| |||
Verše: Čas Krátce se podívám na Dumah. Stejně jako ona neví, co říct, já nevím, jak se tvářit. Co by bylo horší – dát průchod tomu, co cítím, nebo to zavřít do schránky a nikdy to už nepropustit na povrch? Uvěřila by, kdybych tvrdila, že jsem v pořádku? Pochybuji. Teď už si to nevěřím ani já. Semknu rty a zlehka jí stisknu prsty na oplátku, v tu chvíli upřímně ráda, že tu nejsem sama. Yesodova slova mi stékají po kůži jako ledové kapky deště tam dole, prosakují látkou a tíží mě na hrudi. Ano, samozřejmě, znali jsme ho. Proto tu jsme, že ano? Proto… nás sem pozval a protože nemůžeme odmítnout, je to začarovaný kruh. Nabídka, kterou před nás pokládá, je možná upřímná, ale kdo tady je schopen odmítnout s vědomím, že by prostě poslali někoho jiného? Někoho, kdo ho neznal? Pro koho by to bylo snazší? Takhle ho aspoň… aspoň s ním… než ho zabijeme. Vydechnu a předkloním se v křesle. Na důvodech nezáleží, zazní v ozvěně tří hlasů a já vím, vím to stejně jako všichni zde, že by nemělo, ale… mluvíme o Luciferovi, proboha! Kmitnu pohledem mezi přítomnými, ale nic neřeknu. Nepomohlo by to. Vůle Tribunálu je absolutní, musíme ji uposlechnout navzdory všemu, co se ve mně rve. Nechci vypadat, že to nezvládnu. Musím to zvládnout. „Nepotřebuji,“ vyrazím ze sebe, „čas.“ Nechci ho. Nechci slyšet, že čas je nejlepší lékař, že vyléčí každou ránu, že to časem přebolí. Copak to bude snazší zítra? Nebo pozítří? Nechci rozpitvávat tohle do rozhodnutí do nejmenších drobností, vážit každou možnost a cítit, jak mi jejich jed pomalu proudí žilami. Ať se rozhodnu jakkoliv, bude to špatně. Mám tady zůstat s vědomím, co se děje? Nebo se vydat udělat to, co se po nás žádá? Jako kyvadlo bych létala mezi možnostmi, neschopna se rozhodnout, neschopna se rozhodnout jinak než právě v této chvíli. A každá otočka by byla bolestivější než ta předtím. Nekývla jsem s lehkým srdcem, neudělala bych to jen tak. Vím, co se po nás chce. Chápu to. Nebo možná nechápu vůbec nic. Ale přemýšlet o tom… nemůžu. Prostě nemůžu. Náš úkol je zabít Lucifera. Nechce se po nás nic víc ani míň než si vyrvat z hrudi vlastní srdce a rozervat ho na kusy. „Kamaeli…“ otočím se přeci jenom k muži na kraji altánu a – zarazím se. Ať už jsem chtěla říct cokoliv, slova ztěžknou a neprobojují se skrze semknuté hrdlo. Já čas nechci, ale on ho možná potřebuje. Chvíli na něj jenom hledím, než odevzdaně přikývnu. „Možná by bylo opravdu nejlepší, kdybychom v tomhle rozhovoru pokračovali později.“ A my dostali čas provětrat si hlavu – nebo se utopit v bolesti, každému dle libosti. |
| |||
Verše: Lekce politiky Yesod, Zerachiel, Dumah Kamael jen střelí poněkud překvapeným pohledem k Zerachiel, když vidí, její krátkou ale souhlasnou reakci, avšak nijak její rozhodnutí nekomentuje. Stejně jako se nevyjadřuje k nikomu dalšímu z přísedících. Většinu své pozornosti věnuje v tuto chvíli Yesodovi, který má odpovědi na jeho otázky. Tedy snad.
Opět nechá Yesoda domluvit. Svaly v čelistích napjaté, ale zůstává tiše. Tedy alespoň do chvíle, než cherub řekne vše, co chtěl a Kamael jen potřese poněkud nevěřícně hlavou. „Takže ty sis nás vybral Yesode. Nevím, jestli ti mám za něco takového děkovat a nebo tě proklít, ale to ukáže asi až čas.“ Hledí generál vážně na Yesoda a je patrné, že mírumilovnost vašeho hostitele postrádá. „Ta nabídka je velkorysá, stejně jako tady tohle všechno…“ Máchne Kamael rukou a obkrouží tak malebný altánek, chutné občerstvení a celkově vaše až pohádkové prostředí, kde jste se sešli, abyste probrali tak závažnou věc.
„Sám moc dobře víš, že nikdo z nás zde ti tu nabídku neodmítne. Za prvé je to žádost od Tribunálu a za druhé, jak si řekl sám, kdo z nás by odolal možnosti se se svým přítelem setkat. Zrovna z nás… Naposledy promluvit s Luciferem, než ho zabijeme.“ Ušklíbne se Kamael hořce a sevře ruce v pěst. Jeho zloba je v přímém kontrastu s klidem vašeho hostitele. „Politika… Yesode, podcenil jsem tě. Nemyslel jsem, že tu jejich hru umíš hrát tak moc dobře.“ Pokýve Kamael uznale hlavou a z jeho slov se doslova odlamují kusy ledu.
„Na důvodech nezáleží…“ Zašeptá skoro nesrozumitelně, sklouzne pohledem k Dumah a zhluboka si povzdechne. „… jako vždy. No, dobře. Jak tedy Tribunál a ty přikazujete. Já jsem rozhodnutý. Úkol přijímám. Souhlasím s Dumah. Také myslím, že bude fér nechat zbytku čas na rozmyšlenou. Bude ode mě v tuto chvíli něco potřeba veliteli?“ Narovná se generál v ramenou v celé své výši a pohlédne zpříma na Yesoda.
„Omlouvám se, ale mám teď nově nějaké urgentní záležitosti, o které se musím postarat, takže posezení u čaje musím odložit, jakkoliv je společnost lákavá. Pokud tu tedy není nic, co bych teď musel nutně řešit…? “ Vyčkává generál na tvou odpověď a možnost se vzdálit. Nedívá se na Zerachiel a raději ani na Dumah, hledí pouze na Yesoda, který se právě stal jeho velitelem. |
| |||
Verše Možnost volby Zerachiel a Kamael působí jako oheň a voda. Tam, kde Kamaelovy oči planou rudým ohněm zlosti a roztrpčení, tam skelný pohled Zerachiel připomíná kalnou vodu v zapomenuté tůni uprostřed ničeho. Nevím, co je v danou chvíli horší, ani zda raději krotit oheň nebo zabránit vodě prorvat chatrnou hráz, která ji drží. Zachytím, jak sebou Zerachiel trhne, když se ozve zaskřípání židle pod Kamaelem. Pomalu k ní natáhnu ruku, dlaní se dotknu její paže a natočím k ní tvář, zatímco Kamael mluví a zuří, soptí a hřímá. Neusměji se na ni, ne, jen krátce pootevřu rty – ze kterých ovšem nevyjde ani hláska. Nevím, co jí říct, neznám slova, která by dokázala zmírnit cokoliv z téhle situace. A tak má dlaň jen na chvíli sklouzne k té její, položené oproti bílé říze, obejme ji prsty a stiskne. Mé ruce jsou studené, dotyk takřka ledový – mnohým nepříjemný – proto se jen zřídkakdy dotýkám ostatních. |
| |||
|
| |||
Verše: … a některé mění všechno. Ta dvě slova zůstanou viset ve vzduchu, jako by někdo rozezněl temnou strunu houslí. V uších mi zní táhlý tón. Barvy zahrady se rozpijí, jako by někdo rozlil kalíšek vody na čerstvě namalovaný obraz, a chvíle dlouhá jako několik úderů srdce se stane věčností. Chytím rozechvěný šálek čaje do obou rukou, abych ho nerozlila, a s tichým klapnutím ho odložím na stolek. Klid je dávnou vzpomínkou, krása tohoto místa výsměchem všemu, co padlo. Mohla bych tady prosedět celá staletí a stejně by mi to nedávalo smysl. Opravdu chtějí, abychom zabili Lucifera? Ale to je přece… … válka, připomene se mi to slovo. Připadám si zvláštně zpomaleně. Jako by mě někdo praštil do hlavy a já se teď měla problém udržet na nohou. Myšlenky do sebe neochotně zapadají jako kousky skládačky, ale neutvářejí pak uspokojivý obraz, jenom noční můru. Lucifere, je tohle vůle boží…? Ostré zabubnování na stůl mě vytrhne ze zamyšlení a přiměje mě otočit hlavu k ní. K Dumah. K mé sestře a přítelkyni. To ona promluví první – a promluví rozumně. Nečeká se od nás nic jiného. Musíme sloužit vůli boží, proto jsme byli stvořeni, proto… Hruď se mi sevře, až dlaní spočinu na ceremoniální zbroji, tak pěkně se vyjímající na bílé říze, až mě z toho zamrazí. Jsme bojovníci, byli jsme stvořeni pro válku. Když pod Kamaelem zaskřípe židle, trhnu sebou. Svaly se mi bezděčně napnou, jako bych byla připravena vyskočit na nohy a bránit se. O kolik lehčí by to bylo… Až teď si uvědomuji napětí pulzující mým tělem. Srdce mi tluče hlasitě, ale nedokážu ho ovládnout. Nedokážu se uklidnit tak snadno jako obvykle. To něco uvnitř – napůl ztracené v mlze, topící se ve vzpomínkách, a přesto neochotné se jich pustit, i kdyby ho měly stáhnout až ke dnu – chce křičet a protestovat. Chce říct přesně ta slova, která žhavá jako láva vybublají z generála. A jsem za to ráda. Nevím, jestli bych se jinak dokázala udržet. Zvednu k němu pohled. Je toho tolik, co bych mu ráda řekla. Jemu, kdo ho stejně jako já znal. Všichni dobře víme, že tohle nemůžeme odmítnout, řekne Kamael – a já zaváhám. Mohla bych… odmítnout? Takové rozhodnutí by nebylo bez následků, vím to, každý si ve válce musí zvolit stranu. Padlí jednají jménem Lucifera. Možná Tribunál doufá, že když padne on, padne i jejich odhodlání. Nebo se jenom chtějí zbavit největší hrozby, protože serafín vládne mocí, o které si my ostatní můžeme nechat jenom zdát. Někdy doslova, viď? Kdybych odmítla, poslali by někoho jiného, to je prostá pravda. A důvod, proč nemohu odmítnout. Nedokázala bych tady čekat, až se Yesod s ostatními vrátí. Jestli se vrátí. „… tohle rozhodl Tribunál?“ zvednu oči k Yesodovi, než ztěžka vydechnu a přikývnu. Bolí to. Vyslovit ta slova nahlas bolí, jako by ve mně něco lámala na kusy a tavila to v žáru ohně. Kolik dní a nocí jsem se dávala dohromady, kolik dní a nocí jsem se snažila zapomenout, co všechno pro mě Lucifer znamenal, a kolik dní a nocí bude trvat, abych se smířila s tímhle? „V tom případě nám řekni o našem úkolu. Prosím.“ |
doba vygenerování stránky: 0.43998503684998 sekund