Andor.cz - Dračí doupě online

Angelo. Angelo. Angelo. To jméno se mi zarývá do mysli pokaždé, když ho Fernsby vysloví jako by se mi ho snažil vštípit. Ujistit se, že nezapomenu. Jak bych jen mohla. Nevěří mi, hraje si se mnou. Tiše skřípu zuby, když se mi vysmívá do tváře, svírám mezi prsty cíp ohořelého županu. Stisk se změní v křečovitý, když se Fernsby označí za mého... Zachránce. Je to jen další provokace, přesto... Ostře se nadechnu, myšlenkami jsem stále u hořícího domu a zvuku praskajících trámů těsně předtím než se provalil strop. Kouř čpící z mých vlasů mi neustále připomíná že se to opravdu stalo.

"Moje problémové chování?!" vypadne ze mě zaraženě navzdory veškerému odhodlání. Měla bych mlčet, raději předstírat, že tu vůbec nejsem, přesto... Mluví o mně jako o špatně vychovaném psovi. Po zádech mi přeběhne mráz, ten nepříjemný šimravý pocit steče po páteři a obtočí se kolem žaludku, který o to více stáhne. Ztěžka polknu. Spoustu času... Ne. Ne. Najde mě, Alexander... Najde mě.
Pořádně vydechnout dokážu až v okamžiku, kdy se ode mne Fernsby vzdálí. Pokusím se vytáhnout do příjemnější pozice, ale... Cítím se stále tak malátně. Bolest nemizí, neustále mi připomíná tu první výchovnou lekci, kterou mi uštědřil. Temenem hlavy se opřu o zeď, avšak tentokrát si nedovolím zavřít oči ani na vteřinu.

Nespouštím z Fernbyho pohled, zatímco se ode mě vzdaluje, ovšem jen stěží bych se kvůli tomu mohla cítit bezpečněji. Zachvěji se. Hra. Následky. Na jídlo nemám ani pomyšlení, ale palčivý pocit žízně mi připomíná, že... Nemám příliš na vybranou. Tedy... Mimoděk si vzpomenu na Alexanderova hořká slova. Vždy máme možnost volby. Zoufale si vjedu prsty do vlasů, když...

Ustrnu uprostřed toho pohybu. Zlaté město. Ta dvě prostá slova mne rozhodí natolik, že chvíli prostě jen na Fernsbyho upírám pohled dvou modrých očích, zatímco se mi ve tváři zračí celá plejáda pocitů usvědčujících mne z jediného. Poznání. Zlaté město. V jeho rozvalinách měl vzniknout Nový Jeruzalém. Nyní je to pro mně jen těžko uchopitelná představa. Ucuknu přistiženě pohledem a upřu jej kamsi vedle Fernsbyho. Mezi prsty svírám napnutý pramen vlasů a nervózně jej drtím mezi prsty.

"Zlaté město je... Bylo domovem andělů. Tam... Tam nahoře, na nebesích, než došlo.. K válce," hlesnu a nejistě pohlédnu zpátky na Fernbyho. "Město přikryté věčnou září Všemohoucího," dodám opatrně. Mohla bych mu ho popsat, všechny vyhlídky, útulná zákoutí i nekonečně dlouhé schody vedoucí k budově Tribunálu. Mohla bych hovořit o cherubově zahradě, aréně plné písku... Ale nemůžu. Proč se na to ptá? Tu otázku musím polknout, tepající ranka na rtu mi připomíná, že nejsem v pozici, abych se ptala.

Delilah Blair Flanagan

Fernsby tě celou dobu sleduje s dosti pochybovačným výrazem, než po tvých slovech jen zklamaně prohne rty. „A vůbec ti za tu dobu neřekli nic zajímavého? Že by se zrovna zvědavá Angela neptala na to, co se kolem děje? Tomu se mi až nechce věřit… Ale chápu, jestli tě tam drželi zavřenou, pod sedativy a bez informací, muselo to být skutečně… nelidské.“ Z jeho slov doslova kape ironie a přehrávaný soucit.

„V tom případě mi můžeš poděkovat Angelo. Zachránil jsem tě!“ Rozmáchne se rukou, která má na sobě stále krvavé skvrny. „Tady se určitě hůře mít nebudeš… Jestli ale líp? No, možná, když se zase naučíš trochu chovat. Toho problémového chování a zlozvyků se budeme muset zbavit. Ale to nevadí. Chce to čas a toho máme… spoustu.“ Usměje se na tebe mile a prohrábne si světlé vlasy, než se otočí a poodejde od tebe dál do místnosti viditelně nad něčím přemýšlejíc.

„Víš, Angelo… Vím, že máš ráda své tajemství a je mi naprosto jasné, že mi tu říkáš jen zlomek toho, co víš, ovšem nakonec… se jednou rozmluvíš. A pokud ne, svět se nezboří.  Ostatně, kvůli řečnění tě tu stejně nemám. Ne ne… ale!“ Kráčí pomalu před tebou a poklepává si prstem na rty.

„… Ale určitě mi něco řekneš. Zahrajeme si takovou hru. Když budu spokojený s tvou odpovědí, dostaneš sem nějaký čaj a něco k jídlu. Pokud ne, asi budeš muset počítat s následky.“ Pokrčí rameny, zastaví se na místě a pohlédne na tebe.

 „Tak co mi řekneš ke Zlatému městu? Hmm?“ Zabodnou se do tebe jeho chladné oči a zůstane nehnutě stát, pozorně tě sledujíc.

„A promysli svou odpověď dobře. Koneckonců, času máme dost. Doufám, že nám to spolu vydrží tentokrát mnohem… mnohem déle.“ Roztáhne se na jeho tváři zase ten široký úsměv, který by za jiných okolností mohl být považován za přátelský, ale teď z něj jen běhá mráz po zádech.