Yesod, Zerachiel, Dumah

„Hmm, víš, co se říká. Tichá voda…“ Oplatí ti Kamael na moment pousmání a aspoň na pár vteřin to vypadá, že se to napětí, které tu od včera bylo, na chvíli zvedlo a dalo vám možnost se volně nadechnout. Netrvá to ale dlouho. Kamaelova tvář se opět promění do nepropustné masky, jak mrak toho, co vás čeká se zase snese dolů na vás všechny.

„Zerachiel… Ne, ještě nedorazila.“ Zakroutí generál zamítavě hlavou a prohlédne si trochu zkoumavě přicházející, pobledlou ženu. Zatím si nesedá a dál stojí opřený u sloupu snad jako kdyby někoho vyhlížel. Chvíli to trvá, než se mezi zelení vynoří další postava. Poslední do party. Dumah se blíží pomalu a se soustředěným výrazem ve tváři projde kolem Kamaela.

„Dumah… rád tě opět vidím.“ Pronese s poněkud nezvyklým výrazem ve tváři a založí ruce na hrudi, zatímco ona prochází kolem něj. Obě ženy se usadí pod střechou altánku na židle a Kamael zůstane stát. Očima zabloudí k Dumah a Zerachiel, které dnes nevypadají ve své kůži, ale mlčí, místo toho po chvíli stočí pohled k Yesodovi, který věnuje svou pozornost nově dorazivším ženám.

Stačí jeho krátký dotek, aby jejich těly projela zvláštní směsice mrazení, která přejde po chvíli v teplo a společně s tím zmizí bolest hlavy, malátnost a jakékoliv negativní následky včerejší noci, tedy alespoň ty fyzické. Místo toho je vše nahrazeno vlnou revitalizující energie. Cítíte se odpočaté jako po kvalitním, dlouhém spánku.

Kamael to celé tiše sleduje a až když je vše hotovo, nadechne se a promluví.

„Takže, jsme tu kompletně. To znamená, že všichni souhlasili s tvým požadavkem Yesode. Úkol přijímáme. Jaké budou následující kroky veliteli?“ Pustí se rovnou k věci, aniž by se posadil jako zbytek osazenstva a nabídl si čaj.

„Upřímně netuším, jaké bojové zkušenosti máš ty Yesode, ale za nás tři můžu prohlásit, že máme všichni bohaté zkušenosti z armády. Svět smrtelníků také známe vcelku dobře. Problém ale bude, jak Lucifera najít. Je to jeho území, jakkoliv si můžeme namlouvat, že není. Není bláhový. Nepřijde za jednotkou vojáků jen tak a najít ho tam, bude hledat jako jehlu v kupce sena. Pochybuji, že bude šance najít místo, kde se on a další Padlí ukrývají. Lepší by bylo ho vylákat z úkrytu, ale… jak…?“ Rozhlédne se Kamael po přísedících. Mluví klidně, věcně, prostě jako na bojovém brífinku.

„Možnosti tu jsou…“ Povzdechne si poté, co raději odvrátí pohled od Zerachiel a na moment se objeví v jeho jindy neproniknutelné masce trhliny.

„Ale… Ale nevím, jestli je tohle cesta, kterou se chci vydat.“ Dodá hořce a sklopí zamyšlený pohled k prkenné podlaze.     

Verše: C’est la vie

* * *

Další den sebou přináší nepříjemnou pachuť, slabost a touhu už nikdy nepustit dům. Večer... Večer se nečekaně protáhl až k ránu. Naše hledání Kamaela se změnilo v bezcílné toulání se městem přes všemožné vyhlídky a zákoutí, přes schody a mementa, které sebou ta místa přinášely - ty dobré i ty špatné. Vzpomínám si na karafu putující z ruky do ruky - která nakonec svoji pouť zakončila na schodech vedoucích k sídlu Tribunálu - nedošly jsme ani do jejich čtvrtiny, naštěstí. Ani nevím, co nás opustilo dříve, zda síla nebo odvaha, ale... Záleží na tom? Stále slyším ozvěnu tichých slov našich hovorů, vybavuji si smích podbarvený tóny alkoholu při zakopávání na schodech, zpěv rozléhající se nad ránem ulicemi, prolétající se zurčením fontán a šuměním v korunách stromů strážících široké aleje i mokrou sukni šatů lepící se k nohám, když kamenný okraj jedné z fontán zcela nečekaně uhnul a já ve své snaze dokázat, že jsem naprosto v pořádku, spadla do vody. Ani jedna z nás nenašla, co hledala, přesto nám to pomohlo tu noc přežít.

Ovšem dopoledne - to byla něco úplně jiného.

Stojí mne veškeré mé odhodlání a vůli vyhrabat se z nespočtu polštářů a přikrývek, abych čelila... Čemukoliv. Včetně sebe samé. Jedna moje část je snad raději, že se nám Kamaela nepodařilo najít - ach bože, bylo by to tak trapné a... A sobecké. Na co jsem myslela? Měly jsme respektovat Kamaelovo přání, pokud chtěl být sám, pokud potřeboval cokoliv řešit - ovšem tu druhou to hlodá. Co? Co to bylo?

Naneštěstí - či spíše naštěstí - čas není můj přítel, a tak všechny ty zbytečné vtíravé myšlenky musí ustoupit nutnosti. Za tak krátký čas se zvládnu s vypětím sil tak akorát opláchnout. Vlasy si nechám rozpuštěné, pročesané spíše jen aby se neřeklo, zatímco róbu vyměním za dost jednodušší zavinovací šedivé šaty, přes které na sebe ještě natáhnu splývavé pastelově červené roucho s volnými rukávy, které nechám rozepnuté. Čas mě skutečně tlačí, a tak nemám prostor ani na váhání či cokoliv...

K Yesodovu domu dojdu po svých. Nevěřím nyní sobě natož svým křídlům, z té představy mi není vůbec dobře. Stejně jako z mnoha dalších. Yesodův dům tentokrát obejdu, stejně... Stejně jdu pozdě. Vím to. A s každým dalším krokem blíže k zahradě je to pro mne těžší a těžší. Přesto... Přesto se nakonec vynořím v záplavě zeleně. Kráčím pomalu a krátce se i zarazím, když spatřím, že u altánu jsou už... Všichni. Yesod. Zerachiel. I Kamael. Uhnu pohledem - jen abych očima zavadila o mrtvý kus zahrady. Provinile se kousnu do rtu a sklopím hlavu, tohle... Tohle jsem přehnala. Neměla jsem.

Povzdechnu si.

"Omlouvám se,Yesode, já... Zdržela jsem se," svá slova směřuji spíše k Yesodovi, no ve tváři jsem příliš bledá na to, abych se dokázala vůbec červenat. I pokynutí mé hlavy je značně úsporné, do nějakých velkých a rozšafných pohybů se vskutku nehrnu, když pokračuji svojí cestičkou hanby až do altánu. "Zerachiel, Kamaeli," pozdravím oba poněkud zdrženlivě než se usadím na jednu z volných židlí. Dlouze vydechnu a pohled upřu kamsi na pravé rameno Yesoda. Raději.