| |||
Zlaté město Angelo. Angelo. Angelo. To jméno se mi zarývá do mysli pokaždé, když ho Fernsby vysloví jako by se mi ho snažil vštípit. Ujistit se, že nezapomenu. Jak bych jen mohla. Nevěří mi, hraje si se mnou. Tiše skřípu zuby, když se mi vysmívá do tváře, svírám mezi prsty cíp ohořelého županu. Stisk se změní v křečovitý, když se Fernsby označí za mého... Zachránce. Je to jen další provokace, přesto... Ostře se nadechnu, myšlenkami jsem stále u hořícího domu a zvuku praskajících trámů těsně předtím než se provalil strop. Kouř čpící z mých vlasů mi neustále připomíná že se to opravdu stalo. |
| |||
Dlouhodobý plán Delilah Blair Flanagan Fernsby tě celou dobu sleduje s dosti pochybovačným výrazem, než po tvých slovech jen zklamaně prohne rty. „A vůbec ti za tu dobu neřekli nic zajímavého? Že by se zrovna zvědavá Angela neptala na to, co se kolem děje? Tomu se mi až nechce věřit… Ale chápu, jestli tě tam drželi zavřenou, pod sedativy a bez informací, muselo to být skutečně… nelidské.“ Z jeho slov doslova kape ironie a přehrávaný soucit.
„V tom případě mi můžeš poděkovat Angelo. Zachránil jsem tě!“ Rozmáchne se rukou, která má na sobě stále krvavé skvrny. „Tady se určitě hůře mít nebudeš… Jestli ale líp? No, možná, když se zase naučíš trochu chovat. Toho problémového chování a zlozvyků se budeme muset zbavit. Ale to nevadí. Chce to čas a toho máme… spoustu.“ Usměje se na tebe mile a prohrábne si světlé vlasy, než se otočí a poodejde od tebe dál do místnosti viditelně nad něčím přemýšlejíc.
„Víš, Angelo… Vím, že máš ráda své tajemství a je mi naprosto jasné, že mi tu říkáš jen zlomek toho, co víš, ovšem nakonec… se jednou rozmluvíš. A pokud ne, svět se nezboří. Ostatně, kvůli řečnění tě tu stejně nemám. Ne ne… ale!“ Kráčí pomalu před tebou a poklepává si prstem na rty.
„… Ale určitě mi něco řekneš. Zahrajeme si takovou hru. Když budu spokojený s tvou odpovědí, dostaneš sem nějaký čaj a něco k jídlu. Pokud ne, asi budeš muset počítat s následky.“ Pokrčí rameny, zastaví se na místě a pohlédne na tebe.
„Tak co mi řekneš ke Zlatému městu? Hmm?“ Zabodnou se do tebe jeho chladné oči a zůstane nehnutě stát, pozorně tě sledujíc. „A promysli svou odpověď dobře. Koneckonců, času máme dost. Doufám, že nám to spolu vydrží tentokrát mnohem… mnohem déle.“ Roztáhne se na jeho tváři zase ten široký úsměv, který by za jiných okolností mohl být považován za přátelský, ale teď z něj jen běhá mráz po zádech. |
| |||
Verše: Lepší polovina Mitzrael Vyletíš nad mraky a necháš Padlého svému osudu. Moc dobře víš, že jednou bude zpečetěn stejně jako osudy dalších, protože všichni jste vedeni vůlí vašeho Otce a vše nakonec dopadne tak, jak se má stát. Zlaté linie na tvé kůži se doslova rozvibrují, jak se blížíš místu, kde se uprostřed modrého nebe začne rozevírat kruhový portál. Uprostřed světlem ohraničeného kruhu je rotující vortex mraků a tam na druhé straně už jsou vidět obrysy Zlatého města.
Vletíš do portálu a pár máchnutími křídly se dostaneš na druhou stranu. Zlatá záře se opře do tvého znaveného těla a doslova vnímáš, jak jej rozehřívá, konejší a nabíjí energií. Před tebou se klene Zlaté město s jeho nespočtem vysokých, honosných budov a věží. Jsi doma.
Nabereš trochu výšku a uvidíš, že na nejbližší z platforem, které obklopují okolí města, už stojí dvě postavy. Jedna z nich má pár křídel pokrytých rudým prachem a její šedý, potrhaný plášť vlaje ve větru. Druhá je pak bez křídel. Vysoká žena. Jakmile se přiblížíš, poznáváš Harut. Stojí tam, ruce sepnuté před sebou a vzhlíží k nebi, po kterém se k nim blížíš.
Přistaneš a Cassiel po tobě jen upře pohled plný úlevy. I její tvář je špinavá od rudého prachu a zranění na noze stále krvácí, ale stála tam a čekala. Na tebe. „Mitzraeli…“ Kývne na tebe Harut, jakmile přistaneš a jen zvedne ruku, kterou ti naznačí, aby si zadržel možný příval slov. Opět vkreslí několik symbolů do vzduchu před sebou, aby se kolem vás ze země zvedla jakoby mléčná, kruhová zástěna. Stoupá nepravidelně vzhůru, podobně jako když námraza pokrývá sklo, než vás i s vaším okolím obalí do prostorné kupole. Svět tam venku je viditelný, ale vše je tlumené. Světlo, zvuky, dokonce ani ten hřejivý dotek zlaté záře už tak nevnímáš.
„Takže… Máte to?“ Přejde rovnou k věci a udělá pár kroků vaším směrem. V jejím hlase i napjatém výrazu poznáváš známky netrpělivosti. Cassiel k tobě jen kmitne pohledem, než se opět otočí na Harut a stále poněkud váhavě kývne. Je to zvláštní. Přijde ti, že jedná… hodně nejistě, ačkoliv jste úkol přeci plnili. Možná to ale bude mít jen co k dočinění s tím, čeho jste tam byli svědky.
„Ano… tady.“ Začne vytahovat zlaté kovové kusy. Jeden… Dva… Tři… Čtyři… Skládá je na zem před sebou mezi ni a Harut v podivném výjevu, který připomíná fresky s lidmi, kteří skládají obětiny zapovězeným božstvům. Harut to celé sleduje a když se zdá, že Cassiel skončila, mávne krátce rukou a kusy kovu se vznesou do vzduchu, kde se krátce otáčí a přeskupují, než jejich nepravidelné hrany zapadnou jedna do druhé a Zrcadlo se konečně zase složí…
… tedy ne tak docela. Vznáší se před vámi zlatý disk, kterého docela podstatný kus chybí. Máte něco málo přes polovinu.
„Co je to?“ Svraští obočí Harut a pohlédne na vás dva, zatímco se stranou od vás vznáší nekompletní Zrcadlo.
„To… Víc jsem tam toho nenašla.“ Hlesne Cassiel a vidíš, jak mimoděk sevře ruce v pěst, ačkoliv se snaží působit pevně. |
| |||
Mučednice Špatná odpověď. Vím to, čtu to z výrazu Fernsbyho tváře, z toho, jak mne sleduje a hodnotí, zatímco u toho mhouří oči. "Au!" uteče mi bolestné zasyknutí, když mi znovu škubne hlavou. Ruce sevřu v pěst. Ah, ne... Ne, ne, ne... Začíná mi docházet, že tohle nevysvětlím. Nevymyslím lež, která by ukojila jeho zvědavost, kterou by považoval za tu správnou odpověď. A pravda? Ta zněla ještě šíleněji než tohle celé. Navíc... Navíc bych tím mohla vystavit nebezpečí i Alexandera a... Hlavou mi toho běží hodně, zatímco Fernsby mluví a dává mi jasně najevo... Že z tohohle se nevykroutím. |
doba vygenerování stránky: 0.42587900161743 sekund