Andor.cz - Dračí doupě online

Pohádka

♬♬♬

Za sedmero horami a devatero řekami bylo vysoko v oblacích skryté Zlaté království. Žila tam královna s vlasy rudými jako krev. Spolu s Králem stínů seděli na zlatých trůnech. Po boku svých bratrů a sester strážili tenhle svět. Bojovali proti Ztraceným válečníkům, kteří přicházeli ze světa za Branami, a chtěli jim ukrást Jiskru života.

Královna již nemohla déle sledovat, jak ti, kteří jim důvěřovali, umírali v téhle válce. Myslela, že by se se Ztracenými bojovníky mohla dohodnout a zamezit tak dalšímu krveprolití. Navzdory nařízením Nejvyššího sestoupila z oblaků, aby vyjednala mír. Král stínů ji následoval, ale přesně, jak čekal, Ztracení válečníci za mír žádali příliš a jeho královna ležela v krvi ztracena navždy.

Z kapek její krve se zrodila její nástupkyně. I ona měla rudé vlasy a zlato v očích, avšak namísto zlatého roucha si oblékla bílé. Její pohled nepřitáhl Král stínů, nýbrž Bílý král, jehož zvali Jitřní hvězdou. Jak už to tak bývá, zamilovali se a žili šťastně.

Nic však netrvá věčně. Bílý král viděl, že by se jejich životy daly vylepšit, a tak předstoupil před ostatní krále a svěřil se jim se svým plánem, jak pozdvihnout Zlaté království ještě výše. Nechtěli to slyšet. Pravili, že jejich království tvořil Nejvyšší a nikdo by se neměl povyšovat nad jejich dílo. Neposlouchali, ale Bílý král se s jejich rozsudkem nechtěl smířit, a tak ho svrhli z nebes a Bílá královna zůstala sama.

Dlouhé měsíce bloudila ve zlatých ulicích a snažila se smířit se svou ztrátou, avšak jednoho dne se před ní zjevila zlatá hvězda. I když věděla, že by se od ní měla odvrátit, neudělala to. Sevřela jí mezi prsty a přála si najít svého milého. Světlo jí šimralo mezi prsty a hvězda odpověděla. Díky tomu věděla přesně, kde Bílého krále najít.

Nedovolili jí jít samotnou. Ostatní králové viděli, že vliv Bílého krále sílil dokonce i na zemi. Chtěli zabránit tomu, aby jeho světlo následovali i další. Otrávili ho. Když Bílá královna viděla svého milovaného v bolestech, napříč jejím srdcem se rozrostla černá čára a skrze prasklinu do něj vsákl vztek palčivý jako oheň.

Postavila se tak po bok Bílého krále a navzdory přikázáním ostatních králů poručila krvi v jeho žilách. Zachránila mu život a on ji zase jednou přijal za svou královnu. Řekl jí, že společně změní věci k lepšímu. Že on bude lepším vládcem Zlatého království než ti, kteří je zradili. Souhlasila, a tak když jí podal meč, pozdvihla ho připravena bojovat za něj až do konce.

„Společně,“ opakovala po něm to nejdůležitější slovo, nakolik sladce jí znělo. Ano, společně by dokázali cokoliv.

Každá válka si však žádá oběti. S každou další bitvou se její bílé roucho barvilo doruda, až každý, kdo ji spatřil, věděl, že před ním stála Paní krve. Nejvěrnější následovnice samotného Lucifera, jeho pravá ruka a velitelka jeho vojsk. Společně bojovali, dokud jejich životy nevyhasly stejně jako životy jejich bratrů a sester. Selhali.

Z kapek její krve a bílé záře jeho hvězdy se však zrodili další. I tentokrát měla její nástupkyně vlasy rudé, avšak oči jí nežhnuly krutým zlatem a nikdy nedržela v ruce meč. Nebyla voják, nýbrž obyčejná dívka z venkova. Pampeliška, tak jí láskyplně přezdíval její otec, když byla ještě malá.

Když se o ruku Pampelišky přihlásil mladý, pohledný a především bohatý muž, s úsměvem ho přijala a nechala se odvést do města vybudovaného z trosek jejího někdejšího domova. Tehdy nevěděla, že jí manžel zavře do nejvyšší věže a stane se jejím žalářníkem i trýznitelem. Prosila ho, aby jí pustila. Zapřísahala ho, že mu bude věrnou ženou a že ho bude milovat nade vše, ale žádné z jejích slov neobměkčilo jeho srdce.

Dlouhé měsíce chřadla. Jedinou společností jí byl ten, který ji držel zavřenou, a každou noc poté, co ji nechal samotnou, plakala. A plakala tak dlouho, dokud se její bílé roucho nezbarvilo modří slz.

Jednoho dne, když jí manžel přišel navštívit, vzala věci do vlastních rukou. S dýkou v ruce po něm požadovala klíč. Nechtěla mu ublížit, jenom zastrašit, avšak muž odmítl a v zaslepené touze jí připomenout její místo pro ti ní pozvedl ruku. Tehdy se v ní probraly vzpomínky Paní krve. Klíč mu vypadl z chladných prstů a ona se konečně dostala na svobodu.

Utíkala.

Utíkala daleko od toho, co udělala.

Před některými věcmi však utéct nemohla. Dostihl jí muž obklopený mocí stínů a představil se jako jejich Princ. Jeho šedé oči sklouzly k lemu jejího roucha zabarveného krví. Bylo to jenom pár kapek, kterých by si většina ani nevšimla, avšak on viděl pravdu v lidských srdcích, a tak věděl také to, co Pampeliška udělala. Výměnou za své ticho jí nabídl dohodu, ale té ona nedokázala dostát. Místo věcí, které po ní žádal, k němu dorazila s prázdnou.

Byť bylo jeho povinností předat ji do rukou spravedlnosti, váhal. V její tváři totiž spatřil stopy po Zlaté královně. Ženě, kterou si tak dobře pamatoval. Nakonec se nad ní slitoval. Byla to jenom vyděšená dívka, copak se těch pár kapek muselo rozrůst v moře? Ne… Doufal, že ne.

A tak ji vzal za ruku. Nabídl jí ochranu, avšak na oplátku žádal slib, že zapomene na Paní krve, kterou byla kdysi, a bude žít jenom svůj život. Svůj nový život. Pampeliška souhlasila.

Tehdy netušila, jak těžké tomu slibu bude dostát. Brzy za ní přišel i Bílý princ. Pokaždé, když se usmál, si připadala jako ta, kterou už být nesměla. Vzal ji daleko za město a chtěl ji chránit před vším zlým, ale Pampeliška si v jeho bílém paláci připadala jako ve věži. Bloudila chodbami, dokud nevpadla do místnosti, do které se nikdy dostat neměla. Našla tam kouzelné zrcadlo. Z něj na ní hleděla její dokonalá kopie oděná do zlaté.

Zlatá královna jí řekla, že Princi nesmí věřit, a Pampeliška se od něj odvrátila. Pamatovala si, co jí udělal její manžel a co Paní krve napáchala po boku svého Krále hvězd. Vrátila se proto k muži, který jí před tím osudem chtěl chránit.

Nebyly to však snadné časy. Ztracení válečníci se vrátili, aby vydobyli Jiskru pro svůj svět a všichni staří ochránci padli ve válce Bílé proti Černé. Princ stínů musel bojovat. Navzdory svému slibu se mu Pampeliška chtěla postavit po bok. Napřed odmítl, avšak věděl, že v blížící se válce budou potřebovat každého, a tak nakonec svolil. Nechal ji pozvednout meč…

… a její roucho se znovu zbarvilo krví.

*

Zamotá se mi hlava. Divoce zamrkám, jak se přiměji znovu zaostřit na svět. Soustředit se… Musím se soustředit. Přiměji se napřímit. Zakrvácená dlaň mi sklouzne po bílé stěně, když se od ní odrazím, a přiměji se udělat první krok.

Deset. Bylo jich… deset. Deset životů, které jsem tak nemilosrdně vytrhla z tohoto světa. Deset duší, které měli rodinu, přátele i své lásky. Deset. Neměla bych to počítat, napomíná mě ten starší, nemilosrdnější hlas ve mně, ale nedokážu si pomoct. Dokonce i když… Neměla jsem na výběr, že ne?

Krev podobna starému příteli kolem mě krouží. Cítím ji v každém nádechu, lepí mi vlasy na tvář, prosakuje látkou košile i černým kabátcem a zasychá mi na kůži. Vytváří za mnou tenkou stopu provázků a stužek, které jsem s dalším krokem neudržela, nebo které mi proklouzly mezi prstem, když bolest opět nabrala na intenzitě.

Snažím se dýchat. Chvílemi… Chvílemi se mi to daří, jindy… jindy je to těžké a musím zastavit. Dlaň si tisknu na bok, skoro jako bych se pokoušela krvácení zabrzdit. Zlato v mých očích však nepohasíná. Není to dokonalé, zdaleka to není dokonalé, ale, dokud se budu soustředit, zvládnu to. Aspoň… Aspoň myslím.

Následuji vůni krve, aniž bych věděla, kam jdu. V hlavě mi bolestivě tepe, svět se mi rozpíjí a chvílemi ani nevím, kde jsem, nebo kdo jsem. Všechno mi to… splývá. Bílé stěny paláce tmavnou a barví se modrými, fialovými i zlatými odlesky osvětlení našeho města v podzemí. Krev kolem mě někdy patří strážím v rudých uniformách, jindy nebeským vojákům, jako bych i já sama kráčela na pomezí. Na pomezí života a smrti, minulosti a přítomnosti, reality a snu.

Pohled do sálu plného krve mě zarazí. Kaleidoskop se zase jednou otočí. Dosud nesourodé součástky zapadnou na svá místa a přede mnou se utvoří ten zrůdný obraz. Tohle… nemůže být skutečné. Prostě ne. Musela jsem… ztratit vědomí. Je to jenom noční můra.

Zakrvácenou dlaň si honem přitisknu na ústa, abych nevyjekla, nebo se rovnou nerozbrečela. Rána na boku pálí, jak se mi hruď maně vzedme. Nemůžu… Nemůžu dýchat. Prostě nemůžu.

Nejde to.

Když už se mi podaří probojovat nádech, zalknu se na té příšerně sladké vůni. Teď už mě šimrá i na jazyku a— ano, chutná přesně tak, jak jsem si myslela. Lidská krev. Která není moje. Musím… Ani nevím. Pryč?

Ramenem se praštím do rámu dveří, jak honem ustoupím a schovám se za zeď. Nepomůže to. Pořád… Pořád všechnu tu krev cítím. A před očima mám pořád pohozenou hlavu muže, který v průvodu kráčel nalevo ode mě. Ani… Ani si nevybavím jeho jméno. Znala jsem… Znala jsem jenom Paula. Protože stál hned za mnou. A… A, když jsem nevěděla co dál, vždycky mi pomohl a… Byl tam taky? Myslím… Myslím, že jsem viděla někoho se pohnout. Je tam… Přežil to někdo? Je vůbec možné, aby to někdo přežil?

Ne… Není to možné. Nic z toho není možné. Tohle by přeci… nikdo neudělal. Praštila jsem se do hlavy. Několikrát. Za ušima mě šimrá horká krev, takže… to možná skutečné není. Vždyť vím, že Zerachiel je mrtvá. Nemůže mi stát po boku. Tisknout mi rameno. Držet mě na místě, abych neudělala nic hloupého, a přeci… do ramena se mi křečovitě zatínají její dlouhé prsty, až se kroutím bolestí a mám co dělat, abych se udržela jakžtakž vzpřímeně. Je to tak opravdové. Jako by tam opravdu stála, zamračeně hleděla směrem ke dveřím, za nimiž leží mrtvá těla jejích bratrů, a obklopovala ji ta měkká zlatá záře. Pokud není skutečná ona, pak možná… možná není skutečný ani ten zbytek.

Zbláznila jsem se?

Dost možná, protože si pokládám onu nebezpečnou otázku. Co by udělala ona? V tu chvíli mě vidina rudovlasé ženy pustí, vykročí ke dveřím a zmizí za nimi. Čeká za nimi více smrti, více křiku, více všeho toho, před čímž jsem utíkala a… popravdě bych nejraději utekla znovu, ale… William. To jediné jméno mě drží na místě. Musím ho najít. Ano, to musím. Protože on by mě tady nenechal a já…

… já se vykloním ze dveří. Právě včas, abych si všimla příchodu další jednotky. Je jich… hodně. Příliš? Pro ni by to tak nebylo, ale pro mě… Nevím. Opravdu… mi není dobře. Jak tam mohou prostě jenom… stát, kouřit, bavit se, jako by se nic nedělo? Nerozumím tomu, avšak tomu gestu, kterým jeden muž pokyne mým směrem, pokyne mým směrem, rozumím moc dobře.

Honem se zase schovám za zdí. Srdce mi v hrudi skáče jako splašené. Měla… Měla bych… jít? Utéct, ale… Stihla bych to? Dostala bych se k dalším dveřím včas, když sotva stojím na nohou? A koho vůbec hledají? Ať už to je kdokoliv – slečna Liddell? Pan Archdale? William? –, nemohu je nechat… jenom tak… ale to znamená…

„… zabiješ je, stejně jako bych to udělala já.“

… udělám to, co by udělala i ona. Co by mi na to řekl William? Nezáleží na tom. Není tady, a přeci se té myšlence neubráním. Bude se na mě schopen podívat, nebo bude tisknout prsty v pěst, stejně jako když se díval na slečnu Liddell? Já… Musím ho najít. Potřebuji ho najít, a proto potřebuji… jedno z nich živého. Jenom jednoho. Ti ostatní… postarám se o ně, stejně jako by se postarala ona. Nemohu tady dál bloudit. I přes veškerou mou snahu bych vykrvácela dříve, než bych ho našla takhle naslepo. A kdo ví, jestli ho mají v plánu držet tady.

„Počkej,“ nabádá mě její hlas, zatímco mi hledí přímo do očí. Mrazí z toho. Nebo možná mrazí z toho, jak rychle se kroky mužů přibližují. „Nech je dojít blíže. Ještě kousek. Ještě… Teď.“

Spolu s její výzvou se pohnu. Záře v očích opět nabere na intenzitu, jak svou pozornost přesunu od vlastních ran ke krvi v sálu. Napřed se postarám o jejich zbraně. Nesmím je nechat vystřelit mým směrem a pak… Budu muset být rychlá, ale krvavým ostnům, které se zničehonic zformují kolem nich, se brání těžko. Potřebuji jenom jednoho. A ti ostatní už aspoň nikomu neublíží. To je dobře.

Nebo ne?

Tóny smrti

♫♪♪♫

Zabíjení nikdy nemělo být tak snadné… Přesto je. Přesto nikdy dříve nebylo snazší. Srdce mi buší a jeho tlukot se ztrácí v sílícím šepotu sbírajícím se ze všech stran. Já se v něm ztrácím. Delilah nebo Dumah, najednou na tom nezáleží. Jsem jen já, vždy jsem to jen já. Pořád stejná. Plná zlosti a nenávisti, bolesti a strachu. Touhy, která tam nikdy neměla být. Po Generálovi. Po pomstě. Po všem, co mi sebrali… Se vším, co mi provedli. Už ani nevím, kdo ve skutečnosti sem. Ale vím, co chci. A také si to beru.

Vykročím k okraji osvětleného prostranství plného odpočívajících vojáků. Jsou to zvířata, a také tak zemřou. Ne, tihle lidé si nezaslouží můj soucit ani lítost. A tak ji ani nedostanou. První životy, po kterých sáhnu strhnu do zuřícího příboje s nebývalo surovostí. Rychle a nemilosrdně. Nestačí ani vykřiknout, ticho jim rve řev z hrdla ven, zatímco si ho drásají vlastními nehty až do masa. Pod kůží vystupují pletence černých žil, oči se jim zalévají krví.

 

Přesto mi pohled na to hrůzné divadlo nezabrání vztáhnout svoji sílu dál a vzít si další. A další… Sleduji, jak jeden po druhém padají na kolena a umírají. Už není cesty zpět. Pohnu se a rychle vykročím mezi okrasnými keři a stromy lemující plácek. Ticho i smrt se kolem mne rozpínají v pulsujících vlnách a chytají do svých spárů každičký záchvěv života, který ucítím. Melodie slévající se do kakofonie bolesti a umírání sílí a zrychlují, divoce víří v posledním tanci se smrtí.

 

Skrze ticho se probíjí první výstřely, dunivé rány vytrácející se do prázdna. Tentokrát ovšem neutíkám, ani se vyděšeně nekrčím. Společně se zvukem pušek padajících z rukou vojáků na zem vkročím na kamenné dláždění přímo mezi ně.

A skončím to.

 

Pod černou krajkou a zasychající krví zlatě žhnou andělské linie. Přesto na tom, co se děje kolem mne, není nic andělského. Chroptění a sténání pomalu utichá společně s písní, která se rodí i umírá v mém nitru. Dokud i ta neutichne v šumu desítek jemných křídel vířících vzduchem. Jako ve snách sleduji můry deroucích se z nehybných těl ven. Heroldi smrti. Nebo něco více? Zlatočerná křídla se jim vlhce lesknou krví i hnisem, kterým jsou obalené a pach rozkladu i sychravého podzimu s každým mým nádechem sílí a sílí.

 

Připadám si tak… Zvláštně. Otupěle… Omámena smrtí obklopující mne namísto tklivého šepotu doznívajícího v uších.

 

Poprvé mě to vyděsilo. Pamatuji si to. Smrt všech těch lidí, křik a zmar, hejno nočních motýlů vykreslujících přede mnou scénu jako vystřiženou ze Zjevení… Ale teď? Strnule stojím uprostřed bojiště, na kterém se ve skutečnosti nikdy nebojovalo. Masakr, vybaví se mi Danielova slova. Nic jiného to nebylo. Tady už není nic, co by se dalo zachránit. Mimoděk pozvednu jednu z rukou a natáhnu ji mezi poletující můry, které mi ji na chvíli takřka obalí. Lezou po ní, cítím ten šimravý pocit desítek tenkých nožek i hebkých křídel. Jako by byly skutečné… Otáčím ruku ve vzduchu a s jistou fascinací sleduji, jak mi přelézají z dlaně na její hřbet.

Lehce sebou trhnu, když se za mnou ozve Alexovo tiché zamručení.

 

Těžce polknu. Hruď mi poskakuje v rychlých nádeších. Navzdory tomu, že jsem jediného z těch muž nesprovodila ze světa vlastní rukou, tak se do mne zakusuje únava říkající něco jiného. Přesto to není nic proti napětí, které mi tuhne v ramenou a zádech. Vědomí toho… Že to Alex celé viděl. Nikdy předtím… Viděl jen následky. Mrtvé pokryté černými lézemi, těla zkroucená v posmrtné křeči. Ale teď… Vybavuji si to. Cítím ten strach pramenící z Veršů i vlastních obav… Z toho, co se stane, až jednou uvidí, co se ze mě stalo.

 

Až jednou spatří, jak moc rozbitá ve skutečnosti jsem.

 

„Anděl milostivého konce,“ hlesnu ochraptěle těch pár slov, co vyplavou na povrch mé mysli. Už dávno ne, to jsem tehdy Noahovi odpověděla. Už dávno… Dlouho… „Ne, jen vedlejší produkt,“ nevesele se pousměji. To teď jsem. S tím se otočím k Alexovi čelem a bez dalšího vykročím jeho směrem. Překračuji těla a snažím se zatlačit únavu rozlévající se tělem. Tohle ještě není konec. Zdaleka ne. Prodírám se skrze roj můr, s hlavou lehce sklopenou je odháním od své tváře.

„Počkej… Počkej na mě, Alexi. Pomůžu ti… Musíš se šetřit,“ pokusím se ho zastavit, než se mi k němu podaří dojít, abych ho mohla opět podepřít a pokračovat po obvodu prostranství pryč. Přesto… Přesto když si mohu konečně ve světle prohlédnout jeho bledou strhanou tvář, ty tmavé unavené oči… Zaváhám. Vojáci leží pokroucení v kruhu kolem a z tělních otvorů jim vytéká ta páchnoucí černá míza rozkladu. Na kratičkou chvíli přivřu oči opaleskující slábnoucí zlatou září, která na okamžik zesílí, jak se pokusím z generála stojícího vedle mne… Vycítit, zda se kolem něj nevznáší stejný odér smrti.

 

„Je to… Je tohle skutečné?“ šeptnu nejistě na kolik se mi ta myšlenka stále vrací. Musí být. Vím to. Přesto…