"Zkomplikovalo se to" je jen hezký příměr pro "dopadlo to tak hrozně, jak jen mohlo". Pozoruji Alexandra, jak si to rázuje místností a více než kdy jindy působí jako tygr zavřený v kleci, zatímco mluví a já si nejsem jistá, zda se o tom snaží přesvědčit mne nebo sebe. A zda se mu to vůbec daří, protože já si klidnější rozhodně nepřipadám. Zvláště, když na mne upře ten svůj vážný pohled a... A já to prostě nevydržím. Kousnu se do vnitřku rtu a odvrátím od něj tvář, až příliš mi v tu chvíli připomene Kamaela. Ta vzpomínka je stále živá, rezonuje mnou a je pro mne až příliš snadné si představit, že nyní stojíme v domě Dumah a... Soustřeď se. Jeho dalším slovům se mi nechce příliš věřit, lady Madron je přeci Radní a ti... Ti jsou přeci všemocní. Nebo to jsem si aspoň vždy myslela. A zrovna lady Madron na mne působila... Nebezpečně. Všehoschopně. A odhodlaně. To byla nebezpečná kombinace...

"A nebylo by lepší předpokládat tu horší variantu?" podotknu a odhalím tak své vlastní pochybnosti. Kdybych předtím předpokládala vždy to nejhorší, všechno mohlo dopadnout jinak. Doufání ve šťastné konce mne zabilo. A ne, to není příměr. Alexander kolem sebe aspoň přestane vířit vzduch a posadí se, což mne... Trochu uklidní. Z toho chození jsem byla nervózní. Sama zůstanu stát, jen přenesu váhu z nohy na nohu a přinutím se vydechnout.

Mlčím, když pokračuje dál. Co to je vlastně šťastný život? Co bych pro sebe chtěla? Žít svůj starý život, začít nový? Tohle všechno byla jen slova, ale co by to ve skutečnosti znamenalo? Tolik otázek a místo odpovědí jen vlastní domněnky, představy a obavy. V jedné chvíli se hořce pousměji. Vím, že to Alexander myslí dobře, přesto mne představa toho, jak jednu zlatou klec vyměním za jinou, jak budu opět pohodlně žít ze štědrosti nějakého muže a doufat, že se to jednoho dne neotočí proti mne... Jsem hloupá. Pravděpodobně by stačilo Alexovi říci a pomohl by mi. Ovšem ne s tím, co mne trápilo, co jsem v sobě potřebovala uzavřít. Ne s tím, co jsem musela udělat - nebo se o to alespoň pokusit.

"To, co si přeji je... Komplikované," odpovím nakonec a krátce mezi ukazováčkem a palcem stisknu kořen nosu než se opět narovnám a pár kroky přejdu ke stolu, o který se opřu zády. "Hlavně... Hlavně buďte opatrný," povzdechnu si vzápětí, když k němu opět natočím svoji tvář, "Alexandře," dodám s krátkým zaváháním, protože jméno, které se mi dralo na jazyk... Bylo zcela jiné. Kladu na ta měkce pronesená slova ten naléhavý důraz, stejně jako Dumah, když si dělala o Kamaela starost.

A pak... Pak mi potvrdí to, o čem jsem do poslední chvíle v koutku duše doufala, že byl jen krutý žert. Jsem mrtvá. Doopravdy mne pohřbili. Ale... Ale proč? Proč mne nechali zavřenou v Greenhillu? Proč se doktor Hart hněval na otce Fernsbyho, když jsem vydechla naposledy? Mělo se mu přeci ulevit, problém se přeci sám vyřešil a na mém životě už nemělo nikomu záležet. To, že ani na jednu z těch otázek nedokážu odpovědět mne ničí. Jak bych mohla začít nový život, když toho zůstalo tolik nedořešeného v tom starém? Potřebuji to vědět!

V zádech se lehce nahrbím, jak stáhnu ramena a obejmu sebe sama. Kolem tváře se rozlijí dvě neprostupné hráze rusých vlasů, když sklopím hlavu. Nehroutím se, i když dobře mi také není. "Tak to jste asi jediný, komu to je líto, když nepočítám své služky," drobně potřesu hlavou a krátce k Alexanderovi kmitnu očima. Vstal. To vážně vypadám tak špatně? "Mému manželovi se muselo tak ulevit, ta slova málem zavrčím. Je v nich tolik zloby. Tolik neštěstí."Měla jsem to vědět. Měla jsem vědět, že mě odtam už nenechá odejít. Neměla jsem mu to dovolit, ale... Ale ne. Já se nechala odvést jako jehně na porážku a doufala jsem, že... Věřila jsem, že si to zasloužím za to, co jsem provedla," nehty přejíždím po vlastních pažích a můj hlas se láme. Ovšem nemůžu přestat, musí to ven. Bože, musím to říct nahlas, namísto abych to dusila v sobě jako... Jako všechno.

Přesto... Ztěžka polknu, když se přinutím se opět podívat po Alexanderovi. Ztichnu jako když utne, i když jsem se nadechovala k dalším slovům. "Omlouvám se. Nechtěla jsem vás tím obtěžovat, už takhle... To pro vás musí být náročné," přinutím se k normálnímu tónu hlasu.

Nathaniel Thorp

„Děkuji za nabídku, ale myslím, že tohle si nechám ujít. Navíc, nepřeceňujte mě. Tlačit někomu na vnitřnosti, nevyžaduje zas tak extra velký talent.“ Pohodí pobaveně hlavou v rámci přeci jen o něco odlehčené chvíle. Je patrné, že napětí spadlo z vás obou. Už ti na stole neumírá pacient a ona vidí, že její společník stále ještě dýchá a srdce mu pravidelně bije. Vyhráli jste oba. Vlastně všichni tři. Jen ten poslední si ještě neuvědomuje, jak natěsno utekl hrobníkovi z lopaty.

Pak ale dojde na závažnější téma, o kterém vlastně nic pořádně netušíš. Eliza vypadá, že ví víc, než se zdá a nebo se tak minimálně tváří. Bez mučení přiznáš, že nemáš nejmenší ponětí, o čem že to tady tak tajemně hovoří. Jistě toho profesora musela znát! Protože to, jak poté protočila oči, by udělal i on při takovéto odpovědi.

„Nemáte? Jak nemáte? Copak tohle vám přijde normální?“ Mávne rukou k muži se zhojenými střelnými poraněními. „Pár týdnů zpátky? Takže vy… vy jste taky nově probuzený?“ Zeptá se tě opět na něco, na co můžeš s klidným svědomím zopakovat svou předchozí odpověď.

„Co se to tady v poslední době děje?“ Zamumlá tiše, než na tebe tentokrát už vážně pohlédne. „Ale tak pár týdnů… To si už musíte něco pamatovat, ne? Pár záblesků? Zlaté město? Andělé? Vaše pravé jméno?“ Začíná znít jako někdo, koho by si poslal ke kolegům do sanatoria, zatímco na tebe pátravě hledí a hledá jakoukoliv souhlasnou reakci.

„Ne? Nic? Netvrďte mi, že tohle jste provedl před pár týdny a od té doby se vám nic zvláštního nestalo?!“ Přejde pár kroky k tobě, přimhouří oči a zahledí se do těch tvých.  „Vy skutečně nic nevíte, že? Možná ani nechcete vědět….“ Šeptne a pak zase o krok ustoupí. „No, zajímavé. V tomto vám ale nepomůžu. Tohle je vaše osobní cesta. Nejsem tu od toho, abych poučovala štěňata. Varování jste dostal. Dávejte si pozor a tohle…“ Ukáže na tělo.

„..Chápete, že tohle je velmi nebezpečný talent. Pokud se o něm někdo dozví a dostane se to na veřejnost, nebo stačí i do určitých kruhů, bude o vás velký zájem. A ne všichni pacienti platí penězi. Někteří umí platit i v alternativních, méně příjemných, ale o to více přesvědčivých měnách. Lidé v Jeruzalémě jsou ochotní udělat spoustu věcí, aby dostali to, co chtějí. A zdraví… Víte, zdraví máme jen jedno. A nakonec všichni zjistí, že je to to nejcennější.“ Jakkoliv to zní celé jakoby pronášené s nadsázkou, Eliza se tváří smrtelně vážně, skoro máš až pocit, jakoby si v jejích očích zahlédl na moment lítost.

Delilah Blair Flanagan

Zapadnou za vámi dveře tvé ložnice a ty zůstaneš stát vedle odsunuté židle. Rozhodně se necítíš tak slabá, aby si se kácela a celá tahle eskapáda ti akorát popohnala krev v žilách. Nakonec to není jen Alexander, kterého se tohle setkání dotklo, ačkoliv u tebe je to z jiných důvodů. Odsekneš mu nedůtklivě a on se jen syčivě nadechne a střelí po tobě zamračeným pohledem.

„O tohle nejde. Nebylo to… Nečekal jsem, že budete zrovna za dveřmi. Její návštěva byla také neohlášená. Zkomplikovalo se to.“ Zavrtí hlavou a odvrátí od tebe pohled, zatímco přejde po pokoji z jedné strany na druhou. Je na něm patrné znepokojení. Ani se to příliš nesnaží před tebou skrývat. Stojíš tam, ruce založené na hrudi a káravě ho sleduješ. „Ano, na to nejspíše přijde, ale nemyslím si, že by Isabella v první řadě bezmyšlenkovitě věřila, čemukoliv, co tu zaslechla.“ Otočí se na tebe s hořkým úšklebkem. „Na to je příliš opatrná a paranoidní.“

„Ne… ne, nestala!“ Zastaví se na místě a pohlédne na tebe vážně. Podobně se tvářil tehdy, když Dumah navštívil u ní doma po zkoušce v aréně. Tedy ne on… Kamael. „To, že dostala nějaké falešné jméno a viděla vás ještě nic neznamená. Jeruzalém je velký a ani ona nedosáhne všude, jakkoliv se tak tváří.“ Dojde pár kroky k tobě, projde kolem, až ucítíš lehký závan vzduchu, když tě mine, než odsune druhou židli, na kterou se posadí.

„Ano, máte pravdu. Vaše pravé jméno by tu situaci dosti zkomplikovalo.“ Kývne souhlasně a s dlouhým výdechem zakloní na pár chvil hlavu, než se na tebe opět opře jeho už o něco klidnější pohled. „Víte, chtěl jsem vám dát možnost, vybrat si, jaký život povedete. Nemyslím si, že váš život před tím byl… tak úplně šťastný. Rozhodně ne, když vezmu v potaz, kde jsme váš našli. Vím moc dobře, jak některá pravidla a povinnosti tohoto města dokážou jednomu svázat ruce a sebrat svobodu. Chtěl jsem…“ Povzdechne si a chvíli hledá správná slova.

„Myslel jsem, že bude lepší, když si vyberete sama, Delilah. Jestli žít váš dřívější život, nebo začít nový. Takový, jaký byste sama pro sebe chtěla. Byl bych schopen vám tu poskytnout zázemí, alespoň do doby, co byste ho potřebovala. Tento dům ostatně příliš nevyužívám a nebyl by problém, abyste zde žila tak, jak sama chcete. Mohl bych vám pomoci, abyste… byla šťastná. Ano, myslím, že ano.“ Kývne souhlasně sám na svá slova.

„Ale popravdě neodvážím se odhadovat, co si žena jako vy přeje. Tohle…“ Mávne rukou ke dveřím. „… věci trochu zkomplikovalo, ale nic víc. Není to nic, o co bych se nepostaral.“ Zavrtí hlavou a pak se na chvíli odmlčí, než tiše dodá.

„Byl jsem na Rosehillu... Měla jste pravdu. Je tam náhrobek nesoucí to jméno. Delilah Blair Flanagan je pro Nový Jeruzalém mrtvá.“ Vstane za židle, snad aby byl po ruce, kdyby si se přeci jen začala kácet. „Je mi to líto.“  

Mitzrael

Cassiel tě poslouchá, když se zapáleně rozhovoříš o nových možnostech. Skutečně, na rozdíl od ní se na celou věc díváš pozitivně. Co by na tom mohlo být špatného? Co by se mohlo stát špatného, když jste neustále vedení vaším Pánem a jeho vůlí. Pokud žijete v souladu s Bohem, nic na vaší cestě životem nemůže být špatné. Těžké možná, ale ne špatné.

Díky své neochvějné víře vidíš, jak i poněkud nervózní a posmutnělý výraz Cassiel roztává a rty se jí prohnou do mírného, ale spokojeného úsměvu. „Možná… možná na tvých slovech něco bude. Kdyby to byla i jen z poloviny pravda, tak je to skvělé. Nová příležitost. Hmmh, časem se to odhalí. Musíme být ale trpěliví. Uvidíme, jak to nakonec všechno dopadne.“ Nadechne se zhluboka, když v tom tě ve tvých slovech přeruší zaklepání. Cassiel jen souhlasně kývne, zatímco se vydáš ke dveřím, za kterými na tebe čeká překvapivá návštěva.

Harut se nad tvým překvapením ani nepozastaví. Zjevně je na podobné reakce zvyklá. Není se ale čemu divit. Nejenom, že je to cherubín, ale také její neustále viditelná svatozář, z ní činí dost neobvyklého obyvatele Zlatého města.

Vejde dovnitř a zaujatě se rozhlédne kolem, než se její oči opět upřou na tebe. „Musím s tebou mluvit Mitzraeli a také s Cassiel. Je tu, že?“ Tentokrát už se nerozhlíží, ale čeká na tvou odpověď.

„Ano?“ Ozve se váhavě z druhé strany místnosti. Vidíš tam ve dveřích stát Cassiel, která na Harut hledí poněkud váhavě. Kmitne pohledem krátce k tobě, který ale také nevíš o moc víc než ona. „Budete vysláni do světa smrtelníků.“ Pronese Harut klidně a udělá pár kroků doprostřed místnosti. Pokyne Cassiel, aby přišla blíž a pak udělá par ladných gest rukou, jako kdyby vepisovala neviditelné symboly do vzduchu a její svatozář na chvíli nabere viditelnější zářivé kontury. Ucítíš slabý poryv vzduchu a… jinak se nic viditelného nestane. Cassiel si s tebou jen vymění krátký tázavý pohled, než se slova opět chopí Harut.

„Tak, už můžeme mluvit bez vyrušení. Skvělé.“ Svěsí ruku zpátky k tělu a podívá se na vás dva. „Tento úkol je vám udělen s nejvyšší prioritou a také podléhá přísnému utajení. O čem tu budeme spolu hovořit, se nesmí dostat na veřejnost. Nic z toho. Rozumíme si?“ Řekne direktivním tónem a Cassiel jen tiše přikývne.

„Jak už jsem řekla. Budete vysláni do světa smrtelníků. Na místo, kde stával Babylón.“ Ano, to město znáš. Největší lidské město. Klenot tehdejší civilizace. Ale stál? Rozhodne si neslyšel nic o tom, že by mělo dojít k jeho zničení. Navíc, zničit něco tak rozhlehlého… Toho snad lidé nebyli schopni, jakkoliv byli v tomto směru vynalézaví.

„Došlo k nutnému zásahu a použití jedné z nebeských zbraní. Město je aktuálně srovnáno se zemí a opuštěné, ale vypadá to, že se nedopatřením na místě nacházel také jeden náš artefakt, který… byl již nějakou dobu postrádán.“ Nadechne se rozhodně k dalším slovům. „Zásahem byl zničen… ale potřebujeme, abyste nalezli jeho kusy a donesli je zpět do Zlatého města. Cassiel ty svět smrtelníků znáš a nalezení toho předmětu by pro někoho jako ty neměl být problém. Ty Mitzraeli budeš zodpovědný za bezpečnost a průběh celé mise. Víme, že se na tebe můžeme spolehnout.“ Stočí své zlatavé oči Harut k tobě a pak otevře dlaň, nad kterou se objeví obraz něčeho, co oba hned poznáváte. Je to zlatý zdobený disk, v jehož středu se přelévají duhové barvy.

Zrcadlo.

Jak bych si jen mohla myslet, že mne lady Madron propustí ze svých spárů tak snadno? Na to jsem byla ve světle jejího zájmu o Alexandra až příliš zajímavý ptáček. Přemýšlím na kolik je její nabídka „pomoci“ upřímně míněná, co by se stalo, pokud bych opravdu stanula před branami jejího sídla nebo ji zkontaktovala a žádala pomoc. Co by mne to stálo, a jakou cenu by musel musel zaplatit Alexander. Protože na rozdíl od něj… Tato žena by zajisté mohla najít vhodné páky na doktora Harta a jeho uzavřené oddělení v základech Greenhillu.

A pak padne ta otázka, která padnout musela. Doufala jsem, že se mi podaří tento rozhovor ukončit dříve než… Než co? Než si lady Madron vzpomene, že jsem se jí vlastně nepředstavila? Než jí dojde, že to možná bylo schválně? Nějak pochybuji, že by byť na okamžik moji snahu vyhnout se tomu nezaregistrovala.

„Ah, omlouvám se, to ta slabost...“ hlesnu. „Angela,“ vyslovím to prokleté jméno, co se ke mne neustále vrací a sápe se po mne jako věčná připomínka toho, na co bych chtěla zapomenout. Nenávidím Fernsbyho, že mi tohle provedl a v tuto chvíli pohrdám i sama sebou, že jsem to přijala. Angela. V krátké odmlce, která nastane si ovšem uvědomím, že to nestačí. Lady Madron na mne vyčkávavě hledí a nepochybně očekává něco více než jméno nebohé siroty bez rodiny, co nemá ani nárok na příjmení. „… Blair,“ dopovím tak rychle. Angela Blair. To je tak… Směšné. A hloupé. Proč jsem si nevymyslela něco lepšího?

To jméno jí nic neřekne, samozřejmě, že jí nic neřekne. A možná to je ta chyba? Ale copak jsem mohla říct své pravé jméno? Všechno se ve mně kroutí a stahuje na kolik si připadám v této situaci… Nepříjemně. V pasti, do které jsem se sama chytila. „Mne také, lady Madron, a děkuji Vám za laskavou nabídku, budu na ni pamatovat,“ odpovídám, tak jak se sluší a patří.

A to je vše. Konec překvapení. Věřím, že Alexe musí stát velké přemáhání jí nejen odpovědět na rozloučení, ale i za ní netřísknout vší silou dveřmi. Jeden by možná řekl, že se atmosféra s odchodem Radní uvolní, ale opak je pravdou. Chci namítnout, že to zvládnu sama a není třeba mi pomáhat, ale vlastně mne Alexův útěk – co nejdále od památky na lady Madron – natolik překvapí, že ho… Zkrátka nechám, aby mne odvedl do mého pokoje. A možná… Možná mne i zaskočí jeho nečekaná blízkost.

Nicméně na odsunutou židli se neposadím a zůstanu stát.

„A já se též omlouvám, nevěděla jsem, že smím opouštět pokoj jen za nezbytnými návštěvami koupelny,“ zareaguji na Alexův podrážděný tón hlasu vlastní nedůtklivostí. Ani nevím, kde se to ve mne vzedme, možná jen… Jako bych to snad udělala schválně. Jak jsem mohla vědět, že má v patách Radní?

Zavrtím hlavou, zatímco založím ruce na hrudi. „Obávám se, že není za co děkovat, neptala se na moje jméno jen ze zdvořilosti. Nevím, jak dlouho takové věci mohou trvat, ale určitě přijde na to, že žádná lady jménem Angela Blair v Novém Jeruzalému nežije a nikdy nežila, natož aby ji někdo věrohodný znal. A můžete si být jistý, že až se příště zase potkáte, vytáhne to na vás,“ zamračím se. Nezlobím se na něj, to mohu akorát tak na sebe. „Takže… Ať chcete nebo ne, tak jsem se právě stala součástí téhle hry, ať už jde o cokoliv, Alexandře,“ povzdechnu si a mimoděk udělám během svých slov několik krátkých kroků.

„A z vašich díků za mou prozřetelnost tedy usuzuji, že představit se jménem mrtvé ženy by byl ještě větší nerozum…“ dodám o poznání tišeji, když k němu zvednu pohled, který postrádá… O poznání méně jistoty než před chvílí.

Peníze hýbou světem

Vidíš, jak si tě Isabella prohlíží ostřížím pohledem, když vysekneš vzorové pukrle. Rozhodně je patrné, že hodnotí každý tvůj pohyb a celkovou řeč těla. Jakkoliv zbídačeně vypadáš, tak jsi se právě zařadila do určitě kasty lidí. Té vyšší kasty.

„To jsem velmi ráda, lady, že jste zde vítána a jistě je vám poskytována náležitá péče.“ Opět ten krátký pohled na Alexandra. „Samozřejmě, pokud byste potřebovala, jsem schopná vám zajistit péči mého osobního lékaře. Jste viditelně dobrou známou tady pana Morleyho. Je to to nejmenší, co pro vás mohu udělat.“ Usměje se na tebe a Alexander jen sevře ruku v pěst.

„Jistě, jistě. Chápu. Pokud byste tedy potřebovala…“ Chápavě pokývá hlavou.

„Tak tě samozřejmě kontaktuje. Nemusíš se bát Isabello. Viditelně jí není dobře. Pokud nás umluvíš, musím dohlédnout na to, aby se v pořádku dostala do svého pokoje.“ Chytí se Alexander nabízené pomocné ruky.

„Zajisté. Jen… asi jsem přeslechla vaše jméno, lad?.“ Pohlédne na tebe s lehkým úsměvem na rtech, zatímco Alexander k tobě kmitne rychle pohledem, ale nic neříká. Nemůže. Ne ve světle takto napřímo položené otázky.

„Angela Blair?“ Zamyslí se po tvé odpovědi a viditelně jí to jméno nezazvoní na žádný zvoneček. „Nejspíše jsem asi neměla ještě tu čest se s vámi potkat. Každopádně mě těšilo, lady Blair.“ Kývne, skoro neznatelně hlavou. Oproti tvému pukrleti je to skoro neviditelné gesto.

„V tom případě se už rozloučíme Alexandře. Ráda jsem tě po letech viděla a věřím, že to nebylo naposled.“ Otočí se na Alexandra, který jen nasadí chladný, nucený úsměv.

„Ještě uvidíme, Isabello. Hezký den.“ Odpoví s jistým přemáháním, než se radní otočí a Alexander vzápětí za vámi zavře dveře.

„Jdeme.“ Šeptne a bezmyšlenkovitě tě podepře, aby tě doprovodil dále od dveří. Viditelně mu jedny dveře mezi ním a Isabellou nestačí. Nejblíže je vchod do tvé ložnice, kam tě také zavede a odsune židli u stolu, aby ses na ní mohla posadit. Samozřejmě, že jsi se svou slabostí dost přeháněla, ale ve tvém stavu jeden nikdy neví.

„Omlouvám se za tohle… představení. Nečekal jsem, že budete zrovna za dveřmi.“ Zavrčí stále poněkud podrážděně Alexander, na kterém je ještě i teď vidět přetrvávající frustrace z poslední výměny názorů mezi ním a členkou Rady Sedmi.

„A děkuji za prozřetelnost. S tím jménem myslím. Víte… tohle není hra, do které je dobré se zaplétat. Rozhodně ne pro vás.“  Povzdechne si a prohrábne si lehce unaveným gestem rudé vlasy.