Andor.cz - Dračí doupě online

Skláním se nad zdobeným tělem qanunu a opatrně dotahuji nové struny napnuté mezi zlatými kolíky, zatímco po očku sleduji Kamaela sedícího v křesle. Ticho přerušuje jen zvuk prstů klouzajících po strunách a občasné zašustění pergamenu, do kterého je Kamael začtený. Mimoděk se pousměji, když si všimnu drobné vrásky, která se mu dělá nad kořenem nosu vždy, když se na něco tak urputně soustředí, že u toho nevědomky křiví nos maličko svraští obočí. Jsem ráda, že je tu se mnou, sobecky si užívám každou tu draze vykoupenou minutu, kterou můžeme trávit spolu. Kamael je jako... Jiskra, která mému životu chyběla, oheň, který by mne dokázal rozehřát bez toho, aniž bych se musela bát, že se o něj spálím. Neumím to popsat a možná… Možná ani nechci.

Povytáhnu obočí, když odloží pergamen – vlastně nic, co bych nečekala, i když jsem si dovolila v něj vložit trochu planých nadějí. "V tom případě mi budeš muset někdy ukázat, jaká poezie dokáže zaujmout i někoho tak náročného jako je sám Generál," poznamenám pobaveně a pousměji se, zatímco se Kamael zvedne a dojde až ke mně. Zachytím jeho pohled k oknu i tiché povzdechnutí, ovšem namísto slov se jen narovnám a pootočím se k němu čelem stejně jako se květina otáčí za sluncem. Také bych byla raději, kdyby mohl ještě zůstat, ovšem příslib zítřejšího večera spolehlivě vyžene všechny chmury z hlavy.

Tedy... Skoro všechny.

Nemluvíme o tom. Nikdy o tom nemluvíme. O tom, co se stalo, o Tribunálu, o jeho potrestání, které se zatím omezilo jen na zákaz opuštění Zlatého města, ovšem nebylo to konečné rozhodnutí. Kamael o tom mluvit nechtěl a já neměla sílu na něj kvůli tomu naléhat. Bylo snazší to pohřbít uvnitř sebe samé a předstírat, že se nic z toho nestalo. Zahánět úzkostné vzpomínky a temné stíny v jeho náruči, ve které jsem se mohla schovat nejen před světem, ale především sebou samou. I teď se v něm pro tu chvíli vděčně ztratím, když mne vezme za bradu a vyhledá svými rty ty mé. Obě dlaně k němu bezděčně vztáhnu a vytáhnu se na špičky.

"Ještě chvíli a nikam bych tě nepustila," šeptnu lehce zadýchaně a jen velice nerada se od něj odtáhnu. Hlavu nakloním lehce ke straně, když mi zastrčí pramen vlasů za ucho. "Myslím, že společně určitě přijdeme na způsob, jak se zabavit," pousměji se, společně trávený čas mne zbavil ostychu. "Hmm, nejsem si jistá, že bych ti měla přát na oplátku hezký zbytek dne i já, když u toho nebudu, ale... I tobě, Kamaeli," dodám odlehčeně, když ho vyprovázím ke dveřím. A pak... Pak je pryč. Dům mi náhle přijde zvláštně prázdný, jako vždy, když se s Kamaelem rozloučím. Někdy mne to trochu děsí. To, jak moc je vše jiné, když ho mám poblíž.

Nestihnu se ovšem ani vrátit ke stolu, když se opět ozve zaklepání.

Ale, že by? prolétne mi hlavou, ale to už beru za kliku a-

-úsměv mi z tváře spadne během mžiku a nahradí ho vážný zachmuřený výraz. "Ano, já jsem Dumah," potvrdím neznámému andělovi svoji totožnost, a tak trochu zaraženě si od něj převezmu dopis. Posel na nic nečeká a zmizí, avšak já se ještě rozhlédnu po ulici ve snaze zahlédnout... Ne, už tu není. A tak raději v soukromí domu rozlomím počeť a rozložím pergamen, abych si mohla přečíst krátký vzkaz, co je v něm napsanán. Yesod. Jméno, které pro mne rozhodně není neznámé, stejně jako on sám. Žaludek se mi mimoděk stáhne, neklidně se ošiju. Bylo to už nějakou dobu, co jsem ho viděla naposledy. A jakkoliv jsem byla za jeho pomoc a péči, kterou věnoval mému zmrzačenému tělu, neskonale vděčná... Nevzpomínala jsem na to ráda. Na všechnu tu bolest, bezmoc a strach.

Srdce se mi rozbuší. Jde o věc Tribunálu. O jakou? Jde o Kamaela? O to, co se stalo? O to… C se kvůli mně stalo? Yesod byl jeho přítelem, dozvěděl se snad něco? Ani omluva za strohost nic nezmění na tom, jak mne ten vzkaz rozhodí. Není to pozvání ani prosba. Je to příkaz nenechávající prostor pro možnost volby. Chvíli tam jen stojím, pohledem se vpíjím do těch pár úhledně sepsaných slov ukrývajících se pod insignií lilie, než sklopím hlavu a rezignovaně si povzdechnu. Nezbývá než vyčkat zítřejšího dne.

Vrátím se tak k qanunu, abych mohla dopnou zbývající struny a naladit ho. Po zbytek času… Nemám příliš stání, potřebuji zaměstnat hlavu i ruce. Než se tak den přehoupne v ráno a ráno v dopoledne, mám zkontrolovanou celou sbírku svých nástrojů, včetně potřebné údržby. Napětí ze sebe zkusím setřást v horké lázni, ačkoliv to příliš nepomůže. Marná snaha, v hlavě mne stále straší ta „věc Tribunálu“. Nakonec se převleču do lehké zeleno-šedé róby, vlasy si oproti zvyklost zapletu do volného polovičního copu.

K domu Yesoda dojdu procházkou, moc dobře vím, kde je a jak vypadá. Na chvíli se před ním zastavím, dlouze se nadechnu a vydechnu. Pohledem kmitnu po ulici, než vykročím ke dveřím, abych ohlásila svůj příchod. A jakkoliv se snažím navenek působit poklidně, tak… V očích se mi odráží nejistota a obavy, které jen těžko dokážu skrýt před sebou samou natož před ostatními.

Zerachiel , Dumah

♬♬♬♬♬

If either of them falls down, one can help the other up. But pity anyone who falls and has no one to help them up.
Ecclesiastes 4:10

Vše obklopující záře pomalu pohasne a zůstanou z ní jen drobné zbytky, které rozsvěcují tohle jinak poměrně šeré místo. Vitrážovými okny sem padá tlumené světlo ze světa tam venku a na policích a po stranách místnosti jsou rozmístěné různorodé hudební nástroje. V jednom z křesel sedí vysoký, rudovlasý muž, který si se zájmem pročítá rozvinutý pergamen. Jinak je zde ticho. Příjemné ticho… Jsi doma, Dumah.

Už jsi myslela, že se tohoto dne nikdy nedočkáš. Návratu domů. Od toho uteklo jen pár měsíců. Tvé tělo se ale dalo rychle dohromady, především díky péči jednoho z vás. Yesoda, tvého bratra, který vládl darem života a jenž se znal s Kamaelem, jak si později zjistila. Díky němu ses během pár dnů dostala zpátky do plné formy. Kůže se zahojila a nezůstalo na ní nic. Žádná připomínka toho, co se tehdy stalo. To ale neplatilo o mysli. Kamael o tom dnu nerad mluvil. Vyhýbal se tomu a čas od času sis všímala, že tě sleduje starostlivým pohledem, ačkoliv podobných momentů každým týdnem o něco ubývalo.

Ten den ve vašich životech změnil hodně. Jak v dobrém, tak ve zlém. Kamael musel čelit odpovědnosti za nesplnění úkolu a nespokojenosti Tribunálu, který ho předvolal. Nechtěl o tom před tebou mluvit, stejně jako o tom, jak to dopadlo s tím… ve světě smrtelníků. Od jednání Tribunálu už utekl měsíc a víš, že mu prozatím bylo zakázáno opouštět Zlaté město. Nebylo to ale zase na druhou stranu tak zlé. Trávili jsme spolu více času. Tolik, kolik jste jen chtěli. Koneckonců, přežili jste a už jen tahle drobnost dělala každý společný moment cennějším.

„Myslím, že ta poezie… není zrovna pro mne.“ Ušklíbne se Kamael, složí pergamen do klína a otočí se na tebe. „Nebo alespoň tahle… Nejsem, až tak nekulturní. Nedívej se na mě Dumah tak zklamaně.“ Postaví se z křesla a dojde k tobě. Jeden krátký pohled k oknu stačí, aby si zklamaně povzdechl a ty víš proč. Dnes už vám společný čas vypršel.

„Hmmh, vypadá to, že už budu muset jít.“ Pousměje se na tebe trochu smutně. „Zastavím se ale zítra k večeru. Nebo by si chtěla někam vyrazit Dumah? Tedy… jen v rámci města.“ Dodá něco, co si moc dobře pamatuješ.

„A nebo se rozhodneme až dle nálady. Necháme to náhodě. Co myslíš?“ Podepře tvou bradu prsty a nakloní se k tobě, aby tě políbil jako už mnohokrát před tím. „Budeme mít ostatně celý večer.“ Šeptně pak spiklenecky a zastrčí ti neposedný pramen dlouhých vlasů za ucho.

„Hezký zbytek dne, Dumah.“ Pousměje se na rozloučenou, než ho vyprovodíš ze svého domu a zůstaneš zase sama. Uběhne jen pár okamžiků, než se ozve zaklepání na dveře. Moc návštěv nemíváš. Nejspíš si jen Kamael něco zapomněl. Ale když otevřeš dveře je za nimi černovlasý mladík, kterého nepoznáváš.

„Dobrý den, paní Dumah, že? Prosím, tady je něco pro vás.“ Nejistě po tobě tikne pohledem a podá ti dopis v jednoduché bílé obálce, který je zapečetěný voskovou pečetí s vyraženým symbolem lilie. Mladík se kvapně rozloučí a tobě zůstane v rukou jen podivný dopis. Rozlomíš pečeť a začteš se.

☩

Chvíli jsi v nicotě, než se dostaví první vjemy a svět kolem tebe se začne zase vykreslovat. Jsi na jednom z balkónů Zlatého města. Vítr si hraje s tvými rudými vlasy barvy krve a před tebou se rozprostírá ta poklidná scenérie. Kolikrát jste tu spolu stáli? Kolikrát jste tu vedli živé, zapálené debaty. Zdálo se to tak tak dávno a při tom ti po jeho zmizení v životě stále něco chybělo.

Nebylo mnoho takových, kteří Lucifera poznali z tolika stran. Rozhodně ne. Víš, že jsi ale byla jediná, která byla jeho srdci nejblíž. Začalo to tehdy tím osudným dnem v aréně. Nikdy si nečekala, že to nebude tvá poslední návštěva jednoho z jeho světů, ačkoliv další byly mnohem příjemnější a zajímavější. Naštěstí. Nikdy ses s ním nenudila. Ovšem to vše skončilo… Tehdy… Když Tribunál rozhodl a ty jsi ho navždy ztratila. Říká se, že některé věci časem přebolí, ale nikdo nikdy přesně neurčil, jak dlouhý čas je k tomu potřeba.

Zrovna jsi se vracela domů. Byla jsi navštívit Suriela, který byl v rukou léčitelů. Vaše poslední mise před pár dny byla… Ne zrovna beze ztrát. Zachránila si alespoň jeho, když už ne Barachiel. Ta v rudém chrámu padla a její tělo zůstalo pohřbeno pod jeho zhroucenými troskami. Suriel se ale rychle zotavoval na to v jakém stavu jste ho dostali zpět. Předali jste ty podivné zbraně, které třímali Padlí a podali hlášení. O tom, jak v dříve božím svatostánku začali uctívat Jeho… Jeho? Proč by něco takového dělal? Chtěl? Avšak ta představa, že stále žil byla až hříšně konejšivá. Nazývali ho lhářem. Tobě nikdy nelhal, nebo si o tom alespoň nikdy nenašla žádné důkazy. Byl to prostě jen další z takových dnů, kdy se tvé myšlenky zatoulaly do minulosti, která na rozdíl od přítomnosti byla zalitá hřejivou zlatou září.

„Ehm, paní Zerachiel…?“ Uslyšíš váhavý hlas a všimneš si černovlasého mladíka, který se k tobě pár kroky přiblíží. „Doufám, že vás neruším. Mám tu pro vás dopis.“ Podá ti obálku z prostého bílého papíru. Je zalepená voskovou pečetí, do které někdo vyrazil znak lilie. „Nebudu vás už rušit. Přeji pěkný den.“ Ukloní se zdvořile mladík a zase tě rychle opustí. Vítr prudčeji foukne, až ti ten dopis málem vytrhne z prstů a rozevlaje tvé vlasy divoce kolem tvé hlavy. Skoro jako počasí tam dole. Divoké a nespoutané. Kolik si se před ním o něm toho navyprávěla…

Rozlomíš pečeť a otevřeš dopis. Úhledným písmem je tam napsaná krátká zpráva.

Verše: Pád z nebes

Zavřu za sebou dveře svého domu a vyrazím městem. Oděný takhle na sobě cítím pohledy. Válečník v plné zbroji spěchající ulicemi. Během několika kroků roztáhnu křídla a mohutným máchnutím se vznesu do vzduchu. Letím přímo k místu našeho setkání. Už tam na nás čekají a nechci, aby měla Harut pocit, že jsem tam jen o vteřinu později, než bych mohl být.

Prolétám nad ulicemi a obdivuji naše krásné město. Může mě fascinovat tvořivost lidí a jejich progresivnost ale moc dobře vím že nemůže být nic krásnějšího a dokonalejšího, než je tohle místo. Máchnu křídly a obletím zlatem vykládanou promenádu, proženu se nad nikdy nevadnoucím parkem nejkrásnějších a nejvoňavějších stromů a květin. Proženu se kolem bezchybně postavených domů, ze kterých přechází oči a plesá srdce. Nakonec přistanu před portálem, který je pro nás nachystán.

Naštěstí nemám moc času přemýšlet a Cass se svistem větru dorazí jen několik okamžiků po mě. Očima zkontroluji její zbroj. Samozřejmě je připravená bezchybně ale udělal bych to s každým, kdo se má účastnit mise pod mým velením. Možná jen ne tak starostlivě.

„Ano, půjdeme.“ Odvětím jí a vydám se první do portálu. Najednou letím. Není to jako ve městě, ten volný prostor mě vždy láká. Padám do hlubin. Přitáhnu ruce k tělu a složím křídla co nejblíž k tělu. Cítím rychlost, vítr, co mi naráží do tváře a hraje se s mými vlasy. Zrychluji a zrychluji, dokud mi to jen blížící se země dovolí. Když je čas zastavit pomalu roztáhnu křídla a začnu brzdit. Zpomaluji až se nakonec zastavím. Několika máchnutími naberu výšku a zastavím se v horizontální poloze. Euforický úsměv z letu mi rychle zmizí z tváře, když vidím destrukci pod sebou.

„Netuším, co mohlo tohle místo zničit takovou silou.“ Sleduji rudý jemný prach, který se prohání mezi troskami. Tohle je slavný Babylón? Jaká nebeská zbraň tu musela být použita, aby způsobila takovou destrukci a hlavně proč? Kolik duší tu muselo vykřiknout naposledy? Nadechnu se. Není čas se nechat rozhodit a ovládnout se prostým šokem.

„Musíme splnit proč jsme tady. Na otázky bude čas potom. Co potřebuješ abys našla zrcadlo?“ Podívám se na Cass. „Rád bych tohle místo nejdřív prozkoumal ze vzduchu. Nevypadá to, že by tu něco žilo, ale chci mít jistotu, že nám nikdo nevpadne do zad. Ať už ze země nebo ze vzduchu.“ Tvářím se vážně. Odmítám vyškrtnout jakoukoliv alternativu která by nás i naší misi mohla ohrozit. Vytáhnu meč z pochvy a držím ho v ruce, v případě ohrožení nebudu ztrácet ani vteřinu. „Chci, aby ses držela u mě za každou cenu. Nebudeme se rozdělovat a nespustíme jeden z druhého oči.“ Řeknu nakonec nekompromisně, než odpoví na mou první otázku.

To poslední, o co stojím, je Alexanderovi přidělávat ještě další starosti, ostře se tak nadechnu, odhodlaná aspoň chvíli předstírat, že je všechno v naprostém pořádku. Nadechnu se – ve stejnou chvíli Alex utichne uprostřed věty. Náhle a bez varování. Rychle k němu vzhlédnu, tak akorát včas abych zachytila rychlý pohyb a jeho vlastní zavrávorání. V tváři je náhle snad ještě bledší než já, což…

… což mne neskonale vyděsí. Slovy se nedá popsat ten strach a úzkost, které mi sevřou hruď, když ho vidím takhle. Ne, ne, ne. Tohle se ve skutečnosti neděje. Nesmí.

„Alexi!“ vyjeknu a vykročím rychle k němu, abych… Já nevím co, ale… Musím něco udělat. Cokoliv. „Co se to…“

Ah.

Sama stihnu udělat sotva dva kroky od stolu než se… Klopýtnu, jak se zarazím na místě. Vše kolem… Já… Jako by se vzdalovalo. Vnímám sílící záři, pohlcující nábytek, místnost… Mě. Pohnu se, ve snaze se něčeho zachytit, ale ruka nahmátne jen vzduch. Je tohle… Jsou tohle… Ale takhle to nikdy nebylo. A co Alexander? Mé myšlenky zběsile těkají od jednoho k druhému v mé marné snaze se uklidnit, vydechnout a…

… zlatě se lesknoucí oči Alexandra jsou tím posledním, co spatřím, než se celý prostor ztratí ve světle.

A my s ním.

Alexandrova ne zrovna vhodná volba slov vyvolá jen další vlnu vzpomínek. Ani tentokrát se nejedná o nic příjemného. Představa, že na stole místo Meeksové ležíš ty, je ale velmi reálná a až nepříjemně blízká. Stačilo málo, aby… Srdce ti poplašeně poskočí a od žaludku se začne šířit studený, nepříjemný pocit. Dopadlo to dobře, ale nemuselo. Jde vůbec někdy zapomenout na něco takového?

„Omlouvám se, jestli jsem nějak…“ Sleduje tě Alexander ustaraným pohledem, ale pak se v půli věty zarazí a hlas se mu zadrhne v hrdle. Vidíš, jak prudce zamrká a chytne se za spánek jakoby ho bolela hlava. Jeho tvář najednou působí že pozbyla barvy a on zavrávorá. Opře se těžce o stěnu za ním, což mu pomůže udržet se na nohou. Něco se děje. Ty sama vnímáš, jak se ti začínají zastírat smysly. Zvuky se tlumí. Vjem vlastního těla slábne. Světlo se rozplývá a okraje nábytku jako kdyby začínaly zářit vlastním vnitřním světlem, které nabírá na intenzitě.

 „Del…“ Dostane ze sebe skoro bez dechu Alexander a jeho oči v mžiku naberou barvu tekutého zlata.

Záře všude kolem tebe zesílí a je to jen otázka vteřin, než je jí celý tvůj svět pohlcen…

…A ty s ním…