Verše: Strážce

„Dobře.“ Přikývnu na její přání přistát na okraji. Plně chápu její strach i fascinaci. Vidět destrukci takového rozsahu je děsivé ale zároveň podivně úctyhodné. Nebeská zbraň, která toho musela být schopna musela být… dokonalá. Jsme nejlepší válečníci, jaká může tento svět nabídnout. Není to jen mocí naších mečů a zbrojí. Je to otázka nezdolného odhodlání a neochvějné víry. Víme, že následujeme slovo našeho otce a ten se nikdy nemýlí. Možná k nám nemusí promlouvat právě teď anebo mlčet celé věky, přesto věřím, že nás vede tou správnou cestou. Pokud jsme tento úkol dostali od někoho tak důležitého jako je trůn… nelze o něm pochybovat. Přesto se nabízí otázka, co se v Babylonu stalo, že si zasloužil takový osud? Proč byla tak mocná síla vypuštěná na místo jako toto? Otázky ale mohou přijít až když je práce hotová. Teď jen zdržují.

„Teď ne Cass. Musíme se soustředit. Nemůžeme si dovolit polevit. Hlavně ne když… prostě na sebe dávej pozor. Jsem ochotný přijmout že se spolu naučíme vyjít znovu ale ne to že bys… zmizela.“ Pronesu navzdory svému přesvědčení, když přistaneme. Podívám se na ní. Dovolím si menší úsměv, než má tvář zase zvážní. Rozepnu přezky svého vaku a přehodím přes ramena plášť. Kapuci přetáhnu přes hlavu a skryju tak i vlasy. Meč schovat nehodlám. Zdálky stejně může vypadat jako obyčejná zbraň. Sice vytvořená s precizností a zdobením dalece přesahující jakékoliv schopnosti pozemských kovářů ale to nevadí. „Pojďme.“

„Pokud ucítíš že ti dochází síly stáhneme se a nabereme sil.“ Pronesu klidně když vidím její vyčerpání při cestě prachem. Taky ho cítím. Energie tu nahromaděná je děsivá. „Je to lepší varianta, než kdyby kdokoliv z nás zkolaboval.“ Potřebuji ji silnou a její mysl jasnou. Nemohu si dovolit, aby kterýkoliv z nás byl oslabený víc, než je zbytečně nutné.

O pár okamžiků později už poklesne v kolenou. Zasyčím mezi zuby a okamžitě se jí pokusím pomoci. Pak koutkem oka zaznamenám pohyb. Není pochyb. Někdo nebo něco je tu s námi. Na místě jako toto to může být téměř cokoliv. Pozdvihnu meč a opatrně sleduje okolí.

„Něco tu je Cass. Potřebuji tě silnou. Je to blízko? Pokud ano urči sama, zda k tomu zvládneme dojít. Jinak se stahujeme.“ Rozhlížím se kolem a čepel je připravená se během vteřiny zažehnout a sekat. Jsem dost blízko u ní abych jí chránil nemůžu si ale dovolit jí pomáhat s chůzí. To by nás mohlo stát život oba. Dovolím si na ní vrhnout krátký pohled a její stav mě trhá zevnitř. Emoce ale nejsou něco na co je v poli čas.

„Je to tvé rozhodnutí. Věřím, že své síly nepřeceníš.“ Pronesu nakonec připravený odsud zmizet a nabrat sil i jít dál. Obojí se stejnou opatrností.

Yesod, Zerachiel, Dumah

Sedíte všichni společně, a ačkoliv je tohle místo doslova ztělesněním klidu a harmonie, ve vzduchu visí jisté napětí, které pomalu ale jistě každou vteřinou houstne. Nevyřčená otázka, proč jste dnes tu? Proč zrovna vy?

Jediný, kdo tu bude mít na takovou otázku odpověď, stojí před vámi. Yesod vypadá klidně. Popíjí čaj a usmívá se na vás. Skoro se to až nezdá, že by vás sem skutečně zavolal ve věci spojené s Tribunálem, ty jsou totiž málokdy úsměvné. Generál si s ním vymění vážný pohled a hned přejde k věci. Viditelně není příliš velkým fanouškem zdvořilostní konverzace na zahřátí. Yesod před vámi se tedy rozhovoří a během pár vět se dostane k tomu, co vás sem všechny přivedlo. Váš nový úkol. Jen dvě slova stačí na to, aby se na chvíli rozhostilo tíživé ticho, které překvapivě přeruší jako první jindy tak tichá žena. Dumah se nadechne a… souhlasí. Bez protestu a otázek. Tak, jak by to mělo být, když se jedná o vůli Tribunálu.

Pak se však ozve zaskřípání. Kamael se posune na kraj židle, ale nevstane. Ve tváři má kamenný výraz a rty pevně semknuté. Jakkoliv se snaží působit klidně, zrazují ho jeho oči, které se rozhoří zlato rudou září.

„My?“ Dostane ze sebe viditelně krotíc své emoce a pohledem zabloudí k Dumah a především Zerachiel, na kterou hledí o poznání déle. Samozřejmě, že jako Luciferův dobrý přítel věděl, o jejich vztahu. Nebyl to jen on, koho se Luciferovo svržení silně dotklo. Trvalo mu se z toho dostat, ale on tu měl naštěstí pro něj Dumah. Na rozdíl od Zerachiel. Teď to ale vypadalo, že se staré rány opět otevírají.

„Nás všechny vybral Tribunál? Je to snad nějaký krutý žert?“ Zacuká mu obočí a prsty pevně sevřou opěrku židle, až dřevo poplašené zapraská.

„Yesode, vážím si tě, a vím, že v tomto rozhodnutí nebudeš zapletený, ne více než my, ale řekni mi. Kdo ti daný úkol svěřil? Kdo rozhodl o tom, že jdeme zrovna my? Tohle Tribunál nemůže myslet vážně!“ Postaví se generál prudce, až židle za ním s bouchnutím spadne na prkennou podlahu altánu.

„O nějaké odpuštění Tribunálu mi vůbec nejde! Copak jim už nestačilo..?!“ Trhne hlavou a oči mu padnou na Dumah, se kterou si pár chvil jen vyměňují tiché pohledy. Plamen, který se rozhořel v Kamaelových očích o trochu pohasne. Bylo zvláštní vidět generála v takovémto rozpoložení. Rozhodně tuhle jeho stránku neznalo mnoho z vás.

„Co více k tomu víš, Yesode?“ Otočí se Kamael zpátky k Cherubovi o něco málo klidnější. „Jen tohle? Hmmh, počítám, že ano. Úkol byl vydán a detaily už jsou na nás, že? Jako vždy.“ Odfrkne si lehce podrážděně generál. Postaví přesto zpátky svou převrženou židli, ale už se neposadí. Místo toho zůstane stát na kraji altánu nedaleko sloupů a popínavých růží. Být zde generál i se svými planoucími křídly v takovémto rozpoložení, vzala by Yesodova pýcha zahrady brzy za své.

„Všichni dobře víme, že tohle nemůžeme odmítnout, takže… jak si to představuješ Yesode?“ překříží Kamael paže na zlaté zbroji a upře opět ten svůj přísný pohled na vašeho zjevně nového velitele.

Ucítím na rameni dotek, krátký stisk provázený pohledem Zerachiel, který mi věnuje. Tváří mi prokmitne úlevný úsměv, letmý a prchavý, se kterým zvednu ruku a dlaní krátce spočinu na hřbetu té její, než ji zase odtáhne a usadí se na své místo. Konverzaci s Yesodem zvládá naštěstí dostatečně za nás obě, nemusím se tak kroutit na židli a přemýšlet o tom, co bych měla nebo neměla říkat.

Ostatně nezávazné tlachání trvá jen chvíli, než je nečekaně… Přerušeno.

Závan horkého vzduchu mne přiměje vyhlédnout z altánu ven – v tu samou chvíli, kdy v Yesodově zahradě přistane Kamael. Třetí pozvaný host. Zbroj, kterou má na sobě poznávám, jistěže ji poznávám, musí se vracet akorát z arény. Nikam jinam by si ji nevzal. Vlastně na něm není jediné drobnosti, která by mi nebyla tak důvěrně známá… Na krátký okamžik pookřeji a celá se div nerozzářím, než… Než mi dojde, co jeho přítomnost zde znamená. Zatěkám pohledem mezi ním a Yesodem ve snaze rozkrýt, co za hru to tady nyní hrajeme. Samozřejmě, že marně, svoji odpověď nedostanu. I pro Kamaela je naše – moje – přítomnost překvapením. O dost větším a nepříjemnějším, než dává najevo. Poznám to na něm a poprvé za tu dobu bych snad byla raději, kdybych to nevěděla. Nevidí… Nevidí mě zde rád. Je pro mne tak snadné domyslet si proč.

„Vítej mezi námi,“ řeknu namísto pozdravu. „Bratře“ mi nejde přes rty, a tak se to ani nepokusím vyslovit. Sleduji ho, jak se k nám vydá a usedne na volnou židli. Kamael v sobě dokonce ani před Yesodem nezapře svoji horkou krev, když ho takřka bez vyčkání vyzve k tomu, aby nám sdělil, oč jde. Nečekala jsem od něj nic jiného, vlastně by mě překvapilo, kdyby to neudělal.

Zachytím pohled Zerachiel, na který reaguji jen dalším přiložením šálku s čajem ke rtům. Jeho chuť příliš nevnímám, ale zde ve Zlatém městě vše chutná lahodně. Jako by na dokonalosti našich životů všechno stálo a padalo. Ovšem těmito úvahami se nijak nezdržuji, ani cherub totiž neotálí a přejde rovnou k věci. Tedy… Skoro rovnou.

Zpozorním. Úkol od Tribunálu. Kamael ale přeci nesmí opustit Zlaté město, změnilo se něco? Z Yesodova hlasu cítím napětí, z kolísavé intonace a melodie jeho slov snadno rozpoznávám ty jemné nuance opravdových pocitů, které se pod nimi skrývají. Když mluví o přátelích a našich schopnostech, připravuje si půdu. Jak moc tvrdý pro nás bude ten dopad? Pro něj? Je tak zvláštní pozorovat někoho s jeho mocí a postavení, samotného cheruba, jak… Váhá a bojuje s vlastní nejistotou. Varuje a slibuje. Neklidně se ošiju, ovšem více si nedovolím dát najevo.

A pak to řekne.

Ta dvě slova.

Dech se ve mne zatají a já ustrnu uprostřed pohybu. Tohle byl dopad z výšin Zlatého města přímo na zem. Pohledem zatěkám mezi Kamaelem a Zerachiel. Nazvala bych to krutým žertem vůči těm dvěma, kdybych nevěděla, že tohle není žádný andělský šprým. Ale co to má být? Zkouška jejich loajality? Zabít Lucifera… Znělo to… Znělo to strašlivě. Už nebyl jedním z nás, přesto já si stále velmi živě vybavovala rozpoložení, ve kterém jsem zastihla po rozhodnutí Tribunálu Kamaela. Nevěřila jsem, že by na tom Zerachiel byla o mnoho lépe.

Nadechnu se.

Prsty zabubnují o stůl v ostrém staccatu, kterým k sobě přitáhnu pozornost. Mírně se předkloním a je to právě můj hlas, který jako první přeruší nepříjemné ticho, které nastane.

„Pokud věříš, že má pomoc ti bude v tomto nelehkém úkolu přínosem, budu stát po tvém boku, bratře. Taková jest vůle Pánova,“ s těmi slovy kývnu hlavou, zatímco cítím tíhu dosedající na vlastní ramena. Nemám z toho radost. Necítím odhodlání ani svatou povinnost vůči takovému činu. Ale můžeme tento úkol odmítnout? Můžeme říci cherubovi, aby se obrátil na jiné – jaké jiné? Silnější? Věrnější? Takové, kteří nebudou pochybovat o tom, co je třeba vykonat? Ne, to je přeci nemyslitelné.

Souhlasím s těžkým srdcem, avšak… S dobrým úmyslem. S vírou, že mé vlastní rozhodnutí celou věc pro Kamaela se Zerachiel usnadní. Věnuji cherubovi posmutnělý úsměv. Ah, Yesode… Co jsi to provedl.

Verše: Zadání

Mitzrael

„Je jenom pár nebeských zbraní, které by byly schopné něčeho takového.“ Hlesne vedle tebe Cassiel. Z její tváře i hlasu jasně vnímáš obavy, ale také jistou fascinaci. Ty něco takového také vidíš poprvé. Destrukce takového rozsahu. Kdo k něčemu takovému asi dal svolení? Vzhledem k tomu, co se ale stalo před pár dny, je jasné, že tohle musela být opravdu závažná situace. Nebesa nevydávají podobná rozhodnutí jen tak.

„Hmmh, potřebuji se dostat níž. Ideálně na zem.“ Zavrtí Cassiel zamítavě hlavou, když ji vyzveš, aby splnila svou část úkolu. Takto z vrchu celá oblast nevypadá nijak zvláštně, tedy až na to, že je to několikakilometrový kráter. Výhled ti znesnadňuje větrem neustále vířený jemný prach, který průzkum samotného povrchu dělá prakticky nemožným.  „Přistaneme na okraji? Takto nejsem schopná nic vycítit.“ Slyšíš hlas Cassiel, která se vznáší nedaleko tebe. Pokud je to skutečně tak, nemáte moc jiných možností, než přistát na zemi. Rozletíte se bok po boku.

Cassiel slétne na zem a dosedne na okraji zóny. Svěsí křídla, která nechá zmizet a přehodí přes sebe plášť. Nepříjemný rudý prach poletuje všude kolem vás.

„Chtěl si se mnou mluvit ve městě, Mitzraeli?“ Pohlédne na tebe tázavě a vidíš, že na rozdíl od tebe tohle zcela neodděluje od vašich osobních afér. Ty se snažíš odosobnit a fungovat na základě chladné logiky, ale ona působí skoro jako kdybyste byli zase ve Zlatém městě. Spolu. „Nebo..?“ Zaváhá. Dojde jí to, když jí opětuješ přísný pohled. Zamyšleně si přetáhne přes hlavu kápi a kmitne pohledem zpátky k tobě.

„Ehm, dobře. Zkusím to najít.“ Uhne pohledem a zavře oči. Vidíš, jak na chvíli znehybní a pak se jí tvář zkřiví soustředěním. „Je tu… spousta rušení…“ Cedí skrz stisknuté zuby. „Ne… tohle takto nepůjde. Ta zbraň, která místo srovnala se zemí, tu nechala silné energetické reziduum. Nejsem schopná tu něco jen tak snadno detekovat.“ Vydechne dlouze. „Budeme muset jít dál a hledat. Snad to budu schopná ucítit, až budeme poblíž.“

Vyrazíte do lehce se svažujícího kráteru. Je to dlouhá cesta. Slunce už značně pokročilo na své dráze, pokud se vám na něj vůbec čas od času odkryje výhled skrz rudá mračna. Cassiel se čas od času zastavuje a pokouší se vycítit váš cíl. Vidíš, že ji každý z těchto pokusů o něco málo vyčerpá, ale snaží se to nedávat na sobě znát. Trvá to. Postupujete systematicky, ale zatím stále bez úspěchu. Rudý prach houstne, čím blíže jste středu. Vidíte stěží na pár metrů. Rudý prach štípe v nose a očích a vypadá jako rudá mlha. Cassiel si už odpárala kus svého pláště a překryla si jím nos i ústa. I ty už takto blíže středu vnímáš nepříjemné mravenčení na kůži. Chloupky na zátylku vstávají a vzduch jako kdyby byl nabitý před silnou bouří.

„Myslím… myslím, že něco mám.“ Šeptne Cassiel, která stojí nedaleko tebe se zavřenýma očima, ale pak se jí podlomí kolena. Vypadá to, že si tohle místo na ní vybírá také svou daň a pokud na tebe místní residuum působí takto, jak asi musí na někoho citlivého na podobné věci. Ohlédneš se po ní, když v tom jako kdyby se na hranici tvého periferního vidění něco mihlo v rudém prachu… Byl to jen okamžik. Slyšíš jen fučení větru a těžké oddechování Cassiel.

„Určitě se… blížíme.“ Z pod kápě se na tebe upře její pohled, který září stejně jako těch pár kousků zlatého tetování na odhalených částech kůže.