| |||
Verše: Možnosti Yesod, Zerachiel, Dumah „Hmm, víš, co se říká. Tichá voda…“ Oplatí ti Kamael na moment pousmání a aspoň na pár vteřin to vypadá, že se to napětí, které tu od včera bylo, na chvíli zvedlo a dalo vám možnost se volně nadechnout. Netrvá to ale dlouho. Kamaelova tvář se opět promění do nepropustné masky, jak mrak toho, co vás čeká se zase snese dolů na vás všechny.
„Zerachiel… Ne, ještě nedorazila.“ Zakroutí generál zamítavě hlavou a prohlédne si trochu zkoumavě přicházející, pobledlou ženu. Zatím si nesedá a dál stojí opřený u sloupu snad jako kdyby někoho vyhlížel. Chvíli to trvá, než se mezi zelení vynoří další postava. Poslední do party. Dumah se blíží pomalu a se soustředěným výrazem ve tváři projde kolem Kamaela.
„Dumah… rád tě opět vidím.“ Pronese s poněkud nezvyklým výrazem ve tváři a založí ruce na hrudi, zatímco ona prochází kolem něj. Obě ženy se usadí pod střechou altánku na židle a Kamael zůstane stát. Očima zabloudí k Dumah a Zerachiel, které dnes nevypadají ve své kůži, ale mlčí, místo toho po chvíli stočí pohled k Yesodovi, který věnuje svou pozornost nově dorazivším ženám.
Stačí jeho krátký dotek, aby jejich těly projela zvláštní směsice mrazení, která přejde po chvíli v teplo a společně s tím zmizí bolest hlavy, malátnost a jakékoliv negativní následky včerejší noci, tedy alespoň ty fyzické. Místo toho je vše nahrazeno vlnou revitalizující energie. Cítíte se odpočaté jako po kvalitním, dlouhém spánku.
Kamael to celé tiše sleduje a až když je vše hotovo, nadechne se a promluví. „Takže, jsme tu kompletně. To znamená, že všichni souhlasili s tvým požadavkem Yesode. Úkol přijímáme. Jaké budou následující kroky veliteli?“ Pustí se rovnou k věci, aniž by se posadil jako zbytek osazenstva a nabídl si čaj. „Upřímně netuším, jaké bojové zkušenosti máš ty Yesode, ale za nás tři můžu prohlásit, že máme všichni bohaté zkušenosti z armády. Svět smrtelníků také známe vcelku dobře. Problém ale bude, jak Lucifera najít. Je to jeho území, jakkoliv si můžeme namlouvat, že není. Není bláhový. Nepřijde za jednotkou vojáků jen tak a najít ho tam, bude hledat jako jehlu v kupce sena. Pochybuji, že bude šance najít místo, kde se on a další Padlí ukrývají. Lepší by bylo ho vylákat z úkrytu, ale… jak…?“ Rozhlédne se Kamael po přísedících. Mluví klidně, věcně, prostě jako na bojovém brífinku.
„Možnosti tu jsou…“ Povzdechne si poté, co raději odvrátí pohled od Zerachiel a na moment se objeví v jeho jindy neproniknutelné masce trhliny. „Ale… Ale nevím, jestli je tohle cesta, kterou se chci vydat.“ Dodá hořce a sklopí zamyšlený pohled k prkenné podlaze. |
| |||
|
| |||
Verše Den poté Další den sebou přináší nepříjemnou pachuť, slabost a touhu už nikdy nepustit dům. Večer... Večer se nečekaně protáhl až k ránu. Naše hledání Kamaela se změnilo v bezcílné toulání se městem přes všemožné vyhlídky a zákoutí, přes schody a mementa, které sebou ta místa přinášely - ty dobré i ty špatné. Vzpomínám si na karafu putující z ruky do ruky - která nakonec svoji pouť zakončila na schodech vedoucích k sídlu Tribunálu - nedošly jsme ani do jejich čtvrtiny, naštěstí. Ani nevím, co nás opustilo dříve, zda síla nebo odvaha, ale... Záleží na tom? Stále slyším ozvěnu tichých slov našich hovorů, vybavuji si smích podbarvený tóny alkoholu při zakopávání na schodech, zpěv rozléhající se nad ránem ulicemi, prolétající se zurčením fontán a šuměním v korunách stromů strážících široké aleje i mokrou sukni šatů lepící se k nohám, když kamenný okraj jedné z fontán zcela nečekaně uhnul a já ve své snaze dokázat, že jsem naprosto v pořádku, spadla do vody. Ani jedna z nás nenašla, co hledala, přesto nám to pomohlo tu noc přežít. |
| |||
Verše: Vskutku andělské ráno Lucifer měl pravdu. Alkohol, co pije Kamael, není pro mě… a přísahám bohu, už se ho nikdy ani nedotknu. Nikdy! Ze rtů se mi vydere nespokojeně výdech, s nímž si přes hlavu přetáhnu polštář a prokleji všechny anděly světla naráz. Říct, že se mi vstávat nechce, je slabé slovo. A už vůbec se mi nechce vracet do zahrady, kde budeme rozebírat… to, jak to provedeme… Vykouknu ze své skrýše. Sluneční paprsky již prosvítají skrze vysoké větve rozkvetlého stromu tyčícím se přímo za velkými obloukovými okny, což znamená, že dneska rozhodně nevstávám se svítáním. Poledne se blíží rychlým krokem, takže mi nezbývá než se zvednout. Stejné jako každé ráno pohledem napřed sklouznu na prázdné místo na druhé straně postele a stejně jako každé ráno mě zabolí u srdce. Nevím, co čekám. Že se magicky zjeví? Každopádně se zdá, že se brzy zase setkáme… a netěším se na to. Tentokrát ne. Dneska po formalitě ani nevzdychnu. Jednak pospíchám, jednak nemám náladu řešit malichernosti. Sáhnu po prvním bílém rouše, které mi padne pod ruku, rychle se obleču a vlasy nechám volné. Myslím, že se mi podaří vyletět včas. Relativně. Nicméně jednu věc jsem podcenila. Létat po odpoledni stráveném se sklenkou – nebo také dvěma, třemi, kdo by to počítal – toho zlatého jedu není příjemné. Na své obvyklé výkony si v žádném případě netroufám, a tak mi cesta trvá déle, než jsem čekala. Klepat na dveře a čekat u dveří se tentokrát nenamáhám, odpusťte. Přistanu přímo uprostřed zahrady a vyrazím rovnou k altánu. „Yesode,“ kývnu hlavou k cherobovi, načež se pohledem zastavím u generála a hned jím zase uhnu. Je vlastně skoro až pozoruhodné, jak intenzivně si najednou uvědomuji, že jsme mu s Dumah vypili zásoby do poslední kapky. Měla bych se mu omluvit? Ví o tom vůbec? Večer jsme ho nenašli, ale třeba… „Kamaeli… Dumah ještě nedorazila? Ou,“ přejde mi přes rty maličko provinile, načež raději zmlknu a posadím se na židli a… řekněte mi, někdo, že je tu i dneska čaj… |
doba vygenerování stránky: 0.45659685134888 sekund