Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | V zajetí snů A pak… Zlatá záře, tak něžná, a přece v těch posledních dnech chladná, protkaná slovy, z nichž mrazí, se rozplyne a… já jsem zase já. I když si tak nepřipadám. Ozvěny toho, co jsem právě prožila, kým jsem ještě před chvílí byla, doznívají jenom pomalu. Na hruď mi dosedá tíživá bolest, která mi nepatří, a přece je tak opravdová, jako bych Lucifera opravdu znala a… milovala. Hrdlo mám sevřené úzkostí. Opravdu ho Zerachiel zabila? Stejně jako jsem to udělala já? Doktor by mi možná řekl, že se ve snech snažím vyrovnat se ztrátou manžela, ale žádný doktor se o nich nedozví. Nemůže. Zruinovalo by mě to. A mou rodinu. „Ne…“ podaří se mi vyslovit zesláblým hlasem. „Jsem v pořádku.“ Malátně se pohnu, přičemž se paží podepřu o područku, a zhluboka vydechnu. Rozostřené cákance barev pomalu nabývají pevných tvarů a obrysů, už zase – nebo spíše ještě pořád – sedím v salonku se slečnou Abigail, kterou sem poslal… vévoda… pro ty věci… Myšlenky se mi rozkutálí jako skleněnky a rozutečou se po podlaze, sotva mi pohled padne na zlatou skřínku, po které se slečna Abigail už natahuje. Pokud ji odnese, nemám sebemenší záruku, že se s vévodou znovu setkám. A že dodrží slovo. Kdykoliv jindy bych ji nechala odejít, ale to zvláštní odhodlání, které ze mě opadá stejně pomalu jako mlha nad ránem, mě popostrčí vpřed. Samotnou mě překvapí, jak rychle a bez váhání se zhoupnu v křesle. Konečky prstů spočinu na zlaté skřínce dřív, než ji žena zvedne. „Potřebuji s vévodou mluvit,“ řeknu – a okamžitě se za palčivé odhodlání v srdci zastydím. Tohle přece nejsem já… Nehodí se to, není to zdvořilé. Neměla bych klást nesmyslné požadavky. Ale opravdu s ním potřebuji mluvit. S každým dnem víc a víc. Je jeden z nich, vím to. Jinak bychom byli oba mrtví. Zachránil mi život – a snad bych po něm neměla žádat víc, už tak na něm závisí tolik, jenomže… nemám na výběr. Ne doopravdy. Nedokážu se od snů odvracet, nedokážu je prostě hodit za hlavu a pokračovat, jako by se nic nestalo. Na to je to příliš opravdové. Příliš živé. Příliš bolestivé. „Pokud o ty předměty stojí, setká se se mnou. Je mi líto, že jste sem vážila zbytečnou cestu, slečno.“ | ||
| |||
 | Návrat k Delilah … zlatá záře před očima se rozplyne a zeleň bující kolem altánu nahradí stěny pokoje. Stojím opřená o stůl, chvíli trvá než se… Nevím, jak to popsat. Vrátím? Jako bych tu byla a zároveň ne, vlastní tělo ne snad že by neposlouchalo, jen… Jen jako by v tu chvíli nebylo. Přesto vidím vlastní ruce, vidím Kamaela zhrouceného u zdi, díky které se drží na nohách. Roztřeseně se nadechnu, zatímco se přinutím narovnat se. Stále se chvěji, i tehdy když si roztřesenými prsty vjedu bezděčně do vlasů a na okamžik přivřu oči. | ||
| |||
 | Verše: Závazná dohoda Kamael se zastaví na místě a opět naslouchá ostatním. Padne tu několik návrhů, pár nových informací a i jeden, dva požadavky. Generál skoro neznatelně přikývne, když se jeho pohled setká s Dumah a pak zamyšleně nakrčí čelo, hledíc do bujné zeleně Yesodovy zahrady.
„Všichni vidíme, že možností je tu spousta. Teď ale rozhodnutí padnout nemusí. Bude rozumnější to učinit s chladnou hlavou a odstupem. Říkáš večer Yesode?“ Otočí se na cheruba. „Dobře tedy, večer zde v plné zbroji.“ Souhlasí rozhodně a jeho pohled zaplane.
„A pak… pak zabijeme Lucifera.“
Poslední slova se rozezní mnohačetnou ozvěnou, zatímco zlatá záře nabere na intenzitě a začne pohlcovat vše ve vašem okolí až nakonec nezůstane nic, jen ona.
☩ Vera De Lacey
Zamrkáš. Cítíš zase vůni dřeva a tabáku, kterou je salónek nasycený. Uvědomuješ si, že sedíš zpátky v měkkém křesílku, ačkoliv poněkud bezvládně. Nad tebou se sklání Abigail. Zlatá schránka i tubus s plány jsou položeny zpátky na stole, ačkoliv působí poněkud rozházeně.
„… Lacey? Lady?“ Slyšíš její hlas jako kdyby k tobě přicházel z dálky, ale každou chvílí sílil. „Jste v pořádku?“ Svraští obočí, zatímco se od tebe odtáhne, jakmile si všimne, že zase reaguješ a rozhlížíš se kolem.
„Ehm, tak…“ Odstoupí od tebe a patrně trochu ztratila ze svého předchozího klidu. „Lady, myslím, že byste si měla zavolat lékaře. Vypadá to, že jste přestala na nějakou dobu vnímat…“ Odkašle si nejistě.
„Možná následky toho pádu?“ Povytáhne obočí, ale dál už to nerozebírá. Místo toho se natáhne zpátky pro schránku a pouzdro.
„Nebudu vás už zdržovat. Zavolám vám někoho z personálu, aby vám pomohl.“ Kývne a zase k tobě stočí poněkud zmatený a nejistý pohled.
☩
Delilah Blair Flanagan
Stojíš. Podpíráš se o stolek, ale stojíš. Chvíli je to zvláštní pocit, protože samotné tělo necítíš, ale vypadá to, že naštěstí funguje na autopilota. Jakš takž. Postupně se ti ale začne vracet cit i do něj a můžeš se tak opatrně pohnout. Vidíš, Alexandera otočeného k tobě zády, který se opírá o stěnu podobně jako před tím. Možná ještě trochu více zhrouceněji. Tohle bylo silné. Rozhodně silnější než všechny záblesky před tím. Tělo se ti trochu třese, ale horší je posbírat střípky vědomí a uvědomit si kde a kdo vůbec jsi. Alexander se pomalu narovná a dlouze, přerývavě vydechne. „Omlouvám se, Du… Delilah, asi se mi něco… vrátilo.“ Hlas se mu trochu zadrhává v hrdle. Otočí se na tebe. Jeho oči v přítmí pokoje jako kdyby ještě slabě žhnuly připomínajíc uhasínající uhlíky. Když se na tebe upřou, tak se ale rychle rozšíří v neskrývaném překvapení.
„To… Ty verše… Ty se nestaly jen mně, že?“ Jeho obočí se svraští a na čele se protáhne dlouhá vráska. Viditelně je Alexander překvapen, ne-li zaskočen celou touto nezvyklou situací.
☩
Nathaniel Thorp
Ležíš zase zpátky v posteli. Paprsky vycházejícího slunce se stále opírají do Jeruzalémských střech. Cítíš zatuchlý vzduch, a ne zrovna vábně vonící povlečení své postele. Nedá se to příliš srovnávat s vůní růží ve tvém… ne, tvém ne… tam tom podivném altánu. V hlavě máš zmatek. V životě si už zažil dost silných snů, po kterých člověk chvíli ráno přemýšlel, co je a není reálné, ale tohle se s nimi nedá srovnat. Působilo to tak silně. Autenticky. Možná víc pravěji než některé tvoje vlastní vzpomínky zde z Jeruzaléma.
Zlaté město. Tribunál. Agiel. Ostatní, kterým si zadal tak jednoduchý, prostý a při tom neskonale těžký úkol zabít jejich přítele.
Generálova slova ti stále ještě znějí v hlavě.
„… zabijeme Lucifera…“
Musíš potlačit nutkání jít a splnit to, jakkoliv nemožné to celé je. Je to jako dávný slib, který se přihlásil o pozornost. Kolem rukou cítíš podivný chlad, který ale záhy rozeznáváš, i když se tomu tvá racionální mysl vzpírá. Takto působila ta věc ukrytá ve zlaté schráně, kterou ti předala Agiel. Z ulice slyšíš lomoz ranního města, nějaký křik a kola drožek na kamenné dlažbě. Náhle ten pocit pryč. Zůstává jen nepříjemná únava a naprosté zmatení.
Rána po alkoholových večerech jsou rozhodně snazší.
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Verše Příliš mnoho neznámých Jestli to je dobrý nápad? Ne, není to dobrý nápad – ale jde o Lucifera. Je lepší počítat s tou horší možností. „Pak se nesmíme nechat překvapit ani my a musíme vytvořit situaci, která by pro nás byla zdánlivě nevýhodná,“ odpovím tiše Kamaelovi. Ovšem tohle jsou jen velká slova, kdo ví, jak by se to dalo udělat ve skutečnosti. Vždyť nepřátelé, proti kterým jsme dosud stáli… Nebyli naši vlastní padlí druzi. Kamael mezitím začne chodit – tak jako vždy. Kupodivu je to pro mne uvolňující, z ramen jako by mi spadlo napětí. Jen další porada, nic víc. | ||
| |||
 | Verše: Porada A pak to začne. Svým způsobem jsem za to vděčná, nemělo by smysl chodit kolem horké kaše a tuhle chvíli protahovat, takhle se můžeme soustředit na to, co se děje tady a teď. Na to, co se má stát. Kdybych tvrdila, že se to zvláštní napětí ze včerejška vytratilo, lhala bych; pořád cítím, jak tahá za rudé strunky kolem mého srdce a rozechvívá hladinu krve, ale… s každým krokem to bude snazší. Tam dole bývají věci pozoruhodně snadné. Všichni tady asi známe ten okamžik, kdy pochybnosti ustoupí a nahradí chladné odhodlání tváří v tvář povinnosti. Stalo se to v tom chrámu, stane se i to teď. Jak Lucifera poznamenal pád z nebes… je otázka, které se cíleně vyhýbám. Chci znát odpověď. Samozřejmě, že ji chci znát, ale zároveň se jí děsím více než čehokoliv jiného. Plameny ohně nakonec přemůžou i ten nejpevnější kov, překovají ho a změní k nepoznání. Je to pořád on, nebo už někdo jiný? „Hmm,“ udělám zamyšleně a na Kamaelova slova o Padlých zatřesu hlavou. „Padlí mají zbraně schopné prostřelit andělskou zbroj. Na dálku jsou teď velice nebezpeční, obzvláště pokud se jim podaří rozmístit strategicky.“ Na zmínku o Ramielovi přikývnu. Byl to dobrý přítel… Chvíli to vypadá, že bych k tomuhle ráda ještě něco dodala, ale pak pohledem sklouznu k šálku čaje a jenom se napiji. „Pokud necháme první krok na něm, mohlo by nás to dostat do nepříjemné situace,“ i když pochybuji, že existuje varianta, kdy by tahle situace nepříjemná nebyla, nepokračuji nahlas, jenom si zastrčím rudý pramen vlasů za ucho. „Souhlasím s Kamaelem. To my musíme najít jeho. A někteří z nás by pro to důvod měli, jenom si nejsem jistá, jestli je opravdu možné zatajit přítomnost zbytku…“ Představa, že bychom měli vyrazit ihned, mě zarazí. To jsem nečekala… Nezískáme nic než čas, v tom má pravdu, nejlepší by bylo vyrazit ihned a následovat stopy, které najdeme. Protože každý – dokonce i serafín – zanechává stopy, jenom je musíme umět najít. Vydechnu. Nenamítnu nic, i když jsem možná vskrytu duše právě v čas doufala. Ale rozhodnuti jsme všichni a není co odkládat. Vyčkávavým pohledem přelétnu k Yesodovi. Ať rozhodne cokoliv, kývnu. Jestli vyrazíme hned nebo později, nic nemění. | ||