Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | … tak teda k holiči… „Jste si jistý, že si ještě na něco nevzpomenete? Kdy se tady zastavil? Nebo třeba, kolik bylo přibližně hodin?“ snažím se s mužem domluvit cestou ze dveří. „Jméno, nebo místo? Prosím vás, pane, je to důležité…“ Několik úderů zůstanu prostě jenom stát, s balíčkem natisknutým na hruď a nevěřícným pohledem v očích, jako bych dokonale ztratila vítr v plachtách. Nevím, co dál… Hnala jsem se sem střemhlav, dokonce to vypadá, že jsem našla správné místo, ale nevím co dál. Nejraději bych zaječela z plných plic, ale nakonec se zhluboka nadechnu a dám se do pohybu. Jeden krok za druhým. Nevzdám to dřív než za hodinu, ne dokud mi nedojde čas… „Ještě se porozhlédnu kolem,“ hlesnu k Thomasovi, aniž bych se pokoušela usmát, a balíček položím dozadu na sedadlo. Tak trochu bezradným krokem se vydám ulicí. Co by teď udělala Zerachiel? Vzpomínka, jak velela jednotce tváří v tvář nepříteli, se mi zdá vzdálená celá milénia, vždyť já ani nevím, co si počít sama se sebou, natož s kýmkoliv jiným. Spíše než k Ramielovi se teď myšlenkami začínám upínat k blížícímu se setkání s vévodou. Má tam vůbec cenu chodit? Bez skřínky, jenom s adresou knihkupectví a docela populární obálku, která mu řekne ještě méně než mně? Půjdu tam. Nic jiného mi ani nezbývá, ale teď před sebou budu ještě chvíli předstírat, že mám na vybranou. A já vskutku mám, taky si můžu zaplatit dostavník z města a modlit se. Možná se tu jednou nebo dvakrát objevil, tak to ten muž říkal. A pokud se v papírnictví zastavil více než jednou, možná se zastavil i někde jinde… a možná si někde jinde vzpomenou na víc než barvu jeho očí… Je to zoufalství, čiré zoufalství, ani se to nesnažím zastírat, ale nic horšího, než že dojedu k vévodovi s prázdnýma rukama, se mi stejně stát nemůže. A tak to prostě musím ještě zkusit. Rozhlédnu se po ulici a vykročím k nejbližšímu podniku, vlastně mi ani nezáleží na tom, co přesně to bude, hlavně když mají otevřeno. Hospoda, kavárna, vlastně bych se klidně zeptala i u toho holiče. „Dobrý večer, někoho hledám,“ jsem připravena zopakovat klidně tisíckrát, nebo alespoň tolikrát, kolik se do hodiny vejde otázek, „muže asi takhle vysokého, s pronikavě modrýma očima. Neříká vám to něco? Potřebovala bych s ním mluvit, je to důležité…“ A čert vem, jak to vypadá. | ||
| |||
 | Osvěžení paměti Delilah Blair Flanagan „Theodore…“
*Plesk!*
Ozve se zničehonic a úder hřbetem jeho ruky přeruší tvá možná další slova. Rána je to tvrdá. Pro tebe až nezvykle tvrdá. Takže tě zase srazí zpátky na zem. Okovy jen poplašeně zacinkají. Z tváře a lícní kosti ti vystřeluje ostrá bolest a v ústech cítíš kovovou pachuť krve z rozbitého rtu. Fernsby se rozhodně nekrotil, i ve světle toho, že právě uhodil urozenou ženu. Fernsby se nad tebou tyčí a otvírá a zavírá ruku v pěst. Je to ta, kterou tě před chvílí uhodil.
„Takže ještě jednou…“ Přiklekne k tobě a chytne tě za vlasy. Prsty proplete mezi těmi tak nezvykle nově měděnými vlasy. „…Asi jsi ještě zmatená Angelo. Chápu. Možná si nepamatuješ na náš společný čas u Harta v sanatoriu. Jistě…“ Zatáhne tě za vlasy silou tak, že musíš zaklonit hlavu a podívat se přímo na něj. „… Jinak by si nejednala tak pošetile. Že Angelo?“ Usměje se krutě a jizva na tváři se mu zkroutí jako had.
„Ale nevadí. Jestli potřebuješ, rád ti to zase připomenu. Tady tě nikdo neuslyší křičet!“ Křikne na tebe. „Takže… Buďto to uděláme po dobrém…A budeš zase stará hodná Angela, odpovíš mi na mé otázky a dostaneš za odměnu čaj a sušenky a nebo…“ Trhne ti zase hlavou. „…Anebo to budu brát tak, že ti budu muset osvěžit paměť!“ Zavrčí výhrůžně, než se na chvíli viditelně zase uklidní, ale vlasy ti nepouští.
„Takže… Ještě jednou. Co to bylo za lidi? Začneme pomalu. Znala si je?“ Mluví pomalu. Každé slovo má za sebou pauzu, zatímco tě jeho chladné oči upřeně sledují.
„Co máš společného s tím obchodníkem Morleym? Nevypadal, že obchoduje i s mrtvými těly.“ Zazní i tobě velmi dobře známé jméno a Fernsby zaznamená, že ti to jméno přeci jen něco řeklo.
„Nějaký rodinný známý, Angelo? Manžela by to jistě nepotěšilo… ačkoliv, už tě jistě dávno oplakal.“ Ušklíbne se opovržlivě.
| ||
| |||
 | Účel a prostředky Opravdu to udělal. Zapálil Alexanderův dům... Zabil Karema! Mohli být i další? Kolik lidí mohlo umřít nebo se zranit jen... Jen kvůli tomu, aby mě vyhnal z domu pryč? Žaludek se mi stáhne. Spletla jsem se, ten muž není zrůda, je to odporná pokřivená kreatura. Snažím se ignorovat vše, co mi říká, nevěnovat mu pozornost, po které tak baží. Každé každičké to slovo mi má ublížit, shodit mě a na zemi si do mě ještě jednou kopnout. Ne. Ne... Nemá pravdu! Alexander... Neuvěří tomu, nepodlehne myšlence na to, že jsem uhořela v tom domě. Najde mě. Najde mě, stejně jako předtím... Pozná, že jsem naživu. Držím si tu představu, co nejblíže u sebe. Nesmím k sobě pustit Fernsbyho jed a nechat se jím otrávit. | ||
| |||
| Zavírací doba Vera De Lacey „Ano, paní?“ Otočí se na tebe prodavač viditelně otrávený, ale když si všimne, co držíš v rukou, přeci jen o něco pookřeje, jak ho políbí obchodní duch. Položíš vybrané kousky na pult a rovnou se vytasíš s obálkou. Muž si ji jen krátce prohlídne, než pokývá hlavou.
„Ale jistě, ty tu máme. Jsou docela populární. Vidíte, krásně ručně zdobené a ze speciálně běleného papíru. Dost savý, takže se inkoust nerozpije a dobře schne.“ Začíná to vypadat spíše jako kdyby ti ji chtěl prodat než cokoliv jiného. Tvoje další otázky ho ale v dalších snahách zarazí.
„Ah, vy někoho hledáte. No, já nevím. Zákazníků tu mám spousty… Nevzpomínám si přesně… Říkáte modré oči?“ Skloní hlavu a viditelně přemýšlí. Trvá to. Opravdu to trvá, ale nakonec se ten muž nadechne a opět k tobě vzhlédne. „Možná se tu jednou, nebo dvakrát někdo takový zastavil. Popravdě nevím, jestli byl vtipálek ale ty modré oči měl. To vím určitě. Jestli to byl ale váš hledaný… muž, to opravdu nevím.“ Pokrčí rameny a začne tvé vybrané věci balit do tenkého papíru. Ozývá se tiché šustění překládaného papíru a stříhání nůžek, zatímco ti chystá úhledný balíček.
„Nepamatuji si, ale jestli něco určitého říkal. Víte, já se s lidmi příliš nevybavuji. Není tu na to příliš prostoru. To jste měla hledat spíše u holiče.“ Podá ti balíček a nechá si zaplatit.
„Asi jsem vám příliš nepomohl, paní.“ Prohlíží si tě poněkud skepticky. Přeci jen ty informace, které ti řekl nejsou příliš určité, ale je to aspoň něco. Pokud se tedy bavíte o tom stejném muži.
„Omlouvám se, paní, ale už budu muset zavřít. Pokud tedy nepotřebujete ještě s něčím pomoci…“ Ukáže ti úslužně ke dveřím, ke kterým tě i s balíčkem vyprovodí a dokonce ti je i přidrží, aby vzápětí otočil cedulku na dveřích na: ZAVŘENO
| ||
| |||
| Živá mrtvola Delilah Blair Flanagan Fernsby tě v podřepu sledu, předloktí opřená na pokrčených kolenou a ve tváři má pobavený výraz.
„Ale Angelo, Angelo.. Sama víš, že cesty boží jsou nevyzpytatelné. Třeba jsem jen šel kolem a osud nás zase svedl dohromady. Taková příkrá obvinění. To skutečně bolí. Jako kdybych snad byl nějaký poblázněný pyroman… Ne, to skutečně nejsem, ale účel světí prostředky, že?“ Zkřiví rty do kruté grimasy, zatímco ty se snažíš vytáhnout na nohy.
„A co mi neprojde? Hmm? Myslíš, že tě bude někdo hledat? Ve světle toho požáru… heh.“ Ucechtne se krátce vlastnímu vtipu. „..ve světle toho požáru ti nikdo nevěnoval pozornost. Celý dům lehl popelem. Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než trosky vychladnou natolik, aby se daly prohledat? A kolik ohořelých a zlámaných kostí mezi nimi pak najdou? Kost je kost. Co z ní asi vyčtou? Prostě všichni ti, kteří se nepřihlásí jako přeživší, budou považováni za mrtvé. Prosté a jednoduché.“ Pronáší trpělivě, jako kdyby něco vysvětloval malému dítěti. Chvíli tiše sleduje tvůj výraz, než se smutně pousměje a natáhne k tobě ruku, ale ne tak blízko, aby se tě přímo dotknul.
„Ale no tak… Nač ty emoce? Řekl bych, že už musíš být zvyklá na to, být prohlášená za mrtvou. Máš pro to zvláštní talent.“ Svěsí zase ruku a tobě se konečně podaří se podpírajíc zády o stěnu postavit.
„Ale musíme si ještě něco vyříkat, Angelo.“ Postaví se stejně jako ty a udělá s hlubokým povzdechem krok k tobě. Jeho hlas se najednou o poznání ztiší a nabere na výhrůžnosti. „Copak si jim řekla? Co byli ti lidé zač? Hmmm? Nebyli zklamaní, když si koupili tvou mrtvolu a ty ses jim probrala k životu?! To jednoho nepotěší, to mi věř! O co tu jde?!“ V očích mu probleskne vtek.
„Tak odpověz!“ Zakřičí zničehonic, až se jeho hlas odrazí od stěn praští rukou do zdi vedle tvé hlavy.
| ||
| |||
 | Verše: Zášť napříč věky Jsem rád že poslechla. Něco ve mrzí její poslední slova, než odletěla. Chápu, proč jsem se stal velitelem téhle mise. Je to pocta. Jen nerad velím někomu jako je ona. Je těžké se citově odpoutat. Tolik společného času. Tolik společných myšlenek a emocí. Takovým bych neměl velet. Táhnout je do nebezpečí a riskovat naše životy. Vím, že má pravdu. Měl bych celou věc nechat Tribunálu. Jenže to nedokážu. To, co udělal se mě dotklo. Zradil všechno, co je správné a zahodil to co znamená být jedním z nás. Kvůli vlastním nanicovatým ambicím, dětskému vzdoru, nesouhlasu nebo kvůli čemu vlastně? Měl by být zničen. Vytváří něco, co by nemělo být. Nepřirozenost, která má zaniknout. Ukazuje, že je jiná cesta než ta správná. Je lákadlem pro slabé z nás. Tím, co využívá jejich rozpolcenost a svádí na scestí svou lží.
Frustrace, zuřivost a hořké poslední okamžiky s Cass mi ovládnou mysl a letím na automat. Prorazím mraky v plné rychlosti a mířím k místu kam padla hvězda. Míra toho, co padlý dokázal svým útokem je fascinující. Kolik dobrého by mohl udělat, kdyby zůstal na nebesích a přijal svou povinnost. Cítím trochu smutku nad promarněným potenciálem. Ten ale jen posiluje můj odpor k té věci.
Sleduji mrtvolu té věci a vidím jeho. Je unavený. Boj ho vyčerpal. Je to šance nebo bláhová naděje. Musel bych být rychlý. Smrtící. Víc, než jednu šanci nedostanu. Jenže neměla Cass pravdu? Co vím o plánech tribunálu? Neměli by oni vyřknout ortel. Ne, věřím že se mýlí. Svrhnout ho nebylo rozhodně dost. Když vidím že jeho moc má na tvora stejný účinek jako můj meč rozhněvá mě to ještě víc.
„Tribunál s tím nemá co dělat. Možná si myslí že tě potrestali dost.“ Odpovím mu a zvažuji další krok. Ani já nejsem v nejlepší kondici. Slíbil jsem, že na sebe dám pozor. Jenže ovládnout se je tak těžké. „Možná jsem se jen přišel podívat které monstrum tu dnes zemřelo. Možná dodělat zraněné. Možná mě jen zajímalo, jak si padlý užívá darů nebes. Bez bázně a hany.“ Zavrčím skrz zaťaté zuby. V ruce svírám svůj meč. Nejraději bych ho hodil přímo do jeho hrudi. Jenže je doopravdy tak oslabený. „Vím, že si myslíš, že konáš správně. Stejně jako já. Přesto jsou naše cesty zcela opačné. Vím i to že tě neporazím. Tvá moc je až moc velká. Jednoho dne ale bude vše jinak. Slíbil jsem, že se vrátím na nebesa živý. Přesto jsem chtěl vidět, zda jsi přežil i ty. Jsem rád že tomu tak je. Protože jednoho dne naberu síly a střetnu se s tebou. Vyhraji. Ne protože to bude chtít Tribunál nebo nás otec. Je to mé rozhodnutí. Protože jsi nebezpečný. Protože jsi opakem toho v co věřím. Jsi skvrnou na tváři světa. Stejná abominace jako to, co jsi ve své vznešenosti zabil. Jen jsem chtěl abys to věděl. Nejsi můj bratr Lucifere. Byl jsi ale už nejsi. Zpřetrhal jsi pouta tím, co jsi udělal a postavil jsi sám sebe nad bratrství. Vybral sis svou cestu. Jednou skončí mou rukou nebo někoho z těch kdo vidí tvou zradu stejně jasně.“
Mé sevření na rukověti povolí. Potřeboval jsem mu to říct ani nevím proč. Nemyslím si, že by si z toho něco dělal. Stejně jako já považuji jeho řeči za pomýlené bláboly on bude vidět tak ty mé. Přesto jsem to potřeboval říct. Už od doby, co zmizel ze Zlatého Města. Nevěděl jsem jak moc. Dobře Cass, vrátím se bez boje. Protože ty jsi důležitější než on. I ten poslední z lidí je důležitější než on. Otočím se a rozhodnu se odletět. „Zatím sbohem, padlý.“ Dodám ještě, než máchnu křídly směrem ke Zlatému Městu a napůl si přeji, aby ten souboj začal on hned teď…
| ||
| |||
| Poslední naděje Na Thomasovy otázky jenom zavrtím hlavou. Ne, nic z toho nevím… a tak mi nezbývá než počkat, až z domu vyběhne služtička se zlatou obálkou a pečlivě sepsaným seznamem. Zavřu oči a vydechnu. Nevěřila bych, že to kdy řeknu o muži, kterého jsem se od prvního dne ve městě tolik bála, ale díky bohu za pana Jacobsona. „Poděkuj mu za mě,“ řeknu, než se dívka otočí na podpatku a pospíší zpátky do domu. Teď už přikývnu. „Ano, ty v Univerzitní čtvrti,“ vložím Thomasovi do ruky psaní. Tentokrát na nic nečekám. Vyhoupnu se do vozu, tubus položím na vedlejší sedadlo a s roztřeseným výdechem se zády opřu. Jakkoliv se snažím rozehnat myšlenky stahující se mi nad hlavou jako temná, bouřková mračna, prsty křečovitě bořím do modré suknice a hruď se mi neklidně zvedá. Bude to dobré, přesvědčuji se v duchu, musí to být dobré. Jinak to bude opravdu rychlá prohra… … že já, husa, tu skřínku nedala slečně Abigail rovnou… Teď už na výběr nemám. Právě ve zlatě obálky se skýtá jediná naděje, že bych mohla vévodovi předat i něco hodnotnějšího než uplakanou omluvu. Navzdory sílící únavě knihkupectví procházím poctivě. Pohledem vždycky přelétnu nabídku, než přistoupím a zasypu ho otázkami, nad kterými po pár hodinách nemusím ani přemýšlet. Odpověď je vždy stejná. Ne, tohle neprodáváme. Ne, nikoho takového neznám. A nemohl bych vám nabídnout něco jiného? To pro změnu zavrtím hlavou já a s lítostivým úsměvem vyrazím ven z krámku, jen abych Thomasovi sdělila, že pojedeme dál. Jak zastávek na seznamu ubývá a slunce se pomalu začne sklánět nad městem, mám čím dál více pocit, že se rozbrečím. Je to beznadějné, prostě beznadějné. Z okénka kočáru se zadívám na poslední knihkupectví na seznamu. Vím, že nemám moc času, ale přeci jen zaváhám. Pokud nebudou nic vědět ani tady… tak… je po všem. Naprázdno polknu, přičemž otevřu dvířka a s těžkým srdcem vystoupím na ulici. „Počkej tady,“ hlesnu k Tomasovi stejně jako vždy. „Budu hned zpátky.“ S cinknutím nad hlavou polekaně poskočím, jak náhlý zvuk zadrnká na již tak napnuté nervy, a honem věnuji majiteli omluvný úsměv. Nervózním pohledem přelétnu police. Buď tady, buď tady, buď tady. Prosím, buď tady! Navzdory ustavičné modlitbě, už ani nedoufám, když v tom – nedokážu tomu skoro ani uvěřit – pohledem zavadím o zlatou obálku na nejvyšší polici. Vytáhnu se na špičky, nešikovně prsty zašmátrám nad hlavou a popadnu ztracenou sestřičku Ramielova vtípku. Ramena se mi zhoupnou s úlevou. Přeci jenom jsem se mu dostala o ten malinkatý krůček blíž, ale… času moc nezbývá, a tak si musím pospíšit… „Promiňte,“ odhodlám se otočit k majiteli obchodu, přičemž po cestě popadnu zdobené pero a nejdražší skicář na dohled. Ani jedno ve skutečnosti nepotřebuji. Jenom doufám, že muž bude ochotnější vyhovět platícímu zákazníkovi. „Někoho hledám. Koupil tady, možná dokonce včera, tuhle obálku,“ poklepu na ni prsty, „a… asi si budete myslet, že je to hloupé,“ zastrčím si zbloudilý pramen vlasů za ucho, „ale nenechal mi zpáteční adresu. A potřebovala bych s ním mluvit. Je to důležité. Je asi takhle vysoký, pronikavě modré oči. Vtipálek. Má špatný zvyk vplížit se lidem za záda a způsobit jim menší srdeční příhodu,“ snažím se pokračovat lehkovážným tónem a netvářit se zoufale, jako by vlastně ani o nic nešlo, ale do pohledu se mi vlije nemalá kapka urgence. „Neříká vám to náhodou něco? Cokoliv? Nevzpomenete si, jestli něco třeba nezmiňoval? Vím, že je to asi zvláštní žádost, ale… věřte mi, že bych tady nebyla, kdyby to nebylo opravdu důležité.“ | ||
| |||
| Monstrum Ozvěna toho proklatého jméno mne táhne ke světlu ať se tomu bráním sebevíce. Chci zůstat ve tmě, usnout a probudit se až tahle noční můra procitne. Ovšem ať se tomu bráním sebevíce, je to předem prohraný boj. Usvědčím mě pšíknutí, které se mnou trhne a přinutí mě začít vnímat okolní svět více než by se mi líbilo. Nejistě pootevřu oči, zatímco si malátně hřbetem dlaně otírám nos. Mžourám kolem sebe, pohledem kloužu po zaprášeném haraburdí. Je to tu cítit jako ve skladišti plném starých věcí. Suchý vzduch plný prachu mi při každém nádechu nepříjemně svírá krk. Nejsem v sanatoriu, ne, žádná vlhká sklepní cela, skrze zaprášené okno sem proniká trocha světla, přesto by se to dalo jen stěží považovat za výhru. | ||