Yesod, Zerachiel, Dumah

Kamael jen střelí poněkud překvapeným pohledem k Zerachiel, když vidí, její krátkou ale souhlasnou reakci, avšak nijak její rozhodnutí nekomentuje. Stejně jako se nevyjadřuje k nikomu dalšímu z přísedících. Většinu své pozornosti věnuje v tuto chvíli Yesodovi, který má odpovědi na jeho otázky. Tedy snad.

Opět nechá Yesoda domluvit. Svaly v čelistích napjaté, ale zůstává tiše. Tedy alespoň do chvíle, než cherub řekne vše, co chtěl a Kamael jen potřese poněkud nevěřícně hlavou.

„Takže ty sis nás vybral Yesode. Nevím, jestli ti mám za něco takového děkovat a nebo tě proklít, ale to ukáže asi až čas.“ Hledí generál vážně na Yesoda a je patrné, že mírumilovnost vašeho hostitele postrádá.

„Ta nabídka je velkorysá, stejně jako tady tohle všechno…“ Máchne Kamael rukou a obkrouží tak malebný altánek, chutné občerstvení a celkově vaše až pohádkové prostředí, kde jste se sešli, abyste probrali tak závažnou věc.

„Sám moc dobře víš, že nikdo z nás zde ti tu nabídku neodmítne. Za prvé je to žádost od Tribunálu a za druhé, jak si řekl sám, kdo z nás by odolal možnosti se se svým přítelem setkat. Zrovna z nás… Naposledy promluvit s Luciferem, než ho zabijeme.“ Ušklíbne se Kamael hořce a sevře ruce v pěst. Jeho zloba je v přímém kontrastu s klidem vašeho hostitele.

„Politika… Yesode, podcenil jsem tě. Nemyslel jsem, že tu jejich hru umíš hrát tak moc dobře.“ Pokýve Kamael uznale hlavou a z jeho slov se doslova odlamují kusy ledu.

„Na důvodech nezáleží…“ Zašeptá skoro nesrozumitelně, sklouzne pohledem k Dumah a zhluboka si povzdechne. „… jako vždy. No, dobře. Jak tedy Tribunál a ty přikazujete. Já jsem rozhodnutý. Úkol přijímám. Souhlasím s Dumah. Také myslím, že bude fér nechat zbytku čas na rozmyšlenou. Bude ode mě v tuto chvíli něco potřeba veliteli?“ Narovná se generál v ramenou v celé své výši a pohlédne zpříma na Yesoda.

„Omlouvám se, ale mám teď nově nějaké urgentní záležitosti, o které se musím postarat, takže posezení u čaje musím odložit, jakkoliv je společnost lákavá. Pokud tu tedy není nic, co bych teď musel nutně řešit…? “ Vyčkává generál na tvou odpověď a možnost se vzdálit. Nedívá se na Zerachiel a raději ani na Dumah, hledí pouze na Yesoda, který se právě stal jeho velitelem.

Zerachiel a Kamael působí jako oheň a voda. Tam, kde Kamaelovy oči planou rudým ohněm zlosti a roztrpčení, tam skelný pohled Zerachiel připomíná kalnou vodu v zapomenuté tůni uprostřed ničeho. Nevím, co je v danou chvíli horší, ani zda raději krotit oheň nebo zabránit vodě prorvat chatrnou hráz, která ji drží. Zachytím, jak sebou Zerachiel trhne, když se ozve zaskřípání židle pod Kamaelem. Pomalu k ní natáhnu ruku, dlaní se dotknu její paže a natočím k ní tvář, zatímco Kamael mluví a zuří, soptí a hřímá. Neusměji se na ni, ne, jen krátce pootevřu rty – ze kterých ovšem nevyjde ani hláska. Nevím, co jí říct, neznám slova, která by dokázala zmírnit cokoliv z téhle situace. A tak má dlaň jen na chvíli sklouzne k té její, položené oproti bílé říze, obejme ji prsty a stiskne. Mé ruce jsou studené, dotyk takřka ledový – mnohým nepříjemný – proto se jen zřídkakdy dotýkám ostatních.

Neumím si představit, co teď asi cítí, mohu se jen domýšlet... Avšak pravdou je, že nechci ani pomyslet na to, jak by bylo mně samé, pokud bych se ocitla v podobné situaci. Vzápětí se zase odtáhnu, obě dlaně položím na stůl jako bych se chystala vstát. Židle letí s třísknutím na zem a Kamael jako vždy, když je rozrušený... Ah, tak malý kousek by nyní stačil. Pohledem vyhledám ten jeho a už ho nepustím. Mlčím, avšak naléhavý výraz v mé tváři hovoří jasněji, než by dokázalo cokoliv z toho, co bych řekla. Kamaeli, prosím... Tolik se snažím být tím hlasem rozumu, kotvou, která by ho přidržela na zemi, přinutila se zastavit a... Nadechnout se. Stejně jako mnohokrát předtím.

Když se ode mne odvrátí... Atmosféra se rozhodně neuvolní, ale aspoň ve vzduchu přestane být cítit předzvěst požáru stravujícího Yesodovu zahradu a vše živé v ní. Chvíli musím bojovat s nutkáním se zvednout a postavit se po jeho boku, ačkoliv... Stále působím, jako bych se to každou chvíli chystala udělat. Mlčím, zatímco kolem mne padají otázky obtěžkané výčitkami i smířením.

A pak začne Yesod odpovídá. Mluví tiše a klidně, jakkoliv jeho odpověď budí emoce. Ne Tribunál, to on nás vybral. Ah, nevím, co je krutější, prozradit jim rozhodnutí Tribunálu a dát jim do rukou katovský meč nebo jim to říci a poslat je pryč, čekat, jak to celé dopadne. Kdo se vrátí s Luciferovým tělem, pokud vůbec někdo. A já? Já tu sedím proč? Protože brát životy není proti mé přirozenosti, protože smrt je součástí mojí podstaty? Je pro mne tak zvláštní a cizí, když Yesod hovoří o svém odporu. Nebrala jsem nikdy životy s potěšením, ale ani jsem nikdy neváhala. Odnesla jsem ze světa pryč už tolik hříšných duší, životů a osudů těch, kterým vypršel čas... A necítila přitom nic. Anebo má přítomnost zde měla úplně jiný důvod? Možná to nechci vědět. Důležité je jen to, že jsem tady. A navzdory tomu všemu – poprvé za celou dobu jsem za to ráda. Rozhodně je to ta lepší možnost než se celý večer snažit z Kamaela dostat, co se stalo, zatímco by o tom odmítal mluvit. Opět.

"Na důvodech nezáleží."

Nemělo by. Přesto... Kéž by věci byly vždy tak jednoduché. Kdy se vlastně stalo, že takovými přestaly být? Na okamžik sklopím hlavu. Zabít Lucifera - zní to tak prostě, přesto pravda je opakem. Nejdříve bychom ho musela najít a... Ne, nemyslím si, že by to bylo možné, pokud by o to on sám nestál. Ale... Ale to v myšlenkách příliš předbíhám. Teď a tady to není jen o Luciferovi.

"Možná... Možná by bylo lepší... Sejít se v této záležitosti ještě jednou, Yesode. Později. Mít prostor a čas promyslet vše důležité a rozhodnout se," navrhnu opatrně. Nemluvím ani tak o sobě jako spíše o Kamaelovi se Zerachiel. Nepřipadá mi správné na ně tlačit, aby se na místě rozhodli a hned začali přemýšlet, co s Luciferem provedeme. Ne, rozhodně to není dobré. Stejně jako přemýšlet o tom... Co by Lucifer mohl provést s námi. V tom se Yesod nemýlil. Tohle je úkol, který může kohokoliv z nás stát život. A já... Já se přistihnu, že se toho ve skrytu duše děsím.

Verše: Tři stupně zármutku

Verše: Strážce

„Dobře.“ Přikývnu na její přání přistát na okraji. Plně chápu její strach i fascinaci. Vidět destrukci takového rozsahu je děsivé ale zároveň podivně úctyhodné. Nebeská zbraň, která toho musela být schopna musela být… dokonalá. Jsme nejlepší válečníci, jaká může tento svět nabídnout. Není to jen mocí naších mečů a zbrojí. Je to otázka nezdolného odhodlání a neochvějné víry. Víme, že následujeme slovo našeho otce a ten se nikdy nemýlí. Možná k nám nemusí promlouvat právě teď anebo mlčet celé věky, přesto věřím, že nás vede tou správnou cestou. Pokud jsme tento úkol dostali od někoho tak důležitého jako je trůn… nelze o něm pochybovat. Přesto se nabízí otázka, co se v Babylonu stalo, že si zasloužil takový osud? Proč byla tak mocná síla vypuštěná na místo jako toto? Otázky ale mohou přijít až když je práce hotová. Teď jen zdržují.

„Teď ne Cass. Musíme se soustředit. Nemůžeme si dovolit polevit. Hlavně ne když… prostě na sebe dávej pozor. Jsem ochotný přijmout že se spolu naučíme vyjít znovu ale ne to že bys… zmizela.“ Pronesu navzdory svému přesvědčení, když přistaneme. Podívám se na ní. Dovolím si menší úsměv, než má tvář zase zvážní. Rozepnu přezky svého vaku a přehodím přes ramena plášť. Kapuci přetáhnu přes hlavu a skryju tak i vlasy. Meč schovat nehodlám. Zdálky stejně může vypadat jako obyčejná zbraň. Sice vytvořená s precizností a zdobením dalece přesahující jakékoliv schopnosti pozemských kovářů ale to nevadí. „Pojďme.“

„Pokud ucítíš že ti dochází síly stáhneme se a nabereme sil.“ Pronesu klidně když vidím její vyčerpání při cestě prachem. Taky ho cítím. Energie tu nahromaděná je děsivá. „Je to lepší varianta, než kdyby kdokoliv z nás zkolaboval.“ Potřebuji ji silnou a její mysl jasnou. Nemohu si dovolit, aby kterýkoliv z nás byl oslabený víc, než je zbytečně nutné.

O pár okamžiků později už poklesne v kolenou. Zasyčím mezi zuby a okamžitě se jí pokusím pomoci. Pak koutkem oka zaznamenám pohyb. Není pochyb. Někdo nebo něco je tu s námi. Na místě jako toto to může být téměř cokoliv. Pozdvihnu meč a opatrně sleduje okolí.

„Něco tu je Cass. Potřebuji tě silnou. Je to blízko? Pokud ano urči sama, zda k tomu zvládneme dojít. Jinak se stahujeme.“ Rozhlížím se kolem a čepel je připravená se během vteřiny zažehnout a sekat. Jsem dost blízko u ní abych jí chránil nemůžu si ale dovolit jí pomáhat s chůzí. To by nás mohlo stát život oba. Dovolím si na ní vrhnout krátký pohled a její stav mě trhá zevnitř. Emoce ale nejsou něco na co je v poli čas.

„Je to tvé rozhodnutí. Věřím, že své síly nepřeceníš.“ Pronesu nakonec připravený odsud zmizet a nabrat sil i jít dál. Obojí se stejnou opatrností.

Yesod, Zerachiel, Dumah

Sedíte všichni společně, a ačkoliv je tohle místo doslova ztělesněním klidu a harmonie, ve vzduchu visí jisté napětí, které pomalu ale jistě každou vteřinou houstne. Nevyřčená otázka, proč jste dnes tu? Proč zrovna vy?

Jediný, kdo tu bude mít na takovou otázku odpověď, stojí před vámi. Yesod vypadá klidně. Popíjí čaj a usmívá se na vás. Skoro se to až nezdá, že by vás sem skutečně zavolal ve věci spojené s Tribunálem, ty jsou totiž málokdy úsměvné. Generál si s ním vymění vážný pohled a hned přejde k věci. Viditelně není příliš velkým fanouškem zdvořilostní konverzace na zahřátí. Yesod před vámi se tedy rozhovoří a během pár vět se dostane k tomu, co vás sem všechny přivedlo. Váš nový úkol. Jen dvě slova stačí na to, aby se na chvíli rozhostilo tíživé ticho, které překvapivě přeruší jako první jindy tak tichá žena. Dumah se nadechne a… souhlasí. Bez protestu a otázek. Tak, jak by to mělo být, když se jedná o vůli Tribunálu.

Pak se však ozve zaskřípání. Kamael se posune na kraj židle, ale nevstane. Ve tváři má kamenný výraz a rty pevně semknuté. Jakkoliv se snaží působit klidně, zrazují ho jeho oči, které se rozhoří zlato rudou září.

„My?“ Dostane ze sebe viditelně krotíc své emoce a pohledem zabloudí k Dumah a především Zerachiel, na kterou hledí o poznání déle. Samozřejmě, že jako Luciferův dobrý přítel věděl, o jejich vztahu. Nebyl to jen on, koho se Luciferovo svržení silně dotklo. Trvalo mu se z toho dostat, ale on tu měl naštěstí pro něj Dumah. Na rozdíl od Zerachiel. Teď to ale vypadalo, že se staré rány opět otevírají.

„Nás všechny vybral Tribunál? Je to snad nějaký krutý žert?“ Zacuká mu obočí a prsty pevně sevřou opěrku židle, až dřevo poplašené zapraská.

„Yesode, vážím si tě, a vím, že v tomto rozhodnutí nebudeš zapletený, ne více než my, ale řekni mi. Kdo ti daný úkol svěřil? Kdo rozhodl o tom, že jdeme zrovna my? Tohle Tribunál nemůže myslet vážně!“ Postaví se generál prudce, až židle za ním s bouchnutím spadne na prkennou podlahu altánu.

„O nějaké odpuštění Tribunálu mi vůbec nejde! Copak jim už nestačilo..?!“ Trhne hlavou a oči mu padnou na Dumah, se kterou si pár chvil jen vyměňují tiché pohledy. Plamen, který se rozhořel v Kamaelových očích o trochu pohasne. Bylo zvláštní vidět generála v takovémto rozpoložení. Rozhodně tuhle jeho stránku neznalo mnoho z vás.

„Co více k tomu víš, Yesode?“ Otočí se Kamael zpátky k Cherubovi o něco málo klidnější. „Jen tohle? Hmmh, počítám, že ano. Úkol byl vydán a detaily už jsou na nás, že? Jako vždy.“ Odfrkne si lehce podrážděně generál. Postaví přesto zpátky svou převrženou židli, ale už se neposadí. Místo toho zůstane stát na kraji altánu nedaleko sloupů a popínavých růží. Být zde generál i se svými planoucími křídly v takovémto rozpoložení, vzala by Yesodova pýcha zahrady brzy za své.

„Všichni dobře víme, že tohle nemůžeme odmítnout, takže… jak si to představuješ Yesode?“ překříží Kamael paže na zlaté zbroji a upře opět ten svůj přísný pohled na vašeho zjevně nového velitele.

Ucítím na rameni dotek, krátký stisk provázený pohledem Zerachiel, který mi věnuje. Tváří mi prokmitne úlevný úsměv, letmý a prchavý, se kterým zvednu ruku a dlaní krátce spočinu na hřbetu té její, než ji zase odtáhne a usadí se na své místo. Konverzaci s Yesodem zvládá naštěstí dostatečně za nás obě, nemusím se tak kroutit na židli a přemýšlet o tom, co bych měla nebo neměla říkat.

Ostatně nezávazné tlachání trvá jen chvíli, než je nečekaně… Přerušeno.

Závan horkého vzduchu mne přiměje vyhlédnout z altánu ven – v tu samou chvíli, kdy v Yesodově zahradě přistane Kamael. Třetí pozvaný host. Zbroj, kterou má na sobě poznávám, jistěže ji poznávám, musí se vracet akorát z arény. Nikam jinam by si ji nevzal. Vlastně na něm není jediné drobnosti, která by mi nebyla tak důvěrně známá… Na krátký okamžik pookřeji a celá se div nerozzářím, než… Než mi dojde, co jeho přítomnost zde znamená. Zatěkám pohledem mezi ním a Yesodem ve snaze rozkrýt, co za hru to tady nyní hrajeme. Samozřejmě, že marně, svoji odpověď nedostanu. I pro Kamaela je naše – moje – přítomnost překvapením. O dost větším a nepříjemnějším, než dává najevo. Poznám to na něm a poprvé za tu dobu bych snad byla raději, kdybych to nevěděla. Nevidí… Nevidí mě zde rád. Je pro mne tak snadné domyslet si proč.

„Vítej mezi námi,“ řeknu namísto pozdravu. „Bratře“ mi nejde přes rty, a tak se to ani nepokusím vyslovit. Sleduji ho, jak se k nám vydá a usedne na volnou židli. Kamael v sobě dokonce ani před Yesodem nezapře svoji horkou krev, když ho takřka bez vyčkání vyzve k tomu, aby nám sdělil, oč jde. Nečekala jsem od něj nic jiného, vlastně by mě překvapilo, kdyby to neudělal.

Zachytím pohled Zerachiel, na který reaguji jen dalším přiložením šálku s čajem ke rtům. Jeho chuť příliš nevnímám, ale zde ve Zlatém městě vše chutná lahodně. Jako by na dokonalosti našich životů všechno stálo a padalo. Ovšem těmito úvahami se nijak nezdržuji, ani cherub totiž neotálí a přejde rovnou k věci. Tedy… Skoro rovnou.

Zpozorním. Úkol od Tribunálu. Kamael ale přeci nesmí opustit Zlaté město, změnilo se něco? Z Yesodova hlasu cítím napětí, z kolísavé intonace a melodie jeho slov snadno rozpoznávám ty jemné nuance opravdových pocitů, které se pod nimi skrývají. Když mluví o přátelích a našich schopnostech, připravuje si půdu. Jak moc tvrdý pro nás bude ten dopad? Pro něj? Je tak zvláštní pozorovat někoho s jeho mocí a postavení, samotného cheruba, jak… Váhá a bojuje s vlastní nejistotou. Varuje a slibuje. Neklidně se ošiju, ovšem více si nedovolím dát najevo.

A pak to řekne.

Ta dvě slova.

Dech se ve mne zatají a já ustrnu uprostřed pohybu. Tohle byl dopad z výšin Zlatého města přímo na zem. Pohledem zatěkám mezi Kamaelem a Zerachiel. Nazvala bych to krutým žertem vůči těm dvěma, kdybych nevěděla, že tohle není žádný andělský šprým. Ale co to má být? Zkouška jejich loajality? Zabít Lucifera… Znělo to… Znělo to strašlivě. Už nebyl jedním z nás, přesto já si stále velmi živě vybavovala rozpoložení, ve kterém jsem zastihla po rozhodnutí Tribunálu Kamaela. Nevěřila jsem, že by na tom Zerachiel byla o mnoho lépe.

Nadechnu se.

Prsty zabubnují o stůl v ostrém staccatu, kterým k sobě přitáhnu pozornost. Mírně se předkloním a je to právě můj hlas, který jako první přeruší nepříjemné ticho, které nastane.

„Pokud věříš, že má pomoc ti bude v tomto nelehkém úkolu přínosem, budu stát po tvém boku, bratře. Taková jest vůle Pánova,“ s těmi slovy kývnu hlavou, zatímco cítím tíhu dosedající na vlastní ramena. Nemám z toho radost. Necítím odhodlání ani svatou povinnost vůči takovému činu. Ale můžeme tento úkol odmítnout? Můžeme říci cherubovi, aby se obrátil na jiné – jaké jiné? Silnější? Věrnější? Takové, kteří nebudou pochybovat o tom, co je třeba vykonat? Ne, to je přeci nemyslitelné.

Souhlasím s těžkým srdcem, avšak… S dobrým úmyslem. S vírou, že mé vlastní rozhodnutí celou věc pro Kamaela se Zerachiel usnadní. Věnuji cherubovi posmutnělý úsměv. Ah, Yesode… Co jsi to provedl.

Verše: Zadání