Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

Vejdeš do místnosti, kde tě vzezření slečny, nebo snad paní Hall překvapí. Rozhodně za tebou vévoda neposlal nějakou guvernantku a ani služku. Nevidíš, že by u sebe měla viditelně nějakou zbraň, ale kdo ví, jestli nějakou neschovává ten vojenský kabát.

„Ne, v pořádku. To nebude nutné. Nebudu vás dlouho zdržovat.“ Zvedne ruku v zamítavém gestu, ale Jacobson kývne na tvou žádost. Ostatně, ty jsi paní domu. „Zajisté, zařídím to.“ Odpoví ti krátce, než se zdvořile vzdálí a nechá vás tam samotné.

Posadíš se naproti Abigail, která po tvém vzoru opět usedne zpátky do křesílka, ze kterého po tvém příchodu vstala. Rozpačitě se na ni usměješ, ale vidíš, že žena, které bude minimálně o deset let starší než ty, ti tvůj úsměv neopětuje. Posadí se a narovná se.

„Vidím, že chápete, proč tu jsem.“ Kývne souhlasně, než ji tvůj dotaz donutí zapřemýšlet.

„Vévoda je v pořádku. V rámci možností samozřejmě. Zotavuje se ale dobře. Ehm, děkuji vaše přání vyřídím, lady.“ Je vidět, jak některé slova musí lovit z paměti a správně je skládat jedno za druhé. Evidentně není zvyklá na časté konverzace s místními aristokraty.

„Předevčírem? Celá věc je ještě ve vyšetřování, ale už teď je jasné, že se nejednalo o technickou závadu…“ Pohlédne na tebe vážně. „Měla jste štěstí, lady. Oba jste ho měli.“

*ťuk, ťuk, ťuk*

Ozve se zaklepání a vstoupí do místnosti Elyse. V podpaží trochu nešikovně drží dlouhý tubus s plány a v rukou nese zlatou schránku. Abigal se po ní rychle otočí a přelétne ji očima od hlavy až k patě. Nezvedá se, ale vidíš, že sedí doslova na kraji křesla. Elyse dojde k vám a zrovna když pokládá schránku na stůl, tak jí tubus vypadne z podpaží. Abigail se pohne rychle, její ruka se natáhne a tubus zachytí ještě před tím, než dopadne na zem.

„Ehm, omlouvám se.“ Kmitne Elyse provinilým pohledem k neznámé ženě, která beze slova položí tubus zpátky na stůl před tebe. „…Tady to máte, paní.“ Hlesne Elyse, krátce se pokloní a vyrazí opět ke dveřím. Abigail beze slova čeká, ale vidíš v jejích očích zájem, se kterým si donesené předměty sem tam prohlíží.

„Vidím, že máte vše. Mohu vidět ty plány?“ Natáhne ruku, aby překontrolovala obsah tubusu.

Má jistota trochu zakolísá v tváří tvář tomu, co se zrcadlí v generálově... Alexanderově tváři. Snad jsem očekávala aspoň stín radosti, přesto nic takového nespatřím. Ovšem že nespatřím, o kolik mu celá moje existence musí nyní komplikovat život? A nejen jemu, před očima mi prokmitne napjatá stažená tvář Alyii, která mne rozhodně neviděla ráda. "... je to správné i špatné zároveň," dopovím tiše za něj, to už ovšem Alexander vstává ze židle. Dlouhá cesta je stále lepší než žádná... Nahlas to ovšem neřeknu. Pozoruji jeho krátký boj s tím, co by chtěl udělat a zároveň nesmí a... Až příliš zřetelně vnímám svůj vlastní. Je to tak divné. Stejnou měrou jakou chci, aby to udělal, aby se mne dotkl, to zároveň... Nechci. Bojím se toho.

"Ostatní? Jako Adriel?" přeci jen se zeptám, na kolik se neubráním vlastní zvědavosti, zvláště... Zvláště s ohledem na vyslechnutý rozhovor mezi ní a Karemem. Přesto to je jen opatrně nadhozená otázka, lehké ťuknutí... Tolik věcí stále nevím... Jakmile se Alexander pohne, sama couvnu zpátky ke stolu, o který se opět opřu. V tomhle má rozhodně pravdu, a tak jen mlčky souhlasím, potřebuji... Potřebuji se nejen dát dohromady, ale být silnější než v ten den, kdy mne odvedli z vlastního domu. Tohle už se nesmí nikdy opakovat.

Přesto se Alexanderovi podaří mne - opět - překvapit, když zmíní klavír. Narovnám se, něco ve mne ožije a zadumaný zachmuřený výraz v mžiku rozzáří ta jediná pomyslná jiskra. Klavír. "Opravdu? Už zítra?" vyhrknu, hlas podbarvený dychtivostí i tou náhlou radostí, která se mi vyplaví do těla bez ohledu na ten těžký vážný rozhovor, co jsme ještě před chvílí vedli. V dalším okamžiku rozpačitě uhnu pohledem a ve snaze to zamaskovat si začnu rychle zastrkávat prameny vlasů za uši. Ne, něco se skutečně nemění... zopakuji po něm v duchu, myšlenkami u Dumah a její sbírky nástrojů... U těch, které měli v jejím domě své zvláštní místo, protože je dostala od Kamaela.

Odkašlu si.

Stejně mi to ovšem nedá, abych se k němu nevrátila pohledem, stále hltajícím všechna ta drobná gesta.

"Mám tolik otázek, že bych vás tu dokázala zdržovat pravděpodobně až do rána, možná i déle, Alexandře," povzdechnu si a raději spolknu část věty, která mne svrbí na jazyku. Tak ráda bych věděla, kdo je vlastně Alexander Morley... Přesto zeptat se na to mi připadá příliš... Příliš intimní. A chtěl by o tom vůbec mluvit? Ze všech těch náznaků, co mi zatím dal, myslím, že ne. Byl stejný jako Kamael, přísný generál, ke kterému se jen těžko dostávalo. A přání? Přání, ta raději ani nezmiňuji, protože v tuto chvíli není žádné, které by mi mohl splnit. Mohl nebo chtěl, ovšem nad tím raději nepřemýšlím.

"Co se týče Dumah... Ano, asi máte pravdu, přesto... Je něco důležitého, co bych o ní měla vědět?" zeptám se váhavě. Ačkoliv ohledně další otázky jsem si již o dost jistější, přeci jen nad tímhle už jsem také dost přemýšlela, přesto jsem nenašla žádnou uspokojivou odpověď. "A je nějaký způsob, jak... Jak jste to říkal? Verše? Tedy jak ty Verše vědomě přivolat?"

Delilah Blair Flanagan

„To je pravda.“ Povzdechne si tiše Alexander po tvých slovech o krvi a zavře ruku v pěst. V ten moment plamen zmizí a vše působí jako dříve. Zase jste jen jako dva obyčejní lidé, kteří spolu o něčem hovoří v tichu pokoje.

Uděláš krok k sedícímu rudovlasému muži a promluvíš. O tobě. O Dumah. O tvém rozhodnutí. Alexander k tobě jen vzhlédne, čelo tázavě nakrčené. Snad jako kdyby čekal, že vzápětí dodáš, že tohle je jen nejapný žert a vše popřeš. Nastane chvíle ticha, než se jeho rty protáhnou do mírného, leč poněkud posmutnělého úsměvu.

„Víte… nečekal jsem, že to od vás uslyším. Mohl jsem jen doufat, že Dumah nezůstane zapomenuta, ale teď, když to říkáte, je to zvláštní… nevím, jak…“ Zatřese hlavou a postaví se, takže je to tentokrát on, kdo shlíží na tebe.

„V tom případě vás Delilah čeká ještě dlouhá cesta. Vzpomenout si na to, kým jste skutečně byla a kým jsou ostatní z nás.“ Chvíli to vypadá, že se tě chce dotknout, ale ruku opět spustí k tělu.

„Ale na to budete potřebovat nabrat síly. Stejně jako na vaše další plány.“ Vykročí, projde kolem tebe a zase se ti vzdálí. Jakoby mimoděk se zastaví u knihovny, kterou si s rukami založenými za zády chvíli prohlíží. Dojem generála z jeho pohybů nevyprchává ani při tak banálních činnostech.

„Sehnal jsem vám ten klavír, o kterém jste mluvili s Karemem. Zítra ráno ho najdete v jídelně. Je tam dobré světlo a snad vhodná akustika. Tedy doufám. Popravdě, tohle jde naprosto mimo mě.“ Otočí se na tebe opět o něco uvolněněji a trochu se ušklíbne, než si tě zamyšleně prohlédne.

„Hmm, zajímavé. Některé věci se skutečně nemění…“ Šeptne.

„Delilah, vypadá to, že díky návštěvě Isabelly tu dnes budu mít nečekanou změnu programu. Přesto… pokud byste měla nějaké otázky, přání? Stačí říct. Klidně teď hned. Jak už jsem říkal, nejste tu vězněm. Pokud bych vám mohl s něčím pomoci, nebojte se o to požádat.“ Pronese vážným tónem.

„Stejně tak, pokud bych vám mohl pomoci se záležitostmi týkajícími se Dumah, ačkoliv si myslím, že na tohle je nejlepší, abyste si přišla sama. Kdyby mi před dávnými lety někdo vyprávěl o Kamaelovi, nevěřil bych mu.“ Pousměje se na tebe od knihovny.

Verše: Truchlení není pro nás

„Ano, je tu.“ Odpovím zmateně a čekám až má společnice přijde k nám. Oči se mi rozšíří překvapením, když slyším, proč Harut přišla. Nechci jí, ale přerušovat, dokud nám nesdělí, co má na srdci. Mé otázky by do té doby byly zbytečné. Jen si vyměním šokovaný pohled s Cass. Další šok přijde, když mi dojde, že si Harut myslí, že by naše slova mohl někdo odposlouchávat, tady v mém domě. Špehovat válečníka vládnoucího plamenným mečem. Ta představa mě uráží a hnusí se mi, že by se k tomu někdo snížil. Přesto nic nenamítám. Jen zatnu zuby a mé rysy ztvrdnou. Nepřísluší se mi nic namítat a vím kde je mé místo… přesto ve mně hoří plamen.

„Chápu paní.“ Pokývnu hlavou, když domluví a vře to ve mně překvapením i radostí. „Je mi ctí se zhostit takového úkolu. Jaké nebezpečí můžeme čekat a je nějaký způsob jakým ty kusy nalezneme?“

Má slova přeruší pohled na věc, která se zjeví v její dlani. Zrcadlo. V myšlenkách se chtě nechtě vrátím přesně k debatě, kterou jsme vedli před jejím příchodem. Nerušil jsem, že existuje víc než jedno… znamená to, že se něco doopravdy stalo s tím ve Zlatém Městě? Je to snad správě ono, co skončilo ve zničeném Babylónu? Podívám se na Cass, potřebuji vědět, jak se tváří. Nechci rozporovat rozkazy, nechci mrknout okem a chci se vrhnout dolů a přinést zpět co si nebesa žádají ale zeptat se musím i když je to nepříjemné otázky na mě působí jako svědivá vyrážka.

„Zrcadlo? Má to něco společného s tím, co jsme cítili. Co cítili všichni ve Zlatém Městě i mimo něj.“ Řeknu a sklopím oči. „Omluvte mou drzost. Musím ale před naší misí vědět jednu věc. Zásadní věc pro to, jak postupovat. Pokud zemřeme… zůstaneme mrtví?“ Zdvihnu očí a podívám se na Harut. Neplane v nich vzdor jen starost. Jsem voják, mou prací je bojovat a jsem schopný přijmout svůj konec i když se mi myšlenka na něj zdá neskutečně abstraktní. Cass ale voják není. Pokud hrozí její konec nechci být ten kdo jí povede do chřtánu nebezpečí. Bez ohledu na má optimistická prohlášení si nedokáži představit, že by se jí něco stalo a ona mohla… zmizet. To se ve Zlatém Městě přeci neděje! Nemusíme se bát o své přátele, milované ani kohokoliv jiného. Jsme věční, sloužíme věrně a tenhle zármutek nám byl odebrán. Nemůžeme zemřít a nechat po nás truchlící. Ne, to nejde. Pokud by mohla zemřít… musím tomu zabránit jakýmkoliv způsobem. Cítím, jak mi hruď svírá panika, jakou jsem nezažil. Nadechnu se hluboce a čekám na odpověď které se mi snad dostane.