Verše

"Myšlenky k nezaplašení,

vidění k nepomizení

nikdy se z duše nevytratí

jak rosa, která trávu zlatí."

Zerachiel přistane před mým domem jen chvíli po mně - stačím ji zahlédnout ještě na obloze, v zlatém světle se její vlasy rudě lesknou jako ohon komety. Čekám na ni v šeru chodby, v dlouhém stínu, který vrhají otevřené dveře. Pohnu hlavou v tom mlčenlivém pozvání a otevřu dveře dokořán než zmizím bez jakýkoliv slov dovnitř. V celém přízemí vládne šero protkané tlumeným světlem pronikajícím skrze velká vitrážová okna. Už to bude nějaký čas, co zde Zerachiel byla a od té doby... Se to zde příliš nezměnilo a zároveň zde něco bylo... Jiné. Přibylo nejen hudebních nástrojů, které místnosti dominovaly, celý prostor působil... Útulněji. Pohodlněji. Ubylo prázdných stěn a zároveň přibylo drobností, které jsem nikdy dřív nepovažovala za důležité.

Když Zerachiel vejde dovnitř, procházím akorát přízemím, zatímco sbírám do náruče a odnáším těch několik věcí, které nejsou moje, ale... Kamaela. Vzápětí zmizím za rohem, v místnosti schované za schodištěm - jen proto, abych se o chvíli později objevila zpátky... S karafou plné jantarově zlatavé tekutiny vonící sluncem a hrozny, která mi zde zbyla po poslední generálově návštěvě. Postavím ji na kulatý kovaný stolek mezi křesly stojícími v jednom z koutů místnosti, byť v poslední chvíli krátce... Zaváhám. Pohledem kmitnu k Zerachiel a sama se usadím do volného křesla - toho, kde obvykle sedával právě Kamael.

"Myslím, že by mohlo přijít k chuti nebo... Zkrátka jen tak," hlesnu - málem omluvně, když pohledem sklouznu se Zerachiel na karafu. Ke které jsem zapomněla vzít poháry. Samozřejmě. Rychle vstanu, možná až příliš rychle. Následuji pár minut, kdy si to jen chaoticky rázuji přízemím ve snaze vzpomenout si, kde vlastně skončily.

Posadím se zpátky do křesla a... Dlouze vydechnu. Prsty si bezděčně přejedu po tváři a vjedu si s nimi do vlasů v tom nečekaně bezradném gestu, se kterým se nahrbím na okamžik v zádech a sklopím hlavu. Mlčím. Mlčím ještě nějakou chvíli, kdy si snažím v hlavě srovnat myšlenky. Když znovu natočím tvář směrem k Zerachiel... Smutně se pousměji.

"Chceš si o tom promluvit? Tady... Nikdo nás neuslyší. Nikdo se o tom nedozví," zeptám se tiše. O setkání u Yesoda. O Luciferovi. O čemkoliv, o čem bude chtít. "Nebo... Nebo tu prostě můžeme jen sedět. Mlčet. A pít."

Verše: Rozloučení

Je mi líto. Vlastně nepochybuji, že to Yesod myslí upřímně, ale… slova nepomáhají, jenom umocňují bolest tváří v tvář příkazu, na který nelze odpovědět jinak než se svěšenou hlavou. Musíme uposlechnout. Protože je to rozhodnutí Tribunálu. Protože tíha odmítnutí by byla mnohonásobně horší než se tomuhle postavit přímo. Jak si mohou přát jeho smrt? Vždyť to znali… Znali ho, to je na tom snad nejhorší. Zhluboka vydechnu. Konečně se mi podaří zabrzdit poplašený tlukot vlastního srdce, přimět ho zpomalit a uklidnit se, až mě na prstech zašimrá chlad jindy příjemného vánku. Nebolí to míň. Copak by mohlo? Zapřu se, jako bych se chystala zvednout, ale židle vedle mě odjede od stolu první.

Ach, Dumah… Natáhnu se a pohladím ji po hřbetě ruky, než kývnu na její nabídku. Zastavit se ji nesnažím. Ne při pohledu na svěšené květy popínavých rostlin, vadnoucí trávu a vybledlé barvy zahrady, tak výmluvně nabízející náhled do její duše. Pro nikoho z nás to nebude snadné. Smrt je možná její dar, ale žádat po ní smrt někoho, kdo je tak blízký Kamaelově srdci…

„Přijdu,“ odpovím tiše. Jenom docela tiše, nic víc není třeba.

Nevítám samotu ráda – a už vůbec ne čas na rozmyšlenou. Nemůžu se vrátit do míst, kde jsme byli spolu, a čelit vzpomínkám. Tak nemilosrdným vzpomínkám na to, jaký byl doopravdy, ne to, co o něm říkají teď. Kde přesně začíná jeden a kde končí druhý, netuším, ale něco mi říká, že se to dozvím brzy. Dříve, než bych ráda.

U stolu zůstaneme sedět jenom my dva. Vím, že bych měla něco říct. Uchopit jednu z myšlenek, které mi zoufale víří hlavou, a poskládat ji do slov, ale… nedokážu to. Jenom se na Yesoda zadívám. Dostal na vybranou on? Pochybuji. Tohle není úkol, o který by kdokoliv stál. Proto ho neviním. Neviním ani Kamaela, i když si nejsem jistá, jestli by se žár jeho zloby neobrátil stejně snadno vůči mně. Nebo Dumah.

„Sejdeme se zítra. Všichni čtyři,“ slyším se vyslovit, přičemž se začnu zvedat. Urazím sotva pár kroků, než se zastavím a ohlédnu se k Yesodovi přes rameno. „Lucifer… nikdy nechtěl válku. Stejně jako to není tvou přirozeností, není to ani jeho. Doufám, že to Tribunál ví.“

Neměla jsem to říkat. Je mi to jasné, už když se otočím zpátky k potemnělé zahradě. Ať už je k tomu vede cokoliv, rozhodli se. Na okamžik zvednu tvář k obloze. Dokonce i teď je protkaná zlatavou září… jako by se nestalo nic zvláštního. Roztáhnu křídla, v niž se rudá krve smrtelníků prolíná s andělským zlatem na jinak bílém plátně. Následuji Dumah. Nechci teď být sama, ale stejně tak ji nechci nechávat samotnou.

Verše

Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí

Kamael se nemýlí, i ve své zlosti a hořkosti má pravdu. Yesodovu žádost neodmítne on a ani zamlklá pobledlá Zerachiel. Jakkoliv to je, jakkoliv to vypadá, nic z toho už nejde vzít zpátky, otočit se zády a předstírat, že se to nestalo. Čas, o který žádám má sloužit k něčemu jinému, jakkoliv si Kamael i Zerachiel myslí, že ho nepotřebují - neboť v této věci již bylo jednomyslně rozhodnuto. Rozhovor mezi Kamaelem a Yesodem je sice krátký, ovšem o to nepříjemnější. Číst vše to skryté v řeči těla generála stejně jako v něm samotném - bolí. Sotva znatelně si povzdechnu, zatímco se můj pohled setká s Yesodovým. Od dnešního setkání jsem toho čekala hodně, ovšem tohle ne. A nedalo se mluvit o příjemném překvapení. Nezbývalo mi než věřit cherubovi, že... Že ví, co dělá.

Kamael odsud spěchá pryč, takřka cítím neklid tančící pod jeho kůží. Urgentní záležitosti? Nově? Krátce svraštím obočí, ovšem odpovědí na všechny ty nevyřčené otázky nedostanu. Nedostanu... Nedostanu vlastně vůbec nic. Vyhne se mi pohledem, jediné, na co čeká je svolení od cheruba, aby se mohl vzdálit. Utíká odsud. Bodne mne v hrudi. Myšlenky na dnešní společný večer, ke kterému jsem se tolik upínala jako k jediné světlé chvilce dne - blednou a vytrácejí se. Žádný nebude, mohla bych v to sice doufat - ale nevěřím tomu. A bude ještě vůbec nějaký? Vzpomínka na včerejšek, na Kamaela sedícího v křesle, mračícího se kus pergamenu s poezií, na naše rozloučení i příslib dalšího setkání - je náhle tak vzdálená. Představa, že budu muset opět bojovat s krustou vší té nevyřčené bolesti a odstupu od všeho a všech, pod kterou se Kamael skryje... A mohu v tomhle případě vůbec vyhrát?

Yesod se omlouvá, Kamaelovo jméno zazní i z úst Zerachiel. Jakkoliv nic nedodá, to jedno jediné slovo... Toho řekne více než cokoliv. Já mlčím, svaly kolem čelisti mám napjaté, zaťaté. V tichosti sleduji, jak se generál rychlými kroky vzdálí od altánu, jak zlatá křídla zavíří vzduchem a on bez jediného zaváhání či ohlédnutí zmizí. Mlčím tak moc, až květy popínavých růží ovíjejících sloupy altánu začnou blednout, zvolna chřadnout a uvadat. Okvětní lístky tlejí takřka před očima, zeleň popínavek tmavne a listy se mění v suchý troud. Nadechnu se. Ve tváři mi sedí ten netečný prázdný výraz jako by přítomnost smrti vše otupila.

"Omlouvám se, Yesode," hlesnu a v tu samou chvíli, kdy se usadí ke stolu - já vstanu. "To, co jsem řekla prve - platí," dodám než pohled stočím k Zerachiel. Není to ode mne správné, ale nedokážu tu dál sedět. Nechci. Podvědomá touha celé tohle falešně šťastné místo proměnit v mrtvou planinu je příliš velká a pak... Zerachiel je ta, která by se měla ptát - ta, která si zaslouží všechny ty odpovědi. Pokud ovšem Yesod vůbec nějaké má. "Mé dveře ti jsou otevřené, sestřičko," hlesnu jejím směrem. Teď. Za pár hodin. Kdykoliv jindy.

"Yesode, Zerachiel..." dodám již formálně s kývnutím hlavy než i já vyjdu z altánu ven. Chci odsud pryč, vrátit se zpátky na jediné místo, kde nacházím klidu. Čtveřice šedočerných mohutných křídel se napne po celé jejich šíři než se pohnou v prvním mohutném záběru. Neozve se však žádný zvuk, jakkoliv by měl. Odrazím se od země a po vzoru Kamaela vystřelím do vzduchu. Zůstane po mne jen kruh povadlé trávy a barevného bejlí. Jakkoliv se Yesodovi protiví představa života protékajícího nenávratně mezi prsty a měnícího se v prach... Měl by si na ten pocit zvykat.

Protože tenhle úkol za sebou nezanechá nic jiného než spálenou zem.

Verše: Přátelské setkání

Když domluvím, pozoruji reakce svých přátel. Má slova je příliš neutěšila, to je zjevné. A mrzí mě to. Ale, jakkoli to je alibistické, nemám na vybranou. A oni svým způsobem také ne, i přes mou nabídku. Tuším, že nakonec budou souhlasit všichni, i Kamael. Nikdo by nedopustil prostě odejít a nechat Lucifera zemřít neznámou rukou. Na to je znám až moc dobře. Že teď nejsem ten nejvíc oblíbený anděl na světě mi je nad míru jasné, ale s tím už se nedá nic dělat. Jakkoli Kamaelovy oči planou, vím, že by proti mně svůj meč nezvedl.

Přelétnu pohledem k Dumah s její diplomatickou nabídkou. Zamyslím se. Opravdu bych raději, kdyby mi odpověď, ať už kladnou nebo zápornou, dali tady. Nemusel bych tak celou noc přemýšlet nad tím, co se asi stane a místo toho bych mohl najít nějakou útěchu ve vymýšlení plánu. Ale možná má Dumah pravdu. Při pohledu na Kamaela je zjevné, že potřebuje ze sebe dostat svůj hněv a zpracovat to. Podobný pocit mám i u Zerachiel, jakkoli se přede mnou uzavírá a uhýbá pohledem. A nakonec i u Dumah. Tiché, zdvořilé Dumah. Občas tak rozdílné od jejího společníka. Když dostane podporu od Zerachiel, začne mi být jasné, že nemá smysl oponovat. A možná to je opravdu nejchytřejší.

Kývnu nakonec hlavou. "Dobrá. Sejdeme se zde zítra ve stejný čas. Pokud se rozhodnete úkol odmítnout, stačí když nedorazíte. Nebudu vás nutit mi to říkat do očí." Jeden den není zas tolik času, kolik by možná chtěli, já vím. Ale nemůžu to odkládat do nekonečna. A mimoto, pokud za jeden den stále budou příliš plní pochybností, než aby se dokázali rozhodnout, bude možná lepší když se nezúčastní.
Generál toho tvrdí hodně. Mám určité pochybnosti o některých jeho slovech. Ale znám ho, v tomhle rozmaru s ním pohne možná tak Dumah, pokud vůbec. Jeho ledová slova o politice zraňují, ale neoponuji mu. Nemělo by to smysl, jen by ho to více rozzuřilo.

"V tuto chvíli ne, Kamaeli. Můžeš jít." Propustím ho, než, přeci jen... "Kamaeli? Je mi to líto." Je mi jasné, že si tím koleduji o další výbuch. Ale potřebuje to slyšet. Nebo to možná spíš já jemu potřebuji říct. Když odejde, unaveně si sednu ke stolu. Občas chápu, jak se Agiel cítí... "No, tohle proběhlo asi tak dobře, jak jsem čekal.. Obě můžete jít také. Nemusíte, jste tu vítány kdykoli a na jak dlouho budete chtít. Kamael také, i když ten to teď asi nedocení." Potřesu hlavou. "A pokud máte otázky, zkusím zodpovědět co dokážu." Kývnu na Zerachiel i Dumah.

Verše: Čas

Krátce se podívám na Dumah. Stejně jako ona neví, co říct, já nevím, jak se tvářit. Co by bylo horší – dát průchod tomu, co cítím, nebo to zavřít do schránky a nikdy to už nepropustit na povrch? Uvěřila by, kdybych tvrdila, že jsem v pořádku? Pochybuji. Teď už si to nevěřím ani já. Semknu rty a zlehka jí stisknu prsty na oplátku, v tu chvíli upřímně ráda, že tu nejsem sama.

Yesodova slova mi stékají po kůži jako ledové kapky deště tam dole, prosakují látkou a tíží mě na hrudi. Ano, samozřejmě, znali jsme ho. Proto tu jsme, že ano? Proto… nás sem pozval a protože nemůžeme odmítnout, je to začarovaný kruh. Nabídka, kterou před nás pokládá, je možná upřímná, ale kdo tady je schopen odmítnout s vědomím, že by prostě poslali někoho jiného? Někoho, kdo ho neznal? Pro koho by to bylo snazší? Takhle ho aspoň… aspoň s ním… než ho zabijeme. Vydechnu a předkloním se v křesle.

Na důvodech nezáleží, zazní v ozvěně tří hlasů a já vím, vím to stejně jako všichni zde, že by nemělo, ale… mluvíme o Luciferovi, proboha! Kmitnu pohledem mezi přítomnými, ale nic neřeknu. Nepomohlo by to. Vůle Tribunálu je absolutní, musíme ji uposlechnout navzdory všemu, co se ve mně rve. Nechci vypadat, že to nezvládnu. Musím to zvládnout.

„Nepotřebuji,“ vyrazím ze sebe, „čas.“

Nechci ho. Nechci slyšet, že čas je nejlepší lékař, že vyléčí každou ránu, že to časem přebolí. Copak to bude snazší zítra? Nebo pozítří? Nechci rozpitvávat tohle do rozhodnutí do nejmenších drobností, vážit každou možnost a cítit, jak mi jejich jed pomalu proudí žilami. Ať se rozhodnu jakkoliv, bude to špatně. Mám tady zůstat s vědomím, co se děje? Nebo se vydat udělat to, co se po nás žádá? Jako kyvadlo bych létala mezi možnostmi, neschopna se rozhodnout, neschopna se rozhodnout jinak než právě v této chvíli. A každá otočka by byla bolestivější než ta předtím. Nekývla jsem s lehkým srdcem, neudělala bych to jen tak. Vím, co se po nás chce. Chápu to. Nebo možná nechápu vůbec nic. Ale přemýšlet o tom… nemůžu. Prostě nemůžu. Náš úkol je zabít Lucifera. Nechce se po nás nic víc ani míň než si vyrvat z hrudi vlastní srdce a rozervat ho na kusy.

„Kamaeli…“ otočím se přeci jenom k muži na kraji altánu a – zarazím se. Ať už jsem chtěla říct cokoliv, slova ztěžknou a neprobojují se skrze semknuté hrdlo. Já čas nechci, ale on ho možná potřebuje. Chvíli na něj jenom hledím, než odevzdaně přikývnu. „Možná by bylo opravdu nejlepší, kdybychom v tomhle rozhovoru pokračovali později.“ A my dostali čas provětrat si hlavu – nebo se utopit v bolesti, každému dle libosti.