Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Když musí být opatrný někdo, kdo opravdu zoufale nechce Od chvíle, kdy mi dojde, že Barlow na patře nemá žádné sousedy, očekávám podvědomě mnohem honosnější a prostornější byt, než je ten náš. I tak mě překvapí, co uvnitř spatřím, sotva mě jeho paže prostrčí do salónku... milý pan Barlow je skutečně sběratel. Nejsou to věci, ve kterých bych se sebemíň vyznal, takže mi to připadá jenom jako změť nesouvislých předmětů, které vypadají draze a po pravdě také vydatně, protože věčně hladový žaludek má sklony přepočítávat cokoli nadbytečného na množství večeří, ale vyženu takové představy rázně z hlavy a oči mi beztak zalétnou ke knihovně. Je pár věcí, ke kterým bych se potřeboval dostat, třeba je tu má? Ne že bych čekal, že si budeme místo octa a vajíček se sousedem půjčovat knížky, ale... třeba? "Za čaj budu doopravdy moc rád," řeknu, protože po šálku pořádného, silného čaje se třepu už od mdlob v parku a teď, když je naděje, že by se přede mnou mohl skutečně zhmotnit, jsem touhou po něm najednou celý nemocný. Ten šílený průlet portálem, zásah bleskem, pád - co na tom, že se to stalo kdysi. Pro mě je to vzpomínka docela čerstvá a proto velice intenzivní a blízká. Jako by něco po těle pořád bezděčně hledalo prožitou bolest - a srdce, to si servítky nebere už vůbec. Zmizení Elke, ztráta Menachim - sakra Harieli, co je s námi špatně? Čaj má samozřejmě ještě druhou, velikou výhodu: zjevně mě Robert neplánuje odbýt několika větami v předsíni. Snad Vratislaw najde ty knížky, co jsem nechal ležet na stolku... jemu dlužím pořádnou omluvu - ale to je teď myšlenka letmá a vzdálená, tohle je příliš důležité. Poznámku o přehrabování ve věcech ani nekomentuju. Kdyby si doopravdy myslel, že jsem zloděj, nesedím tu sám, nejspíš bych ani neprošel dveřmi. Ví koneckonců, že nejsem. Hariel by nikdy... Nadechnout. Nevím přesně, kdy ve mně narostla potřeba velikášství, a zrovna nábožensky zaměřeného!, tak moc, abych se začal považovat za anděla, a v hlavě mám obrovskou hromadu možností, jak to všechno vysvětlit, a je velice pravděpodobné, že je Barlow začne velice rychle eliminovat, takže nemá smysl se v tom teď utápět moc a přehrabovat naprázdno... Sahat na nic nehodlám, ale stejně se na své pohovce napřímím a zadívám se do plánů na stole. Vše souvisí se vším a na náhody se věřit nedá. Jestli jsou to ty samé listiny, které si včera prohlížel Heinz... nebo souvisící s tím samým přístrojem? "Už chápu, proč jste o sobě mluvil jako o sběrateli," otočím k němu hlavu, snad i včas, a promluvím se snahou udržet zdání nezbytného minima společenské konverzace, místo abych se nezdvořile vrhnul rovnou k jádru věci. "Tohle je skutečně pozoruhodné místo." Stačilo, doufám? "Děkuju..." Po konvici sáhnu skoro zvědavě, jak moc se mi budou třást ruce. Netřesou, seznám s malou úlevou, ale už bez překvapení. Než jsme došli nahoru, stačil jsem se docela uspokojivě srovnat a vzpamatovat se. Jeho ráznost byla nepochybně užitečná, něco po mně chtít v té chvíli by nebylo moc produktivní... ale věřím, že jsem zpátky ve vlastní kůži. Víceméně. Nejraději ze všeho bych si zul boty, stočil se na té úžasně měkké pohovce tak, abych si připadal pohodlně, a s horkým šálkem v rukou se pustil do povídání. "Také mám rád hezké věci," poznamená Hariel s pousmáním, když beru šálek do ruky. A on hezký je, o tom žádná, ale nebyl by náhodou o něco masivnější a odolnější, a taky, ehm, větší hrnek o dost praktičtější? Ne že by nebyla ta sada opravdu pěkná... Nadechnu se vůně čaje. Tak. Na rozkolísanost už tu dál není prostor. Robert mi byl od první chvíle sympatický a ať se právě teď děje cokoli, znovu mě postrkuje od nevědomosti k pravdě... pokud bych ho tedy opravdu měl ztotožnit s Ramielem... Maně si promnu prsty čelo. Ve Zlatém městě se bojovalo a že ti dva zůstali na jedné straně mohu jen doufat. Ale chtěl by vůbec někdo po takové době, po zkáze všech, oživovat staré nenávisti a odlišnosti... vždyť kdyby se mělo ukázat, že v tom nejsem sám, byl bych šťastný i za Jehoel. Tedy ne tolik a možná ve skutečnosti nebyl, ale mít konečně jistotu! "Zjevně ani vám není to jméno neznámé, pokud vám stálo za to unést mě na čaj," vrátím mu úsměv. Pořád jsem otřesený. A přitom je mi dobře, protože právě teď se věci posouvají kupředu. Nejvíc ze všeho se bojím toho, že mě vystrčí ze dveří dřív, než pochopím, co se se mnou děje. Netroufnu si s ním proto hrát nějaké pochybné hry na to, kdo první promluví o andělech. Jenže... "Tak mi třeba dokážete říct, kde jsem k němu přišel... aby mi uvízlo v hlavě natolik, aby se mi o něm zdálo." Bylo tohle dostatečně opatrné? Já nechci být opatrný! Jenže nejde jenom o mě a tak musím. ASI nejde jenom o mě... tohle je vážně k zbláznění. Zadívám se na něj a nejspíš nedokážu zakrýt zoufalou prosbu v očích. Dá dost práce sedět v klidu a šálku s čajem se držím jako jediného pevného bodu v prostoru. "Někdy jsou ale sny tak... intenzivní a zvláštní, že je do sebe paměť přijme jako skutečnost, která... možná nezapadá do toho, co jsme už poznali..." Řeči, tanečky, protahovaná nejistota - tohle mi tak strašně není vlastní, až každé z těch nešikovných slov ze sebe musím pracně dolovat, zatímco mi srdce tluče, jako bych obíhal Jeruzalém potřetí dokola. Ramiel i Robert se jevili jako někdo, s kým bych si přál se zpřátelit. Jasně, třeba by se pak ukázalo, že první dojem klame, a Jeruzalém stojí na troskách strašlivé války, ale oba pro mě v každé chvíli udělali, co je třeba. A to je tak... vzácný a skvělý... a vždycky bylo lidem lepší věřit než nevěřit, dobře, občas to stojí peníze, ale co by zrovna on ze mě měl... "Jsi Ramiel?" vyletí mi z pusy se stěží potlačovanou horečnatou, zoufalou dychtivostí, a před očima se mi tmí, když si představuju, co by znamenalo, kdyby řekl ano. Nerozlít čaj. Občas se nadechnout. | ||
| |||
 | Nejistý osud Vera De Lacey Vévoda tě poslouchá. Světla v pokoji vrhají na jeho nehybné tváři ostré stíny, zatímco se na tebe upírají jeho tmavé oči. Mluvíš. Někdy váhavě, jindy s jistotou. Vyprávíš ten příběh posledních pár dní, kdy to chvíli vypadalo, že se veškeré tvé problémy vyřeší, aby vzápětí bylo vše vzhůru nohama. Opět. Přijde ti, že mluvíš vlastně jen chvíli, ale když skončíš, vnímáš, jak ti vyschlo v krku a ruce se chvějí. Alespoň, že sedíš.
Vévoda zavře unaveně oči a dál mlčí. Kolem vás se rozhostí nepříjemné ticho.
„Nečekal jsem, že se věci až tak zkomplikují.“ Rozezní se nakonec Essintonův hlas. „Jeho intervenci jsem mohl očekávat, ale rozhodně jsem nečekal… vás.“ Otevře oči a opět na tebe pohlédne.
„Takže… povídáte mi tu o vůni krve, předmětech, které se pohybují sami od sebe a padají tu jména jako Ramiel, Zerachiel… Dosti netradiční i na Nový Jeruzalém. Víte, že taková historka by na většinu lidí přílišný dojem neudělala? Buďto by vás považovali za šílence anebo hůř, lháře. S dost bujnou fantazií musím podotknout.“ Povzdechne si vévoda a natáhne se pro tubus s plány.
„Co k tomu říct? O schránku jste přišla. Bohužel…“ Otevře tubus a vyklepne srolované archy papíru. „…tohle ale vypadá slibněji.“ Pronese krátce, zatímco papíry rozloží a začne prohlížet. Tobě v tu chvíli zatrne. Opět. Buďto si to pamatuješ špatně, ale ne… nemůžeš se dopočítat. Nebylo jich zase tolik. Vypadá to totiž, že jeden z papírů chybí. Vévoda si nákresy pozorně prohlíží a čas bez jediného jeho slova se až mučivě táhne.
„Ehm, co k tomu říct…“ Složí Essington papíry se zašustěním do klína a promne si spánek. „Tohle je…“ Zaváhá a jen unaveně zakroutí hlavou. „… prostě debakl.“ Povytáhne obočí, zatímco hledí na plány ve svých rukou a pokrčí rezignovaně rameny. „Samozřejmě, že generátor musí chybět. Mohl jsem to čekat.“ Ušklíbne se hořce, aniž by na tebe pohlédl.
„Měl jsem tohle celé čekat a vůbec vás do toho nezatahovat. Vyřešit to po svém...“ Mluví pro sebe, tiše, skoro až šeptá. Na rtech se mu roztáhne hořký úšklebek, než k tobě zase vhlédne. Jeho pohled je opět pevný a působí jako vévoda, kterého znáš.
„Žádný život jsem vám nezachránil. Vzducholoď spadla a my měli štěstí, že jsme přežili. Toť vše.“ Sroluje papíry a vrátí zpátky do tubusu.
„Lady De Lacey… až se mi to nechce přiznávat, ale vaši verzi vám věřím. To ale stále nic nemění na tom, že naše dohoda nebyla naplněna. Tohle…“ Zvedne mezi prsty zlacenou obálku. „…to rozhodně nevyváží. Jste si toho vědoma, že? Co mám s vámi lady udělat? Hmm? Nebo mám snad říkat, paní krve?“
| ||
| |||
 | Cena zlata Tajemství? Fernsbyho slova ve mne zanechají akorát tak zmatek a… Uhm, nedokážu… Nedokážu se na nic soustředit dobu delší několika vteřin, než mi myšlenky utečou někam zcela jinam. Do míst, kam na ně nedosáhnu, ať se snažím sebevíce. Matně vnímám, jak jehla opět proniká kůží a skleněná baňka se začíná plnit zlatě opaleskující krví. Mojí krví. Mojí… Krví… Svaly na krku se mi na chvíli stáhnou málem jako to škrtidlo kolem paže, ale v další chvíli zase vydechnu a na okamžik přivřu oči. Ve tmě za víčky se mi míhají zlatavé záblesky protkávající se s rudými rozplizlými šmouhami. Jako když malíř kolem sebe mává štětcem a nechává barvu stékat po plátně…
| ||
| |||
| Sběratel Benedikt Tskilekwa Stále zaražený Vratislaw jen kývne a ukáže na dveře do vašeho nového bytu. „Ehm… taj já počkám… tam.“ Hlesne a chvíli to vypadá, že chce pokračovat, ale to už tě Barlow strká do dalšího patra a tobě tvůj přítel zmizí nenávratně z dohledu.
Zastavíte se před obyčejnými dveřmi. Na první pohled nepůsobí nijak zvláštně. Jediné, co tě zarazí je, že na celé patro jsou jen jediné. Uslyšíš cvaknutí zámku a Barlow je otevře. „Tak prosím sousede.“ Vejde první, ale počká, až ho budeš následovat. Otevře se před tebou prostorný pokoj. Sedací souprava, množství stolků a komod, stejně tak i pár zaplněných polic, nebo spíše knihoven. Ne není to nic ve stylu univerzitní knihovny, ale rozhodně je to více knih, než vlastníš ty. Na zemi je barevný koberec v zemitých tónech a vše osvětlují paprsky pronikající sem prostornými okny, která se táhnou prakticky od podlahy až ke stropu. Tmavé, těžké závěsy jsou zatím stažené po jejich stranách. Ačkoliv je ten prostor tak rozlehlý, působí útulně a poněkud male, protože na většině volných ploch můžeš najít různé drobnosti. Sošky, zlacené hodiny na mramorovém podstavci, zdobené lampy… Na stěnách jsou pak obrazy ve vyřezávaných rámech. Vypadá to, že Barlow bude sběratelem uměleckých předmětů, ačkoliv najít mezi nimi nějaký jednotící rámec, se ti nedaří. Má tu totiž od všeho něco.
„Posaďte se pane, Tskilekwo.“ Ukáže ti na jednu z prostorných, měkkých sedaček. „Takže? Co to bude? Říkal jste čaj?“ Zeptá se tě, zatímco si sundává kabát. „Dobře, počkejte tu na mě a moc se mi tu nepřehrabujte ve věcech. Nemám to rád.“ Usměje se na tebe mile, ale v hlase zaznamenáš nenápadnou výhrůžku. Barlow odejde a ty zde zůstaneš sám. Když očima kloužeš po té bohaté sbírce různých předmětů, dochází ti, že by ti stačilo nenápadně do kabátu schovat jeden, dva kousky a měl by si s nájmem na pěkně dlouhou dobu vystaráno.
Jak tam tak sedíš, tak si ale všimneš něčeho, co je ti velice blízké. Na pracovním stole vedle pohovky leží velký arch papíru. Tento formát se používá jen na speciální věci. Třeba architektonické návrhy, nebo technické výkresy. Stačí se napřímit, aby si viděl, co je na něm zhruba zarýsováno a hned je ti jasné, že architektonický návrh to není.
„Něco vás zaujalo?“ Ozve se zničehonic Barlowův hlas. Ten muž se prostě pohybuje jako duch. Teď tam ale stojí a v rukou má kouřící konvici s čajovými šálky. Jsou to krásné kousky porcelánu. Tenké stěny, zlaté zdobení i jemné detailní dekorace, jistě ručně malované. Vše postaví na konferenční stolek před tebe a sám se posadí do křesla naproti tobě.
„Prosím, nabídněte si.“ Počká chvíli, než pokračuje. „Takže? Kde jste přišel na takové… nezvyklé jméno?“ Pousměje se mírně a opře se pohodlně do křesla.
| ||
| |||
| Vzdálená realita Delilah Blair Flanagan „Hmm?“ Tikne pohledem k tobě Fernsby, zatímco ti obvazuje škrtidlo kolem ruky. „Jizva? Ah, tohle.“ Přejede si prsty po tváři, která se zdá skoro zhojená. „Každý máme svá tajemství, Angelo.“ Věnuje ti Fernsby záhadný úsměv a pokračuje nerušeně dál v práci. Nevypadá to, že by byl dnes v hovorné náladě. Naopak působí docela soustředěný na svou práci, ale alespoň tě nebije.
I když se tvé myšlenky dnes pohybují lehce chaoticky, některá z koleček ti začnou i tak do sebe zapadat. Obraz, který se ti ale v hlavě vytváří, není příliš pozitivní. Ne, skutečně si tě tu Fernsby nenechal kvůli osobním sympatiím, ale něčemu mnohem prozaičtějšímu. Tvé krvi.
„Jistě, jistě… Angelo.“ Zamručí nepřítomně muž před tebou, zatímco tvá krev plní jednu ze skleněných baněk. Nakonec jsou takto naplněné tři, než Fernsby vytáhne jehlu a přitiskne ti smotek gázy na paži. „Tak, to bychom měli. Ani to nebolelo, že?“ Pohlédne na tebe ve viditelně lepší náladě, zatímco ti drží pevně ránu, aby nekrvácela. Ty sama víš, že nejsi ve stavu, aby si to zvládla místo něj a jemu to viditelně také dochází.
„Nemusíš se bát. Tentokrát to nepřeženu. Ne ne… tohle bude stačit.“ Usmívá se na baňky se zlatavě se opaleskující rudou tekutinou, než tě nakonec přeci jen pustí, posbírá své náčiní a postaví se. Chvíli tě zamyšleně pozoruje, než pokývá hlavou. „Myslím, že jsi ve stavu, kdy by si mohla něco sníst.“ Mluví víc k sobě, než k omámené ženě na podlaze před ním. Na tvou odpověď nečeká. Pobere své věci, baňky s krví a zmizí ve dveřích.
Chvíli je klid. Vlastně ani nevíš, kolik času uplynulo. Tvé vnímání je pořád poněkud zkreslené a o rozhozené rovnováze a neustálé malátnosti se netřeba ani zmiňovat. Dveře se však nakonec přeci jen otevřou a před tebou přistane opět nějaký ten čaj a kus pečiva.
„Dobrou chuť, Angelo a prosím, moc toho tady nerozlij.“ Slyšíš Fernsbyho hlas, než vrznou prkna u dveří a ty se tiše zavřou. Máš před sebou snídani. Držet hrnek s čajem tak, aby se ti jeho obsah nevylil, je nezvykle obtížný úkol. Jako kdyby někdo škodolibě houpal světem a celé ti to schválně znesnadňoval. Alespoň že s jídlem byl Fernsby prozíravý a nedonesl ti třeba kaši, to by byl dost nerovný boj. Nedá se říct, že by si na jídlo měla nějakou vyloženou chuť. Celé je to takové vzdálené a nereálně, stejně jako většina světa kolem tebe.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Čas, kdy je snazší zemřít Další z mých geniálních nápadů vychází, jak jsem si přál. Alexej se doopravdy vytočil. Jenže místo toho, aby se prořekl se mě chystá zabít. Geniální. Jsem na dně a nemám sílu se odrazit. Před očima se mi motají barevné obrazy a nemám sílu je zahnat. Nejraději bych zase omdlel ale ani na to nemám sílu. Ležím ve vlastní krvi a žaludečních šťávách. V mém těle bojuje bolest, únava a abstinenční příznaky o to co mi víc zkomplikuje život. Myslím, že bolest vede. Nechci vidět, jak vypadám a cítím že to možná už nikdy neuvidím. Jediné, co mě drží při životě je prostá animální touha žít a taky to že mám moc otázek. Nechci zdechnout, dokud nebudu znát odpovědi alespoň na nějaké z nich. Pak z něj vypadne alespoň něco užitečného a já se skrz zkrvavené zuby musím pousmát. Jen tak trochu. Rty mám stejně napuchlé, že to nebude moc vidět. Je čas hrát z posledních sil vabank a doufat.
„K ničemu vám nejsem. No tak už alespoň vím, proč nejsi mozek téhle konspirace. Jak dlouho je to od doby, co Kensworthy umřel?“ Podívám se na něj, ale snažím se zaujmout spíš zafačovaného telepata. Ten vypadá že je moje naděje. Je taky jako já o tom nepochybuju. Proto se mi dostal do hlavy, proto s ním jedná, jak jedná. Hlavně je ale právě proto schopný zabít toho zmetka předáckého bez mrknutí oka. Zaujmout jeho, ještě víc vytočit Alexeje a pak řešit co dál. „Jak bych se za jedinou noc dostal k tolika informacím? Jak si myslíš že jsem našel tohle místo a proč šel po tobě? Myslíš, že by ti policejní čuba řekla něco pravdivého? Hlavně mezitím co ses málem pochcal z trochy vody? Prohledal jsi mě vůbec? Kdyby jo najdeš mnohem víc jmen, a i pracovnu hraběte vykradli tam jsem je nezískal. Myslíš, že je to tak jednoduché, jak se zdá? Když jsi viděl že jsem přece zrůda? Myslel jsi si, že můžete lovit moje lidi a bez obav si s nimi hrát? Kdepak ty tupý bastarde. Nevidíš ani špičku ledovce. Pokud mě chceš zabít… vlastně jsi posluž. Jen si vzpomeň až budeš chcípat na to jaká to byla chyba. Věř, že jsou i mnohem vynalézavější způsoby než kýbl vody. Budeš alespoň moc vzpomínat sakra dlouho.“ Mluvím rychle. Mluvím z posledních sil, ale mluvím. Dávej oponentovi informace. Takové, které ho zaujmou a přesvědčí o tvé důležitosti. Spolupracuj. Až poleví uteč. Takové poučky se teď hodí. Poslední byla nedělej problémy a chovej se slušně. To jediné nezvládám. Ne v tuhle chvíli. Přes všechnu tu bolest a chuť to raději zabalit mi totiž ufuněný brunátný výraz toho chlapa dělá strašnou radost. Nemám proti němu vlastně nic. Jen kdybych nebyl vytočený na něj musím být na sebe za to, že mě nakonec převezl a dostal. Říkám si, ale že při tom, co zvládl Mytzrael nesmím zůstat pozadu. Je zvláštní chtít se přetahovat o to kdo je větší tvrďák sám se sebou ale prostě to ve mě tak nějak je.
| ||
| |||
 | Já a komplot? Zatímco vévoda pročítá krasopisné řádky, mlčím, jenom se chvílemi odvážím zvednout pohled a pak ho zase sklopí. Teď, když nemám čím zaměstnat ruce, se chytím za loket. Pořád čte… Rušit ho nechci, a tak čekám. Nakonec to však nevydržím a vydoluji ze sebe slova o tom, co se stalo se skřínkou. O tom, co se mi podařilo zjistit. V duchu jsem si tuhle chvíli přehrála stokrát. Čekala jsem všechno možné – křik, výhružky, strážníky vybíhající zpoza rohu, ale tíživé ticho mě překvapí. Dech se mi zachvěje. Měla bych říct ještě něco? Ne, ne. Zarazím se. Utkvěle se na vévodu zadívám, dokud se konečně nepohne a prudce dopis neodloží. „Ne, to bych…“ začnu zoufale, ale to zvláštní horko v jeho žilách mě zarazí a slova se mi z hlavy vypaří jako pára nad hrncem. Má pravdu. Vím, že má pravdu. Měla jsem tu skřínku předat do rukou slečny Hall, ne to tak nesmyslně komplikovat. „Ano, Milosti.“ Chvíli ještě trvá, než se odvážím odlepit podpatky od dřevěné podlahy a přejít ke křeslu, ke kterému mi lord Essington pokyne. Už kvůli tomu neklidu, co mě šimrá pod kůží, bych raději zůstala stát, ale právě teď by mohl ukázat z okna a neváhala bych dlouho. Jde mi o hodně, já vím. Já vím! Vím, co je v sázce. Maně si vzpomenu na poslední řádek toho dopisu. Nedůvěřujte tak snadno, nabádal mě Ramiel, ale… copak mám na vybranou? Copak jsem někdy v posledních dnech dostala na vybranou? Vybrali jsme si to, odpoví mi jiný hlas. Zerachiel neprotestovala. Vybrala jsem si to? Všechny ty chvíle, které sama před sebou nedokážu obhájit, protože jsem si v nich nepřipadala jako já? Nebýt jí… Možná jsem chtěla Philipovi ublížit, stejně jako ublížil on mě, možná jsem chtěla ublížit Ramielovi a zachránit si život, možná jsem si tu skřínku nechat chtěla, ale nikdy bych to nedokázala bez ní. Bez jistoty a odhodlání, která mě zaplaví, kdykoliv je mi její duše blíž. „Já…“ uvědomím si, že jsem se odmlčela a že vévodovo hned nebyla žádost, nýbrž rozkaz. „Našla jsem tu skřínku ve Philipově pracovně. A chvíli poté se objevil… muž v kožené masce, vysoký, s… modrýma očima… nebo možná… zlatýma,“ znejistím. Ramiel měl modré oči, tím jsem si jistá, ale pod tou maskou… Co když jsem to popletla? Prodavač v papírnictví ho podle popisu poznal, určitě myslel jeho, nemohla to být náhoda, ale… zároveň mohla. „Ne. Ne, byly modré. Ale možná… se leskly zlatě…“ Uvědomuji si, jak zním. Že se mi nedaří rozmotat slova tak, aby dávala smysl. Že zápasím sama se sebou, abych skrze semknuté hrdlo dostala aspoň něco. A že se musím vzpamatovat dřív, než vévodovi dojde trpělivosti, ale… Ztrácím se v tom; je čím dál těžší rozlišit věrného přítele Lucifera a maskovaného zloděje. Měla jsem si v tom udělat pořádek, než jsem sem přišla. „Přišel pro tu skřínku,“ zkusím začít znovu. „Říkal něco o sběratelském vkusu mého manžela, jenom škoda, že se ho tyhle věci netýkají,“ vyslovím těch pár slov, které mi utkvěly v paměti, a na okamžik se na vévodu zadívám. Týkají se vás, Milosti? Týkají se vás způsobem, který Ramiel naznačoval? To byl přeci důvod, proč jsem s ním tolik chtěla mluvit, jenom kdybych si teď troufla zeptat. „A taky říkal, že není džentlmen. Znal vás… Totiž, poprosila jsem sestru v nemocnici, aby mi poslala zprávu, až se dostanete z operace. Chtěla jsem vědět, že budete v pořádku. A on… tu zprávu viděl. Neřekl toho mnoho, jenom to znělo, že… chápe, proč mu tu skřínku nechci dát. A…“ Zarazím se. Nechci vévodu provokovat ani mu nic tajit, jenom nedokážu přijít na způsob, jak některé věci vyslovit, aniž by zněly bláznivě. Tak nějak tuším, že je to předem prohraný boj… Zkousnu spodní ret, ztraceným pohledem přelétnu místnost a poprvé za celou dobu věnuji pozornost výzdobě v jakési marné snaze najít inspiraci. Jemně kývnu. Ano, budu pokračovat. Hned. Vím, že musím, jenom mi dopřejte aspoň chvíli, abych se s tím napřed poprala sama. „Dokázal pohnout věcmi, aniž by se jich dotkl,“ vypadne ze mě konečně. „Skřínka… mi doslova vyletěla z rukou a, když jsem se ho pokusila zastavit, zved do vzduchu i mě, ale… musela jsem ho škrábnout nebo…“ Podívám se vévodovi do tváře, jako bych čekala, že mě každou chvíli zarazí. Právě teď mě měl nařknout z hysterie a bláznovství. Nebo teď? Nebo až za chvíli? „Cítila jsem jeho krev. A krev je… něco jako podpis,“ překvapí mě vlastní slova, která přicházejí takřka sama od sebe a dotvářejí obraz něčeho, o čem jsem dosud nevěděla ani já, „osobitý, nenapodobitelný a jedinečně odhalující. Ví, kým jsme byli i kým jsme.“ Je to zvláštní. Většině dámám se při pohledu na krev nedělá dobře, ale tady a teď mě možnost o ní promluvit uklidní. Ne zcela. Nespadne mi tíha z ramen, nedokážu se zhluboka nadechnout a v mysli i nadále řádí bouře vzpomínek, nemilosrdně do sebe narážejících a soupeřících o poslední slovo. Přesto… jako by na své místo zapadl další kousek skládačky a celé to dávalo o něco větší smysl než před chvílí… „Díky tomu vím, jak se jmenuje.“ Jmenoval, opravím se v duchu. Jmenoval by bylo výstižnější. „Já… viděla jsem…“ Žhnoucí nebe, krvavý chrám, tmavý sarkofág. Zkoušku, kterou to všechno začalo. Nádhernou zahradu protkanou bolestí. Tu jeskyni. Zamrkám. Jistota, vrtkavá jako plamen svíčky ve větru, mi proklouzne mezi prsty. Klid, který mě na okamžik naplnil, se teď tříští o zem stejně snadno jako stříbřité střepy zrcadla. Ostře se nadechnu. Některé věci nejde vložit do slov snadno. Copak můžu říct vévodovi o těch snech, copak by mi to uvěřil? A copak na tom teď záleží? „Ne, to není správné slovo… Omlouvám se. Opravdu nevím, jak… tohle… Jmenoval se Ramiel,“ pokusím se soustředit na to, v čem mám jasno, a rozechvěné prsty semknu v klíně. „Pokusila jsem se ho zastavit stejně… jako to uměla… Zerachiel, ona je…“ mávnu rukou neurčitě k obálce, „a on vypadl z okna, skřínka zůstala. Myslela jsem, že jsem ho…“ Sklopím pohled. Vyslovit se to nepřinutím. Do toho, klidně mi řekněte, že mám talent dostávat se do podobných situacích. Nechtěla jsem mu ublížit, opravdu ne, ale bylo tak strašlivě snadné zatáhnout za rudý provázek, když jsem ani pořádně nevěděla, co to udělá. „… ale zmizel. Beze stopy. Bylo to, jako by tam nikdy ani nebyl a… celé to bylo tak neskutečné, že jsem si sama nebyla jistá, jestli…“ … to opravdu skutečné bylo. Ochotně jsem si vemluvila, že za to mohla dlouhá noc, vdechnutý kouř, nebo prostě jenom vypjaté nervy. Od chvíle, kdy jsem spatřila ten dopis nadepsaný jejím jménem, si to už nemyslím. Od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že mi to jméno není zdaleka tak cizí, jak jsem si prve myslela… ale pořád jsou to jenom domněnky, nedotažené úvahy a snové pasáže, kterým je stejně těžké uvěřit jako je zcela zavrhnout. „Nenapadlo mě, že se vrátí,“ přejde mi plačtivě přes rty, než se stačím zarazit. Měla bych se soustředit na to důležité. Navázat dalším dnem, možná se nastínit svou snahu Ramiela najít, ale místo toho zápasím se slzami. „Rozhodně jsem mu to… Neudělala jsem to schválně. Byla to chyba, hrozně hloupá chyba, ale nikdy bych si nedovolila… proti vám… Zachránil jste mi život. V té vzducholodi. Něco jste udělal a zachránil jste mi život, měla jsem každičký důvod chtít vám vyhovět a… a jenom má hloupost mi v tom zabránila, nikoliv záměr.“ | ||
| |||
| Jsem, kdo jsem, ať už je to kdokoli, ale teď hlavně, probůh... kdy už tam budem? "Já jsem Benedikt..." hlesnu jenom a nevím přesně, koho se snažím přesvědčit. Oba víme, že to není pravda - až na to, že není možné, abych nebyl Benedikt, takže... co s tím? Barlowova výmluvná reakce mi taky dvakrát nepřidá. Nechám se bez odporu postrčit do dveří a po schodech výš. Napůl čekám, že po nich ani nedokážu vyjít, ale tělo má kupodivu síly dost, ze vzpomínek hrubě otřesené a někde uvnitř jako by doznívalo nepatrné chvění jako ozvěna; a přesto oživlé jídlem, kterého se mu dostalo teprve před chvílí. V odpovědi jeho řečem nejsem schopný pořádně promluvit. Pravda jsou dvě věci naráz, a neschopnost jednu ze realit přijmout za svou a druhou zahodit, která mě tak popouzela u Hariela a perspektivou někoho jiného byla tak snadno čitelná, se mi najednou přihodí v plné kráse. "Cože...?" vypravím ze sebe, když mi tak důrazně připomene, že nejde o únos - protože teprve v té chvíli mi dojde, že přesně to se svým způsobem děje. "Ano, čaj, děkuji," odpovím mechanicky a nesmysnost té odpovědi mě konečně vzpamatuje. Chtěl jsem vědět, jak Harielův příběh pokračoval, ale člověk by si měl dát pozor na svá přání - a tohle mám za to. Zamilovanost k Menachim, která byla sice trochu na hlavu, když to děvče ani neznám, ale v zásadě neškodná, se proměnila v něco, s čím si nedokážu poradit, a zároveň mě nejasně zlobí, že takhle podléhám cizímu životu. Zvlášť když tam šlo o dost důležitější věci než jednu dívku... ale srdce si žádá své ještě před rozumem, a jen zahlédnu na zábradlí kousek dřeva prosvětlený slunečními paprsky do odstínu Menachina peří, je mi zle. To nebyl útěk za svobodou, to bylo příšerné fiasko! Takže ano, pane Barlowe, mám velkou spoustu otázek. S představou, že by mohl být Ramiel, se pojí tolik důsledků, že ji teprve jen nesměle a s nevírou osahávám. Nejsem jediný, komu se tohle děje... jakkoli to není možné, a nemožné věci vážně nemám rád, jeho odhodlání dostat mě k sobě hodně napovídá. Něco ve vodě, ve vzduchu, vedlejší účinky ophiria, na kterém Jeruzalém vyrostl...? "Prosím tě, dej mi chvíli," hlesnu jen k Vratislawovi, zatímco mě Barlowova paže postrkuje nekompromisně dál. Asi dobře že tak, protože teď bych, ponechám sám sobě, asi skončil sedící na schodech s pohledem tupě upřeným do nejbližší zdi. Nepřemýšlím, jak to pro Vratislawa musí vypadat, a že asi dost zvláštně. Nějak jsem usoudil, že to s Barlowem vyřídili, a s úlevou to nechám být. Schod a další. Pozvání, nikoli únos. Dobře... tak dobře. Čas přestat zírat do pomyslné zdi a shrnout si fakta. Měl bych zapomenout na nemožné a zaměnit to na nepoznané - to bych snad právě já měl zvládnout, vždyť mojí největší touhou je vynalézat. Jen právě zjišťuji, že rozplétat něco sám, možná nového, ale vycházejícího ze známých skutečností, a nechat si chrstnout změť velmi osobních šíleností do tváře, je dost něco jiného. Ale že je moje/Harielova schopnost skutečná přeci vím. S Ramielem jsme byli alespoň na jedné straně - myslím tedy - Hariel mi přišel tak trochu jako typ, co snadno mohl skončit jako vlastní tvrdohlavá jednotka. Nebo do něj moc promítám sebe. Ne, to on se promítá do mě... Nesmysl, není to Ramiel, jen o něm už slyšel. Lakované dřevo zábradlí je zvláštně hladké a jako by ještě bylo cítit vůní patentního čistidla, které prodávají podobní obchodníci po celém městě. Teprve nedávno ho musel někdo leštit, před očima skoro vidím soustředěnou služebnou s hromádkou hadříků. Bude pěkné bydlet na místě, o které je tak dobře postaráno. Zdvihnu hlavu k Ramielovi a znovu mě stojí všechno sebeovládání neříct, co bych chtěl nejvíc. Schod a další, i když bych si přál ho chytil za kabát a pořádně s ním zatřepat, až by z něj lítala slova jak urvaný knoflíky. | ||
| |||
| Únos? Ne, pozvání Benedikt Tskilekwa Vyhrkneš ze sebe to jméno, které ses dozvěděl před pár okamžiky, nebo možná taky pár staletími. Není to tvá vina. Ten muž před tebou skutečně tvého zachránce v mnohem připomíná a nejenom svým vzhledem. Když uslyší to jméno, tak sebou Barlow krátce trhne a přimhouří oči do úzkých štěrbin, až se z nich vytratí většina té modré.
„Co jsi zač?“ Nakloní se k tobě a zašeptá, než se obezřetně rozhlédne kolem. „Ne, tak rychle sousede. Klíče šel obstarat váš spolubydlící. To vás nemusí trápit. Hmm, co s vámi?“ Opře ruku v bok a zamyšleně nakrčí rty, než tě prostě popadne za rameno.
„Jdete se mnou, pane Tskilekwo. Hned. Řeknete mi, kde jste přišel na to jméno.“ Podívá se na tebe vážně a už tě vede zpátky do domu. „Ale ne tady na veřejnosti.“ Zavrčí poněkud nevrle, zatímco otevře vchodové dveře a vejde s tebou do domu. Jdete po schodech nahoru a pokud se nějak zdráháš, tak tě Barlow tak trochu strká.
„Myslím, že tu nejsem samotný, kdo má nějaké otázky, pane Tskilekwo, tak nedělejte problémy a pojďte. Můžete si dát čaj, kávu, nebo něco ostřejšího. Zvu vás. Neunáším.“ Zvedne ukazováček a významně na tebe pohlédne, zatímco stoupáte do nejvyššího patra.
„…Bene?“ Zarazí se Vratislaw, který vám vyšel v ústrety a zastavil se uprostřed schodiště, když vás viděl. Všimneš si houpajících se klíčů v jeho ruce. „Ah, jistě, dobrý den. Jsem váš soused. Nějaký Barlow. Vidím, že klíče už jste našel. Skvělé. Jestli vám to nebude vadit, na chvíli si tady vašeho drahého spolubydlícího půjčím. Ano? Dobře, to jsem chtěl slyšet. Bylo mi potěšením mladý pane. Dávejte si pozor, ať je zase někde nenecháte. Hezký den.“ Pronese bleskurychlou kadencí tvůj samozvaný hostitel, aniž by dal Vratislawovi jakoukoliv šanci reagovat a postrčí tě do schodů kolem něj.
„Já…ehm, Bene? No… asi… dobře?“ Vidíš Vratislawa, který je naprosto zaskočený a sleduje tě překvapeným pohledem, zatímco tě Barlow vede vzhůru.
| ||
| |||
| Muž mého života Ležím. Vnímám. Žiju? Bohužel ano. Tvář mám v jednom ohni, pod kůží napnutou otokem pulsuje nepříjemná bolest, která ke mne začíná skrze mlhavý opar nevědomí pronikat. Mžourám kolem sebe, ovšem všechno je tak… Tmavé a neurčité. Opatrně se pod dekou pohnu, jen pomalu se mi začíná vracet předchozí večer. Židle, kterou jsem vyhodila oknem na ulici, Fernsbyho vzteklý křik… Uhodil mě!... Připadám si jako po obzvláště vydařeném večírku. Tedy naprosto příšerně.
| ||