Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„Ano... jako Adriel.“ Ohlédne se na tebe a trochu přimhouří oči. „Pravda, ta aréna. To byla jistě jedna z jejích silných vzpomínek. Alyia její odkaz v sobě nezapře, jakkoliv by si to sama přála. Jak říkám, ne všichni z nás k tomu mají tak otevřený postoj. Alyia je jedna z nich. Ten odkaz ji… netěší.“ Zavrtí Alexander zamítavě hlavou nad nevhodně zvoleným slovem, ale zjevně už lepší nenachází.

Tvé neskrývané nadšení z nového klavíru je viditelně nakažlivé, a i jinak povětšinou vážného Alexandera donutí tvůj potěšený úsměv opětovat. „Jsem rád, že vám to udělalo takovou radost. A ano, už zítra.“ Odkašle si a zase se přinutí zvážnit.

„Doufám tedy, že s ním budete spokojená. V tomto se příliš nevyznám, a tak jsem dal na doporučení. Pokud by s ním bylo něco v nepořádku, tak mi to samozřejmě řekněte a já se postarám o nápravu. Snad tedy nebude, ale… jak říkám, tohle není zrovna můj obor.“ Dodá o něco více odosobněným tónem jako dříve a skutečně působí, že v otázce hudebních nástrojů docela tápe.

„Dnes bohužel nemohu, ale třeba někdy jindy. Nevím tedy, jestli pro vás budu mít dostatek odpovědí, aby vystačily na celou noc.“ Pousměje se viditelně nijak nezaskočen tím, jak je tvůj návrh dal vykládat vícero způsoby. „Ostatně, tenhle nový svět není až tak jiný, než jaký jste sama znala před tím. Pouze je… nebezpečnější.“ Tentokrát nevypadá, že by byl se svou volbou slov jakkoliv nespokojen.

„Důležitého? Hmm, nemyslím si, že věci z tak dávné minulosti teď hrají nějakou velkou roli. Alespoň ne urgentně. Navíc, sám o Dumah nevím vše. Vím jen to, co věděl Kamael. Myslím, že bude lepší, když ji poznáte sama. Co kdybych vám lhal, nebo si vykládal věci jinak, než je nakonec vnímala ona? To by vám jistě zkreslilo to, jak ji vnímáte. Jak už jsem řekl… Dumah byla komplikovaná. Ale kdo není.“ Pokrčí o něco smířlivěji rameny, než se krátce zamyslí nad tvou další otázkou.

„Jsou různé způsoby. Málokdo má to štěstí, aby se mu dostal do rukou nějaký fyzický pozůstatek jejich bývalého já, takže si musíme vypomoct jinak. Jsou tu drogy, mentální cvičení, meditace, nebo prostě vyhledávání možných spouštěčů. Sama jste už viděla dost věcí ze života Dumah a víte, které věci pro ni hodně znamenaly a třeba se i opakovaly. Pak jsou tu samozřejmě také emoce. Čím vyhrocenější, tím lépe, ale to může být velmi nepříjemná cesta, protože navazující vzpomínka bude pokračovat v podobném duchu. Další možností jsou společná snění, ale to už je více komplikované… Vy máte štěstí, že je toho před vámi ještě spoustu skryto a jste čerstvě probuzená. Neměla byste mít tedy takový problém Verše vyvolat. Chce to jen trochu snahy a zamyšlení.“ Pousměje se povzbudivě.

„Vím, asi jsem vám příliš nepomohl, ale na tohle není žádný přesný návod. Můžu vám stokrát říkat, jak se plave, ale když vás hodí do vody, k ničemu vám to nebude. Samozřejmě, jsou postupy, jak uklidnit svou mysl a pracovat s ní, ale na to zde jsou větší odborníci než já. Kdybyste ale chtěla podnikat něco v tomto směru, mohu požádat Karema.“ Kývne a vyčkává.

Mitzrael

Cassiel se tváří podobně překvapeně jako ty. Ano, možná jste o něčem takovém mluvili, ale byly to jen teorie. Opět ty vaše teorie a varianty, o kterých jste tak často hovořili a svým způsobem fantazírovali. Kdyby ale jen polovina z nich se překlopila do reality… Tentokrát se tak skutečně stalo.

„Nalezení bude záležitost především tady Cassiel. Její dar ji k tomu dopomůže.“ Kývne Harut na ženu vedle tebe a ta jí kývnutí oplatí. Ano, Harut má pravdu. Víš, že Cassiel kromě jiných darů se umí naladit na různé předměty a vnímat je na více úrovních než jen jako vy. Někdy je schopná číst i otisky v nich uložené. Proto s tebou čas od času opatrně zapřede rozhovor na ne zrovna tak obvyklá témata, protože ona vidí potenciál ve vašich zbraních i nástrojích. Už párkrát se ti snažila říci, že je v nich víc, než se na první pohled zdá, ale pak se debata rozvinula ne zrovna akceptovatelným směrem, a tak ji rychle utnula.

„Ctěná Harut, určitě udělám, co budu moci, ale Zrcadlo jsem si neměla nikdy příležitost detailně prohlédnout. Nevím tedy, jestli budu schopná jej tak snadno najít.“ Odkašle si Cassiel a Harut jen souhlasně přikývne.

„Rozumím. Bohužel, nemáme zde žádný jeho kus. Budeme muset doufat, že energie, která se na tom místě po jeho zničení uvolnila, bude pro tebe dostatečně silná. Ovšem raději… ne až tak moc.“ Pohlédne na Cassiel vážně a ta jen tiše přikývne.

„Ano, Mitzraeli?“ Pohlédne pak Harut na tebe. „Ano, cítili. Byl to dozvuk zničení Zrcadla. Dotklo se to nás všech.“ Kývne klidně, ačkoliv si můžeš všimnout, že se jí svaly ve tváři poněkud napjaly. Ani pro ni to zjevně není něco, co by brala jen tak. Po tvé poslední otázce jen dlouze vydechne.

„To bohužel… nevíme. Jsou různé teorie, ale zatím je to příliš čerstvé. Nikdo ještě neměl, jak to celé… ověřit. Každopádně se ale nabízí logická odpověď. Ano, zůstanete. V tuto chvíli není, jak přivést padlé zpět. Ne bez Zrcadla. Proto potřebujeme jeho kusy co nejdříve dostat zpátky a artefakt opět opravit. Řád věcí musí být obnoven.“ Její zlaté oči se zabodnou do vás dvou a Cass jen nasucho polkne.  

„Nebezpečí? To místo bylo srovnáno se zemí. Je liduprázdné. Přesto nepolevujte v ostražitosti. Ti, kteří tohle celé zosnovali, se možná nespokojí jen s tímto vítězstvím. Musíme doufat, že snad ano, ale neusínat na vavřínech. Bylo by snazší, pokud by se tam nikdo z nich neukázal, ale možné je dnes už vše.“ Rozhodí lehce rukama a v tom gestu je poprvé od jejího příchodu patrná stopa frustrace. „Proto tam jdeš ostatně ty Mitzraeli. Dohlédni na to, aby se Zrcadlo dostalo v bezpečí zpátky na Nebesa. To je tvůj úkol.“ Otočí se na tebe Harut a na chvíli se odmlčí.

„Samozřejmě vše, o čem jsme tu hovořili, spadá pod přísné utajení. Prozatím. Bude pro vás připraven průchod u západní brány. Prosím, spěchejte.“ Zvedne ruku, její svatozář lehce zazáří a svět kolem se zase rozezní běžnými zvuky. Pokud ji už nikdo z vás nezastaví dalšími dotazy, nechá se vyprovodit ven.  

Vera De Lacey

Vejdeš do místnosti, kde tě vzezření slečny, nebo snad paní Hall překvapí. Rozhodně za tebou vévoda neposlal nějakou guvernantku a ani služku. Nevidíš, že by u sebe měla viditelně nějakou zbraň, ale kdo ví, jestli nějakou neschovává ten vojenský kabát.

„Ne, v pořádku. To nebude nutné. Nebudu vás dlouho zdržovat.“ Zvedne ruku v zamítavém gestu, ale Jacobson kývne na tvou žádost. Ostatně, ty jsi paní domu. „Zajisté, zařídím to.“ Odpoví ti krátce, než se zdvořile vzdálí a nechá vás tam samotné.

Posadíš se naproti Abigail, která po tvém vzoru opět usedne zpátky do křesílka, ze kterého po tvém příchodu vstala. Rozpačitě se na ni usměješ, ale vidíš, že žena, které bude minimálně o deset let starší než ty, ti tvůj úsměv neopětuje. Posadí se a narovná se.

„Vidím, že chápete, proč tu jsem.“ Kývne souhlasně, než ji tvůj dotaz donutí zapřemýšlet.

„Vévoda je v pořádku. V rámci možností samozřejmě. Zotavuje se ale dobře. Ehm, děkuji vaše přání vyřídím, lady.“ Je vidět, jak některé slova musí lovit z paměti a správně je skládat jedno za druhé. Evidentně není zvyklá na časté konverzace s místními aristokraty.

„Předevčírem? Celá věc je ještě ve vyšetřování, ale už teď je jasné, že se nejednalo o technickou závadu…“ Pohlédne na tebe vážně. „Měla jste štěstí, lady. Oba jste ho měli.“

*ťuk, ťuk, ťuk*

Ozve se zaklepání a vstoupí do místnosti Elyse. V podpaží trochu nešikovně drží dlouhý tubus s plány a v rukou nese zlatou schránku. Abigal se po ní rychle otočí a přelétne ji očima od hlavy až k patě. Nezvedá se, ale vidíš, že sedí doslova na kraji křesla. Elyse dojde k vám a zrovna když pokládá schránku na stůl, tak jí tubus vypadne z podpaží. Abigail se pohne rychle, její ruka se natáhne a tubus zachytí ještě před tím, než dopadne na zem.

„Ehm, omlouvám se.“ Kmitne Elyse provinilým pohledem k neznámé ženě, která beze slova položí tubus zpátky na stůl před tebe. „…Tady to máte, paní.“ Hlesne Elyse, krátce se pokloní a vyrazí opět ke dveřím. Abigail beze slova čeká, ale vidíš v jejích očích zájem, se kterým si donesené předměty sem tam prohlíží.

„Vidím, že máte vše. Mohu vidět ty plány?“ Natáhne ruku, aby překontrolovala obsah tubusu.

Má jistota trochu zakolísá v tváří tvář tomu, co se zrcadlí v generálově... Alexanderově tváři. Snad jsem očekávala aspoň stín radosti, přesto nic takového nespatřím. Ovšem že nespatřím, o kolik mu celá moje existence musí nyní komplikovat život? A nejen jemu, před očima mi prokmitne napjatá stažená tvář Alyii, která mne rozhodně neviděla ráda. "... je to správné i špatné zároveň," dopovím tiše za něj, to už ovšem Alexander vstává ze židle. Dlouhá cesta je stále lepší než žádná... Nahlas to ovšem neřeknu. Pozoruji jeho krátký boj s tím, co by chtěl udělat a zároveň nesmí a... Až příliš zřetelně vnímám svůj vlastní. Je to tak divné. Stejnou měrou jakou chci, aby to udělal, aby se mne dotkl, to zároveň... Nechci. Bojím se toho.

"Ostatní? Jako Adriel?" přeci jen se zeptám, na kolik se neubráním vlastní zvědavosti, zvláště... Zvláště s ohledem na vyslechnutý rozhovor mezi ní a Karemem. Přesto to je jen opatrně nadhozená otázka, lehké ťuknutí... Tolik věcí stále nevím... Jakmile se Alexander pohne, sama couvnu zpátky ke stolu, o který se opět opřu. V tomhle má rozhodně pravdu, a tak jen mlčky souhlasím, potřebuji... Potřebuji se nejen dát dohromady, ale být silnější než v ten den, kdy mne odvedli z vlastního domu. Tohle už se nesmí nikdy opakovat.

Přesto se Alexanderovi podaří mne - opět - překvapit, když zmíní klavír. Narovnám se, něco ve mne ožije a zadumaný zachmuřený výraz v mžiku rozzáří ta jediná pomyslná jiskra. Klavír. "Opravdu? Už zítra?" vyhrknu, hlas podbarvený dychtivostí i tou náhlou radostí, která se mi vyplaví do těla bez ohledu na ten těžký vážný rozhovor, co jsme ještě před chvílí vedli. V dalším okamžiku rozpačitě uhnu pohledem a ve snaze to zamaskovat si začnu rychle zastrkávat prameny vlasů za uši. Ne, něco se skutečně nemění... zopakuji po něm v duchu, myšlenkami u Dumah a její sbírky nástrojů... U těch, které měli v jejím domě své zvláštní místo, protože je dostala od Kamaela.

Odkašlu si.

Stejně mi to ovšem nedá, abych se k němu nevrátila pohledem, stále hltajícím všechna ta drobná gesta.

"Mám tolik otázek, že bych vás tu dokázala zdržovat pravděpodobně až do rána, možná i déle, Alexandře," povzdechnu si a raději spolknu část věty, která mne svrbí na jazyku. Tak ráda bych věděla, kdo je vlastně Alexander Morley... Přesto zeptat se na to mi připadá příliš... Příliš intimní. A chtěl by o tom vůbec mluvit? Ze všech těch náznaků, co mi zatím dal, myslím, že ne. Byl stejný jako Kamael, přísný generál, ke kterému se jen těžko dostávalo. A přání? Přání, ta raději ani nezmiňuji, protože v tuto chvíli není žádné, které by mi mohl splnit. Mohl nebo chtěl, ovšem nad tím raději nepřemýšlím.

"Co se týče Dumah... Ano, asi máte pravdu, přesto... Je něco důležitého, co bych o ní měla vědět?" zeptám se váhavě. Ačkoliv ohledně další otázky jsem si již o dost jistější, přeci jen nad tímhle už jsem také dost přemýšlela, přesto jsem nenašla žádnou uspokojivou odpověď. "A je nějaký způsob, jak... Jak jste to říkal? Verše? Tedy jak ty Verše vědomě přivolat?"

Delilah Blair Flanagan

„To je pravda.“ Povzdechne si tiše Alexander po tvých slovech o krvi a zavře ruku v pěst. V ten moment plamen zmizí a vše působí jako dříve. Zase jste jen jako dva obyčejní lidé, kteří spolu o něčem hovoří v tichu pokoje.

Uděláš krok k sedícímu rudovlasému muži a promluvíš. O tobě. O Dumah. O tvém rozhodnutí. Alexander k tobě jen vzhlédne, čelo tázavě nakrčené. Snad jako kdyby čekal, že vzápětí dodáš, že tohle je jen nejapný žert a vše popřeš. Nastane chvíle ticha, než se jeho rty protáhnou do mírného, leč poněkud posmutnělého úsměvu.

„Víte… nečekal jsem, že to od vás uslyším. Mohl jsem jen doufat, že Dumah nezůstane zapomenuta, ale teď, když to říkáte, je to zvláštní… nevím, jak…“ Zatřese hlavou a postaví se, takže je to tentokrát on, kdo shlíží na tebe.

„V tom případě vás Delilah čeká ještě dlouhá cesta. Vzpomenout si na to, kým jste skutečně byla a kým jsou ostatní z nás.“ Chvíli to vypadá, že se tě chce dotknout, ale ruku opět spustí k tělu.

„Ale na to budete potřebovat nabrat síly. Stejně jako na vaše další plány.“ Vykročí, projde kolem tebe a zase se ti vzdálí. Jakoby mimoděk se zastaví u knihovny, kterou si s rukami založenými za zády chvíli prohlíží. Dojem generála z jeho pohybů nevyprchává ani při tak banálních činnostech.

„Sehnal jsem vám ten klavír, o kterém jste mluvili s Karemem. Zítra ráno ho najdete v jídelně. Je tam dobré světlo a snad vhodná akustika. Tedy doufám. Popravdě, tohle jde naprosto mimo mě.“ Otočí se na tebe opět o něco uvolněněji a trochu se ušklíbne, než si tě zamyšleně prohlédne.

„Hmm, zajímavé. Některé věci se skutečně nemění…“ Šeptne.

„Delilah, vypadá to, že díky návštěvě Isabelly tu dnes budu mít nečekanou změnu programu. Přesto… pokud byste měla nějaké otázky, přání? Stačí říct. Klidně teď hned. Jak už jsem říkal, nejste tu vězněm. Pokud bych vám mohl s něčím pomoci, nebojte se o to požádat.“ Pronese vážným tónem.

„Stejně tak, pokud bych vám mohl pomoci se záležitostmi týkajícími se Dumah, ačkoliv si myslím, že na tohle je nejlepší, abyste si přišla sama. Kdyby mi před dávnými lety někdo vyprávěl o Kamaelovi, nevěřil bych mu.“ Pousměje se na tebe od knihovny.