| |||
Zabezpečený transport Vera De Lacey „Jak jsem už řekla, nebyla odhalena technická závada. Co tedy myslíte?“ Pronese s lehkým ironickým podtónem Abigail poté, co vyhrkneš svou otázku. Už to vypadá, že chce něco dodat, ale raději zase rychle uhne pohledem. Nevypadá to, že by ses z její strany dočkala nějakých sympatií a přehnaně afektovaných žádostí, či snad politování. Zachovává stoický klid a přijde ti spíše jako nějaké obchodní jednání než přátelské posezení s dámami. „Na věci již pracuje tajná policie, takže se nemusíte obávat.“ Zmíní jen tak mimoděk organizaci, které se bojí většina města. Ti, kteří spadají pouze pod radu a nikdo jiný nad nimi není. Šedé, vševidoucí stíny v jeruzalémských ulicích. Pokud uznají za vhodné, mohou odvést kohokoliv ze Zahrad, nehledě na jeho majetky, postavení, jméno. Tedy, alespoň se to říká.
„Strážní andělé? Hmm, když myslíte, lady.“ Opět ti úsměv neopětuje, naopak máš pocit, že se ve tvé společnosti necítí zrovna komfortně.
„Osobně bych to přikládala spíše vhodnému úhlu pádu, bytelné konstrukci gondoly a především toho, že jste byli na dobrých místech. Nejspíš jste měli možnost se dostatečně zapřít a zmírnit tak setrvačnost nárazu, že?“ Poznamená suše. „Anebo za to mohl strážný anděl. Samozřejmě, i tohle je možnost.“ Semkne rty, na které jí začal prosakovat kyselý úšklebek, ale včas svou společensky nevhodnou reakci zkrotila.
Abigail počká na tvé svolení a pak prostě otevře pouzdro a s zašustěním papíru roztáhne před sebou archy papírů s plány. Na chvíli ti zmizí za nažloutlými stránkami papíru, než je zase složí a začne rolovat zpátky do ruličky. „Skvělé. Vypadá to, že je to ono. A ještě ta schránka…“ Natáhne se pro zlatou krabičku ležící nehnutě na stole a postaví ji před sebe. Chvíli to vypadá, jako kdyby ji snad chtěla otevřít, ale nakonec si ji pouze pozorně prohlédne a vrátí svou pozornost zpět k tobě.
„Hmm, jak to myslíte? Narážíte na něco určitého? Vyskytly se snad nějaké komplikace?“ Zeptá se tě s povytaženým obočím, zatímco zasunuje plány zpátky do tubusu.
„Kdo všechno o tomto ví?“ Mávne rukou nad stolem, na kterém trůní tvé klíče ke svobodě. Tedy alespoň v to doufáš. „Tak jako tak je musím doručit zpátky. Pokud máte informace o něčem, nebo někom, kdo by mohl věci zkomplikovat, tak prosím… Nemusíte se ale bát, že by převoz nebyl dostatečně zabezpečený.“ Pronese klidným tónem a nakloní hlavu drobně na stranu. |
| |||
Možnosti "Netěší" je pravděpodobně slabé slovo, co jsem tak pochopila z jejího hovoru s Karemem. Nesnáší to. Ovšem navenek jen chápavě kývnu hlavou a více se k tomu nevyjadřuji na kolik si nejsem jistá, zda by vůbec bylo moudré nějak více tohle téma otevírat. Teď, v tuhle chvíli. Zvláště, když je to v další chvíli takřka zapomenuto překvapením týkajícím se klavíru. Pro někoho by to mohla být maličkost, mne tím ovšem i přes počáteční rozpaky udělali Karem s Alexanderem opravdu radost. |
| |||
Ta správná slova Delilah Blair Flanagan „Ano... jako Adriel.“ Ohlédne se na tebe a trochu přimhouří oči. „Pravda, ta aréna. To byla jistě jedna z jejích silných vzpomínek. Alyia její odkaz v sobě nezapře, jakkoliv by si to sama přála. Jak říkám, ne všichni z nás k tomu mají tak otevřený postoj. Alyia je jedna z nich. Ten odkaz ji… netěší.“ Zavrtí Alexander zamítavě hlavou nad nevhodně zvoleným slovem, ale zjevně už lepší nenachází.
Tvé neskrývané nadšení z nového klavíru je viditelně nakažlivé, a i jinak povětšinou vážného Alexandera donutí tvůj potěšený úsměv opětovat. „Jsem rád, že vám to udělalo takovou radost. A ano, už zítra.“ Odkašle si a zase se přinutí zvážnit. „Doufám tedy, že s ním budete spokojená. V tomto se příliš nevyznám, a tak jsem dal na doporučení. Pokud by s ním bylo něco v nepořádku, tak mi to samozřejmě řekněte a já se postarám o nápravu. Snad tedy nebude, ale… jak říkám, tohle není zrovna můj obor.“ Dodá o něco více odosobněným tónem jako dříve a skutečně působí, že v otázce hudebních nástrojů docela tápe.
„Dnes bohužel nemohu, ale třeba někdy jindy. Nevím tedy, jestli pro vás budu mít dostatek odpovědí, aby vystačily na celou noc.“ Pousměje se viditelně nijak nezaskočen tím, jak je tvůj návrh dal vykládat vícero způsoby. „Ostatně, tenhle nový svět není až tak jiný, než jaký jste sama znala před tím. Pouze je… nebezpečnější.“ Tentokrát nevypadá, že by byl se svou volbou slov jakkoliv nespokojen.
„Důležitého? Hmm, nemyslím si, že věci z tak dávné minulosti teď hrají nějakou velkou roli. Alespoň ne urgentně. Navíc, sám o Dumah nevím vše. Vím jen to, co věděl Kamael. Myslím, že bude lepší, když ji poznáte sama. Co kdybych vám lhal, nebo si vykládal věci jinak, než je nakonec vnímala ona? To by vám jistě zkreslilo to, jak ji vnímáte. Jak už jsem řekl… Dumah byla komplikovaná. Ale kdo není.“ Pokrčí o něco smířlivěji rameny, než se krátce zamyslí nad tvou další otázkou.
„Jsou různé způsoby. Málokdo má to štěstí, aby se mu dostal do rukou nějaký fyzický pozůstatek jejich bývalého já, takže si musíme vypomoct jinak. Jsou tu drogy, mentální cvičení, meditace, nebo prostě vyhledávání možných spouštěčů. Sama jste už viděla dost věcí ze života Dumah a víte, které věci pro ni hodně znamenaly a třeba se i opakovaly. Pak jsou tu samozřejmě také emoce. Čím vyhrocenější, tím lépe, ale to může být velmi nepříjemná cesta, protože navazující vzpomínka bude pokračovat v podobném duchu. Další možností jsou společná snění, ale to už je více komplikované… Vy máte štěstí, že je toho před vámi ještě spoustu skryto a jste čerstvě probuzená. Neměla byste mít tedy takový problém Verše vyvolat. Chce to jen trochu snahy a zamyšlení.“ Pousměje se povzbudivě.
„Vím, asi jsem vám příliš nepomohl, ale na tohle není žádný přesný návod. Můžu vám stokrát říkat, jak se plave, ale když vás hodí do vody, k ničemu vám to nebude. Samozřejmě, jsou postupy, jak uklidnit svou mysl a pracovat s ní, ale na to zde jsou větší odborníci než já. Kdybyste ale chtěla podnikat něco v tomto směru, mohu požádat Karema.“ Kývne a vyčkává. |
| |||
Verše: Obnova řádu Mitzrael Cassiel se tváří podobně překvapeně jako ty. Ano, možná jste o něčem takovém mluvili, ale byly to jen teorie. Opět ty vaše teorie a varianty, o kterých jste tak často hovořili a svým způsobem fantazírovali. Kdyby ale jen polovina z nich se překlopila do reality… Tentokrát se tak skutečně stalo.
„Nalezení bude záležitost především tady Cassiel. Její dar ji k tomu dopomůže.“ Kývne Harut na ženu vedle tebe a ta jí kývnutí oplatí. Ano, Harut má pravdu. Víš, že Cassiel kromě jiných darů se umí naladit na různé předměty a vnímat je na více úrovních než jen jako vy. Někdy je schopná číst i otisky v nich uložené. Proto s tebou čas od času opatrně zapřede rozhovor na ne zrovna tak obvyklá témata, protože ona vidí potenciál ve vašich zbraních i nástrojích. Už párkrát se ti snažila říci, že je v nich víc, než se na první pohled zdá, ale pak se debata rozvinula ne zrovna akceptovatelným směrem, a tak ji rychle utnula.
„Ctěná Harut, určitě udělám, co budu moci, ale Zrcadlo jsem si neměla nikdy příležitost detailně prohlédnout. Nevím tedy, jestli budu schopná jej tak snadno najít.“ Odkašle si Cassiel a Harut jen souhlasně přikývne.
„Rozumím. Bohužel, nemáme zde žádný jeho kus. Budeme muset doufat, že energie, která se na tom místě po jeho zničení uvolnila, bude pro tebe dostatečně silná. Ovšem raději… ne až tak moc.“ Pohlédne na Cassiel vážně a ta jen tiše přikývne.
„Ano, Mitzraeli?“ Pohlédne pak Harut na tebe. „Ano, cítili. Byl to dozvuk zničení Zrcadla. Dotklo se to nás všech.“ Kývne klidně, ačkoliv si můžeš všimnout, že se jí svaly ve tváři poněkud napjaly. Ani pro ni to zjevně není něco, co by brala jen tak. Po tvé poslední otázce jen dlouze vydechne.
„To bohužel… nevíme. Jsou různé teorie, ale zatím je to příliš čerstvé. Nikdo ještě neměl, jak to celé… ověřit. Každopádně se ale nabízí logická odpověď. Ano, zůstanete. V tuto chvíli není, jak přivést padlé zpět. Ne bez Zrcadla. Proto potřebujeme jeho kusy co nejdříve dostat zpátky a artefakt opět opravit. Řád věcí musí být obnoven.“ Její zlaté oči se zabodnou do vás dvou a Cass jen nasucho polkne.
„Nebezpečí? To místo bylo srovnáno se zemí. Je liduprázdné. Přesto nepolevujte v ostražitosti. Ti, kteří tohle celé zosnovali, se možná nespokojí jen s tímto vítězstvím. Musíme doufat, že snad ano, ale neusínat na vavřínech. Bylo by snazší, pokud by se tam nikdo z nich neukázal, ale možné je dnes už vše.“ Rozhodí lehce rukama a v tom gestu je poprvé od jejího příchodu patrná stopa frustrace. „Proto tam jdeš ostatně ty Mitzraeli. Dohlédni na to, aby se Zrcadlo dostalo v bezpečí zpátky na Nebesa. To je tvůj úkol.“ Otočí se na tebe Harut a na chvíli se odmlčí.
„Samozřejmě vše, o čem jsme tu hovořili, spadá pod přísné utajení. Prozatím. Bude pro vás připraven průchod u západní brány. Prosím, spěchejte.“ Zvedne ruku, její svatozář lehce zazáří a svět kolem se zase rozezní běžnými zvuky. Pokud ji už nikdo z vás nezastaví dalšími dotazy, nechá se vyprovodit ven. |
| |||
Pozoruhodná žena To, že mi slečna Hall – copak by se vdaná žena mohla oblékat takhle? – úsměv neoplatí, mě znervózní. Ramena se mi zvednou hlubším nádechem, přičemž v klíně stisknu prsty jedné ruky tou druhou. Je to maličkost, nic víc. Neměla bych tomu přikládat valnou váhu, a přece je to tak… nezdvořilé! Vstřícné gesto by jí nezabilo, naopak by celou záležitost učinilo snesitelnější. Co jí vévoda vůbec řekl? O mě? O naší dohodě? „Ano, předevčírem,“ přikývnu. Zvědavost mě přeci jen přiměje zapomenout na domnělé prohřešky proti etiketě, div mi nezáří z očí. Ale počkat, pokud se nejednalo o technickou závadu… „Vy si myslíte, že to nebyla nehoda?“ vypálím zcela bezmyšlenkovitě. Napadlo mě to. Byla to však spíše úvaha podepřená dobrodružnými romány a mladistvou představivostí, než abych si skutečně myslela, že… se vévodu pokusil někdo zabít. Zamrkám. Pootevřu ústa a pak je rychle zase zavřu. Nechci zase říct něco hloupého. Slečna Hall nemá sebemenší důvod mluvit se mnou o vyšetřování, snad i ten drobek byl víc, než jsem mohla čekat. „Omlouvám se,“ pokusím se znít klidněji, „jenom jsem nečekala, že by… to mohlo být něco jiného. Ano. Ano, štěstí jsme nepochybně měli oba. Skoro jako by nad námi bděli strážní andělé, viďte?“ pousměji se znovu. Významně se odmlčím – nebo to přinejmenším mám v úmyslu, když v tom se ozve zaklepání a dveře se otevřou. Až teď si uvědomím, že se nakláním jako nedočkavá školačka, lačná po každém slově, a honem se napřímím. Leknutím, že Elyse popadá celá náruč, sebou trhnu, ale tragédie se nekoná. Tak trochu překvapeně se podívám na ženu, když instinktivně zachytí tubus, než se vůbec dotkne země. Musí být opravdu rychlá… „To nic, Elyse. Děkuji,“ odpovím, aniž bych od slečny Hall odtrhla pohled. Nevidím, jestli u sebe má zbraň, ale vcelku nepochybuji, že s ní umí zacházet. To je… svým způsobem neuvěřitelné. „Ano, samozřejmě. Dle libosti,“ ledabyle mávnu rukou. Nervózně si poposednu a počkám, až se za Elyse zavřou dveře. „Já… myslím, že vévoda nebyl jediný, kdo o těchto předmětech věděl. Tedy o tom, že jsou… byly právě tady.“ |
doba vygenerování stránky: 0.40470314025879 sekund