Divoce vykřiknu, když se ruka dotkne rozžhavené kliky. Rychle ji stáhnu zpátky. Pozdě. Přes dlaň se vine jako rudá stužka popálenina. Polknu nadávku, která se mi dere z hrdla a rychle si kolem dlaně omotávám župan, abych mohla dveře otevřít. Fňukat a nadávat si za vlastní hloupost můžu později až se odsud dostanu. Jenže... Pohled do chodby mne na chvíli paralyzuje. Ohnivé jazyky se plazí po stěnách, objímají chodbu ze všech stran, výhružně syčí a praskají. Vzduch je zde suchý, horký. V očích mě stále štípe.

Mezi plameny zahlédnu blížící se siluetu. Uleví se mi. Záchrana! Rychle v osobě poznávám Karema, který na mě křičí. Jeho hlas však náhle a bez varování utichne v rachotu padajícího stropu a hořící suti. A pak... Pak prostě zmizí v ohni pod hořícími trámy. Nastane ticho. To strašlivé ticho. Stojím tam, neschopna v ten okamžik pohybu. Karem. To byl Karem. Potřesu hlavou a zapolykám. Tohle není opravdové. Tohle nemůže být pravda. Tohle... Byl to Karem, on přeci... Nemohl...

Trhnu sebou.

Oheň výhružně hučí, celým domem se rozléhá varovné praskání. Šok svírající moji mysl na chvíli povolí. Pryč. Musím pryč. Musím hned pryč. Není... Není nic, co bych mohla pro toho muže udělat. Protože on už není. Je... Je to tak těžké. Odtrhnout pohled a přinutit nohy k pohybu. Vběhnu zpátky do svého pokoje, kde skrze dým nejde už takřka dýchat. Musím si k ústům a přes nos přitisknout cíp županu. Kašlu a z očí mi tečou slzy, když klopýtám pokojem směrem k oknu.

A co... Co Alexander? Alyia...

Ne, nad tím nemám čas přemýšlet. Dlaně opřu o parapet a křečovitě do něj zatnu nehty. V dlani mě škubá, popálenina bolí, přesto to sotva vnímám. Nemotorně se vytáhnu do okna, posadím se na parapet a přehodím nohy - jednu po druhé - ven. Ostře se nadechnu, očima kontroluji výšku, ze které budu muset skočit do šera obklopujícího dům. Není to vysoko. Není to ani nízko. Ale nemám na výběr, musím... Hrozivý lomoz další části bortícího se stropu mne přinutí jednat. Och, Bože... Odšoupnu se dlaněmi z parapetu. A skočím nohama napřed dolů.

Dopad není úplně elegantní ani příjemný. Doskočím sice na nohy, ale nezvládnu udržet rovnováhu, o vteřinu později se tak už válím na zemi v navlhlé trávě. Nedbám v tu chvíli ovšem na bolest, na nic, když se urputně škrábu na nohy. Vpřed mě žene... Ta myšlenka. Musím se odsud dostat na ulici. Panikařit... Panikařit můžu až potom.

Delilah Blair Flanagan

Pokojem se valí černý dým, který tě štípe v nose a očích. Opravdu se ti to nezdá. Pokoj hoří. Rychle na sebe roztřesenýma rukama hodíš těžký župan a obuješ se. Je ti jasné, že tady zůstat nemůžeš, ale otázkou teď je, kudy to bude nejméně nebezpečná cesta. Představa vyskakování z okna, ačkoliv jste stále v přízemí, se ti pochopitelně pranic nelíbí. Dámy neskáčou okny a sama dobře víš, že stačí špatně dopadnout a budou tě zase vozit na vozíčku. Tedy… asi… Možná…

Doběhneš ke dveřím. Ze strany cítíš teplo od plamenů olizujících obložení. Vezmeš za kliku a hned po dotyku ucukneš, protože ti z dlaně vystřelí ostrá bolest. Mosazná klika byla rozpálená všudypřítomným požárem a tebe tak jen popálila. Není ale problém ji uchopit přes těžký župan a dveře otevřít.

Opřeš se do dveří a vyhlédneš na chodbu. Tady už není tolik dýmu, ale naopak rudé záře od všudypřítomných plamenů. Chodba je požárem zasažena rozhodně více než tvůj pokoj. Prozatím se drží ale převážně u stěn a tvoří tak horoucí ohnivý průchod, který připomíná spíše pekelnou bránu. Najednou si všimneš, že se z dveří, které vedou dále do domu vyloupne přikrčená postava. Jde směrem k tobě mezi plameny a ty po chvíli konečně rozpoznáš, kdo to je. Je to Karem. Drží si u tváře nějaký kus látky a proplétá se hořící chodbou, když v tom si tě všimne.

„Rychle… Musíme pryč. Celý dům hoří.“ Mávne na tebe rukou a rozkašle se. „Delilah, pojďte za mn…“ *křaaach* Ozve se hlasité zapraskání a hořící strop se provalí. Ovane tě závan nepříjemně horkého vzduchu, který na odhalených kouscích kůže až zaštípá, zatímco se před tebou snese ze stropu hromada hořící ohnivé suti. Karem svou větu nedokončí. Jeho tělo nenávratně zmizí pod plápolajícími kusy dřeva. Zůstane jen hluboké hučení zuřícího požáru.

Chodba před tebou vypadá v tuto chvíli jako naprosté inferno. Jediná cesta z domu, o které víš, je neprůchozí. Zůstává už jen ta, které ses chtěla původně vyhnout. Pokud to tedy stihneš.

Práce, práce a zas práce

Vera De Lacey

Pročítáš si těch pár napsaných slov, které v tobě vyvolaly tolik protikladných pocitů. Ano, na jednu stranu ti spadl kámen ze srdce, že vévoda přijal tvou nabídku, na druhou stranu ti dochází i to, že sis ji poněkud silou vynutila, a to zrovna na jednom z nejmocnějších obyvatel města. Jestli to byl dobrý krok, který se vyplatil, ale zjistíš až zítra. Snad.

Dojíš lehkou večeři, ukrytá ve své ložnici, kde se přeci jen cítíš dnes bezpečněji a více v klidu než ve zbytku domu. Můžeš si tu naplánovat věci na zítra. Popřemýšlet, co si vezmeš na sebe. Jaký účes pro ty jinak neposlušné kadeře zvolíš a co vévodovi nakonec řekneš. Snad i díky tolika možnostem, které ti víří hlavou, se den vcelku rychle přiblíží k půlnoci a za vysokými prosklenými okny tma ještě více zhoustne. Je čas jít spát, jakkoliv nervózní si teď připadáš, ale ráno moudřejší večera.

Převlékneš se do nočního úboru a nachystáš se do postele. Skříňku položíš na noční stolek a vklouzneš do měkkých teplých peřin. Jsi tu sama, ale na moment jako kdyby se ti na mysl vloudila vzpomínka a pocit tepla z místa vedle tebe. Ohlédneš se a ve tmě pokoje vidíš jen prázdný polštář a zlatě se lesknoucí schránku. I před ten podivný den se ti nakonec začnou klížit oči. Únava, kterou cítíš, je značná. Skoro jako kdyby si to snění na tobě vybralo patřičnou daň. Zamrkáš a pak pokoj potemní společně s tím, jak se propadneš do klidného spánku.

☩

Ráno tě vzbudí hřejivé paprsky, které tě šimrají na nose. Je to příjemné probuzení. Někdo s tvým postavením nemusí vstávat s rozbřeskem, aby musel na směnu do továrny, takže se můžeš vyspat doslova do růžova a nikdo tě nebudí. Probouzíš se plná energie a na těch pár okamžiků i bez starostí o věci kolem. Vstaneš, protáhneš se a pak… ti pohled padne na noční stolek, kde ještě včera byla zlatá skříňka. Ta tam ale není. Místo toho ji vystřídala zlatě zdobená obálka, která je krasopisně nadepsána něčím, co by většina lidí považovala za nejapný žert, ale ne ty.

Do rukou Paní krve

Dopisní papír poznáváš, je z tvého psacího stolu, a dokonce na něm i vidíš, jak je na straně odložené tvé psací pero, které tam původně rozhodně neleželo. Nepoznáváš pouze zdobenou obálku.

... ten nástroj mne doslova pohltí. Nechávám se vést intuicí, nepřemýšlím nad tím, co dělám s rukama, jen zkrátka... Hraji a nechávám se unášet melodií, která z nástroje vychází. Není to dokonalé, ale zároveň... Pro mě je. Přináší to sebou ozvěnu starých časů, dovoluje mi to zanechat všechny ty těžké myšlenky, starosti a nezodpovězené otázky stranou. Aspoň do okamžiku, než mé hájemství samoty naruší Karem nesoucí mi večeři. Opatrně nástroj odložím stranou a vstanu z postele, zatímco Karem pokládá jídlo na stůl.
"Takže takhle se to jmenuje..." zamumlám a pousměji se. "Bude to znít zvláštně, ale já to také netušila," potřesu hlavou a jak stojím, tak si rychle urovnám sukni šatů, kterou jsem si při sezení v posteli pomačkala. "Ano, mnohem lépe... Ještě před pár dny bych nevěřila, že je to možné, abych se za tak krátkou dobu postavila na nohy, natož cokoliv dalšího," odpovím. Bylo to jako... Zázrak. To, co by jiným trvalo celé týdny, na to mi stačily dny.

"To je od vás moc laskavé, pane Asgharde, děkuji moc," pookřeju o to více, když zmíní i zákusek k večeři. Něco, co bylo dříve nemyslitelné, protože mladá lady přeci není husa na výkrm, aby se cpala večer něčím takovým. "Alexander... Tedy pan Morley se už zmiňoval, mám pocit, že kvůli tomu snad ani nedospím... Dobrou noc i Vám, pane Asgharde," zašvitořím, když se s doktorem loučím. Teď... Zkrátka jen myslím na to dobré. Na to, že se vše obrací k lepším zítřkům a... Bude lépe. Ano. Rozhodně. Bez ohledu na to, co se stalo...

Dál už ovšem neotálím. Povečeřím, i tentokrát již beze zbytku, mé tělo si žádá své a kdo jsem, abych mu odepřela byť jediné sousto. A pak... Přistihnu se, že zívám a klíží se mi oči, jak na mne pomalu, ale jistě dosedá tíživá únava. Usnu, sotva zapadnu do měkké matrace...

* * *

Rozkašlu se. Zalapám po dechu, ovšem na hrudi mne pálí. Další nádech mne nutí k úpornému odkašlávání a boji o trochu vzduchu. Překulím se na bok a rychle otevřu oči, vyděšená... K smrti vystrašená představou, že to celé byl jen sen. Že teď otevřu oči a jediné, co spatřím je husté šero malé cely. Ovšem nic takového se neděje. Naštěstí... Naštěstí? Zamrkám. Celý pokoj tone ve štiplavém šeru zkresleném dýmem. Pach spáleniny mi naplní chřípí a znovu se rozkašlu. Cítím, jak mne z něj štípou oči.

Na nohách stojím dříve než si to stačím uvědomit. Ospalost i únava jsou náhle ty tam. Srdce mi zprudka buší, tluče jako o závod, zatímco pohledem rychle těkám po pokoji. Po plamenech olizujících dřevěné obložení. "To ne... To přeci..." zašeptám nešťastně, ovšem to už se rychle obouvám do trepek vedle postele a natahuji se po županu, který si překotně oblékám přes košili, ve které jsem spala. Nejdříve vyběhnu k onu, abych ho otevřela a nadechla se aspoň trochy čerstvého vzduchu... Výhled do zahrady je stále stejný, ovšem tentokrát nemám čas se jím kochat.

Možná bych měla... Uhm, není to sice úplně výška, ale i tak nejsem dost odvážná na to, abych se neohroženě přehoupla přes parapet a vyskočila ven. Navíc... Pokud hoří... Jak vlastně mohlo začít hořet? Přeci jsem tu... Byla sama. Něco chytilo? Od světla nebo... Nebo tak? Byla někde zapálená svíčka? Já nevím. Vůbec nic nevím. Nebo hoří celý dům a... Proboha, musím pryč.

Vyběhnu rychle od okna ke dveřím, abych je mohla otevřít a zkontrolovat chodbu. Možná... Možná hoří jen jedna stěna a... Musím dát někomu vědět. Chlácholím se tím, když beru za kliku. Z toho okna se mi vážně skákat nechce.

Nathaniel Thorp

Myšlenky se ti vůbec nedaří pořádně urovnat, ale jde to vůbec? Do jaké škatulky zařadit Zlaté město a úkol, který dostal ten… Yesod? Rozhodneš se raději věnovat akutním problémům a vlastním povinnostem. To je nakonec mnohem snazší než polemizovat nad něčím takovým.

Nedá se říct, že by sis v noci nějak odpočinul. Ostatně si měl za sebou jednu pozdní záchranu života a v sobě půlku flašky domácí pálenky. Samo o sobě to byla vražedná kombinace, a ještě po tom podivném snu sis připadal, jako kdyby si vůbec nespal, ale spíš si ten den někde ve skutečnosti prožil.

Nemůžeš ale neotevřít. Nebo si to aspoň takto v hlavě zdůvodníš a vydáš se nachystat vše potřebné, než přijmeš první pacienty. Dle očekávání tu už pár lidí čeká. Kvalitní lékařská péče bez nutnosti zaplatit? Kdo by o něco takového nestál? Pozveš první pacienty dál a dáš se do práce. Naštěstí to není nic tak nepříjemného jako pár průstřelů, ale i tak pacienti vyžadují tvou pozornost. Zároveň ti při ošetřování jejich barvitých neduhů dochází, co všechno ti tu chybí a co je třeba dokoupit. Léky nerostou na stromech, ačkoliv by s tebou pár babek kořenářek nesouhlasilo.

Den pokračuje. Všímáš si, že tvé ruce se čas od času chvějí a práce postrádá jistotu. Je to únavou? Tím snem? Nejspíše kombinací všeho. Přesto většinu dne nějak zvládneš, i když ke konci už jedeš spíše na autopilota a o preciznosti a citu pro detail při posledním šití si můžeš nechat jen zdát. Vůbec si rád, že jsi navlékl nakonec nit, ačkoliv až na desátý pokus.

Pomalu zavíráš a posíláš těch pár lidí, kteří nevypadají, že ti tu v příštích pár hodinách zemřou, zase domů, aby přišli zase zítra. Ulice před domem se tak podstatně vylidní, ale všimneš si, že tam zůstane stát jeden mladý muž. Má na sobě tmavý kabát a kolem krku lehkou šálu. Hnědé vlasy zastřižené v krátkém účesu, světlá pleť a tváře hladce oholené. Nevypadá na první pohled nijak nemocně, ale víš, že tohle nemusí ještě nic znamenat.

„Dobrý den, pane… Thorpe.“ Promluví na tebe, když se vaše pohledy setkají. „Budete mít chvilku? Něco tu pro vás mám. Měl bych vám předat ještě druhou polovinu vaší platby, ale…“ Rozhlédne se po ulici, kde stále budíte dost pozornosti. Třeba si to ještě doktor rozmyslí a někoho přijme.

„Bude asi lepší, když mě pozvete dál.“ Řekne muž, který tu viditelně nestojí o to mávat tu veřejně takovými obnosy, o kterých se většině z těch otrhaných chudáků ani nesnilo.