Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Ta bolest, když se rodí pochopení... Menachim, znovu se narodit musíme oba. Je to ode mě vlastně strašná hloupost a nejspíš nic víc než strach z další ztráty, ta obava znovu uvěřit, že mě může mít doopravdy ráda, ještě nezhojená rána v samotné podstatě mého bytí - vždyť už mě jednou opustila, co když to udělá znovu - a co na tom, že neměla na výběr, a že nás rozdělila až smrt. Ale teď konečně najednou věřím, že se mi vrátila celá. Slepá důvěra jako důkaz...? Snad na tom nejsem tak špatně, abych potřeboval důkazy... Už před tím jsem si nedokázal představit, jaké pro ni muselo být vrátit se do domu se stopami svého starého já, seznamovat se s dávnými přáteli, kteří věděli, co od ní očekávat, zatímco pro ni byli noví; čekat, kdy se vrátím, od cizích poslouchat historky o našem bývalém životě, zatímco já si namlouval, jak začínáme od úplného začátku a polykal stesk - jsem z hloubi srdce vděčný, že ji to pohnulo směrem k nám, a můžu jen obdivovat takovou odvahu. Menachim byla v mnoha směrech pevnější než já a znovu se to ukazuje i v téhle chvíli. Snad se mi právě tady a teď konečně podařilo překlenout propast mezi nimi - tou dřívější i nynější. Jsem teď vděčný Otci za nesmrtelnost, které jsem nevěřil, a jaká ironie, že se tak stalo ve chvíli, kdy jsme o ni přišli. Vzpomínky jsou jen nadstavbou krásné duše. Vytvoříme si nové a budou znovu jen naše. Vždyť moje Menachim je skvělá, nádherná, krásná a - a moje, Ramieli, jasné? Pracky pryč, hledej si vlastní. "Co já vím, taková je jen jediná na světě," řeknu i nahlas s malým pousmáním a jemně stisknu Menachim prsty. Slova spíš pro ni než pro něj - ale že by zrovna on se svým živým, sympatickým vystupováním neměl štěstí u žen? Možná ho má právě až moc. Jenže to je asi tak to úplně poslední, na co teď můžeme plýtvat slovy. Co na tom, že nás tu nechali už celý den. Na zákon schválnosti je i svit Zlatého města krátký a čím delší dobu tu jsme, tím se jen blíží chvíle, kdy pro nás někdo přijde. "Severovýchodní brána - vím, kterou myslíš," ujistím ho. "Jen si nejsem jistý, jak je to s odchodem bez povolení. Protáhne se se mnou, máme se držet, nebo...?" Nebo ji mám nést? To už by bylo hodně nápadné, ale koneckonců se jen potřebujeme dostat skrz a pak se ztratit v mracích a nebo se rychle ukrýt na zemi. Dokonce i do toho Damašku trefím... lidské plémě se sice množí divoce, ale velkých měst ještě mnoho není. Na okamžik mě ohromí představa, že když to takhle půjde dál, jednou jich bude spousta po celé zemi, možná dokonce tolik, že ani nebudu znát všechna jejich jména - ale je to jen záblesk provázený hořkostí. Jehoel si přeci nedala za úkol ničit města. Byla to jen příšerně špatná shoda okolností. "O tobě samozřejmě mluvit nebudeme - kdyby něco," a honem si promítnu v hlavě, jestli před Menachim padlo Ramielovo jméno. Naštěstí ne, i když jeho popis by mohl být až moc výmluvný. "Dveře nám otevřel kdosi se zahalenou tváří, celý v bílém, a hlasem změněným tak, že málem nebylo poznat, jestli jde o muže nebo ženu. Hmm?" Pohlédnu krátce na Menachim, jestli souhlasí. Protože jestli nás budou vyslýchat, musí být naše krycí historka stejná - a vzhledem k okolnostem si jí musíme být jistí hned. A pokud tohle celé samozřejmě není past, ale nemám pocit, že bychom na tom mohli být hůř. Protože žádných pastí není potřeba - rozhodla už ta chvíle v Babylónu, a jen mi to muselo definitivně dojít. "Pak tedy Damašek... a za dobré rady jsem vděčný, nemysli si." Někdo nás najde. Jak moc rozsáhlá musí být tahle záležitost, kolik andělů už opustilo Zlaté město, jak velké věci se daly do pohybu, zatímco jsem plnil své úkoly a žil utopený ve smutku pro svou ztracenou a znovu nalezenou ženu? Stisk její dlaně je pevný a nepochybuje. Dlužím jí hodně - a teď ještě tisíckrát víc - a nekonečný dík Jemu, že nás stvořil právě tak, abychom k sobě zapadali. Jen s očima navrch hlavy pozoruji Ramielovu práci s nožem. Pohrával jsem si s myšlenkou, jak rozbít okno, a že je chráněné něčí mocí - samozřejmě, že je, to jen mně se stále nedaří obsáhnout všechno z nové perspektivy města rozděleného na dva nepřátelské tábory - to mi zkrátka nedošlo. Jak ale mohu ochránit Menachim, když doopravdy neuvěřím, že zlo si našlo cestu až sem... "Hodně štěstí i tobě," kývnu na něj - vlastně je to víc úklona než pouhé gesto. Chápu, co tu děláš, a je to příšerně nebezpečné, Ramieli. Určitě si neumím úplně představit, co všechno obnáší tvá pozice špeha ve Zlatém městě. Tady, v neúprosné hierarchii andělů, jsem ti stál za risk, i když má hodnota zdaleka nedosahuje tvé - vždyť si ani nemůžeš být jistý, jestli vám budu nějak užitečný, ani to po mně dokonce nechceš... Jestli se mu může podařit vybudovat ve mně loajalitu, tak možná právě tím. Menachim měla pravdu, když říkala, že nejvíc se mnou zmůže ten, kdo si dá pozor, aby nezatlačil. Sama je toho důkazem, zdánlivě jemná, ale povahou podobná svému elementu, stejně jako voda se nakonec dostane všude a omele i ten nejpevnější balvan. Uměla to se mnou dokonale. Vím to, Menachim, jasné? Že to víš, využíváš, a že se tomu usmíváš. Další důvod tě milovat. Co na tom, že jsem nikdy nepochopil, co na mně máš. Teď tě držím a nepustím. ... upřímně vděčný i za to, že se nikdy nedozvím, jak bych se rozhodl, kdyby se mnou jít nechtěla. "Připravená?" řeknu spíš řečnicky místo dramatického: Teď! Pootevřu okno trochu víc, jen opatrně vystrkuju hlavu a rozhlížím se, jestli je v dohledu někdo, kdo by mohl začít plašit, kdyby nás viděl vylétat. Ale snad dobré... Vyhoupnu se na parapet a trochu se natočím, aby křídla, která nechám roztřepnout na zádech, Menachim nezasáhla. Tak pojď... zvládneme to, Damašek čeká. Naučím tě tam pohybovat se mezi lidmi, najdeme si přístřeší. Jestli budeme čekat delší dobu, ukážu ti pár divů po okolí, i když to slibované jezero v horách je trochu z ruky... Ještě poslední pohled na Ramiela. Dlužím ti. A teď vzhůru za hořkosladkou svobodou; srdce mi buší rychleji a smysly jako by se zostřily. Bude těžké k bráně doletět jen přiměřeným tempem a nepropadat nápadnému spěchu. Skoro nedokážu uvěřit, že život ve městě zatím běžel dál, když je najednou tolik věcí jinak... Pane, kéž bys mi dal znamení, že právě tohle je správná cesta. | ||
| |||
 | Noční můra Delilah Blair Flanagan Suchý, prašný vzduch v místnosti nepříjemně škrábe ve vyprahlém krku. Fernsby Delilah viditelně poslouchá, ale stejně rychle jako začne, tak také se svou řečí rychle skončí. Fernsbymu unikne jen tiché pobavené zasyknutí a zklamaně zakroutí hlavou.
„Skvělé. Jsi sečtělá Angelo. To se ti musí nechat. Tyhle záznamy jsou už dnes považovány spíše za báchorky pro pověrčivé. Ovšem my oba víme, že to tak úplně není, nemám pravdu?“ Vezme jednu z dřevěných židlí a dojde i s ní opět pár kroky k rusovlasé ženě, zatímco stojí vrávoravě opřená o zeď.
“A oba víme i něco víc, že? Hmm?“ Krátce se na ni podivá, než ji otočí v ruce a s tlumeným bouchnutím postaví na zem. Usadí se na ni a ležérně se opře do opěradla, podpírajíc se o něj loktem.
"... my oba?" Zopakuje po něm Delilah tiše v ozvěně jeho vlastního hlasu. Sleduje ho, jak se k ní blíží a poplašeně sebou škubne, když židli postaví s klapnutím na zem. "Jak..." vyklouzne ze jí v šoku, než se zarazí a suše polkne. "O jakých snech?"
“Ale no tak… Nedělej, že nevíš, o čem mluvím?“ Vzhlíží k ní kněz nevzrušeně, stále pohodlně opřený. “Já myslel, že si tu říkáme vše, Angelo. Tajnosti dělají jen… problémy. A ty nechceš problémy, že?“ Nakloní hlavu lehce na stranu mírně se pousměje. “Jednomu by mohlo přijít, že mu něco tajíš, Angelo. Budu tedy dělat, že jsem tu tvou předchozí odpověď neslyšel a vyzvu tě ještě jednou.“ Nemizí mu stále úsměv ze rtů, ale slova teď znatelně cedí skrz sevřené zuby. “Povídej mi o svých snech. O Zlatém městě, o tom… kdo ve skutečnosti jsi?“
V modrých očích Delilah se zableskne strach. Ví to. On to ví. A přesto... Polkne a váhavě se nadechne k vyžadované odpovědi. "Bylo to krásné město. Dokonalé místo, kde každý měl své místo," souká ze sebe nejistě, váhavě. "Zdálo se mi o životě tam. O mém domě. O tom, že jsem plnila vůli Stvořitele," uhne pohledem, ve kterém se zračí silné pochyby, které se už ani nedají skrýt, jakkoliv se o to žena snaží.
"Jsem Dumah." Vysloví ta dvě slova, která jí viditelně dodají odvahu a ve tváři je snad poprvé čitelný… vzdor.
„Hmm, skvělé Angelo. Jsem rád, že se někam dostáváme!“ Plácne spokojeně do stehen a usměje se. „Nebo mám tedy říkat spíše Dumah? Ale ne… Zní to zvláštně. To jméno se k tobě vůbec nehodí. Mnohem víc se mi líbí Angela.“ Nevypadá to, že by ho jméno Dumah jakkoliv vyvedlo z míry. „Ano, Angela. Ani jsem netušil, že to bude až tak symbolické.“ Uchechtne se a kývne hlavou, viditelně spokojený sám se sebou.
"Nemůžeš mě tady držet!" Vykřikne najednou Delilah, viditelně odhodlaná se tentokrát jen tak snadno nepodvolit.
„Ale můžu. Kdo mi v tom zabrání? Hmm? Ty? Můžu tě tu držet, jak dlouho chci!“ Postaví se a udělá krok k ní. „A můžu tu dělat, co chci.“ Jeho ruka vystřelí a chytne ji pod štíhlým krkem, ale nesevře jej natolik, aby ji začal nějak silněji škrtit. Alespoň ne zatím. „Jestli jsi to ještě nepochopila, Angelo. Tohle není Hartovo sanatorium. Tady jsem pánem já! Zasyčí výhrůžně.
Paže Delilah se zvednou v obranném gestu a sotva se jí jeho prsty ovinou kolem krku, chytím ho vlastníma ledovýma rukama za zápěstí. "To si myslel i můj manžel!" vypadne ze ní rozrušeně v tom náhlém popudu. Oči jí planou nálehavostí. "To stejné si myslela Meeksová."
“Ano? Manžel? Meeksová?... Jistě, jistě, Angelo. Ale myslím, že ještě zapomínáš na jednu nebohou duši. Sestru Bellovou jsi taky poslala do pekla, stejně jako je. Chápu to, když se kácí les létají třísky!“ Zatlačí jí prudce rukou na stěnu, až to trochu zaduní a ona zalapá po dechu. „Alespoň má ale pěkný náhrobek. Pravý mramor. Rosehill. To by ji stejně nikdy nečekalo. Byla by ráda, kdyby jí to místo na hřbitově někdo koupil. Jen to jméno na náhrobku někdo trochu pomotal, ale kdo by se zlobil, že? Není žalobce, není soudce.“ Umívá se, zatímco nebohou ženu dál drží pod krkem a oči se mu divoce lesknou, než trochu zamrká a nakloní hlavu hravě na stranu. “To měla být výhrůžka, Angelo?“
"Řekla jsem jim to. Řekla jsem jim, kdo tam leží doopravdy," s těmi slovy se pokouší ruku odtlačit. Marně. V její pobledlé tváři se mísí strach i zlost. Odhodlání. "Dumah nikdy nevyhrožovala," sykne.
„Ano? Skvělé, Angelo. Konečně se někam dostáváme!“ Zvýší hlas a jeho úsměv se změní spíše v pobavený škleb. „Já věděl, že k sobě najdeme cestu a budeme si říkat věci narovinu… jednou. A konečně je ten slavný den tady! Stačila jen trocha nepohodlí a bolesti.“ Prsty kolem krku se jí na chvíli sevřou ještě pevněji, takže dodá svým slovům punc reálnosti, zatímco ona je nucená zalapat po dechu. Nehty zatíná do jeho zápěstí, ale není jí to nic platné. Až po chvíli Fenrsby přeci jen stisk o něco povolí.
„Hmm, je mi to líto Angelo, ale o Dumah nic nevím. Pouč mě.“ Provokativně ne ni hledí, než jeho ruka přeci jen nakonec pustí a Delilah se může opět svobodně nadechnout. "Navíc, nevím, co si od toho slibuješ? Že tě tu někdo najde? Tohle město je velké. Opravdu velké a pan Morley má teď plno jiných starostí než hledat jedno zatoulané kotě."
Delilah na něj hledí podobna zvířeti zahnanému do rohu, oči se jí rozrušeně lesknou. Prsty se dotkne vlastního krku ve snaze jej napříště ochránit lépe. "Víš, jak jí říkali její druzi? Tichá smrt," odsekne bojovně, zatímco jí srdce buší a buší. "Jsem mnohem víc, než zatoulané kotě," zachraptí odhodlaně. "Alexander tě najde a tentokrát to nebude dům, co bude hořet," přimhouří oči.
„Tichá smrt? Poetické. Je pravda, že Meeksová s Bellovou moc nekřičely. Prý…“ Pokrčí rameny Fernsby, který to buďto velmi dobře hraje anebo si z toho opravdu nic nedělá. Otočí se od ženy u zdi a dojde ke stolu, kde si vezme do ruky nějaký papír, do kterého se zahledí. “Ale líbí se mi tvá jiskra, Angelo. Ta tam posledně chyběla. Byla jsi taková unylá, smířená s osudem… Teď už alespoň spoléháš na ostatní.“ Vzhlédne k ní krátce. Jakkoliv je ta naděje lichá….Ale dobře, dobře… Řekla si mi aspoň něco a pravidla hry jsou jasně daná. Zasloužíš si nějaké to občerstvení, i když na sušenky se budeš muset více snažit.“ Položí s křivým úsměvem papír zpátky na stůl a s povzdechnutím si prohrábne slámové vlasy. “Však zítra je taky den.“
Delilah ho pozorně sleduje, když se od ní vzdaluje, ale moc dobře ví, že tohle ještě nic neznamná. Tohle nemusí být konec. Přesto se ale bojovně nadechne. "Lichá jsou tak akorát tvoje očekávání," odporuje viditelně popuzená jeho slovy. Semkne pevně rty a spustí ruce podél boků. Mlčí, ale propaluje muže před sebou pohledem.
“Ah, tvoje naivita je roztomilá, Angelo.“ Usměje se na ni přeslazeně Fernsby, zatímco papír ze stolu opět zvedne a jistým pohybem přehne, aby jej vzápětí schoval do kapsy. “Ale nevadí. Snad ti ten elán dlouho vydrží. Už jsem viděl, jak dopadají lidé po nějaké době v sanatoriu, když ztratí poslední špetky naděje. Ne, moc dobře.“ Povzdechne si snad jako kdyby je litoval. “A já bych byl rád, kdyby si mi nějakou chvíli vydržela.“ Usměje se na přikovanou ženu, zatímco vykročí směrem k nenápadným dveřím, které jsou na jedné z bočních stěn zaprášené místnosti. “Alespoň pár měsíců.“ Jeho úsměv se ještě více protáhne, než zabere za kliku a vykročí z pokoje.
"... nejsem Angela," Ozve se planý protest a ve tváři Delilah se zračí jen podivná směsice odhodlání a zoufalství. Tak protikladné pocity bojují právě o místo na slunci a v jejím srdci. Fernsbyho vyprovází pohledem až ke dveřím a při pohledu na ně viditelně zpozorní. Je to cesta ven, ale dostat se k ní, je v tuto chvíli pro ni nemožné.
Řetěz na noze výmluvně zacinká, zatímco se pár vrávoravými kroky přesune k židli, kterou její hostitel nechal kousek od ní a ztěžka na ni dosedne, nebo spíše zhroutí. V místnosti je najednou klid. Ticho. Prach i nadále líně víří ve vzduchu, zatímco jí ze rozbitého rtu teče tenký pramínek krve.
Kolikrát to říkala Alexanderovi....
Kolikrát se bála, že se pro ni vrátí....
A nakonec… se sen stal skutečností.
Nebo spíše noční můrou.
| ||
| |||
 | Zlaté město Angelo. Angelo. Angelo. To jméno se mi zarývá do mysli pokaždé, když ho Fernsby vysloví jako by se mi ho snažil vštípit. Ujistit se, že nezapomenu. Jak bych jen mohla. Nevěří mi, hraje si se mnou. Tiše skřípu zuby, když se mi vysmívá do tváře, svírám mezi prsty cíp ohořelého županu. Stisk se změní v křečovitý, když se Fernsby označí za mého... Zachránce. Je to jen další provokace, přesto... Ostře se nadechnu, myšlenkami jsem stále u hořícího domu a zvuku praskajících trámů těsně předtím než se provalil strop. Kouř čpící z mých vlasů mi neustále připomíná že se to opravdu stalo. | ||