Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Některé věci se nemění… Tváří v tvář Dumah se zarazím. Do vzduchu prosákne všechno to nevyslovené, co tak dlouho čekalo na svou příležitost. Na tuhle chvíli jsem nebyla připravená, nikdy na ni nebudu připravená, protože před některými je těžší se tvářit, že jsem v pořádku. A já chci být v pořádku, jakkoliv si tak právě teď nepřipadám. Tuším, co chce Dumah říct. Do očí se jí vlije srdceryvná provinilost, která mě popostrčí. Nadechnu se, ale vyslovit už nic nestačím. Dveře se otevřou a kouzlo pomine. Stejně jako druhá žena se otočím k Yesodovi. „Yesode,“ ukloním se s malým zpožděním. „Samozřejmě, takové pozvání se neodmítá. Nejenom díky tvému vyhlášenému čaji,“ dodám napůl v žertu. Neuspěchaným krokem následuji Yesoda do zahrady. Pozoruhodné místo… Vzduch je tu lehčí, provoněný květinami a životem. Na okamžik přivřu oči. Jakkoliv jsem vždycky dávala přednost divokosti džungle a rozmanitosti tvorů v ní, teď vítám klid, kterého jsou schopná jenom nebesa. Jako růže bez trní. Krásná, ano, ale nedokážu se zbavit pocitu, že tu něco chybí. Otočím se, abych si zahradu prohlédla pořádně, lačná vstřebat každý detail, až si málem všimnu, že Dumah nad tou prostou zdvořilostí otázkou zaváhá. Málem. Když zastaví před altánem, krátce jí položím dlaň na rameno. Lehký stisk prstů je napůl otázka a napůl odpověď. Všechno to, co si před chvílí hledalo cestu ven, znovu zapadne na své místo. Promluvíme si brzy. Slibuji. „Nádherná zahrada,“ ohlédnu se k našemu hostiteli, přičemž se posadím a nabídnu si šálek čaje. Se slovy o trestu bezděčně prsty přejedu po okraji, avšak nevyjadřuji se k tomu. Jenom přikývnu. Zkoumavým pohledem zadívám na stojícího muže. Nepotřebuji slyšet tlukot jeho srdce, abych věděla, že je neklidný. Ale proč? „Velmi… živá. Ano, to je to správné slovo. Tamty květiny,“ pokývnu hlavou, zcela ochotna se během čekání zabývat lehčími tématy než tresty a záležitosti Tribunálu. „Nemyslím, že jsem je kdy viděla. Co jsou –…“ Nedořeknu. Zvednu ruku, abych se zaštítila před náhlým závanem horkého vzduchu. Generál, jistě. Asi jsem to měla čekat už ve chvíli, kdy jsem viděla Dumah u dveří. Něco ve mně se pohne pobavením. Nesmím pak zapomenout říct Luciferovi, jak dramatický byl příchod jeho přítele – Jistě. Bezděčně se napřímím. Dávno pominuly dny, kdy jsem si v přítomnosti generála připadala tak příšerně nesvá, ale touha udělat dobrý dojem zůstala. Obzvláště teď… pokud někdo něco ví… „Nápodobně, Kamaeli,“ kývnu mu na pozdrav. „Tak se zdá, že už dorazili všichni.“ S otázkami, které se generál nezdráhá vyslovit, se jenom zapřu zády do křesla a pohledem zapátrám k Dumah. Je dobré vidět, že některé věci se nemění. A že se Kamael opravdu nenechá zdržovat zdvořilosti – ani čajem, který je mimochodem moc dobrý. Aspoň nemusím Yesoda popohánět sama. Tak tedy…? Co nás sem dnes přivedlo? | ||
| |||
 | Verše: Hledání Mitzrael „Je jenom pár nebeských zbraní, které by byly schopné něčeho takového.“ Hlesne vedle tebe Cassiel. Z její tváře i hlasu jasně vnímáš obavy, ale také jistou fascinaci. Ty něco takového také vidíš poprvé. Destrukce takového rozsahu. Kdo k něčemu takovému asi dal svolení? Vzhledem k tomu, co se ale stalo před pár dny, je jasné, že tohle musela být opravdu závažná situace. Nebesa nevydávají podobná rozhodnutí jen tak.
„Hmmh, potřebuji se dostat níž. Ideálně na zem.“ Zavrtí Cassiel zamítavě hlavou, když ji vyzveš, aby splnila svou část úkolu. Takto z vrchu celá oblast nevypadá nijak zvláštně, tedy až na to, že je to několikakilometrový kráter. Výhled ti znesnadňuje větrem neustále vířený jemný prach, který průzkum samotného povrchu dělá prakticky nemožným. „Přistaneme na okraji? Takto nejsem schopná nic vycítit.“ Slyšíš hlas Cassiel, která se vznáší nedaleko tebe. Pokud je to skutečně tak, nemáte moc jiných možností, než přistát na zemi. Rozletíte se bok po boku.
Cassiel slétne na zem a dosedne na okraji zóny. Svěsí křídla, která nechá zmizet a přehodí přes sebe plášť. Nepříjemný rudý prach poletuje všude kolem vás. „Chtěl si se mnou mluvit ve městě, Mitzraeli?“ Pohlédne na tebe tázavě a vidíš, že na rozdíl od tebe tohle zcela neodděluje od vašich osobních afér. Ty se snažíš odosobnit a fungovat na základě chladné logiky, ale ona působí skoro jako kdybyste byli zase ve Zlatém městě. Spolu. „Nebo..?“ Zaváhá. Dojde jí to, když jí opětuješ přísný pohled. Zamyšleně si přetáhne přes hlavu kápi a kmitne pohledem zpátky k tobě.
„Ehm, dobře. Zkusím to najít.“ Uhne pohledem a zavře oči. Vidíš, jak na chvíli znehybní a pak se jí tvář zkřiví soustředěním. „Je tu… spousta rušení…“ Cedí skrz stisknuté zuby. „Ne… tohle takto nepůjde. Ta zbraň, která místo srovnala se zemí, tu nechala silné energetické reziduum. Nejsem schopná tu něco jen tak snadno detekovat.“ Vydechne dlouze. „Budeme muset jít dál a hledat. Snad to budu schopná ucítit, až budeme poblíž.“
Vyrazíte do lehce se svažujícího kráteru. Je to dlouhá cesta. Slunce už značně pokročilo na své dráze, pokud se vám na něj vůbec čas od času odkryje výhled skrz rudá mračna. Cassiel se čas od času zastavuje a pokouší se vycítit váš cíl. Vidíš, že ji každý z těchto pokusů o něco málo vyčerpá, ale snaží se to nedávat na sobě znát. Trvá to. Postupujete systematicky, ale zatím stále bez úspěchu. Rudý prach houstne, čím blíže jste středu. Vidíte stěží na pár metrů. Rudý prach štípe v nose a očích a vypadá jako rudá mlha. Cassiel si už odpárala kus svého pláště a překryla si jím nos i ústa. I ty už takto blíže středu vnímáš nepříjemné mravenčení na kůži. Chloupky na zátylku vstávají a vzduch jako kdyby byl nabitý před silnou bouří.
„Myslím… myslím, že něco mám.“ Šeptne Cassiel, která stojí nedaleko tebe se zavřenýma očima, ale pak se jí podlomí kolena. Vypadá to, že si tohle místo na ní vybírá také svou daň a pokud na tebe místní residuum působí takto, jak asi musí na někoho citlivého na podobné věci. Ohlédneš se po ní, když v tom jako kdyby se na hranici tvého periferního vidění něco mihlo v rudém prachu… Byl to jen okamžik. Slyšíš jen fučení větru a těžké oddechování Cassiel. „Určitě se… blížíme.“ Z pod kápě se na tebe upře její pohled, který září stejně jako těch pár kousků zlatého tetování na odhalených částech kůže.
| ||
| |||
| Verše: Čtvrtý Yesod, Zerachiel, Dumah Sejdete se v zahradě svého hostitele. Yesod vás vstřícně přivítá a nabídne i nějaké občerstvení. Zahrada zde dýchá klidem a vzduchem se nese sladká vůně růží. Je to idylický koutek, kam se jistě jeho majitel může uchýlit, když potřebuje dát vydechnout ustarané mysli. Na první pohled to vypadá, že se zde bude konat spíše malá zahradní oslava, ale Yesodův výraz dává tušit něco jiného.
Chvíli to vypadá, že se zde sejdete pouze vy tři, protože čtvrtý pozvaný stále nikde není, když v tom vás ovane závan rozehřátého vzduchu a když se ohlédnete uvidíte čtvrtého. Generál přistál z čistého nebe nedaleko altánku. Dva páry zlatých křídel ještě lehce plápolají, zatímco se jeho zářící pohled upře na altán. Kamael je oděný ve zlaté zbroji a meč u jeho pasu zdobený v hrušce vsazeným masivním rubínem ještě pomalu uhasíná podobně jako jeho křídla. Vlasy na stranách tváře má stažené dozadu a spletené do volného copu, který spadá po zbytku rozpuštěných rudých pramenů. Je viditelně ozbrojený i oděný do boje. Pro Dumah tohle není nový pohled. Poznává ale jednu z jeho lehčích zbrojí, které nosí na tréninky, ačkoliv to není na ní prakticky poznat. Je to mistrovský kousek, decentně zdobený a opět v jeho oblíbených barvách zlaté a černé. Na některých věcech si generál zakládá, ačkoliv to není zrovna poezie.
„Yesode, omlouvám se, ale zdrželo mě v aréně ještě nějaké….“ Větu nedokončí, protože si všimne, že zde není sám s cherubem. Pohledem se zastaví na Zerachiel a pak jím zabloudí k Dumah. Na čele se mu protáhne nenápadná vráska, ale nic neříká. „Hmm, nečekal jsem, tak širokou společnost.“ Vykročí k altánu, ruku opřenou o dlouhý meč u pasu a po pár krocích se jeho křídla rozplynou v ohnivé záři. „Sestry. Rád vás opět vidím.“ Pousměje se na Zerachiel a pak na Dumah, která si může všimnout, že o něco více semknul rty, když se jejich pohledy setkaly. Je patrné, že se mu to příliš nezamlouvá, ale tak drobných nuancí si může všimnout pouze ten, kdo generála už dobře zná. Dojde ke stolu, kde se posadí na poslední zbývající židli.
„Takže? Předpokládám, že záležitost Tribunálu nesnese odkladu. Zvláště, když je tu tak… vybraná společnost. Yesode? O co jde?“ Semkne ruce před sebou a upře pátravý a poněkud chladný pohled na cheruba. Nevypadá to, že by se generál jakkoliv zdráhal jít rovnou k věci i v přítomnosti vyšších kůrů.
| ||
| |||
 | Verše Nečekaná setkání Překvapeně se ohlédnu přes rameno, když zaslechnu jemný hlas Zerachiel za svými zády. Zamrkám, chvíli se tvářím jako bych spatřila ducha, než se ostře nadechnu a zmatek v mé tváři se o to více prohloubí. „Ano,“ nedostanu ze sebe více než jen tu prostou jednoslovnou odpověď s nevyřčeným otazníkem na konci. Náš pohled se střetne, snad ani nevím po jak dlouhé době a… Ne, co to říkám. Vím to naprosto přesně. A tak moc se za to stydím. Jsem špatná sestra a o to horší přítelkyně. „Zerachiel, já…“ nadechnu se. Po tom osudném rozhodnutí Tribunálu… Věděla jsem, že ji to muselo zasáhnout jako Kamaela. Byli si s Luciferem… Nebyli si lhostejní. Věděla jsem to. Z náznaků i toho, jak se tvářila, když mi vyprávěla o některých jejich setkání. Stejně jako Kamaelovi jsem jí chtěla nechat pár dní prostor, čas polknout to hořké sousto, poslala jsem tak jen vzkaz… Slíbila jí, že ji navštívím, že tu budu, kdyby potřebovala. Ovšem já tu nebyla. V ten den, kdy nás s Kamaelem poslali splnit úkol, ke kterému jsme se oba zavázali už mnoho let předtím… | ||
| |||
 |
| ||
| |||
| Poté, co svět přestal dávat smysl Lokty opřená o kamenné zábradlí hledím na město, jehož zlatá záře se rozlívá nebesy stejně kouzelně jako jindy, a přesto si vůči ní připadám zvláštně slepá. Ani nevím, co mě sem dovedlo. Občas si připadám, že ulicemi bloudím jako duch. Že tě hledám. Nebo alespoň to, co tady po tobě zbylo. Není toho moc. Výhled, který jsi miloval… přátelé, s nimiž o tobě nemluvíme… blednoucí vzpomínky na společné chvíle, které patřily jenom nám… úsměvy a slova, tisíckrát omýlená, roztříštěná o podlahu jako střepy zrcadla a slepená zpátky dohromady… a ortel Lháře. Občas se mě na tebe někdo zeptá. Otázky odbíjím frázemi o tom, že sloužíme vůli boží a že se jí musíme řídit, i když je to těžké. Ve chvílích, jako je takhle, kdy tě skoro cítím a dokážu si tě živě představit po mém boku, je to opravdu těžké přijmout. Jsi pryč… a já v našich rozhovorech pokračuji s duchem, který je mi den za dnem vzdálenější. Sešli jsme z cesty, tak to říkala Nuriah. Jsou to tvá slova? Věříš tomu i ty? Všechno, co se v chrámu odehrálo, se stalo ve tvém jméně. Věděl jsi o tom? Mohl jsi o tom nevědět? Čím víc o tom přemýšlím, tím spíš nedokážu sebe sama přesvědčit, že to nebyla past. Čekali přesně na tom správném místě, dobře chráněném a vyvýšeném, s těmi zvláštními zbraněmi schopný prostřelit naši zbroj a odhodláním to udělat. Proč? Muselo to být důvod. Odmítám věřit, že by se to dělo jenom tak. Že by sis něco takového přál… … válku, Lucifere… Jinudy tahle cesta nevede. Bratr padne v boji proti bratrovi. Andělské zlato zmáčí svět smrtelníků… snad by mě to jako anděla krve nemělo děsit, ale… děsí. Poslední dobou se vracím ke dni, kdy jsme se potkali. Ke zkoušce generála Kamaela. Vzpomínáš, co se stalo v tom sarkofágu? Vzpomínka na něj nebolí o nic víc než všechny ostatní, hrůza a beznaděj vyprchala už dávno. Zbyl jenom čin. Utišit srdce Ramiela nebylo snadné. Ublížit jednomu z nás se mi příčilo, i když to nebylo… doopravdy. A teď je to zase opravdové až moc. Nuriah je mrtvá, Barachiel také. Sutiny je pohřbily bez rozdílu a vyrvaly jejich duše z tohoto světa. Napořád. Věčnost mi nikdy nepřipadala delší… … a, pokud se opravdu schyluje k válce, stojíme na opačných stranách. Vím to. Měla bych zapomenout na všechno, co se mezi námi stalo, zanevřít na budoucnost, jakou jsem si ji malovala ve tvém náručí, a soustředit se na bouři stahující se nad Zlatým městem. A přece si nedokážu zabránit v té takřka drtivé úlevě, že jsi naživu. Musíš být… za obzorem, ve světě smrtelníků, který sis tolik přál poznat… … potřebovala bych s tebou mluvit. Jenom ty bys dokázal poskládat kousky skládanky, které se mi honí hlavou, a dát jim smysl. Musí to přece dávat smysl… ať tě teď zvou jakkoliv, pořád jsi to ty a já tě přece znám. Za zády se mi ozvou kroky a já sebou trhnu, jako bych na schodech někoho očekávala. Ale není to on. Samozřejmě, že to není on. Živý sen se střetne s realitou a rozplyne se, až se mi srdce bolestivě zaškobrtne. Při pohledu na tmavovlasého mladíka se v duchu napomenu třikrát. Přesně takhle nechci před ostatními vypadat. Přinutím se usmát. Povzbudivě. Přísahám, že nekoušu, i když se tak někdy tvářím! „Děkuji,“ kývnu, když sevřu papír mezi prsty a zadívám se na něj. „Tobě také…“ Povytáhnu obočí. Byť jsem se poslední dobou společnosti spíše vyhýbala, dokonce ani na cvičišti jsem se neobjevovala zdaleka tak často jako předtím, Yesodovo pozvání na čaj bych neodmítla. Vždycky jsem měla pocit, že některé věci chápe, aniž bych je musela vyslovit nahlas… Právě proto mě zmínka o Tribunálu překvapí víc, než by možná měla. Proletím úhledně psaná slova ještě jednou. A pak znovu. Jako bych mezi řádky hledala nápovědu. Dozvěděl se něco o… Zarazím se dřív, než do té myšlenky stačím vložit plané naděje. Ať už se jedná o cokoliv, dozvím se to zítra. Naposledy se ohlédnu k místu, kde stával on. Mohla bych se tu točit v kruzích po zbytek dne, ptát se ho pořád dokola na to samé, ale odpověď se nezmění… Je pryč. A já bych se měla pokusit věnovat něčemu jinému než vzpomínkách, jakkoliv svůdné je jejich volání. Mávnu křídly a zamířím domů. * * * Noci bývají milosrdné a probuzení krutá. Vždycky mi chvíli trvá vzpomenout si, že je pryč, a vždycky to zabolí. Každý den je to snazší. Nebo si to tak aspoň namlouvám, jinak bych se už zbláznila. Vstanu a odstrčím chmury stranou. Dopoledne strávím rozcvičkou v zahradě a pak odpočinkem pod košatými větvemi rozkvetlého stromu, který je mi pýchou i radostí. Ve světě tam dole by byl plný života, tady v něm šelestí leda lehký vánek, ale i to je příjemné… Začnu se chystat krátce před polednem. Obléknu se do bílé řízy, přes kterou zapnu lehkou ceremoniální zbroj. Návštěva u někoho z prvního kůru si žádá jistou formalitu, které jsem více než ochotna dostát. Napůl si připadám, že mám stále co dokazovat, napůl mi to dovoluje se soustředit na něco jiného. Co mi proboha chce říct o Tribunálu? Ne, přes veškerou snahu se mi tu otázku nepodařilo vyhnat z hlavy, ale i tak se pokouším v nic nedoufat. Copak může říct něco, díky čemuž by to celé začalo dávat smysl? Pochybuji. K Yesodovi doletím. Jednak si chci provětrat hlavu, jednak nikdy neopovrhnu příležitostí protáhnout si křídla. Příliš pozdě si uvědomím, že jsem si měla vlasy svázat, protože snaha působit upraveně a připraveně takhle vyjde vniveč, ale… vlastně mi to ani nevadí. Připadám si tak více jako já – a to je poslední dobou vítaný pocit. Na ulici před domem léčitele si pokusím vlasy upravit aspoň prsty a pak vykročím. Zrovna ve chvíli, kdy si uvědomím, že před jeho dveřmi už někdo stojí. Dumah…? Zvednu ruku do vzduchu a lehkým pohybem prstů ji zamávám, než se k ní připojím. „Jsi…“ přelétnu ji pozorným pohledem, než si otázku deroucí se mi na jazyk odpustím. Odpověď ostatně tuším. „Yesod ti také poslal pozvání?“ | ||
| |||
| Verše Věc Tribunálu Skláním se nad zdobeným tělem qanunu a opatrně dotahuji nové struny napnuté mezi zlatými kolíky, zatímco po očku sleduji Kamaela sedícího v křesle. Ticho přerušuje jen zvuk prstů klouzajících po strunách a občasné zašustění pergamenu, do kterého je Kamael začtený. Mimoděk se pousměji, když si všimnu drobné vrásky, která se mu dělá nad kořenem nosu vždy, když se na něco tak urputně soustředí, že u toho nevědomky křiví nos maličko svraští obočí. Jsem ráda, že je tu se mnou, sobecky si užívám každou tu draze vykoupenou minutu, kterou můžeme trávit spolu. Kamael je jako... Jiskra, která mému životu chyběla, oheň, který by mne dokázal rozehřát bez toho, aniž bych se musela bát, že se o něj spálím. Neumím to popsat a možná… Možná ani nechci. | ||
| |||
| Verše: Společný návrat Zerachiel , Dumah
If either of them falls down, one can help the other up. But pity anyone who falls and has no one to help them up. Vše obklopující záře pomalu pohasne a zůstanou z ní jen drobné zbytky, které rozsvěcují tohle jinak poměrně šeré místo. Vitrážovými okny sem padá tlumené světlo ze světa tam venku a na policích a po stranách místnosti jsou rozmístěné různorodé hudební nástroje. V jednom z křesel sedí vysoký, rudovlasý muž, který si se zájmem pročítá rozvinutý pergamen. Jinak je zde ticho. Příjemné ticho… Jsi doma, Dumah.
Už jsi myslela, že se tohoto dne nikdy nedočkáš. Návratu domů. Od toho uteklo jen pár měsíců. Tvé tělo se ale dalo rychle dohromady, především díky péči jednoho z vás. Yesoda, tvého bratra, který vládl darem života a jenž se znal s Kamaelem, jak si později zjistila. Díky němu ses během pár dnů dostala zpátky do plné formy. Kůže se zahojila a nezůstalo na ní nic. Žádná připomínka toho, co se tehdy stalo. To ale neplatilo o mysli. Kamael o tom dnu nerad mluvil. Vyhýbal se tomu a čas od času sis všímala, že tě sleduje starostlivým pohledem, ačkoliv podobných momentů každým týdnem o něco ubývalo.
Ten den ve vašich životech změnil hodně. Jak v dobrém, tak ve zlém. Kamael musel čelit odpovědnosti za nesplnění úkolu a nespokojenosti Tribunálu, který ho předvolal. Nechtěl o tom před tebou mluvit, stejně jako o tom, jak to dopadlo s tím… ve světě smrtelníků. Od jednání Tribunálu už utekl měsíc a víš, že mu prozatím bylo zakázáno opouštět Zlaté město. Nebylo to ale zase na druhou stranu tak zlé. Trávili jsme spolu více času. Tolik, kolik jste jen chtěli. Koneckonců, přežili jste a už jen tahle drobnost dělala každý společný moment cennějším.
„Myslím, že ta poezie… není zrovna pro mne.“ Ušklíbne se Kamael, složí pergamen do klína a otočí se na tebe. „Nebo alespoň tahle… Nejsem, až tak nekulturní. Nedívej se na mě Dumah tak zklamaně.“ Postaví se z křesla a dojde k tobě. Jeden krátký pohled k oknu stačí, aby si zklamaně povzdechl a ty víš proč. Dnes už vám společný čas vypršel.
„Hmmh, vypadá to, že už budu muset jít.“ Pousměje se na tebe trochu smutně. „Zastavím se ale zítra k večeru. Nebo by si chtěla někam vyrazit Dumah? Tedy… jen v rámci města.“ Dodá něco, co si moc dobře pamatuješ. „A nebo se rozhodneme až dle nálady. Necháme to náhodě. Co myslíš?“ Podepře tvou bradu prsty a nakloní se k tobě, aby tě políbil jako už mnohokrát před tím. „Budeme mít ostatně celý večer.“ Šeptně pak spiklenecky a zastrčí ti neposedný pramen dlouhých vlasů za ucho.
„Hezký zbytek dne, Dumah.“ Pousměje se na rozloučenou, než ho vyprovodíš ze svého domu a zůstaneš zase sama. Uběhne jen pár okamžiků, než se ozve zaklepání na dveře. Moc návštěv nemíváš. Nejspíš si jen Kamael něco zapomněl. Ale když otevřeš dveře je za nimi černovlasý mladík, kterého nepoznáváš.
„Dobrý den, paní Dumah, že? Prosím, tady je něco pro vás.“ Nejistě po tobě tikne pohledem a podá ti dopis v jednoduché bílé obálce, který je zapečetěný voskovou pečetí s vyraženým symbolem lilie. Mladík se kvapně rozloučí a tobě zůstane v rukou jen podivný dopis. Rozlomíš pečeť a začteš se.
Zdravím příteli,
☩ Chvíli jsi v nicotě, než se dostaví první vjemy a svět kolem tebe se začne zase vykreslovat. Jsi na jednom z balkónů Zlatého města. Vítr si hraje s tvými rudými vlasy barvy krve a před tebou se rozprostírá ta poklidná scenérie. Kolikrát jste tu spolu stáli? Kolikrát jste tu vedli živé, zapálené debaty. Zdálo se to tak tak dávno a při tom ti po jeho zmizení v životě stále něco chybělo.
Nebylo mnoho takových, kteří Lucifera poznali z tolika stran. Rozhodně ne. Víš, že jsi ale byla jediná, která byla jeho srdci nejblíž. Začalo to tehdy tím osudným dnem v aréně. Nikdy si nečekala, že to nebude tvá poslední návštěva jednoho z jeho světů, ačkoliv další byly mnohem příjemnější a zajímavější. Naštěstí. Nikdy ses s ním nenudila. Ovšem to vše skončilo… Tehdy… Když Tribunál rozhodl a ty jsi ho navždy ztratila. Říká se, že některé věci časem přebolí, ale nikdo nikdy přesně neurčil, jak dlouhý čas je k tomu potřeba.
Zrovna jsi se vracela domů. Byla jsi navštívit Suriela, který byl v rukou léčitelů. Vaše poslední mise před pár dny byla… Ne zrovna beze ztrát. Zachránila si alespoň jeho, když už ne Barachiel. Ta v rudém chrámu padla a její tělo zůstalo pohřbeno pod jeho zhroucenými troskami. Suriel se ale rychle zotavoval na to v jakém stavu jste ho dostali zpět. Předali jste ty podivné zbraně, které třímali Padlí a podali hlášení. O tom, jak v dříve božím svatostánku začali uctívat Jeho… Jeho? Proč by něco takového dělal? Chtěl? Avšak ta představa, že stále žil byla až hříšně konejšivá. Nazývali ho lhářem. Tobě nikdy nelhal, nebo si o tom alespoň nikdy nenašla žádné důkazy. Byl to prostě jen další z takových dnů, kdy se tvé myšlenky zatoulaly do minulosti, která na rozdíl od přítomnosti byla zalitá hřejivou zlatou září.
„Ehm, paní Zerachiel…?“ Uslyšíš váhavý hlas a všimneš si černovlasého mladíka, který se k tobě pár kroky přiblíží. „Doufám, že vás neruším. Mám tu pro vás dopis.“ Podá ti obálku z prostého bílého papíru. Je zalepená voskovou pečetí, do které někdo vyrazil znak lilie. „Nebudu vás už rušit. Přeji pěkný den.“ Ukloní se zdvořile mladík a zase tě rychle opustí. Vítr prudčeji foukne, až ti ten dopis málem vytrhne z prstů a rozevlaje tvé vlasy divoce kolem tvé hlavy. Skoro jako počasí tam dole. Divoké a nespoutané. Kolik si se před ním o něm toho navyprávěla…
Rozlomíš pečeť a otevřeš dopis. Úhledným písmem je tam napsaná krátká zpráva. Zdravím příteli,
| ||
