Andor.cz - Dračí doupě online

Mitzrael

Rozloučíte se s Harut, ačkoliv k nějakému srdečnému neshledanou to má daleko. Ta žena tu za vámi nebyla na přátelskou návštěvu, ale by vám zadala důležitý úkol. Jak těžký bude, musíte teprve zjistit. Na druhou stranu jste vysláni jen vy dva. Rozhodně se zde vedení odhodlalo jít spíše cestou nenápadnosti než zajištění oblasti nebeskou armádou.

„…Dobře.“ Kývne na tebe Cassiel, jejíž tvář zvážněla. Rty má semknuté do tenkých čárek a zamyšleně hledí na dveře, kterými před pár chvílemi odešla Harut. Až při tvých dalších slovech sebou trhne a zatřese hlavou. "Zajisté.“ Odpoví ti krátce odosobněným tónem. V tuto chvíli seš její velitel a vnímáš, že se její postoj vůči tobě alespoň na první pohled změnil. Projde pomalu kolem tebe, naposledy se na tebe krátce otočí, než vyjde ven na ulici těmi samými dveřmi, kterými před tím zmizela jedna z Trůnů.

Zůstaneš opět sám. Není ale času nazbyt. Nachystáš se. Oblékneš svou výzbroj. Vezmeš si svou zbraň i vše potřebné. Netrvá to dlouho a jsi připraven. Jeden z vojáků nebes.

Stojíš na platformě u západní brány a portál v oblacích pomalu víří. Už by tu měla být. Každou chvíli… Ovane tě poryv vzduchu a uslyšíš zašustění křídel. Cassiel přistane kousek od tebe. Stejně jako ty je oděná do zlaté zbroje, ačkoliv ta její není tak masivní a umožňuje jí pružnější pohyb. U pasu má stejně jako ty pochvu s mečem a plášť drží v podpaží. Oblačný vír pod vámi pomalu zrychluje, jak se brána stabilizuje.

„Půjdeme?“ Vyčká Cassiel na tvůj rozkaz, pak máchne křídly a vrhne se střemhlav dolů. Letíte. Padáte. A pak zase letíte. Prolétnete branou v mracích a na pár okamžiků se let změní v pouhý pád, než se světy promění a ucítíte v křídlech odpor vzduchu. Takto nahoře je chladivý, až ledový. Pod vámi se táhnou šedivé mraky a chybí hřejivost paprsků Zlatého města.

Prolétnete hradbou mraků a pod vámi se otevře pohled na pustou krajinu v jejímž středu je obrovský kráter. Takto z výšky to nepůsobí tak monstrózně, ale jak klesáte, začíná vám docházet rozsah destrukce, která se táhne v rozsahu několika kilometrů. Tady někde bylo největší lidské město a nezůstalo z něj nic. Pouze pár rozvalin a rudý jemný prach, který takto níže rozfoukává do všech stran vítr.

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, to je dobrý nápad. Určitě se vám někdo ozve. Navíc, myslím, že by nebylo fér vám o něm co nejdříve neříct. Potřebujete nějaké rozptýlení a hlavně… budu rád, když vám to trochu zvedne náladu.“ Protáhnou se Alexandrovy rty do lehkého úsměvu, když souhlasí s tvou nabídkou týkající se kontroly klavíru. Jeho obočí se lehce pozvedne, když si přitiskneš bezděčně ruku na hruď. Myšlenky ti zcela určitě nečte, ale toho zvláštního gesta si všiml. Chvíli si tě zamyšleně prohlíží, než se debata nakonec stočí jiným směrem.

„Ano, velmi zvláštní. Někteří údajně našli pozůstatky… sami sebe. Přiznám se, že tohle se mi vyhnulo, ale nestěžuji si. Nevím, jak by to bylo… silné. Už tak je toho někdy až moc. Občas mám pocit, že pobrat celou jejich, nebo spíše naši dlouhověkou podstatu a všechny vzpomínky je nadlidský úkol…“ Povzdechne si Alexander a zavře na chvíli oči. „Ale máme na to spoustu času.“ Vzhlédne k tobě o něco uvolněněji.

„Hudbu? To je dobrý nápad. Dumah ráda hrála. Měla neskutečný talent. Sám jsem měl rád některé skladby…“ Vypadá to, že jeho výraz trochu znepřítomní, jak se zasní, než mrkne a zaostří zase na tebe. „…Ehm, doufám, že vám to pomůže.“ Odkašle si krátce a pak přijdou tvé otázky ohledně vaší nedávné návštěvnice. Alexander mlčí. Chvíli to vypadá, že z něj žádnou odpověď nedostaneš, ale pak se přeci jen nadechne a promluví.

„Ano, ví, kdo jsem a ví, kým jsem byl. Ve městě je několik takových…. Bohužel.“ Do slov mu pronikne lehce frustrované zavrčení. „O Probuzených se jinak všeobecně neví. Vše se udržuje pod pokličkou. Lidé by… lidé by to nepochopili. Zneužili by toho. Báli se. Některé věci je lepší nechat skryté. Zvláště teď, když nemáme místo, kam se před lidmi ukrýt a musíme se mezi nimi dennodenně pohybovat. Chtěla byste skončit jako pokusný experiment? Pouťová atrakce? Někdo, koho by mocní využívaly ke svým zájmům?“ Upře se jeho vážný pohled do tvých očí. Všimneš si, že do jeho řeči prosakuje sem tam hořkost a emoce, které by tam neměly být.

„Před lety nás bylo jen pár… ale dle toho, co jsem slyšel, se děje něco zvláštního a počty se zvyšují. Probouzí se nás stále víc a víc a já… já se trochu bojím, co to všechno znamená.“ Dodá poněkud váhavě nakonec. „Delilah, mrzí mě, čemu jste byla vystavena v tom sanatoriu. Pokud skutečně přišel ten… pan Fernsby na to, že je s vaší krví něco jinak, tak… Tak jsem opravdu rád, že věci dopadly nakonec takto. Není první, který tohle viděl. Nezbývá než doufat, že se v tom nebude příliš pitvat. Vlastnosti naší krve se dají využít… různě.“ Odmlčí se, ale trhne sebou, když vidí, že tohle téma ti není tak příjemné. „Rozhodně se nemusíte bát Delilah. Ten muž se sem nedostane.“ Dodá vzápětí a přešlápne u dveří, ze kterých chtěl před tím odejít, než se rozproudila debata.

„Ehm, asi jsem neměl otevírat zrovna tohle téma takto na závěr. Jste v pořádku?“    

Verše: Meč boží

„Chápu.“ Přikývnu a podívám se na Cass. Jistě její dar. Několikrát jsem na něj narazil ale nikdy ne přímo. Nebýt okolností těšil bych se až její moc uvidím v praxi. Teď je to mnohem komplikovanější hlavně když Harut potvrdí mé obavy. Sevřu ruce a klouby mi zbělají. Schovám je za záda. Nechci, aby si všimly mé nervozity. Jsem válečník boží pro takové slabosti není ve chvíli tak důležitého úkolu místo.

„Chápu důležitost našeho úkolu i jeho úskalí.“ Řeknu skrz zatnuté rty stažené do úzké čárky. Můj pohled je tvrdý a hledím na zeď za Harut. Dobře, najdeme v troskách jednu z nedůležitějších relikvií Zlatého Města a přineseme ji zpět. Možná nikoho nepotkáme možná se proti nám postaví ti co měli dost sil aby něco takového zničili. Můj úkol je jednoduchý. Zajistit naše přežití ať se nám postaví do cesty jakákoliv komplikace.

„Není třeba se bát. Nikdy bych nevyzradil tajemství, které mi bylo svěřeno. Udělám, co bude v mé moci abych úkol úspěšně splnil. Děkuji za důvěru. Vážím si jí.“ Řeknu, když doprovodím Harut ke dveřím. V mém hlasu nezní ani stopa pochyb. Sázky jsou vyšší, než obvykle ale my jsme vyvolení Bohem k velkým věcem. Věřím, že dobrodiní našeho otce se k nám zády neobrátí. Jen další zkouška na věčné cestě. Nic víc.

„Půjdu se nachystat. Udělej to také.“ Vím, že můj hlas je chladnější, než by měl být. „Promluvíme si o všem až budeme za branami Zlatého Města.“ Řeknu o něco smířlivěji. Vím, ale že Cass mě zná i v této podobě. Dostal jsem úkol a udělám cokoliv abych ho splnil. Sariel si ze mě často střílel že jsem jako lidský lovecký pes. Zakousnutý do kosti, kterou nejsem schopný pustit, dokud s ní není konec. Měl pravdu. Dokud tenhle úkol neskončí na ničem jiném nezáleží.

Vyběhnu po schodech do své zbrojnice. Přes vlněnou tógu přetáhnu prošívaný vršek a přes něj pláty své zlaté zbroje. Zdobení na ní je bohaté slunce tančí na jejím povrchu. Je to odznak mé pozice. Upevním pásky a pak připnu i nákoleníky. Upevním popruhy vysokých sandálů. Vše dělám automaticky. Tohle oblečení jsem na sobě měl nespočetněkrát. Utáhnu opasek s pochvou na můj plamenný meč, a nakonec obleču i rukavice mé zbroje. Úzký zlatý proužek jako čelenka ve vlasech zabrání, aby se mi pletly i v boji na obleze. Jsem spokojený. Dlouhý plášť s kapucí, který mě bude skrývat ve světě tam dole před lidskými zraky mám uložený v brašně u boku, pečlivě složený a převázaný kusy kůže, aby zabral co nejméně místa. To je vše. Jsem připraven. Otevřu dveře a vydám se po schodech dolů.

Takto oděný se cítím jako někdo jiný. Ne ten, co filozofoval v knihovně před vyhaslým krbem. Teď jsem meč, lovec a vykonavatel. Jsem válečník boží. Nic víc, nic míň.

"Netěší" je pravděpodobně slabé slovo, co jsem tak pochopila z jejího hovoru s Karemem. Nesnáší to. Ovšem navenek jen chápavě kývnu hlavou a více se k tomu nevyjadřuji na kolik si nejsem jistá, zda by vůbec bylo moudré nějak více tohle téma otevírat. Teď, v tuhle chvíli. Zvláště, když je to v další chvíli takřka zapomenuto překvapením týkajícím se klavíru. Pro někoho by to mohla být maličkost, mne tím ovšem i přes počáteční rozpaky udělali Karem s Alexanderem opravdu radost.

"Zajisté budu," rychle smetu veškeré jeho obavy ze stolu, i kdyby se mělo jít o ten nejhorší nejlevnější klavír z druhé ruky, tak to pro mne v tuhle chvíli zní jako požehnání. "A pokud chcete mít jistotu, že ten klavír bude v pořádku, ať mi někdo dá vědět, až ho přinesou, zkontroluji ho rovnou, zda je vše jak má," dodám - a své nadšení stále musím spíše krotit než cokoliv jiného - aniž bych vlastně pomyslela na to, že by mne asi nikdo neměl vidět. "A děkuji, Alexandře," dodám po krátkém zaváhání.

"To se opravdu nemusíte obávat, že bych vás nezvládla za...-" zarazím se, když mi zpětně dojde, co jsem to vypustila z úst. Vážně jsem... Proboha, Del... zarazím se a proti své vlastní vůli se mi do tváří vlije o něco více barvy než je běžné. "Ah, uhm," odkašlu si a potřesu hlavou, "to chápu. Jen... Jen jsem zkrátka zvědavá, matka mi vždy vyčítala, že kdybych vkládala do jiných věcí tolik odhodlání jako do své snahy všemu porozumět, byla bych dokonalou dámou," koutky rtů mi cuknou do nejistého, trochu nervózního úsměvu. Pravdou je, že její výčitky zněly trochu jinak, mnohem příměji a syrověji, ale to nebylo úplně něco, čím bych se chtěla chlubit cizímu muži. I takhle jsem s Alexanderem překračovala v mnohém všechny pomyslné hranice.

Nebylo by to tolik frustrující, pokud bych neustále ve své hlavě nemusela válčit s Dumah a svým vnímáním světa z pohledu toho, co si může a nemůže dovolit vdaná lady. A proč vlastně? Nebyla jsem teď ani lady a dokonce už ani vdaná a... Ne, soustřeď se.

To, co Alex říká dál, dává smysl a mne se vlastně uleví. Nemyslím v tu chvíli snad tolik ani Dumah jako spíše na... To. Mimoděk si na okamžik přitisknu dlaň k hrudi, jen těžko se dá zapomenout na ten pocit, tlak prorážející zbroj i žebrat, vnikající do hrudi a... Oklepu se. Nechci na to vzpomínat. Sice se mi dere na jazyk otázka, jak to dopadl, zda se Dumah zvládla vrátit do svého těla stejně jako já, přesto o tom pomlčím. Chci věřit v to, že ano, že to mělo šťastný konec. Vše tak akceptuji mlčky. Dokonce se už ani neošklíbám nad poznámkou o komplikovanosti, byť z toho, co jsem zatím prožila... Opravdu byla komplikovaná? Nepřišlo mi to tak. Znamenalo to, že já jsem stejná? Vlastně, jak bych o něčem takovém vůbec mohla pochybovat. Kdyby tomu tak nebylo, vůbec jsem se nemusela ocitnout v takové situaci...

Povzdechnu si.

"Fyzický pozůstatek. To je tak... Tak zvláštní představa," vypadne ze mne poněkud zaraženě. Najít tělo Dumah? Něco z ní? Znělo to tak šíleně. Zajisté, četla jsem o nejrůznějších objevech nebo dokonce slyšela i několik historek či povídání o kostrách andělů skrývajících se v základech Nového Jeruzaléma, přesto... Nyní to nabývalo úplně jiného významu. Rozměru.
"Ne, ne, pomohl jste mi. Je pravdou, že v Greenhillu jsem... Neměla příliš podnětů, jen vlastní myšlenky a pocity," A otce Fernsbyho, každé setkání s ním bylo podnětné možná až moc. Ale ne v tom správném slova smyslu. "Možná, když zkusím... Hudbu," dodám zamyšleně, na okamžik ztracena ve vlastních úvahách.

"To nebude nutné, já... Domluvím se případně s Karemem sama, ale děkuji za nabídku," nehty poklepu o desku stolu, "po pravdě... Spíše než věnovat se vlastní mysli se teď snažím ji nějak zaměstnat," dodám vzápětí. "A... Mohu mít ještě jednu otázku?" podívám se po něm, chvíli přemýšlím, jak to formulovat. "Lady Madron... Ví, kdo jste? Ví o Probuzených? A... Kdo všechno o nás vlastně..." zamračím se. "Víte, chtěla jsem vám to říci už dříve, ale... V sanatoriu mi brali krev a otec Fernsby... Ptal se mě, co jsem zač... A já mu jednu ze svých domněnek... Naznačila. Myslela jsem, že mi to pomůže, ale..." uhnu pohledem.