Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Nový Jeruzalém – Probuzení

Příspěvků: 2767
Hraje se Jindy  Vypravěč Elea je offlineElea
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Vera De Lacey je offline, naposledy online byla 12. května 2024 19:42Vera De Lacey
 Postava Mitzrael je offline, naposledy online byla 17. dubna 2024 8:46Mitzrael
 Postava Dumah je offline, naposledy online byla 13. května 2024 0:37Dumah
 Postava Jacob White je offline, naposledy online byla 17. dubna 2024 8:46Jacob White
 Postava Delilah Blair Flanagan je offline, naposledy online byla 13. května 2024 0:37Delilah Blair Flanagan
 Postava Zerachiel je offline, naposledy online byla 12. května 2024 19:42Zerachiel
 
Benedikt Tskilekwa - 14. listopadu 2022 12:26
dfasdfa2416.jpg
Verše: (U)padlý anděl

Vichr... v pořádku. S tím si poradím, ovládat ho je jako hra, skládačka, kdy jen probudím, a pak napůl usměrňuju, napůl se podvolím přirozenosti zdivočelého vzduchu, využívám jeho potenciálu a svým způsobem jde víc o spolupráci než síly povstalé z nicoty.
Blesky a zužující se tunel v pořádku nejsou. Svou mocí proti tomu nezmůžu nic, je to jako bych se pokoušel pohnout horou, tak se jen snažím o to víc urychlit nás na samou hranici toho, co vůbec můžeme zvládnout; hlavně se udržet ve středu tunelu a pokračovat kupředu. Zatnu zuby, které bolestivě brní pod náporem sil kolem nás. Nechci pochybovat, že to zvládneme. Stará Menachim byla skvělá letkyně. To se nezapomíná!
Hlavou mi bleskne představa, jak divoký a svým způsobem úžasný musí tohle být pohled - z bezpečné vzdálenosti tedy. Plavá křídla na pozadí temnícího tunelu, blesky všude okolo, zuřivý vír moci trojkřídlé. Taky bych to mnohem raději sledoval z dálky, děkuju za optání. Menachim prosím tě, bojuj... 

A najednou vím, jak si připadá motýl ve vichřici. Je těžké si udržet představu o směru, poryvy větru se mi rozpadají v rukou a nedokážu Menachim podepřít tak, jak bych potřeboval. Teď už ani trochu nepochybuju, že nás není cílem zajmout, ale jenom jednoduše a přímočaře zabít - jsou chvíle, kdy se to nesplete - pořád tomu něco ve mně dokáže nevěřit, stále dokola si to neumím připustit, pořád ještě doufám, že je to jen... nevím co. Zbytečně natahuju ruce, ještě zbytečněji se snažím podchytit zdivočelý vítr. Blesk, který mi projede tělem jako definitivní stvrzení vlastní bezmoci, ze mě vyrazí přiškrcený výkřik, nedokážu už nic, ani přemýšlet.
Jen padat.
Možná na té správné straně tunelu, ale potřebujeme utíkat dál, ne se hroutit pod náporem cizí moci - ale i ta je pryč - zůstalo jenom bezvládné já. Křídla jsou to první, co se vzpamatuje, nebo snad instinkt právě tam nalije všechnu vůli. I tak je dopad... zatraceně šeredná záležitost. Chvíli trvá, než pochopím, že ty modré skvrny kolem jsou květy, a z nejbližšího z nich mi pohled oplatí brouk s lesklými krovkami. Přetočím se na záda a jen se dívám vzhůru a polykám poryv čiré hrůzy, sbírám síly pro okamžik, kdy zvládnu vstát a začnu hledat všude okolo.
Menachim. Menachim... byla přede mnou, musela to zvládnout... jen se musíme najít, byl to dlouhý pád, mohlo nás to hodit daleko od sebe... musela to zvládnout... to že nebe pláče kousky peří... nic... neznamená...

Soused... klíče, Ramiel, Barlow, ta nejšílenější chvíle.

Zamrkám. Dokonce nějak vím, co říkal Benedikt poslední. Něco o tom, že naštěstí máme klíče ještě jedny, snad dokonce hledal způsob, jak udělat narážku na Robertovu šikovnost se zámky tak, aby to nevyznělo, jak asi nevyhnutelně muselo.
Otevřu pusu, abych se pokusil tuhle trapnou chvíli nějak zachránit. "Ramieli," vydechne Hariel s naléhavostí, která mnou projede s intenzitou blesku ještě doznívajícím v kostech a bolestně trnoucí ve svalech. "Kde je Menach-" Zarazím se. Víc než to, je to hrubé násilí na sobě samém, vynucený nástup zdravého rozumu, trhnutí vazem všemu, co nejsem já, polknutí zoufalé, ze strachu šílené prosby. Zbláznil jsem se.

Ty oči... oči, oči modré tak, jako měl on. Bezprostřednost, tak snadno sympatická mně i Harielovi, živé, ale pozoruhodně tiché pohyby. Už je to jasné a znovu potvrzené, moje hlava zkrátka využívá k fantaziím stavebních kamenů z bezprostředního okolí. Až na to, že ta podivná jistota, že jsem Hariel, tentokrát nechce pominout, je mou součástí stejně neokázale jako vlastní ruce, tiše se prolnula s vědomím vlastní identity.
Ale já nechci být Hariel! Už to, co ve mně zanechal do téhle chvíle, byl slušný zmatek, a taky to prostě není možné. Docela určitě nechci žít s vědomím, že jsem o ni přišel, láme mi to srdce... pryč s tím, pryč... mám začít vysvětlovat, proč jsem ho tak oslovil, nebo to raději přejít jako následek mdloby - tentokrát necítím pod prsty ohlazené dřevo vzácného stromu, ale jemná zrnka drolící se omítky. Realita na mnoho způsobů skutečná se dožaduje mnoha druhů pozornosti.
"Klíče!" vyletí ze mě a hlas mi zakolísá. "Ovšem. Promiňte, jen... hlava."
 
Řád - 14. listopadu 2022 11:53
iko489.jpg

Zářné vyhlídky



Delilah Blair Flanagan



Jehla pronikne do kůže a ty ucítíš v místě vpichu zaštípání, jak se látka zevnitř injekce dostane do tkáně. Ještě chvíli s ním bojuješ, než tvé tělo začne ochabovat a společně s vědomím vypoví službu.

 

Žádné sny. Žádné myšlenky. Žádný odpočinek. Prostě najednou otevřeš oči a vidíš, že svět kolem tebe je zamlžený. Místnost je potemnělá, protože její jediný zdroj světla, okno, které si robila, je zatlučené prkny. Úzkými škvírami mezi nimi prosvítá několik málo slunečních paprsků, jasně značících, že musí být už nový den. Ležíš na tvrdé zemi a pod sebou máš pouze jednu z dek. Druhou jsi zakrytá. Cítíš, že tvář a rozražený ret přes noc pořádně opuchli. Není se čemu divit. Ty rány byly opravdu tvrdé.

 

Naproti tobě se u stolu, ne kterém stojí lampa, pohybuje vysoký stín. Ne, není to ten, jaký si vídala v sanatoriu tvořený černým dýmem. Ne tady je to až příliš lidská silueta, značící jediné, tvůj hostitel je tu s tebou. Když se pohneš a ozve se tichý šramot, otočí se a udělá pár kroků k tobě. Ačkoliv pořád vidíš rozmazaně a obraz se má tendenci nepravidelně houpat, Fernsbyho neomylně poznáváš. Na chvíli se jeho postava roztrojí, aby se pak zase siluety slily jedna do druhé.

 

„No, podívejme se. Sedativa už opadávají. Nevadí…“ Mlaskne a ty jeho slova slyšíš jakoby z dálky, i když je od tebe jen pár metrů. „Doufal jsem, že budeš rozumnější, Angelo. Opravdu. Takhle nám to oběma komplikovat. No, co se dá dělat.“ Slyšíš tiché cinkání věcí, kterými se přehrabuje na stole, než dojde k tobě a klekne si na jedno koleno. Konečně mu vidíš do tváře. Ta jizva, kterou si tam včera viděla tam skoro není, ale všimneš si, že na krku má pár čerstvých škrábanců, nejspíše od tvých nehtů.

 

„Rozbíjet okna a vyřvávat takové lži.“ Zakroutí hlavou. „Možná jsem tě podcenil. Má chyba. Ale to už se nestane.“ Nakrčí rty, než tě vezme za ramena, aby tě posadil a opřel o stěnu. Celý ten prudký pohyb v tobě vyvolá jen vlnu závrati. Zatáhne za rukáv županu a sundá vysvleče ti z něj jednu ruku. Zaregistruje tvůj poplašený pohled a jen se pohoršeně ušklíbne. „Ale no tak… Co si o mě myslíš Angelo? To opravdu v plánu nemám. Kdybych měl, už bych k tomu měl ostatně spoustu příležitostí.“   

 

Místo toho ti utáhne na paži obvaz a v jeho rukou se opět objeví jehla. „Pročpak myslíš, že tu vůbec jsi? Kvůli těm modrým očím? Hmm?“ Vezme tě za rozbolavělou bradu a trhne ti hlavou stranou. „Ne, to opravdu ne. Máš něco mnohem cennějšího. Ke tvé smůle.“ Pokrčí rameny, zatímco se jehla najde tvou žílu v loketní jamce.

 

„Ale nemusíš se bát. Tentokrát vím, že mi stojíš za víc než jeden mizerný pokus. Ne ne,  tentokrát si dám pozor, aby si mi vydržela déle. Nemusíš se bát.“ Bílé zuby se zablesknou ve spokojeném úsměvu, zatímco tvá krev plní skleněné baňky.

 

„Měla by sis na mě začít zvykat, Angelo. Nikoho jiného po zbytek svého života ostatně neuvidíš.“ Pronese jakoby nic fakt, ze kterého tě zamrazí až do morku kostí.


 
Řád - 14. listopadu 2022 10:43
iko489.jpg

Verše: Slib



Hariel



Letíte. Nabíráte rychlost, zatímco se k vaším uším nese ženský hlas. Na výzvy k zastavení nedbáte. Je vám jasné, že se odtud musíte dostat, protože pokud měl Ramiel pravdu, nečekalo by vás nic pěkného. Okno do světa smrtelníků se blíží, ale uzavírá se. Je ti jasné, že to jen tak nestihnete.

 

Natáhneš tedy svou vůli k síle větru kolem, který poslechne tvé volání jako již mnohokrát dříve. Najednou ucítíte silný poryv větru v křídlech, který vás popožene vpřed a zrychlí. Už jen kousek. Tetování ve tvé kůži doslova drnčí v ozvěně toho, jak se děje cosi nepřirozeného s portálem. Menachim se dostane před tebe a vletí do portálu. Ty ji následuješ.

 

Obklopí vás tunel mraků, kterým probleskují záblesky. Skoro jako kdyby všude kolem vás zuřila bouře. Co je ale horší je, že se rychle zavírá i s vámi uvnitř. Tunelem opět projede vlna blesků na všech stranách a najednou jako kdyby se vytratila gravitace. Ano, tenhle moment nastává i při běžném průletu, když překračujete hranici mezi světy, ale tentokrát nemizí. Jakkoliv máváš křídly, stává se z letu spíše nekoordinovaný pád.

 

Vidíš, jak Menachim je na tom podobně. Padáte. Natahuje k tobě ruku, ale ani jeden nemáte, jak se k tomu druhému dostat. Tunel se opět zúží, opět… a pak se mraky semknou kolem vás a tvým tělem projede elektrický výboj, který tě ochromí.

 

Uvědomuješ si, že padáš. Vítr ti sviští v uších a nad sebou máš oblohu kterou z části pokrývají roztrhané bouřkové mraky, ale na zbytku je blankytně modrá. Na poslední chvíli máchneš alespoň nějak brnícími křídly, aby si zmírnil svůj pád. I tak ale dopadneš tvrdě na zem. Samotný pád ti neublíží, ale cítíš se otřesený. Ležíš mezi stébly trávy, která se ti vlní kolem hlavy a naproti modré obloze se něco pomalu snáší. Už to rozeznáváš. Jsou to světlá, krémově zbarvená peříčka. Snáší se všude kolem tebe jako sněhové vločky. A tobě dochází jediné… Jsi tu sám…

 

 



Přerušená konverzace



Benedikt Tskilekwa


 

Vidíš, jak se ti před očima mihne další peříčko. Tentokrát obyčejné šedé. Rozostřený obrys siluety za ním se pohne a ucítíš dotyk na rameni. Stojíte na ulici. Stále před domem, který ti je tak nepříjemně povědomý. On.. ano, tam máte bydlet. S Vratislawem. Tam máte pronajatý byt, ke kterému šel před chvíli tvůj přítel hledat klíče. Tedy, bylo to před chvílí?

 

„… vám něco?“ Zatřese s tebou ta ruka. „Hej, prober se!“ Nakloní se k tobě mužská tvář. Ty ledově modré oči ihned poznáváš. Vyprovázeli tě i Menachim na vaší cestě ze Zlatého města. „Zatraceně, vnímáš?“ Sykne a luskne ti u hlavy párkrát prsty. Je to Barlow. Tvůj soused. A zároveň jakoby to byl ten muž tam v sídle Tribunálu. A ty jsi… Opět Benediktem. Studentem a jedním z miliónů obyvatel Jeruzaléma. Nikým jiným. A nebo snad…?


 
Řád - 14. listopadu 2022 09:12
iko489.jpg

Plýtvání



Jacob White



Na rozraženém spánku cítíš horkost a lepkavý pocit, jak ti z něj nadále vytéká krev. Je zvláštní, dívat se na ni a vidět sem tam ty podivné zlaté odlesky, které rozhodně nepatří k lidské krvi. Co přesně se to s tebou stalo? Jak by tohle dokázala věda vysvětlit? Těžko říci. Rozhodně tvá krev ale připomínala tu, kterou si dnes už viděl. Stejně se leskly kapky krve ve vzducholodi, které tě neomylně dovedly k Elize.

 

 

„Ah, jistě… to jste moc rádi.“ Skloní se k tobě Alexej a chytne tě za vlasy, aby tě za ně bolestivě vytáhl do sedu. Když je tak blízko tebe, vidíš, jak má pocuchaný obličej díky tvým předchozím zásahům. Jeho oděv je také mokrý a kromě deště, který dnes skrápěl Jeruzalém, připomenul ještě vaše vodní hrátky tam kdesi ve sklepu patřícímu tajné policii. Myšlenky se rozběhnou a začnou rekapitulovat minulé události, které se netýkaly Zlatého města. Ano, došli jste sem. Nezamknul si a předal zprávu se žádostí o zásah, pokud se zavčasu neozveš. Otázkou ovšem je, jak dlouho bude Edgar vyčkávat a kdy vydá patřičné rozkazy. Pro tebe to může každá minuta znamenat potenciální rozdíl mezi životem a smrtí.

 

„Ale no tak, no tak… účel světí prostředky. Není to ostatně heslem vás psů?“ Ušklíbne se Alexej a ohlédne se přes rameno na zafačovaného muže stojícího pár metrů od vás. Nadále vás sleduje a nic neříká. Z jeho skryté tváře je těžké poznat, jestli se ho ta slova nějak dotkla, nebo zda vůbec vyvolala nějakou reakci.

 

Emotivní reakci naopak vyvolala tvoje další slova u Alexeje. Stihneš domluvit. Ano, řekneš vše. Dokonce i poté, co zmíníš Alexejovu matku, se nic neděje. Alespoň pár vteřin. Doslova můžeš vidět v jeho malých očkách, jak tvá slova vyhodnocuje a v moment, kdy mu vše dojde, se jeho tvář zkřiví do naštvaného šklebu. Napřáhne se a pak se ti zatmí před očima. Už zase ležíš na podlaze pliveš krev na kamennou dlažbu před tebou. Kdy se to stalo? V jedno chvíli si vratce seděl a teď… Máš pocit, že ti pár chybí pár okamžiků života.

 

Sípavě se nadechneš, aby ti vzápětí všechen vzduch z plic vyrazilo další kopnutí a pak další a další. Vypadá to, že Alexej je na svou mámu citlivý. „Ty… zkurvenej… hajzle!“ S každým slovem cítíš, další kopnutí. Tělem ti projíždí vlny bolesti, které už se vzájemně slévají jedna v druhou. Prázdný žaludek se ti obrátí a ty vyplivneš jen další krev a sliny. Najednou to konečně přestane. Svalíš se na záda a lapáš marně po dechu. Svět je podivně zahalený v mlze. Máš vyražený dech, takže to chvíli trvá, než se ti podaří se přeci jen dlouze nadechnout. Vidíš, jak u Alexeje stojí zafačovaný muž a drží ho za paži.

 

„Nech mě být! Nesahej na mě zrůdo! Toho zkurvysyna zabiju! Slyšíš mě?!“ Prská na něj přes napuchlý ret Alexej viditelně rozzlobený. Ne, rozzlobený ne, už doslova nasraný. Osoba vedle něj jen lehce pohne hlavou a pustí jeho paži, ale jinak je tiše. Jeho oči vystupující mezi obvazy sklouznou z Alexeje na tebe a chvíli tě jen pozorují.

 

„Ne, k ničemu nám není. Můžu ho zabít! Krev si vezmeme pak. Už tak nám tu zasvinil podlahu. Takový plýtvání.… Ne, nepočkáme! Tebe se nikdo na nic neptal. Nevelíš tu!“ Oboří se Alexej na muže stojícího vedle něj, ačkoliv ten za celou dobu neřekl jediné slovo. „Tohle není tvoje starost!“ Otočí se naproti němu a výhrůžně narovná v zádech. Vysocí jsou zhruba stejně, ale Alexej je v ramenou dvakrát takový než ten vytáhlý tmavovlasý muž. Ten ale neustupuje. Jen se na něj otočí opět s tím svým obvazy krytým výrazem.    


 
Řád - 14. listopadu 2022 08:32
iko489.jpg

Nedodržená dohoda



Vera De Lacey




Vévoda tě pozorně, ačkoliv lehce unaveně sleduje. Jeho otázky jsou nepříjemné, ale tak nějak se daly čekat. Místo odpovědi se ale raději chvatně natáhneš po tubusu, který mu podáš společně i se zlacenou obálkou. Vévodovo tmavé obočí se jen tázavě svraští, ale věci si od tebe převezme. Nevstává. Tubus prozatím položí vedle sebe na stolek. Zatímco otočí obálku mezi prsty a kmitne pohledem mezi ní a tebou. Stále nic neříká, ale v jeho očích vidíš jistou nedůvěru.

 

„Doufám, že tohle není nějaký pokus o vydírání.“ Zamručí nakonec, hledíc na tebe přísně, než si prohlédne samotnou obálku a to, co je na ní napsané. Lehce nakloní hlavu na stranu, ale nic dalšího nedodává, než konečně přeci jen otevře obálku a vytáhne list dopisního papíru. Tvého dopisního papíru. Jako ve zpomaleném záběru jej rozloží a začte se do jeho strohého obsahu.

 

Vidíš, jak jeho obočí zacuká a oči párkrát zamrkají. Čte to celé až nezvykle dlouho. Možná to celé čte víckrát. Mezi vámi se zatím rozhostí tíživé ticho, které nakonec protneš ty. Vévoda ještě chvíli nic neříká, než dopis prudce odloží na stolek vedle sebe pod rozsvícenou lampu. V jejím hřejivém světle si můžeš všimnout, že okraje papíru jsou nově lehce pomačkané.

 

„Takže…“ Zhluboka se nadechne a opře si spletené prsty rukou o rty v soustředěném gestu. Působí na první pohled klidně, ale máš pocit, jako kdyby v něm cosi vřelo. Snad možná jeho vlastní krev.

 

„… co mi k tomu řeknete? Jak vám můžu věřit, že tohle celé není jen nějaký prachsprostý komplot?!  Tu skříňku jste měla. To vím moc dobře a rozhodla jste se si ji nechat jen proto, aby si pro ni ten… ten… mohl přijít?“ Do jeho řeči začíná probublává vztek a prsty pevně sevře kolem křídel a spárů stříbrné orlice na své hůlce. Párkrát se zhluboka nadechne, přičemž mu unikne bolestivé syknutí, ale vypadá to, že se díky tomu vztek zanořil zase pod hladinu chladného vystupování.

 

„Kdybyste tu skřínku předala mému člověku přesně, jak jsme se domluvili, nemuselo se nic z tohoto stát…“ Evidentně ti říká věci, které sama moc dobře víš, ale slyšet je takto od něj, je dosti nepříjemné.

 

„Takže, chci slyšet celou verzi tohoto příběhu. Prosím, lady. Hned!“ Direktivní tón, pevně semknuté rty a gesto, kterým tě vybídl, aby ses posadila do křesla naproti němu. Najednou začíná být docela jasné, jak někdo tak mladý může zasedat v Radě Sedmi a nenechat se semlít politikou a vlivem ostatních.

 

„A nevynechejte jediný detail. Jde vám o hodně, lady De Lacey.“ Místo toho, aby se pohodlně opřel do křesla, nakloní se vpřed a pozorně se na tebe zahledí, evidentně čekajíc na tvá další slova.



 
Hariel - 13. listopadu 2022 23:31
fspofjo4729.jpg
Verše: Na křídlech větru

"Tím se vůbec netrap,"
pokusím se rychlým úsměvem utišit vyplašená slova. "Pokud by něco takového nastalo, měla bys čas a klid na všechno přijít. Lidé jsou v pořádku... stačí je chvíli pozorovat a zvládneš zapadnout." Nebudu jí povídat, že má pro jednání s nimi vlohy, snažím si pořád dokola a do úmoru připomínat, že je to nová Menachim a začali jsme znovu - tohle zrovna mají lidé o hodně jednodušší, když se mohou odkazovat na dědictví po předcích. Na druhou stranu, tolikrát už jsem byl svědkem, že se otcové se svými syny zvládli odcizit snad hůř, než kdy rozhádaní přátelé...
"Ve skutečnosti nečekám, že by se to mohlo stát," ale kdybys jen tušila, jak teď lituji, že jsme si nějaké podobné místo na předávání vzkazů nedomluvili s Nuriel. Alespoň Ramiel že nás odkázal na konkrétní město. "To jen že svět je veliké místo a hledat v něm naslepo -" Konečně.

"Blížíme se," hlesnu. "Začni zrychlovat a drž se blízko."
Nezdá se, že by tu někde v skrytu čekal zástup uprchlíků na svou příležitost protáhnout se portálem s námi - už jsem se málem obával, že Ramiel narážel na něco konkrétního. Ale řešit bych to stejně nemohl, ani nechci. Soustředím se skrze svá tetování a nesčetněkrát opakované, důvěrně známé pokyny, všechno zřejmě vychází... A v hrudi se mi svírá něčím, co ke svému úžasu, v nějaké nepatrné chvíli, při pohledu na panorama Zlatého města, touhle denní dobou zvlášť jemně prosvítajícího andělským svitem, pochopím jako stesk. Opravdu je to naposledy. Bylo by zatraceně snadné se mu poddat, okázale si zatruchlit a propadat lítosti nad ztraceným domovem, až by trnula křídla a váznul dech - a tak to odložím na někdy jindy, až bude čas a chuť a třeba nějaké vhodné výročí, a jenom se dál soustředím na portál před námi.
Všechno je v pořádku, nakonec se ven dostaneme naprosto hladce.
Všechno je v pořádku. Proč by nebylo, nestáli jsme za pozornost.
Všechno je -

Jednoznačný pokyn mi z krve udělá želatinu, ze žaludku tuhý uzel hluboko zakořeněné nemožnosti nevyslyšet rozkaz, z křídel zbytečný kus hadru. Nemohu neposlechnout někoho, jako je ona. Nesmím, to nejde...
"Zrychli," houknu stroze k Menachim. "Neohlížej se. Soustřeď se na udržení směru. Popoženu nás."
S posledními slovy už sbírám moc větru kolem nás. Netroufl bych si přímo vyrazit proti trojkřídlé. Jistota neúspěchu je značná, každá buňka mého těla s takovou možností hluboce nesouhlasí, příliš snadno by to mohlo sklouznout k něčemu, co se podobá boji. Ne, já teď potřebuju hrubou sílu bez jakýchkoli fines pro nás, vítr v jeho čiré, přirozené podobě. Jen o to se snažím, abych nám neudeřil do křídel plnou silou od první chvíle, aby to Menachim, nezvyklou na něco podobného, nesmetlo z oblohy.  
Chybí tak málo...!
Jeden z národů tam dole na zemi má pro ducha i vítr stejné slovo. Kdykoli k nim přicházím, ochotně se nechávám okouzlit množstvím přidružených slovních hříček. Duch přilétající na křídlech větru... to jsem já. Je libo pocítit přízeň našeho Pána? Potom otevřete své mysli... a pokud náhodou právě letíte kolem, hleďte mávnout usilovněji a pozor na rovnováhu.

Udeřím svou mocí do vzduchu za našimi zády, chaos pro nejbližších pár chvil prosycený a usměrněný odhodlanou vůlí. Jako pokaždé s ošidným dojmem, že se moje vědomí rozprostírá všude kolem, prořídlé, ale podivně obsáhlé; další smysl, nebo možná kus těla navíc, proměnlivý jako améba. Pro Menachim, která nemá tolik nalétáno, se snažím pečlivěji vést poryvy větru tak, aby se dostala přede mě a já tak měl její let jednak lépe pod kontrolou, jednak aby... jestli jen jeden z nás, pak ona.
Pohnu celým sebou a křídla se poslušně opřou v proudu vichru. Rychleji. Ani nevím, jestli jsem to řekl nahlas. Portál se zužuje a nějakým zbytkem soustředění se snažím opakovat pokyn k jeho otevření. Hrstka prachu by se mi teď hodila, hodil bych ho té zatracené ženské do očí, na to by stačil jeden malý, vhodně vedený poryv. Rychleji...! Netřeba si schovávat síly na nějaké pochybné potom. V tom si byl Ramiel jistý... že Zlaté město nebere zajatce.
 
Delilah Blair Flanagan - 13. listopadu 2022 23:20
del29496.jpg

Škoda rány...



Fernsby mě okřikne jak nevychovaného psa. Trhnu sebou, ovšem s o to větší vervou se záhy rozkřičím o pomoc. Nemám před ním kam utéci, a tak se o to ani nesnažím. Prudce se k němu otočím čelem, pokusím se zachytit ruku, která se ke mně tak rychle a nebezpečně blíží. Marně. Neumím se prát. Ani bránit. Nikdy jsem to nepotřebovala, nejblíže rvačce jsem se dostala, když se poškorpily služebné v naší domácnosti a tehdy to vypadalo úplně jinak než tohle. Fernsby se mi tak snadno vytrhne a chytí mě. Nestačím udělat nic, když mě uhodí. Tváří mi prošlehne až do hlavy bolest nesrovnatelná s předchozí fackou a před očima se roztančí mžitky. Bílé. Rudé. Změní se v pableskující ohňostroj barev.

Zavrávorám a můj křik ztichne jako když utne. Na chvíli. "Pusť mě!" odseknu vztekle sotva popadnu dech - jsem v ráži umocněné bolestí a jeho vlastním křikem. "Zrůdo!" vykřiknu bojovně vzápětí, když zahlédnu injekci v jeho ruce. Tentokrát už moc dobře vím, co mi hodlá udělat. Chci se po něm ohnat rukou, vyrazit mu ji, ale trhnutí mne znovu vytrhne z rovnováhy a rukou tak proletí jen neškodně vzduchem. Škubnu sebou ve snaze se mu vytrhnout, zatímco si injekci přechytává, ale nemám na to sílu. Na rozdíl od něj, který jí má na rozdávání.

"Tebe to bude zatraceně mr..." málem si překousnu jazyk, když mne dalším trhnutím pošle k zemi. Pád je tvrdý, div si nevyrazím dech. Mžitky mi stále tančí v okrajích zorného pole a bolest proniká i skrze rudý opar vzteku a nenávisti, které vůči tomu muži cítím. Zničil mi život! Vzal mi ho! Pořád mi ho bral! Nechci se uklidnit.
Nechci se uklidnit tak moc, že v posledním zoufalém pokusu se zazmítám ve snaze se mu vytrhnout nebo aspoň získat prostor na to, abych ho mohla uhodit, kopnout, cokoliv! Přesto Fernsby už klečí vedle mě a hrot jehly se neúprosně zabodne do kůže.

"Ty...!"

Myšlenku už nezvládnu ani dokončit.


Obrázek

 
Jacob White - 13. listopadu 2022 22:13
gorsilverarm_young_aristocrat_from_victorian_era_blonde_short_h_245b5d481e0f489fa110297324ba4c9e(3)2971.jpg

Verše: Cesta za výpovědí


Sleduji jak se Harut tváří a zapamatovávám si její reakce. Podle všeho ty věci zná, nečekala je tam. Dobře. Stejně tak jí překvapí samotná přítomnost Padlého. Dobře. Jsem rád že nám alespoň přímo nelhala o tom, co nás v troskách Babylónu čeká. Zatímco já volím akci Cass pokoru. Je to pro ni… přirozené. Jsme dvě strany jedné mince. Vzdálení ale podobní. Proto si tak rozumíme. Neříkám, že se mi líbí, že mám jít podávat další hlášení, ale vlastně se mi uleví. V mém stravu bych neměl vyrážet do boje i když bych rád. Nesnáším nedokončené poslání. Snad ale tribunál bude vědět víc. Vymyslí plán, který bude stát za to. Dvojice podezřelých, které mohli poslední kus zrcadla ukrást se přímo nabízí. Osobně bych si ale vsadil na padlého. Buď přímo nebo ho vyrval z chladnoucích spárů druhého pachatele. Jeho útok by to vysvětlovalo víc než dobře.

„Dobře, podám své hlášení, ctěná Harut.“ Pokývnu hlavou oddaně a vyrazím za ní Zlatým městem kamkoliv nás zavede. Jak boj skončil začínám cítit celé tělo. Rány pálí a svaly jsou unavené. Celé mé tělo objímá různě silná…

 

V pasti


…bolest. Vytřeštím oči, jak mě realita vytrhne z dalších vzpomínek mého bývalého já. Tentokrát jsem byl dál v minulosti. Zažil jsem Cassiel… před tím vším. Už víc chápu toho tvora, kterým jsem byl. Možná mu i rozumím. Jen jeho slepá oddanost je mi pachutí v ústech. Než si uvědomím, co se kolem děje nestihnu ani hrát mrtvého. Všimli se mého cuknutí i vytřeštěných očí. Dobře, tahle výhoda je pryč.

 

„Ano, čuba je vzhůru.“ Ušklíbnu se i když mi to dělá problémy. Netěším se na to, co mě čeká, ale doufám, že posily dorazí brzy. Že vůbec dorazí. Když tak toužili po mé zprávě, snad jsou i připravení jednat. Snad nikoho nenapadlo kontrolovat, zda jsem doopravdy zamknul. Potřeboval bych využít chvíle kdy mají pocit, že vítězí. Možná jim to otevře ústa víc než trocha vody přes hadr. Podívám se na krvavou stopu a fascinovaně sleduji stopy zlaté. To tam dřív nebylo, nebo ano? Na tohle není čas. Podívám se opět na dvojici mých věznitelů.

„Přijde mi, že nejsou sami, kdo zaměstnává zrůdy.“ Zdvihnu zrak na předáka, když se vzpamatuji z okopávání a pak kývnu hlavou na zafačovaného. „A i divnější lidi.“ Tohle bylo slabé Jacobe ale může tě omluvit, že jsi schytal pořádných pár ran a některé byly i do hlavy. Stejně očekávám že mi nějaký ten kopanec uštědří.

 

„Dobře, pokud jsi se uklidnil… možná by stálo za to mě představit tajemnému kterého jste zmiňovali. O tom jste mluvili ne? Někdo se mnou chce mluvit. Nemám moc času. Večer mám ještě dostavení s Alexejovou matkou.“ Vyplivnu skrz zakrvácené rty, když skončí. Cítím se, že melu z posledních sil. Mám za sebou nějaké tréninky na zvládání bolesti. Instruktoři v armádě to někdy rádi učili. Hlavně i s praktickou ukázkou. Netuším proč se ho snažím provokovat. Nebaví mě snad život? Jsem už tak rezignovaný nebo ze mě mluví nějaké zbytky bílého prášku? Možná vím že ve vzteku z něj může vypadnout něco co by normálně neřekl. Jenže to se musíš i ptát Jacobe. Důvod může být i mnohem prozaičtější. Možná bych byl rád, kdyby mě skopal zase do bezvědomí. Zlaté Město bylo jednodušší než Jeruzalém. Mitzraelův život snazší a jeho víra pohodlná. Bylo to konejšivé. Přitom ten nejhlavnější rozdíl mezi námi je ten, jakému pánu vlastně děláme čubu…

 
Řád - 13. listopadu 2022 22:06
iko489.jpg

Něco na uklidnění


Delilah Blair Flanagan



Rozkřičíš se. Z plných plic křičíš, jak ti to jen síly dovolí. Jak vděčná můžeš být Karemovi, že tě dal tak dohromady. Před pár dny si byla ráda, že se po každém slově nerozkašleš a teď tu křičíš a voláš zplna hrdla o pomoc, aniž by si cítila jakékoliv omezení.

 

Díky tomu ani pořádně neslyšíš, že kroky se už přiblížily ke dveřím, ve kterých se spěšně otočil klíč, než se rozletěly. „Angelo! A dost!“ Křikl na tebe obličej zkřivený vztekem. Jen krátký pohled k oknu stačil, aby pochopil, co se tu stalo. „Ty zatracená mrcho!“ Zavrčí a vrhne se k tobě.

 

Jakkoliv se cítíš připravená čelit jeho zlobě, chybí ti síla, takže i když se pokusíš jeho ruku chytit, vytrhne ti ji, a prsty ti sevře zápěstí, aby tě jeho druhá ruka sevřená v pěst silně udeřila do tváře, až se ti rozblikají bílé mžitky před očima. Ne, rozhodně to nevypadá, že by tě chtěl Fernsby jakkoliv šetřit, natož přemýšlet vůbec o tom, že se ženy nebijí. Poklesneš trochu v kolenou a zatímco se snažíš nabrat ztracenou rovnováhu. Všimneš si, že ve Fernsbyho volné ruce se objeví injekce v níž je jakási čirá tekutina. Druhou rukou tě stále drží za zápěstí, kterým trhne, aby tě ještě více vyvedl z rovnováhy a nedal ti tak možnost se příliš efektivně bránit. Má opravdu sílu. Až se divíš, kde se to v něm bere.

 

„Tohle tě bude ještě mrzet! Myslíš si… že… něco zmůžeš?!“ Cedí skrz zuby, zatímco se přehmátne tak, aby mohl injekci efektivně použít. Průvan z okna mu divoce rozfouká světlé vlasy kolem jeho bledé tváře. Kovová jehla se zaleskne v paprscích zapadajícího slunce a tobě je jasné, co přijde. „Ale teď se pěkně uklidníme!“ Trhne ti opět rukou, až padneš na zem a on klekne na koleno vedle tebe, aby ti tou jednou injekcí zase ukradl kus dne.


 
Vera De Lacey - 13. listopadu 2022 21:42
verasad0029495.jpg

Strašlivě málo



Tváří v tvář ustrojenému služebnictvu stačím zalitovat toho, jak vypadám. Ne, takhle se k vévodovi na audienci nechodí, toho jsem si dobře vědoma. Vidět mě takhle naši, nejspíše by se oba chytali za srdce, jenomže… nemohla jsem přijít pozdě, prostě nemohla. Přinejmenším tomuhle malému prohřešku jsem se musela vyvarovat. S tichou větičkou o tom, že mě vévoda očekává, se nechám dovést do salonku v prvním patře.

Jakkoliv bohatě je místnost zařízená, nerozhlížím se, jenom kývnu komořímu na znamení díků a obrním se trpělivostí. Nebo aspoň planou nadějí, že na mě vévoda docela zapomněl. Plány odložím na nízký stolek doprostřed salonku, přímo mezi křesla, které se nabízejí k usazení. Zůstanu stát. Kdybych si teď dovolila zastavit, dorazilo by mě to. Na nohou mě drží jenom hrůza a odhodlání, nebo možná jenom hrůza. Přejdu po místnosti jednou, dvakrát, možná dokonce desetkrát, než se dveře otevřou a v nich…

Vévoda.

Pukrle je domě naštěstí zaryté natolik, že nad ním nemusím ani přemýšlet. Automaticky si přidržím sukni, pokrčím kolena a sklopím hlavu. Pohled se zvedat nenamáhám. Marně bych si teď mohla říkat, že Zerachiel by nikdy nikomu nedovolila vidět ji takhle. K smrti vystrašenou. Tvrdohlavě – pěkné slovo, výstižné – by pokračovala krok za krokem, dokud by nenašla řešení. Ale chladně modré oči, odměřená slova a tíživé vědomí toho, co vévoda ví, nemilosrdně napovídá tomu, že tahle situace nemá dobré řešení. Teď už ne.

Když se odmlčí a dá mi prostor k odpovědi, ostře se nadechnu, ale nedostanu ze sebe jediné slovo. Tak trochu bezradným gestem mu pokynu k tubusu, který mu ostatně ráda podám, pokud bude chtít, ale především – především k němu natáhnu ruku s dopisem. Nemohu vévodovi nabídnout nic než pravdu. Přinejmenším u mě už schránku hledat nebude a…

„R jako Ramiel,“ podaří se mi vydolovat slova ze semknutého hrdla. „On… To on má tu skřínku. Omlouvám se,“ přejde mi přes rty to zcela zbytečné slovo, protože i mně je bohužel jasné, že omluvy ničemu nepomůžou. Místo toho pokračuji adresou toho papírnictví. „Tam koupil tu obálku. Prodavač říkal, že tam nebyl poprvé, ale…“ nechám vyznít do prázdna. Je to málo. Strašlivě málo, ale… víc toho prostě nemám…
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.41010808944702 sekund

na začátek stránky