Kamael se nemýlí, i ve své zlosti a hořkosti má pravdu. Yesodovu žádost neodmítne on a ani zamlklá pobledlá Zerachiel. Jakkoliv to je, jakkoliv to vypadá, nic z toho už nejde vzít zpátky, otočit se zády a předstírat, že se to nestalo. Čas, o který žádám má sloužit k něčemu jinému, jakkoliv si Kamael i Zerachiel myslí, že ho nepotřebují - neboť v této věci již bylo jednomyslně rozhodnuto. Rozhovor mezi Kamaelem a Yesodem je sice krátký, ovšem o to nepříjemnější. Číst vše to skryté v řeči těla generála stejně jako v něm samotném - bolí. Sotva znatelně si povzdechnu, zatímco se můj pohled setká s Yesodovým. Od dnešního setkání jsem toho čekala hodně, ovšem tohle ne. A nedalo se mluvit o příjemném překvapení. Nezbývalo mi než věřit cherubovi, že... Že ví, co dělá.

Kamael odsud spěchá pryč, takřka cítím neklid tančící pod jeho kůží. Urgentní záležitosti? Nově? Krátce svraštím obočí, ovšem odpovědí na všechny ty nevyřčené otázky nedostanu. Nedostanu... Nedostanu vlastně vůbec nic. Vyhne se mi pohledem, jediné, na co čeká je svolení od cheruba, aby se mohl vzdálit. Utíká odsud. Bodne mne v hrudi. Myšlenky na dnešní společný večer, ke kterému jsem se tolik upínala jako k jediné světlé chvilce dne - blednou a vytrácejí se. Žádný nebude, mohla bych v to sice doufat - ale nevěřím tomu. A bude ještě vůbec nějaký? Vzpomínka na včerejšek, na Kamaela sedícího v křesle, mračícího se kus pergamenu s poezií, na naše rozloučení i příslib dalšího setkání - je náhle tak vzdálená. Představa, že budu muset opět bojovat s krustou vší té nevyřčené bolesti a odstupu od všeho a všech, pod kterou se Kamael skryje... A mohu v tomhle případě vůbec vyhrát?

Yesod se omlouvá, Kamaelovo jméno zazní i z úst Zerachiel. Jakkoliv nic nedodá, to jedno jediné slovo... Toho řekne více než cokoliv. Já mlčím, svaly kolem čelisti mám napjaté, zaťaté. V tichosti sleduji, jak se generál rychlými kroky vzdálí od altánu, jak zlatá křídla zavíří vzduchem a on bez jediného zaváhání či ohlédnutí zmizí. Mlčím tak moc, až květy popínavých růží ovíjejících sloupy altánu začnou blednout, zvolna chřadnout a uvadat. Okvětní lístky tlejí takřka před očima, zeleň popínavek tmavne a listy se mění v suchý troud. Nadechnu se. Ve tváři mi sedí ten netečný prázdný výraz jako by přítomnost smrti vše otupila.

"Omlouvám se, Yesode," hlesnu a v tu samou chvíli, kdy se usadí ke stolu - já vstanu. "To, co jsem řekla prve - platí," dodám než pohled stočím k Zerachiel. Není to ode mne správné, ale nedokážu tu dál sedět. Nechci. Podvědomá touha celé tohle falešně šťastné místo proměnit v mrtvou planinu je příliš velká a pak... Zerachiel je ta, která by se měla ptát - ta, která si zaslouží všechny ty odpovědi. Pokud ovšem Yesod vůbec nějaké má. "Mé dveře ti jsou otevřené, sestřičko," hlesnu jejím směrem. Teď. Za pár hodin. Kdykoliv jindy.

"Yesode, Zerachiel..." dodám již formálně s kývnutím hlavy než i já vyjdu z altánu ven. Chci odsud pryč, vrátit se zpátky na jediné místo, kde nacházím klidu. Čtveřice šedočerných mohutných křídel se napne po celé jejich šíři než se pohnou v prvním mohutném záběru. Neozve se však žádný zvuk, jakkoliv by měl. Odrazím se od země a po vzoru Kamaela vystřelím do vzduchu. Zůstane po mne jen kruh povadlé trávy a barevného bejlí. Jakkoliv se Yesodovi protiví představa života protékajícího nenávratně mezi prsty a měnícího se v prach... Měl by si na ten pocit zvykat.

Protože tenhle úkol za sebou nezanechá nic jiného než spálenou zem.

Verše: Přátelské setkání

Yesod, Zerachiel, Dumah

Kamael jen střelí poněkud překvapeným pohledem k Zerachiel, když vidí, její krátkou ale souhlasnou reakci, avšak nijak její rozhodnutí nekomentuje. Stejně jako se nevyjadřuje k nikomu dalšímu z přísedících. Většinu své pozornosti věnuje v tuto chvíli Yesodovi, který má odpovědi na jeho otázky. Tedy snad.

Opět nechá Yesoda domluvit. Svaly v čelistích napjaté, ale zůstává tiše. Tedy alespoň do chvíle, než cherub řekne vše, co chtěl a Kamael jen potřese poněkud nevěřícně hlavou.

„Takže ty sis nás vybral Yesode. Nevím, jestli ti mám za něco takového děkovat a nebo tě proklít, ale to ukáže asi až čas.“ Hledí generál vážně na Yesoda a je patrné, že mírumilovnost vašeho hostitele postrádá.

„Ta nabídka je velkorysá, stejně jako tady tohle všechno…“ Máchne Kamael rukou a obkrouží tak malebný altánek, chutné občerstvení a celkově vaše až pohádkové prostředí, kde jste se sešli, abyste probrali tak závažnou věc.

„Sám moc dobře víš, že nikdo z nás zde ti tu nabídku neodmítne. Za prvé je to žádost od Tribunálu a za druhé, jak si řekl sám, kdo z nás by odolal možnosti se se svým přítelem setkat. Zrovna z nás… Naposledy promluvit s Luciferem, než ho zabijeme.“ Ušklíbne se Kamael hořce a sevře ruce v pěst. Jeho zloba je v přímém kontrastu s klidem vašeho hostitele.

„Politika… Yesode, podcenil jsem tě. Nemyslel jsem, že tu jejich hru umíš hrát tak moc dobře.“ Pokýve Kamael uznale hlavou a z jeho slov se doslova odlamují kusy ledu.

„Na důvodech nezáleží…“ Zašeptá skoro nesrozumitelně, sklouzne pohledem k Dumah a zhluboka si povzdechne. „… jako vždy. No, dobře. Jak tedy Tribunál a ty přikazujete. Já jsem rozhodnutý. Úkol přijímám. Souhlasím s Dumah. Také myslím, že bude fér nechat zbytku čas na rozmyšlenou. Bude ode mě v tuto chvíli něco potřeba veliteli?“ Narovná se generál v ramenou v celé své výši a pohlédne zpříma na Yesoda.

„Omlouvám se, ale mám teď nově nějaké urgentní záležitosti, o které se musím postarat, takže posezení u čaje musím odložit, jakkoliv je společnost lákavá. Pokud tu tedy není nic, co bych teď musel nutně řešit…? “ Vyčkává generál na tvou odpověď a možnost se vzdálit. Nedívá se na Zerachiel a raději ani na Dumah, hledí pouze na Yesoda, který se právě stal jeho velitelem.

Zerachiel a Kamael působí jako oheň a voda. Tam, kde Kamaelovy oči planou rudým ohněm zlosti a roztrpčení, tam skelný pohled Zerachiel připomíná kalnou vodu v zapomenuté tůni uprostřed ničeho. Nevím, co je v danou chvíli horší, ani zda raději krotit oheň nebo zabránit vodě prorvat chatrnou hráz, která ji drží. Zachytím, jak sebou Zerachiel trhne, když se ozve zaskřípání židle pod Kamaelem. Pomalu k ní natáhnu ruku, dlaní se dotknu její paže a natočím k ní tvář, zatímco Kamael mluví a zuří, soptí a hřímá. Neusměji se na ni, ne, jen krátce pootevřu rty – ze kterých ovšem nevyjde ani hláska. Nevím, co jí říct, neznám slova, která by dokázala zmírnit cokoliv z téhle situace. A tak má dlaň jen na chvíli sklouzne k té její, položené oproti bílé říze, obejme ji prsty a stiskne. Mé ruce jsou studené, dotyk takřka ledový – mnohým nepříjemný – proto se jen zřídkakdy dotýkám ostatních.

Neumím si představit, co teď asi cítí, mohu se jen domýšlet... Avšak pravdou je, že nechci ani pomyslet na to, jak by bylo mně samé, pokud bych se ocitla v podobné situaci. Vzápětí se zase odtáhnu, obě dlaně položím na stůl jako bych se chystala vstát. Židle letí s třísknutím na zem a Kamael jako vždy, když je rozrušený... Ah, tak malý kousek by nyní stačil. Pohledem vyhledám ten jeho a už ho nepustím. Mlčím, avšak naléhavý výraz v mé tváři hovoří jasněji, než by dokázalo cokoliv z toho, co bych řekla. Kamaeli, prosím... Tolik se snažím být tím hlasem rozumu, kotvou, která by ho přidržela na zemi, přinutila se zastavit a... Nadechnout se. Stejně jako mnohokrát předtím.

Když se ode mne odvrátí... Atmosféra se rozhodně neuvolní, ale aspoň ve vzduchu přestane být cítit předzvěst požáru stravujícího Yesodovu zahradu a vše živé v ní. Chvíli musím bojovat s nutkáním se zvednout a postavit se po jeho boku, ačkoliv... Stále působím, jako bych se to každou chvíli chystala udělat. Mlčím, zatímco kolem mne padají otázky obtěžkané výčitkami i smířením.

A pak začne Yesod odpovídá. Mluví tiše a klidně, jakkoliv jeho odpověď budí emoce. Ne Tribunál, to on nás vybral. Ah, nevím, co je krutější, prozradit jim rozhodnutí Tribunálu a dát jim do rukou katovský meč nebo jim to říci a poslat je pryč, čekat, jak to celé dopadne. Kdo se vrátí s Luciferovým tělem, pokud vůbec někdo. A já? Já tu sedím proč? Protože brát životy není proti mé přirozenosti, protože smrt je součástí mojí podstaty? Je pro mne tak zvláštní a cizí, když Yesod hovoří o svém odporu. Nebrala jsem nikdy životy s potěšením, ale ani jsem nikdy neváhala. Odnesla jsem ze světa pryč už tolik hříšných duší, životů a osudů těch, kterým vypršel čas... A necítila přitom nic. Anebo má přítomnost zde měla úplně jiný důvod? Možná to nechci vědět. Důležité je jen to, že jsem tady. A navzdory tomu všemu – poprvé za celou dobu jsem za to ráda. Rozhodně je to ta lepší možnost než se celý večer snažit z Kamaela dostat, co se stalo, zatímco by o tom odmítal mluvit. Opět.

"Na důvodech nezáleží."

Nemělo by. Přesto... Kéž by věci byly vždy tak jednoduché. Kdy se vlastně stalo, že takovými přestaly být? Na okamžik sklopím hlavu. Zabít Lucifera - zní to tak prostě, přesto pravda je opakem. Nejdříve bychom ho musela najít a... Ne, nemyslím si, že by to bylo možné, pokud by o to on sám nestál. Ale... Ale to v myšlenkách příliš předbíhám. Teď a tady to není jen o Luciferovi.

"Možná... Možná by bylo lepší... Sejít se v této záležitosti ještě jednou, Yesode. Později. Mít prostor a čas promyslet vše důležité a rozhodnout se," navrhnu opatrně. Nemluvím ani tak o sobě jako spíše o Kamaelovi se Zerachiel. Nepřipadá mi správné na ně tlačit, aby se na místě rozhodli a hned začali přemýšlet, co s Luciferem provedeme. Ne, rozhodně to není dobré. Stejně jako přemýšlet o tom... Co by Lucifer mohl provést s námi. V tom se Yesod nemýlil. Tohle je úkol, který může kohokoliv z nás stát život. A já... Já se přistihnu, že se toho ve skrytu duše děsím.