Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Náročný den Nathaniel Thorp Myšlenky se ti vůbec nedaří pořádně urovnat, ale jde to vůbec? Do jaké škatulky zařadit Zlaté město a úkol, který dostal ten… Yesod? Rozhodneš se raději věnovat akutním problémům a vlastním povinnostem. To je nakonec mnohem snazší než polemizovat nad něčím takovým.
Nedá se říct, že by sis v noci nějak odpočinul. Ostatně si měl za sebou jednu pozdní záchranu života a v sobě půlku flašky domácí pálenky. Samo o sobě to byla vražedná kombinace, a ještě po tom podivném snu sis připadal, jako kdyby si vůbec nespal, ale spíš si ten den někde ve skutečnosti prožil.
Nemůžeš ale neotevřít. Nebo si to aspoň takto v hlavě zdůvodníš a vydáš se nachystat vše potřebné, než přijmeš první pacienty. Dle očekávání tu už pár lidí čeká. Kvalitní lékařská péče bez nutnosti zaplatit? Kdo by o něco takového nestál? Pozveš první pacienty dál a dáš se do práce. Naštěstí to není nic tak nepříjemného jako pár průstřelů, ale i tak pacienti vyžadují tvou pozornost. Zároveň ti při ošetřování jejich barvitých neduhů dochází, co všechno ti tu chybí a co je třeba dokoupit. Léky nerostou na stromech, ačkoliv by s tebou pár babek kořenářek nesouhlasilo.
Den pokračuje. Všímáš si, že tvé ruce se čas od času chvějí a práce postrádá jistotu. Je to únavou? Tím snem? Nejspíše kombinací všeho. Přesto většinu dne nějak zvládneš, i když ke konci už jedeš spíše na autopilota a o preciznosti a citu pro detail při posledním šití si můžeš nechat jen zdát. Vůbec si rád, že jsi navlékl nakonec nit, ačkoliv až na desátý pokus.
Pomalu zavíráš a posíláš těch pár lidí, kteří nevypadají, že ti tu v příštích pár hodinách zemřou, zase domů, aby přišli zase zítra. Ulice před domem se tak podstatně vylidní, ale všimneš si, že tam zůstane stát jeden mladý muž. Má na sobě tmavý kabát a kolem krku lehkou šálu. Hnědé vlasy zastřižené v krátkém účesu, světlá pleť a tváře hladce oholené. Nevypadá na první pohled nijak nemocně, ale víš, že tohle nemusí ještě nic znamenat.
„Dobrý den, pane… Thorpe.“ Promluví na tebe, když se vaše pohledy setkají. „Budete mít chvilku? Něco tu pro vás mám. Měl bych vám předat ještě druhou polovinu vaší platby, ale…“ Rozhlédne se po ulici, kde stále budíte dost pozornosti. Třeba si to ještě doktor rozmyslí a někoho přijme.
„Bude asi lepší, když mě pozvete dál.“ Řekne muž, který tu viditelně nestojí o to mávat tu veřejně takovými obnosy, o kterých se většině z těch otrhaných chudáků ani nesnilo. Mladý muž 
| ||
| |||
 | Splněné přání „Večeři. Něco lehkého,“ přinutím se odpovědět po chvíli, kdy se na Jacobsona zadívám ještě napůl duchem mimo. Měla bych jíst, i když o chuti se mluvit nedá. „Ať mi to přinesou do ložnice… Necítím se dobře. A kdyby dorazila zpráva, chci to vědět okamžitě.“ Slabost mě nakonec přejde, to jenom žaludek zůstane sevřený nervozitou a v zátylku mě výmluvně mrazí. Skřínku vezmu do rukou, tubus pod paži. Zamířím zpátky do svého malého útočiště v domě, který mi připadá tak cizí. Možná by bylo lepší se posbírat a odjet, napadá mě, ale udělat to nemůžu. Ani nevím, kam bych šla… Vzbudilo by to pozornost. Ne, musím tady poslušně a nedočkavě čekat, až se mi manžel vrátí. Jenomže on se nevrátí. Manželky jsou první na seznamu podezřelých, tak to říkal vévoda, a se mnou si na centrále poradí snadno. Proč jsem mu ty věci prostě neposlala? Proč? Myšlenky mi celý večer víří. O společnost nestojím, knihu po chvíli odložím, nakonec se přistihnu, jak přecházím po místnosti jako šelma lapená v kleci. Sem a tam, tam a sem. V uších mi duní ozvěny vlastních kroků a tlukot srdce, bolavého a znejistělého, jak se si pořád dokola pokládám otázku, co jsem to proboha udělala. Když mě konečně přemůžou slzy a skončím schoulená v křesle pod oknem, chvíli vážně zvažuji, že bych vévodovi poslala dopis. Odpustil by mi to? Tu hloupost. Nerozvážlivost. Ba dokonce drzost, s kterou jsem poslala jeho vyslance pryč. Nakonec neudělám ani to, jenom… čekám. Ano, čekám. Přinutím se aspoň vzít do ruky tužku, abych si ospravedlnila netečný pohled obrácený z okna ven na pomalu tmavnoucí město, ale místo toho, abych do skicáře vkreslila další květ, nervózně klepu dřívkem o okenním parapet. Dneska jsem nenakreslila ani čárku… Vlastně je tomu tak pěkných pár dní. Nedokážu se soustředit a malé radosti, kterými jsem se dokázala zabavit doma v Davenportu, postrádají své kouzlo. Když se dveře otevřou, napřímím se a vyskočím na nohy. Naštěstí se stačím ovládnout dřív, než dívce vytrhnu obálku z rukou, a místo toho jí s úsměvem poděkuji. Tentokrát se ani nezabývám otázkou, jestli i ona skončila v Philipově posteli, nezáleží na tom. Teď už ne. Jediný řádek zprávy přeletím očima nejméně třikrát, jako bych čekala, že ho mávnutím kouzelné hůlky přibude. Zítra večer… Je to dobré znamení. Aspoň myslím, že je to dobré znamení. Neposlal za mnou rovnou strážníky, nepřetnul veškerý styk, prostě… mi poslal pozvání. Přesně jak jsem si přála. A znovu mi dochází, co jsem po něm chtěla. Teď, když je krátce po operaci. Jak hloupé, jak nemístné, jak naprosto sobecká to byla žádost. Semknu rty. Snad jsem doufala, že se mi uleví, ale opak je pravdou. Nejraději bych to všechno vzala zpátky. Všechno. Ale cesty zpátky už není… … a tak odložím dopis vedle schránky, příhodně umístěné na nočním stolku, zlehka po ní přejedu prsty a přinutím se připravit do postele. Jakkoliv vím, že bude těžké usnout, odpočinuté se mi vévodovi bude čelit lépe. Zítřek věnuji přípravám. Nebo ještě spíše čekání. Budu muset Elyse poprosit, ať mi pomůže obléct a učesat; každodenní přípravy zvládnu sama, ale přeci jenom si návštěva vévody Essingtona žádá něco víc. Nic slavnostního, zavrhnu v duchu okamžitě, chtělo by to spíše něco komorního a decentního. Ano, to bude nejlepší. Jestlipak si Zerachiel připadala stejně bezmocně, když se chystala na odchod ze Zlatého města? Po tom čajovém dýchánku v altánku? Nebo se dokázala ovládnout lépe než já a soustředila se na to důležité? Jako tisíckrát předtím? A kolikrát to zvládla udělat, než se přehrada uvnitř ní přetrhla a všechno to vyšlehlo na povrch? | ||
| |||
| Po klidném dni... Delilah Blair Flanagan „Hmm, jako vždy.“ Otočí se na tebe ještě krátce s kývnutím Alexander, než ti zmizí ve dveřích. Zůstaneš opět sama, ale není to až tak zlé. Na samotu jsi zvyklá a je tu dost věcí, jakými se můžeš zabavit. Pár chvil strávíš ponořená do knih, než se usadíš a podáš si ten podivný nástroj, který ti tu nechal Karem. Prsty kladeš na struny v povědomém rytmu. Je to jako tahat z paměti dávnou vzpomínku. Spíše pocit, než nějaký přesný obraz. Tentokrát se tak nástroj ve tvých rukou rozezní hudbou. Nejen vydrnkáváním nahodilých not, ale opravdovou melodií. Ano, je to hrané pomalejším tempem a někdy váháš déle, než by bylo záhodno, ale jednotlivé tóny se skládají do příjemné melodie.
Máš za sebou příjemně strávený den plný odpočinku, snad jen nebýt toho návratu do života Dumah a krátkého setkání s Radní. Večeři ti donese Karem, který po krátkém zaklepání vstoupí a vyruší tě zrovna při hře na nástroj.
„Netušil jsem, že ovládáte i hru na quanun.“ Pousměje se viditelně potěšený a položí tác s jídlem na tvůj stůl. „A jak se cítíte? Doufám, že už o mnoho lépe.“ Pronáší tím klidným, hlasem a měří si tě pohledem, který se ti už po nějaké době, co ho znáš, nezdá tak přísný jako dříve.
„Hmm, jinak vám přeji dobrou chuť. Kuchař vám tam nechal i něco sladkého na zub, když vám posledně tak chutnalo. Zítra dopoledne byste tu měla mít už ten… klavír, tak snad se vám tu u nás bude líbit o něco více. Dobrou noc.“ Rozloučí se s tebou. Viditelně tě nechce příliš zdržovat, ale připomene ti něco, na co si ani na vteřinu nezapomněla. Klavír. Těšíš se na něj jako malé dítě na vánoce. Konečně to bude něco, co tak dobře znáš.
Za okny už je dávno tma. Alexander ani nikdo další už se za tebou nezastavil. Uléháš do měkké postele, řádně unavená, ačkoliv si toho dnes tolik nedělala. Není proto tak těžké rychle usnout hlubokým, bezesným spánkem…
☩
… zakašleš. Opět a znovu. Probudí tě to. Zase to nepříjemné pálení na hrudi. Ta tíha, s jakou je problém se nadechnout. Něco je ale jinak. V nose i krku tě cosi štípe. Otevřeš oči a opakovaně zamrkáš. Pokoj je ponořený do tmy, ale i tak sem z ulice oknem proniká trochu osvětlení z ulice venku, a tak vidíš, že je jakoby zahalený do mlhy. Tedy ne do mlhy… ten štiplavý zápach v nose poznáváš. Je to kouř a zápach spáleniny. Když se podíváš ke dveřím, vidíš, že ulice rozhodně není jediným zdrojem světla. Škvírou pod veřejemi sem proniká naoranžovelá záře a vidíš, že část dřevěného obložení pokoje už plápolá plameny, ze kterých stoupá černý dým.
Tvůj pokoj hoří… A možná nejenom ten…
| ||
| |||
| Pozvání do hry Vera De Lacey Abigail už na tvá další slova nic nedodává. Vysloužíš si tím jen šlehnutí podrážděným pohledem, než ji tvůj majordomus vyprovodí. Zůstaneš sama. Sama pouze se zlatou schránkou, která ti to celé tak nepříjemně zkomplikovala. To, že nevíš, jak ji otevřít, je k vzteku, ale plán s krví tě zase rychle opustí, jako se v tvé hlavě objevil. Nůž na dopisy by se tu jistě dal najít, ale něco ti říká, že na takové operace by to chtělo přeci jen něco ostřejšího. Je to přeci jen… nůž na dopisy.
Po nějaké době se ozve zaklepání na dveře. Do místnosti vstoupí Jacobson. Na tváři má opět svůj škrobený výraz, ale alespoň už si odpouští jízlivý tón. „Paní? Lady Hall jsem vyprovodil. Budete si přát nějaké občerstvení, nachystat večeři, či něco jiného?“ Pronese chladně ale úslužně a zařídí se dle tvých přání. Odpoledne se pomalu chýlí ke konci. Pokud by měl vévoda přijmout tvou výzvu, za denního světla to nebude. Ovšem, to by s ní musel v první řadě souhlasit. To, jak to celé podá Abigail, je jen další důvod k obavám… ale nedá se už nic dělat.
Den utíká. Přijde šero. Slunce zapadne. A pak celý Jeruzalém včetně tvého nového domova pohltí tma. Už se blíží devátá hodina večer, když v tom tě vyruší zaklepání na dveře. Vstoupí jimi jedna ze služebných. Je to mladá dívka, jejíž jméno ani neznáš. Philip jich tu měl tolik… V rukou nese podnos s dopisem.
„Paní? Přišla urgentní zpráva.“ Promluví a předá ti obálku, než se ukloní a zase odejde.
Rozlepíš psaní a vypadne ti do ruky papír. Písmo není tak úhledné, jak jsi zvyklá. Poněkud roztřesené. Doma by tě za něco takového vyplísnili, ale čitelné je to dostatečně. Ostatně tam není moc co ke čtení.
Zítra v 7 hodin večer v mém sídle
William Essington
To je vše. Jen těch pár slov, ale i tak je to aspoň něco. Alespoň nějaká odpověď...
| ||
| |||
| 6 6 6
Here is wisdom. Let him who has understanding calculate the number of the beast, for the number is that of a man; and his number is six hundred and sixty-six.
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Když dvě jsou jedna Alexandrova slova mne zasáhnou mnohem více než bych si kdy byla schopna připustit. S polknutím uhnu pohledem a sklopím hlavu, neposlouchá se to dobře a ozvěna těch slov ve mne zanechává nepříjemnou pachuť výčitek. Pravda vždy bolí, když je vyslovena nahlas. Já i Dumah... Byly jsme vždy smířené, tiché, dělaly jsme to, co se od nás očekávalo navzdory vlastním pochybám, navzdory sobě. Povzdechnu si. Výraz v jeho tváři je tak bolestně známý - stejně jako vědomí toho, že to Dumah cítila. Věděla. A měla strach. | ||