Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Exotické zboží Delilah Blair Flanagan „Hmmh…“ Přimhouří Fernsby nedůvěřivě oči, zatímco hledí do těch tvých, které jsou naopak doširoka rozevřené strachem. Jeho prsty jsou stále propletené v tvých vlasech a nemáš proto ani pořádně jak se mu vyhnout. Jak věnovat pozornost raději něčemu jinému než jen jemu.
„Samozřejmě, že jeho obchodní společnost všichni znají. Neříkáš mi nic nového Angelo.“ Mlaskne nespokojeně, než ti trhne hlavou. „To ale vůbec nevysvětluje to, proč by chtěl tvoje tělo. Jak se vůbec dozvěděl, že jsi tam?! V sanatoriu. Co? Jak to, že tam přišel pro Delilah Blair Flanagan, ačkoliv ta už dávno hnila ztuhlá v zemi a dožadoval se jí, i když se Hart vykrucoval?! Ne ne ne… Něco mi tu neříkáš Angelo.“ Zakroutí hlavou a nakloní se k tobě. „Ale já to zjistím. Teď… nebo později. Buďto to půjde po dobrém a nebo… no však už víš.“ Šeptá výhrůžně. Prsty se hrubě dotkne tvého rozbitého rtu, než ti pustí vlasy a odstrčí tě prudce tak, že upadneš zpátky na zem.
„A nemá to náhodou co dělat s tímto?“ Stojí nad tebou, zatímco mezi prsty zamyšleně promne tvou krev, která se na moment slabě zlatě zaleskne ve světle procházejícím sem oknem. Chvíli si prohlíží tu zlatavou hru světel a odlesků, než jeho oči sklouznou k ženě krčící se na podlaze.
„Neobchoduje pan Morley náhodou s exotickým zbožím, Angelo? Myslím, že ano… ale nečekal jsem, že až tak exotickým. Uznávám… kdo by tomu odolal, že?“ Zablesknou se jeho zuby v širokém úsměvu.
„Co se tedy dělo u Morleyho? Staral se o tebe Angelo? Oblékl tě, nakrmil… nebo snad i něco víc? Svěř se mi. Vyzpovídej se. Uleví se ti… Anebo se zase pasuješ do samozvané role mučednice, které se o to ale nikdo neprosil?!“ Unikne mu skrz rty tiché, opovržlivé uchechtnutí, zatímco na tebe shlíží s despektem jako na toulavého, žebravého psa.
| ||
| |||
 | Verše: Otcův syn Cítím, že tentokrát mě padlý už neodmítá s takovou lehkostí, ironií a lhostejností. Poslouchám jeho slova a dochází mi, jak málo chápe můj postoj k němu. Otočím se a podívám se na něj. Visím ve vzduchu a za zády mi svítí slunce. „Mýlíš se. Zlaté město není dokonalé. Já nejsem a rozhodně nejsi ty. Jenže je řád, směr a víra. Něco, co nám zanechal Otec. Něco, co stojí za to udržet. Protože je to náš odkaz a naše cesta. Veď si svou důležitou válku padlý. Veď si své intriky a zrady. Nemysli si, ale že jsi o tolik lepší než my ostatní.“ Dívám se na krvavou skvrnu, co se rozšiřuje a v tu chvíli vypadá menší a zranitelnější. Není tím děsivým zrádcem. Je z masa a kostí stejně jako my ostatní. „Tvé nebezpečí není v tvé síle. Je v tom cos udělal a co představuješ. Milost pro zrádce. Ukázka že Otec miluje i ty jenž by neměli existovat. Měl tě zabít, měl s tebou skoncovat abys s sebou nenesl sémě rebelie. Lucifere jsi symbol, a ne výjimečná bytost. Symboly slábnou, zanikají a mohou být zničeny.“
„Skutek utek ale ne proč si myslíš.“ Zdvihnu hlavu k paprskům, nad kterými je Zlaté město. „Potřebujeme tě. Chci vědět kdo z mých bratří je takový slaboch, aby podlehl svodům tvých slov. Musíme je vidět a očistit se od nich. Až budou za branami a odhaleni… nebudeme tě potřebovat. Tvůj účel pro Zlaté Město bude u konce a budeš zbytečný stejně jako tvůj vzdor. Oddělíme zrno od plev a spálíme zrádce.“
„Tady máš pravdu, která je pro mě hnacím motorem. Tady máš bez obalu mou vizi. Město není dokonalé, ale to není nic. Jiný úhel pohledu, jiný kodex, podle kterého žít. Pravda je pro každého jiná. Já ale bojuji za tu svou. Bez ohledu na to, zda jí ty považuješ za lež. Nezajímá mě, zda svět lehne popelem a povstanou hrozby mnohem větší, než co jsme doposud viděli. Nezajímá mě, kdo za tím stojí a proč to dělá. Pokud to neohrožuje Zlaté Město, Otcovu ideologii nebo náš způsob života.“
„Koupu se ve zlaté záři, protože jsem si to vybral. Lásku, pohodlí a dokonalé dílo které nás obklopuje. Stejně jako vedoucí kasta Zlatého města upravuje pravdu, stejně jako ty lžeš a stejně jako těm pod námi nedochází nic z velkolepých plánů.“ Usměji se a nechám paprsky slunce pronikat skrz prsty v zářivé rukavici. „Proto tě tolik nenávidím Lucifere. Protože jsi viděl hnilobu v našem milovaném městě. Protože jsi viděl, jak lehko může celé Zlaté Město shořet na troud, pokud budeme slabí a zlomení. Ty ses ale rozhodl vydat se vlastní sobeckou cestou. Já se rozhodl bojovat. Poslouchat a ctít přání Otce, zároveň si ale klást otázky a měnit věci které mohu. Nejsem zrádce. Jsem válečník boží. Možná si lidé právě tebe budou pamatovat v legendách a na mě se zapomene… jenže má cesta je má a jsem s ní spokojený. Doufám, že budeš moci říct to samé až po tvé nablýskané zbroji poteče zlatá krev a budeš vzpomínat na bitevní pole posetá těmi které tvá rebelie poštvala proti sobě. Každý neseme svůj kříž. Až jiní posoudí, zda jsem udělal moc málo… nebo ty příliš mnoho.“
Mohutně máchnu křídly a nechám ho pod sebou. Srdce mi tluče. Cítím adrenalin. Možná jsem před ním přiznal ze svých myšlenek víc než před kýmkoliv jiným. Včetně Cass. Jenže je to tak. Vím, že Zlaté město není ráj. Vím, že tam probíhají tisíce vnitřních machinací a bojů. Byl bych slepý, kdybych to přehlížel. Pokud chce ale člověk bojovat se systémem musí tak činit zevnitř. Najít si linii kterou nepřekročí. Zákony, kterým se nevzepře. On měl moc a pokazil co mohl. Na nás je sbírat střepy. Nejen ty v ruinách obklopených rudým prachem ale i ty které zbyly v duších našich bratrů po jeho zradě.
Vyletím nad mraky. Cítím, jak se blížím k bráně. Mé tetování mě vede. Slunce a čerstvý vzduch si pohrávají s mými vlasy. Ještě kousek. Několik mávnutí křídel. Natáhnu konečky prstů a cítím, jak mi z kůže hoří zlatá záře. Jeden dva nádechy a budu doma. Projdu do města a budu zjišťovat co se stalo s Babylónem. Jak bylo zrcadlo zničeno. Ne verzi, která budu pro všechny. Chci znát pravdu, protože jen tak mohu Zlaté Město ochránit, aby sežralo samo sebe ve vnitřní válce, kterou začal jediný padlý anděl.
| ||
| |||
| Rozverné mládí Benedikt Tskilekwa „Hmm, asi jsme si souzeni“ Zasměje se Barlow na oplátku tvého pozdravení. „Takže vy už jste stihl ochutnat místní delikatesy? Vidím, že mládí opravdu na nic nečeká. Jsem rád, že vám chutnalo.“ Pokračuje pobaveně, ale na dotaz ohledně klíčů jen zatřese zamítavě hlavou. „Ne, žádné klíče. Neříkejte mi, že se vám je podařilo už ztratit? Tedy… mládí asi skutečně na nic nečeká.“ Zamlumlá si pro sebe a jen si tě změří nevěřícným pohledem modrých očí.
Těch ledově, modrých…
„Tak hodně štěstí s hledáním, sousede. Kdybyste ale potřeboval pomoci se zámkem….“
…očí, ve kterých se leskne…
Verše: Čekání na Tribunál Hariel
…zlatá záře. Oči. Ty tě na muži, který vešel do místnosti, zaujaly nejvíce.
Je to už nějaká doba, co vás Shilmai provedla okrajovou částí sídla Tribunálu až sem. Sedíš v místnosti, kde je sice vysoké okno, za kterým je výhled na Zlaté město, ale nejde otevřít. Musel by si jej nejdříve rozbít, aby ses dostal ven. Je zde zdobený stůl, židle a co tě trochu znejišťuje je pak měkká lenoška u stěny. Zařízení je honosné, ale jinak na tebe místnost působí podivně neosobně a tiše. Jsi tu sám. Menachim se Shilmai pokračovala dál, aniž by se ti snažila vysvětlit, o co přesně tu jde a kam ji vede.
„Musíte počkat na vyjádření Tribunálu.“ To byla její jediná slova, která řekla, než tě zde zavřela. Skutečně. Dveře jsou zamčené a nemáš, jak se dostat ven.
Zlatá záře za oknem pohasla, aby se zase druhého rána rozhořela. Uběhl celý jeden den, kdy jsi zde byl sám. Nikdo nereagoval na tvé případné pokusy se domoci nějaké pozornosti. To až pak druhého dne se dveře otevřely a dovnitř vešel vysoký muž. Měl na sobě tmavě modré roucho a jednoduchý šedivý plášť, který spínal na hrudi stříbrný řetízek. Dlouhé černé vlasy měl sčesané a spletené dozadu, přičemž mu spadaly až k lopatkám. Jeho obličej byl ostře řezaný a vystupoval z něj pár modrých, pichlavých očí. Až tak protřelý v obyvatelích Zlatého města si nebyl, přeci jen si většinu času trávil spíše ve světě smrtelníků než zde, takže jeho tvář ti sice byla povědomá, ale jméno si z paměti vylovit nedokázal.
„Takže…“ Zavřel za sebou dveře a zůstal u nich stát. „… Ty jsi Hariel, že? Ten, který viděl pád Babylónu,mluvil s Prvním Padlým a byl u zničení Zrcadla…“ Pohlédne na tebe přísně, než se rozhlédne kolem vás, nelibě se ušklíbne a dojde k tobě.
„…A který má zatracený problém!“ Zasyčí tiše a chytne tě za rameno. „…Copak ses zbláznil? Kde máš svou Nuriel, hmm? Takhle riskovat a vracet se!“ Mluví naléhavě, zatímco tiskne tvé rameno. Ramiel 
| ||
| |||
| Verše: Slepota Mitzrael Upřou se na tebe pár bíle planoucích očí, zatímco se vznášíš nad ním. Zlatavě opaleskující krev kane po stříbrných perech a dopadá na zem, do které se vpíjí. Víš, ale že to není dost. Možná je zraněný, ale stále nebezpečný.
„Hmm… Šlechetné.“ Pokývá hlavou Padlý, opírající se stále o svůj meč stvořený snad z čisté hvězdné záře. „Snad jsi tedy spokojen s tím, co vidíš.“ Pustí jílec meče a rozmáchne se rukama po oblasti zkázy, která se táhne všude kolem vás. Není to rozhodně takového rozsahu jako zóna destrukce, která zasáhla Babylón, ale i tak je to úctyhodná ukázka síly toho muže před tebou. Jen tak mimoděk si všimneš, že meč, o který se dříve opíral, zůstane stát naprosto nehybně, jako by ho ve vzpřímené poloze držela neviditelná síla.
„Dávat přednost těm vašim nebeským pletichám a marnivosti…. Místo toho, abyste řešili skutečné problémy. Myslíš, že já jsem tu největší hrozba? Oh, jak málo víš… Mitzraeli.“ Jeho zvučný hlas rezonuje celým vaším okolím. Nekřičí, ale slyšíš ho velmi zřetelně. Pak začneš mluvit a jeho rty se pomalu křiví do kyselého úsměvu. Ta tam je ta maska klidu a přátelství.
*Tlesk… tlesk…* Rozezní se potlesk, nebo spíše cinkání, jak jeho okované rukavice naráží do sebe ve známém gestu. „Bravo… Bravo!“ Zasměje se pobaveně a ukáže prstem nahoru a nakloní hlavu hravě na stranu. „Ti nahoře by byli pyšní, kdyby tě tu slyšeli mluvit. Pravý voják Nebes! Tribunál se může dmout pýchou, že tě má.“ Je to poprvé, co zrovna jeho vidíš v této pobavené, až ironické poloze. Jakkoliv působí vesele, běhá ti z toho představení mráz po zádech.
„Ahh…nezastihl si mě zrovna v nejlepší chvíli, abych byl Nebesům rovnocenným oponentem.“ Narovná se a jeho tvář na chvíli stáhne bolestivá grimasa, zatímco jeho zbroj dál barví krev stejně tak jako jedno z šestice křídel. Shrne si do tváře spadané prameny dlouhých, plavých vlasů.
„Ale stejně mám pocit, že to jsou jen silná slova a skutek… utek.“ Očima sklouzne k tvé planoucí čepeli a povytáhne tázavě obočí. Moment vyčkává, snad jako kdyby tě vybízel k útoku, než se opět rozezní jeho silný hlas. „Jako všechno, co tam nahoře děláte! Jen slova…manipulace… polopravdy! A od těch už je jen krůček ke lžím. Kdo určí, kde je ta hranice, hmm?“ Projde kolem hvězdného meče pár kroky směrem k tobě a více zakloní hlavu, aby lépe viděl na vznášejícího se vojáka nebes.
„Utápíte se v té vaší slavné záři a pocitu nadřazenosti, ale ve skutečnosti si nevidíte ani na špičky prstů.“ Zastíní si rukou oči a vzhlíží k tobě s křivým úsměvem. „Tedy kromě některých… Ale ty to nejsi Mitzraeli. Ne, ty se v té falešné slávě a záři doslova koupeš. Jen pozor, aby si neoslepl… bratře.“ Poslední slovo pronese s neskrývanou ironií, než se otočí a jakoby nic ti ukáže záda.
„Sbohem… Ještě se uvidíme.“ Rozezní se jeho slova, ale do tváře mu už nevidíš. Natáhne ruku, obouruční meč vyletí ze země a doslova mu do ní skočí.
„To je mi naprosto jasné.“ Otočí se přes rameno, koutek rtů vytažený do pobaveného úšklebku, než máchneš křídly a vyletíš k nebesům. Cestu k aktivnímu portálu znáš. Zlaté linie vetkané ve tvé kůži tě k němu neomylně vedou.
Stačí letět chvíli na sever…
Ne, neslyšíš, že by se za tebou rozletěl.
Cassiel jistě čeká…
Na nebi se objevují první hvězdy, ale žádná z nich už nepadá. Teď už ne.
Musíte splnit úkol…
Jen tam dole stále plane černý plamen a vedle stojící, bíle zářící postava se s každým tvým máchnutím křídel zmenšuje.
| ||
| |||
 | Theodor Fernsby V koutku duše ránu očekávám, ale když se to doopravdy stane... Tváří mi prošlehne ostrá bolest, před očima se roztančí rudé mžitky. Další jasná myšlenka přijde až na zemi společně s železitou chutí krve v ústech. V nabíhajícím rtu mi tepe a bolestivá horkost se rozlévá po líci dál. Zapolykám, oproti tomu byla facka od Meeksové jen výchovným plácnutím. Dlaní se chytím za tvář, když pohledem kmitnu k muži stojícímu nade mnou. Jako tehdy Bartholomew... V ten den, kdy se všechno změnilo. Mělce oddechuji a stále se tisknu ke zdi jako by mne snad mohla před ním zachránit. | ||
| |||
 | … tak teda k holiči… „Jste si jistý, že si ještě na něco nevzpomenete? Kdy se tady zastavil? Nebo třeba, kolik bylo přibližně hodin?“ snažím se s mužem domluvit cestou ze dveří. „Jméno, nebo místo? Prosím vás, pane, je to důležité…“ Několik úderů zůstanu prostě jenom stát, s balíčkem natisknutým na hruď a nevěřícným pohledem v očích, jako bych dokonale ztratila vítr v plachtách. Nevím, co dál… Hnala jsem se sem střemhlav, dokonce to vypadá, že jsem našla správné místo, ale nevím co dál. Nejraději bych zaječela z plných plic, ale nakonec se zhluboka nadechnu a dám se do pohybu. Jeden krok za druhým. Nevzdám to dřív než za hodinu, ne dokud mi nedojde čas… „Ještě se porozhlédnu kolem,“ hlesnu k Thomasovi, aniž bych se pokoušela usmát, a balíček položím dozadu na sedadlo. Tak trochu bezradným krokem se vydám ulicí. Co by teď udělala Zerachiel? Vzpomínka, jak velela jednotce tváří v tvář nepříteli, se mi zdá vzdálená celá milénia, vždyť já ani nevím, co si počít sama se sebou, natož s kýmkoliv jiným. Spíše než k Ramielovi se teď myšlenkami začínám upínat k blížícímu se setkání s vévodou. Má tam vůbec cenu chodit? Bez skřínky, jenom s adresou knihkupectví a docela populární obálku, která mu řekne ještě méně než mně? Půjdu tam. Nic jiného mi ani nezbývá, ale teď před sebou budu ještě chvíli předstírat, že mám na vybranou. A já vskutku mám, taky si můžu zaplatit dostavník z města a modlit se. Možná se tu jednou nebo dvakrát objevil, tak to ten muž říkal. A pokud se v papírnictví zastavil více než jednou, možná se zastavil i někde jinde… a možná si někde jinde vzpomenou na víc než barvu jeho očí… Je to zoufalství, čiré zoufalství, ani se to nesnažím zastírat, ale nic horšího, než že dojedu k vévodovi s prázdnýma rukama, se mi stejně stát nemůže. A tak to prostě musím ještě zkusit. Rozhlédnu se po ulici a vykročím k nejbližšímu podniku, vlastně mi ani nezáleží na tom, co přesně to bude, hlavně když mají otevřeno. Hospoda, kavárna, vlastně bych se klidně zeptala i u toho holiče. „Dobrý večer, někoho hledám,“ jsem připravena zopakovat klidně tisíckrát, nebo alespoň tolikrát, kolik se do hodiny vejde otázek, „muže asi takhle vysokého, s pronikavě modrýma očima. Neříká vám to něco? Potřebovala bych s ním mluvit, je to důležité…“ A čert vem, jak to vypadá. | ||
| |||
| Osvěžení paměti Delilah Blair Flanagan „Theodore…“
*Plesk!*
Ozve se zničehonic a úder hřbetem jeho ruky přeruší tvá možná další slova. Rána je to tvrdá. Pro tebe až nezvykle tvrdá. Takže tě zase srazí zpátky na zem. Okovy jen poplašeně zacinkají. Z tváře a lícní kosti ti vystřeluje ostrá bolest a v ústech cítíš kovovou pachuť krve z rozbitého rtu. Fernsby se rozhodně nekrotil, i ve světle toho, že právě uhodil urozenou ženu. Fernsby se nad tebou tyčí a otvírá a zavírá ruku v pěst. Je to ta, kterou tě před chvílí uhodil.
„Takže ještě jednou…“ Přiklekne k tobě a chytne tě za vlasy. Prsty proplete mezi těmi tak nezvykle nově měděnými vlasy. „…Asi jsi ještě zmatená Angelo. Chápu. Možná si nepamatuješ na náš společný čas u Harta v sanatoriu. Jistě…“ Zatáhne tě za vlasy silou tak, že musíš zaklonit hlavu a podívat se přímo na něj. „… Jinak by si nejednala tak pošetile. Že Angelo?“ Usměje se krutě a jizva na tváři se mu zkroutí jako had.
„Ale nevadí. Jestli potřebuješ, rád ti to zase připomenu. Tady tě nikdo neuslyší křičet!“ Křikne na tebe. „Takže… Buďto to uděláme po dobrém…A budeš zase stará hodná Angela, odpovíš mi na mé otázky a dostaneš za odměnu čaj a sušenky a nebo…“ Trhne ti zase hlavou. „…Anebo to budu brát tak, že ti budu muset osvěžit paměť!“ Zavrčí výhrůžně, než se na chvíli viditelně zase uklidní, ale vlasy ti nepouští.
„Takže… Ještě jednou. Co to bylo za lidi? Začneme pomalu. Znala si je?“ Mluví pomalu. Každé slovo má za sebou pauzu, zatímco tě jeho chladné oči upřeně sledují.
„Co máš společného s tím obchodníkem Morleym? Nevypadal, že obchoduje i s mrtvými těly.“ Zazní i tobě velmi dobře známé jméno a Fernsby zaznamená, že ti to jméno přeci jen něco řeklo.
„Nějaký rodinný známý, Angelo? Manžela by to jistě nepotěšilo… ačkoliv, už tě jistě dávno oplakal.“ Ušklíbne se opovržlivě.
| ||