Yesod, Zerachiel, Dumah

Sejdete se v zahradě svého hostitele. Yesod vás vstřícně přivítá a nabídne i nějaké občerstvení. Zahrada zde dýchá klidem a vzduchem se nese sladká vůně růží. Je to idylický koutek, kam se jistě jeho majitel může uchýlit, když potřebuje dát vydechnout ustarané mysli. Na první pohled to vypadá, že se zde bude konat spíše malá zahradní oslava, ale Yesodův výraz dává tušit něco jiného.

Chvíli to vypadá, že se zde sejdete pouze vy tři, protože čtvrtý pozvaný stále nikde není, když v tom vás ovane závan rozehřátého vzduchu a když se ohlédnete uvidíte čtvrtého. Generál přistál z čistého nebe nedaleko altánku. Dva páry zlatých křídel ještě lehce plápolají, zatímco se jeho zářící pohled upře na altán. Kamael je oděný ve zlaté zbroji a meč u jeho pasu zdobený v hrušce vsazeným masivním rubínem ještě pomalu uhasíná podobně jako jeho křídla. Vlasy na stranách tváře má stažené dozadu a spletené do volného copu, který spadá po zbytku rozpuštěných rudých pramenů. Je viditelně ozbrojený i oděný do boje. Pro Dumah tohle není nový pohled. Poznává ale jednu z jeho lehčích zbrojí, které nosí na tréninky, ačkoliv to není na ní prakticky poznat. Je to mistrovský kousek, decentně zdobený a opět v jeho oblíbených barvách zlaté a černé. Na některých věcech si generál zakládá, ačkoliv to není zrovna poezie.

„Yesode, omlouvám se, ale zdrželo mě v aréně ještě nějaké….“ Větu nedokončí, protože si všimne, že zde není sám s cherubem. Pohledem se zastaví na Zerachiel a pak jím zabloudí k Dumah. Na čele se mu protáhne nenápadná vráska, ale nic neříká.

„Hmm, nečekal jsem, tak širokou společnost.“ Vykročí k altánu, ruku opřenou o dlouhý meč u pasu a  po pár krocích se jeho křídla rozplynou v ohnivé záři. „Sestry. Rád vás opět vidím.“ Pousměje se na Zerachiel a pak na Dumah, která si může všimnout, že o něco více semknul rty, když se jejich pohledy setkaly. Je patrné, že se mu to příliš nezamlouvá, ale tak drobných nuancí si může všimnout pouze ten, kdo generála už dobře zná. Dojde ke stolu, kde se posadí na poslední zbývající židli.

„Takže? Předpokládám, že záležitost Tribunálu nesnese odkladu. Zvláště, když je tu tak… vybraná společnost. Yesode? O co jde?“ Semkne ruce před sebou a upře pátravý a poněkud chladný pohled na cheruba. Nevypadá to, že by se generál jakkoliv zdráhal jít rovnou k věci i v přítomnosti vyšších kůrů.

Překvapeně se ohlédnu přes rameno, když zaslechnu jemný hlas Zerachiel za svými zády. Zamrkám, chvíli se tvářím jako bych spatřila ducha, než se ostře nadechnu a zmatek v mé tváři se o to více prohloubí. „Ano,“ nedostanu ze sebe více než jen tu prostou jednoslovnou odpověď s nevyřčeným otazníkem na konci. Náš pohled se střetne, snad ani nevím po jak dlouhé době a… Ne, co to říkám. Vím to naprosto přesně. A tak moc se za to stydím. Jsem špatná sestra a o to horší přítelkyně. „Zerachiel, já…“ nadechnu se. Po tom osudném rozhodnutí Tribunálu… Věděla jsem, že ji to muselo zasáhnout jako Kamaela. Byli si s Luciferem… Nebyli si lhostejní. Věděla jsem to. Z náznaků i toho, jak se tvářila, když mi vyprávěla o některých jejich setkání. Stejně jako Kamaelovi jsem jí chtěla nechat pár dní prostor, čas polknout to hořké sousto, poslala jsem tak jen vzkaz… Slíbila jí, že ji navštívím, že tu budu, kdyby potřebovala. Ovšem já tu nebyla. V ten den, kdy nás s Kamaelem poslali splnit úkol, ke kterému jsme se oba zavázali už mnoho let předtím…

Slova i myšlenky přeruší Yesod stojící ve dveřích. Rychle se otočím zpátky k němu. Vypadá – působí – stále stejně. Ani to vážné pozvání a zaklínání se věcmi Tribunálu mu neubralo z neformálnosti či úsměvu. „Yesode,“ vyslovím jeho jméno namísto pozdravu a uctivě na okamžik sklopím hlavu. Váhavě se přitom pousměji, jakkoliv v další chvíli pozvednu tázavě obočí, když zmíní třetího pozvaného. Koho? A proč? Co se to děje?

Namísto otázek ovšem přenechám prostor Zerachiel než nás vzápětí Yesod pozve dál a provede nás domem až k altánu na zahradě. „Lépe, mnohem lépe,“ odpovím na jeho otázku po krátkém zaváhání. Chvíli to působí, že snad chci i něco dodat, ovšem nestane se tak. Lehce provinilým pohledem kmitnu k Zerachiel než moji pozornost přitáhne bujará zeleň všude kolem. Je to skoro jako ocitnout se mimo Zlaté město. Všechno je tu tak… Živé. Barevné. Až se z toho cítím nesvá, jako bych sem nepatřila.

Vyčkám, než se v altánu usadí Zerachiel než se posadím na místo vedle ní. Na čaj ani pohoštění nemám příliš chuť, avšak schovat se za šálek s čajem zní příliš lákavě na to, abych to neudělala. Nevyzvídám na koho čekáme, Yesod by nám to určitě řekl kdyby chtěl. A pak… Stejně se to brzy dozvíme. Ať už jde o kohokoliv. Příliš nepomáhá ani jeho vlastní napětí, které ho drží na nohou namísto toho, aby se k nám usadil. Nebo si to jen namlouvám a zkrátka vyhlíží posledního hosta? Všimnu si Yesodova pohledu, na okamžik mám pocit jako by mi snad viděl až na dno duše. V tu samou chvíli se natáhnu po šálku s čajem namísto štítu.

Zvednu ruku, abych si shrnula už ze zvyku pramen vlasů za ucho – pramen, který tam díky copu není. Ah. Nadechnu se a očima zabloudím zpátky k Yesodovi. „Ten vzkaz zněl vážně a naléhavě, kdo by se neubránil… Obavám,“ přeci jen poznamenám, váhavě a opatrně. Měkce se pousměji, byť jen na okamžik. V mém případě šlo o velmi konkrétním obavy, ovšem to by tu nebyla Zerachiel. Celé to bylo… Zvláštní. Ve Zlatém městě se věci nikdy nedějí jen tak.

Verše: Dýchánek

* * *

Dům

* * *

Skláním se nad zdobeným tělem qanunu a opatrně dotahuji nové struny napnuté mezi zlatými kolíky, zatímco po očku sleduji Kamaela sedícího v křesle. Ticho přerušuje jen zvuk prstů klouzajících po strunách a občasné zašustění pergamenu, do kterého je Kamael začtený. Mimoděk se pousměji, když si všimnu drobné vrásky, která se mu dělá nad kořenem nosu vždy, když se na něco tak urputně soustředí, že u toho nevědomky křiví nos maličko svraští obočí. Jsem ráda, že je tu se mnou, sobecky si užívám každou tu draze vykoupenou minutu, kterou můžeme trávit spolu. Kamael je jako... Jiskra, která mému životu chyběla, oheň, který by mne dokázal rozehřát bez toho, aniž bych se musela bát, že se o něj spálím. Neumím to popsat a možná… Možná ani nechci.

Povytáhnu obočí, když odloží pergamen – vlastně nic, co bych nečekala, i když jsem si dovolila v něj vložit trochu planých nadějí. "V tom případě mi budeš muset někdy ukázat, jaká poezie dokáže zaujmout i někoho tak náročného jako je sám Generál," poznamenám pobaveně a pousměji se, zatímco se Kamael zvedne a dojde až ke mně. Zachytím jeho pohled k oknu i tiché povzdechnutí, ovšem namísto slov se jen narovnám a pootočím se k němu čelem stejně jako se květina otáčí za sluncem. Také bych byla raději, kdyby mohl ještě zůstat, ovšem příslib zítřejšího večera spolehlivě vyžene všechny chmury z hlavy.

Tedy... Skoro všechny.

Nemluvíme o tom. Nikdy o tom nemluvíme. O tom, co se stalo, o Tribunálu, o jeho potrestání, které se zatím omezilo jen na zákaz opuštění Zlatého města, ovšem nebylo to konečné rozhodnutí. Kamael o tom mluvit nechtěl a já neměla sílu na něj kvůli tomu naléhat. Bylo snazší to pohřbít uvnitř sebe samé a předstírat, že se nic z toho nestalo. Zahánět úzkostné vzpomínky a temné stíny v jeho náruči, ve které jsem se mohla schovat nejen před světem, ale především sebou samou. I teď se v něm pro tu chvíli vděčně ztratím, když mne vezme za bradu a vyhledá svými rty ty mé. Obě dlaně k němu bezděčně vztáhnu a vytáhnu se na špičky.

"Ještě chvíli a nikam bych tě nepustila," šeptnu lehce zadýchaně a jen velice nerada se od něj odtáhnu. Hlavu nakloním lehce ke straně, když mi zastrčí pramen vlasů za ucho. "Myslím, že společně určitě přijdeme na způsob, jak se zabavit," pousměji se, společně trávený čas mne zbavil ostychu. "Hmm, nejsem si jistá, že bych ti měla přát na oplátku hezký zbytek dne i já, když u toho nebudu, ale... I tobě, Kamaeli," dodám odlehčeně, když ho vyprovázím ke dveřím. A pak... Pak je pryč. Dům mi náhle přijde zvláštně prázdný, jako vždy, když se s Kamaelem rozloučím. Někdy mne to trochu děsí. To, jak moc je vše jiné, když ho mám poblíž.

Nestihnu se ovšem ani vrátit ke stolu, když se opět ozve zaklepání.

Ale, že by? prolétne mi hlavou, ale to už beru za kliku a-

-úsměv mi z tváře spadne během mžiku a nahradí ho vážný zachmuřený výraz. "Ano, já jsem Dumah," potvrdím neznámému andělovi svoji totožnost, a tak trochu zaraženě si od něj převezmu dopis. Posel na nic nečeká a zmizí, avšak já se ještě rozhlédnu po ulici ve snaze zahlédnout... Ne, už tu není. A tak raději v soukromí domu rozlomím počeť a rozložím pergamen, abych si mohla přečíst krátký vzkaz, co je v něm napsanán. Yesod. Jméno, které pro mne rozhodně není neznámé, stejně jako on sám. Žaludek se mi mimoděk stáhne, neklidně se ošiju. Bylo to už nějakou dobu, co jsem ho viděla naposledy. A jakkoliv jsem byla za jeho pomoc a péči, kterou věnoval mému zmrzačenému tělu, neskonale vděčná... Nevzpomínala jsem na to ráda. Na všechnu tu bolest, bezmoc a strach.

Srdce se mi rozbuší. Jde o věc Tribunálu. O jakou? Jde o Kamaela? O to, co se stalo? O to… C se kvůli mně stalo? Yesod byl jeho přítelem, dozvěděl se snad něco? Ani omluva za strohost nic nezmění na tom, jak mne ten vzkaz rozhodí. Není to pozvání ani prosba. Je to příkaz nenechávající prostor pro možnost volby. Chvíli tam jen stojím, pohledem se vpíjím do těch pár úhledně sepsaných slov ukrývajících se pod insignií lilie, než sklopím hlavu a rezignovaně si povzdechnu. Nezbývá než vyčkat zítřejšího dne.

Vrátím se tak k qanunu, abych mohla dopnou zbývající struny a naladit ho. Po zbytek času… Nemám příliš stání, potřebuji zaměstnat hlavu i ruce. Než se tak den přehoupne v ráno a ráno v dopoledne, mám zkontrolovanou celou sbírku svých nástrojů, včetně potřebné údržby. Napětí ze sebe zkusím setřást v horké lázni, ačkoliv to příliš nepomůže. Marná snaha, v hlavě mne stále straší ta „věc Tribunálu“. Nakonec se převleču do lehké zeleno-šedé róby, vlasy si oproti zvyklost zapletu do volného polovičního copu.

K domu Yesoda dojdu procházkou, moc dobře vím, kde je a jak vypadá. Na chvíli se před ním zastavím, dlouze se nadechnu a vydechnu. Pohledem kmitnu po ulici, než vykročím ke dveřím, abych ohlásila svůj příchod. A jakkoliv se snažím navenek působit poklidně, tak… V očích se mi odráží nejistota a obavy, které jen těžko dokážu skrýt před sebou samou natož před ostatními.

Zerachiel , Dumah

♬♬♬♬♬

If either of them falls down, one can help the other up. But pity anyone who falls and has no one to help them up.
Ecclesiastes 4:10

Vše obklopující záře pomalu pohasne a zůstanou z ní jen drobné zbytky, které rozsvěcují tohle jinak poměrně šeré místo. Vitrážovými okny sem padá tlumené světlo ze světa tam venku a na policích a po stranách místnosti jsou rozmístěné různorodé hudební nástroje. V jednom z křesel sedí vysoký, rudovlasý muž, který si se zájmem pročítá rozvinutý pergamen. Jinak je zde ticho. Příjemné ticho… Jsi doma, Dumah.

Už jsi myslela, že se tohoto dne nikdy nedočkáš. Návratu domů. Od toho uteklo jen pár měsíců. Tvé tělo se ale dalo rychle dohromady, především díky péči jednoho z vás. Yesoda, tvého bratra, který vládl darem života a jenž se znal s Kamaelem, jak si později zjistila. Díky němu ses během pár dnů dostala zpátky do plné formy. Kůže se zahojila a nezůstalo na ní nic. Žádná připomínka toho, co se tehdy stalo. To ale neplatilo o mysli. Kamael o tom dnu nerad mluvil. Vyhýbal se tomu a čas od času sis všímala, že tě sleduje starostlivým pohledem, ačkoliv podobných momentů každým týdnem o něco ubývalo.

Ten den ve vašich životech změnil hodně. Jak v dobrém, tak ve zlém. Kamael musel čelit odpovědnosti za nesplnění úkolu a nespokojenosti Tribunálu, který ho předvolal. Nechtěl o tom před tebou mluvit, stejně jako o tom, jak to dopadlo s tím… ve světě smrtelníků. Od jednání Tribunálu už utekl měsíc a víš, že mu prozatím bylo zakázáno opouštět Zlaté město. Nebylo to ale zase na druhou stranu tak zlé. Trávili jsme spolu více času. Tolik, kolik jste jen chtěli. Koneckonců, přežili jste a už jen tahle drobnost dělala každý společný moment cennějším.

„Myslím, že ta poezie… není zrovna pro mne.“ Ušklíbne se Kamael, složí pergamen do klína a otočí se na tebe. „Nebo alespoň tahle… Nejsem, až tak nekulturní. Nedívej se na mě Dumah tak zklamaně.“ Postaví se z křesla a dojde k tobě. Jeden krátký pohled k oknu stačí, aby si zklamaně povzdechl a ty víš proč. Dnes už vám společný čas vypršel.

„Hmmh, vypadá to, že už budu muset jít.“ Pousměje se na tebe trochu smutně. „Zastavím se ale zítra k večeru. Nebo by si chtěla někam vyrazit Dumah? Tedy… jen v rámci města.“ Dodá něco, co si moc dobře pamatuješ.

„A nebo se rozhodneme až dle nálady. Necháme to náhodě. Co myslíš?“ Podepře tvou bradu prsty a nakloní se k tobě, aby tě políbil jako už mnohokrát před tím. „Budeme mít ostatně celý večer.“ Šeptně pak spiklenecky a zastrčí ti neposedný pramen dlouhých vlasů za ucho.

„Hezký zbytek dne, Dumah.“ Pousměje se na rozloučenou, než ho vyprovodíš ze svého domu a zůstaneš zase sama. Uběhne jen pár okamžiků, než se ozve zaklepání na dveře. Moc návštěv nemíváš. Nejspíš si jen Kamael něco zapomněl. Ale když otevřeš dveře je za nimi černovlasý mladík, kterého nepoznáváš.

„Dobrý den, paní Dumah, že? Prosím, tady je něco pro vás.“ Nejistě po tobě tikne pohledem a podá ti dopis v jednoduché bílé obálce, který je zapečetěný voskovou pečetí s vyraženým symbolem lilie. Mladík se kvapně rozloučí a tobě zůstane v rukou jen podivný dopis. Rozlomíš pečeť a začteš se.

☩

Chvíli jsi v nicotě, než se dostaví první vjemy a svět kolem tebe se začne zase vykreslovat. Jsi na jednom z balkónů Zlatého města. Vítr si hraje s tvými rudými vlasy barvy krve a před tebou se rozprostírá ta poklidná scenérie. Kolikrát jste tu spolu stáli? Kolikrát jste tu vedli živé, zapálené debaty. Zdálo se to tak tak dávno a při tom ti po jeho zmizení v životě stále něco chybělo.

Nebylo mnoho takových, kteří Lucifera poznali z tolika stran. Rozhodně ne. Víš, že jsi ale byla jediná, která byla jeho srdci nejblíž. Začalo to tehdy tím osudným dnem v aréně. Nikdy si nečekala, že to nebude tvá poslední návštěva jednoho z jeho světů, ačkoliv další byly mnohem příjemnější a zajímavější. Naštěstí. Nikdy ses s ním nenudila. Ovšem to vše skončilo… Tehdy… Když Tribunál rozhodl a ty jsi ho navždy ztratila. Říká se, že některé věci časem přebolí, ale nikdo nikdy přesně neurčil, jak dlouhý čas je k tomu potřeba.

Zrovna jsi se vracela domů. Byla jsi navštívit Suriela, který byl v rukou léčitelů. Vaše poslední mise před pár dny byla… Ne zrovna beze ztrát. Zachránila si alespoň jeho, když už ne Barachiel. Ta v rudém chrámu padla a její tělo zůstalo pohřbeno pod jeho zhroucenými troskami. Suriel se ale rychle zotavoval na to v jakém stavu jste ho dostali zpět. Předali jste ty podivné zbraně, které třímali Padlí a podali hlášení. O tom, jak v dříve božím svatostánku začali uctívat Jeho… Jeho? Proč by něco takového dělal? Chtěl? Avšak ta představa, že stále žil byla až hříšně konejšivá. Nazývali ho lhářem. Tobě nikdy nelhal, nebo si o tom alespoň nikdy nenašla žádné důkazy. Byl to prostě jen další z takových dnů, kdy se tvé myšlenky zatoulaly do minulosti, která na rozdíl od přítomnosti byla zalitá hřejivou zlatou září.

„Ehm, paní Zerachiel…?“ Uslyšíš váhavý hlas a všimneš si černovlasého mladíka, který se k tobě pár kroky přiblíží. „Doufám, že vás neruším. Mám tu pro vás dopis.“ Podá ti obálku z prostého bílého papíru. Je zalepená voskovou pečetí, do které někdo vyrazil znak lilie. „Nebudu vás už rušit. Přeji pěkný den.“ Ukloní se zdvořile mladík a zase tě rychle opustí. Vítr prudčeji foukne, až ti ten dopis málem vytrhne z prstů a rozevlaje tvé vlasy divoce kolem tvé hlavy. Skoro jako počasí tam dole. Divoké a nespoutané. Kolik si se před ním o něm toho navyprávěla…

Rozlomíš pečeť a otevřeš dopis. Úhledným písmem je tam napsaná krátká zpráva.

Verše: Pád z nebes

Zavřu za sebou dveře svého domu a vyrazím městem. Oděný takhle na sobě cítím pohledy. Válečník v plné zbroji spěchající ulicemi. Během několika kroků roztáhnu křídla a mohutným máchnutím se vznesu do vzduchu. Letím přímo k místu našeho setkání. Už tam na nás čekají a nechci, aby měla Harut pocit, že jsem tam jen o vteřinu později, než bych mohl být.

Prolétám nad ulicemi a obdivuji naše krásné město. Může mě fascinovat tvořivost lidí a jejich progresivnost ale moc dobře vím že nemůže být nic krásnějšího a dokonalejšího, než je tohle místo. Máchnu křídly a obletím zlatem vykládanou promenádu, proženu se nad nikdy nevadnoucím parkem nejkrásnějších a nejvoňavějších stromů a květin. Proženu se kolem bezchybně postavených domů, ze kterých přechází oči a plesá srdce. Nakonec přistanu před portálem, který je pro nás nachystán.

Naštěstí nemám moc času přemýšlet a Cass se svistem větru dorazí jen několik okamžiků po mě. Očima zkontroluji její zbroj. Samozřejmě je připravená bezchybně ale udělal bych to s každým, kdo se má účastnit mise pod mým velením. Možná jen ne tak starostlivě.

„Ano, půjdeme.“ Odvětím jí a vydám se první do portálu. Najednou letím. Není to jako ve městě, ten volný prostor mě vždy láká. Padám do hlubin. Přitáhnu ruce k tělu a složím křídla co nejblíž k tělu. Cítím rychlost, vítr, co mi naráží do tváře a hraje se s mými vlasy. Zrychluji a zrychluji, dokud mi to jen blížící se země dovolí. Když je čas zastavit pomalu roztáhnu křídla a začnu brzdit. Zpomaluji až se nakonec zastavím. Několika máchnutími naberu výšku a zastavím se v horizontální poloze. Euforický úsměv z letu mi rychle zmizí z tváře, když vidím destrukci pod sebou.

„Netuším, co mohlo tohle místo zničit takovou silou.“ Sleduji rudý jemný prach, který se prohání mezi troskami. Tohle je slavný Babylón? Jaká nebeská zbraň tu musela být použita, aby způsobila takovou destrukci a hlavně proč? Kolik duší tu muselo vykřiknout naposledy? Nadechnu se. Není čas se nechat rozhodit a ovládnout se prostým šokem.

„Musíme splnit proč jsme tady. Na otázky bude čas potom. Co potřebuješ abys našla zrcadlo?“ Podívám se na Cass. „Rád bych tohle místo nejdřív prozkoumal ze vzduchu. Nevypadá to, že by tu něco žilo, ale chci mít jistotu, že nám nikdo nevpadne do zad. Ať už ze země nebo ze vzduchu.“ Tvářím se vážně. Odmítám vyškrtnout jakoukoliv alternativu která by nás i naší misi mohla ohrozit. Vytáhnu meč z pochvy a držím ho v ruce, v případě ohrožení nebudu ztrácet ani vteřinu. „Chci, aby ses držela u mě za každou cenu. Nebudeme se rozdělovat a nespustíme jeden z druhého oči.“ Řeknu nakonec nekompromisně, než odpoví na mou první otázku.