Andor.cz - Dračí doupě online

To poslední, o co stojím, je Alexanderovi přidělávat ještě další starosti, ostře se tak nadechnu, odhodlaná aspoň chvíli předstírat, že je všechno v naprostém pořádku. Nadechnu se – ve stejnou chvíli Alex utichne uprostřed věty. Náhle a bez varování. Rychle k němu vzhlédnu, tak akorát včas abych zachytila rychlý pohyb a jeho vlastní zavrávorání. V tváři je náhle snad ještě bledší než já, což…

… což mne neskonale vyděsí. Slovy se nedá popsat ten strach a úzkost, které mi sevřou hruď, když ho vidím takhle. Ne, ne, ne. Tohle se ve skutečnosti neděje. Nesmí.

„Alexi!“ vyjeknu a vykročím rychle k němu, abych… Já nevím co, ale… Musím něco udělat. Cokoliv. „Co se to…“

Ah.

Sama stihnu udělat sotva dva kroky od stolu než se… Klopýtnu, jak se zarazím na místě. Vše kolem… Já… Jako by se vzdalovalo. Vnímám sílící záři, pohlcující nábytek, místnost… Mě. Pohnu se, ve snaze se něčeho zachytit, ale ruka nahmátne jen vzduch. Je tohle… Jsou tohle… Ale takhle to nikdy nebylo. A co Alexander? Mé myšlenky zběsile těkají od jednoho k druhému v mé marné snaze se uklidnit, vydechnout a…

… zlatě se lesknoucí oči Alexandra jsou tím posledním, co spatřím, než se celý prostor ztratí ve světle.

A my s ním.

Alexandrova ne zrovna vhodná volba slov vyvolá jen další vlnu vzpomínek. Ani tentokrát se nejedná o nic příjemného. Představa, že na stole místo Meeksové ležíš ty, je ale velmi reálná a až nepříjemně blízká. Stačilo málo, aby… Srdce ti poplašeně poskočí a od žaludku se začne šířit studený, nepříjemný pocit. Dopadlo to dobře, ale nemuselo. Jde vůbec někdy zapomenout na něco takového?

„Omlouvám se, jestli jsem nějak…“ Sleduje tě Alexander ustaraným pohledem, ale pak se v půli věty zarazí a hlas se mu zadrhne v hrdle. Vidíš, jak prudce zamrká a chytne se za spánek jakoby ho bolela hlava. Jeho tvář najednou působí že pozbyla barvy a on zavrávorá. Opře se těžce o stěnu za ním, což mu pomůže udržet se na nohou. Něco se děje. Ty sama vnímáš, jak se ti začínají zastírat smysly. Zvuky se tlumí. Vjem vlastního těla slábne. Světlo se rozplývá a okraje nábytku jako kdyby začínaly zářit vlastním vnitřním světlem, které nabírá na intenzitě.

 „Del…“ Dostane ze sebe skoro bez dechu Alexander a jeho oči v mžiku naberou barvu tekutého zlata.

Záře všude kolem tebe zesílí a je to jen otázka vteřin, než je jí celý tvůj svět pohlcen…

…A ty s ním…

Po dlouhé době mám... Opravdu radost, když se domlouváme ohledně nového klavíru. Tohle pro mne znamená mnohem více než jen "malé zvednutí nálady". Možná bych tomu neměla přikládat takovou váhu, vždyť co to bylo ve srovnání se vším, co se stalo? Měla bych se takhle radovat z toho, že jsem se dostala ze sanatoria, že žiju, že je mi den ode dne lépe... Přesto je to právě tato chvíle, kdy mi srdce buší nedočkavostí. Aspoň chvíli. Dlaň rychle stáhnu z hrudi pryč, opřu ji zpátky o stůl, když zachytím Alexův pohled. A výraz. Ovšem vše je zapomenuto v okamžiku, kdy se náš rozhovor stočí opět do mnohem vážnější roviny.

Téma vlastních ostatků je... Ne, stále si to nedokážu představit, avšak na rozdíl od Alexandra... Nevím, na jednu stranu je to zvláštní a morbidní, na tu druhou mne ta představa zároveň svým způsobem přitahuje. Co bych cítila, kdybych našla ostatky té, kterou jsem byla? Potřesu hlavou ve snaze to dostat z hlavy a raději se soustředím na Kama...ndra. Alexandra. Ne Kamaela. Nejsem si jistá, jak tu jeho poznámku o "spoustě času" chápat, nicméně... Jen se kousnu do rtu a zůstanu souhlasně mlčet.

Tedy aspoň do okamžiku než sama zmíním hudbu a Alexander se na okamžik ztratí v myšlenkách. Vzpomínkách? Vidím ho na okamžik před sebou, neznámého muže s rudými vlasy, broukajícího si stejnou melodii... Mimo rytmus i tóninu, přesto bych ozvěnu toho popěvku mohla poslouchat... Pořád. Měkce se pousměji. "Už mi to pomohlo jednou. V tomhle to určitě bude fungovat také," poznamenám polohlasně. Přes co jiného než hudbu bych také měla najít s Dumah společnou řeč? Skrze smrt. Ta slova zmizí stejně rychle jako se objeví, až mne z toho zamrazí.

Ten zvláštní pocit mne už nepustí po zbytek našeho hovoru.

Tak přeci jen... Přijde mi to tak neuvěřitelné, že Probuzení... Nejsou takové tajemství, jak jsem si myslela. Pokud o tom ví lady Madron, co ostatní členové Rady? O těch Alexander mluví? Nebo o někom jiném? Žaludek se mi stáhne a už nepovolí, zatímco Alexander hovoří. Je to pro něj osobní a já ani nepochybuji, že ví, o čem mluví, přesto... Musím se přinutit vydechnout, abych uvolnila aspoň trochu napětí z ramen. Pohled mu nedokážu opětovat, takřka hned jím uhnu a zabodnu jej kamsi na jeho rameno. Namísto odpovědi jen ztěžka polknu. Pokusný experiment.

Nechci na to myslet. Soustřeď se, napomenu se, během chvíle již poněkolikáté. Alexander má pravdu, pokud se nás probouzí více a více, musí se něco dít. Přesto... Myšlenky se opět rozprchnou do všech stran jako když střelí. "... otec Fernsby," opravím ho bezděčně, ani nevím proč. "... že se v tom nebude příliš pitvat..." Srdce se mi rozbuší, když k Alexanderovi prudce vzhlédnu, oči rozevřené dokořán. Fernsby. Pitvat. Tak jako v Meeksové. Proboha, ten obraz už nikdy nedostanu z hlavy stejně jako to... Že na tom stole jsem měla skončit i já. Udělal by mi to samé. Rozebral by mne na kousky ve snaze zjistit v čem dalším se od lidí liším. Určitě... Jak mé tělo vlastně získali? Komu zaplatili? Jen napůl vnímám, co Alex dál říká, prostě jen...

Rychle se narovnám.

"Ano, jsem v pořádku," vyhrknu rychle. Příliš rychle. Další nádech. A výdech. "... budu v pořádku. Za chvíli. A to já tohle téma otevř..." zapolykám. "...čala. Začala. Promiňte. A opravdu si vážím toho, že se mnou mluvíte upřímně a na rovinu," dodám a pokusím se o úsměv, jakkoliv se mi to nedaří. Jen... Nechci ho už více zdržovat.

Mitzrael

Rozloučíte se s Harut, ačkoliv k nějakému srdečnému neshledanou to má daleko. Ta žena tu za vámi nebyla na přátelskou návštěvu, ale by vám zadala důležitý úkol. Jak těžký bude, musíte teprve zjistit. Na druhou stranu jste vysláni jen vy dva. Rozhodně se zde vedení odhodlalo jít spíše cestou nenápadnosti než zajištění oblasti nebeskou armádou.

„…Dobře.“ Kývne na tebe Cassiel, jejíž tvář zvážněla. Rty má semknuté do tenkých čárek a zamyšleně hledí na dveře, kterými před pár chvílemi odešla Harut. Až při tvých dalších slovech sebou trhne a zatřese hlavou. "Zajisté.“ Odpoví ti krátce odosobněným tónem. V tuto chvíli seš její velitel a vnímáš, že se její postoj vůči tobě alespoň na první pohled změnil. Projde pomalu kolem tebe, naposledy se na tebe krátce otočí, než vyjde ven na ulici těmi samými dveřmi, kterými před tím zmizela jedna z Trůnů.

Zůstaneš opět sám. Není ale času nazbyt. Nachystáš se. Oblékneš svou výzbroj. Vezmeš si svou zbraň i vše potřebné. Netrvá to dlouho a jsi připraven. Jeden z vojáků nebes.

Stojíš na platformě u západní brány a portál v oblacích pomalu víří. Už by tu měla být. Každou chvíli… Ovane tě poryv vzduchu a uslyšíš zašustění křídel. Cassiel přistane kousek od tebe. Stejně jako ty je oděná do zlaté zbroje, ačkoliv ta její není tak masivní a umožňuje jí pružnější pohyb. U pasu má stejně jako ty pochvu s mečem a plášť drží v podpaží. Oblačný vír pod vámi pomalu zrychluje, jak se brána stabilizuje.

„Půjdeme?“ Vyčká Cassiel na tvůj rozkaz, pak máchne křídly a vrhne se střemhlav dolů. Letíte. Padáte. A pak zase letíte. Prolétnete branou v mracích a na pár okamžiků se let změní v pouhý pád, než se světy promění a ucítíte v křídlech odpor vzduchu. Takto nahoře je chladivý, až ledový. Pod vámi se táhnou šedivé mraky a chybí hřejivost paprsků Zlatého města.

Prolétnete hradbou mraků a pod vámi se otevře pohled na pustou krajinu v jejímž středu je obrovský kráter. Takto z výšky to nepůsobí tak monstrózně, ale jak klesáte, začíná vám docházet rozsah destrukce, která se táhne v rozsahu několika kilometrů. Tady někde bylo největší lidské město a nezůstalo z něj nic. Pouze pár rozvalin a rudý jemný prach, který takto níže rozfoukává do všech stran vítr.

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, to je dobrý nápad. Určitě se vám někdo ozve. Navíc, myslím, že by nebylo fér vám o něm co nejdříve neříct. Potřebujete nějaké rozptýlení a hlavně… budu rád, když vám to trochu zvedne náladu.“ Protáhnou se Alexandrovy rty do lehkého úsměvu, když souhlasí s tvou nabídkou týkající se kontroly klavíru. Jeho obočí se lehce pozvedne, když si přitiskneš bezděčně ruku na hruď. Myšlenky ti zcela určitě nečte, ale toho zvláštního gesta si všiml. Chvíli si tě zamyšleně prohlíží, než se debata nakonec stočí jiným směrem.

„Ano, velmi zvláštní. Někteří údajně našli pozůstatky… sami sebe. Přiznám se, že tohle se mi vyhnulo, ale nestěžuji si. Nevím, jak by to bylo… silné. Už tak je toho někdy až moc. Občas mám pocit, že pobrat celou jejich, nebo spíše naši dlouhověkou podstatu a všechny vzpomínky je nadlidský úkol…“ Povzdechne si Alexander a zavře na chvíli oči. „Ale máme na to spoustu času.“ Vzhlédne k tobě o něco uvolněněji.

„Hudbu? To je dobrý nápad. Dumah ráda hrála. Měla neskutečný talent. Sám jsem měl rád některé skladby…“ Vypadá to, že jeho výraz trochu znepřítomní, jak se zasní, než mrkne a zaostří zase na tebe. „…Ehm, doufám, že vám to pomůže.“ Odkašle si krátce a pak přijdou tvé otázky ohledně vaší nedávné návštěvnice. Alexander mlčí. Chvíli to vypadá, že z něj žádnou odpověď nedostaneš, ale pak se přeci jen nadechne a promluví.

„Ano, ví, kdo jsem a ví, kým jsem byl. Ve městě je několik takových…. Bohužel.“ Do slov mu pronikne lehce frustrované zavrčení. „O Probuzených se jinak všeobecně neví. Vše se udržuje pod pokličkou. Lidé by… lidé by to nepochopili. Zneužili by toho. Báli se. Některé věci je lepší nechat skryté. Zvláště teď, když nemáme místo, kam se před lidmi ukrýt a musíme se mezi nimi dennodenně pohybovat. Chtěla byste skončit jako pokusný experiment? Pouťová atrakce? Někdo, koho by mocní využívaly ke svým zájmům?“ Upře se jeho vážný pohled do tvých očí. Všimneš si, že do jeho řeči prosakuje sem tam hořkost a emoce, které by tam neměly být.

„Před lety nás bylo jen pár… ale dle toho, co jsem slyšel, se děje něco zvláštního a počty se zvyšují. Probouzí se nás stále víc a víc a já… já se trochu bojím, co to všechno znamená.“ Dodá poněkud váhavě nakonec. „Delilah, mrzí mě, čemu jste byla vystavena v tom sanatoriu. Pokud skutečně přišel ten… pan Fernsby na to, že je s vaší krví něco jinak, tak… Tak jsem opravdu rád, že věci dopadly nakonec takto. Není první, který tohle viděl. Nezbývá než doufat, že se v tom nebude příliš pitvat. Vlastnosti naší krve se dají využít… různě.“ Odmlčí se, ale trhne sebou, když vidí, že tohle téma ti není tak příjemné. „Rozhodně se nemusíte bát Delilah. Ten muž se sem nedostane.“ Dodá vzápětí a přešlápne u dveří, ze kterých chtěl před tím odejít, než se rozproudila debata.

„Ehm, asi jsem neměl otevírat zrovna tohle téma takto na závěr. Jste v pořádku?“    

Verše: Meč boží

„Chápu.“ Přikývnu a podívám se na Cass. Jistě její dar. Několikrát jsem na něj narazil ale nikdy ne přímo. Nebýt okolností těšil bych se až její moc uvidím v praxi. Teď je to mnohem komplikovanější hlavně když Harut potvrdí mé obavy. Sevřu ruce a klouby mi zbělají. Schovám je za záda. Nechci, aby si všimly mé nervozity. Jsem válečník boží pro takové slabosti není ve chvíli tak důležitého úkolu místo.

„Chápu důležitost našeho úkolu i jeho úskalí.“ Řeknu skrz zatnuté rty stažené do úzké čárky. Můj pohled je tvrdý a hledím na zeď za Harut. Dobře, najdeme v troskách jednu z nedůležitějších relikvií Zlatého Města a přineseme ji zpět. Možná nikoho nepotkáme možná se proti nám postaví ti co měli dost sil aby něco takového zničili. Můj úkol je jednoduchý. Zajistit naše přežití ať se nám postaví do cesty jakákoliv komplikace.

„Není třeba se bát. Nikdy bych nevyzradil tajemství, které mi bylo svěřeno. Udělám, co bude v mé moci abych úkol úspěšně splnil. Děkuji za důvěru. Vážím si jí.“ Řeknu, když doprovodím Harut ke dveřím. V mém hlasu nezní ani stopa pochyb. Sázky jsou vyšší, než obvykle ale my jsme vyvolení Bohem k velkým věcem. Věřím, že dobrodiní našeho otce se k nám zády neobrátí. Jen další zkouška na věčné cestě. Nic víc.

„Půjdu se nachystat. Udělej to také.“ Vím, že můj hlas je chladnější, než by měl být. „Promluvíme si o všem až budeme za branami Zlatého Města.“ Řeknu o něco smířlivěji. Vím, ale že Cass mě zná i v této podobě. Dostal jsem úkol a udělám cokoliv abych ho splnil. Sariel si ze mě často střílel že jsem jako lidský lovecký pes. Zakousnutý do kosti, kterou nejsem schopný pustit, dokud s ní není konec. Měl pravdu. Dokud tenhle úkol neskončí na ničem jiném nezáleží.

Vyběhnu po schodech do své zbrojnice. Přes vlněnou tógu přetáhnu prošívaný vršek a přes něj pláty své zlaté zbroje. Zdobení na ní je bohaté slunce tančí na jejím povrchu. Je to odznak mé pozice. Upevním pásky a pak připnu i nákoleníky. Upevním popruhy vysokých sandálů. Vše dělám automaticky. Tohle oblečení jsem na sobě měl nespočetněkrát. Utáhnu opasek s pochvou na můj plamenný meč, a nakonec obleču i rukavice mé zbroje. Úzký zlatý proužek jako čelenka ve vlasech zabrání, aby se mi pletly i v boji na obleze. Jsem spokojený. Dlouhý plášť s kapucí, který mě bude skrývat ve světě tam dole před lidskými zraky mám uložený v brašně u boku, pečlivě složený a převázaný kusy kůže, aby zabral co nejméně místa. To je vše. Jsem připraven. Otevřu dveře a vydám se po schodech dolů.

Takto oděný se cítím jako někdo jiný. Ne ten, co filozofoval v knihovně před vyhaslým krbem. Teď jsem meč, lovec a vykonavatel. Jsem válečník boží. Nic víc, nic míň.