Krátká chvíle souznění zmizí stejně rychle jako se objevila.

Avšak… I přes vážnost jeho tváře, možná se mi i trochu uleví. Nesoudí mne, v hlase mu nezaznívá ani falešná lítost. Má pravdu, samozřejmě ji má a vlastně mi neříká nic, k čemu bych už dávno nedošla sama. Naučila jsem s tím žít, s něčím jsem se zkrátka smířila, něco mi vlastně ani nevadilo. „Já vím. Měla ráda svůj klid a prostor,“ souhlasím tiše, zamyšleně. Avšak o jejích přátelích jsem toho příliš nevěděla, vlastně nic. Jen o tom křehkém a zvláštním, co cítila ke Kamaelovi. „Asi to tak prostě… Mělo být,“ dodám. Ani v mých slovech není stopa po lítosti, pouze konstatuji.

„Vidíte, říkala jsem vám… Že je to komplikované,“ chytím se toho jednoho jediného slova a bezděčně se pousměji, byť jen na krátkou chvíli, než se má tvář opět zachmuřeně stáhne do toho vážného přemýšlivého výrazu. „Já… Ještě nevím. Ale ty odpovědi potřebuji. Už nechci žít v nevědomosti, po tom všem… Co se stalo… Nemůžu se před tím schovávat. Nebyla bych šťastná, žít s vědomím, že… Že jsem mohla aspoň něco zkusit udělat,“ potřesu hlavou. Tak trochu lžu. Přesně vím, co chci udělat. Chci si dojít pro své odpovědi za jediným, kdo přede mnou nemůže utéci. Je vůbec Bartholomew ještě naživu? Nevím. Ale doufám, že ano. Musíme si spolu srovnat účty. A pak? Neustále se ke mne vrací krutá tvář otce Fernsbyho a vyděšené uplakané Anny. „A mýlíte se, Alexi. Znali mě. Ale teď si myslí, že jsem mrtvá. Výhoda je na mé straně,“ nesouhlasím s ním.

Když dojde řeč na to, o čem se mi tak těžce mluví… Hledím do země a napjatě očekávám Alexanderovu reakci. Ano, přiznala jsem se sice už otci Fernsbymu, ovšem… Ovšem to bylo jiné. On tím byl nadšený, fascinovalo ho to. Tím špatným způsobem. Drobně se přikrčím, když se v první chvíli ozve od Alexe jen to neurčité zamručení. A pak… Pak se rozmluví. Nedívám se na něj, jen nervózně zatínám nehty zespoda do desky stolu a lehce jimi škrábu o dřevo. „Vím, že neměla ve vínku jen smrt, její hlas…“ hlesnu mimoděk. Ani nyní mne Alexander nesoudí. Chápe to. Chápe…

Když se odmlčí, poprvé k němu vzhlédnu. Ano, Kamael a Dumah zabíjeli. Měli za vinu smrt ani stovek, ani tisíců, možná dokonce ani sta tisíců lidí…

Při jeho posledních slovech mne zamrazí v zádech. Fascinovaně hledím na plameny tančící v jeho dlani. Není to trik, je to skutečné, cítím jejich teplo – jen se po něm natáhnout. Pohledem kmitnu k jeho tváři, k očím, ve kterých se zaleskne zlato. A přistihnu se, že se do něj můj pohled vpíjí ještě dlouho poté, co plameny zmizí a z tmavých očí se vytratí poslední zlatý záblesk.

„Jak bychom mohli, když nám v žilách koluje andělské zlato,“ šeptnu. V tu samou chvíli se přinutím narovnat, udělat krok od stolu blíže k němu. „Víte, vždy… Vždy jsem si připadala od lidí odtržená. Nedokázala jsem se s nikým sblížit. Teď už vím proč. Když jste mi říkal, že se musím rozhodnout, zda svoji druhou část přijmu nebo se vrátím ke svému životu, odpověděla jsem, že o tom už bylo dávno rozhodnuto,“ odmlčím se, byť jen krátce. Je zvláštní takhle o sobě mluvit, zvláště před neznámým mužem.

„Já už Dumah přijala. A asi to bude znít bláznivě, ale myslím… Že stejně tak ona přijala mne, když mi ukázala, jak přežít,“ mezi prsty sevřu pramen vlasů a krátce si jej prohlédnu. Měděný odstín mi připomíná ji. Mé rozhodnutí.

Delilah Blair Flanagan

Ten uvolněný moment ale zase rychle zmizí pod nánosy hutného bahna minulosti. Alexander tě tiše poslouchá, když mluvíš o své rodině a neexistujících přátelích a jeho výraz zase zvážní. Domluvíš a on tě jen zamyšleně pozoruje, než se smutně pousměje. „Rodinu si nevybíráme. Přátele ano, ale možná je to jen tím, že jste zatím nenarazila na takové lidi, kteří by za to stáli. Sám zastávám názor, že je lepší se obklopit méně přáteli, kterým mohu věřit než stádem falešných pochlebovačů. A… popravdě… Víte, Dumah také neměla spoustu přátel. Jen pár, ale věrných. V některých věcech jsme odrazem našich minulých já, ať už chceme, nebo nechceme.“  Stočí pohled k tobě a působí opět o něco uvolněněji, i když je tohle téma zrovna jedno z těch závažnějších.

Když zmíníš sanatorium Greenhill a celou tuto epizodu, napřímí se a viditelně zbystří. Semkne rty a pokývá hlavou. „A co byste tedy chtěla dělat? Hledat odpovědi na vaše otázky v tomto stavu nemůžete, a i až vám bude lépe, bude to dosti komplikované. Znají vás. Alespoň prozatím. Přesto vás chápu… Tedy snažím se.“ Jakkoliv tohle mohlo vyznít opět v žertu, zachovává při těch slovech Alexander vážnou tvář.

Pak promluvíš o svém probuzení. O té osudné chvíli, která tě málem připravila o manžela a zničila tvou zimní zahradu. A tím nekončíš. Pokračuješ. Bartholomew nebyl jediný. Tvé první opravdové oběti teprve následovaly. Sestra Meeksová a sestra Bellová. Dvě ženy, dvě mrtvá těla. Jedno z nich posloužilo otci Fernsbymu a druhé tomu, aby lady Flanaganová našla svůj klid na Rosehillu.

„Hmm…“ Povzdechne si zachmuřeně Alexander a sklopí pohled k podlaze. „Dar Dumah bohužel nemá často na první pohled šťastné konotace, a tak se ani nedivím, že nemáte nějaké více… pozitivní vzpomínky na vaše probuzení. Smrt nikdo nevítá, ačkoliv spousta lidí by za klidný odchod nakonec dala cokoliv. Víte, dar Dumah byl krásný a děsivý zároveň. Vy jste zatím viděla asi spíše jen tu druhou stránku. Byla jste vystavená strachu, a tak se ve vás spustila obranná reakce.“ Vzhlédne k tobě a trochu posmutněle kývne. „Tím samozřejmě neobhajuji to, co se stalo. Je to břímě, které si sebou ponesete po zbytek života, stejně jako my ostatní. Tahle cesta… Kamael a Dumah… víte, oni měli ruce od krve a minulost se opakuje. Já sám…“ Odmlčí se a zaváhá.

„Já sám jsem se o tom přesvědčil už mnohokrát. Přesto je to náš život. Pokud ho chceme žít a přijmout tuto svou část, musíme počítat i s tím méně příjemným. Nejsme jen lidé, Delilah.“ Otevře dlaň, na které se náhle rozhoří plamen. Rudo zlaté plameny tančí na jeho dlani, prstech. Ty sama cítíš závan teplého vzduchu, ale Alexandra to viditelně nepálí. Oči mu krátce zažhnou sytou barvou zlata.

„Nikdy jsme nebyli.“

Vera De Lacey

Uleví se ti, když ti Elyse neoznámí, že tu máte další mrtvé tělo. To, že by si Ramiela zabila podruhé v tak krátkém čase by bylo skutečně nešťastné. Jakkoliv to ve skutečnost nebyl krátký čas a vlastně poprvé ani Ramiel. Je to jistě dobrá zpráva hned takto po ránu a snídaně o to více chutné voní. Hned je na světě o poznání lépe.

Nastoupíš zpět do své role paní domu. Musíš se postarat o pár povinností a celou tuhle epizodu uzavřít. Historky o Zlatém městě a muži, který byl schopen stvořit lusknutím prstu vlastní vysněný svět, tu nikoho nezajímají. Elyse je viditelně potěšená tvým novým o poznání umírněnějším jednáním, a tak jen souhlasně přikývne. „Jistě, zařídím, aby tam byly dopisy doručeny co nejdříve, paní.“ Kývne na tebe.

Jakkoliv dnešní den začíná nad míru dobře, stále se ještě ozývají dozvuky včerejška a toho, čím sis prošla. Jistě to bude chtít jen trochu více odpočinku. Nic víc. „Děkuji paní a ano. Bude. Už brzy.“ Stiskne ti jakoby mimoděk v odpovědi dlaň, když jí dáváš pár mincí a lehce se pousměje. Takové gesto jí nepřísluší, ale v poslední době ve světle nebezpečí a společných tajemství se ostré hranice vašich rolí přeci jen trochu prolnuly. „Nechte si chutnat.“ Popřeje ti, než se vydá za svými povinnostmi.

Zůstaneš zde sama s lákavou snídaní.

☩

Den běží svým poklidným tempem. Žádná přepadení, pády vzducholodí ani sny, které by tě vytrhly do minulých životů. Vše je až nudně obyčejné. Je nějak kolem čtvrté hodiny odpoledne, kdy zrovna sedíš v zimní zahradě a pročítáš si nějakou knihu, když tě vyruší majordomus.

„Paní? Máte zde návštěvu. Jistou dámu, která se představila jako Abigail Hall a je zde prý v záležitosti týkající se vévody… Essingtona.“ Je patrné, jak při tom jméně zaváhá. Rozhodně je mu zvláštní, že zrovna za tebou by tak významná osoba města někoho takového poslala, když za Philipem nikdo takový nikdy nepřišel. „Dovolil jsem si ji uvést do salónku, aby na vás prozatím počkala.“ Dodá krátce a dává ti tak možnost se případně upravit a nebo si zařídit vše potřebné, než se tě doprovodí do zmíněného salónku, kde běžně většinu návštěv přijímal spíše Philip. Ten tu už ale není a hned tak nebude.

Jakmile si připravena, doprovodí tě majordomus k salónku, kde za dveřmi už čeká pro tebe neznámá žena. Sedí v jednom z pohodlných křesílek a jakmile se otevřou dveře střelí po nich a potažmo po tobě ostražitým pohledem a postaví se. Je to poměrně mladá žena. Černé vlasy má spletené do jednoduchého copu a na sobě má dobře padnoucí kabát, který připomíná více vojenský úbor než společenské šaty.

„Abigail Hall, těší mě, lady De Lacey. Jsem tu v záležitosti týkající se vévody Essingtona.“ Kývne a úkosem se podívá na majordoma, který vyčká až na tvé instrukce, zda sem poslat nějaké služebnictvo s občerstvením, nebo vás zde nechat samotné. Její hlas je energický a dikce rázná. Působí rozhodně nezvykle, ale na to si v posledních dnes už pomalu začínáš zvykat.   

Postel

Na okamžik si připadám opět hloupě, avšak tento pocit potupy nahradí velmi brzo zcela jiný. ‚Tím se netrapte‘. Já? Trápit se? Trápí mě leda tak on tím, že o tom nechce mluvit! Akorát vrší na hromadu nezodpovězených otázek a záhad další, další a další. Řekla bych, že se v té záplavě tajemství začínám ztrácet, ovšem po pravdě ani nevím, jestli jsem se vůbec zvládla najít. Nic neřeknu, ovšem zamračený pohled, který Alexandrovi věnuji mluví za vše.

Povytáhnu levé obočí, když Alexander naváže na má slova způsobem, který jsem opravdu nečekala. Ženy. Dumah. Já. Komplikovaná. Tohle jsem o sobě neslyšela rozhodně poprvé a nikdy to nebylo myšlené jako lichotka. Ovšem na rozdíl od mé matky mi to Alexander nevmete do tváře namísto dobře mířeného políčku. „… zatímco s Kamaelem a vámi je to vždy jednoduché, že,“ zamumlám si spíše sama pro sebe a drobně se ušklíbnu, zatímco Alexander už s o něco vážnějším výrazem i tónem hlasu pokračuje dál.

„Ne, v tom není problém, jsem… Jsem na to zvyklá,“ potřesu hlavou. On by se z toho zbláznil, mne ovšem naopak vždy děsil svět mimo stěny mého pokoje. Domu. Mé skrýše. Většinu mého dětství mě matka držela v domě na kolik se bála o mé zdraví a bezpečí. Zvykla jsem si na to a… Nevadilo mi to. Měla jsem vždy vše, co jsem chtěla a nepotřebovala jsem k tomu nic mimo hájemství nepropustných stěn. Až do toho dne. „… a možná v tom je ta chyba. Když se budu schovávat, nic tím nevyřeším,“ dodám o něco rozhodněji, zamyšleněji.

Ale to se náš rozhovor již přesune do temnější vod. Tam, kde končí mělčina a začíná strmý pád do hlubin. Opět uhnu pohledem. V uších mi zazvoní jméno, které mu málem přešlo přes jazyk. Jednu moji část to potěší. A zároveň mne z toho zamrazí.
„Přátele… Bartholomew měl přátele. Já ty lidi nikdy neměla moc ráda. A rodina? Otec nebyl nikdy nadšený, že to já bych měla dědit vše, co celá ta léta budoval. A matka? Jistě utratila za šaty na pohřeb jistě celé jmění, poplakala si a teď si zajisté užívá pozornost, kterou jí budou všichni věnovat. Ztratila přeci dceru, to je příšerné. Dokonce i přesto, že byla tak trochu divná, ale zase pěkně hrála, škoda takového talentu,“ vypadne ze mne s nečekaným cynismem a hrubostí, který se nehodí k mladé tváři. Dlaněmi se zapřu o desku stolu a sevřu ji v prstech.

Závidím Dumah. Žila tak, jak byla spokojená. Byla oproštěna od těchto světských břemen a závazků.

Tak trochu nevěřícně pohlédnu na Alexandera, když se mne zeptá na tu nejvíce absurdní věc, jakou jsem za poslední dny slyšela. Chtěla bych se k mému muži vrátit? Odpověď, která mi prolétne hlavou je neuvěřitelně zlá. Špatná. Nebo ne? Zajisté, vrátila bych se. Ovšem ne, abych byla jeho ženou, ale vdovou. Ostře se nadechnu. Naštěstí pro promyšlení odpovědi dostanu čas, čas, který mi Alexander dá vlastním ujištěním.

Hrdý generál Kamael. Přímočarý. Netrpělivý.

„Ne, nechci se k němu vrátit. A nemůžu se přihlásit ke svému jménu, dokud jsou lidé jako můj manžel, doktor Hart nebo otec Fernsby tam venku, dokud nebudu vědět, proč to… Celé muselo dopadnout takhle. Proč zinscenovali moji smrt, ale nezabili mě,“ zachmuřím se a… Pohled zabodnu do podlahy přede mnou. To, co se chystám říci… Ne, nemůžu to tajit. Sežralo by mě to zevnitř. A on mi pomohl, zaslouží si znát pravdu o tom… Kdo je Delilah.
„Ne, kvůli minulosti… Ne,“ sotva znatelně potřesu hlavou. Vzpomínky Dumah možná byly strašlivé, ale… Ona to tak nevnímala. Necítila to jako já. „Když se… To, co umím poprvé projevilo… Byl u toho i můj manžel. Málem to nepřežil. Několik týdnů byl v nemocnici. Když se vrátil, nechal mě odvést,“ nezabíhám do podrobností. Nechci.

„Při příjmu do sanatoria se to stalo znovu. Vrchní sestra mě uhodila,“ na okamžik stisknu čelisti. Ano, tím si to omlouvám. Vyprovokovala mě k tomu, abych jí chtěla ublížit. „Zemřela. Stejně jako sestra Bellová, která u toho byla,“ dodám hluše. „Zabila jsem je. Za všechno z toho si mohu sama.“

Prsty zatínám do stolu až mi z toho bělají klouby.