Snění a bdění

Alexandrova slova mne zasáhnou mnohem více než bych si kdy byla schopna připustit. S polknutím uhnu pohledem a sklopím hlavu, neposlouchá se to dobře a ozvěna těch slov ve mne zanechává nepříjemnou pachuť výčitek. Pravda vždy bolí, když je vyslovena nahlas. Já i Dumah... Byly jsme vždy smířené, tiché, dělaly jsme to, co se od nás očekávalo navzdory vlastním pochybám, navzdory sobě. Povzdechnu si. Výraz v jeho tváři je tak bolestně známý - stejně jako vědomí toho, že to Dumah cítila. Věděla. A měla strach.
A pak to řekne. Ustrnu uprostřed pohybu, nádechu, myšlenky. Srdce mi poskočí a v hrudi bolestivě bodne. Hledím na něj s očima rozevřenýma dokořán a pocit rozpolcenosti mne rve uvnitř vedví. "Všichni se budeme zodpovídat ze svých hříchů, tak nám to řekl..." hlesnu tiše, takřka na hranici slyšitelnosti. Ta slova, která jsem nedokázala dostat z hlavy od okamžiku, kdy jsem je slyšela. Vryla se mi do mysli a provázela mne na každém kroku.

Alexova věcná poznámka mne ovšem vtáhne zpátky do reality, která se mi při našem rozhovoru začala tolik vzdalovat. Vydechnu a dovolím napětí, aby sklouzlo z mých ramen, nahrazeno něčím o mnoho přízemnějším. Rozpaky. Naštěstí mne Alexander dlouho netrápí a k mé neskutečné úlevě mne z nich záhy vysvobodí. Tak jednoduché to je - až mne to děsí. Kývnu hlavou a přes rty mi krátce splyne potěšený úsměv.

Ten v Alexanderově tváři ovšem vydrží mnohem déle, když opatrně zmíním karafu. Stále kvůli tomu mám výčitky svědomí, taková... Taková hloupost a nerozum. Nicméně... Už se nadechuji k vlastní obhajobě, k tomu, že o něj měly starost a... A... Zamrkám a tentokrát mé tváře opravdu naberou podezřele růžovou barvu. Prsty si vjedu do vlasů a... V tu samou chvíli mi zacukají koutky a zpoza rtů vybublá tiché uchechtnutí. "Samozřejmě... Mělo mě to napadnout. A to se Dumah utěšovala tím, že ji tak aspoň neviděl," potřesu hlavou.

Nicméně to už je rudovlasý generál na odchodu. Nakonec - vždy to jsou nečekané události. Urgentní věci k vyřešení. Cokoliv, co si žádá jeho neprodlenou pozornost a přítomnost. Dumah se za to na Kamaela ovšem nikdy nehněvala, a tak i já jen chápavě kývnu hlavou. "Jak jinak," pousměji se, ztracena opět v tom co bylo.
"I Tobě," narovnám se, když sleduji, jak otevírá dveře. "A... Dávej na sebe pozor, Alexandře," řeknu už jen jeho zádům těsně předtím, než zmizí do chodby.

Až poté se pár kroky přemístím k posteli, na kterou ztěžka dosednu. Ani nevím, jak dlouho tam jen sedím, shrbená a schoulená, ukrytá za oponou z rusých vlasů, zatímco se držím za tvář a snažím se vstřebat všechno, co se v uplynulých minutách... Nebo hodinách?... stalo. Zbývající část večera se rozhodnu strávit podobně jako ten předchozí. Knihy a ten zvláštní cizí - a zároveň důvěrně známý - nástroj. Po vzoru Dumah mu věnuji svůj čas a péči, jen abych zabavila své ruce a mysl.

A zítra... Zítra tu už budu mít klavír.

Utěšuji se tou představou jako by to snad něco v tom šíleném víru událostí znamenalo.

Zamrkám. Nedává to smysl? Jak by to mělo fungovat? V další chvíli už si to podoben generálovi rázuje ode dveří k oknu, zatímco přemýšlí nahlas. Pocit deja vu, který to ve mne vyvolává, se nedá popsat slovy. Je pro mne tak těžké zapudit představu, že už nejsme ve Zlatém městě, že muž přede mnou není opravdový Kamael a já nejsem skutečná Dumah.
„Možná… Možná je to kvůli nám dvěma? Máme… Kamael s Dumah k sobě měli silnou vazbu. Může to být stejné jako když mě má píseň přivedla do té vzducholodi, aniž bych o tobě měla ponětí…“ vyslovím nahlas, byť hlas mám stále nejistý, rozechvělý, obtěžkaný tíhou toho, co se stalo. Bylo toho… Bylo toho tolik. A nedalo se to nijak rozlišit od mých vlastních vzpomínek – vzpomínek Delilah.

„Ah…“ sklopím hlavu. Doufala jsem, že Alexander bude vědět více, přesto… Se před námi otevřela zcela nová kapitola života těch, kterými jsme byli. „Nedostali jsme na výběr, jakkoliv to tak mohlo působit,“ poznamenám tiše. Sleduji ho, jak stojí u okna, prohlížím si jeho temnou siluetu. „Já vím, že s tím nesouhlasil. Jak by mohl. Byl to jeho přítel, vděčili jsme mu… Za hodně,“ smutně se pousměji. Mrzelo mě to – Dumah to mrzelo. Na okamžik uhnu pohledem, když se na mne Alexander obrátí s tou naléhavou otázkou.

Kousnu se do vnitřku rtu, chvíli mezi námi nechávám viset jen ticho než opatrně – zdrženlivě – odpovím. „Myslím… Myslím, že jsem se spletla. To, co jsem myslela, že vidím… Byl to můj první Verš a viděla jsem jen krev a peří, to, jak se Kamael postavil do rány před Dumah, tehdy… Když zemřela Shilmai,“ odpovím nakonec.

Mlčím, když Alexander pokračuje ve svých neveselých úvahách, bojuji s nutkáním k němu jít a obejmout ho, přesně jak by v tuhle chvíli udělala Dumah. Udělám i krok, dva blíže, než se sama zarazím a zůstanu stát. Prsty zatnu v pěsti. Ten krutý boj toho, co chci udělat s tím, co udělat nesmím je… Bolí to a vyčerpává. Přesto v jednu chvíli zpozorním, přemýšlivě se zamračím a drobně nakrčím nos. Několik desítek let? Vždyť… Kolik Alexovi bude? Třicet? Od kdy je… Od kdy to ví? vyvstávají v mé mysli další a další otázky.

Další neodkladné věci k vyřízení. Alyia nebude mít radost, prokmitne mi hlavou. Už takhle působí jak tygr zavřený v kleci. „To mě mrzí,“ poznamenám polohlasně, byť to ve mně hlodá, abych ho nezasypala dalšími a dalším otázkami, které mne napadají snad za každou větou, kterou vysloví.

A pak… Zarazím se, když mi až díky Alexově přeřeknutí dojde, že mu vlastně celou dobu nevědomky… A on mě… Odkašlu si. „Neděsí mě to. Spíše mě děsí představa, že nevím, co se děje…“ namítnu. Chystám se dodat ještě něco, když mne dokonale zaskočí svojí otázkou, kterou jsem… Já nevím, jestli nečekala, ale… Cítím, jak mi zahoří tváře studem, zatímco si mnu vlastní ruce složené na břiše.

„Hledaly Kamaela. A když ho nikde nemohly najít… Tak měly aspoň tu karafu, kterou si u Dumah nechal,“ povzdechnu si, byť si neodpustím jeho směrem přeci jen tázavý pohled. A kde byl on? Co řešil? „Víc nechtěj vědět, protože ani Dumah si přesně nepamatuje, jak se k ránu dostala zpátky do svého domu,“ dodám rozpačitě. O to více, když si uvědomím, že jsem opět sklouzla k tykání.

Ostýchavě si zastrčím pramen vlasů za ucho a krátce semknu rty, než se odhodlám opět promluvit. „Alexandře… Jak moc nevhodné je, abychom si… My dva…“ zaváhám na kolik… Na kolik je tahle situace pro mne nová, na kolik mi bolestně připomene naše začátky s Bartholomewem.

Začínáš se vzpamatovávat. Vzpomínky Zerachiel v tobě ještě silně rezonují a nedá se říci, že by narozdíl od slabosti, jakkoliv slábly. Je to jako kdyby si právě měla za sebou den někde jinde. Den ve Zlatém městě se všemi těmi silnými emocemi. Vaše setkání. Ten úkol, který tnul doslova do živého i večer s lahví alkoholu v širokých ulicích Zlatého města. Vše se zdá naprosto reálné. Možná reálnější než některé tvoje vlastní vzpomínky.

Abigail už se natahuje po zlaté schránce, když v tom na jejím víku přistane tvá dlaň. Ihned ucítíš to podivné brnění, které se šíří pod kůží při sebelehčím dotyku.

„Co, prosím?“ Zamračí se na tebe Abigail a chvíli to vypadá, že se o tu skříňku začnete přetahovat. „Lady De Lacey? Asi jsem vás přeslechla?“ Zkusí to alespoň na oko po dobrém, ale ty jsi neoblomná. Tmavovlasá žena na tebe upřeně hledí, než přeci jen po chvíli stáhne ruce, jako kdyby ji snad něco ve tvém výrazu přesvědčilo.

„Lady De Lacey, myslela jsem, že vám nebudu muset připomínat dohodu, kterou jste s vévodou uzavřela, ale patrně ano. Tyto předměty máte předat mně, jako jeho vyslanci. Dohoda zněla jasně. Nedodržení podmínek může mít dalekosáhlé následky. Dobře je zvažte.“ Šlehne po tobě jasnou výhrůžkou, kterou se ani nesnaží skrývat za sladká slůvka.

„Samozřejmě se tu s vámi o ně nehodlám přetahovat a ani vám je silou sebrat. Pokud si je chcete nechat, je to vaše rozhodnutí. Rozhodnutí, které oznámím vévodovi.“ Narovná se v ramenou a zvedne hrdě bradu.

„Pokud o ty předměty vévoda stojí…?“ Odfrkne si. „Viditelně zapomínáte na své postavení, lady, když si diktujete nové podmínky.“ Zavrčí tiše.

„Ale jak si přejete. Jen doufám, že tyto hry umíte hrát tak dobře, jak se tváříte, jinak se připravte na rychlou prohru.“ Pohlédne na tebe chladně, než se doslova vojenským pohybem otočí na patě a vydá se ke dveřím, které otevře.

„Ehm, už jste skončila s jednáním, lady? Mám vás vyprovodit zpátky ke dveřím?“ Zeptá se Abigail za dveřmi stojící majordomus.

„Ano, skončila.“ Odsekne Abigail a krátce se na tebe ohlédne.

„Přeji vám klidný zbytek dne, lady De Lacey.“ Pronese odměřeně, než se otočí, aby se nechala Jacobsonem vyvést z vašeho sídla a ty osaměla v pracovně se schránkou a tubusem s plány.