Vidíš, jak si tě Isabella prohlíží ostřížím pohledem, když vysekneš vzorové pukrle. Rozhodně je patrné, že hodnotí každý tvůj pohyb a celkovou řeč těla. Jakkoliv zbídačeně vypadáš, tak jsi se právě zařadila do určitě kasty lidí. Té vyšší kasty.

„To jsem velmi ráda, lady, že jste zde vítána a jistě je vám poskytována náležitá péče.“ Opět ten krátký pohled na Alexandra. „Samozřejmě, pokud byste potřebovala, jsem schopná vám zajistit péči mého osobního lékaře. Jste viditelně dobrou známou tady pana Morleyho. Je to to nejmenší, co pro vás mohu udělat.“ Usměje se na tebe a Alexander jen sevře ruku v pěst.

„Jistě, jistě. Chápu. Pokud byste tedy potřebovala…“ Chápavě pokývá hlavou.

„Tak tě samozřejmě kontaktuje. Nemusíš se bát Isabello. Viditelně jí není dobře. Pokud nás umluvíš, musím dohlédnout na to, aby se v pořádku dostala do svého pokoje.“ Chytí se Alexander nabízené pomocné ruky.

„Zajisté. Jen… asi jsem přeslechla vaše jméno, lad?.“ Pohlédne na tebe s lehkým úsměvem na rtech, zatímco Alexander k tobě kmitne rychle pohledem, ale nic neříká. Nemůže. Ne ve světle takto napřímo položené otázky.

„Angela Blair?“ Zamyslí se po tvé odpovědi a viditelně jí to jméno nezazvoní na žádný zvoneček. „Nejspíše jsem asi neměla ještě tu čest se s vámi potkat. Každopádně mě těšilo, lady Blair.“ Kývne, skoro neznatelně hlavou. Oproti tvému pukrleti je to skoro neviditelné gesto.

„V tom případě se už rozloučíme Alexandře. Ráda jsem tě po letech viděla a věřím, že to nebylo naposled.“ Otočí se na Alexandra, který jen nasadí chladný, nucený úsměv.

„Ještě uvidíme, Isabello. Hezký den.“ Odpoví s jistým přemáháním, než se radní otočí a Alexander vzápětí za vámi zavře dveře.

„Jdeme.“ Šeptne a bezmyšlenkovitě tě podepře, aby tě doprovodil dále od dveří. Viditelně mu jedny dveře mezi ním a Isabellou nestačí. Nejblíže je vchod do tvé ložnice, kam tě také zavede a odsune židli u stolu, aby ses na ní mohla posadit. Samozřejmě, že jsi se svou slabostí dost přeháněla, ale ve tvém stavu jeden nikdy neví.

„Omlouvám se za tohle… představení. Nečekal jsem, že budete zrovna za dveřmi.“ Zavrčí stále poněkud podrážděně Alexander, na kterém je ještě i teď vidět přetrvávající frustrace z poslední výměny názorů mezi ním a členkou Rady Sedmi.

„A děkuji za prozřetelnost. S tím jménem myslím. Víte… tohle není hra, do které je dobré se zaplétat. Rozhodně ne pro vás.“  Povzdechne si a prohrábne si lehce unaveným gestem rudé vlasy.

Verše: Cesty nevyzpytatelné

„Zapomenuti? Kdepak. Zůstávají tu po nás naše díla a skutky. Podívej se už teď se o nás vypráví a básní. Žijeme velké životy a úplně jiné než lidé. Copak oni se bojí bitvy i když jim hrozí že v ní zahynou? Bojí se smrti ano. Jenže věřím že díky tomu žijí… víc.“ Mluvím a odmítám se nechat strhnout trudnomyslností. Cokoliv nového mi vlévá do žil podivný oheň a samotné myšlenky na takovou změnu mě až nebezpečně fascinují. „Naopak, pokud by to tak bylo musíme se změnit my sami. Copak je potomek to jediné, co po sobě můžeš zanechat? Kdepak. Napiš do svitků vše, co víš a umíš, nech své zkušenosti v tomto světě jako věčná dar. Konej tak aby na tebe zapomenuto nebylo. Kdo ví, co by se stalo se Zlatým Městem. Třeba se lidé jednou také vznesou k oblakům. Nedivil bych se, kdyby to zvládli i bez křídel. Tam kde jsme my silní a neporazitelní oni mají jiné metody. Věděla jsi jaká je jejich medicína? Snaží se léčit a zachraňovat ty kteří mohou umřít. My takové metody nepotřebujeme právě kvůli naší nesmrtelnosti. Každý, kdo vládne plamenným mečem už zabil nějakého svého druha. Prostě proto že při boje nebo nehodě utrpěl vážná zranění. Nač ho nechat trpět, když se znovuzrodí? Věřím, že nesmrtelnost je do jisté míry břímě jako dar. Kdo navíc tuší, co by s její absencí ještě přišlo? Co když o ní přijdeme právě proto abychom mohli plodit nové anděly?“ Moje myšlenky jedou po skluzavce ale tady i já uznám že jsem zašel moc daleko. Vím, že tohle téma je pro mnohé z nás bolestivé. Při sledování lidského plémě a jeho radosti z pokračování hodně z nás truchlí nad tím, že nemohou zažít zázrak zrození a péče. Zmlknu a podívám se omluvně na Cass.

„Jak ale říkáš víme toho moc málo. Kdo ví, co se stalo. Neměl bych se nechávat unést. Nezbývá, než počkat co nám bude řečeno. Pokud by tato teorie byla jen trochu pravdivá stejně se moc dlouho neutají. Nemohou riskovat, že by někdo zemřel při tréninku. Budou nám muset dát vědět kvůli prosté opatrnosti kterou často tak bláhově postrádáme.“ Povzdychnu si. „Nezbývá než věřit. Všechno je součástí Jeho plánu a vede nás po té nejlepší cestě. Nejsme tu od toho abychom Jeho slovo zpochybňovali a břímě které s sebou naše cesta nese je v důsledku dar. Dar toho abychom byli lepší ať se to tak v prvních chvílích nemusí zdát.“ Snažím se tvářit co nejvíc povzbudivě. Samotného mě ta slova ale uklidňují. Je dobré si uvědomit co se doopravdy děje a On by na své děti nezanevřel. Jeho slovo nás vede od nepaměti a bude nás vést až do konce věků.

„Vše zvládneme. I když budou vyhlídky temné a cesta trnitá zvládneme to. Když nebudeme mít sílu, aby nás jen Jeho slovo neslo dál… jsme tu jeden pro druhého a tu spřízněnost nepřetrhne ani smrt. To je to…“ má slova utne zaklepání na dveře. Tři hlasité údery klepadla ze zlata ve tvaru krkavčí hlavy, která drží v zobáku kruh. Omluvně se na Cass podívám a vydám se ke dveřím. Po cestě se mi honí hlavou to o kolik víc může být Cass propojená s děním ve městě než já. Sice je nižšího postavení, než já ale ví víc. Mnohem víc. Jsem jen obyčejný boží válečník, který se občas opájí vlastními myšlenkami a teoriemi. Ona ale s našimi druhy mluví, poznává je a oni se na ní obrací. Takový pocit jsem téměř nezažil. Jsem meč, jsem zbraň, která sekne tam kam se jí ukáže. Jsem prostě na jiné cestě. Není to špatně není to ani lépe. Tak to prostě je.

„J… jistě.“ Řeknu překvapeně když otevřu dveře. Takovou návštěvu jsem rozhodně nečekal. Možná se doopravdy děje něco hodně velkého a dostanu odpovědi dříve, než jsem čekal. Podržím Harut dveře a pozvu jí do svého skromného příbytku. „Také tě zdravím. Co tě přivádí?“ Zeptám se a stejně jako prahnu po odpovědi se jí vlastně i bojím. Pak se podívám na ulici a zavřu za ní dveře.

Třicet stříbrných

Alespoň spánek je milosrdný…

„Elyse, prosím,“ skočím jí do řeči a stisknu jí paži, „slib mi to.“

S úlevou přikývnu, když souhlasí. Vím, že to zní bláznivě. A možná to bláznivé opravdu je. Dokonce i já si přestávám být jistá, co jsem věděla. Posledních pár týdnů, vlastně od doby, co je Philip pryč, jsem toho moc nenaspala. Vrací se mi to, co se stalo. Ta podivná chvíle. Možná byl včerejšek poslední kapka, možná jsem se při pádu vzducholodě praštila do hlavy a doktor si toho jenom nevšiml, nebo se po probdělé noci vyčerpané vědomí poddalo příliš živému snu. Copak by právě to nedávalo smysl víc než cokoliv jiného?

V rukách držím zlatou skřínku. Konečky prstů mi mravenčí, dosud z ní sálá to zvláštní teplo. Možná se mi i to zdá… Rozum samozřejmě souhlasí se vším, co Elyse řekla, ale něco ve mně si trvá na tom, že se v pracovně opravdu objevil maskovaný cizinec. Že se jmenoval Ramiel. A že jsem ho potkala… tehdy, dávno, na měkkém písku v aréně.

Zatímco se podepřena Elyse vydám zpátky do své ložnice, napadne mě otázka, kterou jsem si měla položit dřív. Proč přesně je tak schránka tak důležitá? Pro mě představuji šanci na život, nový a lepíš, neohrožený chybami minulosti, ale Ramiel řekl něco zvláštní. Podobné věci se mého manžela netýkaly. Myslel tím… Jemně zavrtím hlavou. Možná bych se měla napřed ujistit, že byl opravdový a ne jenom výplod mé představivosti, než jeho slovům začnu přikládat váhu. Táhne mě to směrem, který je docela určitě bláznivý.

* * *

„Ramiel,“ připomenu Elyse, když dosednu na postel. Ani si neuvědomím, že je to poprvé, co jsem jeho jméno vyslovila nahlas. Schránku odložím na noční stolek a prsty si přeběhnu po napjatém čele. Tímhle tempem zešedivím a budu mít vrásky dřív, než mi bude dvacet. „Potřebuji… Potřebuji vědět, že tam neleží, Elyse. A že nepotřebuje doktora. Prosím.“

Odhodlána vydržet vzhůru, dokud se Elyse nevrátí, složím hlavu do dlaní a vzdychnu, sotva se za ní zacvaknou dveře. Pane Ježíši Kriste, smiluj se prosím nade mnou hříšným, přistihnu se, jak bezhlasně pohnu rty. Skoro mě to rozesměje. Kéž by! Kéž by se stačilo pomodlit a milostivý bůh ze mě smyl vinu. Přesně to by se mi hodilo. Odpuštění. Smrtelné hříchy se neodpouštějí, Vero, napomenu se v duchu. Nepoznávám se. Možná tohle město opravdu mění lidi, možná se to všechno jenom skrývalo pod povrchem připraveno udeřit v pravou chvíli, ale já přece… zamrkám, abych rozehnala slzy… Nejsem vrah! Byl to jenom – omyl. Zvednu hlavu a vzhlédne ke dveřím s nadějí, že se Elyse už vrátila. Ale ne. I když se mi zdá, že čekám celou věčnost, uběhly teprve minuty.

Nevydržím to a položím se na záda. Nenamáhám se přikrýt, vždyť se Elyse každou chvílí vrátí a já musím být připravena řešit doktora, ale… pak oči přeci jenom zavřu. Na chvíli. Jenom na chvíli, aby mě přestaly pálit. Tělo ztěžkne, mysl mi zalije milosrdná temnota a… usnu. Takřka okamžitě.

Nic mne nemohlo připravit na situaci, do které jsem se právě zapletla. Alexander nejen zněl nahněvaně, rozhodně se tak nyní i tváří. Má otázka vyzní do prázdna a já bych možná byla raději, kdybych se na ni vůbec nezeptala, když mlčky a bez varování prudce pohne hlavou a pohlédne na ženu za sebou. To už ji zahlédnu taky. A více než jen zahlédnu. Krátce střižené světlé vlasy nenosí v Novém Jeruzalémě příliš mnoho žen, no rozhodně ne žen, co by si mohli dovolit takové šaty má na sobě ona. A já ji poznám. Samozřejmě, že ji poznám. Žena, která dokázala to, o čem mnohé z nás jen snily. Žena, která nejenže vystoupila ze stínu svého manžela, ale dokázala pro sebe zabrat i veškeré světlo a vypracovat se až… Do Rady Sedmi. Oči mi na chvíli rozevře dokořán to poznání. Šok. Překvapení. Čekala jsem mnoho, tohle ovšem ne.

Stojím tady před členkou Rady.

Alexander se tu hádá se členkou Rady!

Mohlo by to být ještě šílenější? Rozhodně mohlo, protože lady Madron přesunula svoji pozornost v té samé chvíli ke mně, jako když se jestřáb vrhne z oblohy na svoji kořist. Protože přesně tak si nyní připadám, zvláště když se obrátí zpátky na Alexandera s tou jedinou prostou otázkou, ze které mi přejede mráz po zádech. Přesto jakmile mne osloví a představí se mi, duchapřítomně se okamžitě ukloním – přesně jako mne to učila matka. Zvyk je železná košile, říká se. Neklaním se jako služka, ale jako lady ze Zahrad, v tom prostém poklesnutí v kolenou a pohybu hlavy musí být pokora a zároveň důstojnost. Umění, které do mladých děvčat vtloukají celé zástupy guvernantek celé roky, aby to dovedly k dokonalosti. „Dobré odpoledne i Vám, je mi nesmírnou ctí se s Vámi setkat, lady Madron,“ slyším se odpovídat, než se zase narovnám. Po téhle větě obvykle následuje představení, ovšem to… Polknu. No stačí mi jediný pohled na napjatého Alexandera, který stojí ve dveřích podoben živému zátarasu a dojde mi, jak velká hloupost by to byla.

V duchu zaúpím. Měla jsem zapadnout zpátky do jídelny sotva jsem zaslechla hluk. Nebo kamkoliv jinam. Alexander nejen vypadá napjatě, ale dokonce tak i zní. Dokonce i já bych z jeho hlasu poznala, že neříká tak úplně pravdu, natož… Vážně jsou stejní. Chybí mu jen křídla, za která by mne schoval.

Mlčím, pohledem těkám mezi lady Madron a Alexanderem jejichž rozhovor eskaluje směrem, který se mi nelíbí a nutí mne cítit se… Nepříjemně. Ah, o to více, když na mne opět přistane ten její dravčí pohled hodnotící slabý kus ve stádu. Za to, že se v ten samý okamžik jen ostýchavě nezhroutím sama do sebe vděčím opět jen své výchově, byť navzdory tomu, jak klidně se snažím tvářit na venek mi srdce bije na poplach. A přeci jen pocítím horkost ve tvářích, když poukáže na můj očividně stále bídný stav. Je něco jiného vědět, že nevypadáte zrovna k světu a něco zcela jiného slyšet to od ženy jako byla lady Madron.

Na okamžik strnu. To, když se tím sladkým hlasem nehodícím se k její tváři i vzezření otáže na… Ne, to není ve skutečnosti otázka na mne, to je jen rukavice vmetená do tváře rudovlasého generála. A velice dobře. Stačím se jen nadechnout, když Alexander vztekle vyletí. Chyba. To byla chyba. Jedna vedle druhé. Dával jí přesně to, co očekávala. Vidím to v její tváři, je klidná a chladná, od okamžiku, kdy mne spatřila celý tento hovor probíhal přesně podle její taktovky jako když dirigent řídí svůj soubor.

Pamatuji si, že Bartholomew o ní nikdy nemluvil zrovna v dobrém, když už přišla v soukromí řeč na Radu Sedmi. Byla mimo jeho sféru zájmu, ačkoliv vsadila bych se, že ještě před pár měsíci by to pro něj byla velká věc, kdyby zjistil, kdo s jeho manželkou zapředl hovor. No, i když zapředl i slovo hovor byly v této chvíli dost spekulativní.

„Vy už jste jen obchodník…“ Generál Morley. Takže to opravdu nebyla jen narážka na Kamaela. Ne? Tedy nemám úplně prostor nad tím přemýšlet, protože to, co padne z jejích úst vzápětí je zcela jistě výhružka. Zabalená tak, aby se dala spolknout podobně jako hořká pilulka, přesto… Je to výhružka.

„Těší mne Váš zájem o mne a nesmírně si ho cením, lady Madron, ale mohu Vás ujistit, že mne zde skutečně nikdo nedrží proti mé vůli, pokud ovšem nepočítám mé vlastní chatrné zdraví, jak jste sama bystře poznala,“ odpovím a snažím se, aby se mi hlas nezadrhával ani netřásl. Přesto si vypomáhám tím, že nehty přejíždím po vlastních dlaních. Mohla bych zkusit se zmínit, že mne zde „pan Morley laskavě ubytoval vzhledem k mému stavu, než se můj manžel vrátí z pracovní cesty“ ale to by nesměl Alexander tak plamenně vybuchnout a nejsem si jistá, zda by to nevyznělo akorát jako další hloupá lež. A téhle ženě rozhodně bylo hloupé lhát.

„Snad mne omluvíte, lady Madron, i krátká chvíle na nohách mne smrtelně vyčerpává a musím si jít znovu lehnout…“ dodám diplomaticky a na rtech se mi objeví ten naučený zdvořilý úsměv. Maska. Jak moc dobrá, to už neposoudím, nikdy jsem tyhle hry neměla ráda. Přesto… Není to vysloveně lež, protože z téhle situace se mi tedy rozhodně chvějí kolena.