Eliza nevypadá, že by ji tvůj už poněkud zvýšený hlas nějak více trápil. Místo zlosti, začíná působit spíše otráveně. „To se stává.“ Řekne naprosto nevzrušeně, jakkoliv to v tuto chvíli vstříc tvé vzrůstající frustraci působí jen jako bohapustá provokace.

Její povýšený přístup k tobě tě popuzuje ještě víc. Rozhodně na něco takového nejsi zvyklý a ani nestojíš o to si na to zvykat. „Ano, vím… ačkoliv asi ne zrovna tak jako vy pane Thorpe.“ Odsekne suše a potvrdí jen tvou myšlenku. Opět absolutně bez studu a obavy, co že to před tebou přiznává. Evidentně tě nebere příliš jako sobě rovného konverzačního partnera, nebo to tak alespoň z jejího jednání působí.

„Nestojím o to se tu s vámi hádat. Samozřejmě, že tyhle věci, můžete ovládat. Nikdy se to nestane jen tak! Ale vidím, že z toho máte větší hrůzu než z vraha v temné uličce. Není to příjemné zjistit, že svět není zrovna takový, jaký vám ho cpali do hlavy na vašich nóbl školách. Ale… co. Přijdete si na to sám. Anebo ne. Není to má starost… A mohl jste ho nechat umřít. Máte pravdu. Jsem ráda, že jste se rozhodl takto, ale neptejte se mě, co jste měl a neměl udělat. To rozhodnutí bylo jen a jen vaše a bude to tak i nadále.“ Vyměníte si chladné pohledy. „Každý si neseme svůj vlastní kříž.“ Dodá krátce a do hlasu i tváře jí prosákne hořkost.

„Jistě, doporučím, ale nechte si ty zázraky skutečně jen pro pár, kterým můžete věřit.“ Zvedne prst, jakmile vidí, že se nadechuješ k odpovědi a zastaví tě.

„A ano, nevíte, jestli můžete věřit mně.“ Pousměje se křivě, než dojde ke zbraním, které si upevní zpátky k tělu ignorujíc tvé případné připomínky.

„Půjdeme. Nebudu vás už zdržovat. Vypadá v pořádku a případné komplikace si beru na svou zodpovědnost já.“ Dojde k spícímu muži, kterého opatrně, ale bez váhání prostě zvedne a přehodí si ho přes rameno. Neprobere ho to, ale ani nezasténá. Eliza není sice drobná jako některé ženy ze Zahrad, které znáš, ale je ti jasné, že ten muž musí vážit více než ona. Přesto nevypadá, že by ji to jakkoliv trápilo. Vlastně i celým svým chováním, suverénností a příkrostí nepůsobí jako lidé, které si znal tam v lepších částech města.

„Vyspěte se z toho alkoholu doktore. Hezký večer.“ Otočí se naposled na tebe, zatímco si sama otevře dveře, a i s mužem opustí tvůj dům. Dveře se za ní prudce zabouchnou a do místnosti jen zavane poryv větru. Nejspíše průvan. Zůstaneš opět sám. K smrti utahaný, se spoustou otázek, ale po materiální stránce o něco více zajištěný. Zanedlouho bude svítat.

„Nejhorší? Heh, tak to bych si už otevřel jen lahev něčeho dobrého a čekal na konec.“ Zasměje se hořce Alexander, než zase trochu zvážní. „Vím, že to myslíte dobře, ale Isabella je jen špička ledovce místních problémů. To je ale vedlejší. Tím se netrapte.“ Zase se vyhne tématu, které mu není příjemné, jakkoliv by si ráda věděla, o čem to ve skutečnosti mluví.

Jeho návrhy pro tvůj nový život se u tebe nesetkávají s příliš pozitivní odezvou. Opět je to někdo jiný, kdo plánuje věci pro tebe. Nechápe, že to není tak snadné. Zůstat zase závislá na někom jiném? Ta představa není příliš lákavá. Už sis vyzkoušela, kam to vede, a ačkoliv je Alexander někým, s kým máš díky Dumah společnou minulost, nebo alespoň něco, stále je to muž, kterého ve skutečnosti znáš velmi krátkou dobu a jak si před chvílí zjistila, nevíš toho o něm zrovna mnoho.

„Komplikované… Jak jinak.“ Pousměje se sám pro sebe, když ze sebe dostaneš poněkud vyhýbavou odpověď. „Ženy jsou komplikované. Dumah byla komplikovaná. Vidím, že ani Delilah nebude jiná.“ Vypadá to, že ho to spíše celé pobavilo, než nějak rozzlobilo.

„Chápu… nečekám od vás odpověď hned. Jen, abyste věděla, že je tu ta možnost. Rozhodnutí je na vás. Pokud byste odtud chtěla dnes odejít, nebudu vás držet. Nebudu samozřejmě rád, ale nezakážu vám to. Vím, že to musí působit, že jste zde zavřená a.. ani se tomu nedivím. Sám bych to být na vašem místě moc dlouho nevydržel. Být stále na jednom místě. V pár pokojích.“ Zakroutí hlavou nad něčím pro něj zjevně tak nemyslitelným, ale pro tebe ne až tak děsivým. Skutečně v poslední době si příliš nikde necestovala, ani po městě ne. I před pobytem v sanatoriu jsi se zdržovala většinu dne doma po té… manželově nehodě. Skrývala se před světem tam venku.

„Skutečně myslíte, že vaše smrt zasáhla jen vaše služky?“ Nakrčí tázavě čelo a zase zvážní. „Dum.. Eh, Delilah, vy jste neměla žádné přátele, rodinu?“ Zeptá se tě s krátkým přeřeknutím. Ano, ani Dumah neměla moc přátel. Měla ráda svůj klid. Šero svého domu a zvuky nástrojů, které jej prostupovaly. Alexander se zamračí, když pokračuješ o svém manželovi a v náznacím o tom, co se vlastně tehdy stalo. „Váš manžel…“ Viditelně mu to slovo nejde moc přes rty. „… chápu, že jemu vděčíte za to, co se vám stalo? Asi nevíte, co se s ním teď je? Předpokládám, že vaší smrti příliš nelituje, pokud je obrázek, který jsem si o něm udělal pravdivý. A vy byste… Vy byste se chtěla vrátit k tomuto životu? K němu? Víte, že pokud se přihlásíte zpátky ke svému jménu, budete opět jeho ženou. Nemyslím si, že to, čím jste si prošla, by si někdo zasloužil. Kvůli čemu jste o tom vůbec přesvědčena? Snad ne kvůli… minulosti.“ Odmlčí se a vážně na tebe hledí, než jen mávne rukou.

„Neomlouvejte se. Nemáte za co. Jsem svobodný jako vy. Pokud bych to nechtěl dělat, nedělám to. Pokud bych se tu s vámi nechtěl bavit, odejdu. Místní nucenou a falešnou hru na etiketu už nějakou dobu nehraji.“ Odpoví razantně.

Prsty přejedou po zlatě se lesknoucím povrchu a proběhne jimi lehké zamravenčení. Schránka ti neodpoví, ačkoliv to je snad dobře, ne? V dnešním zmateném světě, do kterého si se probudila, už je to těžké definovat, co je správné a co ne. Prohlížíš si schránku ze všech stran, ale kromě mravenčení v rukou z toho nic nového nezískáš. Nikde není žádná klíčová dírka, západka, která by se dala odklopit ani cokoliv, co by vypadalo alespoň trochu pohyblivě. Je to záhada.

Rozhodneš se tedy pořešit alespoň korespondenci. Tohle znáš. Ano, tohle umíš. Vytáhneš ze stolu pár dopisních papírů, nachystáš si kalamář a pero a dáš se do práce. Tedy práce. Není to rozhodně něco, jako přenášet krabice v továrně, ale také to vyžaduje jisté nasazení. Vybrat ta vhodná slova, nezapomenout na něco a úhledně to celé sepsat.

Pod rukama ti vznikne několik dopisů, které po zaschnutí inkoustu pečlivě schováš do zdobených obálek. Za okny už začne vysvítat slunce. Převlékneš se a vlastně se uchystáš z větší části sama.  Nejdi jedna z místních dam, které na každou drobnost potřebují pomoc služebné. Život tě naučil jinak a minimálně teď se to hodí. Nakonec ale s hladem si sama neporadíš, takže zazvoníš a čekáš.

☩

Ozve se zaklepání a do místnosti vstoupí známá tvář. Elyse nese velký tác, na kterém je kouřící konvice s tvým oblíbeným čajem, šálek s podšálkem a také talíř, z kterého se nese sladká vůně. „Dobré ráno, paní. Nesu vám něco na nervy. Myslím, že po včerejším dni si to zasloužíte.“ Postaví před tebe podnos, na kterém konečně vidíš, tvou snídani. Lívance proložené šlehaným vanilkovým krémem. Voní to skvěle a velmi, velmi sladce.

Elyse celý podnos postaví se zacinkáním na stůl u okna a odkašle si. „Dovolila jsem si vám donést snídani sem místo do jídelny pro případ, že byste se necítila ještě… no nejlépe.“ Dodá trochu váhavě a zkoumavě si tě prohlíží, jako kdyby čekala, zda se jí vrátí její stará paní a nebo tu opět začneš vykřikovat cosi o andělech.

„Dopisy… mám zařídit, aby je poslali?“ Všimne si Elyse malé hromádky korespondence, kterou si čerstvě nachystala a pak se zarazí. Tvůj pohled mluví za vše. Na něco zapomněla.

„Ale jistě. Ten tajemný muž.“ Povzdechne značně neochotně. „Ne, omlouvám se, ale pod oknem nikdo neležel. Ani tam nebyla žádná známka toho, že by tam nějaké tělo bylo. Sice pršelo a tak… ale toho bych si všimla. Tím spíše si myslím, že to musel být nějaký váš přelud. Možná jste se uhodila do hlavy při tom pádu vzducholodi, paní. Chce to jistě čas, abyste se z toho vzpamatovala. Nic víc.“ Pokývá chápavě hlavou a čeká, zda jí dáš instrukce, co dělat s těmi dopisy, či si nevyžádáš něco jiného.