Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Inferno Delilah Blair Flanagan Pokojem se valí černý dým, který tě štípe v nose a očích. Opravdu se ti to nezdá. Pokoj hoří. Rychle na sebe roztřesenýma rukama hodíš těžký župan a obuješ se. Je ti jasné, že tady zůstat nemůžeš, ale otázkou teď je, kudy to bude nejméně nebezpečná cesta. Představa vyskakování z okna, ačkoliv jste stále v přízemí, se ti pochopitelně pranic nelíbí. Dámy neskáčou okny a sama dobře víš, že stačí špatně dopadnout a budou tě zase vozit na vozíčku. Tedy… asi… Možná…
Doběhneš ke dveřím. Ze strany cítíš teplo od plamenů olizujících obložení. Vezmeš za kliku a hned po dotyku ucukneš, protože ti z dlaně vystřelí ostrá bolest. Mosazná klika byla rozpálená všudypřítomným požárem a tebe tak jen popálila. Není ale problém ji uchopit přes těžký župan a dveře otevřít.
Opřeš se do dveří a vyhlédneš na chodbu. Tady už není tolik dýmu, ale naopak rudé záře od všudypřítomných plamenů. Chodba je požárem zasažena rozhodně více než tvůj pokoj. Prozatím se drží ale převážně u stěn a tvoří tak horoucí ohnivý průchod, který připomíná spíše pekelnou bránu. Najednou si všimneš, že se z dveří, které vedou dále do domu vyloupne přikrčená postava. Jde směrem k tobě mezi plameny a ty po chvíli konečně rozpoznáš, kdo to je. Je to Karem. Drží si u tváře nějaký kus látky a proplétá se hořící chodbou, když v tom si tě všimne.
„Rychle… Musíme pryč. Celý dům hoří.“ Mávne na tebe rukou a rozkašle se. „Delilah, pojďte za mn…“ *křaaach* Ozve se hlasité zapraskání a hořící strop se provalí. Ovane tě závan nepříjemně horkého vzduchu, který na odhalených kouscích kůže až zaštípá, zatímco se před tebou snese ze stropu hromada hořící ohnivé suti. Karem svou větu nedokončí. Jeho tělo nenávratně zmizí pod plápolajícími kusy dřeva. Zůstane jen hluboké hučení zuřícího požáru.
Chodba před tebou vypadá v tuto chvíli jako naprosté inferno. Jediná cesta z domu, o které víš, je neprůchozí. Zůstává už jen ta, které ses chtěla původně vyhnout. Pokud to tedy stihneš.
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
| Dopis Vera De Lacey Pročítáš si těch pár napsaných slov, které v tobě vyvolaly tolik protikladných pocitů. Ano, na jednu stranu ti spadl kámen ze srdce, že vévoda přijal tvou nabídku, na druhou stranu ti dochází i to, že sis ji poněkud silou vynutila, a to zrovna na jednom z nejmocnějších obyvatel města. Jestli to byl dobrý krok, který se vyplatil, ale zjistíš až zítra. Snad.
Dojíš lehkou večeři, ukrytá ve své ložnici, kde se přeci jen cítíš dnes bezpečněji a více v klidu než ve zbytku domu. Můžeš si tu naplánovat věci na zítra. Popřemýšlet, co si vezmeš na sebe. Jaký účes pro ty jinak neposlušné kadeře zvolíš a co vévodovi nakonec řekneš. Snad i díky tolika možnostem, které ti víří hlavou, se den vcelku rychle přiblíží k půlnoci a za vysokými prosklenými okny tma ještě více zhoustne. Je čas jít spát, jakkoliv nervózní si teď připadáš, ale ráno moudřejší večera.
Převlékneš se do nočního úboru a nachystáš se do postele. Skříňku položíš na noční stolek a vklouzneš do měkkých teplých peřin. Jsi tu sama, ale na moment jako kdyby se ti na mysl vloudila vzpomínka a pocit tepla z místa vedle tebe. Ohlédneš se a ve tmě pokoje vidíš jen prázdný polštář a zlatě se lesknoucí schránku. I před ten podivný den se ti nakonec začnou klížit oči. Únava, kterou cítíš, je značná. Skoro jako kdyby si to snění na tobě vybralo patřičnou daň. Zamrkáš a pak pokoj potemní společně s tím, jak se propadneš do klidného spánku.
☩
Ráno tě vzbudí hřejivé paprsky, které tě šimrají na nose. Je to příjemné probuzení. Někdo s tvým postavením nemusí vstávat s rozbřeskem, aby musel na směnu do továrny, takže se můžeš vyspat doslova do růžova a nikdo tě nebudí. Probouzíš se plná energie a na těch pár okamžiků i bez starostí o věci kolem. Vstaneš, protáhneš se a pak… ti pohled padne na noční stolek, kde ještě včera byla zlatá skříňka. Ta tam ale není. Místo toho ji vystřídala zlatě zdobená obálka, která je krasopisně nadepsána něčím, co by většina lidí považovala za nejapný žert, ale ne ty.
Má drahé Zerachiel, omlouvám se za svůj předčasný odchod včerejšího večera. Musím ale říct, že jste mě zaskočila. Nerad vám komplikuji život, ale každý máme své povinnosti a stranu, na které stojíme. Přesto děkuji za ochotu a to, že jste mi tentokrát věci už tak neztěžovala. Manžel to jistě pochopí. Pozdravujte jej za mě. Mějte se krásně a hodně štěstí. R. PS: Nedůvěřujte tak snadno.
Dopisní papír poznáváš, je z tvého psacího stolu, a dokonce na něm i vidíš, jak je na straně odložené tvé psací pero, které tam původně rozhodně neleželo. Nepoznáváš pouze zdobenou obálku.
| ||
| |||
 | Anima Sola ... ten nástroj mne doslova pohltí. Nechávám se vést intuicí, nepřemýšlím nad tím, co dělám s rukama, jen zkrátka... Hraji a nechávám se unášet melodií, která z nástroje vychází. Není to dokonalé, ale zároveň... Pro mě je. Přináší to sebou ozvěnu starých časů, dovoluje mi to zanechat všechny ty těžké myšlenky, starosti a nezodpovězené otázky stranou. Aspoň do okamžiku, než mé hájemství samoty naruší Karem nesoucí mi večeři. Opatrně nástroj odložím stranou a vstanu z postele, zatímco Karem pokládá jídlo na stůl. | ||
| |||
| Náročný den Nathaniel Thorp Myšlenky se ti vůbec nedaří pořádně urovnat, ale jde to vůbec? Do jaké škatulky zařadit Zlaté město a úkol, který dostal ten… Yesod? Rozhodneš se raději věnovat akutním problémům a vlastním povinnostem. To je nakonec mnohem snazší než polemizovat nad něčím takovým.
Nedá se říct, že by sis v noci nějak odpočinul. Ostatně si měl za sebou jednu pozdní záchranu života a v sobě půlku flašky domácí pálenky. Samo o sobě to byla vražedná kombinace, a ještě po tom podivném snu sis připadal, jako kdyby si vůbec nespal, ale spíš si ten den někde ve skutečnosti prožil.
Nemůžeš ale neotevřít. Nebo si to aspoň takto v hlavě zdůvodníš a vydáš se nachystat vše potřebné, než přijmeš první pacienty. Dle očekávání tu už pár lidí čeká. Kvalitní lékařská péče bez nutnosti zaplatit? Kdo by o něco takového nestál? Pozveš první pacienty dál a dáš se do práce. Naštěstí to není nic tak nepříjemného jako pár průstřelů, ale i tak pacienti vyžadují tvou pozornost. Zároveň ti při ošetřování jejich barvitých neduhů dochází, co všechno ti tu chybí a co je třeba dokoupit. Léky nerostou na stromech, ačkoliv by s tebou pár babek kořenářek nesouhlasilo.
Den pokračuje. Všímáš si, že tvé ruce se čas od času chvějí a práce postrádá jistotu. Je to únavou? Tím snem? Nejspíše kombinací všeho. Přesto většinu dne nějak zvládneš, i když ke konci už jedeš spíše na autopilota a o preciznosti a citu pro detail při posledním šití si můžeš nechat jen zdát. Vůbec si rád, že jsi navlékl nakonec nit, ačkoliv až na desátý pokus.
Pomalu zavíráš a posíláš těch pár lidí, kteří nevypadají, že ti tu v příštích pár hodinách zemřou, zase domů, aby přišli zase zítra. Ulice před domem se tak podstatně vylidní, ale všimneš si, že tam zůstane stát jeden mladý muž. Má na sobě tmavý kabát a kolem krku lehkou šálu. Hnědé vlasy zastřižené v krátkém účesu, světlá pleť a tváře hladce oholené. Nevypadá na první pohled nijak nemocně, ale víš, že tohle nemusí ještě nic znamenat.
„Dobrý den, pane… Thorpe.“ Promluví na tebe, když se vaše pohledy setkají. „Budete mít chvilku? Něco tu pro vás mám. Měl bych vám předat ještě druhou polovinu vaší platby, ale…“ Rozhlédne se po ulici, kde stále budíte dost pozornosti. Třeba si to ještě doktor rozmyslí a někoho přijme.
„Bude asi lepší, když mě pozvete dál.“ Řekne muž, který tu viditelně nestojí o to mávat tu veřejně takovými obnosy, o kterých se většině z těch otrhaných chudáků ani nesnilo. Mladý muž 
| ||
| |||
 | Splněné přání „Večeři. Něco lehkého,“ přinutím se odpovědět po chvíli, kdy se na Jacobsona zadívám ještě napůl duchem mimo. Měla bych jíst, i když o chuti se mluvit nedá. „Ať mi to přinesou do ložnice… Necítím se dobře. A kdyby dorazila zpráva, chci to vědět okamžitě.“ Slabost mě nakonec přejde, to jenom žaludek zůstane sevřený nervozitou a v zátylku mě výmluvně mrazí. Skřínku vezmu do rukou, tubus pod paži. Zamířím zpátky do svého malého útočiště v domě, který mi připadá tak cizí. Možná by bylo lepší se posbírat a odjet, napadá mě, ale udělat to nemůžu. Ani nevím, kam bych šla… Vzbudilo by to pozornost. Ne, musím tady poslušně a nedočkavě čekat, až se mi manžel vrátí. Jenomže on se nevrátí. Manželky jsou první na seznamu podezřelých, tak to říkal vévoda, a se mnou si na centrále poradí snadno. Proč jsem mu ty věci prostě neposlala? Proč? Myšlenky mi celý večer víří. O společnost nestojím, knihu po chvíli odložím, nakonec se přistihnu, jak přecházím po místnosti jako šelma lapená v kleci. Sem a tam, tam a sem. V uších mi duní ozvěny vlastních kroků a tlukot srdce, bolavého a znejistělého, jak se si pořád dokola pokládám otázku, co jsem to proboha udělala. Když mě konečně přemůžou slzy a skončím schoulená v křesle pod oknem, chvíli vážně zvažuji, že bych vévodovi poslala dopis. Odpustil by mi to? Tu hloupost. Nerozvážlivost. Ba dokonce drzost, s kterou jsem poslala jeho vyslance pryč. Nakonec neudělám ani to, jenom… čekám. Ano, čekám. Přinutím se aspoň vzít do ruky tužku, abych si ospravedlnila netečný pohled obrácený z okna ven na pomalu tmavnoucí město, ale místo toho, abych do skicáře vkreslila další květ, nervózně klepu dřívkem o okenním parapet. Dneska jsem nenakreslila ani čárku… Vlastně je tomu tak pěkných pár dní. Nedokážu se soustředit a malé radosti, kterými jsem se dokázala zabavit doma v Davenportu, postrádají své kouzlo. Když se dveře otevřou, napřímím se a vyskočím na nohy. Naštěstí se stačím ovládnout dřív, než dívce vytrhnu obálku z rukou, a místo toho jí s úsměvem poděkuji. Tentokrát se ani nezabývám otázkou, jestli i ona skončila v Philipově posteli, nezáleží na tom. Teď už ne. Jediný řádek zprávy přeletím očima nejméně třikrát, jako bych čekala, že ho mávnutím kouzelné hůlky přibude. Zítra večer… Je to dobré znamení. Aspoň myslím, že je to dobré znamení. Neposlal za mnou rovnou strážníky, nepřetnul veškerý styk, prostě… mi poslal pozvání. Přesně jak jsem si přála. A znovu mi dochází, co jsem po něm chtěla. Teď, když je krátce po operaci. Jak hloupé, jak nemístné, jak naprosto sobecká to byla žádost. Semknu rty. Snad jsem doufala, že se mi uleví, ale opak je pravdou. Nejraději bych to všechno vzala zpátky. Všechno. Ale cesty zpátky už není… … a tak odložím dopis vedle schránky, příhodně umístěné na nočním stolku, zlehka po ní přejedu prsty a přinutím se připravit do postele. Jakkoliv vím, že bude těžké usnout, odpočinuté se mi vévodovi bude čelit lépe. Zítřek věnuji přípravám. Nebo ještě spíše čekání. Budu muset Elyse poprosit, ať mi pomůže obléct a učesat; každodenní přípravy zvládnu sama, ale přeci jenom si návštěva vévody Essingtona žádá něco víc. Nic slavnostního, zavrhnu v duchu okamžitě, chtělo by to spíše něco komorního a decentního. Ano, to bude nejlepší. Jestlipak si Zerachiel připadala stejně bezmocně, když se chystala na odchod ze Zlatého města? Po tom čajovém dýchánku v altánku? Nebo se dokázala ovládnout lépe než já a soustředila se na to důležité? Jako tisíckrát předtím? A kolikrát to zvládla udělat, než se přehrada uvnitř ní přetrhla a všechno to vyšlehlo na povrch? | ||
| |||
| Po klidném dni... Delilah Blair Flanagan „Hmm, jako vždy.“ Otočí se na tebe ještě krátce s kývnutím Alexander, než ti zmizí ve dveřích. Zůstaneš opět sama, ale není to až tak zlé. Na samotu jsi zvyklá a je tu dost věcí, jakými se můžeš zabavit. Pár chvil strávíš ponořená do knih, než se usadíš a podáš si ten podivný nástroj, který ti tu nechal Karem. Prsty kladeš na struny v povědomém rytmu. Je to jako tahat z paměti dávnou vzpomínku. Spíše pocit, než nějaký přesný obraz. Tentokrát se tak nástroj ve tvých rukou rozezní hudbou. Nejen vydrnkáváním nahodilých not, ale opravdovou melodií. Ano, je to hrané pomalejším tempem a někdy váháš déle, než by bylo záhodno, ale jednotlivé tóny se skládají do příjemné melodie.
Máš za sebou příjemně strávený den plný odpočinku, snad jen nebýt toho návratu do života Dumah a krátkého setkání s Radní. Večeři ti donese Karem, který po krátkém zaklepání vstoupí a vyruší tě zrovna při hře na nástroj.
„Netušil jsem, že ovládáte i hru na quanun.“ Pousměje se viditelně potěšený a položí tác s jídlem na tvůj stůl. „A jak se cítíte? Doufám, že už o mnoho lépe.“ Pronáší tím klidným, hlasem a měří si tě pohledem, který se ti už po nějaké době, co ho znáš, nezdá tak přísný jako dříve.
„Hmm, jinak vám přeji dobrou chuť. Kuchař vám tam nechal i něco sladkého na zub, když vám posledně tak chutnalo. Zítra dopoledne byste tu měla mít už ten… klavír, tak snad se vám tu u nás bude líbit o něco více. Dobrou noc.“ Rozloučí se s tebou. Viditelně tě nechce příliš zdržovat, ale připomene ti něco, na co si ani na vteřinu nezapomněla. Klavír. Těšíš se na něj jako malé dítě na vánoce. Konečně to bude něco, co tak dobře znáš.
Za okny už je dávno tma. Alexander ani nikdo další už se za tebou nezastavil. Uléháš do měkké postele, řádně unavená, ačkoliv si toho dnes tolik nedělala. Není proto tak těžké rychle usnout hlubokým, bezesným spánkem…
☩
… zakašleš. Opět a znovu. Probudí tě to. Zase to nepříjemné pálení na hrudi. Ta tíha, s jakou je problém se nadechnout. Něco je ale jinak. V nose i krku tě cosi štípe. Otevřeš oči a opakovaně zamrkáš. Pokoj je ponořený do tmy, ale i tak sem z ulice oknem proniká trochu osvětlení z ulice venku, a tak vidíš, že je jakoby zahalený do mlhy. Tedy ne do mlhy… ten štiplavý zápach v nose poznáváš. Je to kouř a zápach spáleniny. Když se podíváš ke dveřím, vidíš, že ulice rozhodně není jediným zdrojem světla. Škvírou pod veřejemi sem proniká naoranžovelá záře a vidíš, že část dřevěného obložení pokoje už plápolá plameny, ze kterých stoupá černý dým.
Tvůj pokoj hoří… A možná nejenom ten…
| ||
