Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Slib Hariel Letíte. Nabíráte rychlost, zatímco se k vaším uším nese ženský hlas. Na výzvy k zastavení nedbáte. Je vám jasné, že se odtud musíte dostat, protože pokud měl Ramiel pravdu, nečekalo by vás nic pěkného. Okno do světa smrtelníků se blíží, ale uzavírá se. Je ti jasné, že to jen tak nestihnete.
Natáhneš tedy svou vůli k síle větru kolem, který poslechne tvé volání jako již mnohokrát dříve. Najednou ucítíte silný poryv větru v křídlech, který vás popožene vpřed a zrychlí. Už jen kousek. Tetování ve tvé kůži doslova drnčí v ozvěně toho, jak se děje cosi nepřirozeného s portálem. Menachim se dostane před tebe a vletí do portálu. Ty ji následuješ.
Obklopí vás tunel mraků, kterým probleskují záblesky. Skoro jako kdyby všude kolem vás zuřila bouře. Co je ale horší je, že se rychle zavírá i s vámi uvnitř. Tunelem opět projede vlna blesků na všech stranách a najednou jako kdyby se vytratila gravitace. Ano, tenhle moment nastává i při běžném průletu, když překračujete hranici mezi světy, ale tentokrát nemizí. Jakkoliv máváš křídly, stává se z letu spíše nekoordinovaný pád.
Vidíš, jak Menachim je na tom podobně. Padáte. Natahuje k tobě ruku, ale ani jeden nemáte, jak se k tomu druhému dostat. Tunel se opět zúží, opět… a pak se mraky semknou kolem vás a tvým tělem projede elektrický výboj, který tě ochromí.
Uvědomuješ si, že padáš. Vítr ti sviští v uších a nad sebou máš oblohu kterou z části pokrývají roztrhané bouřkové mraky, ale na zbytku je blankytně modrá. Na poslední chvíli máchneš alespoň nějak brnícími křídly, aby si zmírnil svůj pád. I tak ale dopadneš tvrdě na zem. Samotný pád ti neublíží, ale cítíš se otřesený. Ležíš mezi stébly trávy, která se ti vlní kolem hlavy a naproti modré obloze se něco pomalu snáší. Už to rozeznáváš. Jsou to světlá, krémově zbarvená peříčka. Snáší se všude kolem tebe jako sněhové vločky. A tobě dochází jediné… Jsi tu sám…
Přerušená konverzace Benedikt Tskilekwa
Vidíš, jak se ti před očima mihne další peříčko. Tentokrát obyčejné šedé. Rozostřený obrys siluety za ním se pohne a ucítíš dotyk na rameni. Stojíte na ulici. Stále před domem, který ti je tak nepříjemně povědomý. On.. ano, tam máte bydlet. S Vratislawem. Tam máte pronajatý byt, ke kterému šel před chvíli tvůj přítel hledat klíče. Tedy, bylo to před chvílí?
„… vám něco?“ Zatřese s tebou ta ruka. „Hej, prober se!“ Nakloní se k tobě mužská tvář. Ty ledově modré oči ihned poznáváš. Vyprovázeli tě i Menachim na vaší cestě ze Zlatého města. „Zatraceně, vnímáš?“ Sykne a luskne ti u hlavy párkrát prsty. Je to Barlow. Tvůj soused. A zároveň jakoby to byl ten muž tam v sídle Tribunálu. A ty jsi… Opět Benediktem. Studentem a jedním z miliónů obyvatel Jeruzaléma. Nikým jiným. A nebo snad…?
| ||
| |||
| Plýtvání Jacob White Na rozraženém spánku cítíš horkost a lepkavý pocit, jak ti z něj nadále vytéká krev. Je zvláštní, dívat se na ni a vidět sem tam ty podivné zlaté odlesky, které rozhodně nepatří k lidské krvi. Co přesně se to s tebou stalo? Jak by tohle dokázala věda vysvětlit? Těžko říci. Rozhodně tvá krev ale připomínala tu, kterou si dnes už viděl. Stejně se leskly kapky krve ve vzducholodi, které tě neomylně dovedly k Elize.
„Ah, jistě… to jste moc rádi.“ Skloní se k tobě Alexej a chytne tě za vlasy, aby tě za ně bolestivě vytáhl do sedu. Když je tak blízko tebe, vidíš, jak má pocuchaný obličej díky tvým předchozím zásahům. Jeho oděv je také mokrý a kromě deště, který dnes skrápěl Jeruzalém, připomenul ještě vaše vodní hrátky tam kdesi ve sklepu patřícímu tajné policii. Myšlenky se rozběhnou a začnou rekapitulovat minulé události, které se netýkaly Zlatého města. Ano, došli jste sem. Nezamknul si a předal zprávu se žádostí o zásah, pokud se zavčasu neozveš. Otázkou ovšem je, jak dlouho bude Edgar vyčkávat a kdy vydá patřičné rozkazy. Pro tebe to může každá minuta znamenat potenciální rozdíl mezi životem a smrtí.
„Ale no tak, no tak… účel světí prostředky. Není to ostatně heslem vás psů?“ Ušklíbne se Alexej a ohlédne se přes rameno na zafačovaného muže stojícího pár metrů od vás. Nadále vás sleduje a nic neříká. Z jeho skryté tváře je těžké poznat, jestli se ho ta slova nějak dotkla, nebo zda vůbec vyvolala nějakou reakci.
Emotivní reakci naopak vyvolala tvoje další slova u Alexeje. Stihneš domluvit. Ano, řekneš vše. Dokonce i poté, co zmíníš Alexejovu matku, se nic neděje. Alespoň pár vteřin. Doslova můžeš vidět v jeho malých očkách, jak tvá slova vyhodnocuje a v moment, kdy mu vše dojde, se jeho tvář zkřiví do naštvaného šklebu. Napřáhne se a pak se ti zatmí před očima. Už zase ležíš na podlaze pliveš krev na kamennou dlažbu před tebou. Kdy se to stalo? V jedno chvíli si vratce seděl a teď… Máš pocit, že ti pár chybí pár okamžiků života.
Sípavě se nadechneš, aby ti vzápětí všechen vzduch z plic vyrazilo další kopnutí a pak další a další. Vypadá to, že Alexej je na svou mámu citlivý. „Ty… zkurvenej… hajzle!“ S každým slovem cítíš, další kopnutí. Tělem ti projíždí vlny bolesti, které už se vzájemně slévají jedna v druhou. Prázdný žaludek se ti obrátí a ty vyplivneš jen další krev a sliny. Najednou to konečně přestane. Svalíš se na záda a lapáš marně po dechu. Svět je podivně zahalený v mlze. Máš vyražený dech, takže to chvíli trvá, než se ti podaří se přeci jen dlouze nadechnout. Vidíš, jak u Alexeje stojí zafačovaný muž a drží ho za paži.
„Nech mě být! Nesahej na mě zrůdo! Toho zkurvysyna zabiju! Slyšíš mě?!“ Prská na něj přes napuchlý ret Alexej viditelně rozzlobený. Ne, rozzlobený ne, už doslova nasraný. Osoba vedle něj jen lehce pohne hlavou a pustí jeho paži, ale jinak je tiše. Jeho oči vystupující mezi obvazy sklouznou z Alexeje na tebe a chvíli tě jen pozorují.
„Ne, k ničemu nám není. Můžu ho zabít! Krev si vezmeme pak. Už tak nám tu zasvinil podlahu. Takový plýtvání.… Ne, nepočkáme! Tebe se nikdo na nic neptal. Nevelíš tu!“ Oboří se Alexej na muže stojícího vedle něj, ačkoliv ten za celou dobu neřekl jediné slovo. „Tohle není tvoje starost!“ Otočí se naproti němu a výhrůžně narovná v zádech. Vysocí jsou zhruba stejně, ale Alexej je v ramenou dvakrát takový než ten vytáhlý tmavovlasý muž. Ten ale neustupuje. Jen se na něj otočí opět s tím svým obvazy krytým výrazem.
| ||
| |||
| Nedodržená dohoda Vera De Lacey Vévoda tě pozorně, ačkoliv lehce unaveně sleduje. Jeho otázky jsou nepříjemné, ale tak nějak se daly čekat. Místo odpovědi se ale raději chvatně natáhneš po tubusu, který mu podáš společně i se zlacenou obálkou. Vévodovo tmavé obočí se jen tázavě svraští, ale věci si od tebe převezme. Nevstává. Tubus prozatím položí vedle sebe na stolek. Zatímco otočí obálku mezi prsty a kmitne pohledem mezi ní a tebou. Stále nic neříká, ale v jeho očích vidíš jistou nedůvěru.
„Doufám, že tohle není nějaký pokus o vydírání.“ Zamručí nakonec, hledíc na tebe přísně, než si prohlédne samotnou obálku a to, co je na ní napsané. Lehce nakloní hlavu na stranu, ale nic dalšího nedodává, než konečně přeci jen otevře obálku a vytáhne list dopisního papíru. Tvého dopisního papíru. Jako ve zpomaleném záběru jej rozloží a začte se do jeho strohého obsahu.
Vidíš, jak jeho obočí zacuká a oči párkrát zamrkají. Čte to celé až nezvykle dlouho. Možná to celé čte víckrát. Mezi vámi se zatím rozhostí tíživé ticho, které nakonec protneš ty. Vévoda ještě chvíli nic neříká, než dopis prudce odloží na stolek vedle sebe pod rozsvícenou lampu. V jejím hřejivém světle si můžeš všimnout, že okraje papíru jsou nově lehce pomačkané.
„Takže…“ Zhluboka se nadechne a opře si spletené prsty rukou o rty v soustředěném gestu. Působí na první pohled klidně, ale máš pocit, jako kdyby v něm cosi vřelo. Snad možná jeho vlastní krev.
„… co mi k tomu řeknete? Jak vám můžu věřit, že tohle celé není jen nějaký prachsprostý komplot?! Tu skříňku jste měla. To vím moc dobře a rozhodla jste se si ji nechat jen proto, aby si pro ni ten… ten… mohl přijít?“ Do jeho řeči začíná probublává vztek a prsty pevně sevře kolem křídel a spárů stříbrné orlice na své hůlce. Párkrát se zhluboka nadechne, přičemž mu unikne bolestivé syknutí, ale vypadá to, že se díky tomu vztek zanořil zase pod hladinu chladného vystupování.
„Kdybyste tu skřínku předala mému člověku přesně, jak jsme se domluvili, nemuselo se nic z tohoto stát…“ Evidentně ti říká věci, které sama moc dobře víš, ale slyšet je takto od něj, je dosti nepříjemné.
„Takže, chci slyšet celou verzi tohoto příběhu. Prosím, lady. Hned!“ Direktivní tón, pevně semknuté rty a gesto, kterým tě vybídl, aby ses posadila do křesla naproti němu. Najednou začíná být docela jasné, jak někdo tak mladý může zasedat v Radě Sedmi a nenechat se semlít politikou a vlivem ostatních.
„A nevynechejte jediný detail. Jde vám o hodně, lady De Lacey.“ Místo toho, aby se pohodlně opřel do křesla, nakloní se vpřed a pozorně se na tebe zahledí, evidentně čekajíc na tvá další slova.
| ||
| |||
 | Verše: Na křídlech větru "Tím se vůbec netrap," pokusím se rychlým úsměvem utišit vyplašená slova. "Pokud by něco takového nastalo, měla bys čas a klid na všechno přijít. Lidé jsou v pořádku... stačí je chvíli pozorovat a zvládneš zapadnout." Nebudu jí povídat, že má pro jednání s nimi vlohy, snažím si pořád dokola a do úmoru připomínat, že je to nová Menachim a začali jsme znovu - tohle zrovna mají lidé o hodně jednodušší, když se mohou odkazovat na dědictví po předcích. Na druhou stranu, tolikrát už jsem byl svědkem, že se otcové se svými syny zvládli odcizit snad hůř, než kdy rozhádaní přátelé... "Ve skutečnosti nečekám, že by se to mohlo stát," ale kdybys jen tušila, jak teď lituji, že jsme si nějaké podobné místo na předávání vzkazů nedomluvili s Nuriel. Alespoň Ramiel že nás odkázal na konkrétní město. "To jen že svět je veliké místo a hledat v něm naslepo -" Konečně. "Blížíme se," hlesnu. "Začni zrychlovat a drž se blízko." Nezdá se, že by tu někde v skrytu čekal zástup uprchlíků na svou příležitost protáhnout se portálem s námi - už jsem se málem obával, že Ramiel narážel na něco konkrétního. Ale řešit bych to stejně nemohl, ani nechci. Soustředím se skrze svá tetování a nesčetněkrát opakované, důvěrně známé pokyny, všechno zřejmě vychází... A v hrudi se mi svírá něčím, co ke svému úžasu, v nějaké nepatrné chvíli, při pohledu na panorama Zlatého města, touhle denní dobou zvlášť jemně prosvítajícího andělským svitem, pochopím jako stesk. Opravdu je to naposledy. Bylo by zatraceně snadné se mu poddat, okázale si zatruchlit a propadat lítosti nad ztraceným domovem, až by trnula křídla a váznul dech - a tak to odložím na někdy jindy, až bude čas a chuť a třeba nějaké vhodné výročí, a jenom se dál soustředím na portál před námi. Všechno je v pořádku, nakonec se ven dostaneme naprosto hladce. Všechno je v pořádku. Proč by nebylo, nestáli jsme za pozornost. Všechno je - Jednoznačný pokyn mi z krve udělá želatinu, ze žaludku tuhý uzel hluboko zakořeněné nemožnosti nevyslyšet rozkaz, z křídel zbytečný kus hadru. Nemohu neposlechnout někoho, jako je ona. Nesmím, to nejde... "Zrychli," houknu stroze k Menachim. "Neohlížej se. Soustřeď se na udržení směru. Popoženu nás." S posledními slovy už sbírám moc větru kolem nás. Netroufl bych si přímo vyrazit proti trojkřídlé. Jistota neúspěchu je značná, každá buňka mého těla s takovou možností hluboce nesouhlasí, příliš snadno by to mohlo sklouznout k něčemu, co se podobá boji. Ne, já teď potřebuju hrubou sílu bez jakýchkoli fines pro nás, vítr v jeho čiré, přirozené podobě. Jen o to se snažím, abych nám neudeřil do křídel plnou silou od první chvíle, aby to Menachim, nezvyklou na něco podobného, nesmetlo z oblohy. Chybí tak málo...! Jeden z národů tam dole na zemi má pro ducha i vítr stejné slovo. Kdykoli k nim přicházím, ochotně se nechávám okouzlit množstvím přidružených slovních hříček. Duch přilétající na křídlech větru... to jsem já. Je libo pocítit přízeň našeho Pána? Potom otevřete své mysli... a pokud náhodou právě letíte kolem, hleďte mávnout usilovněji a pozor na rovnováhu. Udeřím svou mocí do vzduchu za našimi zády, chaos pro nejbližších pár chvil prosycený a usměrněný odhodlanou vůlí. Jako pokaždé s ošidným dojmem, že se moje vědomí rozprostírá všude kolem, prořídlé, ale podivně obsáhlé; další smysl, nebo možná kus těla navíc, proměnlivý jako améba. Pro Menachim, která nemá tolik nalétáno, se snažím pečlivěji vést poryvy větru tak, aby se dostala přede mě a já tak měl její let jednak lépe pod kontrolou, jednak aby... jestli jen jeden z nás, pak ona. Pohnu celým sebou a křídla se poslušně opřou v proudu vichru. Rychleji. Ani nevím, jestli jsem to řekl nahlas. Portál se zužuje a nějakým zbytkem soustředění se snažím opakovat pokyn k jeho otevření. Hrstka prachu by se mi teď hodila, hodil bych ho té zatracené ženské do očí, na to by stačil jeden malý, vhodně vedený poryv. Rychleji...! Netřeba si schovávat síly na nějaké pochybné potom. V tom si byl Ramiel jistý... že Zlaté město nebere zajatce. | ||
| |||
 | Škoda rány... Fernsby mě okřikne jak nevychovaného psa. Trhnu sebou, ovšem s o to větší vervou se záhy rozkřičím o pomoc. Nemám před ním kam utéci, a tak se o to ani nesnažím. Prudce se k němu otočím čelem, pokusím se zachytit ruku, která se ke mně tak rychle a nebezpečně blíží. Marně. Neumím se prát. Ani bránit. Nikdy jsem to nepotřebovala, nejblíže rvačce jsem se dostala, když se poškorpily služebné v naší domácnosti a tehdy to vypadalo úplně jinak než tohle. Fernsby se mi tak snadno vytrhne a chytí mě. Nestačím udělat nic, když mě uhodí. Tváří mi prošlehne až do hlavy bolest nesrovnatelná s předchozí fackou a před očima se roztančí mžitky. Bílé. Rudé. Změní se v pableskující ohňostroj barev.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Verše: Cesta za výpovědí Sleduji jak se Harut tváří a zapamatovávám si její reakce. Podle všeho ty věci zná, nečekala je tam. Dobře. Stejně tak jí překvapí samotná přítomnost Padlého. Dobře. Jsem rád že nám alespoň přímo nelhala o tom, co nás v troskách Babylónu čeká. Zatímco já volím akci Cass pokoru. Je to pro ni… přirozené. Jsme dvě strany jedné mince. Vzdálení ale podobní. Proto si tak rozumíme. Neříkám, že se mi líbí, že mám jít podávat další hlášení, ale vlastně se mi uleví. V mém stravu bych neměl vyrážet do boje i když bych rád. Nesnáším nedokončené poslání. Snad ale tribunál bude vědět víc. Vymyslí plán, který bude stát za to. Dvojice podezřelých, které mohli poslední kus zrcadla ukrást se přímo nabízí. Osobně bych si ale vsadil na padlého. Buď přímo nebo ho vyrval z chladnoucích spárů druhého pachatele. Jeho útok by to vysvětlovalo víc než dobře. „Dobře, podám své hlášení, ctěná Harut.“ Pokývnu hlavou oddaně a vyrazím za ní Zlatým městem kamkoliv nás zavede. Jak boj skončil začínám cítit celé tělo. Rány pálí a svaly jsou unavené. Celé mé tělo objímá různě silná…
V pasti …bolest. Vytřeštím oči, jak mě realita vytrhne z dalších vzpomínek mého bývalého já. Tentokrát jsem byl dál v minulosti. Zažil jsem Cassiel… před tím vším. Už víc chápu toho tvora, kterým jsem byl. Možná mu i rozumím. Jen jeho slepá oddanost je mi pachutí v ústech. Než si uvědomím, co se kolem děje nestihnu ani hrát mrtvého. Všimli se mého cuknutí i vytřeštěných očí. Dobře, tahle výhoda je pryč.
„Ano, čuba je vzhůru.“ Ušklíbnu se i když mi to dělá problémy. Netěším se na to, co mě čeká, ale doufám, že posily dorazí brzy. Že vůbec dorazí. Když tak toužili po mé zprávě, snad jsou i připravení jednat. Snad nikoho nenapadlo kontrolovat, zda jsem doopravdy zamknul. Potřeboval bych využít chvíle kdy mají pocit, že vítězí. Možná jim to otevře ústa víc než trocha vody přes hadr. Podívám se na krvavou stopu a fascinovaně sleduji stopy zlaté. To tam dřív nebylo, nebo ano? Na tohle není čas. Podívám se opět na dvojici mých věznitelů. „Přijde mi, že nejsou sami, kdo zaměstnává zrůdy.“ Zdvihnu zrak na předáka, když se vzpamatuji z okopávání a pak kývnu hlavou na zafačovaného. „A i divnější lidi.“ Tohle bylo slabé Jacobe ale může tě omluvit, že jsi schytal pořádných pár ran a některé byly i do hlavy. Stejně očekávám že mi nějaký ten kopanec uštědří.
„Dobře, pokud jsi se uklidnil… možná by stálo za to mě představit tajemnému kterého jste zmiňovali. O tom jste mluvili ne? Někdo se mnou chce mluvit. Nemám moc času. Večer mám ještě dostavení s Alexejovou matkou.“ Vyplivnu skrz zakrvácené rty, když skončí. Cítím se, že melu z posledních sil. Mám za sebou nějaké tréninky na zvládání bolesti. Instruktoři v armádě to někdy rádi učili. Hlavně i s praktickou ukázkou. Netuším proč se ho snažím provokovat. Nebaví mě snad život? Jsem už tak rezignovaný nebo ze mě mluví nějaké zbytky bílého prášku? Možná vím že ve vzteku z něj může vypadnout něco co by normálně neřekl. Jenže to se musíš i ptát Jacobe. Důvod může být i mnohem prozaičtější. Možná bych byl rád, kdyby mě skopal zase do bezvědomí. Zlaté Město bylo jednodušší než Jeruzalém. Mitzraelův život snazší a jeho víra pohodlná. Bylo to konejšivé. Přitom ten nejhlavnější rozdíl mezi námi je ten, jakému pánu vlastně děláme čubu…
| ||
| |||
| Něco na uklidnění Delilah Blair Flanagan Rozkřičíš se. Z plných plic křičíš, jak ti to jen síly dovolí. Jak vděčná můžeš být Karemovi, že tě dal tak dohromady. Před pár dny si byla ráda, že se po každém slově nerozkašleš a teď tu křičíš a voláš zplna hrdla o pomoc, aniž by si cítila jakékoliv omezení.
Díky tomu ani pořádně neslyšíš, že kroky se už přiblížily ke dveřím, ve kterých se spěšně otočil klíč, než se rozletěly. „Angelo! A dost!“ Křikl na tebe obličej zkřivený vztekem. Jen krátký pohled k oknu stačil, aby pochopil, co se tu stalo. „Ty zatracená mrcho!“ Zavrčí a vrhne se k tobě.
Jakkoliv se cítíš připravená čelit jeho zlobě, chybí ti síla, takže i když se pokusíš jeho ruku chytit, vytrhne ti ji, a prsty ti sevře zápěstí, aby tě jeho druhá ruka sevřená v pěst silně udeřila do tváře, až se ti rozblikají bílé mžitky před očima. Ne, rozhodně to nevypadá, že by tě chtěl Fernsby jakkoliv šetřit, natož přemýšlet vůbec o tom, že se ženy nebijí. Poklesneš trochu v kolenou a zatímco se snažíš nabrat ztracenou rovnováhu. Všimneš si, že ve Fernsbyho volné ruce se objeví injekce v níž je jakási čirá tekutina. Druhou rukou tě stále drží za zápěstí, kterým trhne, aby tě ještě více vyvedl z rovnováhy a nedal ti tak možnost se příliš efektivně bránit. Má opravdu sílu. Až se divíš, kde se to v něm bere.
„Tohle tě bude ještě mrzet! Myslíš si… že… něco zmůžeš?!“ Cedí skrz zuby, zatímco se přehmátne tak, aby mohl injekci efektivně použít. Průvan z okna mu divoce rozfouká světlé vlasy kolem jeho bledé tváře. Kovová jehla se zaleskne v paprscích zapadajícího slunce a tobě je jasné, co přijde. „Ale teď se pěkně uklidníme!“ Trhne ti opět rukou, až padneš na zem a on klekne na koleno vedle tebe, aby ti tou jednou injekcí zase ukradl kus dne.
| ||
| |||
 | Strašlivě málo Tváří v tvář ustrojenému služebnictvu stačím zalitovat toho, jak vypadám. Ne, takhle se k vévodovi na audienci nechodí, toho jsem si dobře vědoma. Vidět mě takhle naši, nejspíše by se oba chytali za srdce, jenomže… nemohla jsem přijít pozdě, prostě nemohla. Přinejmenším tomuhle malému prohřešku jsem se musela vyvarovat. S tichou větičkou o tom, že mě vévoda očekává, se nechám dovést do salonku v prvním patře. Jakkoliv bohatě je místnost zařízená, nerozhlížím se, jenom kývnu komořímu na znamení díků a obrním se trpělivostí. Nebo aspoň planou nadějí, že na mě vévoda docela zapomněl. Plány odložím na nízký stolek doprostřed salonku, přímo mezi křesla, které se nabízejí k usazení. Zůstanu stát. Kdybych si teď dovolila zastavit, dorazilo by mě to. Na nohou mě drží jenom hrůza a odhodlání, nebo možná jenom hrůza. Přejdu po místnosti jednou, dvakrát, možná dokonce desetkrát, než se dveře otevřou a v nich… Vévoda. Pukrle je domě naštěstí zaryté natolik, že nad ním nemusím ani přemýšlet. Automaticky si přidržím sukni, pokrčím kolena a sklopím hlavu. Pohled se zvedat nenamáhám. Marně bych si teď mohla říkat, že Zerachiel by nikdy nikomu nedovolila vidět ji takhle. K smrti vystrašenou. Tvrdohlavě – pěkné slovo, výstižné – by pokračovala krok za krokem, dokud by nenašla řešení. Ale chladně modré oči, odměřená slova a tíživé vědomí toho, co vévoda ví, nemilosrdně napovídá tomu, že tahle situace nemá dobré řešení. Teď už ne. Když se odmlčí a dá mi prostor k odpovědi, ostře se nadechnu, ale nedostanu ze sebe jediné slovo. Tak trochu bezradným gestem mu pokynu k tubusu, který mu ostatně ráda podám, pokud bude chtít, ale především – především k němu natáhnu ruku s dopisem. Nemohu vévodovi nabídnout nic než pravdu. Přinejmenším u mě už schránku hledat nebude a… „R jako Ramiel,“ podaří se mi vydolovat slova ze semknutého hrdla. „On… To on má tu skřínku. Omlouvám se,“ přejde mi přes rty to zcela zbytečné slovo, protože i mně je bohužel jasné, že omluvy ničemu nepomůžou. Místo toho pokračuji adresou toho papírnictví. „Tam koupil tu obálku. Prodavač říkal, že tam nebyl poprvé, ale…“ nechám vyznít do prázdna. Je to málo. Strašlivě málo, ale… víc toho prostě nemám… | ||
| |||
| Verše: Útěk ze Zlatého města Hariel „Dobře, kolem zahrad.“ Kývne souhlasně Menachim, ale pak přeci jen znervózní, když zmíníš vaše rozdělení. „Ale… já v tom světě nikdy nebyla. Jak doptám? Já jsem s lidmi nikdy nemluvila. Jak vůbec najdu chrám a…“ Probleskne jí v očích panika. Ani ti to nedošlo. Pro tebe byl pohyb po světě smrtelníků prakticky stejný jako ve Zlatém městě. Znal si to tam. Věděl si, jak s nimi mluvit, jak jednat i kam jít. Tvá původní Menachim ten svět milovala a pohybovala se v něm stejně obratně jako ty. Ovšem tato Menachim, tam dole nikdy nebyla. Byl to pro ni neznámý svět, o kterém toho zatím nejspíš ani příliš neslyšela a když už, tak nic moc určitého. Přesto se tě tam rozhodla následovat, i když to pro ni byl skutečný skok do neznáma. Teď ti svírala pevně ruku, oči rozšířené strachem a napjatý výraz ve tváři.
„Ne, nestane. Určitě ne.“ Vydechla pak s jistou úlevou, když si ji ujistil, že tohle není něco, čeho by se měla bát. Nemáte ale času nazbyt. Máchnete křídly a vyrazíte přesně, jak si plánoval. Menším obloukem a pak kolem visutých zahrad a pak co možná nejmíň nápadně až k severovýchodní bráně.
Prolétáte nad Zlatým městem a skutečně, ulice jsou vylidněné. Několik z těch pár osob, které jdou pod vámi vzhlédne k nebi, na kterém letíte, ale nikdo vás nepronásleduje. Alespoň ne prozatím. Prolétáte kolem visutých zahrad. Jsou to malebné kousky zeleně v tomto městě. Rozmanité stromy, barevné květiny i místa k odpočinku, která nabízejí nerušený výhled na panorama Zlatého města. Skvost architektury, dalo by se říct. Tohle stejně jako vše ostatní necháváš za sebou. Svět lidí rozhodně nedosahuje mistrovství a umu obyvatel Zlatého města, ale možná jednou… pod správným vedením…
Už se blížíte k hranicím města a ty cítíš, jak se zlaté linie ve tvé kůži pomalu rozvibrovávají v odpovědi blížícímu se portálu. Stačí se jen soustředit a vyslat jednoduchou myšlenku, která jej otevře. Nic složitého. Ramiel musel mít pravdu, když tvrdil, že tvé povolení je stále ještě platné, jinak by se nic z tohoto nedělo. Přelétáte hradby lemující samotné Zlaté město, když zaslechneš za sebou hlas.
„Okamžitě zastavte! Jménem Tribunálu, zůstaňte na místě!“ Ohlédneš se a vidíš ji tam. Tři páry šedých křídel jsou rozepnuté do stran a kolem hlavy jí svítí zlatavá svatozář. Hnědé, rovné vlasy vlají ve větru, zatímco se vznáší pár desítek metrů od vás. Ne, není to Jehoel, ale rozhodně je to někdo vysoce postavený. Otočíš se a vidíš, že na druhé straně se už v mracích otevřela brána. Rotující tunel oblak, kterým stačí proletět a dostat se do světa smrtelníků. Je to už jen kousek… Takový kousek…
„Harieli!“ Špitne Menachim a nejistě na tebe pohlédne, zatímco letíte směrem k vašemu cíli. Zastavit se? Ano, ta možnost tu je, ale pak je ti jasné, co bude následovat. Najednou si začneš všímat, že mračny kolem vás začnou doslova probleskávat podivná světla mířící k otevřenému portálu. Nikdy si nic takového neviděl. Jako kdyby nějaká třetí síla tlačila na portál, aby se zavřel. Postava za vámi zastavila a její svatozář se rozzářila, paže vztyčené k nebi. Vibrace tvého tetování ještě zesílí a ty vidíš, jak se okraj průchodu pod vlivem té podivné energie rozzáří a kruh se začíná pomalu, ale jistě uzavírat. Vaše jediná cesta na svobodu...
Harut 
| ||
| |||
| Audience u vévody Vera De Lacey Jste před sídlem Essingtonů. Tvé šaty i vlasy jsou stále mokré, ale to je v tuhle chvíli něco, co tě trápí asi nejméně. Pobereš těch pár věcí, které si měla donést a mezi kterými však něco malého, zlatého chybí. Místo toho máš v rukou pouze zlatem zdobenou obálku. Chabá útěcha, ale aspoň něco.
Dojdeš ke dveřím, které už jsou otevřené. Služebnictvo vévody Essingtona nejspíše bude docela početné, protože u dveří tě už vítá menší zástup dobře oblečených sloužících. Pokud si to přeješ, pomohou ti z kabátu a odloží ho někam, aby uschnul. Musí se nechat, že po celou dobu zachovávají velmi distingované výrazy a ani nehnou brvou, zatímco z tvých šatů kape sem tam voda na tmavě rudý koberec.
Je to poprvé, co v tomto sídle jsi. Je opravdu rozlehlé. Vstupní hala je velmi prostorná a naproti tobě jsou hned dvě ramena masivního dřevěného schodiště, které se táhne do prvního patra, ve kterém přechází v galerii. Zábradlí je umně vyřezávané a většina dřeva zde je ve velmi tmavých až černých barvách doplněných barevnými koberci, které leží na naleštěných parketách. Ačkoliv je hala před tebou velmi rozlehlá, díky tmavým barvám vše působí poněkud ponuře.
„Tudy, lady.“ Ukáže ti jeden z komořích ve zdobeném livreji a vede tě po jedné ze stran schodiště do prvního patra. Všímáš si spousty obrazů, ze kterých na tebe hledí tváře, které nepoznáváš. Jsou nějaké z nich podobné vévodovi? Možná pár takových by si našla, ale nemáš čas se příliš rozhlížet kolem. Sluha otevře jedny z ebenově černých dveří a nechá tě vejít do místnosti.
Na zemi jsou koberce s ornamenty, jistě dovezené z provincií. Je zde několik křesel potažených lesklou kůží a pár stolků a komod. Goticky lomená okna jsou lemovaná těžkými tmavými závěsy a místnost osvětluje několik vysokých lamp a rozložitých lustrů. Ve vzduchu je cítit tabák a sladká vůně koňaku. Rozhodně to nepůsobí jako místo, kde se potkávají dámy na odpolední čaj.
Prozatím tu jsi ale sama. Čekáš. Minutu, dvě… Deset. Než se dveře otevřou a v nich uvidíš jeho. Je to vévoda. Je oblečený do padnoucího obleku s vestou a v ruce má svou hůlku se stříbrnou hlavicí ve tvaru orla. Stojí vzpřímeně, ale všimneš si, že ve tváři je poněkud pobledlý. Rozhodně nevypadá, jako kdyby byl před pár dny na pokraji smrti.
„Dobrý večer, lady De Lacey.“ Pronese odměřeně a sjede tě lehce hodnotícím pohledem, než vykročí do místnosti, aby za ním služebnictvo chvatně zavřelo dveře. Ač ve dveřích působil, že se skoro plně zotavil, ale teď, když jde, vidíš, jak se opírá o hůlku a viditelně mu pohyb způsobuje bolest, ačkoliv se to snaží na sobě nedávat znát. Dojde k jednomu z křesel a těžce se do něj posadí. Hůlku nechává ve své ruce a opře ji o stranu křesla
„Omlouvám se, že nepostojím. Vaše návštěva je ale dost… nečekaná.“ Zabodne do tebe svůj chladný pohled stejně jako tehdy ve vzducholodi. „Mohu vědět, proč tohle setkání nemohlo počkat a tak… ehm, tvrdohlavě jste na něm trvala?“ Chvíli to vypadalo, že chce zvolit jiné slovo, ale nakonec se vydal ne zrovna společensky nejkulantnější cestou. „Doufám alespoň, že pro mě máte vše, na čem jsme se domluvili. Slečna Hall mi řekla, že ano.“ Neznatelně přimhouří oči a opět si tě jimi krátce přeměří od hlavy až k patě.
| ||
