Trochu se mi točí hlava, když se vytáhnu zpátky na nohy. Zhluboka se nadechnu, chladný noční vzduch jitří mé smysly a pomáhá aspoň trochu pročistit hlavu. Přesto mám ke klidu daleko, pořád vidím před očima bortící se strop... Karema... Udělám pár klopýtavých kroků vpřed než si všimnu, že jsem při pádu ztratila botu. Ohlédnu se, ovšem... Nechám to být. Pospíchám zahradou směrem k ulici, na které začíná být rušno. Motá se tu spousta lidí, vidím i první hasičské vozy. Vzápětí pochopím i proč. Dům... Dům je celý v plamenech. Chvíli jen tak stojím, hledím na to dílo zkázy a zmaru. Jak... Jak mohl tak velký dům... Začít takhle hořet? Proč mě to nevzbudilo dříve? Hlavou se mi honí spousta otázek, na které nemám odpovědi.

Přitáhnu si župan blíže k tělu, až teď mi dojde, že mi vlaje podél boků, a tak si rychle zavážu pásek kolem pasu. Pohledem těkám kolem sebe, v mumraji hlasů a davu neznámých tváří ztrácejících se v záři pableskujících plamenů se mi jen těžko daří se nějak orientovat. Snažím se proplétat mezi lidmi, najít aspoň jednu známou tvář... Srdce mi stále buší. Alexander, někde... Někde tady určitě musí být. Vlastně bych v této chvíli nepohrdla ani Alyiou, musím... Musím jim říct o Karemovi... Ach bože...

Trhnu hlavou a přimhouřím oči. Tam! To určitě bude... Trhnu rukou a předloktím si přejedu po boku. Rychle. Krátce. Je to spíše podvědomé gesto, jako když se oženete po komárovi než úmysl. Ošiju se. Cítím, jak mi tepe v popálené ruce, ovšem nevšímám si toho, jen si dlaň tisknu k břichu. Udělám pár kroků vpřed, když... Zamrkám a musím si promnout oči. Hukot ohně jako by se ode mě začal vzdalovat, podivně tlumený, pokřivený stejně jako ohnivé jazyky slévající se do velké abstraktní šmouhy.

Co...

Myšlenku nezvládnu dokončit. Podlomí se mi kolena jak mi vlastní tělo vypoví poslušnost. Vnímám, jak mě někdo zachytí dříve než se stačím skácet k zemi. A pak zaslechnu ta slova, takřka na hranici vědomí, přesto... Přesto... Zaříznout se do mne podobna ostrému skalpelu. Slovy se nedá popsat ta smrtelná úzkost, co z té rány začne vyvěrat. Hruď mi sevře strach. Tíseň tak velká, že bych raději uhořela v tom domě než ji pocítit. Pootevřu rty. Křičet, chci... Tak moc křičet, musím... Nesmí... To...

... ne...

Delilah Blair Flanagan

Šokovaně hledíš na místo, kde ještě před chvílí stál Karem. Muž, který ti pomáhal dostat se z následků Fernsbyho péče a vlastní smrti. Místo něj je tam ale už jen hromada hořící suti. Musíš se pohnout, jinak tu uhoříš. Vůlí se donutíš opět rozhýbat zamrzlé tělo a vydáš se zpět do své ložnice. Místa, které ještě nebylo tak silně zasaženo požárem jako zbytek domu a odkud se ti snad podaří dostat ven.

Proběhneš dveřmi a jeden z plamenů poskakujících na obložení olízne lem tvého županu, který varovně vzplane, ale ty jej naštěstí zavčasu rychle uhasíš. Dusivě kašleš, když se konečně dostaneš k oknu. Zabereš a otevřeš jej. Chladný noční vzduch je jako balzám pro tělo. Zalapáš po dechu a konečně se pořádně nadechneš. Připomene ti to to jediné. Dostaneš se ven. Dostaneš se z tohoto pekla. Okno není zrovna u země, ale extrémně vysoko to také není. Nakonec se skutečně hodilo, že si byla celou dobu v přízemí, a tak je cesta do bezpečí jen jeden skok daleko. Je to poprvé, co ve svém životě někam slézáš oknem a jistě z toho bude jednou záživná historka k čaji, ale to tě teď příliš nezajímá.

Přehoupneš se přes okenní parapet a svěsíš nohy do prázdného vzduchu. Teď anebo nikdy. Skočíš.

Dopad je tvrdý. Tvrdší, než by si čekala, ale zase nejsi plně v kondici. Svalíš se na malý kousek zeleně, která obklopuje dům ze zadní strany. Jedna z bot se ti při tom vyzuje. Zvedneš se a vydáš se na ulici, kde už vidíš, jak se kolem sbíhají davy lidí a sjíždějí požární vozy tažené těžkými koňmi. Je tu čilý ruch. Největší šance najít Alexandera a nebo Alyiu bude jistě na hlavní ulici, kam vede čelní strana domu. Vydáš se tedy tam, aby se ti naskytl pohled na poměrně rozlehlý dům, který je v tuto chvíli ale celý pohlcený plameny. Ve vzduchu je cítit nepříjemná spálenina a všude kolem slyšíš hlasité pokřikování hasičů i vzrušené hovory lidí, ze kterých jsou v rudé záři plamenů pod noční oblohou pouze černé siluety připomínající spíše bezejmenné stíny.

Proplétáš se mezi nimi. Hledáš někoho, koho by si znala. Ať už by to byly rudé vlasy Alexandera, nebo zlaté ozdoby Alyii. Máš pocit, že v jednu chvíli tam zahlédneš postavu ženy ve splývavých šatech, která by snad…

Něco tě bodne v boku. V první chvíli si toho ani pořádně nevšimneš. Tělem ti koluje spousta adrenalinu, a tak to jeho vlivem celé působí jen jako nějaké komáří bodnutí, pak se ale svět nezvykle zhoupne a plameny se začnou protahovat. Rudé jazyky se stáčejí až k nebi, kde se proplétají jeden mezi druhý a celý obraz se začíná rozmazávat, až z něj zůstane jen rudo zlatá šmouha. Ztratíš rovnováhu a musíš každou chvíli spadnout, ale něco tě drží. Nebo spíše někdo.

„Je čas jít domů… Angelo.“

A svět potemní.   

Vera De Lacey

Netrvá to dlouho a služebné dorazí, aby ti pomohly se nachystat a upravit. Neptají se tě, ale je na tobě patrné jisté rozladění. Ačkoliv to je asi slabé slovo na to, aby popsalo, jak se v tuto chvíli cítíš. Utáhnou tkanice korzetu, pomůžou ti pozapínat nespočet knoflíčků o natáhnout punčochy. Je to už secvičené divadlo, jehož jsi hlavním aktérem. Jedna z nich ti zručně vyčeše účes vhodný na procházku městem a upevní klobouk. Jakmile si nachystaná, máš konečně chvíli klidu, aby ses porozhlédla po pokoji. Tubus najdeš na místě, kde si ho nechala. Naštěstí.

„Hmm, ne paní. To.. nevím.“ Kroutí jedna ze služek při pohledu na obálku a ostatní se k ní přidávají. „To vypadá na nějakou dražší… Tyhle věci já nekupuji.“ Dodá další trochu stydlivě.

„Asi bych se porozhlédla v Zahradách?“ Pokrčí jedna z nich rameny. „Aaa nebo v Úřednické čtvrti… Nebo ještě Univerzitní.“ Dodá další. „Tam mají plno krámků s podobným zbožím.“ Přispěchá s informací, která ti ten výběr moc neusnadňuje.

„Kočár vám bude brzy přistaven, ale vy si paní nedáte před tím snídani? Ehm… ani čaj?“ Váhavě se na tebe opět jedna z nich otočí, zatímco další odběhne zařizovat vše potřebné. Je na tobě, jestli se zdržíš navrhovanou snídaní, anebo se vrhneš do víru velkoměsta.

☩

Kočár už čeká před sídlem na příjezdové cestě. Slunce dnes příjemně svítí a blíží se jedenáctá hodina. Je docela teplo. Počasí doslova láká k procházce v parku, či projížďce na loďce. Vypadá to, že dnes bude skutečně krásný den. Alespoň prozatím.

Na kozlíku opět sedí Thomas, který se na tebe vesele usměje. „Dobré ráno, paní. Kam si budete přát dnes vyrazit?“ Zeptá se tě ve viditelně dobré náladě a počká, až si poručíš, kam jet. Samotné podniky příliš neznáš, ale snad Thomas bude něco znát anebo prostě můžete jen a náhodně zastavovat u krámků s podobným sortimentem. Jeruzalém je ale velký a hledat obchod, kde prodávají takovéto obálky nebude zrovna lehký úkol. Zvláště ne, když nemáš dnes tolik času.

Nathaniel Thorp

„Ehm, jistě… Ano, poslala mě.“ Vidíš, že při vyslovení jejího jména viditelně zaváhá a krátce se ohlédne jako kdyby snad byla šance, že vás někdo může sledovat i u tebe doma. Jste tu ale jen sami dva. Ve vzduchu je ještě cítit stále zápach, který se zde nahromadil po celém dni ošetřování. Co si budeme povídat. Práce lékaře není zrovna nejvoňavějším povoláním a většina léků a tinktur když už vyloženě nesmrtí, tak určitě nevoní.

„Takže, tady to je.“ Sáhne do náprsní kapsy zevnitř kabátu. Nevytáhne pistoli a ani nůž, ale na první pohled nevinně vypadající obálku, kterou ti podá. Už při dotyku cítíš, že je v ní nějaký obsah a jeden list papíru to rozhodně nebude. To spíše takový pěkný balíček. Není zalepená. Pokud se podíváš dovnitř, potvrdíš si svůj odhad. Jsou tam peníze a rozhodně hodně. Vypadá to, že Eliza drží své slovo.

„S Elizou?“ Zamrká překvapeně mladík, když se prostě zeptáš a trochu zkoumavě si tě prohlédne. „Vy nejste zdejší, že?... No, to je jedno. Pokud se chcete sejít s Elizou… tedy slečnou Morgan, stačí zajít k Červenému lvu a zeptat se na Elizu u baru. Pokud vás tedy bude chtít vidět.“ Dodá o něco uvolněněji. Červený lev… nic ti to neříká. Asi jedna z nespočtu místních putyk. Kdo ví?

„Tak hezký večer doktore.“ Rozloučí se s tebou a viditelně se tu neplánuje zdržovat déle, než je nutné. Pustíš ho tedy ven a v ruce ti zůstane jen obálka se slušným obnosem. To ti rozhodně usnadní některé tvé plány ohledně nákupu medikamentů. Den se nakonec docela vydařil. Dokonce jsi tak unavený, že dnes by si pil víceméně jen na chuť než kvůli nějakému šlechtěnějšímu účelu.  

Čas o trochu postoupí a na Jeruzalém padne noc. Už to vypadá, že si dnes užiješ klidného večera, když v tom zaslechneš zaklepání na dveře. Na chvíli je klid, než se ozve znovu. Vypadá to, že dveře se u tebe dnes prostě netrhnou. Když je ale otevřeš, naskytne se ti nečekaný pohled. Stojí za nimi vysoký muž. Cestovní, těžký kabát a trojrohý klobouk. Tvář má zahalenou tmavým šátkem a jsou tak vidět pouze jeho oči s poněkud dravčím výrazem.

„Můžu dál?“ Ozve se trochu chraplavý hlas, zatímco rozevře ruku v černé, kožené rukavici a na dlani se mu cosi stříbrně zableskne. Poznáváš to. Křídla a havraní lebka. Srdce ti při tom pohledu poskočí. Je to znak tajné policie. Organizace, o které se říká, že stojí mimo zákon a při tom ho na ostatních vynucuje. Někdy dosti násilnými a netradičními prostředky. Začíná ti docházet, že ta otázka byla čistě řečnická. Dlaň se zase zavře a muž tam stojí a tiše čeká.  

Agent tajné policie

Divoce vykřiknu, když se ruka dotkne rozžhavené kliky. Rychle ji stáhnu zpátky. Pozdě. Přes dlaň se vine jako rudá stužka popálenina. Polknu nadávku, která se mi dere z hrdla a rychle si kolem dlaně omotávám župan, abych mohla dveře otevřít. Fňukat a nadávat si za vlastní hloupost můžu později až se odsud dostanu. Jenže... Pohled do chodby mne na chvíli paralyzuje. Ohnivé jazyky se plazí po stěnách, objímají chodbu ze všech stran, výhružně syčí a praskají. Vzduch je zde suchý, horký. V očích mě stále štípe.

Mezi plameny zahlédnu blížící se siluetu. Uleví se mi. Záchrana! Rychle v osobě poznávám Karema, který na mě křičí. Jeho hlas však náhle a bez varování utichne v rachotu padajícího stropu a hořící suti. A pak... Pak prostě zmizí v ohni pod hořícími trámy. Nastane ticho. To strašlivé ticho. Stojím tam, neschopna v ten okamžik pohybu. Karem. To byl Karem. Potřesu hlavou a zapolykám. Tohle není opravdové. Tohle nemůže být pravda. Tohle... Byl to Karem, on přeci... Nemohl...

Trhnu sebou.

Oheň výhružně hučí, celým domem se rozléhá varovné praskání. Šok svírající moji mysl na chvíli povolí. Pryč. Musím pryč. Musím hned pryč. Není... Není nic, co bych mohla pro toho muže udělat. Protože on už není. Je... Je to tak těžké. Odtrhnout pohled a přinutit nohy k pohybu. Vběhnu zpátky do svého pokoje, kde skrze dým nejde už takřka dýchat. Musím si k ústům a přes nos přitisknout cíp županu. Kašlu a z očí mi tečou slzy, když klopýtám pokojem směrem k oknu.

A co... Co Alexander? Alyia...

Ne, nad tím nemám čas přemýšlet. Dlaně opřu o parapet a křečovitě do něj zatnu nehty. V dlani mě škubá, popálenina bolí, přesto to sotva vnímám. Nemotorně se vytáhnu do okna, posadím se na parapet a přehodím nohy - jednu po druhé - ven. Ostře se nadechnu, očima kontroluji výšku, ze které budu muset skočit do šera obklopujícího dům. Není to vysoko. Není to ani nízko. Ale nemám na výběr, musím... Hrozivý lomoz další části bortícího se stropu mne přinutí jednat. Och, Bože... Odšoupnu se dlaněmi z parapetu. A skočím nohama napřed dolů.

Dopad není úplně elegantní ani příjemný. Doskočím sice na nohy, ale nezvládnu udržet rovnováhu, o vteřinu později se tak už válím na zemi v navlhlé trávě. Nedbám v tu chvíli ovšem na bolest, na nic, když se urputně škrábu na nohy. Vpřed mě žene... Ta myšlenka. Musím se odsud dostat na ulici. Panikařit... Panikařit můžu až potom.

Delilah Blair Flanagan

Pokojem se valí černý dým, který tě štípe v nose a očích. Opravdu se ti to nezdá. Pokoj hoří. Rychle na sebe roztřesenýma rukama hodíš těžký župan a obuješ se. Je ti jasné, že tady zůstat nemůžeš, ale otázkou teď je, kudy to bude nejméně nebezpečná cesta. Představa vyskakování z okna, ačkoliv jste stále v přízemí, se ti pochopitelně pranic nelíbí. Dámy neskáčou okny a sama dobře víš, že stačí špatně dopadnout a budou tě zase vozit na vozíčku. Tedy… asi… Možná…

Doběhneš ke dveřím. Ze strany cítíš teplo od plamenů olizujících obložení. Vezmeš za kliku a hned po dotyku ucukneš, protože ti z dlaně vystřelí ostrá bolest. Mosazná klika byla rozpálená všudypřítomným požárem a tebe tak jen popálila. Není ale problém ji uchopit přes těžký župan a dveře otevřít.

Opřeš se do dveří a vyhlédneš na chodbu. Tady už není tolik dýmu, ale naopak rudé záře od všudypřítomných plamenů. Chodba je požárem zasažena rozhodně více než tvůj pokoj. Prozatím se drží ale převážně u stěn a tvoří tak horoucí ohnivý průchod, který připomíná spíše pekelnou bránu. Najednou si všimneš, že se z dveří, které vedou dále do domu vyloupne přikrčená postava. Jde směrem k tobě mezi plameny a ty po chvíli konečně rozpoznáš, kdo to je. Je to Karem. Drží si u tváře nějaký kus látky a proplétá se hořící chodbou, když v tom si tě všimne.

„Rychle… Musíme pryč. Celý dům hoří.“ Mávne na tebe rukou a rozkašle se. „Delilah, pojďte za mn…“ *křaaach* Ozve se hlasité zapraskání a hořící strop se provalí. Ovane tě závan nepříjemně horkého vzduchu, který na odhalených kouscích kůže až zaštípá, zatímco se před tebou snese ze stropu hromada hořící ohnivé suti. Karem svou větu nedokončí. Jeho tělo nenávratně zmizí pod plápolajícími kusy dřeva. Zůstane jen hluboké hučení zuřícího požáru.

Chodba před tebou vypadá v tuto chvíli jako naprosté inferno. Jediná cesta z domu, o které víš, je neprůchozí. Zůstává už jen ta, které ses chtěla původně vyhnout. Pokud to tedy stihneš.

Práce, práce a zas práce