Yesod, Zerachiel, Dumah

Zlatá záře už nabrala na intenzitě a den se přehoupl do druhé půli. Setkání vybrané čtveřice se má uskutečnit v blízkých okamžicích. Včerejší krátká výměna názorů zanechala na jazycích dost hořkosti, kterou se ještě někteří rozhodli podpořit vhodně zvoleným pitím. Yesoda už po výbuchu generála a kvapném odchodu zbylých dvou žen čekal poklidný zbytek dne. Jediné, co mu to připomínalo byla mrtvá, tlející vegetace v jeho jinak tak pěstěné zahradě a zlatá schrána, kterou měl uloženou doma.

☩

Dumah se Zerachiel tak klidný den neměly. Rozhodly se společně pohovořit a popít. Ukázalo se, že Kamaelovy vybrané chutě jsou ale pro ně, neuvyklé alkoholu, poněkud moc. S tvářemi zalitými ruměncem se nakonec vydaly do ulic Zlatého města, hledat rozzlobeného generála, aby si s ním vyříkaly jisté věci. Jejich kroky je dovedly do arény, jejíž písky si dobře pamatovaly, ale k jejich zklamání tam Kamaela nenalezly. Zklamání ale zahnala zase trocha obsahu karafy a tak šly dál. Bloumaly, hledaly… a pak už… bylo najednou ráno.

Probuzení ani pro jednu nebylo moc příjemné. Hlava ani tak nebolela, bylo to přeci jen kvalitní pití, ale i tak je sužovala celková slabost a dezorientovanost, kterou s sebou nesl silný alkohol, jehož se ještě úplně nezbavily. Nezbývalo ale moc času. Tak možná hodina, než bylo domluveno setkání u Yesoda. Pokud se chtěly úkolu zúčastnit, musela jak paní smrti, tak paní krve zatnout zuby a dostavit se opět do Yesodova altánku.

☩

K Yesodovu překvapení to byl dnes Kamael, kdo dorazil jako první. Tentokrát nepřilétl jako hořící kometa, ale prostě se vynořil na cestě vinoucí se kolem domu a mezi stromy. I oděv dnes zde neměl tak nápadný. Prosté vínově rudé roucho se zlatým zdobením. Rozpuštěné vlasy se mu ve zlatavé záři měděně leskly a ve tváři mel opět svůj nečitelný, ale alespoň klidný výraz.

„Zdravím, Yesode. Takže… jsem zde. Nějaké novinky?“ Pozdravil se poněkud úsporně se svým hostitelem a opřel se zády o jeden z dřevěných sloupů u vchodu do altánu. „Hmmh, jsem první.“ Zamručel a očima přelétl zahradu, aby se jimi zastavil na vypáleném kruhu v trávě a na rtech se mu na pár vteřin roztáhl pobavený úšklebek.     

Zerachiel, Dumah

♬♬♬♬♬

Přítmí domu Dumah brzy pohltí obě ženy. Oči Zerachiel chvíli kloužou kolem po detailech, které tu jsou pro ni nové, než se usadí na jedno z pohodlných křesel, zatímco Dumah hledá poháry, aby svou vzácnou návštěvu mohla pohostit.

„Nevím. Možná…“ Hlesne Zerachiel tiše a chopí se karafy, aby po chvilkovém váhání naplnila poháry skoro až po okraj, což Dumah po očku sleduje, ale nedovolí si ji zastavit. Moc dobře ví, že generálovo pití není žádný sladký likér, ale něco mnohem silnějšího. Zerachiel už si ale obratně poradila s poháry, které jsou plné jantarově zlaté tekutiny s výrazným aroma.

"Věřím Yesodovi, že to tak nemyslel, jen..." Povzdechne si Dumah, ale nechá větu nedokončenou a raději se natáhne po číši.

„Ne, samozřejmě, že to tak nemyslel,“ Odpoví o něco smířlivěji Zerachiel. „Pořád se mi tomu nechce věřit. A teď nemyslím jenom to, co…“ Zarazí se na chvíli. „To, co Tribunál rozkázal. Probůh. Není to dokonalá třešnička na dortu? Opravdu už jsem si myslela, že to nemůže být horší. Jak po nás můžou chtít –“ Promluví prudce a opře se zády do křesla. „Mně to jako trest připadá. Kamael měl – Promiň, měla bych se teď zeptat já, jestli o něm chceš mluvit?“ Protáhnou se její rty do náznaku pousmání. „Uklidní se. V rámci možností.“

Dumah usrkne trochu nápoje ze sklenky a jen si s vytřeštěnýma očima odkašle. Je to skutečně silné pití a i když ho nepije poprvé, pořád jí z něj trne jazyk a pálí v hrdle. "Uklidní? Ne, neříkala bych tomu... Že se uklidní. Slyšela jsi ho. Není to první rozhodnutí Tribunálu, které..." Zarazí se. "Mrzí mě to, Zerachiel. Kvůli vám oběma," Potřese jen lehce hlavou.

„Ne, to rozhodně není,“ Ozve se Zerachiel v ozvěně nedopovězených slov, přičemž se znovu zadívá do poháru, ze kterého se znova napije a ušklíbne se nad hořkostí v ústech. „Taky mě to mrzí. I kvůli tobě, Dumah. Když Kamael mluvil o odpuštění… Znělo to, že se něco stalo. Něco dalšího, myslím,“ Odmlčí se, dávajíc prostor Dumah pro případnou odpověď.

"Něco..." zopakuje Dumah po Zerachiel, sevře pevně mezi prsty tělo číše a pomalu zakrouží zlatě se lesknoucí hladinou. "Já se stala. A Kamael kvůli tomu nedostál svojí... Povinnosti," Odpoví vyhýbavě a ostře se nadechne. "Myslím... Vím, že je kvůli tomu u Tribunálu v nemilosti. Nechce o tom mluvit, samozřejmě, že o tom nechce mluvit," Vypadne z ní nečekaně frustrovaně. "A teď přišel Yesod s tímhle úkolem, s dalším rozhodnutím Tribunálu..." Potřese hlavou.

„Ty ses...“ Přejde Zerachie přes rty tázavě, ale kolečka vzápětí zapadnou na svá místa a přikývne. Někdy stačí i málo. „Aha.“ Sklouzne její pohled také k nápoji, kterého pomalu ubývá. „Jak se dostat do přízně Tribunálu snadno a rychle…“ Řekne poháru. „Bože, zním příšerně.“ Vydechne, než znovu zvedne oči. „Vím, že se o něj bojíš, ale…Bylo to vždycky tak těžké?“ Promne si prsty kořen nosu. „Aspoň se máte navzájem, to není tak málo. Rozhodně ne teď.“

Dumah během jejích slov nervózně klepe nehtem o stěnu číše, a nakonec jen sotva patrně kývne hlavou. "Ne, nezníš. Ale příšerné to je." Poznamená polohlasně a přeci jen smočí rty znovu v tom jantarovém ohni vydávajícím se za pití. "Nebylo," Tu odpověď takřka zašeptá, mimoděk si natočí pramen vlasů na prst a zatáhne za něj.

"Já vím, jen... Je to komplikované," potřese s povzdychem hlavou, skoro jakoby se zaklínala tím jedním jediným slovem. "Musí ti to připadat strašně hloupé, že? Já. Generál. Ve světle tohohle všeho..." Vzhlédne k Zerachiel. "Jsi si tím opravdu jistá? Já... Nemusíš zítra chodit. Můžu o tom s Yesodem promluvit, on.... My, my všichni... Pochopili bychom to..." Navrhne opatrně, i když odpověď tak trochu visí ve vzduchu.

Zerachiel cuknou koutky, ale místo odpovědi se napije. Na tvářích jí začíná vykvétat ruměnec, který značí jediné, a to, že na takové pití není příliš uvyklá.

„Jistá…“ Zopakuje. „Ne. Jistá si opravdu nejsem, ale…“ Zakloní hlavu. Chvíli mlčí a jenom hledí na temný strop. Hledá slova. „Potřebuji ho vidět, Dumah. Potřebuji vidět, že se opravdu… že sešel z cesty, přesně jak říkají. Jinak budu už napořád…“ Dech se jí podezřele zachvěje. Poposedne a podívá se na svou přítelkyni přímo. „Sloužíme vůli boží, já vím. Vím, co se po nás žádá. Nebude to snadné, ale… nejsem slepá. Před pár dny nás poslali dolů, mě a…do chrámu, kde čekali Padlí. To, co se tam dělo, bylo… hrozné… ale pořád si to nedokážu spojit s ním. Kdybych se tomuhle mohla prostě otočit zády, udělám to. Už teď je to nejtěžší věc, kterou po mě kdy žádali. A tohle je jenom začátek. Ale nemůžu tady čekat, nevědět…“ Dodá po jistém zaváhání, než s klepnutím odloží sklenici na desku stolu. „A ne, nemyslím si, že je to hloupé. Je to… vzdálené, skoro z jiného světa, ale… není to hloupé.“ Nakloní se k Dumah a jemně jí stiskne koleno.

"Padlí... Nikdy by mne nenapadlo, že se tohle někdy může stát. Že věci zajdou tak daleko," Řekne paní smrti polohlasně a na chvíli jen semkne rty, patrně ztracená v myšlenkách, či vzpomínkách, než rychle zamrká a opře se bez dalších slov hlouběji do křesla, aby ji krátký, konejšivý dotek vrátil zpátky do přítomnosti. Pousměje se trochu roztěkaně, vděčně, než opět zvážní a… pozvedne číši.

"Tak... Na Lucifera," Pronese.

Zerachiel zadívá Dumah zkoumavě do očí, jako by v nich něco hledala. Něco viděla. Nakonec se jí ale přeci jenom podaří oplatit úsměv, tentokrát už šikovněji, než se znovu zapře do křesla. Nad přípitkem však zaváhá. Nerozhodně zatočím zlatem v číši, než ho také pozvedne a přikývnu.

„Na Lucifera,“ hlesne s jistými obtížemi a dlouze se po těch dvou slovech napije. „Já vlastně pořád nechápu, jak se to celé stalo. Jak to mohlo dojít tak daleko. A proč. Říkal…“ Kousne se do rtu, ale pak se přeci jenom odhodlá. „Říkal o tom něco Kamael? O něm? O tom, co se mu stalo? Vím, že bych se tě na to neměla ptát a, pokud… pokud bys byla raději, můžeme předstírat, že jsem se nikdy nezeptala,“ pokrčí rameny s neveselým úsměvem.

Dumah si jen opětovně lokne zlatavého nápoje a je už patrné, že si na jeho sílu a trpkost začíná uvykat. "Promiň, Zerachiel, nemám odpovědi na tvé otázky," Zavrtí hlavou. "Vyčítal si, co se stalo, že to nemohl změnit - nikdo z nás nemůže změnit rozhodnutí Tribunálu, to nám nepřísluší," povzdechne si. "Ale... Víš, jaký je. Generál. Jako bych ho slyšela. Mluvení ničemu nepomůže. Je to jen slabost, přejde to. Role. Povinnosti, hlavně, aby o něm nikdo ani na vteřinu nemohl zapochybovat. Včetně jeho samotného," ostře se nadechne a znovu krátce upije. Je skoro na dně poháru.

„Já vím,“ odpoví jí Zerachiel měkce. „Lucifer to také věděl. Nevyčítal by mu to…“ Nechá ta slova chvíli viset ve vzduchu, přičemž obemkne nedopitý pohár prsty obou rukou. Tiše o něčem přemýšlí, rty pevně semknuté.

„Hmm, opravdu komplikovaný muž,“ pousměje se nevesele nad slovem, které jenom před pár okamžiky sama zvolila. „V Yesodově zahradě jsem si říkala, jestli by opravdu nebylo snazší… rozohnit se jako Kamael, vypustit to všechno, aspoň… aspoň by to nehnilo vevnitř, ale… teď se bojím, aby to nepohřbil hluboko do sebe,“ povzdechne si. „Byť si upřímně nejsem jistá, co jiného s tím jde dělat. Dumah, já… nemyslím si, že by měl být sám. Kamael. Dneska. Mluvení možná ničemu nepomůže, ale tvá přítomnost by mohla.“ Zamyslí se na pár okamžiků, než se nadechne k dalším slovům. „Bolest nezmizí, ale nemusí na ni být sám. Viděla jsem… Děláš ho klidnějším. Víš… Tušíš, kam mohl jít?“

"Já vím, vždy působil... Tak chápavě. Nad věcí jako by viděl věci, které my ostatní ne," řekne Dumah při vzpomínce na Lucifera do nastalého ticha, než sjede v křesle zády o něco níže. "Vztek... Vztek na chvíli pomůže, Zerachiel, ale co po něm zůstane? Co zůstane po ohni, který prudce vzplál a zničil vše, co se mu postavilo do cesty?" zarazí se a nejistě polkne, když zazní generálovo jméno. "Měl večer přijít sem. Ale pochybuji o tom, že se ukáže. Slyšela jsi ho. Nové urgentní záležitosti. Jen Pán ví, co to znamená, protože já ne. Ale ať jde o cokoliv, raději bude dělat všechno, jen aby se nemusel zastavit a přemýšlet o tom," zamumlá a dopije zbytek nápoje z poháru. "Aréna, jeho dům, mohl se vrátit k Yesodovi nebo může být kdekoliv ve městě... Je to generál. Může být kdekoliv a s kýmkoliv," vypadne z ní tak trochu bezradně.

Zerachiel se ve tváři rozzáří úsměv, když je zmíněn Lucifer, než se jí opět ramena zhoupnou povzdechem a výraz potemní. „V tom případě…“ rozhodne se soustředit na někoho jiného a odloží pohár s tou nešťastně vyhlížející zlatou kapkou na dně, přičemž se vyhoupne na nohy a rukou se rychle zachytím křesla, když ztratí rovnováhu. Z hrdla jí uteče něco, co zní skoro jako smích, jenom zvláštně přidušený, a vlastně to vůbec není smích. Najednou… Zamrká.

„To nic.“ Napřímí se a shrne si vlasy z ramen, než se znovu obrátím k Dumah a natáhne k ní ruku, aby jí pomohla vstát. „V tom případě ho prostě budeme muset najít,“ svěří se jí se svým plánem. „Než jeho žár spálí všechno na popel, hm? Zlaté město není zase tak velké...“

Dumah sleduje Zerachiel, jak se dere na nohy, ale nakonec to jejímu klidu zvládne bez pomoci. Určitě...?" Dovolí si dát najevo maličko vlastních pochybností a pohledem zatěká mezi jí a nabízenou rukou, než jí dojde, co to gesto asi znamená. Odloží prázdný pohár, no, trochu s ním třískne o stolek, jak to neodhadne. Odkašle si. S pomocí Zerachiel stojí na nohách raz dva, ačkoliv je patrné, že jí schází typická jistota.

"Myslíš....?" zeptá se nejistě. "Tak... Tak dobře," přikývne vzápětí a usměje se. "Na cestu? Kdybychom ho... Nenašli?" natáhne se ještě spěšně po karafě.

„Myslím, že by neměl být dneska sám,“ pokračuje Zerachiel rozhodným hlasem, zatímco Dumah podrží, jako bych se ujišťovala, jestli se zvládne udržet na nohou. „Dobře. Ano, na cestu. To je dobrý nápad… Ještě by se dneska mohla hodit. Tak pojďme,“ kývne. Nechám ji vzít karafu a popožene ji ke dveřím, než ztratíme odvahu. „Mysli jako Kamael. Jsi naštvaná, právě ses dozvěděla, že…“ Neurčitě mávnu rukou. „Však víš. Kam jdeš jako první?“

Dumah kývne hlavou a sevře hrdlo karafy mezi prsty, zatímco ji Zerachiel už popohání a strká pryč z domu. Zaváhá, byť jen krátce a zkrátka... Ji následuje. "Ah," zamračí se. "Možná... Podle zbroje přišel z arény, třeba se tam vrátil...?" navrhne, než se nad něčím zadumá, aby pak jen bez vysvětlení potřásla hlavou a místo toho se na Zerachiel usmála.

"Tak pojďme. Někde bude..."

A tak se dvě přítelkyně vydají do nocí zalitého města. Nad hlavami se jim vlní zlatá záře připomínající tu, kterou smrtelníci nazývají polární a osvětluje tak široké ulice. Karafa s jantarově zlatou tekutinou je skoro plná a jejich kroky míří k aréně, která byla až poeticky pro životy obou přelomová. Naděje, že tam najdou generála, je ale neopouští, a tak se jejich poněkud váhavé kroky vzdalují ulicí. Opatrně kráčí po četných schodištích, kolem zurčících fontán i vzrostlých alejí a v příhodné okamžiky podpírají jedna druhou. Obsah karafy se za doprovodu jejich tlumeného hovoru tenčí, zatímco noc pokračuje…

Zerachiel přistane před mým domem jen chvíli po mně - stačím ji zahlédnout ještě na obloze, v zlatém světle se její vlasy rudě lesknou jako ohon komety. Čekám na ni v šeru chodby, v dlouhém stínu, který vrhají otevřené dveře. Pohnu hlavou v tom mlčenlivém pozvání a otevřu dveře dokořán než zmizím bez jakýkoliv slov dovnitř. V celém přízemí vládne šero protkané tlumeným světlem pronikajícím skrze velká vitrážová okna. Už to bude nějaký čas, co zde Zerachiel byla a od té doby... Se to zde příliš nezměnilo a zároveň zde něco bylo... Jiné. Přibylo nejen hudebních nástrojů, které místnosti dominovaly, celý prostor působil... Útulněji. Pohodlněji. Ubylo prázdných stěn a zároveň přibylo drobností, které jsem nikdy dřív nepovažovala za důležité.

Když Zerachiel vejde dovnitř, procházím akorát přízemím, zatímco sbírám do náruče a odnáším těch několik věcí, které nejsou moje, ale... Kamaela. Vzápětí zmizím za rohem, v místnosti schované za schodištěm - jen proto, abych se o chvíli později objevila zpátky... S karafou plné jantarově zlatavé tekutiny vonící sluncem a hrozny, která mi zde zbyla po poslední generálově návštěvě. Postavím ji na kulatý kovaný stolek mezi křesly stojícími v jednom z koutů místnosti, byť v poslední chvíli krátce... Zaváhám. Pohledem kmitnu k Zerachiel a sama se usadím do volného křesla - toho, kde obvykle sedával právě Kamael.

"Myslím, že by mohlo přijít k chuti nebo... Zkrátka jen tak," hlesnu - málem omluvně, když pohledem sklouznu se Zerachiel na karafu. Ke které jsem zapomněla vzít poháry. Samozřejmě. Rychle vstanu, možná až příliš rychle. Následuji pár minut, kdy si to jen chaoticky rázuji přízemím ve snaze vzpomenout si, kde vlastně skončily.

Posadím se zpátky do křesla a... Dlouze vydechnu. Prsty si bezděčně přejedu po tváři a vjedu si s nimi do vlasů v tom nečekaně bezradném gestu, se kterým se nahrbím na okamžik v zádech a sklopím hlavu. Mlčím. Mlčím ještě nějakou chvíli, kdy si snažím v hlavě srovnat myšlenky. Když znovu natočím tvář směrem k Zerachiel... Smutně se pousměji.

"Chceš si o tom promluvit? Tady... Nikdo nás neuslyší. Nikdo se o tom nedozví," zeptám se tiše. O setkání u Yesoda. O Luciferovi. O čemkoliv, o čem bude chtít. "Nebo... Nebo tu prostě můžeme jen sedět. Mlčet. A pít."

Kamael se nemýlí, i ve své zlosti a hořkosti má pravdu. Yesodovu žádost neodmítne on a ani zamlklá pobledlá Zerachiel. Jakkoliv to je, jakkoliv to vypadá, nic z toho už nejde vzít zpátky, otočit se zády a předstírat, že se to nestalo. Čas, o který žádám má sloužit k něčemu jinému, jakkoliv si Kamael i Zerachiel myslí, že ho nepotřebují - neboť v této věci již bylo jednomyslně rozhodnuto. Rozhovor mezi Kamaelem a Yesodem je sice krátký, ovšem o to nepříjemnější. Číst vše to skryté v řeči těla generála stejně jako v něm samotném - bolí. Sotva znatelně si povzdechnu, zatímco se můj pohled setká s Yesodovým. Od dnešního setkání jsem toho čekala hodně, ovšem tohle ne. A nedalo se mluvit o příjemném překvapení. Nezbývalo mi než věřit cherubovi, že... Že ví, co dělá.

Kamael odsud spěchá pryč, takřka cítím neklid tančící pod jeho kůží. Urgentní záležitosti? Nově? Krátce svraštím obočí, ovšem odpovědí na všechny ty nevyřčené otázky nedostanu. Nedostanu... Nedostanu vlastně vůbec nic. Vyhne se mi pohledem, jediné, na co čeká je svolení od cheruba, aby se mohl vzdálit. Utíká odsud. Bodne mne v hrudi. Myšlenky na dnešní společný večer, ke kterému jsem se tolik upínala jako k jediné světlé chvilce dne - blednou a vytrácejí se. Žádný nebude, mohla bych v to sice doufat - ale nevěřím tomu. A bude ještě vůbec nějaký? Vzpomínka na včerejšek, na Kamaela sedícího v křesle, mračícího se kus pergamenu s poezií, na naše rozloučení i příslib dalšího setkání - je náhle tak vzdálená. Představa, že budu muset opět bojovat s krustou vší té nevyřčené bolesti a odstupu od všeho a všech, pod kterou se Kamael skryje... A mohu v tomhle případě vůbec vyhrát?

Yesod se omlouvá, Kamaelovo jméno zazní i z úst Zerachiel. Jakkoliv nic nedodá, to jedno jediné slovo... Toho řekne více než cokoliv. Já mlčím, svaly kolem čelisti mám napjaté, zaťaté. V tichosti sleduji, jak se generál rychlými kroky vzdálí od altánu, jak zlatá křídla zavíří vzduchem a on bez jediného zaváhání či ohlédnutí zmizí. Mlčím tak moc, až květy popínavých růží ovíjejících sloupy altánu začnou blednout, zvolna chřadnout a uvadat. Okvětní lístky tlejí takřka před očima, zeleň popínavek tmavne a listy se mění v suchý troud. Nadechnu se. Ve tváři mi sedí ten netečný prázdný výraz jako by přítomnost smrti vše otupila.

"Omlouvám se, Yesode," hlesnu a v tu samou chvíli, kdy se usadí ke stolu - já vstanu. "To, co jsem řekla prve - platí," dodám než pohled stočím k Zerachiel. Není to ode mne správné, ale nedokážu tu dál sedět. Nechci. Podvědomá touha celé tohle falešně šťastné místo proměnit v mrtvou planinu je příliš velká a pak... Zerachiel je ta, která by se měla ptát - ta, která si zaslouží všechny ty odpovědi. Pokud ovšem Yesod vůbec nějaké má. "Mé dveře ti jsou otevřené, sestřičko," hlesnu jejím směrem. Teď. Za pár hodin. Kdykoliv jindy.

"Yesode, Zerachiel..." dodám již formálně s kývnutím hlavy než i já vyjdu z altánu ven. Chci odsud pryč, vrátit se zpátky na jediné místo, kde nacházím klidu. Čtveřice šedočerných mohutných křídel se napne po celé jejich šíři než se pohnou v prvním mohutném záběru. Neozve se však žádný zvuk, jakkoliv by měl. Odrazím se od země a po vzoru Kamaela vystřelím do vzduchu. Zůstane po mne jen kruh povadlé trávy a barevného bejlí. Jakkoliv se Yesodovi protiví představa života protékajícího nenávratně mezi prsty a měnícího se v prach... Měl by si na ten pocit zvykat.

Protože tenhle úkol za sebou nezanechá nic jiného než spálenou zem.

Verše: Přátelské setkání