Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Starý přítel Delilah Blair Flanagan „…Angelo… Angelo…“ Probouzí tě ze tmy známý hlas, ačkoliv bojuješ s chutí se vůbec neprobouzet. Přesto cítíš, jak se ti vrací cit do těla a nabýváš vědomí. V nose tě zašimrá prach, který tě donutí silně kýchnout. Otevřeš oči a vidíš, že jsi v nějaké neznámé místnosti. Dřevěná podlaha, cihlové zdi a naproti tobě klenuté okno, které je silně zaprášené, takže sem proniká jen tlumené denní světlo. Vzduch zde je suchý, plný dráždivého prachu a vznáší se v něm nepříjemný puch zatuchliny. Samotná místnost je neuklizená. Vypadá to jako místo, kam někdo odklízí nepotřebné vybavení domácnosti. Nějaké stolky, komody, dokonce vidíš i o stěnu opřený žebřík.
Ne, rozhodně nejsi ve sklepě Hartova sanatoria, ačkoliv to místo s ním má minimálně jednu věc společnou. Na židli u stolku tam sedí on. Theodor Fernsby. Místo ale klasického pláště a černého oděvu s kolárkem, má na sobě prosté kalhoty, světlou košili a kabát. Vlnité, světlé vlasy mu splývají kolem protáhlé tváře, na které si můžeš všimnout docela nápadné jizvy. I tak ale vypadá na první pohled jen jako jeden z nespočtu obyvatel Jeruzaléma, které potkáš, aniž by sis zapamatovala jejich tvář.
„No skvělé, tak už jsi to vyspala Angelo.“ Zvedne se ze židle a postaví se, když zaslechne tvé kýchnutí a zpozoruje pohyb. Jak stojí naproti oknu vidíš ho spíše jako tmavý obrys, na který musíš mžourat. Ve světle kolem něj se líně vznášejí prachové částečky, které v paprscích až malebně světélkují.
Uvědomuješ si, že tu jsi stále v oděvu, v jakém si utekla z hořícího domu. Dokonce ti chybí jedna z trepek a kus županu je ohořelý. Když pohneš nohou, uslyšíš tiché kovové zachrastění. Sedíš opřená o zeď v poněkud pokroucené poloze. Záda tě trochu bolí a krk máš ztuhlý. Kolem kotníku máš upevněný kus železa, od kterého se táhne řetěz až k oku přikovanému k cihlové zdi. Jinak máš ruce i druhou nohu volné. V krku máš vyprahlo a z oblečení i vlasů stále cítíš kouř.
„Vida, vida, kdopak nám to tady vstal z mrtvých. Možná jsem se s tou Biblí unáhlil. Něco na ní přeci jen bude, že?“ Ozve se jeho pobavený tón, ačkoliv do tváře mu nevidíš. Viditelně za tu dobu, co jste se neviděli, přešel do tykání. Udělá několik kroků k tobě a pár metrů od tebe si dřepne, abyste si viděli z očí do očí.
„Copak, nejsi ráda, že mě zase vidíš, Angelo?“ Odhalí zuby v širokém, škodolibém úsměvu.
| ||
| |||
 | Papírové moře „Ne, nemám hlad,“ odpovím rovnou. Nad odpověďmi nespokojeně semknu rty. Zahrady zamítnu rovnou. Ramiel sám říkal, že džentlmen není, a v Úřednické čtvrti by zemřel nudou. Takže… zbývá jenom jedna? Možná obálku pořídil cestou, dochází mi dodatečně, nebo ji ještě spíše někde ukradl. Neměla bych nahlásit krádež? A co bych strážníkům asi tak řekla, až by se zeptali na manžela? Ne, ne, tudy cesta nevede. Jakkoliv je to beznadějné, pokračuji v tom, co jsem si usmyslela. Zbláznila bych se, kdybych tady měla sedět a čekat na večer. Musím dát vévodovi aspoň něco. Jméno. Podnik. Cokoliv. Pochybuji, že se spokojí s plány, byť se mi při pohledu na tubus viditelně uleví. Aspoň něco… „Tak se zeptejte pana Jacobsona,“ mávnu rukou s obálku poněkud netrpělivě. Nechci na něj spoléhat – a už vůbec mu nechci ukazovat, co se na ní píše, ovšem dopisní papír mám bezpečně schovaný v kapse a zbytek se na mě nemůže nijak… promítnout. Není to ani můj rukopis! „Ukaž mu tu obálku a řekni mu, ať mi ji přinese zpátky před odjezdem,“ popoženu dívku pryč z pokoje. „Co nejdříve. Počkám venku.“ Už teď je mi jasné, jak se na to bude tvářit. Nesouhlasně. Vždycky se tváří nesouhlasně. Ovšem nervozita z komorníka s porovnáním se vším ostatním rychle opadá… Zatím jsem ještě stále paní domu. Zatím ano. Ať už si usmyslím jakoukoliv hloupost – a objektivně uznávám, že to jako hloupost vypadá –, měl by mi vyhovět. A pomoct mi, takže… takže je to vlastně naprosto v pořádku! A třeba bude vědět aspoň něco. Jezdit naslepo městem jsem sice ochotna, ale samotné je mi jasné, že nemám moc šanci. Zkusit to však musím. * * * Se snídaní se nezdržuji. Stejně bych do sebe teď nevsoukala jediné sousto. Co nejrychleji dokončím přípravy na procházku. Proboha, jak jen mi to slovo teď připadá směšné… připadám si spíše na cestě na popravišti. Tomasovi oplatím úsměv, ale myšlenky mi nevyhnutelně zabloudí k té noci. Zaváhám. I když se mi na jazyk dere otázka, co udělal s tělem a kde přesně je mělký hrob, o kterém vévoda mluvil, za denního světla se ptát nechci. Přinejmenším teď ještě ne. Ale možná, pokud se nemohu zavděčit vévodovi, měla bych se aspoň pokusit zahladit stopy. „Dobré ráno, Tomasi,“ přinutím se přeci jenom odpoutat od neveselé představy, že bych svého drahého manžela měla ještě někdy vidět. „Hmm, hledám jeden krámek. Papírnictví. Myslím, že by mělo být někde v Univerzitní čtvrti. Spíše blíže Zahradám. Nenapadá tě něco?“ Obálku samozřejmě ukážu i jemu. Jenom co se mi vrátí do rukou. | ||
| |||
 | S Angelou na věčné časy Trochu se mi točí hlava, když se vytáhnu zpátky na nohy. Zhluboka se nadechnu, chladný noční vzduch jitří mé smysly a pomáhá aspoň trochu pročistit hlavu. Přesto mám ke klidu daleko, pořád vidím před očima bortící se strop... Karema... Udělám pár klopýtavých kroků vpřed než si všimnu, že jsem při pádu ztratila botu. Ohlédnu se, ovšem... Nechám to být. Pospíchám zahradou směrem k ulici, na které začíná být rušno. Motá se tu spousta lidí, vidím i první hasičské vozy. Vzápětí pochopím i proč. Dům... Dům je celý v plamenech. Chvíli jen tak stojím, hledím na to dílo zkázy a zmaru. Jak... Jak mohl tak velký dům... Začít takhle hořet? Proč mě to nevzbudilo dříve? Hlavou se mi honí spousta otázek, na které nemám odpovědi. | ||
| |||
| Útěk z pekla Delilah Blair Flanagan
Šokovaně hledíš na místo, kde ještě před chvílí stál Karem. Muž, který ti pomáhal dostat se z následků Fernsbyho péče a vlastní smrti. Místo něj je tam ale už jen hromada hořící suti. Musíš se pohnout, jinak tu uhoříš. Vůlí se donutíš opět rozhýbat zamrzlé tělo a vydáš se zpět do své ložnice. Místa, které ještě nebylo tak silně zasaženo požárem jako zbytek domu a odkud se ti snad podaří dostat ven.
Proběhneš dveřmi a jeden z plamenů poskakujících na obložení olízne lem tvého županu, který varovně vzplane, ale ty jej naštěstí zavčasu rychle uhasíš. Dusivě kašleš, když se konečně dostaneš k oknu. Zabereš a otevřeš jej. Chladný noční vzduch je jako balzám pro tělo. Zalapáš po dechu a konečně se pořádně nadechneš. Připomene ti to to jediné. Dostaneš se ven. Dostaneš se z tohoto pekla. Okno není zrovna u země, ale extrémně vysoko to také není. Nakonec se skutečně hodilo, že si byla celou dobu v přízemí, a tak je cesta do bezpečí jen jeden skok daleko. Je to poprvé, co ve svém životě někam slézáš oknem a jistě z toho bude jednou záživná historka k čaji, ale to tě teď příliš nezajímá.
Přehoupneš se přes okenní parapet a svěsíš nohy do prázdného vzduchu. Teď anebo nikdy. Skočíš.
Dopad je tvrdý. Tvrdší, než by si čekala, ale zase nejsi plně v kondici. Svalíš se na malý kousek zeleně, která obklopuje dům ze zadní strany. Jedna z bot se ti při tom vyzuje. Zvedneš se a vydáš se na ulici, kde už vidíš, jak se kolem sbíhají davy lidí a sjíždějí požární vozy tažené těžkými koňmi. Je tu čilý ruch. Největší šance najít Alexandera a nebo Alyiu bude jistě na hlavní ulici, kam vede čelní strana domu. Vydáš se tedy tam, aby se ti naskytl pohled na poměrně rozlehlý dům, který je v tuto chvíli ale celý pohlcený plameny. Ve vzduchu je cítit nepříjemná spálenina a všude kolem slyšíš hlasité pokřikování hasičů i vzrušené hovory lidí, ze kterých jsou v rudé záři plamenů pod noční oblohou pouze černé siluety připomínající spíše bezejmenné stíny.
Proplétáš se mezi nimi. Hledáš někoho, koho by si znala. Ať už by to byly rudé vlasy Alexandera, nebo zlaté ozdoby Alyii. Máš pocit, že v jednu chvíli tam zahlédneš postavu ženy ve splývavých šatech, která by snad…
Něco tě bodne v boku. V první chvíli si toho ani pořádně nevšimneš. Tělem ti koluje spousta adrenalinu, a tak to jeho vlivem celé působí jen jako nějaké komáří bodnutí, pak se ale svět nezvykle zhoupne a plameny se začnou protahovat. Rudé jazyky se stáčejí až k nebi, kde se proplétají jeden mezi druhý a celý obraz se začíná rozmazávat, až z něj zůstane jen rudo zlatá šmouha. Ztratíš rovnováhu a musíš každou chvíli spadnout, ale něco tě drží. Nebo spíše někdo.
„Je čas jít domů… Angelo.“
A svět potemní.
| ||
| |||
| Pro jehlu v kupce sena Vera De Lacey Netrvá to dlouho a služebné dorazí, aby ti pomohly se nachystat a upravit. Neptají se tě, ale je na tobě patrné jisté rozladění. Ačkoliv to je asi slabé slovo na to, aby popsalo, jak se v tuto chvíli cítíš. Utáhnou tkanice korzetu, pomůžou ti pozapínat nespočet knoflíčků o natáhnout punčochy. Je to už secvičené divadlo, jehož jsi hlavním aktérem. Jedna z nich ti zručně vyčeše účes vhodný na procházku městem a upevní klobouk. Jakmile si nachystaná, máš konečně chvíli klidu, aby ses porozhlédla po pokoji. Tubus najdeš na místě, kde si ho nechala. Naštěstí.
„Hmm, ne paní. To.. nevím.“ Kroutí jedna ze služek při pohledu na obálku a ostatní se k ní přidávají. „To vypadá na nějakou dražší… Tyhle věci já nekupuji.“ Dodá další trochu stydlivě.
„Asi bych se porozhlédla v Zahradách?“ Pokrčí jedna z nich rameny. „Aaa nebo v Úřednické čtvrti… Nebo ještě Univerzitní.“ Dodá další. „Tam mají plno krámků s podobným zbožím.“ Přispěchá s informací, která ti ten výběr moc neusnadňuje.
„Kočár vám bude brzy přistaven, ale vy si paní nedáte před tím snídani? Ehm… ani čaj?“ Váhavě se na tebe opět jedna z nich otočí, zatímco další odběhne zařizovat vše potřebné. Je na tobě, jestli se zdržíš navrhovanou snídaní, anebo se vrhneš do víru velkoměsta.
☩ Kočár už čeká před sídlem na příjezdové cestě. Slunce dnes příjemně svítí a blíží se jedenáctá hodina. Je docela teplo. Počasí doslova láká k procházce v parku, či projížďce na loďce. Vypadá to, že dnes bude skutečně krásný den. Alespoň prozatím.
Na kozlíku opět sedí Thomas, který se na tebe vesele usměje. „Dobré ráno, paní. Kam si budete přát dnes vyrazit?“ Zeptá se tě ve viditelně dobré náladě a počká, až si poručíš, kam jet. Samotné podniky příliš neznáš, ale snad Thomas bude něco znát anebo prostě můžete jen a náhodně zastavovat u krámků s podobným sortimentem. Jeruzalém je ale velký a hledat obchod, kde prodávají takovéto obálky nebude zrovna lehký úkol. Zvláště ne, když nemáš dnes tolik času.
| ||
| |||
| Další přesčas Nathaniel Thorp „Ehm, jistě… Ano, poslala mě.“ Vidíš, že při vyslovení jejího jména viditelně zaváhá a krátce se ohlédne jako kdyby snad byla šance, že vás někdo může sledovat i u tebe doma. Jste tu ale jen sami dva. Ve vzduchu je ještě cítit stále zápach, který se zde nahromadil po celém dni ošetřování. Co si budeme povídat. Práce lékaře není zrovna nejvoňavějším povoláním a většina léků a tinktur když už vyloženě nesmrtí, tak určitě nevoní.
„Takže, tady to je.“ Sáhne do náprsní kapsy zevnitř kabátu. Nevytáhne pistoli a ani nůž, ale na první pohled nevinně vypadající obálku, kterou ti podá. Už při dotyku cítíš, že je v ní nějaký obsah a jeden list papíru to rozhodně nebude. To spíše takový pěkný balíček. Není zalepená. Pokud se podíváš dovnitř, potvrdíš si svůj odhad. Jsou tam peníze a rozhodně hodně. Vypadá to, že Eliza drží své slovo.
„S Elizou?“ Zamrká překvapeně mladík, když se prostě zeptáš a trochu zkoumavě si tě prohlédne. „Vy nejste zdejší, že?... No, to je jedno. Pokud se chcete sejít s Elizou… tedy slečnou Morgan, stačí zajít k Červenému lvu a zeptat se na Elizu u baru. Pokud vás tedy bude chtít vidět.“ Dodá o něco uvolněněji. Červený lev… nic ti to neříká. Asi jedna z nespočtu místních putyk. Kdo ví?
„Tak hezký večer doktore.“ Rozloučí se s tebou a viditelně se tu neplánuje zdržovat déle, než je nutné. Pustíš ho tedy ven a v ruce ti zůstane jen obálka se slušným obnosem. To ti rozhodně usnadní některé tvé plány ohledně nákupu medikamentů. Den se nakonec docela vydařil. Dokonce jsi tak unavený, že dnes by si pil víceméně jen na chuť než kvůli nějakému šlechtěnějšímu účelu.
Čas o trochu postoupí a na Jeruzalém padne noc. Už to vypadá, že si dnes užiješ klidného večera, když v tom zaslechneš zaklepání na dveře. Na chvíli je klid, než se ozve znovu. Vypadá to, že dveře se u tebe dnes prostě netrhnou. Když je ale otevřeš, naskytne se ti nečekaný pohled. Stojí za nimi vysoký muž. Cestovní, těžký kabát a trojrohý klobouk. Tvář má zahalenou tmavým šátkem a jsou tak vidět pouze jeho oči s poněkud dravčím výrazem.
„Můžu dál?“ Ozve se trochu chraplavý hlas, zatímco rozevře ruku v černé, kožené rukavici a na dlani se mu cosi stříbrně zableskne. Poznáváš to. Křídla a havraní lebka. Srdce ti při tom pohledu poskočí. Je to znak tajné policie. Organizace, o které se říká, že stojí mimo zákon a při tom ho na ostatních vynucuje. Někdy dosti násilnými a netradičními prostředky. Začíná ti docházet, že ta otázka byla čistě řečnická. Dlaň se zase zavře a muž tam stojí a tiše čeká.
Agent tajné policie 
| ||
