Andor.cz - Dračí doupě online

Verše: Pád z nebes

Zavřu za sebou dveře svého domu a vyrazím městem. Oděný takhle na sobě cítím pohledy. Válečník v plné zbroji spěchající ulicemi. Během několika kroků roztáhnu křídla a mohutným máchnutím se vznesu do vzduchu. Letím přímo k místu našeho setkání. Už tam na nás čekají a nechci, aby měla Harut pocit, že jsem tam jen o vteřinu později, než bych mohl být.

Prolétám nad ulicemi a obdivuji naše krásné město. Může mě fascinovat tvořivost lidí a jejich progresivnost ale moc dobře vím že nemůže být nic krásnějšího a dokonalejšího, než je tohle místo. Máchnu křídly a obletím zlatem vykládanou promenádu, proženu se nad nikdy nevadnoucím parkem nejkrásnějších a nejvoňavějších stromů a květin. Proženu se kolem bezchybně postavených domů, ze kterých přechází oči a plesá srdce. Nakonec přistanu před portálem, který je pro nás nachystán.

Naštěstí nemám moc času přemýšlet a Cass se svistem větru dorazí jen několik okamžiků po mě. Očima zkontroluji její zbroj. Samozřejmě je připravená bezchybně ale udělal bych to s každým, kdo se má účastnit mise pod mým velením. Možná jen ne tak starostlivě.

„Ano, půjdeme.“ Odvětím jí a vydám se první do portálu. Najednou letím. Není to jako ve městě, ten volný prostor mě vždy láká. Padám do hlubin. Přitáhnu ruce k tělu a složím křídla co nejblíž k tělu. Cítím rychlost, vítr, co mi naráží do tváře a hraje se s mými vlasy. Zrychluji a zrychluji, dokud mi to jen blížící se země dovolí. Když je čas zastavit pomalu roztáhnu křídla a začnu brzdit. Zpomaluji až se nakonec zastavím. Několika máchnutími naberu výšku a zastavím se v horizontální poloze. Euforický úsměv z letu mi rychle zmizí z tváře, když vidím destrukci pod sebou.

„Netuším, co mohlo tohle místo zničit takovou silou.“ Sleduji rudý jemný prach, který se prohání mezi troskami. Tohle je slavný Babylón? Jaká nebeská zbraň tu musela být použita, aby způsobila takovou destrukci a hlavně proč? Kolik duší tu muselo vykřiknout naposledy? Nadechnu se. Není čas se nechat rozhodit a ovládnout se prostým šokem.

„Musíme splnit proč jsme tady. Na otázky bude čas potom. Co potřebuješ abys našla zrcadlo?“ Podívám se na Cass. „Rád bych tohle místo nejdřív prozkoumal ze vzduchu. Nevypadá to, že by tu něco žilo, ale chci mít jistotu, že nám nikdo nevpadne do zad. Ať už ze země nebo ze vzduchu.“ Tvářím se vážně. Odmítám vyškrtnout jakoukoliv alternativu která by nás i naší misi mohla ohrozit. Vytáhnu meč z pochvy a držím ho v ruce, v případě ohrožení nebudu ztrácet ani vteřinu. „Chci, aby ses držela u mě za každou cenu. Nebudeme se rozdělovat a nespustíme jeden z druhého oči.“ Řeknu nakonec nekompromisně, než odpoví na mou první otázku.

To poslední, o co stojím, je Alexanderovi přidělávat ještě další starosti, ostře se tak nadechnu, odhodlaná aspoň chvíli předstírat, že je všechno v naprostém pořádku. Nadechnu se – ve stejnou chvíli Alex utichne uprostřed věty. Náhle a bez varování. Rychle k němu vzhlédnu, tak akorát včas abych zachytila rychlý pohyb a jeho vlastní zavrávorání. V tváři je náhle snad ještě bledší než já, což…

… což mne neskonale vyděsí. Slovy se nedá popsat ten strach a úzkost, které mi sevřou hruď, když ho vidím takhle. Ne, ne, ne. Tohle se ve skutečnosti neděje. Nesmí.

„Alexi!“ vyjeknu a vykročím rychle k němu, abych… Já nevím co, ale… Musím něco udělat. Cokoliv. „Co se to…“

Ah.

Sama stihnu udělat sotva dva kroky od stolu než se… Klopýtnu, jak se zarazím na místě. Vše kolem… Já… Jako by se vzdalovalo. Vnímám sílící záři, pohlcující nábytek, místnost… Mě. Pohnu se, ve snaze se něčeho zachytit, ale ruka nahmátne jen vzduch. Je tohle… Jsou tohle… Ale takhle to nikdy nebylo. A co Alexander? Mé myšlenky zběsile těkají od jednoho k druhému v mé marné snaze se uklidnit, vydechnout a…

… zlatě se lesknoucí oči Alexandra jsou tím posledním, co spatřím, než se celý prostor ztratí ve světle.

A my s ním.

Alexandrova ne zrovna vhodná volba slov vyvolá jen další vlnu vzpomínek. Ani tentokrát se nejedná o nic příjemného. Představa, že na stole místo Meeksové ležíš ty, je ale velmi reálná a až nepříjemně blízká. Stačilo málo, aby… Srdce ti poplašeně poskočí a od žaludku se začne šířit studený, nepříjemný pocit. Dopadlo to dobře, ale nemuselo. Jde vůbec někdy zapomenout na něco takového?

„Omlouvám se, jestli jsem nějak…“ Sleduje tě Alexander ustaraným pohledem, ale pak se v půli věty zarazí a hlas se mu zadrhne v hrdle. Vidíš, jak prudce zamrká a chytne se za spánek jakoby ho bolela hlava. Jeho tvář najednou působí že pozbyla barvy a on zavrávorá. Opře se těžce o stěnu za ním, což mu pomůže udržet se na nohou. Něco se děje. Ty sama vnímáš, jak se ti začínají zastírat smysly. Zvuky se tlumí. Vjem vlastního těla slábne. Světlo se rozplývá a okraje nábytku jako kdyby začínaly zářit vlastním vnitřním světlem, které nabírá na intenzitě.

 „Del…“ Dostane ze sebe skoro bez dechu Alexander a jeho oči v mžiku naberou barvu tekutého zlata.

Záře všude kolem tebe zesílí a je to jen otázka vteřin, než je jí celý tvůj svět pohlcen…

…A ty s ním…

Po dlouhé době mám... Opravdu radost, když se domlouváme ohledně nového klavíru. Tohle pro mne znamená mnohem více než jen "malé zvednutí nálady". Možná bych tomu neměla přikládat takovou váhu, vždyť co to bylo ve srovnání se vším, co se stalo? Měla bych se takhle radovat z toho, že jsem se dostala ze sanatoria, že žiju, že je mi den ode dne lépe... Přesto je to právě tato chvíle, kdy mi srdce buší nedočkavostí. Aspoň chvíli. Dlaň rychle stáhnu z hrudi pryč, opřu ji zpátky o stůl, když zachytím Alexův pohled. A výraz. Ovšem vše je zapomenuto v okamžiku, kdy se náš rozhovor stočí opět do mnohem vážnější roviny.

Téma vlastních ostatků je... Ne, stále si to nedokážu představit, avšak na rozdíl od Alexandra... Nevím, na jednu stranu je to zvláštní a morbidní, na tu druhou mne ta představa zároveň svým způsobem přitahuje. Co bych cítila, kdybych našla ostatky té, kterou jsem byla? Potřesu hlavou ve snaze to dostat z hlavy a raději se soustředím na Kama...ndra. Alexandra. Ne Kamaela. Nejsem si jistá, jak tu jeho poznámku o "spoustě času" chápat, nicméně... Jen se kousnu do rtu a zůstanu souhlasně mlčet.

Tedy aspoň do okamžiku než sama zmíním hudbu a Alexander se na okamžik ztratí v myšlenkách. Vzpomínkách? Vidím ho na okamžik před sebou, neznámého muže s rudými vlasy, broukajícího si stejnou melodii... Mimo rytmus i tóninu, přesto bych ozvěnu toho popěvku mohla poslouchat... Pořád. Měkce se pousměji. "Už mi to pomohlo jednou. V tomhle to určitě bude fungovat také," poznamenám polohlasně. Přes co jiného než hudbu bych také měla najít s Dumah společnou řeč? Skrze smrt. Ta slova zmizí stejně rychle jako se objeví, až mne z toho zamrazí.

Ten zvláštní pocit mne už nepustí po zbytek našeho hovoru.

Tak přeci jen... Přijde mi to tak neuvěřitelné, že Probuzení... Nejsou takové tajemství, jak jsem si myslela. Pokud o tom ví lady Madron, co ostatní členové Rady? O těch Alexander mluví? Nebo o někom jiném? Žaludek se mi stáhne a už nepovolí, zatímco Alexander hovoří. Je to pro něj osobní a já ani nepochybuji, že ví, o čem mluví, přesto... Musím se přinutit vydechnout, abych uvolnila aspoň trochu napětí z ramen. Pohled mu nedokážu opětovat, takřka hned jím uhnu a zabodnu jej kamsi na jeho rameno. Namísto odpovědi jen ztěžka polknu. Pokusný experiment.

Nechci na to myslet. Soustřeď se, napomenu se, během chvíle již poněkolikáté. Alexander má pravdu, pokud se nás probouzí více a více, musí se něco dít. Přesto... Myšlenky se opět rozprchnou do všech stran jako když střelí. "... otec Fernsby," opravím ho bezděčně, ani nevím proč. "... že se v tom nebude příliš pitvat..." Srdce se mi rozbuší, když k Alexanderovi prudce vzhlédnu, oči rozevřené dokořán. Fernsby. Pitvat. Tak jako v Meeksové. Proboha, ten obraz už nikdy nedostanu z hlavy stejně jako to... Že na tom stole jsem měla skončit i já. Udělal by mi to samé. Rozebral by mne na kousky ve snaze zjistit v čem dalším se od lidí liším. Určitě... Jak mé tělo vlastně získali? Komu zaplatili? Jen napůl vnímám, co Alex dál říká, prostě jen...

Rychle se narovnám.

"Ano, jsem v pořádku," vyhrknu rychle. Příliš rychle. Další nádech. A výdech. "... budu v pořádku. Za chvíli. A to já tohle téma otevř..." zapolykám. "...čala. Začala. Promiňte. A opravdu si vážím toho, že se mnou mluvíte upřímně a na rovinu," dodám a pokusím se o úsměv, jakkoliv se mi to nedaří. Jen... Nechci ho už více zdržovat.