Andor.cz - Dračí doupě online

Hariel

„Tak to se jí drž.“ Usměje se na vás dva Ramiel a souhlasně pokývá hlavou. Všimneš si, že Menachim jen trochu zrudnou tváře, ale nic nedodává. Pohledem těká mezi vámi, zatímco si s Ramielem ujasňujete plán útěku.

"Je vidět, že jsi ze Zlatého města nikdy neodcházel… na černo, jak se říká. Nebude to problém. Tvůj klíč jako vždy aktivuje bránu, jakmile se dostatečně přiblížíš. Projít vás pak může klidně víc. A to nemyslím, jen vás dva. Pozor na to. Nemusíte se nikde protahovat. Bude to jako vždy. Čistý průlet. Nic víc. Pokud se tedy nic nezkomplikuje, ale snad ne. Musíte se snažit být nenápadní. To, že byla brána aktivovaná, budou vědět a stejně tak to, kdo jí prolétá.“ Sledují vás vážným pohledem jeho ledově modré oči. „Tohle bude s největší pravděpodobností naposled, co nebeskou bránu použijete. Po tomto už se zpátky nedostanete. Zlaté město nebere zajatce.“ Skloní pohled k dýce na jejímž ostří dohořívají runy, a která vám zajistila cestu ven. Protočí ji v ruce a rychlým, skoro postřehnutelným pohybem zase schová.

„Hmm, děkuji. Rád bych věřil, že tahle historka v případě, že vás chytí zabere, ale nemyslete si. Zlaté město má plno jiných možností, jak z vás ty informace dostat, spíše než se vás slušně ptát, takže… Nenechte se chytit!“ Kývne rozhodně.

„Dobře, nenecháme. Děkujeme… ať jsi, kdo si. Nezapomeneme na tebe.“ Věnuje mu Menachim vděčný úsměv, po kterém na vás jen Ramiel mávne, aby vás popohnal.

„Jistě, jistě… Tak si pospěšte. Nesnáším loučení.“ Šeptne na oko podrážděně, ale rty má roztažené do křivého úsměvu, se kterým o pár kroků ustoupí, aby vám udělal prostor. Vyskočíš na okno a tvá křídla se roztáhnou v mírném vánku, který i dnes ovívá Zlaté město a jeho široké ulice. Shlídneš na Menachim, která vypadá jako vždy a při tom ti v jejích očích přijde něco nového. Možná ta jiskra v očích je jiná. Možná ten výraz tváře. Nevypadá, že by o tom teď pochybovala a nebo snad litovala. To, že opouštíte svůj domov. Zlaté město. Ostatně tato nová Menachim tohle místo až tak dobře nezná. To pro tebe je to mnohem těžší krok do neznáma. Po zkáze Babylónu ale není až tak těžké jej udělat.

„Ano.“ Pousměje se na tebe a s tvou pomocí se vyhoupne přes parapet. Rozepne dvojici plavých křídel a stejně jako ty vzlétne. Vznášíte se u jednoho z křídel Tribunálu. Nevidíte v tuhle chvíli nikoho v dosahu, ale to se může každým okamžikem změnit. Vysoké okno za vámi se tiše zavře a ty si všimneš, že ač na první pohled působilo průhledně, není z venku dovnitř pořádně vidět. „Tak kam, Harieli?“ Menachim na tebe tázavě hledí a čeká.

Víš, kudy letět, případně jít. Otázkou je, která z možností bude méně nápadná a zda vám tiká čas? To je těžké odhadnout, ale je ti jasné, že se odtud musíte dostat, protože teď už není v sázce jen tvůj život, ale i o život Menachim a stejně tak i toho černovlasého muže, kterému vděčíte za možnost se alespoň pokusit dostat na svobodu.

Sedím, zírám na své nohy a snažím se nějak vstřebat události od mého probuzení v téhle špíně. Řetěz při každém pohybu nohy výhružně chřestí a jen umocňuje bezvýchodnost celé situace. Chce se mi brečet a stejnou měrou do něčeho praštit tak silně až mi zapraští všechny kosti v ruce. Výsledkem tak je to, že jen strnule sedím zhroucená na židli a začínám chápat lišku, kterou si raději uhryže vlastní nohu než aby zůstala chycená v ostrých železech. Kolik to mohlo být hodin, kdy jsem naposledy mluvila s Alexanderem a radovala se z myšlenky na klavír, který kvůli mě sehnal...
Prsty se opatrně dotýkám tváře i naběhnutého rtu, který konečně přestává ronit rudozlaté krůpěje. Páchnu kouřem, župan s orientálním vzorem je špinavý od sazí a prachu, na pár místech i zelený od trávy, do které jsem spadla při svém skoku z okna. Měla jsem tam zůstat. Měla... Měla jsem to vědět... Měla jsem... Neměla jsem na tu ulici chodit...
V náhlém popudu skopnu botu z nohy a bez rozmýšlení s ní hodím o zeď, od které se tichým plesknutím odrazí a dopadne na zem, kde zůstane vyčítavě ležet.

Trhnu hlavou směrem ke dveřím, když se otevřou a objeví se v nich opět a jen Fernby. Sleduji ho s neskrývanou nedůvěrou, zatímco se několika kroky přesouvá ke stolu, aby na něj odložil své "dary".
"Mně to nechybělo ani trochu," zachraptím, vlastní hlas mi drhne v hrdle. Bolí mě hlava, z té žízně i facky, kterou mě Fernby počastoval. Zapřu se o židli, abych se snáze vytáhla na nohy a po celou dobu jeho přítomnosti zde zůstanu stát. Židli si držím před sebou jako... Jako štít. Jako něco, co bude mezi námi. Ozve se zaskřípání pošoupnutého stolu, hostícího nyní plechový hrnek s konvicí. Horká vůně černého čaje mne přinutí polknout. Mám... Takovou žízeň...

Deky dopadnou se zaduněním na zem. Ani se je nesnažím chytit. Ani se jich nedotknu, jen přelétnu podezíravým pohledem přimhouřených očí od dek k Fernsbymu mizícímu s omluvou pryč z místnosti. Tentokrát se vrátí s jídlem. Plechový talíř. Žádný příbor. Všechno nádobí je plechové. Samozřejmě. Frustrovaně vydechnu. Stále se to nedává srovnávat s jídlem v sanatoriu, přesto...
"Já se rozhodla nachladnout a umřít..." zopakuji po něm konsternovaně. Nejraději bych Fernsbyho i s jeho malou hrou poslala do hodně temných míst. "... trhni si, zatraceně... Slyšíš? TRHNI SI!" zaječím hrdinně ke dveřím, ve kterých rachotí klíč. Hlas mi poskočí a já se rozkašlu.

Ruce se mi rozrušeně třesou, když přisouvám židli ke stolu a nalévám si z konvice čaj. Bez ohledu na jeho teplotu lačně vypiju dva hrnky hořké horké tekutiny, abych hrdlu ulevila a zbavila se té příšerné pachuti pod jazykem. K jídlu skrze sevřený žaludek chuť stále nemám, ale... Ale nesmím zase začít slábnout. Tentokrát ne. Sveřepě do sebe cpu kousky masového koláče, dokud ho celý nesním a pak i kousek chleba. Jednu z dek si natáhnu ke zdi namísto postele, druhou si nechám na přikrytí. Radost z toho mám jen stěží, za celý svůj život jsem nikdy nespala na zemi a nikdy jsem si nemyslela, že by takový den vůbec někdy mohla nadejít... Ačkoliv spaní se jevilo v prašném světle pokoje jako ten nejmenším problém...

Tentokrát jen odevzdaně nesedím a nepřemítám. Chvíli marně zápasím s řetězem, který mne nepustí ani ke dveřím ani k zaprášenému oknu. Z toho marného boje mne akorát bolí ruce a kotník semknutý železem. Moje pozornost se tak upře... Na okno. Ani nevím, jak dlouho jen tiše sedím a snažím se zaslechnout nějaké - jakékoliv zvuky zevnitř - než... Než se začnu snažit stáhnout do svého dosahu cokoliv... Čím bych to okno mohla rozbít. Možná... Možná kdybych proti němu hodila ten talíř? Židli? Nebo kdybych dosáhla na nějaký z těch krámů kolem... Ne, té myšlenky se nevzdávám.

Musím něco udělat.

Nebo se tu zblázním.

Vera De Lacey

„Tak pojďme. Čeká nás ještě dlouhá cesta…“

Ta slova ti doznívají v hlavě, zatímco cítíš, jak ti stéká voda po vlasech, tvářích až do očí. Zamrkáš a rozostřený svět zase nabere své kontury. Stojíš uprostřed ulice. Kolem tebe jsou známé, vysoké domy Univerzitní čtvrti a nad hlavou se táhnou ocelově šedá mračna, kam jen oko dohlédne. Déšť, který se z nich spouští skrápí ulice i těch pár kolemjdoucích, kteří vytahují deštníky, případně rychlým krokem utíkají do zákrytu, jenž poskytují převislé střechy okolních budov.

Nehybně stojící žena uprostřed ulice si vyslouží pár tázavých pohledů, ale zatím to nevypadá, že by se někdo odvážil k tobě přistoupit a začít se ptát, co je s tebou špatně. Jak dlouho si zde musela stát? Netušíš. Vlasy máš zmáčené a můžeš dát sbohem upravenému účesu, který ti šikovné ruce služebných ráno vytvořily. Teď tvá hlava připomíná spíše vrabčí hnízdo, když spadne do okapu. Cítíš na těle, že se na několika místech už voda dostala skrz několik vrstev látky šatů až na kůži, kde nepříjemně studí. Vědomí nabereš díky tomu ještě rychleji. Budeš se muset zastavit doma, převléci a…. pohled na zdobně gravírované hodinky tě přiměje tento plán přehodnotit. Zbývá ti necelá hodina. Necelá hodina na to, dojet domů, převléci se, vysušit vlasy a vypravit k vévodovu sídlu. Za jiných okolností by si to udělala, protože teď skutečně nejsi ve stavu hodném audience, ale přijít pozdě…?

Rychle se rozhodneš a vydáš se ke kočáru, kde je na tebe čeká Thomas v těžkém nepromokavém kabátu a trojrohém klobouku, z jehož konců kape voda. Když tě uvidí, jen nejistě vytřeští oči.

„Paní? Jste v pořádku? Myslel jsem, že jste někde uvnitř. Tohle počasí nám byl čert dlužen. Pojďte, pojedeme domů.“ Otevře dveře kočáru, aby ti pomohl co nejrychleji se dostat z nepříjemného deště. Nad tvým přáním cíle cesty ale jen nejistě nakrčí čelo. „Opravdu? Rovnou do Essingtonova sídla? Ehm, dobře. To stihneme. Nebudeme muset spěchat. Odhaduji to tak na půl hodiny. Ale… nechcete se alespoň na chvíli zastavit doma a převléci, ať nenachladnete?“ Zkusí to váhavě, ale pak už tě uposlechne a vyhoupne se na kozlík. Kočár se s tebou rozjede deštěm zalitými ulicemi Jeruzaléma.

Sedíš v kočáru a cítíš nepříjemně navlhlé oblečení. Alespoň, že ten tubus s plány tu zůstal. Když vyhlédneš z okénka, vidíš, jak ulice potemňují. Sedmá hodina se blíží a v kombinaci se zataženou oblohou to začíná vypadat, jako kdyby už byla hluboká noc. Vzpomínky na to slunce zalité místo se teď zdají ještě vzdálenější, ale při tom stačí zavřít oči a cítíš na kůži opět ten hřejivý dotyk.

Kočár s tebou nerušeně jede. Můžeš si v hlavě sesumírovat a poskládat své myšlenky a možnou argumentaci, ale když Thomas zastaví koně, dojde ti, že toho času je i tak málo. Stojíte před širokou kovanou bránou, jejíž ozdobné špičky jsou zlacené a stejně tak je i do jejího středu vpleten erb, který už moc dobře poznáváš. Viděla jsi ho před pár dny na dveřích vzducholodi. Jste na místě.

Brána se po chvíli otevře. Kočár s vámi vjede na příjezdovou cestu lemovanou udržovanou zelení a sypanou světlým štěrkem. Ve tmě se už rýsuje rozlehlé sídlo, připomínající spíše zámek, obklopené stromy a keři. Ve většině oken se svítí. Déšť se alespoň za tu dobru trochu uklidnil a stalo se z něj jen takové podzimní poprchání.

Kočár zastaví a ty s Thomasovou pomocí vystoupíš ven. Chladný noční vzduch se do tebe nesmiřitelně zakousne a těžko říct, jestli se otřeseš díky němu anebo při pohledu na ohromnou budovu před tebou, ve které někde musí být vévoda. Jeden z nejmocnějších lidí města, který tu dnes čeká jen a jen na tebe.

Delilah Blair Flanagan

Sedíš na židli a hledíš na své nohy. Na jedné ti ještě zůstala bota z Alexandrova domu. Bohatě vyšívaná, měkká, ale z větší části zašpiněná sazemi a popelem. Druhá noha je bosá. Sedíš tu celá špinavá s tvářemi od popela. Jako popelka, která musela narychlo opustit bál u prince, když se přiblížila půlnoc. Řetěz na tvé noze zachřestil na podlaze, jak si jí pohnula. K pohádce to mělo daleko. Stejně tak Fernsby se zlé maceše příliš nepodobal a čekat na to, až se jednoho dne zastaví pod okny bílý kočár, ze kterého vystoupí Alexander s tvým druhým střevíčkem, by se už muselo rovnat zázraku.  

Nevíš, jak dlouho tam sedíš, než se dveře opět otevřou. Je v nich Fernsby, který v rukou nese kovovou konvici a plechový hrneček má zavěšený za prst. Přes rameno má viditelně přehozené nějaké tmavé deky.

„Tak Angelo, užili jsme si trochu zábavy a společenské konverzace. Docela mi to chybělo. Ty tvé dlouhé pohledy plné pochyb a ta panika v očích.“ Zasmál se, zatímco došel ke stolu, na který vše postavil a posbíral těch pár papírů, které na něm ležely, než se ozvalo zaskřípání, jak ti ho jedním pohybem přišoupl. Konvice i s hrnkem se rozkývali, ale naštěstí se nepřevrhli. „Ať na něj tak smutně nekoukáš.“ Ušklíbl se a hodil po tobě dvě těžké deky. Cítila si z nich lehce zatuchlinu, ale byly suché a čisté.

„Hmm, ještě mě omluv. Nepoberu to všechno.“ Dodá, než zmizí opět ve dveřích a ty si můžeš všimnout, že Fernsby skutečně nelhal. V plechové konvici je černý čaj. O cukru nebo mléku si můžeš nechat jen zdát, ale alespoň se z něj kouří. Netrvá to dlouho a dveře se opět otevřou. Fernsby donese dalších pár věcí, jenž ti začnou až nepříjemně připomínat tvou celu v sanatoriu. Na stůl před tebe postaví plechový talíř s chlebem a nějakým koláčem plněným masem, který je na povrchu lehce připálený, ale aspoň ne plesnivý. Na rozdíl od sanatoria to vypadá čerstvě upečeno.

„Nech si chutnat Angelo. Nepotřebuji, aby ses mi tu zase rozhodla nachladnout a umřít. Zítra se opět uvidíme. Třeba z hlavy vydoluješ nějaké vzpomínky, které by ti mohly vysloužit polštář… nebo třeba kávu. Kdo ví. Pravidla naší malé hry jsou daná a je jen na tobě, jestli podle nich budeš hrát.“ Usměje se skoro až nevinně, než se za ním zavřou dveře a v zámku zarachotí klíč.

Suchý, prašný vzduch v místnosti nepříjemně škrábe ve vyprahlém krku. Fernsby Delilah viditelně poslouchá, ale stejně rychle jako začne, tak také se svou řečí rychle skončí. Fernsbymu unikne jen tiché pobavené zasyknutí a zklamaně zakroutí hlavou.

„Skvělé. Jsi sečtělá Angelo. To se ti musí nechat. Tyhle záznamy jsou už dnes považovány spíše za báchorky pro pověrčivé. Ovšem my oba víme, že to tak úplně není, nemám pravdu?“ Vezme jednu z dřevěných židlí a dojde i s ní opět pár kroky k rusovlasé ženě, zatímco stojí vrávoravě opřená o zeď.

“A oba víme i něco víc, že? Hmm?“ Krátce se na ni podivá, než ji otočí v ruce a s tlumeným bouchnutím postaví na zem. Usadí se na ni a ležérně se opře do opěradla, podpírajíc se o něj loktem.

"... my oba?" Zopakuje po něm Delilah tiše v ozvěně jeho vlastního hlasu. Sleduje ho, jak se k ní blíží a poplašeně sebou škubne, když židli postaví s klapnutím na zem. "Jak..." vyklouzne ze jí v šoku, než se zarazí a suše polkne. "O jakých snech?"

“Ale no tak… Nedělej, že nevíš, o čem mluvím?“ Vzhlíží k ní kněz nevzrušeně, stále pohodlně opřený. “Já myslel, že si tu říkáme vše, Angelo. Tajnosti dělají jen… problémy. A ty nechceš problémy, že?“ Nakloní hlavu lehce na stranu mírně se pousměje. “Jednomu by mohlo přijít, že mu něco tajíš, Angelo. Budu tedy dělat, že jsem tu tvou předchozí odpověď neslyšel a vyzvu tě ještě jednou.“ Nemizí mu stále úsměv ze rtů, ale slova teď znatelně cedí skrz sevřené zuby. “Povídej mi o svých snech. O Zlatém městě, o tom… kdo ve skutečnosti jsi?“

V modrých očích Delilah se zableskne strach. Ví to. On to ví. A přesto... Polkne a váhavě se nadechne k vyžadované odpovědi. "Bylo to krásné město. Dokonalé místo, kde každý měl své místo," souká ze sebe nejistě, váhavě. "Zdálo se mi o životě tam. O mém domě. O tom, že jsem plnila vůli Stvořitele," uhne pohledem, ve kterém se zračí silné pochyby, které se už ani nedají skrýt, jakkoliv se o to žena snaží.

"Jsem Dumah." Vysloví ta dvě slova, která jí viditelně dodají odvahu a ve tváři je snad poprvé čitelný… vzdor.

„Hmm, skvělé Angelo. Jsem rád, že se někam dostáváme!“ Plácne spokojeně do stehen a usměje se. „Nebo mám tedy říkat spíše Dumah? Ale ne… Zní to zvláštně. To jméno se k tobě vůbec nehodí. Mnohem víc se mi líbí Angela.“ Nevypadá to, že by ho jméno Dumah jakkoliv vyvedlo z míry. „Ano, Angela. Ani jsem netušil, že to bude až tak symbolické.“ Uchechtne se a kývne hlavou, viditelně spokojený sám se sebou.

"Nemůžeš mě tady držet!" Vykřikne najednou Delilah, viditelně odhodlaná se tentokrát jen tak snadno nepodvolit.

„Ale můžu. Kdo mi v tom zabrání? Hmm? Ty? Můžu tě tu držet, jak dlouho chci!“ Postaví se a udělá krok k ní. „A můžu tu dělat, co chci.“ Jeho ruka vystřelí a chytne ji pod štíhlým krkem, ale nesevře jej natolik, aby ji začal nějak silněji škrtit. Alespoň ne zatím. „Jestli jsi to ještě nepochopila, Angelo. Tohle není Hartovo sanatorium. Tady jsem pánem já! Zasyčí výhrůžně.

Paže Delilah se zvednou v obranném gestu a sotva se jí jeho prsty ovinou kolem krku, chytím ho vlastníma ledovýma rukama za zápěstí. "To si myslel i můj manžel!" vypadne ze ní rozrušeně v tom náhlém popudu. Oči jí planou nálehavostí. "To stejné si myslela Meeksová."

“Ano? Manžel? Meeksová?... Jistě, jistě, Angelo. Ale myslím, že ještě zapomínáš na jednu nebohou duši. Sestru Bellovou jsi taky poslala do pekla, stejně jako je. Chápu to, když se kácí les létají třísky!“ Zatlačí jí prudce rukou na stěnu, až to trochu zaduní a ona zalapá po dechu. „Alespoň má ale pěkný náhrobek. Pravý mramor. Rosehill. To by ji stejně nikdy nečekalo. Byla by ráda, kdyby jí to místo na hřbitově někdo koupil. Jen to jméno na náhrobku někdo trochu pomotal, ale kdo by se zlobil, že? Není žalobce, není soudce.“ Umívá se, zatímco nebohou ženu dál drží pod krkem a oči se mu divoce lesknou, než trochu zamrká a nakloní hlavu hravě na stranu.

“To měla být výhrůžka, Angelo?“

"Řekla jsem jim to. Řekla jsem jim, kdo tam leží doopravdy," s těmi slovy se pokouší ruku odtlačit. Marně. V její pobledlé tváři se mísí strach i zlost. Odhodlání. "Dumah nikdy nevyhrožovala," sykne.

„Ano? Skvělé, Angelo. Konečně se někam dostáváme!“ Zvýší hlas a jeho úsměv se změní spíše v pobavený škleb. „Já věděl, že k sobě najdeme cestu a budeme si říkat věci narovinu… jednou. A konečně je ten slavný den tady! Stačila jen trocha nepohodlí a bolesti.“ Prsty kolem krku se jí na chvíli sevřou ještě pevněji, takže dodá svým slovům punc reálnosti, zatímco ona je nucená zalapat po dechu. Nehty zatíná do jeho zápěstí, ale není jí to nic platné. Až po chvíli Fenrsby přeci jen stisk o něco povolí.

„Hmm, je mi to líto Angelo, ale o Dumah nic nevím. Pouč mě.“ Provokativně ne ni hledí, než jeho ruka přeci jen nakonec pustí a Delilah se může opět svobodně nadechnout.

"Navíc, nevím, co si od toho slibuješ? Že tě tu někdo najde? Tohle město je velké. Opravdu velké a pan Morley má teď plno jiných starostí než hledat jedno zatoulané kotě."

Delilah na něj hledí podobna zvířeti zahnanému do rohu, oči se jí rozrušeně lesknou. Prsty se dotkne vlastního krku ve snaze jej napříště ochránit lépe. "Víš, jak jí říkali její druzi? Tichá smrt," odsekne bojovně, zatímco jí srdce buší a buší. "Jsem mnohem víc, než zatoulané kotě," zachraptí odhodlaně. "Alexander tě najde a tentokrát to nebude dům, co bude hořet," přimhouří oči.

„Tichá smrt? Poetické. Je pravda, že Meeksová s Bellovou moc nekřičely. Prý…“ Pokrčí rameny Fernsby, který to buďto velmi dobře hraje anebo si z toho opravdu nic nedělá. Otočí se od ženy u zdi a dojde ke stolu, kde si vezme do ruky nějaký papír, do kterého se zahledí.

“Ale líbí se mi tvá jiskra, Angelo. Ta tam posledně chyběla. Byla jsi taková unylá, smířená s osudem… Teď už alespoň spoléháš na ostatní.“ Vzhlédne k ní krátce. Jakkoliv je ta naděje lichá….Ale dobře, dobře… Řekla si mi aspoň něco a pravidla hry jsou jasně daná. Zasloužíš si nějaké to občerstvení, i když na sušenky se budeš muset více snažit.“ Položí s křivým úsměvem papír zpátky na stůl a s povzdechnutím si prohrábne slámové vlasy. “Však zítra je taky den.“

Delilah ho pozorně sleduje, když se od ní vzdaluje, ale moc dobře ví, že tohle ještě nic neznamná. Tohle nemusí být konec. Přesto se ale bojovně nadechne. "Lichá jsou tak akorát tvoje očekávání," odporuje viditelně popuzená jeho slovy. Semkne pevně rty a spustí ruce podél boků. Mlčí, ale propaluje muže před sebou pohledem.

“Ah, tvoje naivita je roztomilá, Angelo.“ Usměje se na ni přeslazeně Fernsby, zatímco papír ze stolu opět zvedne a jistým pohybem přehne, aby jej vzápětí schoval do kapsy.

“Ale nevadí. Snad ti ten elán dlouho vydrží. Už jsem viděl, jak dopadají lidé po nějaké době v sanatoriu, když ztratí poslední špetky naděje. Ne, moc dobře.“ Povzdechne si snad jako kdyby je litoval.

“A já bych byl rád, kdyby si mi nějakou chvíli vydržela.“ Usměje se na přikovanou ženu, zatímco vykročí směrem k nenápadným dveřím, které jsou na jedné z bočních stěn zaprášené místnosti. “Alespoň pár měsíců.“ Jeho úsměv se ještě více protáhne, než zabere za kliku a vykročí z pokoje.

"... nejsem Angela," Ozve se planý protest a ve tváři Delilah se zračí jen podivná směsice odhodlání a zoufalství. Tak protikladné pocity bojují právě o místo na slunci a v jejím srdci.

Fernsbyho vyprovází pohledem až ke dveřím a při pohledu na ně viditelně zpozorní. Je to cesta ven, ale dostat se k ní, je v tuto chvíli pro ni nemožné.

Řetěz na noze výmluvně zacinká, zatímco se pár vrávoravými kroky přesune k židli, kterou její hostitel nechal kousek od ní a ztěžka na ni dosedne, nebo spíše zhroutí.

V místnosti je najednou klid. Ticho. Prach i nadále líně víří ve vzduchu, zatímco jí ze rozbitého rtu teče tenký pramínek krve.

Kolikrát to říkala Alexanderovi....

Kolikrát se bála, že se pro ni vrátí....

A nakonec… se sen stal skutečností.

Nebo spíše noční můrou.