménem Tribunálu, zůstaňte na místě!“ Ohlédneš se a vidíš ji tam. Tři páry šedých křídel jsou rozepnuté do stran a kolem hlavy jí svítí zlatavá svatozář. Hnědé, rovné vlasy vlají ve větru, zatímco se vznáší pár desítek metrů od vás. Ne, není to Jehoel, ale rozhodně je to někdo vysoce postavený. Otočíš se a vidíš, že na druhé straně se už v mracích otevřela brána. Rotující tunel oblak, kterým stačí proletět a dostat se do světa smrtelníků. Je to už jen kousek… Takový kousek…
„Harieli!“ Špitne Menachim a nejistě na tebe pohlédne, zatímco letíte směrem k vašemu cíli. Zastavit se? Ano, ta možnost tu je, ale pak je ti jasné, co bude následovat. Najednou si začneš všímat, že mračny kolem vás začnou doslova probleskávat podivná světla mířící k otevřenému portálu. Nikdy si nic takového neviděl. Jako kdyby nějaká třetí síla tlačila na portál, aby se zavřel. Postava za vámi zastavila a její svatozář se rozzářila, paže vztyčené k nebi. Vibrace tvého tetování ještě zesílí a ty vidíš, jak se okraj průchodu pod vlivem té podivné energie rozzáří a kruh se začíná pomalu, ale jistě uzavírat. Vaše jediná cesta na svobodu...
Harut 
| ||
| |||
| Audience u vévody Vera De Lacey Jste před sídlem Essingtonů. Tvé šaty i vlasy jsou stále mokré, ale to je v tuhle chvíli něco, co tě trápí asi nejméně. Pobereš těch pár věcí, které si měla donést a mezi kterými však něco malého, zlatého chybí. Místo toho máš v rukou pouze zlatem zdobenou obálku. Chabá útěcha, ale aspoň něco.
Dojdeš ke dveřím, které už jsou otevřené. Služebnictvo vévody Essingtona nejspíše bude docela početné, protože u dveří tě už vítá menší zástup dobře oblečených sloužících. Pokud si to přeješ, pomohou ti z kabátu a odloží ho někam, aby uschnul. Musí se nechat, že po celou dobu zachovávají velmi distingované výrazy a ani nehnou brvou, zatímco z tvých šatů kape sem tam voda na tmavě rudý koberec.
Je to poprvé, co v tomto sídle jsi. Je opravdu rozlehlé. Vstupní hala je velmi prostorná a naproti tobě jsou hned dvě ramena masivního dřevěného schodiště, které se táhne do prvního patra, ve kterém přechází v galerii. Zábradlí je umně vyřezávané a většina dřeva zde je ve velmi tmavých až černých barvách doplněných barevnými koberci, které leží na naleštěných parketách. Ačkoliv je hala před tebou velmi rozlehlá, díky tmavým barvám vše působí poněkud ponuře.
„Tudy, lady.“ Ukáže ti jeden z komořích ve zdobeném livreji a vede tě po jedné ze stran schodiště do prvního patra. Všímáš si spousty obrazů, ze kterých na tebe hledí tváře, které nepoznáváš. Jsou nějaké z nich podobné vévodovi? Možná pár takových by si našla, ale nemáš čas se příliš rozhlížet kolem. Sluha otevře jedny z ebenově černých dveří a nechá tě vejít do místnosti.
Na zemi jsou koberce s ornamenty, jistě dovezené z provincií. Je zde několik křesel potažených lesklou kůží a pár stolků a komod. Goticky lomená okna jsou lemovaná těžkými tmavými závěsy a místnost osvětluje několik vysokých lamp a rozložitých lustrů. Ve vzduchu je cítit tabák a sladká vůně koňaku. Rozhodně to nepůsobí jako místo, kde se potkávají dámy na odpolední čaj.
Prozatím tu jsi ale sama. Čekáš. Minutu, dvě… Deset. Než se dveře otevřou a v nich uvidíš jeho. Je to vévoda. Je oblečený do padnoucího obleku s vestou a v ruce má svou hůlku se stříbrnou hlavicí ve tvaru orla. Stojí vzpřímeně, ale všimneš si, že ve tváři je poněkud pobledlý. Rozhodně nevypadá, jako kdyby byl před pár dny na pokraji smrti.
„Dobrý večer, lady De Lacey.“ Pronese odměřeně a sjede tě lehce hodnotícím pohledem, než vykročí do místnosti, aby za ním služebnictvo chvatně zavřelo dveře. Ač ve dveřích působil, že se skoro plně zotavil, ale teď, když jde, vidíš, jak se opírá o hůlku a viditelně mu pohyb způsobuje bolest, ačkoliv se to snaží na sobě nedávat znát. Dojde k jednomu z křesel a těžce se do něj posadí. Hůlku nechává ve své ruce a opře ji o stranu křesla
„Omlouvám se, že nepostojím. Vaše návštěva je ale dost… nečekaná.“ Zabodne do tebe svůj chladný pohled stejně jako tehdy ve vzducholodi. „Mohu vědět, proč tohle setkání nemohlo počkat a tak… ehm, tvrdohlavě jste na něm trvala?“ Chvíli to vypadalo, že chce zvolit jiné slovo, ale nakonec se vydal ne zrovna společensky nejkulantnější cestou. „Doufám alespoň, že pro mě máte vše, na čem jsme se domluvili. Slečna Hall mi řekla, že ano.“ Neznatelně přimhouří oči a opět si tě jimi krátce přeměří od hlavy až k patě.
| ||
| |||
 | Jiskra Tentokrát se Fernby přepočítal, nehodlám tu sedět jako zakletá princezna ve věži a vzdychat nad svým těžkým osudem. Pokud mě mají najít, musím tomu jít naproti. Musím udělat všechno, abych se odsud dostala. Odmítám se smířit s představou, že příštích několik měsíců strávím jako Fernsbyho... Cokoliv. Nechce se mi na to ani pomyslet. Všechno jídlo sním a poctivě ho prolévám čajem bez ohledu na to jak moc je mi potom těžko. Nechám si jen poslední zbytek čaje odlitý v hrníčku, ostatně s prázdnou konvicí mám zcela jiné úmysly.
| ||
| |||
| Čerstvý vzduch Delilah Blair Flanagan Jakkoliv současná situace připomíná tu minulou, je v mnoha ohledech jiná. Ty jsi jiná. Rozhodně nehodláš čekat na to, až se to vše nějak přežene. Ne, chceš být připravená, až se vyskytne vhodná příležitost. Cokoliv, čeho by si mohla využít.
Jídlo není špatné. Sice nedosahuje kvalit kuchyně v Alexandrově domácnosti, ale také se rozhodně nedá zařadit bok po boku s jídlem v sanatoriu. Pokud se tomu tedy dalo říkat jídlo. Sníš vše. Doslova to do sebe silou nacpeš, vědoma si toho, že tentokrát si nemůžeš dovolit zeslábnout jako před tím. Cítíš, jak je ti z jídla těžko, ale je to dobrý pocit, lepší než hlad.
Upravíš si svůj malý koutek v zaprášené půdě, jak to jen se dvěma dekami jde. Je to poněkud žalostný pohled, ze kterého by stará Delilah byla zoufalá, ale ty už sis něčím prošla, takže tě to jen tak hravě nerozhodí. Okovy zachrastí, jak se snažíš zjistit jejich pevnost a také dosah. Ani jedno zjištění není příliš uspokojivé. Rozhodně to nevypadá, že by chtěly v blízké době povolit a také nejsou dostatečně volné na to, aby ses třeba pokusila nohu jimi protáhnout. Zároveň řetěz také není zrovna dlouhý, takže se nedostaneš k ničemu významnějšímu v tomto pokoji, jako je třeba okno, či dveře. Fernsby nenechal ani tohle náhodě.
Prohlížíš si své okolí a zvažuješ možnosti. Nehodláš tu jen tak shnít a čekat na toho prokletého muže. Z ulice se sem prakticky nic za zvuky nenese. Jen záře za oknem už nabrala ohnivý odstín zapadajícího slunce a paprsky procházející oknem se o něco posunuly. To okno… Sleduješ jednu ze dvou cest ven a rozhodneš se něco zkusit. Alespoň něco…
Vezmeš talíř, zamíříš a mrštíš jím směrem k oknu.
*Cink*
Odskočí plechový talíř odražený od stěny a dopadne na zem, kde se chvíli točí jako káča, než se tiše překlopí a zůstane mimo tvůj dosah.
Konvice…
*Cink*
Tentokrát zasáhneš rám okna, ale ačkoliv se sklo krátce rozdrnčí, nevysype se. Konvice s kovovým bouchnutím dopadne na zem a odkutálí kamsi do zaprášeného rohu místnosti. Začínají ti docházet věci ve tvém dosahu, které by si mohla ještě použít. Vlastně zde zůstává už jen židle a stůl…
Vezmeš židli, na které si před tím seděla a dojdeš co možná nejblíže oknu, jak ti to jen řetěz dovolí. Je ti jasné, že tohle je tvá poslední šance, pokud se tedy nepokusíš rozštípat stůl. Židle je rozhodně těžší než plechové nádobí, ale za to je větší a šance na to, že rozbije okno tím pádem také roste. Jen se trefit. Napřáhneš se a vší silou, jakou jen ti tvé stále poněkud zesláblé, tělo dovolí, vrhneš židli na okno.
*Křach*
Ozve se zvuk rozbitého skla a sypajících se střepů. Část okna se vysklila a do místnosti zavanul svěží vítr, který v sobě nesl slabou vůni moře a vlhkost typickou pro blížící se déšť. Když se zaposloucháš do zvuků ulice, slyšíš je tlumeně, ale jsou tam. Sem tam projede nějaký kočár a ozve se šum, který značí, že nejste v naprosto opuštěné části města. Zároveň ale s tím, jak nasloucháš, slyšíš, jako kdyby se nějaké kroky chvatně blížily po schodech nahoru.
| ||
| |||
 | Verše: Mnohá nikdy a pár naposled "Na černo jsem opravdu nikdy odcházet nemusel," opáčím s jistou drobnou stopou vzpurnosti, za kterou je mi vzápětí trapno. Mít v sobě víc Ramielova sklonu k rebelii, bylo by to lepší pro nás všechny. Nebylo to správné, mohl bych dodat, kdybych se chtěl dorazit, a případně něco o pravidlech, která mívají svůj smysl, ale jádro myšlenky je ve skutečnosti v tom nemusel. Měl jsem dost příležitostí k cestám mezi lidi, takže nutkání hledat si další mě nepopadalo. Kdybych k sobě měl být upřímný, přiznal bych si, že bez nich by se ledacos mělo jinak. "Ale to nevadí. Takhle jasné," a Menachim nepochybně také, protože Ramiel má pozoruhodný talent vkládat do řeči věty, které zrychlují tep a všem jeho varováním dodají punc opravdovosti, odsouvají stesky na později a živí odhodlání. "Nenecháme se chytit. A kdyby, získáš tou naší chabou historkou alespoň nějaký čas k dobru." V duchu pořád ještě tajně doufám, že bychom nikomu za skutečný výslech nestáli - stejně jako teď jsme za něj nestáli - mohl bych být v hierarchii Města i níž, ale ne o moc... ale ono už je to více o tom, co bych kde mohl povídat, že? Svědectví o věcech, ke kterým jsem se připletl, mi dává nějakou novou, ošklivou moc, o kterou nestojím já ani oni, ale stalo se a vrátit to nejde. Poslední pohled na rozloučenou, jen si to nech, Ramieli, nikdo to nemá rád, protože najednou je potřeba shrnout všechno, co se nestačilo říct, do jediného gesta. Ještě se potkáme! Pak se možná dočkáš vřelejších díků, než bys rád. Zvláštní, nová pevnost v Menachim je skvělá, přesvědčování takhle po cestě, jestli bychom si přeci jenom nestačili zalétnout domů nebo rozloučit se s přítelkyní, jsem se bál; ale nic takového. Nevím, jestli je na tom jako já tak moc, aby kus z ní nevěřil tomu všemu, protože tohle je Zlaté město, nebo nové perspektivy přijala se snadností, jaké se dožadují, a teď je celá z jednoho kusu. Probrat to můžeme pak. "Tak do toho," hlesnu jenom. "Žádný nápadný spěch. Ulice byly poloprázdné," a teď už víme proč a slova o tom, že Zlaté město nebere zajatce, nabývají na významu. "To se nám hodí. Vezmeme to kolem Visutých zahrad," ukážu rukou k místům, které sama dobře zná, když se rozhodnu udělat malý oblouk, ať se trochu smaže dojem, že odlétáme přímo odsud. Ale pak už vylétáme a s každým mávnutím křídel se snažím nabrat trajektorii dost rozumnou, aby to bylo jenom prolétáme okolo, z čiré zvědavosti a nebo náhodou, spíš než odlétáme z. "Kdybychom se po průletu rozdělili, na Damašek se doptáš, lidé tě navedou," povídám jí ještě, zatímco nabíráme výšku, "mohli bychom si nechat vzkaz třeba v chrámu." Protože pevnější a stálejší stavba se většinou v celém městě nenajde; ale takové objevy Menachim teprve čekají. "Ale to se nestane," ujistím ji ještě a snažím se nezrychlit příliš, očima pátrám po obloze i na zemi, hledám cokoli podezřelého. Zdržovat se pěší chůzí už nechci riskovat, létání nad městem není zase taková rarita... Zdvihnu hlavu a namlouvám si, že bránu rozeznávám už na tu dálku. Zvláštní, nikdy dřív mi nepřišlo Město tak velké. Tetování na svých rukou teď vnímám se zvláštní intenzitou. Měl bych se možná ještě snažit naposledy rozhlédnout, vtřebat na poslední chvíli všechno to, co mi bude chybět a co nepochybně budeme postrádat, ale... milost našeho Pána jde s námi a Město samé mi teď připadá podivně mrtvé, jeden velký hřbitov bez budoucnosti a lesku... Pryč s tím, takhle přemýšlet nechci. Vrátil jsem se pro Menachim, ta odlétá se mnou. Horší chvíli na skládání obrazů skutečnosti bych si vybrat snad ani nemohl. Ohlédnu se letmo po mohutné budově Tribunálu. Stále je příliš blízko, jako by z jejího stínu ani nebylo možné uniknout. Podivná Ramielova dýka je další věcí, která mi někdy později nedá spát. Teď jen mávnout křídly a znovu, připomenout si alespoň trochu nekonečnou radost z létání, ať se otřepe tíha ve svalech a můžu se nadechnout volněji. Pousmání pro Menachim a potěšení z odlesků světla na jejích křídlech. Všechno bude v pořádku. I když nemůže už nikdy. Stejně bude! | ||
| |||
| V sedm večer Zamrkám. Prsty se bezděčně dotknu krku, jako bych tam něco hledala, ale – Nic. Byl to jenom sen. Jako všechno ostatní. Chvíli jenom stojím v dešti. Trvá mi odpoutat se od vzpomínek Zerachiel, paní krve, jak ji nebo možná mě nazval Ramiel. Hledala jsem ho, dochází mi. A ptát se kolemjdoucích, jestli neviděli někoho vysokého s modrýma očima, opravdu není vhodný způsob, jak ho najít. Hnalo mě zoufalství. Až podivuhodně pomalu si uvědomuji chlad, který mi prosakuje oblečením a zakusuje se mi do kůže. Nepřipadá mi… opravdový. Vlastně mi v té chvíli nepřipadá opravdové nic – ošklivé vysoké domy, ocelově šedá mračna, smrtelníci oblečení v podivně uhlazených vestách a šatech stahujících figuru, deštníky v jejich rukách… Celé tohle město mi nepřipadá opravdové. A pak mi to dojde – blázním. Ramena mi poskočí zvláštním přiškrceným zvukem, jako bych se chtěla rozesmát a zároveň rozplakat. Navzdory tomu, že jsem potkala Ramiela, navzdory jeho dopisu a jménu, kterém v němu použil, si to nedokážu v hlavě poskládat. Nedává to smysl, nic z toho nedává smysl. A pak se pohnu dřív, než mi zcela dojde, kde to jsem a proč, co tady dělám. Co nejrychleji se rozeběhnu ke kočáru. Ani pohled Thomasovi neoplatím, jenom se vyhoupnu do kočáru a konečně se schovám před studeným deštěm. Ano, ano, tohle počasí nám být čert dlužen, pod to se klidně podepíšu, i když dáma by se takhle vyjadřovat neměla. Zády se zapřu do sedačky a vydechnu. Nad tím rozumným návrhem vrátit se domů a převléct se zavrtím hlavou. Nemám na to čas. Pohled na hodinky mě v tom jenom utvrdí a – „… musím k vévodovi Essingtonovi,“ vypadne ze mě bezmyšlenkovitě. „Opravdu. Nemůžu přijít pozdě. Ne, opravdu ne. Nebude to na dlouho. Jenom mu… něco předám…“ opřu se hlavou o rám okénka a zavřu oči. „Jak se tahle ulice jmenuje…?“ Ne v tu chvíli mě opravdu netrápí mokré oblečení ani zničený účes, to všechno mi začne docházet, až když se kočár rozjede správným směrem. Přinutím se napřímit. Roztřesenými prsty si rozepnu vycházkový kabátec, který se teď na večer stejně nehodí a spršku si odnesl nejhůře ze všech. Šaty pod ním se pokusím urovnat a v duchu zalituji, že Zerachiel nebyla andělem ohně nebo páry, to by se teď hodilo. Z vlasů si vypletu klobouk, ozdoby a spustím si je volné na ramena. Naivně doufám, že by teď ještě stačily uschnout, ale tu chvíli jim dopřeji, než si je stáhnu na záda a aspoň ty nejhorší prameny poslepu zachytím v copánku. Škoda, že tu není zrcadlo… nebo bohudík, něco mi říká, že vypadám jako zmoklé kotě. „Budu za chvíli zpátky,“ hlesnu k Thomasovi. Pochybuji, že by na mě vévoda zavolal strážníky rovnou, dělat takové scény u sebe doma jistě nemá zapotřebí, spíše… spíše přijdou k nám. Jakmile mu řeknu, co se stalo se skřínkou, pošle mě pryč a pak jim to všechno řekne. Budu muset vymyslet, co dál. Vracet už bych se asi neměla, možná by mě Thomas mohl odvést někam pryč. Krátce o něj zavadím pohledem, než se přinutím usmát a jemně kývnu. Počkej tu na mě. Tubus vezmu pod paži, zlatou obálku stisknu mezi prsty a rychlým krokem vykročím k domu. Alespoň to budu mít rychle za sebou… a pak… pak se uvidí. | ||
| |||
| Verše: Hlášení Mitzrael Harut vás oba pozorně sleduje, zatímco se nekompletní zrcadlo dál vznáší ve vzduchu a pomalu otáčí. Při tvých slovech o tom, čeho si byl dole svědkem si všimneš, jak jí zacuká obočí a semkne rty. Není to rozhodně výraz, který by značil to, že by něco takového slyšela poprvé v životě. Rozhodně ale nevypadá novinkami nadšena. A tvé hlášení ještě nekončíš. Padne jméno padlého. Lucifer. A tentokrát vidíš, jak překvapeně párkrát mrkne a přimhouří oči, ale stále ještě není čas na otázky. Pokračuješ. Rozhodně nejsi šťastný z toho, že jste selhali a nedonesli zpět na Nebesa všechny kusy Zrcadla. Ač těžce zraněný, stále si ochoten se opět vrhnout dolů a úkol dokončit. Domluvíš a rozhostí se ticho. Cassiel má pohled sklopený k zemi a Harut chvíli vypadá, že chce něco říct, než se zase nadechne a zamyslí. Je patrné, že tohle rozhodně nečekala. Rychle se rozhlédne kolem vás, než přeci jen promluví.
„Vidím, že se za tu krátkou dobu stalo hodně věcí, Mitzraeli. Hodně závažných věcí. Tohle hlášení budeš muset přednést na vyšších místech. A to urychleně. Rozhodně tě teď nikam nebudu posílat. Zrcadlo muselo být na jednom místě. Bylo rozbito tam, v Babylónské věži a pokud tam ty kusy nejsou, musí je mít… někdo jiný.“ Sklouzne k očima ke Cassiel, která na sobě ucítí její pohled a poplašeně vzhlédne. Chybí ji tvá jistota a rozhodnost. Vypadá spíše jako zvíře, které někdo zahnal do kouta. „Omlouvám se ctěná Harut, ale skutečně tam nic dalšího nebylo. Nebyla jsem schopná…“ Pozvednutá ruka Harut zastaví její další slova a kupole kolem vás se začne od vrcholku rozpouštět jako kdyby po ní stékaly světélkující kapky vody.
„Teď ne. Následujte mě. Musíme do sídla Tribunálu. Hned. Budou si tam s vámi…“
Tvrdý návrat Jacob White „…chtít promluvit? Vážně? Já bych ho prostě zabil a bylo by to. Je nebezpečný a ještě k tomu od policie. To přitáhne problémy.“ Slyšíš i přes pištění v uších hlas, který nejprve nepoznáváš. Ne není to Lucifer a ani nikdo ze Zlatého města, ale… Začínáš si uvědomovat, kým ve skutečnosti jsi. Ležíš na studené zemi. Hlava ti třeští a ze spánku vystřeluje ostrá bolest. Máš problém zaostřit, ale vidíš… podlahu. Kamennou podlahu, na které se kolem tvé hlavy rozlévá rudá kaluž. Chvíli ti přijde, že to jsou jen mžitky před očima, ale pak si uvědomíš, že se ta rudá louže skutečně sem tam zlatě zaleskne.
Vidíš dvojici nohou a když se přetočíš, uvidíš dvě postavy tyčící se nedaleko tebe. Jedna rozložitá s holou hlavou a druhá vysoká v dlouhém plášti a se zafačovaným obličejem. „Hmm, cože? Je vzhůru?“ Otočí se na tebe tvůj starý známý a tobě dojde, že ačkoliv cítíš ruce, tak jimi nemůžeš pohnout. Máš je svázané za zády, ale nohy ti nechali volné. Alespoň prozatím.
„No podívejme se, kdopak se nám to tady probudil. Prašivej policejní pes!“ Kopne tě do břicha Alexej. „Tak co? Jak se ti to líbí, když se karta obrátila? Hmm?!“ Další kopnutí. „Nevěděl jsem, že policie zaměstnává i takové zrůdy!“ Vyprskne popuzeně, zatímco ten druhý muž tam dál stojí, prakticky nehnutě, a tiše celé tohle představení sleduje.
| ||
| |||
| Verše: Za svobodou Hariel „Tak to se jí drž.“ Usměje se na vás dva Ramiel a souhlasně pokývá hlavou. Všimneš si, že Menachim jen trochu zrudnou tváře, ale nic nedodává. Pohledem těká mezi vámi, zatímco si s Ramielem ujasňujete plán útěku.
"Je vidět, že jsi ze Zlatého města nikdy neodcházel… na černo, jak se říká. Nebude to problém. Tvůj klíč jako vždy aktivuje bránu, jakmile se dostatečně přiblížíš. Projít vás pak může klidně víc. A to nemyslím, jen vás dva. Pozor na to. Nemusíte se nikde protahovat. Bude to jako vždy. Čistý průlet. Nic víc. Pokud se tedy nic nezkomplikuje, ale snad ne. Musíte se snažit být nenápadní. To, že byla brána aktivovaná, budou vědět a stejně tak to, kdo jí prolétá.“ Sledují vás vážným pohledem jeho ledově modré oči. „Tohle bude s největší pravděpodobností naposled, co nebeskou bránu použijete. Po tomto už se zpátky nedostanete. Zlaté město nebere zajatce.“ Skloní pohled k dýce na jejímž ostří dohořívají runy, a která vám zajistila cestu ven. Protočí ji v ruce a rychlým, skoro postřehnutelným pohybem zase schová.
„Hmm, děkuji. Rád bych věřil, že tahle historka v případě, že vás chytí zabere, ale nemyslete si. Zlaté město má plno jiných možností, jak z vás ty informace dostat, spíše než se vás slušně ptát, takže… Nenechte se chytit!“ Kývne rozhodně.
„Dobře, nenecháme. Děkujeme… ať jsi, kdo si. Nezapomeneme na tebe.“ Věnuje mu Menachim vděčný úsměv, po kterém na vás jen Ramiel mávne, aby vás popohnal.
„Jistě, jistě… Tak si pospěšte. Nesnáším loučení.“ Šeptne na oko podrážděně, ale rty má roztažené do křivého úsměvu, se kterým o pár kroků ustoupí, aby vám udělal prostor. Vyskočíš na okno a tvá křídla se roztáhnou v mírném vánku, který i dnes ovívá Zlaté město a jeho široké ulice. Shlídneš na Menachim, která vypadá jako vždy a při tom ti v jejích očích přijde něco nového. Možná ta jiskra v očích je jiná. Možná ten výraz tváře. Nevypadá, že by o tom teď pochybovala a nebo snad litovala. To, že opouštíte svůj domov. Zlaté město. Ostatně tato nová Menachim tohle místo až tak dobře nezná. To pro tebe je to mnohem těžší krok do neznáma. Po zkáze Babylónu ale není až tak těžké jej udělat.
„Ano.“ Pousměje se na tebe a s tvou pomocí se vyhoupne přes parapet. Rozepne dvojici plavých křídel a stejně jako ty vzlétne. Vznášíte se u jednoho z křídel Tribunálu. Nevidíte v tuhle chvíli nikoho v dosahu, ale to se může každým okamžikem změnit. Vysoké okno za vámi se tiše zavře a ty si všimneš, že ač na první pohled působilo průhledně, není z venku dovnitř pořádně vidět. „Tak kam, Harieli?“ Menachim na tebe tázavě hledí a čeká.
Víš, kudy letět, případně jít. Otázkou je, která z možností bude méně nápadná a zda vám tiká čas? To je těžké odhadnout, ale je ti jasné, že se odtud musíte dostat, protože teď už není v sázce jen tvůj život, ale i o život Menachim a stejně tak i toho černovlasého muže, kterému vděčíte za možnost se alespoň pokusit dostat na svobodu.
| ||
