| |||
Pozvání do hry Vera De Lacey Abigail už na tvá další slova nic nedodává. Vysloužíš si tím jen šlehnutí podrážděným pohledem, než ji tvůj majordomus vyprovodí. Zůstaneš sama. Sama pouze se zlatou schránkou, která ti to celé tak nepříjemně zkomplikovala. To, že nevíš, jak ji otevřít, je k vzteku, ale plán s krví tě zase rychle opustí, jako se v tvé hlavě objevil. Nůž na dopisy by se tu jistě dal najít, ale něco ti říká, že na takové operace by to chtělo přeci jen něco ostřejšího. Je to přeci jen… nůž na dopisy.
Po nějaké době se ozve zaklepání na dveře. Do místnosti vstoupí Jacobson. Na tváři má opět svůj škrobený výraz, ale alespoň už si odpouští jízlivý tón. „Paní? Lady Hall jsem vyprovodil. Budete si přát nějaké občerstvení, nachystat večeři, či něco jiného?“ Pronese chladně ale úslužně a zařídí se dle tvých přání. Odpoledne se pomalu chýlí ke konci. Pokud by měl vévoda přijmout tvou výzvu, za denního světla to nebude. Ovšem, to by s ní musel v první řadě souhlasit. To, jak to celé podá Abigail, je jen další důvod k obavám… ale nedá se už nic dělat.
Den utíká. Přijde šero. Slunce zapadne. A pak celý Jeruzalém včetně tvého nového domova pohltí tma. Už se blíží devátá hodina večer, když v tom tě vyruší zaklepání na dveře. Vstoupí jimi jedna ze služebných. Je to mladá dívka, jejíž jméno ani neznáš. Philip jich tu měl tolik… V rukou nese podnos s dopisem.
„Paní? Přišla urgentní zpráva.“ Promluví a předá ti obálku, než se ukloní a zase odejde.
Rozlepíš psaní a vypadne ti do ruky papír. Písmo není tak úhledné, jak jsi zvyklá. Poněkud roztřesené. Doma by tě za něco takového vyplísnili, ale čitelné je to dostatečně. Ostatně tam není moc co ke čtení.
Zítra v 7 hodin večer v mém sídle
William Essington
To je vše. Jen těch pár slov, ale i tak je to aspoň něco. Alespoň nějaká odpověď... |
| |||
6 6 6 Here is wisdom. Let him who has understanding calculate the number of the beast, for the number is that of a man; and his number is six hundred and sixty-six. |
| |||
|
| |||
Když dvě jsou jedna Alexandrova slova mne zasáhnou mnohem více než bych si kdy byla schopna připustit. S polknutím uhnu pohledem a sklopím hlavu, neposlouchá se to dobře a ozvěna těch slov ve mne zanechává nepříjemnou pachuť výčitek. Pravda vždy bolí, když je vyslovena nahlas. Já i Dumah... Byly jsme vždy smířené, tiché, dělaly jsme to, co se od nás očekávalo navzdory vlastním pochybám, navzdory sobě. Povzdechnu si. Výraz v jeho tváři je tak bolestně známý - stejně jako vědomí toho, že to Dumah cítila. Věděla. A měla strach. |
| |||
… které budu litovat… „Pořád mám v úmyslu lordu Essingtonovi všechno předat,“ odpovím Abigal tónem, v kterém se nepoznávám. Samotnou mě překvapí, jak klidně zním navzdory okolnostem. Dlaní setrvám na skřínce. Podivné brnění, které cítím pod bříšky prstů, mě v rozhodnutí leda utvrdí. „Pokud bude tak laskav a přijme mě ještě dneska nebo zítra, dostane je do tří dnů, přesně jak si přál. Chci s ním jenom mluvit…“ Neuhnu pohledem. Neroztřesu se jako vyplašená laňka, která stanula tváří v tvář lovci. Dokonce se ani nenechám zastrašit výhružně chladnými slovy. Nebojím se, a přitom se bojím přímo zoufale. Žena má samozřejmě pravdu. Nejsem v postavení klást podmínky. Měla bych sklopit hlavu a předměty jí bez dalších řečí předat, jinak riskuji všechno. Pokud to vévoda pojme jako nedodržení mé části dohody a stáhne svou nabídku, ztratím všechno. Majetek, svobodu, dost možná i život. A proč? Stojí mi to za to? „Řekněte vévodovi,“ řeknu, když se žena otočí ve dveřích, „že budu čekat zprávu. Klidný zbytek dne i vám, slečno. A brzké uzdravení lordu Essingtonovi.“ Vydržím klidná přesně do okamžiku, kdy se ozve výmluvné cvaknutí a dveře se zavřou. Sotva na mě dopadne, co jsem řekla, co jsem to udělala, bleskurychle stáhnu ruku z víka, div nevyskočím na nohy a nerozeběhnu se za Abigail. Kdybych ji poprosila o odpuštění, možná by to vévodovi ani nemusela říkat… prostě se mi zatočila hlava, nebyla jsem ještě úplně při smyslech a povídala jsem hlouposti… ale neudělám to. Tělo mi těžkne slabostí. Nejspíše bych se ani nedostala za práh místnosti, než bych sebou švihla. A navíc opravdu potřebuji s vévodou mluvit. Jenom mluvit. Nic víc! Pravda, tenhle rozhovor mě může vyjít draho, ale… tolik toho přeci nechci… jenom chvíli… Složím hlavu do dlaní. Tohle… Tohle nedopadne dobře, dochází mi, jak mi před očima vyvstávají všechny ty hrůzné scénáře, kterým jsem měla dneska předejít. Vévoda stáhne svoji nabídku, v jednu chvíli jsem si tím naprosto jistá, odmítne mi pomoct a já – Proboha, co to dělám?! Tahám za kratší konec provazu. Pokud se dostanu do křížku s členem Rady, nemám sebemenší šanci. Ale on to přeci neudělá, pořád o ty předměty stojí a určitě se jich nevzdá kvůli malému zádrhelu. Obzvláště když mu vyhovím bez dalšího zdržování. Bude to dobré. Určitě to bude dobré… Nezbývá mi než doufat. Jenom kdybych si dokázala vzpomenout na jeho jméno… nebo cokoliv dalšího… Vzpomínám si na Lucifera, samozřejmě, během dvou dnů jsem prožila začátek i konec jejich vztahu a přímo zoufale mi chybí to mezi tím. Kromě toho, co o něm říkali ostatní a co k němu cítila Zerachiel, vlastně nevím vůbec nic. A ostatní… Rozohněný Kamael, vlídná Dumah a klidný Yesod. Vybavuji si je dobře, ale na rozdíl od vévody si je neumím přiřadit k nikomu, koho bych znala. Snad až na Dumah, která mi připomíná sestry a to, že bych jim měla napsat, jakkoliv se mi lživé kličky o Philipovi protiví. S povzdechem zvednu schránku. Mám co dělat, abych ji roztřesenýma rukama neupustila, takže si ji rovnou položím do klína. Ať už je v ní cokoliv… stálo to Ramielovi, aby se sem vloupal, a bude to stát vévodovi za rozhovor. Ale proč? S tím, co se skrývá vevnitř, mě Essington nehodlal zatěžovat, a já se přistihnu, že si pokládám přesně tu otázku. Prsty bezradně poklepu na zlaté víko, než si povzdechnu. Ne, nic mě nenapadá. Leda bych na schránku kápla vlastní krev, když už se mi zdá o andělovi Krve, ale… možná je přesně tohle směr, kterému bych se neměla bránit… když už nic jiného, mohla bych zkusit, jestli… S tou náhlou myšlenkou zvednu hlavu a rozhlédnu se po salonku, jestli bych tady nenašla alespoň… nůž na otevírání dopisů… ale stejně rychle, jako se pro to odhodlám, odvahu také ztrácím. Přece se nepořežu, jenom abych si ověřila, že to, co se mi zdá, je opravdové. Probůh, co mě to napadá? A co kdyby mě tak někdo viděl? To už bych se obviněním, že jsem se zbláznila, opravdu neubránila. Popravdě nevím, jestli o tom dokážu přesvědčit sebe sama. Chvil, kdy si nepřipadám jako já, jenom přibývá. A hlava z toho bolí, jako bych poháry toho zlatavého alkoholu opravdu vypila já, nikdo jiný. |
| |||
Možnost volby Delilah Blair Flanagan „Možná…“ Zabručí Alexander a nakrčí zamyšleně rty. „…Těžko říct. Můžeme jen doufat, že vysvětlení je tak prozaické a že se to týká pouze těch dvou.“ Vidíš na něm, že ale o tom není tak úplně přesvědčen. Rozhodně z něj jisté napětí, které je na něm patrné už od probuzení, neopadává. Po tvých dalších slovech se ale jen hořce ušklíbne.
„Nedostali na výběr… Heh, víte, to jsem v armádě slýchával často. Nedostal jsem na výběr. Byl to rozkaz. Musel jsem ho splnit. Zabil jsem je všechny. Není to ale moje vina… Tohle celé je jen pokrytectví. Chabá výmluva pro naše svědomí. Někomu to stačí ke klidnému spánku, ale ne mě. Už dávno ne. A popravdě… toho dne ten argument, že není na výběr nestačil ani Kamaelovi. Nebylo to ale poprvé, co o rozkazech pochyboval. Proto se obávám, jak to celé skončí…“ Zatřese hlavou a vymění si s tebou tichý pohled. Už si tyto pochyby v jeho tváři viděla. Tam dole. V táboře, který jsme měli za úkol vyvraždit. Na pár okamžiků, než přistála Shilmai. Kdy ti chtěl něco říct.
„Dumah, já… nevěřím, že je to správné.“ Dokončí znenadání tu větu, která po staletích zazněla konečně kompletní.
„Jestli mě armáda i Kamaelovy vzpomínky něco naučily, je to to, že vždy máme na výběr. Jen často raději vidíme tu snadnější cestu a vzdání se vlastní zodpovědnosti. Svoje hříchy si ale neseme dál, i když se je snažíme ignorovat.“ Podotkne už o něco věcněji a trochu se vzdálí představě generála z toho večera.
„Hmm, ne, toho večera skutečně nezemřel. Byl jen zraněn. Oba to přežili. Naštěstí.“ Dodá krátce na vysvětlenou, než se zaposlouchá do tvých dalších slov a nezvyklé nabídky, ačkoliv ne zcela vyřčené. Chvíli na tebe zamyšleně hledí, než kývne. „Dobře, přiznám se, že to pro mne bude také mnohem snazší. Děkuji za nabídku, Delilah.“ Prozáří se jeho v tuto chvíli tak vážný výraz alespoň na pár okamžiků úsměvem, který tam ale po zmínce o karafě setrvá o něco déle, než je zvykem.
„Heh, vy jste ho hledaly? To by mě a popravdě ani jeho nenapadlo. Zajímavé.“ Usmívá se mírně, zatímco se zhoupne od parapetu a vydá se zpátky ke dveřím, u kterých se zastaví.
„A skutečně tě nenapadá, jak se Dumah dostala domů? Nebo Zerachiel? Možná ho nakonec našly…“ Pousměje se lehce záhadně, než otevře dveře a zase zvážní.
„Jak jsem už říkal. Musím se o něco postarat. Omlouvám se Delilah, že tu s tebou nemohu zůstat déle, ale… nečekané události.“ Použije formulku, kterou už Dumah znala nazpaměť.
„Hezký zbytek dne, Delilah.“ Rozloučí se s tebou, než projde dveřmi na chodbu a zavře za sebou dveře.
|
| |||
Staré vazby Zamrkám. Nedává to smysl? Jak by to mělo fungovat? V další chvíli už si to podoben generálovi rázuje ode dveří k oknu, zatímco přemýšlí nahlas. Pocit deja vu, který to ve mne vyvolává, se nedá popsat slovy. Je pro mne tak těžké zapudit představu, že už nejsme ve Zlatém městě, že muž přede mnou není opravdový Kamael a já nejsem skutečná Dumah. |
doba vygenerování stránky: 0.43225407600403 sekund