Andor.cz - Dračí doupě online

Verše: Meč boží

„Chápu.“ Přikývnu a podívám se na Cass. Jistě její dar. Několikrát jsem na něj narazil ale nikdy ne přímo. Nebýt okolností těšil bych se až její moc uvidím v praxi. Teď je to mnohem komplikovanější hlavně když Harut potvrdí mé obavy. Sevřu ruce a klouby mi zbělají. Schovám je za záda. Nechci, aby si všimly mé nervozity. Jsem válečník boží pro takové slabosti není ve chvíli tak důležitého úkolu místo.

„Chápu důležitost našeho úkolu i jeho úskalí.“ Řeknu skrz zatnuté rty stažené do úzké čárky. Můj pohled je tvrdý a hledím na zeď za Harut. Dobře, najdeme v troskách jednu z nedůležitějších relikvií Zlatého Města a přineseme ji zpět. Možná nikoho nepotkáme možná se proti nám postaví ti co měli dost sil aby něco takového zničili. Můj úkol je jednoduchý. Zajistit naše přežití ať se nám postaví do cesty jakákoliv komplikace.

„Není třeba se bát. Nikdy bych nevyzradil tajemství, které mi bylo svěřeno. Udělám, co bude v mé moci abych úkol úspěšně splnil. Děkuji za důvěru. Vážím si jí.“ Řeknu, když doprovodím Harut ke dveřím. V mém hlasu nezní ani stopa pochyb. Sázky jsou vyšší, než obvykle ale my jsme vyvolení Bohem k velkým věcem. Věřím, že dobrodiní našeho otce se k nám zády neobrátí. Jen další zkouška na věčné cestě. Nic víc.

„Půjdu se nachystat. Udělej to také.“ Vím, že můj hlas je chladnější, než by měl být. „Promluvíme si o všem až budeme za branami Zlatého Města.“ Řeknu o něco smířlivěji. Vím, ale že Cass mě zná i v této podobě. Dostal jsem úkol a udělám cokoliv abych ho splnil. Sariel si ze mě často střílel že jsem jako lidský lovecký pes. Zakousnutý do kosti, kterou nejsem schopný pustit, dokud s ní není konec. Měl pravdu. Dokud tenhle úkol neskončí na ničem jiném nezáleží.

Vyběhnu po schodech do své zbrojnice. Přes vlněnou tógu přetáhnu prošívaný vršek a přes něj pláty své zlaté zbroje. Zdobení na ní je bohaté slunce tančí na jejím povrchu. Je to odznak mé pozice. Upevním pásky a pak připnu i nákoleníky. Upevním popruhy vysokých sandálů. Vše dělám automaticky. Tohle oblečení jsem na sobě měl nespočetněkrát. Utáhnu opasek s pochvou na můj plamenný meč, a nakonec obleču i rukavice mé zbroje. Úzký zlatý proužek jako čelenka ve vlasech zabrání, aby se mi pletly i v boji na obleze. Jsem spokojený. Dlouhý plášť s kapucí, který mě bude skrývat ve světě tam dole před lidskými zraky mám uložený v brašně u boku, pečlivě složený a převázaný kusy kůže, aby zabral co nejméně místa. To je vše. Jsem připraven. Otevřu dveře a vydám se po schodech dolů.

Takto oděný se cítím jako někdo jiný. Ne ten, co filozofoval v knihovně před vyhaslým krbem. Teď jsem meč, lovec a vykonavatel. Jsem válečník boží. Nic víc, nic míň.

"Netěší" je pravděpodobně slabé slovo, co jsem tak pochopila z jejího hovoru s Karemem. Nesnáší to. Ovšem navenek jen chápavě kývnu hlavou a více se k tomu nevyjadřuji na kolik si nejsem jistá, zda by vůbec bylo moudré nějak více tohle téma otevírat. Teď, v tuhle chvíli. Zvláště, když je to v další chvíli takřka zapomenuto překvapením týkajícím se klavíru. Pro někoho by to mohla být maličkost, mne tím ovšem i přes počáteční rozpaky udělali Karem s Alexanderem opravdu radost.

"Zajisté budu," rychle smetu veškeré jeho obavy ze stolu, i kdyby se mělo jít o ten nejhorší nejlevnější klavír z druhé ruky, tak to pro mne v tuhle chvíli zní jako požehnání. "A pokud chcete mít jistotu, že ten klavír bude v pořádku, ať mi někdo dá vědět, až ho přinesou, zkontroluji ho rovnou, zda je vše jak má," dodám - a své nadšení stále musím spíše krotit než cokoliv jiného - aniž bych vlastně pomyslela na to, že by mne asi nikdo neměl vidět. "A děkuji, Alexandře," dodám po krátkém zaváhání.

"To se opravdu nemusíte obávat, že bych vás nezvládla za...-" zarazím se, když mi zpětně dojde, co jsem to vypustila z úst. Vážně jsem... Proboha, Del... zarazím se a proti své vlastní vůli se mi do tváří vlije o něco více barvy než je běžné. "Ah, uhm," odkašlu si a potřesu hlavou, "to chápu. Jen... Jen jsem zkrátka zvědavá, matka mi vždy vyčítala, že kdybych vkládala do jiných věcí tolik odhodlání jako do své snahy všemu porozumět, byla bych dokonalou dámou," koutky rtů mi cuknou do nejistého, trochu nervózního úsměvu. Pravdou je, že její výčitky zněly trochu jinak, mnohem příměji a syrověji, ale to nebylo úplně něco, čím bych se chtěla chlubit cizímu muži. I takhle jsem s Alexanderem překračovala v mnohém všechny pomyslné hranice.

Nebylo by to tolik frustrující, pokud bych neustále ve své hlavě nemusela válčit s Dumah a svým vnímáním světa z pohledu toho, co si může a nemůže dovolit vdaná lady. A proč vlastně? Nebyla jsem teď ani lady a dokonce už ani vdaná a... Ne, soustřeď se.

To, co Alex říká dál, dává smysl a mne se vlastně uleví. Nemyslím v tu chvíli snad tolik ani Dumah jako spíše na... To. Mimoděk si na okamžik přitisknu dlaň k hrudi, jen těžko se dá zapomenout na ten pocit, tlak prorážející zbroj i žebrat, vnikající do hrudi a... Oklepu se. Nechci na to vzpomínat. Sice se mi dere na jazyk otázka, jak to dopadl, zda se Dumah zvládla vrátit do svého těla stejně jako já, přesto o tom pomlčím. Chci věřit v to, že ano, že to mělo šťastný konec. Vše tak akceptuji mlčky. Dokonce se už ani neošklíbám nad poznámkou o komplikovanosti, byť z toho, co jsem zatím prožila... Opravdu byla komplikovaná? Nepřišlo mi to tak. Znamenalo to, že já jsem stejná? Vlastně, jak bych o něčem takovém vůbec mohla pochybovat. Kdyby tomu tak nebylo, vůbec jsem se nemusela ocitnout v takové situaci...

Povzdechnu si.

"Fyzický pozůstatek. To je tak... Tak zvláštní představa," vypadne ze mne poněkud zaraženě. Najít tělo Dumah? Něco z ní? Znělo to tak šíleně. Zajisté, četla jsem o nejrůznějších objevech nebo dokonce slyšela i několik historek či povídání o kostrách andělů skrývajících se v základech Nového Jeruzaléma, přesto... Nyní to nabývalo úplně jiného významu. Rozměru.
"Ne, ne, pomohl jste mi. Je pravdou, že v Greenhillu jsem... Neměla příliš podnětů, jen vlastní myšlenky a pocity," A otce Fernsbyho, každé setkání s ním bylo podnětné možná až moc. Ale ne v tom správném slova smyslu. "Možná, když zkusím... Hudbu," dodám zamyšleně, na okamžik ztracena ve vlastních úvahách.

"To nebude nutné, já... Domluvím se případně s Karemem sama, ale děkuji za nabídku," nehty poklepu o desku stolu, "po pravdě... Spíše než věnovat se vlastní mysli se teď snažím ji nějak zaměstnat," dodám vzápětí. "A... Mohu mít ještě jednu otázku?" podívám se po něm, chvíli přemýšlím, jak to formulovat. "Lady Madron... Ví, kdo jste? Ví o Probuzených? A... Kdo všechno o nás vlastně..." zamračím se. "Víte, chtěla jsem vám to říci už dříve, ale... V sanatoriu mi brali krev a otec Fernsby... Ptal se mě, co jsem zač... A já mu jednu ze svých domněnek... Naznačila. Myslela jsem, že mi to pomůže, ale..." uhnu pohledem.

Delilah Blair Flanagan

„Ano... jako Adriel.“ Ohlédne se na tebe a trochu přimhouří oči. „Pravda, ta aréna. To byla jistě jedna z jejích silných vzpomínek. Alyia její odkaz v sobě nezapře, jakkoliv by si to sama přála. Jak říkám, ne všichni z nás k tomu mají tak otevřený postoj. Alyia je jedna z nich. Ten odkaz ji… netěší.“ Zavrtí Alexander zamítavě hlavou nad nevhodně zvoleným slovem, ale zjevně už lepší nenachází.

Tvé neskrývané nadšení z nového klavíru je viditelně nakažlivé, a i jinak povětšinou vážného Alexandera donutí tvůj potěšený úsměv opětovat. „Jsem rád, že vám to udělalo takovou radost. A ano, už zítra.“ Odkašle si a zase se přinutí zvážnit.

„Doufám tedy, že s ním budete spokojená. V tomto se příliš nevyznám, a tak jsem dal na doporučení. Pokud by s ním bylo něco v nepořádku, tak mi to samozřejmě řekněte a já se postarám o nápravu. Snad tedy nebude, ale… jak říkám, tohle není zrovna můj obor.“ Dodá o něco více odosobněným tónem jako dříve a skutečně působí, že v otázce hudebních nástrojů docela tápe.

„Dnes bohužel nemohu, ale třeba někdy jindy. Nevím tedy, jestli pro vás budu mít dostatek odpovědí, aby vystačily na celou noc.“ Pousměje se viditelně nijak nezaskočen tím, jak je tvůj návrh dal vykládat vícero způsoby. „Ostatně, tenhle nový svět není až tak jiný, než jaký jste sama znala před tím. Pouze je… nebezpečnější.“ Tentokrát nevypadá, že by byl se svou volbou slov jakkoliv nespokojen.

„Důležitého? Hmm, nemyslím si, že věci z tak dávné minulosti teď hrají nějakou velkou roli. Alespoň ne urgentně. Navíc, sám o Dumah nevím vše. Vím jen to, co věděl Kamael. Myslím, že bude lepší, když ji poznáte sama. Co kdybych vám lhal, nebo si vykládal věci jinak, než je nakonec vnímala ona? To by vám jistě zkreslilo to, jak ji vnímáte. Jak už jsem řekl… Dumah byla komplikovaná. Ale kdo není.“ Pokrčí o něco smířlivěji rameny, než se krátce zamyslí nad tvou další otázkou.

„Jsou různé způsoby. Málokdo má to štěstí, aby se mu dostal do rukou nějaký fyzický pozůstatek jejich bývalého já, takže si musíme vypomoct jinak. Jsou tu drogy, mentální cvičení, meditace, nebo prostě vyhledávání možných spouštěčů. Sama jste už viděla dost věcí ze života Dumah a víte, které věci pro ni hodně znamenaly a třeba se i opakovaly. Pak jsou tu samozřejmě také emoce. Čím vyhrocenější, tím lépe, ale to může být velmi nepříjemná cesta, protože navazující vzpomínka bude pokračovat v podobném duchu. Další možností jsou společná snění, ale to už je více komplikované… Vy máte štěstí, že je toho před vámi ještě spoustu skryto a jste čerstvě probuzená. Neměla byste mít tedy takový problém Verše vyvolat. Chce to jen trochu snahy a zamyšlení.“ Pousměje se povzbudivě.

„Vím, asi jsem vám příliš nepomohl, ale na tohle není žádný přesný návod. Můžu vám stokrát říkat, jak se plave, ale když vás hodí do vody, k ničemu vám to nebude. Samozřejmě, jsou postupy, jak uklidnit svou mysl a pracovat s ní, ale na to zde jsou větší odborníci než já. Kdybyste ale chtěla podnikat něco v tomto směru, mohu požádat Karema.“ Kývne a vyčkává.

Mitzrael

Cassiel se tváří podobně překvapeně jako ty. Ano, možná jste o něčem takovém mluvili, ale byly to jen teorie. Opět ty vaše teorie a varianty, o kterých jste tak často hovořili a svým způsobem fantazírovali. Kdyby ale jen polovina z nich se překlopila do reality… Tentokrát se tak skutečně stalo.

„Nalezení bude záležitost především tady Cassiel. Její dar ji k tomu dopomůže.“ Kývne Harut na ženu vedle tebe a ta jí kývnutí oplatí. Ano, Harut má pravdu. Víš, že Cassiel kromě jiných darů se umí naladit na různé předměty a vnímat je na více úrovních než jen jako vy. Někdy je schopná číst i otisky v nich uložené. Proto s tebou čas od času opatrně zapřede rozhovor na ne zrovna tak obvyklá témata, protože ona vidí potenciál ve vašich zbraních i nástrojích. Už párkrát se ti snažila říci, že je v nich víc, než se na první pohled zdá, ale pak se debata rozvinula ne zrovna akceptovatelným směrem, a tak ji rychle utnula.

„Ctěná Harut, určitě udělám, co budu moci, ale Zrcadlo jsem si neměla nikdy příležitost detailně prohlédnout. Nevím tedy, jestli budu schopná jej tak snadno najít.“ Odkašle si Cassiel a Harut jen souhlasně přikývne.

„Rozumím. Bohužel, nemáme zde žádný jeho kus. Budeme muset doufat, že energie, která se na tom místě po jeho zničení uvolnila, bude pro tebe dostatečně silná. Ovšem raději… ne až tak moc.“ Pohlédne na Cassiel vážně a ta jen tiše přikývne.

„Ano, Mitzraeli?“ Pohlédne pak Harut na tebe. „Ano, cítili. Byl to dozvuk zničení Zrcadla. Dotklo se to nás všech.“ Kývne klidně, ačkoliv si můžeš všimnout, že se jí svaly ve tváři poněkud napjaly. Ani pro ni to zjevně není něco, co by brala jen tak. Po tvé poslední otázce jen dlouze vydechne.

„To bohužel… nevíme. Jsou různé teorie, ale zatím je to příliš čerstvé. Nikdo ještě neměl, jak to celé… ověřit. Každopádně se ale nabízí logická odpověď. Ano, zůstanete. V tuto chvíli není, jak přivést padlé zpět. Ne bez Zrcadla. Proto potřebujeme jeho kusy co nejdříve dostat zpátky a artefakt opět opravit. Řád věcí musí být obnoven.“ Její zlaté oči se zabodnou do vás dvou a Cass jen nasucho polkne.  

„Nebezpečí? To místo bylo srovnáno se zemí. Je liduprázdné. Přesto nepolevujte v ostražitosti. Ti, kteří tohle celé zosnovali, se možná nespokojí jen s tímto vítězstvím. Musíme doufat, že snad ano, ale neusínat na vavřínech. Bylo by snazší, pokud by se tam nikdo z nich neukázal, ale možné je dnes už vše.“ Rozhodí lehce rukama a v tom gestu je poprvé od jejího příchodu patrná stopa frustrace. „Proto tam jdeš ostatně ty Mitzraeli. Dohlédni na to, aby se Zrcadlo dostalo v bezpečí zpátky na Nebesa. To je tvůj úkol.“ Otočí se na tebe Harut a na chvíli se odmlčí.

„Samozřejmě vše, o čem jsme tu hovořili, spadá pod přísné utajení. Prozatím. Bude pro vás připraven průchod u západní brány. Prosím, spěchejte.“ Zvedne ruku, její svatozář lehce zazáří a svět kolem se zase rozezní běžnými zvuky. Pokud ji už nikdo z vás nezastaví dalšími dotazy, nechá se vyprovodit ven.