Andor.cz - Dračí doupě online

♬♬♬♬♬

Upřou se na tebe pár bíle planoucích očí, zatímco se vznášíš nad ním. Zlatavě opaleskující krev kane po stříbrných perech a dopadá na zem, do které se vpíjí. Víš, ale že to není dost. Možná je zraněný, ale stále nebezpečný.

„Hmm… Šlechetné.“ Pokývá hlavou Padlý, opírající se stále o svůj meč stvořený snad z čisté hvězdné záře. „Snad jsi tedy spokojen s tím, co vidíš.“ Pustí jílec meče a rozmáchne se rukama po oblasti zkázy, která se táhne všude kolem vás. Není to rozhodně takového rozsahu jako zóna destrukce, která zasáhla Babylón, ale i tak je to úctyhodná ukázka síly toho muže před tebou. Jen tak mimoděk si všimneš, že meč, o který se dříve opíral, zůstane stát naprosto nehybně, jako by ho ve vzpřímené poloze držela neviditelná síla.

„Dávat přednost těm vašim nebeským pletichám a marnivosti…. Místo toho, abyste řešili skutečné problémy. Myslíš, že já jsem tu největší hrozba? Oh, jak málo víš… Mitzraeli.“ Jeho zvučný hlas rezonuje celým vaším okolím. Nekřičí, ale slyšíš ho velmi zřetelně. Pak začneš mluvit a jeho rty se pomalu křiví do kyselého úsměvu. Ta tam je ta maska klidu a přátelství.

*Tlesk… tlesk…* Rozezní se potlesk, nebo spíše cinkání, jak jeho okované rukavice naráží do sebe ve známém gestu. „Bravo… Bravo!“ Zasměje se pobaveně a ukáže prstem nahoru a nakloní hlavu hravě na stranu. „Ti nahoře by byli pyšní, kdyby tě tu slyšeli mluvit. Pravý voják Nebes! Tribunál se může dmout pýchou, že tě má.“ Je to poprvé, co zrovna jeho vidíš v této pobavené, až ironické poloze. Jakkoliv působí vesele, běhá ti z toho představení mráz po zádech.

„Ahh…nezastihl si mě zrovna v nejlepší chvíli, abych byl Nebesům rovnocenným oponentem.“ Narovná se a jeho tvář na chvíli stáhne bolestivá grimasa, zatímco jeho zbroj dál barví krev stejně tak jako jedno z šestice křídel. Shrne si do tváře spadané prameny dlouhých, plavých vlasů.

„Ale stejně mám pocit, že to jsou jen silná slova a skutek… utek.“ Očima sklouzne k tvé planoucí čepeli a povytáhne tázavě obočí. Moment vyčkává, snad jako kdyby tě vybízel k útoku, než se opět rozezní jeho silný hlas. „Jako všechno, co tam nahoře děláte! Jen slova…manipulace… polopravdy! A od těch už je jen krůček ke lžím. Kdo určí, kde je ta hranice, hmm?“ Projde kolem hvězdného meče pár kroky směrem k tobě a více zakloní hlavu, aby lépe viděl na vznášejícího se vojáka nebes.

„Utápíte se v té vaší slavné záři a pocitu nadřazenosti, ale ve skutečnosti si nevidíte ani na špičky prstů.“ Zastíní si rukou oči a vzhlíží k tobě s křivým úsměvem. „Tedy kromě některých… Ale ty to nejsi Mitzraeli. Ne, ty se v té falešné slávě a záři doslova koupeš. Jen pozor, aby si neoslepl… bratře.“ Poslední slovo pronese s neskrývanou ironií, než se otočí a jakoby nic ti ukáže záda.

„Sbohem… Ještě se uvidíme.“ Rozezní se jeho slova, ale do tváře mu už nevidíš. Natáhne ruku, obouruční meč vyletí ze země a doslova mu do ní skočí.

„To je mi naprosto jasné.“ Otočí se přes rameno, koutek rtů vytažený do pobaveného úšklebku, než máchneš křídly a vyletíš k nebesům. Cestu k aktivnímu portálu znáš. Zlaté linie vetkané ve tvé kůži tě k němu neomylně vedou.

Stačí letět chvíli na sever…

Ne, neslyšíš, že by se za tebou rozletěl.

Cassiel jistě čeká…

Na nebi se objevují první hvězdy, ale žádná z nich už nepadá. Teď už ne.

Musíte splnit úkol…

Jen tam dole stále plane černý plamen a vedle stojící, bíle zářící postava se s každým tvým máchnutím křídel zmenšuje.

V koutku duše ránu očekávám, ale když se to doopravdy stane... Tváří mi prošlehne ostrá bolest, před očima se roztančí rudé mžitky. Další jasná myšlenka přijde až na zemi společně s železitou chutí krve v ústech. V nabíhajícím rtu mi tepe a bolestivá horkost se rozlévá po líci dál. Zapolykám, oproti tomu byla facka od Meeksové jen výchovným plácnutím. Dlaní se chytím za tvář, když pohledem kmitnu k muži stojícímu nade mnou. Jako tehdy Bartholomew... V ten den, kdy se všechno změnilo. Mělce oddechuji a stále se tisknu ke zdi jako by mne snad mohla před ním zachránit.

Ruka vpletená do vlasů si žádá moji pozornost, nedává prostoru uniknout ani se vzepřít. Syknu bolestí, když mi zakloní hlavu, oči se mi lesknou. Jen z donucení mu oplácím ten pohled, soustředím se na jizvu, která se s každým úšklebkem či úsměvem krabatí a svíjí podobna hadovi. Pravá knižní hrdinka by ho pravděpodobně neohroženě poslala se všemi těmi výhružkami k šípku a plivla by mu do obličeje, ale... Dech se mi zadrhává v hrdle a skrze odpor, který k němu cítím, čím dál více prosakuje zcela obyčejný... Strach. S dalším trhnutím vlasů se mi do koutků očí vtlačí pár slz. Co by na mém místě udělala Dumah? Bláhová otázka. Vím to. Vím to moc dobře. Železo tlačící mě do nohy mi ovšem připomíná palčivost celé situace.

"N-ne, neznala, viděla jsem je poprvé... V životě," vysoukám ze sebe odpověď tichým nakřáplým hlasem, v tváří mi stále pulsuje štiplavá horkost. Tedy v tomhle životě. Prsty svírající mé vlasy mi stále připomínají, že špatná odpověď mě bude bolet. Přesto s další otázkou povážlivě zaváhám. Obchodník Morley. Alexander. Zamrkám a pokusím se uhnout pohledem, ale Fernsby mě nepustí.

V duchu panikařím. Nevím... Nevím, co je správná odpověď. Nemůžu mu vyprávět o Dumah. O Kamaelovi. Nemůžu... Nemůžu mu říct nic o komkoliv dalším jako jsem já!... Zmínka o manželovi ve mne zanechá jen další rozporuplné pocity. Přesto... Fernsby na mne stále vyčkávavě hledí a každá další vteřina, kdy mlčím...
"Morleyho obchodní společnost je... Všichni ji znají. Pana Morleyho jsem také viděla... Poprvé. Někdo mu za mě zaplatil. Nevím kdo, přísahám..." překotně lžu. Zní to hrozně. Ale nic lepšího mě nenapadá.

Delilah Blair Flanagan

„Theodore…“

*Plesk!*

Ozve se zničehonic a úder hřbetem jeho ruky přeruší tvá možná další slova. Rána je to tvrdá. Pro tebe až nezvykle tvrdá. Takže tě zase srazí zpátky na zem. Okovy jen poplašeně zacinkají. Z tváře a lícní kosti ti vystřeluje ostrá bolest a v ústech cítíš kovovou pachuť krve z rozbitého rtu. Fernsby se rozhodně nekrotil, i ve světle toho, že právě uhodil urozenou ženu. Fernsby se nad tebou tyčí a otvírá a zavírá ruku v pěst. Je to ta, kterou tě před chvílí uhodil.

„Takže ještě jednou…“ Přiklekne k tobě a chytne tě za vlasy. Prsty proplete mezi těmi tak nezvykle nově měděnými vlasy. „…Asi jsi ještě zmatená Angelo. Chápu. Možná si nepamatuješ na náš společný čas u Harta v sanatoriu. Jistě…“ Zatáhne tě za vlasy silou tak, že musíš zaklonit hlavu a podívat se přímo na něj. „… Jinak by si nejednala tak pošetile. Že Angelo?“ Usměje se krutě a jizva na tváři se mu zkroutí jako had.

„Ale nevadí. Jestli potřebuješ, rád ti to zase připomenu. Tady tě nikdo neuslyší křičet!“ Křikne na tebe. „Takže… Buďto to uděláme po dobrém…A budeš zase stará hodná Angela, odpovíš mi na mé otázky a dostaneš za odměnu čaj a sušenky a nebo…“ Trhne ti zase hlavou. „…Anebo to budu brát tak, že ti budu muset osvěžit paměť!“ Zavrčí výhrůžně, než se na chvíli viditelně zase uklidní, ale vlasy ti nepouští.

„Takže… Ještě jednou. Co to bylo za lidi? Začneme pomalu. Znala si je?“ Mluví pomalu. Každé slovo má za sebou pauzu, zatímco tě jeho chladné oči upřeně sledují.

„Co máš společného s tím obchodníkem Morleym? Nevypadal, že obchoduje i s mrtvými těly.“ Zazní i tobě velmi dobře známé jméno a Fernsby zaznamená, že ti to jméno přeci jen něco řeklo.

„Nějaký rodinný známý, Angelo? Manžela by to jistě nepotěšilo… ačkoliv, už tě jistě dávno oplakal.“ Ušklíbne se opovržlivě.

Opravdu to udělal. Zapálil Alexanderův dům... Zabil Karema! Mohli být i další? Kolik lidí mohlo umřít nebo se zranit jen... Jen kvůli tomu, aby mě vyhnal z domu pryč? Žaludek se mi stáhne. Spletla jsem se, ten muž není zrůda, je to odporná pokřivená kreatura. Snažím se ignorovat vše, co mi říká, nevěnovat mu pozornost, po které tak baží. Každé každičké to slovo mi má ublížit, shodit mě a na zemi si do mě ještě jednou kopnout. Ne. Ne... Nemá pravdu! Alexander... Neuvěří tomu, nepodlehne myšlence na to, že jsem uhořela v tom domě. Najde mě. Najde mě, stejně jako předtím... Pozná, že jsem naživu. Držím si tu představu, co nejblíže u sebe. Nesmím k sobě pustit Fernsbyho jed a nechat se jím otrávit.

Rty tisknu k sobě, svaly kolem čelistí napjaté, div neskřípu zuby ve snaze zachovat si tvář. Nejraději... Nejraději bych to na něj celé vykřičela. Vmetla mu do tváře, jak moc se mýlí. Jak nemá ani tušení, s čím si tu zahrává. Ovšem místo toho sveřepě mlčím. V krku mne škrábe čím dál více, hrdlo zoufale prahne po vodě. Potřebuji spláchnout z patra všechnu tu pachuť. Ale o tom si můžu nechat leda tak zdát. Snažím se postavit, ale příliš mi to nejde. Záda bolí a nohám chybí síla, soukám se tak na nohy pomocí zdi jen pomalu.

Krátce ustrnu, když ke mne Fernsby natáhne ruku. Ten jeho výraz. Ta slova. Ten muž... Ten muž mi už jednou vzal všechno. A teď... Teď to dělal zase. Zaskřípu zuby v tom přívalu frustrace, zloby i bezmoci. To už stojím na nohách, opřená o zeď a ztěžka oddechuji. Fernsby nemá ani tušení, pro co všechno mám zvláštní talent. Uklidňuji se tím. Konejším se představou, že to ne on, ale já jsem tak, která má v této situaci na-
- Fernsby už stojí také. Varovný tón jeho hlasu mne vytrhne z vlastních siláckých myšlenek a rázně je utne. Když ke mně vykročí, mimoděk zatěkám očima ze strany na stranu. Jenže není kam utéci. Není kam se schovat. Zeď za mnou mne už nepustí dál. Snad ani nemrkám, když mne začne zasypávat otázkami, každý sval těle se chvěje napětím. Mlčím, stále jen mlčím a neodvažuji se snad ani na okamžik pootevřít rty.

A pak Fernsby zahřmí. Ruka práskne vedle mé hlavy.

Polekaně vykřiknu. Ruce mi instinktivně vystřelí k hlavě, když sebou škubnu. Tvář přitisknu stranou ke zdi a celá se přikrčím. Srdce tluče a tluče, chvíli neslyším nic jiného. Roztřeseně se nadechnu a zase vydechnu než se odvážím na něj pohlédnout skrze oponu rusých vlasů, co se mi svezly před tvář.
"Přečti si Bibli. Najdeš to tam všechno, Theodore," hlesnu vědoma si toho, že příště to už nemusí odnést jen zeď.

Vera De Lacey

„Ano, paní?“ Otočí se na tebe prodavač viditelně otrávený, ale když si všimne, co držíš v rukou, přeci jen o něco pookřeje, jak ho políbí obchodní duch. Položíš vybrané kousky na pult a rovnou se vytasíš s obálkou. Muž si ji jen krátce prohlídne, než pokývá hlavou.

„Ale jistě, ty tu máme. Jsou docela populární. Vidíte, krásně ručně zdobené a ze speciálně běleného papíru. Dost savý, takže se inkoust nerozpije a dobře schne.“ Začíná to vypadat spíše jako kdyby ti ji chtěl prodat než cokoliv jiného. Tvoje další otázky ho ale v dalších snahách zarazí.

„Ah, vy někoho hledáte. No, já nevím. Zákazníků tu mám spousty… Nevzpomínám si přesně… Říkáte modré oči?“ Skloní hlavu a viditelně přemýšlí. Trvá to. Opravdu to trvá, ale nakonec se ten muž nadechne a opět k tobě vzhlédne.

„Možná se tu jednou, nebo dvakrát někdo takový zastavil. Popravdě nevím, jestli byl vtipálek ale ty modré oči měl. To vím určitě. Jestli to byl ale váš hledaný… muž, to opravdu nevím.“ Pokrčí rameny a začne tvé vybrané věci balit do tenkého papíru. Ozývá se tiché šustění překládaného papíru a stříhání nůžek, zatímco ti chystá úhledný balíček.

„Nepamatuji si, ale jestli něco určitého říkal. Víte, já se s lidmi příliš nevybavuji. Není tu na to příliš prostoru. To jste měla hledat spíše u holiče.“ Podá ti balíček a nechá si zaplatit.

„Asi jsem vám příliš nepomohl, paní.“ Prohlíží si tě poněkud skepticky. Přeci jen ty informace, které ti řekl nejsou příliš určité, ale je to aspoň něco. Pokud se tedy bavíte o tom stejném muži.

„Omlouvám se, paní, ale už budu muset zavřít. Pokud tedy nepotřebujete ještě s něčím pomoci…“ Ukáže ti úslužně ke dveřím, ke kterým tě i s balíčkem vyprovodí a dokonce ti je i přidrží, aby vzápětí otočil cedulku na dveřích na:

ZAVŘENO